Kapitola 1: Mizející světla
V prázdnotě hlubokého vesmíru, kde i sebemenší hvězda přinášela naději na život, začala náhle zhasínat světla. Nešlo o přirozený proces, jako je kolaps starých hvězd či exploze supernov. Tyto hvězdy prostě zmizely, jakoby je někdo vymazal z mapy vesmíru. Hvězdné mapy, které byly po staletí považovány za neměnné, se měnily příliš rychle, a chaos, který to způsobilo, ohrožoval nejen vesmírnou navigaci, ale i život na planetách závislých na světle a teple těchto hvězd.
„Nemůžete mi tvrdit, že se celá hvězdokupa jen tak vypařila,“ ozval se ostrý hlas Dr. Liany Vossová. Její postava se tyčila uprostřed konferenční místnosti na orbitální stanici Polaris-7, obklopená holografickými projekcemi hvězdných map. Byla to žena s pronikavým pohledem a tmavými vlasy staženými do pevného uzlu. Na sobě měla typický bílý plášť astrofyzika, který kontrastoval s jejím odhodlaným postojem.
„Nejde o chybu v měření, ani o selhání našich přístrojů,“ pokračovala, zatímco ukazovala na ztmavenou část holografického zobrazení galaxie. „Tahle oblast – která ještě před rokem zářila jako maják – je teď mrtvá. Nejenže hvězdy zmizely, ale ztrácíme i energii z jejich pozůstatků. Nic takového jsme nikdy předtím neviděli.“
Na druhém konci místnosti se opřel o stůl Ethan Drake. Jeho otrhaná letecká bunda a uvolněný postoj byly v ostrém kontrastu k formálním uniformám ostatních přítomných. „A co když se jen mýlíte, doktorko?“ prohodil s nepatrným úšklebkem. „Třeba to jsou prostě jen… černé díry. Nebylo by to poprvé, co si věda spletlá něco strašidelného s obyčejnou fyzikou.“
Liana k němu otočila hlavu s pohledem, který by dokázal zmrazit slunce. „Černé díry nevysvětlují kompletní absenci zbytkové energie, pane Drakeu. A navíc by nevymazaly celé souhvězdí takhle rychle.“
Amara Xi, mladá xenobioložka, která zatím tiše seděla u stolu, si odkašlala. „Pokud to není přírodní jev, mohlo by jít o…“ na chvíli zaváhala, než pokračovala, „umělý zásah? Nějaká neznámá technologie?“
V místnosti zavládlo ticho. Všichni si byli vědomi implikací. Pokud by hvězdy skutečně mizely vinou nějaké inteligentní síly, mohlo by to být znamením hrozby, která by přesahovala hranice jejich chápání.
Na druhém konci stanice, ve velitelském centru, stál Kapitán Malik Thorne. Jeho uniforma byla bez poskvrny, jeho postoj pevný. Byl mužem s tváří, která odrážela letité zkušenosti, a pohledem, který dokázal odhadnout každou situaci během vteřiny. Hleděl na promítaný obraz mizících hvězd, když se k němu připojila Liana.
„Naše hypotézy jsou stále neúplné,“ začala, „ale jedno je jisté: pokud to nevyšetříme, bude tahle zkáza pokračovat.“
Thorne si prohlížel její odhodlaný výraz. „Pokud Galaktická unie schválí misi, budete mít na palubě jen minimální posádku,“ varoval. „Tohle nebude běžná expedice. Bude to nebezpečné.“
„Tohle není volba, kapitáne. Pokud nezasáhneme, může to ohrozit nejen okolní systémy, ale celou naši existenci,“ trvala na svém.
Po krátké pauze přikývl. „Dobře. Dám dohromady tým. Drake bude váš pilot, Amara se připojí kvůli jejímu biologickému zaměření. A samozřejmě budu na palubě jako velitel.“
Netrvalo dlouho a mise byla schválena. Lodní hangár na Polaris-7 ožil přípravami na start lodi Aether. Byla to průzkumná loď, vybavená nejmodernějšími technologiemi, ale ani ty nestačily na to, aby zaručily úspěch mise.
Když se tým nalodil, atmosféra na palubě byla napjatá. Ethan si přezíravě prohlížel ostatní členy týmu. „Doufám, že se nepokoušíte zachránit svět jen kvůli svým teoriím,“ prohodil k Lianě.
„A já doufám, že vaše schopnosti jako pilota jsou lepší než vaše sarkasmus,“ odpověděla klidně, aniž by na něj pohlédla.
Amara mezi nimi tiše seděla, ponořená do svých myšlenek. Její mysl se soustředila na jednu otázku: Co by mohlo být tak mocné, aby zhaslo světlo hvězd?
Kapitán Thorne mezitím spustil odpočet. „Připravte se na start. Máme před sebou dlouhou cestu.“
Jak se loď odpoutala od stanice a zamířila do temnoty vesmíru, nikdo z posádky si nedokázal plně představit, co je čeká. Jediná jistota byla, že mizející hvězdy jsou teprve začátkem něčeho mnohem většího.
