Kapitola 1: Výzva z podzemí
Adam Keller seděl ve svém malém redakčním koutku, kde zvuk klávesnic a tlumený hovor jeho kolegů působil spíše jako monotónní šum než inspirace k tvořivosti. Jeho poslední úkol, článek o úpěšné kampani na podporu recyklace, byl sice solidní, ale Adam věděl, že nikoho neoslní. Cítěl se jako kolečko v mechanismu, který se točí stále dokola. Touha po něčem větším ho doslova přemáhala.
Když na jeho stůl přistál nenápadný fascikl s nápisem „Zmizení v podzemí“, jeho zvědavost byla okamžitě probuzena. Fascikl obsahoval soubor policejních zpráv a útržků článků o lidech, kteří zmizeli v opuštěných tunelech starého metra. Poslední případ byl starý jen několik dní. Bezdomovec, který tvrdil, že něco viděl, zanechal kryptické věty o „černých očích v temnotě“, než beze stopy zmizel.
Adam listoval materiály a cítil, jak se mu zrychluje tep. „To je ono,“ řekl si. „Příběh, který konečně stojí za to napsat.“ Rozhodl se, že musí získat další informace, a to nejlépe z první ruky.
Později téhož dne se Adam ocitl v poloprazdné kavárně u stanice metra, kde měla zmizení začátky. Naproti němu seděl starý průvodčí, muž s hlubokými vráskami a pohledem, který svědčil o tom, že viděl věci, o nichž se jiným jen zdálo. Jmenoval se Karel Dvořák a podle pověstí byl jediný, kdo přežil nehody během stavby nejhlubšího ústředního tunelu.
„Poslyšte, mladý muži,“ začal Karel hlasem, který zňěl jako praskání starých trubek. „Podzemí není jen hromada betonu a kolejnic. Jsou tam místa, která by lidé neměli nikdy objevovat.“ Odmlčel se, jako by zvažoval, jestli pokračovat. „Když jsme budovali tunely, narazili jsme na staré komory, které tam byly dřív, než metro vůbec vzniklo. Bylo to, jako by někdo schválně zakopal důkazy o tom, že tam něco před námi žilo. A řeknu vám rovnou, nechtěli jsme to vidět.“
Adam vytáhl diktafon. „O čem to mluvíte? Jsou to pověsti, nebo…“
Karel se náhle naklonil blíž. „Nemluvím o povědách, mládenče. Jsou věci, které patří do tmy, a člověk nemá právo je rušit. Poslední, kdo to zkusil, se nikdy nevrátil.“
Adam pocítil chlad běžící po jeho páteři, ale nedal to na sobě znát. „Děkuji za varování, pane Dvořáku, ale myslím, že to musím zjistit sám.“
Karel zavrtěl hlavou, vstal a pronesl poslední slova: „Jestli se do toho pustíte, nezapomeňte na světlo. V temnotě není jen tma.“
Ještě téhož večera seděl Adam u stolu, obklopen mapami starého metra a poznámkami. Na jednu stranu cítil vzrušení z objevování, na druhou stranu ho neodbytně pronásledovaly průvodčího věty. Rozhodl se. Zítra se vydá do podzemí a začne svou cestu za pravdou.
Kdyby jen věděl, co ho tam čeká.
Kapitola 2: Vstup do temnoty
Adam stál před ocelovými dveřmi vedoucími do uzavřené části metra. Rezavějící cedule s nápisem „Vstup zakázán“ visela na jednom pantu a houpala se v chladném průvanu. Bylo pozdní odpoledne a světlo z ulice za jeho zády sláblo. S každou minutou se zdálo, že se temnota plíživě rozšiřuje.
Adam sevřel baterku pevnou rukou, jako by to byla jediná kotva v jinak nejisté realitě. Diktafon v kapse jeho bundy těže vyčníval, připomínající jeho úkol – zjistit pravdu, ať už bude jakákoliv. Jeho prsty mimoděk zkontrolovaly baterky v kapse. Zásoba byla omezená, ale snad dostatečná.
