Kapitola 1: Dědictví z půdy
Klára stála na štěrkovém dvorku venkovského statku a hleděla na oprýskané zdi domu, který po léta obýval její strýc Viktor. Ticho zde bylo jiné než ve městě – hlubší, tíživější, jako by vzduch sám nesl váhu let a zapomenutých příběhů. Klíč, který svírala v ruce, byl chladný a těžký, stejně jako myšlenky, které jí vířily hlavou. Co tady vlastně dělá? Proč sem vůbec jezdila?
Po rozchodu s Adamem, který si našel jinou, ztratila Klára smysl všeho, co dělala. Její práce byla rutinou, přátelé se postupně vytráceli. Když přišel dopis o strýcově smrti a dědictví, brala to jako znamení – nebo možná útěk. Strýc Viktor, excentrický samotář, býval podivínem rodiny, který nikdy nevyhledával společnost. Přesto jí v dětství připadal fascinující, se svými příběhy o dalekých zemích a záhadných předmětech, které sbíral na svých cestách.
Klára odemkla těžké dveře a vstoupila do domu. Uvnitř ji přivítal pach prachu a stáří. Vzduch byl těžký, jako by v sobě držel všechno, co tu Viktor za svůj život prožil. Nábytek byl starý a masivní, pokrytý vrstvou šedého poprašku. Po chvíli bloumání domem, během něhož objevovala stopy strýcovy podivné povahy – sošky, knihy o alchymii, exotické masky – zamířila na půdu.
Půda byla chladná a potemnělá, osvětlená pouze úzkým pruhem světla, který pronikal malým vikýřem. Klára odložila baterku na nejbližší krabici a začala procházet nepořádek. Věci byly chaoticky rozházené – staré kufry, vybledlé fotografie, zvláštní knihy s názvy v cizích jazycích. Chtěla to všechno roztřídit, něco vyhodit, něco možná prodat. Ale pak si toho všimla.
V rohu, částečně zakryté starou plachtou, stálo zrcadlo. Bylo vysoké, mohutné, s rámem z tmavého dřeva, který zdobily jemné rytiny. Klára přistoupila blíž a zrcadlo odhalila. Na rámu byly vyryté podivné symboly, které nepoznávala – kruhy, šipky, linie připomínající hvězdy nebo snad pavučiny. Sklo bylo matné, jako by za léta ztratilo svůj lesk, ale přesto v něm cosi přitahovalo pohled.
„Co to je?“ zašeptala Klára, aniž by očekávala odpověď.
Když se do zrcadla podívala, viděla svůj odraz, ale něco na něm bylo zvláštního. Nemohla říct, co přesně – snad to byl jiný úhel pohledu, drobné zkreslení, které v ní vzbuzovalo neklid. Náhle, z koutku oka, zahlédla pohyb. Rychle se otočila, ale půda byla prázdná. Jen stíny se plazily po stěnách. Vrátila pohled k zrcadlu – a pak to viděla znovu. V zrcadle se něco pohnulo, ale nebyla to ona. Bylo to… něco za ní.
Rychle couvla, srdce jí bušilo. „Hloupost,“ zamumlala sama sobě a pokusila se zasmát. „Jen jsem unavená.“
Zrcadlo však působilo zvláštně živě. Otočila se, aby ho zakryla plachtou, ale prsty jí přejely po jednom z vyrytých symbolů a tělem jí projel chlad, jako by ji něco pozorovalo. Zaváhala, ale pak zrcadlo přikryla a rychle sešla zpět dolů. Něco na té půdě ji zneklidňovalo.
Tu noc nemohla Klára spát. Ležela na tvrdé posteli a poslouchala zvuky starého domu. Vítr venku si pohrával s okenicemi a dům občas zapraskal, ale to nebylo to, co ji udržovalo vzhůru. Byla to vzpomínka na zrcadlo a ten zvláštní pocit, že není sama. Jak mohla cítit něco takového? Byla přece racionální člověk.