Kapitola 2: Poslední světlo
Motory Aetheru tiše hučely, zatímco loď plula hyperprostorem. Posádka byla ponořená do ticha, které přerušoval jen občasný pípavý zvuk přístrojů. Cíl mise byl jasný, ale odpovědi, které hledali, se zdály být vzdálenější než kdy dřív.
Liana Vossová stála nad holografickým zobrazením oblasti, kam směřovali. Její pohled klouzal po mapě, kde místo hvězd zela znepokojivá prázdnota. Kolem ní se shromáždili ostatní členové posádky, každý ponořený do svých myšlenek. Kapitán Malik Thorne se držel v pozadí, pozoroval situaci a zachovával klidnou autoritu, která k němu patřila.
„Blížíme se k hranici anomálie,“ oznámil Ethan Drake, aniž by vzhlédl od ovládací konzole. Jeho hlas byl nevzrušený, jako kdyby šlo o rutinní let, ale na jeho sevřené čelisti bylo znát, že i on cítí nervozitu.
„Skenery zatím nic nezaznamenaly,“ dodala Amara Xi, která seděla u vědeckého panelu. „Ale… něco tu nesedí. Hladina temné energie je neuvěřitelně vysoká. Jako by se něco… sbíralo.“
Liana přikývla, ale její myšlenky byly jinde. Temná energie, která je vedla, byla stále neuchopitelným pojmem, dokonce i pro ni. Něco ji ale znepokojovalo. „Je to jako příliv,“ zamumlala. „Něco tu roste, pohybuje se, shromažďuje. Ale co?“
Když Aether překročil neviditelnou hranici anomálie, atmosféra na palubě se změnila. Okna lodi, která obvykle odhalovala oslnivé světlo hvězd, teď hleděla do absolutní temnoty. Byla to temnota tak hluboká, že působila nepřirozeně, téměř zlověstně. Přístroje začaly vykazovat nepravidelnosti – signály přicházely a mizely, jako by vesmír kolem lodi ztrácel stabilitu.
„Tohle se mi nelíbí,“ zamumlal Ethan, jeho prsty létaly po ovládacím panelu. „Navigační systém selhává. Gyroskopy… ztrácíme orientaci.“
„Kapitáne?“ Liana vzhlédla k Thorneovi, jejíž pohled byl ostrý. „Musíme to analyzovat. Pokud jsou zdejší fyzikální zákony narušené, může být cesta zpět riskantní.“
Thorne přikývl. „Máme ještě několik hodin na průzkum. Pak se rozhodneme.“
Během následujících hodin se tým pokoušel rozluštit záhadu temnoty. Amara procházela biologické skeny, hledajíc jakékoli známky života. To, co našla, bylo ještě znepokojivější.
„Tahle energie… není statická,“ oznámila. „Je v pohybu. A navíc jsem našla něco, co by mohlo být stopou živých organismů. Ale… není to běžné. Je to chaotické, jako kdyby sama energie byla živá.“
„To je absurdní,“ ohradil se Ethan. „Energie není živá. Nemůže být.“
„V tom případě vysvětli tohle,“ odpověděla Amara a přenesla data na hlavní monitor. Ukazovaly nepatrné změny v energetickém poli – pohyb, který připomínal tep. „Něco tu dýchá.“
Během průzkumu posádka narazila na první důkaz, že temnota nebyla jen prázdnota. Holografické senzory zachytily trosky planety, jejíž povrch byl spálený do nepoznání. Liana se naklonila k obrazovce a zatajila dech. „Tahle planeta… byla živá. Byla obyvatelná.“
„Co se s ní stalo?“ zeptal se Ethan tiše.
„Není to jen destrukce,“ odpověděla Amara. „Tohle je… vysátí. Všechna energie, všechno světlo, všechno… bylo pryč. Zůstala jen prázdná skořápka.“
Ticho na palubě bylo přerušeno náhlým varovným pípnutím. „Co to je?“ Thorne okamžitě přešel ke konzoli.
„Něco se blíží,“ odpověděl Ethan. „Ale nemůžu to zaměřit. Nemá to žádný tvar, žádnou hmotu.“
Liana se podívala na obrazovku. „To není objekt. To je energie. Něco nás sleduje.“
Když se loď náhle zatřásla, každý z členů posádky instinktivně ztuhl. Z okna bylo vidět, jak temnota kolem nich začíná pulzovat, jako by je obklopovala. Ethan se zoufale snažil udržet kontrolu nad lodí, zatímco přístroje hlásily výpadky.
„To není fyzikální jev,“ vydechla Liana. „Tohle… je inteligentní.“
„Co to znamená?“ zavrčel Ethan, zatímco loď bojovala s poruchami.
Liana ztěžka polkla. „To znamená, že to není jen přírodní úkaz. Tohle je něco, co… nás sleduje. Co chce, abychom tu byli.“
Thorne přikročil k ovládacímu panelu. „Všem na palubě: přejdeme do stavu pohotovosti. Pokud se to přiblíží, odpálíme světelné zbraně.“
Ale hluboko uvnitř si každý člen posádky uvědomoval pravdu: světelné zbraně by nemusely stačit. Něco v temnotě bylo příliš velké, příliš nepochopitelné, příliš hrozivé. A oni právě vstoupili do jeho domény.
