Kapitola 1: Mýtus o dracích
V království Altheria zářilo slunce nad střechami honosného paláce, jehož věže se tyčily vysoko nad hlavním městem. Vzduch byl prosycen vůní levandulí z královských zahrad, ale princezna Celeste měla jiné starosti než obdivovat jejich krásu. Seděla na okně své komnaty, kolena přitažená k bradě, a hleděla na vzdálený horizont. Ve tváři měla odraz touhy po nepoznaném světě, skrytém za hradbami, které ji chránily – nebo možná věznily.
„Celeste!“ zazněl hlas jejího staršího bratra Roderica, když vstoupil do místnosti. „Zase se zasníváš? Otec říkal, že tě chce vidět na snídani.“
„Snídaně může počkat,“ odpověděla. „Rodericu, přemýšlel jsi někdy o tom, co leží za horami? O všech těch místech, o kterých mluví poutníci?“
Roderic se pousmál a zavrtěl hlavou. „Za horami jsou jen pověsti, Celeste. A kromě toho, naším údělem je zůstat zde a chránit Altherii.“
Celeste si povzdychla. Věděla, že je neobvyklé, aby princezna toužila po dobrodružství, ale nemohla si pomoct. Až příliš často slyšela příběhy o dávných časech, kdy Altherii chránili stateční draci, tvorové tak silní a moudří, že dokázali zvrátit osud celé říše. Tyto příběhy však byly nyní považovány za pouhé legendy, staré povídačky, které vyprávěli potulní bardové.
Později toho dne se Celeste vydala do královské knihovny – svého útočiště, kde mohla snít, číst a objevovat. Knihovna byla obrovská, s policemi sahajícími až ke stropu a vůní starého pergamenu, která jí vždy přinášela klid. Šplhala po žebříku a hledala knihy o historii říše, když její pozornost upoutal starý svazek s oprýskaným hřbetem.
„Dračí píseň,“ četla nahlas název knihy. Opatrně ji otevřela a začala číst. Na stránkách našla příběhy o dracích, kteří kdysi sídlili v hlubokých horách a chránili Altherii před nepřáteli. Jeden příběh však byl jiný – mluvilo se v něm o posledním dračím vejci, ukrytém v jeskyni obklopené prastarými runami, které měly vejce chránit před lidmi i časem.
Srdce jí zrychlilo. Mohlo by to být pravdivé? Pokud ano, proč by se o tom nikdy nezmínil její otec nebo učitelé?
Celeste si zastrčila pramen zlatých vlasů za ucho a zastrčila knihu do kapsy svého pláště. „To musím zjistit,“ zašeptala si pro sebe a její rozhodnutí bylo pevné.
Něco hluboko uvnitř jí říkalo, že tento objev změní nejen její život, ale možná i osud celého království.
Kapitola 2: Tajemství hlubokého lesa
Noc zahalila království Altheria do pláště hvězd, když princezna Celeste opustila brány paláce. Její plášť byl pevně přitažen kolem ramen a v ruce svírala lucernu, jejíž jemné světlo tančilo ve stínech starého lesa. Vedle ní šel Edwin, její věrný přítel a panoš, s mečem zavěšeným u pasu a obličejem, který prozrazoval směs vzrušení a obav.
„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zeptal se tiše, zatímco se vyhýbal spadlým větvím na úzké lesní stezce. „Jestli nás stráže najdou, otec tě přiměje zůstat v paláci až do konce svých dnů.“
Celeste se pousmála, ale v očích jí plálo odhodlání. „Když jsem četla o té jeskyni, měla jsem pocit, že mě něco volá. Něco důležitého. Nemůžu to ignorovat.“
Les kolem nich byl tichý, až příliš tichý. Obvykle tu bylo slyšet houkání sov nebo šustění listí, ale dnes se zdálo, že se vše živé ukrylo. Jak kráčeli hlouběji, temnota houstla a vzduch byl chladnější, jako by sami vstupovali do světa dávných příběhů.
Když konečně dorazili na mýtinu, jejich pohled přitáhla starobylá jeskyně, její vchod obklopený nejasně zářícími runami. Edwin zalapal po dechu. „To jsou prastaré symboly. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„To je ono,“ zašeptala Celeste, její hlas plný údivu. Udělala krok vpřed, ale runy na okamžik zazářily jasněji, jako by ji varovaly. Zarazila se a otočila se k Edwinovi.