Když nakonec usnula, zdál se jí sen – stála na půdě, před zrcadlem, ale místo svého odrazu viděla jinou ženu. Měla stejnou tvář, ale její oči byly cizí. A ta žena se na ni usmívala.
Ráno se probudila s vědomím, že to byl jen sen. Ale někde hluboko v ní klíčilo cosi, co nechtěla přiznat. Bylo to zrcadlo. A něco na něm nebylo v pořádku.
Kapitola 2: Vzkazy za zrcadlem
Ráno bylo mlhavé a chladné. Klára seděla u kuchyňského stolu, obklopená starými strýcovými věcmi. Šálek kávy před ní zůstával nedotčený, zatímco její pohled směřoval ke starému zápisníku s koženými deskami, který našla mezi stohy papírů v knihovně. Objevila ho teprve před chvílí, a přesto už cítila, že jeho obsah není obyčejný.
Na první pohled vypadal deník jako sbírka nesouvislých poznámek. Strýcův rukopis byl nervózní, místy přeškrtaný. Zaznamenával podivné myšlenky – odkazy na „propustné hranice“ a „zrcadlové roviny“. Ale nejvíc ji znepokojila věta, která se opakovala na několika stránkách:
„Co je za zrcadlem, nesmí ven.“
Zamrazilo ji. Její myšlenky okamžitě sklouzly ke včerejšímu nálezu na půdě. Zrcadlo, které se zdálo tak obyčejné, ji teď děsilo. Od té doby, co ho viděla, nemohla setřást pocit, že ji něco sleduje. Rozhodla se však, že se tím nenechá ovládnout. „Je to jen starý nábytek,“ řekla si nahlas a přinutila se v deníku pokračovat.
Po obědě se odhodlala vrátit na půdu. Srdce jí bušilo, ale snažila se sama sebe přesvědčit, že strach je iracionální. Když znovu stála před zrcadlem, plachta, kterou na něj předešlého dne přehodila, sklouzla na podlahu. Povzdechla si. „Vítr,“ zašeptala, ale sama věděla, že okna na půdě byla pevně zavřená.
Přistoupila blíž a zrcadlo prozkoumala. Zdálo se, že jeho povrch byl tentokrát jasnější, méně zakalený. Odráželo její obraz, ale něco v něm nebylo správně. Naklonila se blíž a prsty přejela po hladkém skle. V tu chvíli se zrcadlový povrch zavlnil, jako by byla voda. Klára ucukla.
Za zrcadlem se začal rýsovat obraz – nebyla to její půda, ale jakási krajina. Tmavý les, ve kterém plálo světlo lamp, zatímco kolem se vznášela mlha. Stromy se tyčily do nebe, křivolaké a pokroucené, jejich větve připomínaly natažené paže. Byl to svět, který jí připomínal pohádky, ale zároveň působil hrozivě – jako by v sobě skrýval nebezpečí.
Pak si všimla pohybu. Uprostřed té krajiny stála postava. Byla to žena, mladá, s dlouhými tmavými vlasy. Na první pohled vypadala jako Klára, ale bylo na ní něco podivného. Její oči byly neklidné, příliš pronikavé. A její pohled směřoval přímo na Kláru. Ta nemohla odtrhnout oči.
Žena v zrcadle zvedla ruku, jako by jí chtěla zamávat, ale pohyb byl trhaný, nepřirozený. Klára instinktivně couvla, ale něco v ní ji nutilo zůstat.
„Kdo jsi?“ zašeptala Klára. Žena za zrcadlem pohybovala rty, ale nevydávala žádný zvuk. Pak ukázala rukou na rám zrcadla. Klára se podívala a všimla si, že symboly na dřevě lehce září. Cítila, že by se měla otočit a odejít, ale nemohla. Jakoby ji zrcadlo přitahovalo.