Kapitola 3: Hladová entita
Loď Aether se vznášela v nepřirozeně klidné temnotě. Zdálo se, že vesmír kolem ní přestal existovat – žádné hvězdy, žádné záření, žádné známky pohybu. Posádka seděla v tichu, naslouchala vzdálenému hučení motorů a vnímala zvláštní tlak, který jakoby pocházel odnikud a zároveň ze všech stran.
„Tohle není normální,“ zamumlala Amara Xi, zatímco sledovala přístroje. Její hlas byl sotva slyšitelný, ale v uzavřeném prostoru lodi působil hlasitě. „Skenery se zbláznily. Všechny údaje vykazují nepravidelnosti.“
„Nezbláznily se,“ odpověděla Liana Vossová, která stála u holografické projekce energetických polí. „Ta věc… nebo co to je, narušuje samotnou strukturu prostoru. Musíme to studovat.“
„Studovat?“ ozval se Ethan Drake ze svého místa v kokpitu. Jeho hlas byl plný napětí. „Já bych navrhoval, abychom co nejrychleji zmizeli. Tahle mise už začíná připomínat šílenství.“
Kapitán Malik Thorne zvedl hlavu od svého panelu a vrhl na Ethana ostrý pohled. „Tahle mise má svůj účel. Jsme tady, abychom zjistili, co se děje, a našli způsob, jak to zastavit. Útěk není možnost.“
Najednou se loď zatřásla. Nešlo o obyčejné vibrace způsobené motory nebo nárazem – bylo to, jako by samotný prostor kolem lodi zhoustl a začal ji svírat. Světla na palubě zablikala, přístroje zapípaly výstražné signály.
„Co se děje?“ vykřikl Ethan a okamžitě začal kontrolovat systémy.
„Je to tady,“ odpověděla Amara tiše, její oči zůstávaly přilepené k monitoru. „Pohyb. Něco… něco se přibližuje.“
Holografická projekce náhle začala vykreslovat nejasný tvar. Bylo to obrovské, nepravidelné, měnící se. Bytost, pokud se to tak dalo nazvat, nebyla složena z hmoty, ale ze samotné temnoty. Byla hladká a tekutá, jako kdyby byla stvořena z čistého prázdna, a přesto měla přítomnost, která mrazila až na kost.
„To… není možné,“ zašeptala Liana, její hlas ztrácel pevnost. „Tohle je něco… živého.“
Když entita obklopila loď, na palubě začaly selhávat systémy. Světla zhasínala a znovu se rozsvěcela, monitory ukazovaly nečitelné údaje. Ale horší než technické problémy byla přítomnost, kterou každý cítil ve svém nitru. Jako by temnota neohrožovala jen loď, ale pronikala i do myslí posádky.
„Co to je?“ zašeptala Amara a tiskla si ruce k hlavě, jako by se bránila neviditelné síle. „Cítím… strach. Ale ne svůj. Cítím cizí strach.“
„To není možné,“ namítl Malik, i když i jeho hlas zněl nejistě. „To je jen… vliv prostředí. Nějaké halucinace.“
Ethan ale vypadal jinak. Jeho oči byly upřené na temnotu za oknem kokpitu. „To není halucinace,“ řekl tiše. „Ona ví, že jsme tady.“
„Ona?“ zopakovala Liana. „Ty… ty myslíš, že to je vědomé?“
Jak se loď třásla a přístroje selhávaly, Ethan ztratil nervy. „Tohle je sebevražda!“ vykřikl a otočil se ke kapitánovi. „Musíme odsud vypadnout, a to hned! Každá vteřina tady nás může stát život.“
„To není tvoje rozhodnutí,“ odpověděl Thorne ledově klidně. „Musíme zjistit, co to je. Pokud se to šíří, může to zničit celý sektor.“
„A co když to nezastavíme?“ Ethan zvýšil hlas. „Co když se právě ženeme přímo do pasti? Tohle není jen nějaký vědecký experiment, tohle je naše smrt!“
„Dost!“ přerušil ho Thorne. „Jsme tady, protože jsme byli vybráni. Pokud to vzdáš, ohrozíš nejen sebe, ale i celou galaxii.“
V tu chvíli se temnota začala pohybovat. Na holografické projekci se objevily výčnělky, které se natahovaly směrem k lodi. Liana si zakryla ústa. „To není jen temnota. Ona nás studuje.“
„Ona nás chce,“ zašeptala Amara. „Hladoví po světle, po… životě.“
Ethan se zatvářil rozhodně. „Já to říkal. Tohle není něco, co můžeme pochopit nebo zastavit. Musíme odsud pryč.“
„A nechat galaxii napospas?“ Thorne stál pevně. „Pokud odejdeme, kdo jiný to vyřeší?“
Liana, která dosud mlčela, zvedla hlavu. „Máme jednu možnost. Můžeme ji zkusit analyzovat na větší vzdálenost. Pokud najdeme způsob, jak narušit její strukturu, možná najdeme slabinu.“
„A co když ji nemá?“ zeptal se Ethan hořce.