Pomalu otevřel dveře. Zaskřípění kovu zaznělo v ozvě, která se zdála trvat věků. Za dveřmi se rozprostíral temný tunel. Adam na okamžik zaváhal, ale pak vykročil. Každý jeho krok doprovázelo tiché šustění prachu, který dlouhé roky ležel na chladném betonovém povrchu. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a nepatrný zápach něčeho starého, co bylo dlouho pohřbeno.
Labyrint metra byl jiný, než si Adam představoval. Všude vládlo znepokojivé ticho, narušované jen jeho vlastními kroky. Občas zaslechl zvuk vody kapající z trubek, ale jinak zde bylo mrtvo. Baterka osvětlovala kusy rozpadlého zdiva, staré plakáty s vybledlými texty a grafity, které však působily zlověstněji, než by měly. Obrazy tváří na plakátech jako by měly prázdné oči, které sledovaly každý jeho pohyb. Někdy měl pocit, že slyší ozvěny kroků, ale vždy, když se zastavil, nastalo ticho.
Po několika minutách chůze narazil na rozcestí. Dva tunely se rozbíhaly do tmy, každý z nich jako otevřená tlama čekající na neopatrnou kořist. Adam vytáhl mapu. Papír byl starý a poznámky na něm byly stěží čitelné, ale podle všeho měl zvolit pravý tunel. Udělal první krok, když zaslechl tichý zvuk.
Bylo to… šeptání? Nejasná slova, která nedávala smysl, ale měla nepříjemně vtíravý rytmus. Rozhlédl se, baterku namířil na oba tunely, ale nic neviděl. Srdce mu bušilo jako o závod, když pokračoval doprava. Jeho kroky teď doprovázelo stále zřetelnější šustění, jako by ho někdo tiše sledoval.
Po pár metrech si Adam začal všímat něčeho zvláštního na zdech. Baterka odhalila podivné nápisy vyryté do betonu. Zůstal před nimi stát a prohlížel si je zblízka. Symboly nebyly v žádném jazyce, který by kdy viděl. Zakroucené linie a geometrické obrazce jako by připomínaly něco prastarého, něco nelidského. Adam vytáhl diktafon a začal popisovat, co vidí.
„Na zdech jsou nápisy, které se nepodobají žádnému běžnému jazyku. Mohlo by jít o zbytky kultury, o které nemáme záznamy? Nebo…“ Zarazil se. Zvuk šeptání se ozval znovu, tentokrát blíže. Otočil se prudce kolem své osy, ale světlo baterky odhalilo jen prázdné stěny a mlčenlivý tunel.
Napětí v jeho těle stoupalo. Adam znovu pohlédl na symboly. Zdálo se, že se ve světle baterky lesknou, jako by byly čerstvě vyryté. Jeho dech byl rychlý a mělký, když zapsal poslední poznámku do diktafonu a pokračoval dál.
Když Adam pokračoval, jeho telefon najednou ztratil signál. Na obrazovce se objevila hláška „žádná síť“. Zaklel a schoval ho do kapsy. Věděl, že se musí spolehnout na svou mapu a baterku. Jenže o několik minut později začala baterka slábnout. Světlo blikalo a temnota kolem něho se zdála přibližovat. Zvuky šeptání byly nyní doplněny o podivné táhlé tóny, které mu rezonovaly v hlavě.
„No tak, nezhasni,“ zamumlal, zatímco třásl baterkou. Napětí v jeho hlase bylo patrné. Na chvíli zavřel oči, soustředil se jen na svůj dech, a pak je prudce otevřel, když světlo ještě jednou zesílilo.
Světlo ještě na okamžik zesílilo, když se před ním objevil další symbol, tentokrát větší a zářivěji vyrytý do stěny. Měl pocit, že se na něho dívá, jako by něco uvnitř žilo. Symbol jako by pulzoval nepatrným světlem, jehož zdroj byl nevysvětlitelný.