Od té chvíle se všechno změnilo. Noci byly plné podivných snů, ve kterých Klára bloudila tím temným lesem. Cítila se jako cizinec ve vlastním těle. Všimla si také, že zrcadlový obraz není vždy věrný. Někdy měla v odrazu jiný výraz, někdy pohybovala rukou, když ona sama byla nehybná.
Další den objevila další záznamy ve strýcově deníku. Některé byly téměř nesrozumitelné, ale jeden zápis ji zcela paralyzoval:
„Ta věc napodobuje, aby získala důvěru. Jakmile prolomí hranici, je konec.“
Klára deník upustila na zem a cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Co se to děje? A co chtěl strýc Viktor, aby věděla? Začala mít nepříjemný pocit, že v tom není sama. A zrcadlo… zrcadlo nebylo jen obyčejný předmět.
Musí přijít na to, co za tím vším stojí. Nejen kvůli sobě, ale kvůli všemu, co by se mohlo stát. Jen kdyby věděla, jak blízko už je skutečná hrozba.
Kapitola 3: Zrcadlový odraz
Noc byla chladná a temná. Klára seděla na pohovce ve strýcově pracovně, oči upřené na otevřený deník. V místnosti panovalo tíživé ticho, rušené pouze občasným praskáním starého dřeva. Svíčka na stole vrhala mihotavé stíny, které tančily po stěnách a připomínaly přízraky. Klářina mysl byla těžká; věty z deníku jí vířily hlavou.
„Napodobuje tě. Sleduje tě. A pokud projde ven, nikdy se jí nezbavíš.“
Co tím strýc myslel? Zrcadlová postava se zdála neškodná, téměř smutná. A přesto… Klára cítila, že něco není v pořádku. Od doby, kdy poprvé zahlédla obraz jiného světa, se její sny změnily. Každou noc ji pronásledovala mlha a šeptající hlasy. Něco v ní ji táhlo zpět k zrcadlu, ale zároveň ji to naplňovalo strachem.
Bylo to druhý den odpoledne, kdy se rozhodla čelit tomu, co ji pronásledovalo. Znovu vystoupala na půdu. Zrcadlo na ni čekalo, jeho povrch lesklý a tichý, jako by skrývalo tajemství. Klára chvíli stála v nehybném tichu, srdce jí bušilo, ale přesto se přinutila přistoupit blíž.
„Tak dobře,“ zašeptala, aniž by věděla, komu vlastně mluví. „Chceš mi něco říct? Tak mluv.“
Odraz zůstal chvíli nehybný, ale pak se pohnul. Klára si uvědomila, že to nebyl její pohyb – ona zůstala stát na místě, ale obraz v zrcadle zvedl ruku. Ukázal prstem na její stranu.
Kláře se sevřelo hrdlo. „Co chceš?“ řekla, hlasem, který byl tišší, než zamýšlela.
Postava v zrcadle naklonila hlavu. Její pohyby byly příliš plynulé, příliš přesné. Ukázala rukou na rám zrcadla, na symboly, které nyní slabě žhnuly. Pak spojila ruce, jako by prosila.
„Mám tě pustit?“ zašeptala Klára.
Zrcadlový odraz přikývl. Její oči – tak podobné těm Klářiným, a přesto tak cizí – zářily zvláštní směsicí zoufalství a očekávání. Klára cítila, jak se jí svírá žaludek. Nemohla pochopit, co ji na tom pohledu tak paralyzovalo. Možná to byla ta tichá výčitka, která se zdála pronikat do její mysli.
„Proč?“ zeptala se Klára. „Co chceš?“
Postava v zrcadle ukázala prstem na deník, který měla Klára stále při sobě. Otevřela ho a spatřila stránku, kterou ještě nečetla. Strýcův roztřesený rukopis na ní hlásal:
„Odpovědi vždy přicházejí s cenou. Co je za zrcadlem, nikdy nepřijímej bez rozmyslu.“
Klára deník zaklapla. Ta slova ji naplnila novým odhodláním. Podívala se na zrcadlo, na jeho lesklý povrch, za nímž ležel cizí svět. Strach ustupoval hněvu. Kdo byla ta postava, aby od ní něco žádala? A co by se stalo, kdyby opravdu prošla?