„Pak to bude naše chyba,“ odpověděla Liana klidně. „Ale musíme to zkusit.“
Temnota se blížila stále víc. Kapitán Thorne vydal rozkaz k aktivaci světelné obrany. Loď vypustila sérii energetických pulzů, které rozřízly temnotu a na okamžik ji zastavily. Ale bylo jasné, že entita jen zkoumá, testuje. A že její hlad je nekonečný.
Tým věděl, že bitva teprve začíná.
Kapitola 4: Světlo a stíny
Loď Aether zůstala zavěšená v temnotě, která působila téměř hmatatelně. Ticho, jež prostupovalo okolí, bylo rušeno jen tlumeným hučením motorů a občasnými výstražnými signály přístrojů, které nedokázaly interpretovat podivné údaje přicházející z anomálie. Posádka se snažila udržet klid, ale atmosféra byla napjatá jako struna.
Amara Xi seděla u vědeckého panelu a soustředěně zírala na data, která se před ní rychle promítala. Její ruce se občas dotkly holografických ikon, ale většinu času strávila analýzou na úrovni, která vyžadovala více intuice než jen znalosti.
„Něco jsem našla,“ řekla najednou, její hlas přerušil tíživé ticho. Všichni se k ní otočili.
„Co to znamená?“ zeptal se kapitán Malik Thorne a přistoupil k jejímu panelu.
Amara ukázala na energetické grafy. „Ta věc se nepohybuje náhodně. Sleduje zdroje světla a energie. To víme. Ale podívejte se na tohle – tady,“ ukázala na jemné energetické fluktuace. „Když je v blízkosti planet s biologickým životem, intenzita její aktivity roste. Není to jen náhoda. Ona se živí nejen světlem hvězd, ale i energií života.“
„Energií života?“ zopakoval Ethan skepticky. „To zní jako nějaká vesmírná magie.“
„Ne, není to magie,“ odpověděla Amara klidně, ale pevně. „Je to… něco jako parazit. Čerpá energii z hvězd, ale také z organismů. Jako by dokázala přeměnit jejich biologickou energii na svou vlastní.“
Liana Vossová, která stála vedle nich, zamyšleně pokývala hlavou. „To by vysvětlovalo, proč za sebou nechává úplnou prázdnotu. Nepohlcuje jen hmotu a energii – vysává samotnou esenci existence.“
Později se Liana stáhla do své laboratoře, kde se snažila analyzovat data, která Amara nasbírala. Holografické projekce zobrazovaly různé modely entity – její chování, energetickou strukturu, možné slabiny. Přitom jí hlavou vířila otázka: Je vůbec možné pochopit něco tak mimořádného?
Ponořila se do vzpomínek na své předchozí studie temné hmoty. Stejně jako tehdy, i teď cítila, že stojí na prahu něčeho, co může změnit samotné chápání vesmíru. Ale zároveň ji pronásledovala myšlenka, že jejich protivník je možná nezastavitelný.
„Pokud se jí podaří dostat do hustě obydlených částí galaxie,“ řekla si nahlas, „bude to konec. Nejen pro nás, ale pro všechno, co známe.“
Mezitím seděl Ethan Drake osamocený ve své kajutě. Na stole před ním ležel starý holografický přívěsek – jedna z mála osobních věcí, které si vzal s sebou. Stiskl tlačítko a před ním se objevila rotující projekce – tváře jeho ženy a malé dcery. Bylo to poslední, co mu po nich zbylo.
„Neměl jsem tě nechávat doma,“ zašeptal, zatímco jeho pohled zůstával upřený na obraz. „Měl jsem být tam. Mohl jsem je zachránit.“
Ethan byl známý svou cynickou povahou, ale uvnitř něj se skrýval muž, který si stále vyčítal svou minulost. Ztráta rodiny ho přiměla vzdát se obyčejného života a hledat nebezpečné mise, kde mohl alespoň na chvíli zapomenout. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát čelil něčemu, co připomínalo neúprosnou sílu osudu.
„Tohle nemůže skončit stejně,“ zamumlal a sevřel holografický přívěsek v dlani. „Ne, dokud budu dýchat.“
Na můstku se znovu setkala celá posádka. Malik Thorne se opřel o stůl s holografickou projekcí entity, která se stále pohybovala kolem lodi jako stín.
„Potřebujeme plán,“ řekl rázně. „Nemůžeme tu zůstat navěky. Pokud něco neuděláme, budeme příště těmi, které ta věc pohltí.“
„Pokud ji chceme zastavit, musíme ji pochopit,“ odpověděla Liana. „Pracujeme s hypotézou, že je to forma života založená na energii. Pokud to tak je, možná má nějaký ekvivalent metabolismu. A kde je metabolismus, tam je i slabina.“
„A co když se mýlíme?“ zeptal se Ethan. Jeho hlas už nebyl naplněn sarkasmem, ale odhodláním. „Co když neexistuje žádný způsob, jak ji zastavit?“
„Pak to aspoň zjistíme,“ odpověděla Amara. Její pohled byl pevný. „Ale neudělat nic není možnost.“
„Souhlasím,“ připojil se Ethan, jeho hlas teď silnější. „Možná nejsme první, kdo proti ní stojí. Ale možná jsme ti, kdo to změní.“
Jak se tým připravoval na další krok, temnota kolem lodi jako by zhoustla. Entita byla blízko, sledovala je. Její hlad byl téměř hmatatelný. Posádka věděla, že čas se krátí. Každé rozhodnutí, každá akce teď mohla rozhodnout o osudu nejen jejich mise, ale i celého známého vesmíru.