„Myslíš, že je to bezpečné?“ zeptal se, zatímco rukou přejížděl po rukojeti svého meče.
„Nevím,“ odpověděla upřímně, „ale musím to zjistit.“ Natáhla ruku a lehce se dotkla jedné z run. V tu chvíli ji zaplavil pocit tepla, ale i podivného klidu. Runy se znovu rozzářily, tentokrát měkčeji, a pomalu pohasly.
Když vstoupili dovnitř, jejich kroky se odrážely od kamenných stěn jeskyně. Uprostřed místnosti, na podstavci obklopeném popínavými rostlinami, leželo vejce. Bylo větší, než si Celeste představovala, jeho povrch zářil slabou zlatavou barvou a zdálo se, že v sobě ukrývá vlastní světlo.
„To je ono,“ zašeptala, přistoupila blíž a jemně na vejce položila ruku. Teplo, které z něj vyzařovalo, bylo příjemné, téměř lidské.
Najednou jeskyni ozářil rudý záblesk, který pronikl i stěnami. Oba rychle vyběhli ven a vzhlédli k nebi. Na obzoru se táhla krvavě rudá čára, jako by se sám obzor otevřel. Edwin sevřel její paži. „To nevěstí nic dobrého.“
Celeste mlčela, její srdce bilo zběsile. Nemohla si nevšimnout, že v ten okamžik vejce v jejích rukách zlehka zavibrovalo, jako by odpovídalo na vzdálené volání.
„Musíme jít,“ rozhodla rychle. „Tohle je teprve začátek.“
A tak se s vejcem v náručí vydali zpět, aniž by tušili, že jejich cesta právě otevřela bránu k něčemu, co změní osud nejen jejich, ale i celého království.
Kapitola 3: Zrození draka
Noc v Altherii byla klidná, ale v malém, opuštěném křídle paláce, kam se Celeste uchýlila, se schylovalo k něčemu neobyčejnému. Na stole pokrytém starými přikrývkami leželo dračí vejce, jeho zlatavý povrch zářil slabým teplem. Celeste seděla naproti němu, její oči se nehnuly od drobných prasklin, které se na vejci začaly objevovat.
„Co myslíš, že se stane?“ zašeptal Edwin, který stál opodál a opíral se o dveře.
„Nevím,“ odpověděla tiše Celeste, sotva dýchajíc. „Ale cítím, že to bude něco nádherného.“
V tu chvíli vejce zavibrovalo a z jeho středu se ozvalo slabé zakňourání. Celeste překvapeně ustoupila, ale zůstala na dosah. Vejce se znovu zachvělo, a pak se ozvalo hlasité prasknutí. Malá, šupinatá tlapka prorazila povrch a následovalo ji další.
Celeste sledovala, jak se ze skořápky vyklubal drobný tvor. Jeho tělo bylo pokryté jemnými šupinami, které se leskly jako smaragd na slunci. Velké jantarové oči se upřely na ni, zatímco křídla, příliš malá na to, aby unesla jeho tělo, se roztřásla ve vzduchu.
„Je nádherný,“ zašeptala Celeste s úžasem.
Malý drak na ni pohlédl, zakňoural a nesměle se připlazil blíž. Když jeho čumáček zlehka dotkl její ruky, Celeste ucítila podivné spojení – hluboké pouto, jako by jí rozuměl.
„Ignis,“ řekla tiše, aniž by věděla proč. Jméno jí přišlo na mysl, jako by bylo jeho součástí. „To je tvoje jméno.“
Dráček zakňoural spokojeně a otřel se jí o dlaň. Edwin stál nehybně, jeho obličej vyjadřoval směs fascinace a nejistoty. „To je… drak. Skutečný drak.“
Celeste přikývla, ale její radost byla rychle přerušena záchvěvem strachu. „Co když se to dozví otec? Co když ho budou chtít zabít?“ Její hlas byl plný obav.
„Musíme to udržet v tajnosti,“ řekl Edwin rozhodně. „Dokud si nebudeme jistí, co to znamená.“
Další hodiny strávila Celeste péčí o Ignise. Naučila ho pít mléko z misky, sledovala, jak si nemotorně zkouší rozvinout křídla, a všímal si jeho zvláštního chování. Když se poprvé pokusil vzlétnout, z jeho nozder vyšlehl slabý plamen, který Celeste sotva stihla uhasit.