„Ne,“ řekla Klára pevným hlasem. „Nepustím tě ven, dokud nebudu vědět, co jsi zač.“
Zrcadlový odraz se zarazil. Postava se přestala hýbat, její oči byly jako dvě tmavé studny. A pak, pomalu a hrozivě, se na Kláru usmála. Úsměv byl široký, příliš široký, a Kláře se z toho pohledu stáhlo hrdlo.
„Chceš odpovědi,“ ozval se tichý šepot, který nezněl zvenčí, ale přímo v Klářině hlavě. „Pak se podívej hlouběji.“
Klára ztuhla. „Cože?“
„Podívej se hlouběji,“ zopakoval hlas. Zrcadlový obraz natáhl ruku a ukázal do hloubky skla. Svět za zrcadlem se začal měnit. Stromy se ohýbaly a vytvářely jakýsi temný průchod. Mlha se vířila a připomínala stíny, které na Kláru šeptaly.
Klára ustoupila, ale věděla, že tento okamžik nezůstane bez odpovědi. Začínala chápat, že její život už nikdy nebude stejný. Buď najde odpovědi na to, co se skrývá za zrcadlem, nebo se tím nechá pohltit. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Strach ji už nesmí ovládat.
„Chceš, abych se podívala hlouběji?“ řekla, hlasem, který překvapivě zněl pevně. „Dobře. Ale varuju tě. Jestli si myslíš, že jsem snadná kořist, mýlíš se.“
A s tím otevřela oči, odhodlaná zjistit, co ji čeká.
Kapitola 4: Mezi světy
Klára stála na půdě, obklopená starými knihami a poznámkami. Na podlaze ležely strýcovy deníky otevřené na stránkách plných podivných symbolů a detailních nákresů. V rohu místnosti tiše stálo zrcadlo, jeho hladký povrch zlověstně odrážel mihotavé světlo svíčky. Po hodinách studia začínala chápat, jak zrcadlo funguje – nebo si to alespoň myslela.
Viktorovy poznámky zmiňovaly „most mezi světy“, který mohl být otevřen pouze za určitých podmínek. Vyžadovalo to slova napsaná v jazyce, který se naučil na svých cestách, a krvavou oběť. Klára tu poslední část ignorovala, místo toho našla alternativu – symboly na rámu zrcadla bylo třeba aktivovat dotykem a určitými zvuky, které měla podle deníku napodobit. Zpěv a vibrace měly „otevřít cestu“.
Držela v ruce strýcovu svíci a hlas jí chvěl strachem i očekáváním, když začala slabě zpívat podle předepsané melodie. Zvuk se v místnosti odrážel podivným způsobem, jako by zněl i zpoza zrcadla. Klára zavřela oči a prsty přejela po vyrytých symbolech na rámu. Když došla k poslednímu, něco se změnilo.
Zrcadlový povrch se zavlnil, jeho sklo se stalo tekutým, jako by byla brána otevřena. Klára udělala krok zpět, ale zhluboka se nadechla. Už nebylo cesty zpět. Zvedla ruku, natáhla ji ke zrcadlu a opatrně se dotkla jeho povrchu. Její prsty prošly skrz, jako by pronikaly do chladné vody.
Překročila hranici.
Když se konečně ocitla na druhé straně, zůstala stát v němém úžasu. Svět před ní byl fascinující i děsivý zároveň. Temný les, který viděla dříve v odrazu, byl nyní živý. Stromy, které ji obklopovaly, měly pokroucené větve připomínající ruce a jejich kůra byla lesklá jako sklo. Zemi pokrývala měkká mlha, která se pohybovala, jako by měla vlastní vůli.