A pak světlo zhaslo.
Adam zůstal stát v naprosté tmě, s dechem zrychleným a srdcem bušícím jako splašené. Všude kolem něho bylo ticho, které začalo nabírat hmotu. Ticho, které bylo živé. Zdálo se, že vzduch houstne a Adam měl pocit, že ho něco zvenčí tlačí na hrudník.
„Kdo tam je?“ jeho hlas ztraceně zazněl do temnoty. Odpovědí mu pouze hluboké ticho, jež skrývalo víc, než se zdálo. Když už si začínal myslet, že se zblázní, ozvalo se cosi vzdáleného. Kroky. A přestože nepatřily jemu, zdálo se, že kráčí s jeho rytmem.
Kapitola 3: Stíny minulosti
Adam seděl na chladném betonovém schodu a zhluboka oddechoval. Tma kolem něj byla těžká, jako by ho chtěla pohltit. Držel v ruce starý deník, jehož kožený obal byl pokryt vrstvou prachu a stopy po vlhkosti ukazovaly, že ležel v tomto zapomněném místě už desítky let. Našel ho v jednou z postranních chodeb, skrytý mezi rozpadlými cihlami.
Otevřel první stránku. Písmena byla psaná roztřeseným rukopisem a inkoust byl na mnoha místech vybledlý, ale text byl stále čitelný.
„Dnes jsme našli něco, co tam nemělo být. Staré zdi, jakési komory, jejichž účel nikdo nechápe. Jeden z dělníků tvrdí, že slyšel hlasy, ale ostatní se mu smějí. Mě to ale děȻtá…. Možná proto, že jsem taky slyšel něco, co jsem nedokázal vysvětlit.“
Adam přečítával slova znovu a znovu. Dělník, který psal tento deník, zřejmě během stavby narazil na něco, co předcházejí generace zapoměnuly – nebo možná záměrně ignorovaly. Jak pokračoval ve čtení, začal odhalovat další znepokojivé detaily. Několik dělníků zmizelo, aniž by se po nich našla jediná stopa. Ostatní začali odmítát práci v hlubších chodbách, tvrdíce, že slyší šeptání nebo vidí stíny, které tam nemohly být.
Adamovy myšlenky se vrátily ke slovům průvodčího Karla Dvořáka. Mluvil o starobylém kultu, který uctíval „bytosti pod zemí“. Měl na mysli tyto stíny? Adam se otřásl. Příběhy, které zpočátku působily jako pouhé folklórní legendy, teď nabíraly nepříjemně reálný podtón.
V tunelu zavládl nový zvuk. Tiché zašustění, které rozhodně nepocházelo od něj. Adam rychle schoval deník do kapsy a postavil se. Namířil baterku do temnoty, ale světlo pohltila hustá tma. Tentokrát byl zvuk hlasitější. Bylo to jako něco plazivého, co se blížilo zpoza rohu.
„Kdo je tam?“ zvolal, ale odpovědí mu bylo jen hluboké ticho. Jenže pak se znovu ozval šepot. Tentokrát zcela zřetelný. Byla to slova v jazyce, který neznal, ale jejich zvuk ho přiměl ustoupit o krok zpět.
Adamovy ruce se začaly třást, když spatřil rychlý pohyb na okraji světla. Měl pocit, že ho něco sleduje. Zrychlil dech, ale pokračoval v cestě. Musel zjistit víc, ačkoliv každý instinkt mu velel, aby se otočil a utekl.
Když dorazil do další místnosti, připomnínalo mu to oltář. Na zemi byly vyryty podobné symboly jako v předchozí kapitole tunelu, ale tentokrát vypadaly starší a byly pokryty zaschlou hmotou, kterou nechtěl identifikovat. Vzduch byl hutný a zkažený, každý nádech mu způsoboval pocit svědivosti v plicích.