„To bylo… magie,“ řekla překvapeně. „On má magii.“
Ignis se na ni podíval a zakňoural, jako by rozuměl. Když ho znovu vzala do rukou, cítila, jak jeho drobné srdce bije v rytmu, který ladil s jejím.
„On není jen obyčejný tvor,“ řekla tiše Edwinovi. „Je to něco mnohem víc. A já jsem jeho ochránkyní.“
Edwin přikývl. „A co budeš dělat dál?“
Celeste se podívala na Ignise, který jí usnul v náručí. „Budu se o něj starat. A najdu způsob, jak ho ochránit před tím, co přijde.“
Ale i když se Celeste snažila myslet na budoucnost, nemohla si nevšimnout, že venku obloha stále rudě žhnula. Hrozba se blížila – a s ní i nové zkoušky, které by změnily celý jejich svět.
Kapitola 4: Nepřátelská hrozba
Slunce sotva vyšlo nad Altherií, když trubači oznámili příjezd posla z dalekého severu. Vznešená královská síň se rychle naplnila šumem, a to nejen kvůli nezvyklé hodině, ale i proto, že zprávy ze severu nikdy nepřinášely nic dobrého. Král Aldar, Celestin otec, seděl na svém trůnu, jeho tvář byla vážná a unavená. Na jeho pokyn předstoupil posel, muž v těžkém plášti ozdobeném znaky nepřátelského národa.
„Generál Vortig,“ začal posel hlubokým hlasem, „požaduje kapitulaci Altherie. Pokud se podvolíte, vaše město bude ušetřeno. Pokud ne, přísahá, že vaše země pozná pravou sílu severu.“
Síň zalilo napjaté ticho, přerušované jen občasným šeptem. Král zvedl ruku, aby utišil zbytek dvora, a pak se obrátil k radě svých poradců. „Přinesli mapy,“ řekl chladně. „Musíme pochopit rozsah jejich hrozby.“
Během následující hodiny se královská rada snažila odhadnout Vortigovu sílu. Jeho armáda byla známá svou krutostí a početností, ale také tím, že nikdy neútočila bez důvodu.
„Musí něco chtít,“ zamumlal jeden z poradců, starší muž se stříbrným vousem. „Ale co? Altheria má málo zlata a naše úrodná pole nejsou dost blízko jejich hranic, aby jim stála za dobytí.“
„Je to moc,“ řekl král s rozhodností. „Vortig vždy toužil po moci. Kapitulace není možnost.“
Mezitím Celeste seděla ve své komnatě, Ignis spokojeně spal v malém úkrytu pod její postelí. Jeho dech byl klidný, ale Celestin neklid stále rostl. Slyšela útržky z diskusí rady a věděla, že její otec nemá představu o pravé velikosti hrozby, která se blížila.
„Nemohou vědět o Ignisovi,“ zašeptala si pro sebe. „Pokud by o něm věděli, chtěli by ho využít. Nebo by se ho báli.“
Edwin, který ji z povzdálí sledoval, přistoupil blíž. „Měla bys něco říct, Celeste. Třeba by mohl být Ignis odpovědí na jejich obavy.“
„A co když ne?“ odvětila, její hlas se třásl. „Co když ho zničí, aniž by mu dali šanci? Musím ho ukrýt. Musím najít způsob, jak ho ochránit.“
Edwin přikývl, jeho tvář byla vážná. „Dobře. Ale co uděláme, když Vortig zaútočí? Ignis je možná naše jediná šance.“
Celeste sevřela své ruce v pěst. „Vortig zatím nezaútočil. A dokud to tak bude, máme čas. Ignis není připravený – ani já ne. Ale vím jedno, Edwine. Ten drak je něco víc než jen starý mýtus. Je klíčem k tomu, co přijde.“
Pod rouškou noci začala Celeste s Edwinovou pomocí přesouvat Ignise do tajného úkrytu v jedné ze starých věží paláce, které už léta nikdo nevyužíval. Věděla, že každé rozhodnutí, které teď učiní, může změnit osud Altherie – a možná i celého světa.