Kapitola 5: Hloubka temnoty
Na palubě Aetheru zavládla tíživá atmosféra. Temnota kolem lodi jako by pulsovala, živá a nenasytná. Přístroje hlásily selhání jedno za druhým a navigace byla nefunkční. Zdálo se, že entita, která je obklopovala, začíná jednat.
„Připravte se na manévry!“ vykřikl kapitán Malik Thorne, jeho hlas prořízl napjaté ticho. „Ethane, udržuj loď v pohybu, ať nejsme snadný cíl.“
Ethan Drake stiskl čelist a jeho ruce přelétly po ovládacích panelech. „To se snadno řekne,“ zamumlal, zatímco loď začala prudce měnit kurz, aby unikla obklíčení. „Ale když navigace nefunguje, je to jako létat naslepo.“
Liana Vossová sledovala na holografické mapě, jak se entita stahuje blíž. „To není náhodný útok,“ řekla tiše. „Ona ví, co děláme. Chce nás odříznout.“
Najednou loď zasáhl prudký náraz. Všichni na můstku byli vrženi k zemi, světla zablikala a začala selhávat. Zvuk trhaného kovu se nesl celou lodí, zatímco nouzové systémy se pokoušely udržet alespoň základní funkce.
„Poškození hlavního trupu!“ hlásila Amara, která se rychle chopila diagnostiky. „Motorová sekce je offline. Ztrácíme kontrolu!“
Pád byl nevyhnutelný.
Planeta, která se pod nimi objevila, byla zahalená stejnou temnotou jako prostor kolem ní. Povrch byl skalnatý a drsný, bez známek života. Ethan se zoufale snažil zmírnit dopad, ale gravitace a porucha motorů ho rychle přemohly. Loď se zřítila na povrch planety, doprovázena ohlušujícím rachotem a sprškou jisker.
„Všichni v pořádku?“ zavolal Thorne, když se prach usadil.
Amara zvedla hlavu. „Žijeme, ale loď to odnesla. Bez opravy se odsud nedostaneme.“
Ethan se rozhlédl po poničeném kokpitu. „Příště mi dejte řídit něco, co zvládne tvrdé přistání.“
„Ethane,“ varovala Liana, „tohle není čas na vtipy.“
„Jen říkám, že to tu nevypadá jako ráj,“ odpověděl a ukázal na temný horizont za oknem.
Přežít na planetě zahalené temnotou bylo obtížné. Atmosféra byla řídká, teploty nízké a světlo téměř žádné. Tým rychle zorganizoval průzkum poškozené lodi a hledal způsob, jak opravit motory. Přitom ale každý z nich cítil, že nejsou sami.
„Cítíte to?“ zeptala se Amara, zatímco zkoumala povrch poblíž lodi. „Jako by tu něco bylo. Něco, co nás sleduje.“
„To bude jen paranoia,“ odsekl Ethan, ale ani on nemohl ignorovat mrazivý pocit na zátylku.
Později, když se noc – pokud se to tak dalo nazvat – stala ještě temnější, Amara usedla stranou od ostatních. Její mysl byla plná podivných vjemů. Bylo to jako slabé šepoty, jako ozvěna myšlenek, které jí nepatřily. Zavřela oči a pokusila se soustředit.
Najednou to ucítila. Něco – nebo někdo – se jí dotkl na hlubší úrovni. Bylo to děsivé, ale zároveň neuvěřitelně fascinující.
„Jsi… tam?“ zašeptala tiše.
Šepot v její mysli zesílil, slova nebyla jasná, ale význam ano. Byla to přítomnost entity, která se s ní snažila komunikovat. Amara se cítila, jako by se dotýkala něčeho starobylého, nepochopitelného, a přesto hluboce známého.
„Byla kdysi světlem,“ řekla Amara, když se později vrátila k týmu. Její tvář byla bledá a oči široce rozevřené. „Byla stvořením světla a energie, ale pak…“
„Pak co?“ zeptala se Liana.
„Pak ji něco zkorumpovalo,“ odpověděla Amara. „Touha po moci. Po světle. Po všem, co jí nikdy nestačilo. Stala se tím, co teď vidíme – bytostí pohlcující světlo i život.“
„To je fascinující,“ zamumlala Liana. „Jako evoluce na opačném konci spektra. Ale co to znamená pro nás?“
Amara si povzdechla. „Nevím. Cítím jen… hlad. Nekonečný hlad.“
Tým věděl, že pokud chtějí přežít a pokračovat, musí nejen opravit loď, ale také pochopit, jak se bránit entitě. Amara nabídla klíč – telepatické spojení mohlo být jejich jediným způsobem, jak ji ovlivnit. Ale jak by se mohli postavit něčemu, co kdysi bylo světlem, ale zvolilo temnotu?
Čas se krátil. A temnota byla stále blíž.