Klára pomalu kráčela kupředu. Z dálky slyšela šepot – tichý, naléhavý, a přesto nesrozumitelný. Někde mezi stromy zahlédla světlo, které připomínalo lucernu, a rozhodla se jít tím směrem.
Dorazila na mýtinu, kde stálo něco, co připomínalo zříceninu staré kaple. Z jejích rozbitých oken zářilo matné světlo. Klára cítila, jak se jí sevřelo hrdlo, když uviděla siluetu stojící ve dveřích. Postava byla vysoká, zahalená v plášti, její tvář zakrývala maska z leštěného kovu.
„Vítej,“ ozval se hlas, hluboký a melodický, jako zvonění zvonu.
„Kdo jsi?“ zeptala se Klára, i když jí hlas sotva vyšel z úst.
„Říkej mi… Strážce,“ odpověděl. „Jsem tu, abych tě varoval.“
„Před čím?“ Klára pocítila chlad, který jí pronikl až do morku kostí.
Strážce se přiblížil a jeho maska odrážela zrcadlový obraz Klářiny tváře. „Před tím, co jsi sem přivedla. Zrcadlový odraz není tím, čím se zdá. Je to tvůj nepřítel, Kláro. Chce tě zničit a ovládnout svět, který jsi opustila.“
Klára se odmlčela. „Proč?“
„Protože svět za zrcadlem je zkažený. Všechno, co tu vidíš, je stínem vašeho světa. A zrcadlový odraz je bytost, která existuje jen díky tobě. Touží po svobodě, po skutečnosti. Když projde na druhou stranu, její první čin bude tvůj zánik.“
Klára stála nehybně, hlava se jí točila. „Proč mi to říkáš?“ zeptala se nakonec.
Strážce se zastavil těsně před ní. „Protože jsi udělala chybu, že jsi ji probudila. Ale ještě máš šanci napravit to, co jsi způsobila. Nemůže projít, pokud nezlomí tvou vůli. Odolávej. Nepodléhej.“
Klára chtěla protestovat, chtěla říct, že nerozumí, ale najednou pocítila silné cuknutí v hrudi, jako by ji někdo volal zpět. Strážce ustoupil. „Běž, dokud můžeš. Ale pamatuj, Kláro: Za zrcadlem nehledej pravdu. Najdeš jen svůj stín.“
Svět kolem ní se začal rozpadat, mýtina mizela v temnotě. Klára vykřikla, ale její hlas zanikl ve vichřici mlhy. A pak se ocitla zpátky na půdě, ležící před zrcadlem, které bylo opět nehybné.
Ale něco bylo jiné. Na druhé straně zrcadla stála postava. Usmívala se.
Kapitola 5: Cesta zpět
Chladný vítr se proháněl mezi pokroucenými stromy a přinášel s sebou šeptavé hlasy, které zněly jako ozvěna Klářiných vlastních myšlenek. Stála na okraji temného lesa, odkud se zrcadlový svět rozprostíral do nekonečna. Každý krok, který udělala, ji táhl hlouběji, a přesto věděla, že musí najít cestu zpátky. Ale jak?
Strážce, bytost, která jí slíbila odpovědi, ji zradil. Jeho varování se teď zdálo jako trik, past, která ji měla držet zde, kde by se stala součástí tohoto světa – zrcadlovou verzí sama sebe, uvězněnou navždy. V hlavě se jí přehrával jeho hlas: „Za zrcadlem nehledej pravdu. Najdeš jen svůj stín.“
Bylo to nebezpečně blízko pravdě. Každý kout tohoto světa zrcadlil Klářiny největší obavy. Stromy s větvemi připomínajícími paže, mlha, která se pohybovala jako živý tvor, i neustálý pocit, že ji něco sleduje – to vše působilo, jako by tento svět byl odrazem jejího vlastního strachu.