Když se vracela do své komnaty, všimla si, že zpoza vzdálených hor stále probleskuje rudé světlo. Vzduch byl chladný a tichý, ale Celeste cítila, že válka už začala. Ne na bitevním poli, ale v její mysli a v jejím srdci. A hrozba, která visela nad Altherií, byla větší, než si kdokoliv dokázal představit.
Kapitola 5: Výcvik draka a princezny
Jemný ranní vítr se proháněl mezi stromy v odlehlém údolí na severovýchodě Altherie. Celeste stála na malé mýtině, obklopená šeptajícími stromy, a nervózně si mnula dlaně. Vedle ní seděl Ignis, nyní o něco větší než před několika týdny. Jeho šupiny se na slunci leskly jasněji a jantarové oči bedlivě sledovaly každý pohyb.
„Tady?“ zeptala se Celeste, hledíc na starého muže s šedivým vousem, který vypadal, jako by sám vystoupil z dávné legendy.
„Ano, tady,“ přikývl poustevník jménem Eryon, jehož přítomnost v lese byla po celé generace opředena příběhy. „Toto je místo, kde kdysi trénovali první dračí jezdci. A i když jsem posledním, kdo si tyto časy pamatuje z vyprávění, tvůj drak cítí sílu tohoto místa. Vidíš to na jeho očích.“
Celeste pohlédla na Ignise, který zamyšleně očichával vzduch, jeho drobné křídla se zlehka třásla. „Co tedy začneme dělat?“ zeptala se.
„Začneme od základů,“ odpověděl Eryon. „Draci nejsou jen zbraně. Jsou to bytosti, které se spojují s duší svého jezdce. Musíš mu rozumět, stejně jako on tobě.“
První dny výcviku byly plné zkoušek a omylů. Ignis byl stále mladý a nespoutaný, jeho ohnivé výboje často končily spálenými větvemi nebo horkým popelem na Celestině plášti. Jednoho rána se pokusil vzlétnout, ale jeho křídla byla ještě příliš slabá. Když skončil na zemi v oblaku prachu, frustrovaně zakňoural.
Celeste si k němu klekla a jemně mu položila ruku na šupinaté čelo. „Nevadí, Ignisi,“ řekla klidně. „Půjde to. Jen se musíme snažit dál.“
Ignis na ni pohlédl, jeho jantarové oči byly plné pochopení. A tehdy Celeste pocítila něco, co nikdy dřív nezažila – jakési tiché spojení, jako by skrze něj cítila jeho myšlenky.
„Dobrá,“ řekl Eryon, když to viděl. „To je první krok. Vy dva musíte být jedno. Jak se naučíš důvěřovat sobě, naučí se ti důvěřovat i on.“
S každým dnem se jejich pouto prohlubovalo. Ignis dokázal zachytit Celestiný hlas i v tom nejslabším tónu. Při jednom cvičení dokázal zažehnout přesně takový plamen, jaký Celeste požadovala, aniž by musela zvyšovat hlas.
„Tohle je zvláštní,“ svěřila se Celeste Eryonovi. „Mám pocit, jako bych ho mohla slyšet v hlavě. Ne slova, spíš… pocity.“
„To je magie dračího pouta,“ přikývl Eryon. „Pravé pouto mezi drakem a jezdcem není jen tělesné. Je to síla, kterou nepochopí nikdo, kdo ji nezažil. Je to dar, ale také odpovědnost.“
S těmi slovy Eryon podal Celeste starý dračí amulet, který nosil na krku. „Toto kdysi patřilo mému předkovi, který byl posledním jezdcem. Nyní to patří tobě. Tímto poutem se stáváš ochránkyní nejen Ignise, ale i Altherie.“
Celeste si vzala amulet a sevřela ho v dlani. Cítila, jak se její pochybnosti pomalu rozplývají. Už nepochybovala o tom, že právě ona byla vybrána pro tento úkol.
Jednoho večera, když se Ignis poprvé vznesl na svých křídlech, Celeste sledovala jeho siluetu proti krvavě rudému nebi. Bylo to jako zázrak. Srdce jí zaplavil pocit hrdosti a naděje.
„Dokázali jsme to,“ řekla tiše Edwinovi, který stál vedle ní.
„Ještě to není konec,“ odpověděl. „Ale ty a Ignis – vy dva jste něco mimořádného.“
Celeste přikývla. Cítila, že teprve teď začíná chápat, co to znamená být jezdcem draka. A i když budoucnost stále vypadala temně, věděla, že s Ignisem po svém boku je připravena čelit čemukoliv, co přijde.