Začal prohledávat místnost, když jeho pohled upoutal kus papíru zaklíněný mezi kameny. Vytáhl ho a zjistil, že jde o mapu. Na mapě byly zakresleny oblasti, které nesouhlasily s úředními plány metra. Byly tam komory a chodby, které nikdo oficiálně neznal.
Adam si mapu prohlédl a jeho zrak padl na poznámku v dolním rohu: „Nesmíme je probudit.“
V ten okamžik zhasla jeho baterka.
Kapitola 4: Setkání s neznámým
Adamovy kroky se rozléhaly prázdnotou labyrintu, každé zašustění jeho bot na prachu bylo jako hrom v naprostém tichu. Díky mapě, kterou našel, se pokoušel vyhýbat slepým uličkám a nacházet hlavní cesty, ale nečekáně rozlehlý komplex tunelů ho stále znovu zmátal. Začal si uvĝomovat, že se město metra změnilo v jakýsi živý organismus, jehož struktura odporovala logice.
Najednou zaslechl zvuk. Slabé, nepatrné zakřupnutí, které by mohlo být jeho ozvěnou – nebo něčími kroky. Rychle namířil baterku před sebe, ale světlo odhalilo jen prázdný tunel. „Haló?“ zavolal, jeho hlas se ztrácel v šeru.
Zpoza rohu se ozval slabý hlas. „Pomozte mi…“
Adam sevřel baterku pevěji a udělal krok vpřed. Opatrně přistoupil k rohu a vykoukl. Tam, na zemi, seděla mladá žena s rozcuchanými vlasy a oblečením pokrytým prachem. Její tvář byla bledá a ve velkých očích měla vyčítající hrůzu.
„Kdo jste?“ zeptal se Adam.
Žena se zvedla na třesoucích se nohou. „Jmenuji se Lena. Jsem tady už několik dní… nebo možná déle. Nevím. Nedokážu najít cestu ven.“ Její hlas byl slabý, ale pevnost v jejích očích ukazovala, že je odhodlaná přežít.
Adam na ni hleděl s nedůvěrou, ale pak jí podal ruku. „Jsem Adam. Taky hledám odpovědi. Společně to třeba zvládneme.“
Jak spolu postupovali hlouběji do labyrintu, Lena začala vyprávět, co zažila. Prý sem přišla s partou přátel, kteří chtěli prozkoumat opuštěné metro. Jeden po druhém se však ztráceli, až zůstala sama. „Myslím, že něco čehalo ve stínech. Něco, co nechce, abychom se dostali pryč.“
Adam se pokusil zůstat klidný. „Něco?“
„Nevím, co to je. Vidíš to jen ve záblescích. Jakmile se otočíš, je to pryč.“ Její slova zňěla beznadějně.
V jednou z chodeb narazili na širokou místnost. Její stěny byly pokryté podivnými symboly podobnými těm, které Adam viděl dříve. Uprostřed místnosti stál oltář vyrobený z hrubých kamenů, pokrytý nějakou tmavou zaschlou kapalinou. Lena ustoupila, zatímco Adam si klekl a začal si oltář podrobně prohlížet. Jeho diktafon zachytával každý jeho šepot.
„Toto musí být něco spojeného s tím kultem, o kterém mluvil Dvořák. Bytosti pod zemí. Tohle je jejich… jejich svatyně.“
Pak se to stalo. Světlo baterky zablísklo a zhaslo. Lena vykřikla. Adam rychle zacápal baterkou, která znovu naskočila, ale sotva vrhla kužel světla, Adam zahlédl pohyb. Něco se mihlo na okraji jeho zorného pole.
„Co to bylo?“ zašeptala Lena. Její hlas byl těžký strachem.
Adam se postavil a couvl. Pak uviděl, jak zpoza jednoho rohu vylezla stínová postava. Byla nejasná, jako by ji tvořila samotná tma. V okamžiku, kdy na ni namířil baterku, zmizela.