Kapitola 6: Poslední naděje
Na palubě Aetheru vládla nervózní atmosféra. Loď byla stále částečně poškozená po havárii na temné planetě, ale tým už neměl čas čekat na dokonalé opravy. Entita, nyní ještě blíž, jako by zahušťovala samotný prostor kolem nich. Tlumené zvuky přístrojů a občasné jiskření kabelů vytvářely dusivý pocit napětí.
Liana Vossová stála u holografického projektoru v improvizované laboratoři a rychle gestikulovala mezi rozličnými diagramy. Na projekci rotovala složitá simulace – hvězda, umělá, zářící a destabilizovaná.
„Tohle by mohlo fungovat,“ řekla a její hlas proťal ticho, jako by se zoufale snažil přehlušit strach ostatních. „Umělá hvězda s vysokou energetickou emisí by entitu mohla přetížit. Tím, že pohltí příliš mnoho světla najednou, narušíme její rovnováhu.“
„A co by to stálo?“ zeptal se Ethan Drake, který stál opřený o stěnu se založenýma rukama. Jeho hlas byl klidný, ale jeho výraz naznačoval neklid. „Nevěřím na plány bez obětí.“
Liana se na něj podívala. „Potřebujeme zdroj energie k vytvoření hvězdy. Hlavní reaktor lodi by mohl být dostatečně silný, pokud ho přesměrujeme. Ale…“
„Ale to by znamenalo obětovat Aether, že?“ přerušil ji Ethan. „Použijeme loď jako návnadu. Odpálíme ji a budeme doufat, že to té věci stačí.“
„To je šílenství!“ ozvala se Amara Xi, která až dosud poslouchala mlčky. „Loď je naše jediná šance na přežití. Jak chcete z téhle planety uniknout, když ji zničíme?“
Ethan na ni pohlédl s náznakem hořkého úsměvu. „Možná nikdo neunikne. Ale jestli neuděláme nic, stejně to bude naše smrt. Tohle je způsob, jak ji zastavit – aspoň na chvíli.“
„Tohle je víc než jen oběť,“ přidal se kapitán Malik Thorne, který až dosud zůstával stranou. „Jde o kalkulované riziko. Ale musíme si být jistí, že to bude stát za to.“
Liana se nadechla a podívala se na všechny. „Nejdřív musíme vědět, jestli ta entita má vůbec nějakou slabinu. A pokud ano, jestli ji tahle energie dokáže zranit. Jinak riskujeme zbytečně.“
Její ruce se znovu ponořily do holografických projekcí. „Amaro,“ oslovila xenobioložku, „potřebuju, abys zkusila znovu navázat telepatický kontakt. Pokud se nám podaří zjistit víc o její podstatě, můžeme upravit plán.“
Amara zaváhala, ale přikývla. „Udělám, co bude potřeba.“
Během dalších hodin tým pokračoval v přípravách. Ethan pracoval na přesměrování hlavního reaktoru, zatímco Liana a Amara analyzovaly energetické vzorce entity. Mezitím Malik procházel záznamy Galaktické unie, hledajíc cokoli, co by mohlo pomoci.
Když se Liana dostala k jednomu z archivovaných souborů, zarazila se. „Tohle není možné,“ zašeptala.
„Co se děje?“ zeptal se Thorne, když si všiml jejího výrazu.
Liana ukázala na holografický záznam. „Galaktická unie věděla. Už před desítkami let byly hlášeny zmizení hvězd ve vzdálených sektorech. Varování byla ignorována. Oficiální zprávy tvrdily, že šlo o přirozené jevy.“
„Ignorovali to,“ pokračovala, její hlas byl nyní tvrdší. „Ne proto, že by nevěděli, ale protože nechtěli vyvolat paniku. Neudělali nic, i když věděli, že se to šíří.“
Malik sevřel ruce v pěst. „To je typické. Politika místo ochrany.“
„A teď to máme na talíři my,“ dodal Ethan, jeho tón byl plný sarkasmu. „To je skvělá motivace obětovat loď.“
Amara se mezitím pokusila znovu navázat kontakt s entitou. Zavřela oči a ponořila se do hluboké koncentrace. Šepoty v její mysli byly tentokrát jasnější. Byla to směs strachu, nenávisti a něčeho, co připomínalo zoufalství.
„Byla kdysi bytostí světla,“ řekla Amara, když se probrala. „Ale její touha po moci ji zničila. Hledala více energie, více světla, až nakonec spolkla sama sebe. Nyní je… prázdnotou, která touží být znovu naplněná.“
„Takže je to soběstačný parazit,“ zamumlal Malik. „Hledá způsob, jak existovat, ale každé vítězství ji zároveň zničí.“
„A to je naše šance,“ dodala Liana. „Pokud ji přetížíme, ztratí rovnováhu. Může to být krátkodobé, ale získáme čas.“
Když tým dokončil přípravy, nálada na palubě byla těžká. Ethan se ještě jednou podíval na reaktor, který měl být obětován. „Když už nic jiného, aspoň to bude velký ohňostroj.“
Malik mu položil ruku na rameno. „Všichni jsme tu věděli, do čeho jdeme. Pokud tohle může zachránit zbytek galaxie, stojí to za to.“
Amara a Liana připojily poslední údaje do systému. Umělá hvězda byla připravena. Ať už to dopadne jakkoli, jejich plamen byl připraven zazářit proti temnotě.