Když se znovu přiblížila k lesní kapli, kde naposledy viděla Strážce, mýtina byla prázdná. Světlo, které předtím zářilo z rozbitých oken, pohaslo. Přestože cítila, že je to past, rozhodla se vejít. Uvnitř byla tma. Jen slabý paprsek světla osvětloval zrcadlový povrch na podlaze, který připomínal jezero.
Z ničeho nic se zrcadlo rozzářilo a v jeho hladině se objevily obrazy. Klára uviděla svůj vlastní svět – svůj byt, svou ulici. Ale vše bylo pokřivené. Na místo, kde bývala ona, se promítala zrcadlová verze sebe samé, která kráčela po světě s jistotou, o jaké Klára mohla jen snít. Její odraz mluvil s lidmi, smál se, dotýkal se věcí – a všechno, čeho se dotkla, se začalo měnit. Lidé ztráceli své obličeje, stíny na stěnách rostly a temněly.
„Převzala tvé místo,“ ozval se známý hlas. Klára se otočila a spatřila Strážce, jeho maska opět odrážela její vlastní vyděšený pohled.
„Ty jsi to věděl,“ zašeptala, hlasem rozechvělým hněvem. „Věděl jsi, že tohle udělá. Že mě tady uvězní.“
Strážce mlčel, ale jeho mlčení mluvilo za vše.
„Proč?“ naléhala Klára. „Co chceš?“
Strážce pomalu pozvedl ruku a ukázal na zrcadlovou hladinu. „Tvůj svět je křehký, Kláro. A tenhle svět potřebuje nový zdroj života. Tvůj odraz je jen nástroj. Ale cena…“ odmlčel se a naklonil hlavu, „…ta je na tobě.“
Klára zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Já nejsem jen nějaký zdroj. A ona mě nenahradí.“ Otevřela oči a v jejím pohledu se zračilo odhodlání. „Najdu způsob, jak ji zastavit.“
„To můžeš,“ odpověděl Strážce tiše, „ale musíš se vzdát něčeho důležitého.“
„Co to je?“ zeptala se, aniž by si uvědomovala, jak odhodlaně zní.
„Svého návratu,“ zašeptal. „Abys uzavřela cestu, musíš zůstat tady. Svět za zrcadlem musí mít svého strážce.“
Klářin dech se zastavil. Tohle byl plán od začátku. Svět za zrcadlem hledal náhradu. Strážce chtěl uniknout a použil ji k tomu, aby připravil cestu. A teď před ní stála jediná možnost – obětovat svůj svět, nebo se vzdát sama sebe.
„Ne,“ zašeptala. „Já nejsem jako ty.“
Strážce neodpověděl, jen se otočil a zmizel ve stínech kaple. Klára se podívala na hladinu zrcadla, která stále zobrazovala její svět, její byt. Zrcadlový odraz – ta falešná verze jí samotné – právě brala do ruky strýcovy poznámky.
„Jestli ji nezastavím teď, nezastavím ji nikdy,“ řekla si Klára.
Natáhla ruku k hladině zrcadla, která se opět zavlnila, a udělala krok. Tentokrát to nebyl hladký přechod – cítila, jak ji něco táhne zpět, jakoby samotný svět za zrcadlem bojoval proti jejímu odchodu. Všechny její myšlenky, všechny její obavy, všechny stíny tohoto místa ji chtěly pohltit.
Ale Klára už nebyla tou zmatenou a osamělou ženou, která stála před zrcadlem poprvé. S posledním výkřikem se vrhla vpřed.
Když otevřela oči, byla zpět na půdě. Zrcadlo bylo stále před ní, ale jeho povrch byl matný a nehybný. Na druhé straně neviděla nic – ani svět za zrcadlem, ani svůj odraz.
Ale věděla, že to ještě neskončilo. Odraz tam stále byl. A ona měla poslední šanci ho zastavit, než se jeho síla naplno projeví.