„Musíme pryč!“ vykřikl Adam a chytil Lenu za ruku. Společně se rozběhli pryč z místnosti. Za sebou slyšeli škrábání a podivné zvuky, jako by je něco pronásledovalo.
Běželi, dokud jim dech nedocházel. Tunely kolem nich se zdály nekonečně klikaté a každý jejich krok byl doprovázen ozvěnou jejich pronásledovatelů. Konečně narazili na menší komoru, kde se zastavili a zablokovali vstup kusy trosek.
Lena se zhroutila na zem, lapajíc po dechu. „Co to bylo?“ zašeptala.
Adam jen zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale bylo to skutečné.“ Pohlédl na mapu, kterou stále svíral v ruce. Jejich cesta vedla ještě hlouběji. A Adam začal tušit, že odpovědi, které hledá, budou mnohem temnější, než si kdy dokázal představit.
Kapitola 5: Pravda za závojem
Adam se opřel o studenou stěnu komory, zatímco jeho dech se zklidňoval po dalším zběsilém útěku. Lena, sedíc na zemi, vytáhla z kapsy malý kovový přívěsek a zamyšleně si ho prohlížela. Závěsna na něm zobrazovala složitý vzor, který Adamovi připomněl symboly vyryté do zdí labyrintu.
„Ten přívěsek…“ začal, ale Lena ho přerušila.
„Nejsem tady náhodou, Adame,“ řekla tiše, její hlas zbarvený směsí viny a odhodlání. „Jsem členkou společnosti, která se zabývá výzkumem nadpřirozených jevů. Toto místo jsme sledovali už dlouho.“
Adam na ni hleděl nevěřícně. „Chceš mi říct, že o těch… věcích jste věděli a nic jste neudělali?“
Lena pokrčila rameny, aniž by zvedla pohled. „Snažili jsme se. Ale jsou starší, než si umíš představit. A mnohem nebezpečnější. Tento labyrint byl postaven ne proto, aby sloužil lidem, ale aby je uvěznil.“
Adamovi se sevřelo hrdlo. Myšlenka, že metro nebylo jen dopravním prostředkem, ale zároveň pastí, byla děsivě fascinující. „Proč mi to říkáš až teď?“
„Protože teď už není kam utéct,“ odpověděla. Její oči byly prázdné, ale vířil v nich podivný klid.
O několik minut později Lena objevila skryté dveře. Byly zarezlé, ale po několika společných pokusech je dokázali otevřít. Uvnitř na ně čekala místnost plná starých dokumentů a zaprašených knih. Adam rychle zapátral v hromadě papírů a brzy si uvědomil, že to, co má před sebou, je mapa celého podzemního komplexu.
„Podívej na tohle,“ zavolal na Lenu. Ukazoval na vyznačené oblasti, které nebyly na žádné z oficiálních map. „Tyhle komory… to musí být něco jako pasti. Ty bytosti jsou tady zadržovány.“
Lena přikývla. „A ty symboly? Ty mají udržet jejich moc na uzdě. Kdyby byly odstraněny…“ Nedokončila, ale Adam pochopil. Pokud by bariéry selhaly, mohlo by to mít katastrofální následky.
Když pokračovali v pátrání, narazili na starý deník. Patřil jednomu z inženýrů, kteří stavěli tento labyrint. Deníkové záznamy odhalily, že už tehdy docházelo k nevysvětlitelným zmizením a nehodám. Jedna z posledních stránek obsahovala varování:
„Nikdy nesmí opustit tento prostor. Pokud se to stane, nebude nám pomoci.“
Zatímco studovali další záznamy, ozvalo se slabé zašustění. Oba ztuhli. Adam namířil baterku ke dveřím, ale nic neviděl. Jenže pak se ozvalo další zvuk, tentokrát blíž. Jako by něco škrábalo o stěnu.