Kapitola 7: Střet ve tmě
Planeta zahalená věčnou temnotou ležela tiše pod lodí Aether, která byla stále na místě, připravena k poslednímu zoufalému pokusu o záchranu. Vysokofrekvenční zvuk reaktoru vibroval celou konstrukcí lodi, jak se energie postupně přesouvala do jádra umělé hvězdy, která měla být jejich největší zbraní proti entitě.
Liana Vossová stála u ovládací konzole a kontrolovala simulace, její obličej ozářený bledým světlem holografických displejů. „Máme posledních deset minut, než bude energetická reakce nevratná,“ řekla pevným hlasem, ale i v jejím tónu byl náznak nervozity.
„Dobře,“ odpověděl kapitán Malik Thorne, zatímco kontroloval obranné systémy lodi. „Ethane, jsi připraven?“
Ethan Drake stál u hlavní pilotní konzole a přelétl pohledem přes blikající kontrolky. „Připravený? Ne, ale kdy jsem naposledy byl?“ Jeho sarkasmus zněl tentokrát prázdně, jako by měl zakrýt skutečné obavy.
Entita zaútočila.
Z temnoty, která obklopovala Aether, se vynořila masa chaoticky se pohybujícího stínu. Byla obrovská, její tvar se neustále měnil, jako by byla složená z miliard drobných fragmentů pohlceného světla. Jakmile se přiblížila k lodi, začala se temnota prolínat s jejím trupem, jako by ji chtěla pohltit.
„Aktivujte štíty!“ zakřičel Malik, ale entita byla příliš rychlá. Světla na palubě zablikala a na okamžik vše potemnělo. Když se světlo vrátilo, začalo se dít něco nečekaného.
Každý člen posádky ucítil, jak se něco dotýká jejich mysli. Byly to šepoty, obrazy, vzpomínky – jejich nejhlubší obavy se začaly materializovat. Amara Xi klesla na kolena, její oči prázdně hleděly na podlahu.
„To není možné,“ zašeptala. Viděla obrazy své rodné planety, pokryté prázdnotou, její rodinu, jak mizí v temnotě. „Ona mě vidí…“
Ethan se pokusil promluvit, ale jeho hlas se zlomil, když před sebou spatřil holografický obraz své ženy a dcery. Nebyly skutečné, ale jejich tváře a pohledy byly tak živé, že ho sevřel neuvěřitelný smutek. „Nemohl jsem vás zachránit,“ zašeptal. „Nezvládl jsem to.“
Liana, přestože cítila neuvěřitelný tlak ve své mysli, zůstala soustředěná. „To je trik,“ křikla na ostatní. „Snaží se nás zlomit! Bojujte proti tomu!“
Kapitán Thorne, jehož pohled byl zakotven na holografickém zobrazení entity, se pokusil udržet kontrolu. „Musíme dokončit sekvenci. Jestli se zlomíme, jsme ztracení.“
Ethan zhluboka dýchal, snažil se ignorovat vizi před sebou. Jeho mysl bojovala mezi zoufalstvím a odhodláním. Náhle se otočil k Lianě. „Kolik času máme, než ta věc přetíží loď?“
„Minuty,“ odpověděla, aniž by vzhlédla od ovládací konzole.
Ethan přikývl. Jeho pohled se vyjasnil a rozhodnost zaplnila jeho oči. „Pak to budu muset nasměrovat ručně.“
„Cože?“ zeptala se Liana, její hlas zněl ostře. „To je šílené. Reaktor už nemůžeme ovládat manuálně, přetíží tě!“
„Já vím,“ odpověděl Ethan tiše, ale jeho hlas měl nečekanou klidnost. „Ale jestli to neudělám, ta věc nás všechny zničí. A někdo to musí dotáhnout.“
„Ethan…“ začala Amara, ale její hlas se zlomil.
„Řekl jsem, že to zvládnu,“ přerušil ji Ethan. „Tohle je moje šance něco změnit.“
Ethan se rychle přesunul do řídícího modulu. Jakmile převzal manuální kontrolu nad směrováním reaktoru, celá loď se znovu otřásla. Entita cítila změnu, její temné prameny se začaly obepínat kolem lodi intenzivněji.
„Je připravena,“ řekla Liana naléhavě. „Ethan, musíš to spustit teď!“
„Už jdu,“ odpověděl. Jeho prsty se pohybovaly po konzoli, nastavovaly poslední parametry. Zhluboka se nadechl a na okamžik se podíval na holografický přívěsek své rodiny, který měl zavěšený na krku.
„Tohle je pro vás,“ zašeptal, než stiskl poslední tlačítko.
Reaktor lodi se přeměnil v umělou hvězdu, která explodovala oslepujícím světlem. Světlo prořízlo temnotu jako nůž, narušilo strukturu entity a donutilo ji stáhnout se. Loď se otřásla v posledním záchvěvu, když energie pohltila většinu její konstrukce.
Na můstku panovalo ticho. Liana, Amara a Malik sledovali, jak světlo ustupuje a temnota se ztrácí. Byli naživu, ale Ethan Drake byl pryč.