Kapitola 6: Cena za uzavření
Půda byla temná, osvětlovaná jen blikající svíčkou, která stála na starém stole vedle Klářiných roztřesených rukou. Zrcadlo před ní pulzovalo. Jeho hladina se vlnila jako voda a mezi vlnami občas probleskly obrazy jejího světa – známé ulice, byt, lidé, kteří si žili své každodenní životy. Uprostřed toho všeho však stála její zrcadlová verze. Stín. Nepřítel.
Klářino srdce bilo jako o závod. V rukou držela strýcovu poslední poznámku – klíč k uzavření průchodu. Symboly byly vyryté do starého pergamenu a jejich význam naznačoval, že k zapečetění zrcadla bude třeba víc než jen kouzelná slova. Potřebovala obětovat něco osobního, něco, co ji spojovalo s tímto místem.
„Vzpomínky,“ zašeptala do ticha. Tohle si vyžádá ztrátu všeho, co po strýci zbylo – jeho příběhy, jeho tajemství, i všechno, co mohla pochopit o světě za zrcadlem. Ale neměla na výběr. Pokud nezasáhne teď, zrcadlový odraz projde a její svět už nikdy nebude bezpečný.
Když se zrcadlová hladina znovu zavlnila, Klára spatřila, jak se její odraz přibližuje k povrchu. Postava na druhé straně se usmívala, ale její oči byly prázdné, chladné. Nebyla to Klára. Bylo to něco jiného. Něco, co chtělo víc než jen existovat.
„Přestaň se bránit,“ ozval se hlas – zrcadlový odraz už nemluvil jen pohybem rtů. Jeho hlas zněl jako ozvěna jejího vlastního, ale s temným podtónem. „Stejně to nezvládneš. Patřím tam. Patřím do tvého světa.“
„Ne,“ zašeptala Klára, její hlas se zlomil, ale pak znovu našla svou sílu. „Nepatříš nikam. A nikdy nedostaneš šanci.“
Rituál začal. Klára začala recitovat slova ze strýcova pergamenu, její hlas zněl v místnosti naléhavě a pevně. Symboly na zrcadle se rozzářily oslepujícím světlem. Zrcadlový odraz zuřivě bušil do hladiny, snažil se projít ven, jeho pohyby byly zběsilé, zoufalé.
„Zastav to!“ křičel hlas. „Nech mě projít! Slibuju ti, že ti neublížím!“
Klára ho však neposlouchala. Její pohled byl pevný, zaměřený na rám zrcadla. Když vyslovila poslední slovo, světlo explodovalo. Hladina zrcadla se začala hroutit do sebe, jako by byla vtahována do nekonečné temnoty. Postava na druhé straně zmizela v posledním záblesku světla.
Když bylo po všem, Klára se zhroutila na podlahu. Zrcadlo před ní bylo prázdné, jeho povrch pokrytý prasklinami. Už neodráželo nic, ani ji samotnou. Místo toho zůstalo jen tichým a mrtvým předmětem. V hlavě měla prázdno. Strýcovy poznámky, jeho příběhy, všechno, co věděla o zrcadle – bylo to pryč. Jako by s uzavřením průchodu ztratila i část sebe.
Ale svět byl bezpečný. A to bylo to jediné, na čem záleželo.
O několik týdnů později seděla Klára na terase malého domu, který si pronajala ve městě. Život se pomalu vracel do normálu. Její noční můry se stávaly méně častými a vzpomínky na zrcadlo byly zahaleny mlhou. Přesto měla neodbytný pocit, že něco zůstalo.
Jednoho večera, když si četla u lampy, zahlédla koutkem oka pohyb. Otočila se, ale nikdo tam nebyl. Jen její odraz v okně se na okamžik zdál… jiný. Usmíval se způsobem, který jí připomněl, že některé věci nelze zcela zničit.
Ačkoliv se jí podařilo uzavřít průchod, zrcadlový svět mohl být jen spící. A pokud se někdy probudí, bude připravena. Teď už ano.