„Musíme pryč,“ zašeptala Lena, její hlas naplněný strachem.
„Ale kam? Ty chodby se neustále mění.“
„Podle mapy,“ Lena ukázala na označené místo, „tady by měla být cesta na povrch.“
Adam přikývl. Společně vyrazili, ale každý jejich krok byl doprovázen stíny, které se zdály pohybovat samostatně. Světlo jejich baterek neustále sláblo, a když konečně dorazili k další místnosti, byla prázdná.
Adam začal ztrácet naději. Jak se mohli zachránit, když celý tento labyrint byl navržen tak, aby v něm zůstali uvězněni?
Lena se najednou zastavila. Přistoupila ke stěnným symbolům a dotkla se jich. Její rty se pohybovaly, jako by četla neviditelná slova.
„Co to děláš?“ zeptal se Adam.
„Hledám odpověď,“ odpověděla tiše. „Pokud tohle má smysl, musíme zjistit, co chrání.“ Její hlas nabýval jistoty, ale Adam měl pocit, že jejich šance na úspěch se s každou minutou ztenčují.
Všude kolem nich se ticho stávalo těžkým. Ticho, které bylo věcí, než se zdálo. A ve stínech se začaly rýsovat obrysy něčeho, co nebylo lidské.
Kapitola 6: Oběť světla
Vzduch v chodbě byl hutný, jako by sám labyrint držel dech. Adam a Lena kráčeli pomalu, jejich kroky se tlumeně rozléhaly mezi zdmi pokrytými starobylými symboly. Baterky, které oba drželi, vrhaly slabé světlo, jehož kužel se zdál být pohlcován temnotou ještě více než dříve. Lena svírala v rukou malý artefakt, který našli v místnosti plné dokumentů. Měl tvar kruhu a v jeho středu se nacházela drobná prasklina, která slabě žhnula.
„Tohle je klíč,“ řekla Lena, její hlas byl pevější než kdy dřív. „Klíč k jejich uvěznění. Ale funguje to jen tehdy, pokud…“ Odmlčela se.
Adam ji pozoroval. „Pokud co?“ zeptal se, ačkoliv už tušil odpověď. Cítil, jak se atmosféra kolem nich stává ještě těžší.
Lena se na něj podívala, její pohled byl plný odhodlání. „Pokud je zpečetěn krve…“
Adam ztuhl. „To nemůžeš myslet vážně. Musíme najít jiný způsob.“
„žádný jiný způsob není,“ odpověděla Lena. „Tyhle bytosti byly kdysi vypuštěny, protože lidé příliš toužili po moci. Kult je chtěl využít, ale nakonec zjistil, že nemůže ovládat to, co sám povolal. Proto postavili tento labyrint jako jejich vězení. Aby zůstal uzavřený, je potřeba oběti.“
Adam se snažil zachovat klid. „A co to znamená pro nás?“
Lena se usmála smutně. „Pro mě to znamená konec. Pro tebe šanci se vrátit a vyprávět, co se stalo. Pravda nesmí být zapomenuta.“
Dorazili do velké kruhové místnosti, kde se střetávaly všechny chodby labyrintu. Na zemi byly vyryty složité vzorce symbolů, které Lena rozpoznala jako ochranné bariéry. Uprostřed stál vysoký podstavec, na nějž patřil artefakt.
„Ještě máme čas to zastavit,“ řekl Adam, ale Lena už ho neposlouchala. Pomalu kráčela k podstavci, každý její krok byl pevný a odhodlaný. Když artefakt položila na určené místo, symboly na podlaze začaly slabě svítit.