„Obětoval se,“ řekl Malik tiše. „A zachránil nás všechny.“
Liana si otřela slzy z tváře a podívala se na holografické záznamy, které Ethan zanechal. „Možná jsme ztratili loď a přítele,“ řekla, „ale získali jsme naději. A to je víc, než jsme měli dřív.“
Zatímco temnota ustupovala, zrodila se nová hvězda. A v její záři zůstala vzpomínka na člověka, který byl ochotný vše obětovat, aby zachránil ostatní.
Kapitola 8: Nové světlo
Ticho, které obklopovalo prostor, kde se kdysi rozprostírala temnota, bylo jiné než dřív. Už to nebylo dusivé vakuum, ale spíše klidné vydechnutí vesmíru. Tam, kde entita pohlcovala hvězdy a zanechávala prázdnotu, se nyní zvolna rodilo světlo. Vzdušné fragmenty prachu a energie se začínaly formovat do jiskřících zárodků nových hvězd, jako by se vesmír sám rozhodl znovu najít rovnováhu.
Na zbytcích Aetheru, která byla nyní jen částí svého původního já, seděla posádka. Loď byla zdevastovaná, ale stále funkční – alespoň natolik, aby zvládla návrat domů. Liana Vossová se opírala o jeden z funkčních terminálů a v rukou držela záznamové zařízení. Její oči se občas zvedly k holografickému zobrazení prostoru před nimi, kde se na místě umělé hvězdy stále vznášelo slabé, tlumené světlo – Ethanův odkaz.
„Nevím, jestli to bude stačit,“ zašeptala Liana, zatímco její prsty unaveně přejížděly po klávesnici. „Nevím, jestli galaxie někdy pochopí, co se tady stalo.“
Amara Xi stála opodál a její pohled se upíral k záznamům energetických dat. „Musíme to pochopit my,“ řekla pevně. „Tohle se nesmí opakovat. Jestli zůstanou nějaké fragmenty entity… musíme najít způsob, jak je neutralizovat.“
Kapitán Malik Thorne vstoupil na můstek a přerušil jejich rozhovor. Jeho výraz byl vyčerpaný, ale odhodlaný. „Máme dost energie, abychom dosáhli nejbližší stanice. Pošleme varování Galaktické unii. Ale je na nich, jestli budou poslouchat.“
„A pokud ne?“ zeptala se Amara.
Thorne pokrčil rameny. „Pak budeme jediní, kdo ví, jaká hrozba tam venku existuje. A jediní, kdo proti ní může bojovat.“
Když loď zahájila návratový kurz, atmosféra na palubě byla tichá, ale zároveň plná myšlenek. Každý člen týmu byl ponořený do svých vlastních úvah.
Amara se zapsala k holografické konzoli a začala načrtávat nové návrhy obranných systémů. Její mysl se točila kolem myšlenky, jak zabránit, aby něco podobného mohlo znovu ohrozit galaxii. „Musíme najít způsob, jak monitorovat prostor pro podobné anomálie,“ poznamenala. „A potřebujeme technologie, které by dokázaly čelit hrozbě, než znovu vyroste.“
Liana, sedící vedle ní, přikývla. „Souhlasím. Ale také musíme varovat ostatní. Pokud Galaktická unie nebude jednat, musíme přimět vědce a výzkumníky, aby se zaměřili na prevenci. Vědění je naše nejlepší zbraň.“
Když Aether konečně dorazil na orbitální stanici Polaris-7, posádka byla přivítána jako hrdinové. Média a delegáti Galaktické unie je obklopili, ale žádný triumfální pocit mezi nimi nezavládl. Tým věděl, že jejich vítězství je jen částečné – entita mohla být zahnána, ale její stíny stále přetrvávaly v těch nejtemnějších koutech galaxie.
Liana předala svou zprávu unijním vědcům, ale uvnitř cítila, že pravý boj teprve začíná. „Tohle je jen začátek,“ řekla Amare, když seděla v malém zasedacím sále. „Pokud nebudeme pokračovat v práci, Ethanova oběť bude marná.“
Amara přikývla. „Slibuji, že najdeme způsob, jak galaxii ochránit.“
Na místě temnoty, kde Aether svedla svůj poslední boj, se mezitím vesmír znovu rodil. Energie, která zbyla po explozi umělé hvězdy, se pomalu shromažďovala do světelných bodů. První nové hvězdy se začaly formovat a jejich záře jako by slibovala nový začátek.
Nad nimi, skrytý v hlubinách galaxie, však stále číhaly zbytky entity. Malé fragmenty její podstaty se držely v temných koutech, tiše čekaly na svou příležitost. Ale i ve tváří této hrozby zůstala jedna pravda nezměněná: světlo vždy znovu najde svou cestu.
Liana ve své kajutě napsala poslední větu do zprávy:
„Naučili jsme se, že i v nejhlubší temnotě může světlo znovu vzplanout. Ale musíme být připraveni, protože temnota nikdy nepřestane hladovět.“
Zaklapla záznamové zařízení a na chvíli zavřela oči. Před ní zůstal obraz hvězd, které se znovu rodily – tichý důkaz, že naděje nikdy nezhasne.