Adam ji chytil za ruku. „Ne. Něco vymyslíme. Nemusíš to dělat.“
Lena se na něj otočila, její oči byly klidné, ale plné emocí. „Je to jediná cesta. Ty to nechápeš? Celý tento labyrint, celá tahle hra… je to jen zkouška. Pokud nebudeme ochotni oběčt, co je pro nás důležité, nezasloužíme si záchranu.“
Zatímco Lena začala recitovat starobylý text, který našli v jednom z deníků, začaly se stíny v místnosti pohybovat. Z tmy se rýsovaly obrysy bytostí, jejichž tvary byly tak cizí, že se Adamovi stále nedokázaly plně usadit v mysli. Světlo z podlahy zesílilo a zároveň Lena zvedla ruce.
„Ne!“ vykřikl Adam, když pochopil, co se chystá udělat.
Lena se usmála, tentokrát s nadějí. „Ty to zvládneš, Adame. Slíb mi, že to, co se tady stalo, nenecháš upadnout v zapomnění.“
„Slibuji,“ zašeptal Adam, zatímco mu po tváři stékaly slzy.
Světlo dosáhlo vrcholu intenzity a zaplnilo celou místnost. Lena zmizela. Bytosti, které se blížily, se rozpustily ve světelném záblesku, jako by nikdy neexistovaly. A pak bylo ticho.
Když se Adam probudil, ležel na schodech vedoucích ven z metra. Slunce se právě vyhouplo nad obzor a jeho paprsky osvicovaly vchod. Měl pocit, že to byl jen sen, ale v ruce svěral Lenin přívěsek. V jeho srdci se mísil smutek s odhodláním.
„Nikdo na tebe nezapomene,“ zašeptal. Pak vykročil směrem ke světlu, odhodlaný splnit svůj slib.
Kapitola 7: Stíny přetrvávají
Adam se zastavil před vchodem do redakce, kde strávil tolik hodin svého života. V hlavě mu vřely vzpomínky na to, co zažil v podzemí. Lena, labyrint, stíny… Bylo to všechno skutečné? Nebo jen halucinace způsobená izolací a strachem? Ale přívěsek v jeho kapse byl důkazem, že se to stalo.
Jakmile vešel, kolegové ho zdravili s obvyklou lhostejností. Nikdo se neptal, kde byl. Nikdo nezmiňoval, že by někdo jmenem Lena zmizel. Připadal si jako cizinec ve vlastním světě.
Když otevřel soubor na svém počítači a začal psát článek, jeho ruce se třásly. Popisoval každý detail labyrintu, každé setkání s neznámým. Vložil do textu i Lenin příběh, aby zajistil, že bude zapamatována. Odevzdal článek s pocitem, že splnil svou povinnost.
O několik dní později se šéfredaktor zastavil u jeho stolu. Podal mu papíry a zavrtěl hlavou. „Adame, tohle je příliš fantastické. Naše čtenáře hledají realitu, ne hororové povídky.“
Adam vzal odmítnutý článek a zmuchlal ho. Žádné důkazy, žádné svědectví. Pravda se znovu ztratila v těmě.
O několik týdnů později začal na různých místech ve městě pozorovat symboly z labyrintu. Byly vyryty do zdí opuštěných budov, na lavičkách v parku, dokonce i na starých pouličních lampách. Adam si uvědomil, že se děje něco většího.
Jednoho večera se rozhodl vrátit na místa, kde symboly viděl. Při svítání narazil na muže, který mu připadal povědomý. „Znáte ty symboly?“ zeptal se Adam.
Muz přikývl. „Nejsou varováním, ale přípravou.“
Adam polkl. „Přípravou na co?“
Muž se na něj podíval pohledem, který se zdál být starší než časy. „Na jejich návrat.“
Adam se vrátil domů, kde si sedl ke stolu. Přívěsek ležel před ním. Měl pocit, že ho něco sleduje, něco čeká na jeho rozhodnutí.
Buď může utéct, zapomenout a pokusit se začít nový život. Nebo pokračovat v pátrání a riskovat, že se pravda stane jeho zkázou.
Zhasl světlo a dlouho zůstal sedět ve tmě, zatímco jeho myšlenky bloudily mezi stíny, které nikdy neodešly.