Kapitola 6: Odhalení a zrada
Hluboká noc zahalila palác v tichu, rušeném jen příležitostným šumem větru a tlumeným cvrlikáním cvrčků. Celeste se procházela po opuštěných chodbách, Ignis po jejím boku tiše našlapoval. Jeho tělo, nyní již dostatečně silné a majestátní, vrhalo na stěny stíny, které působily téměř děsivě.
„Musíme být opatrní,“ šeptla, když se přiblížili k tajné místnosti v jedné z nepoužívaných věží. „Pokud nás někdo uvidí, bude to náš konec.“
Ignis ji jemně drcnul hlavou do boku, jako by jí chtěl dát najevo, že jí rozumí. Byli teď dokonale sehraní – dvě bytosti, které si rozuměly i beze slov. Ale v hloubi duše Celeste věděla, že tato harmonie může být křehká, pokud svět zjistí pravdu.
Tajemství však nikdy nezůstávají skryta dlouho. Dalšího dne, když se Celeste vracela z ranního jednání s královskou radou, zaslechla hlasy. Ukryla se za roh a nastražila uši.
„Je to pravda,“ říkal šeptem jeden z rádců, muž jménem Leontius, který byl vždy znám svou ambicí. „Princezna ukrývá draka. A co víc, ona s ním dokáže komunikovat.“
„To je nesmysl,“ odpověděl druhý hlas, plný nedůvěry.
„Není to nesmysl,“ trval na svém Leontius. „Viděl jsem to na vlastní oči. Jestli se to dozví generál Vortig, nabídnu mu tuto informaci výměnou za spojenectví. S drakem můžeme ovládnout celou říši.“
Celeste ucítila, jak jí ztuhla krev v žilách. Tiše se odplížila pryč a zamířila do své komnaty, kde na ni čekal Edwin. „Máme problém,“ řekla, když zavřela dveře.
Zpráva o existenci draka se šířila rychle. Leontius, ve snaze upevnit svou moc, prozradil informace nejen generálu Vortigovi, ale i dalším členům dvora. Brzy se království rozdělilo na dva tábory – na ty, kteří věřili, že drak je klíčem k záchraně Altherie, a na ty, kteří v něm viděli nebezpečí a hrozbu.
Král Aldar byl rozpolcený. V komnatě plné nejbližších poradců se pokoušel získat kontrolu nad situací. „Drak je skutečný?“ ptal se, jeho hlas byl plný nevěřícnosti a frustrace.
Celeste, která byla přítomna, přikývla. „Ignis je skutečný, otče. A já vím, že může pomoci zachránit naši říši.“
„A co když tě zradí?“ vykřikl jeden z rádců. „Draci jsou divocí tvorové! Nikdo je nemůže zkrotit!“
„To není pravda,“ odpověděla Celeste pevně. „Ignis je víc než jen tvor. Je ochránce. A já s ním mám pouto, které nelze zlomit.“
„Pouto?“ ušklíbl se Leontius. „To pouto tě možná zničí, princezno. A s tebou i celé království.“
Když byla rada rozpuštěna, Celeste si uvědomila, že nemůže čekat, až se situace zlepší sama od sebe. Ignis byl teď nejen její tajemství, ale i symbol naděje a strachu zároveň. Musela jednat.
„Musím Ignise ukrýt,“ řekla Edwinovi, když se setkali v úkrytu. „Pokud se Vortig dozví, kde je, všechno ztratíme.“
„A kam ho ukryjeme?“ ptal se Edwin, jeho hlas byl plný obav.
„Do hor,“ rozhodla Celeste. „Do starého hnízdiště draků. Tam bude v bezpečí.“
Ignis, který je poslouchal, naklonil hlavu, jako by chápal. Jeho oči zářily, ale zároveň v nich Celeste viděla stín nejistoty. Jemně ho pohladila po šupinaté hlavě. „Neboj se,“ zašeptala. „Ochráním tě. A společně ochráníme Altherii.“
Ale v hloubi duše věděla, že cesta před nimi bude plná nebezpečí – nejen od nepřátel za hranicemi, ale i od těch, kteří stáli přímo po jejím boku.
Kapitola 7: Bitva o Altherii
Ráno přineslo temnotu. Ne kvůli zatažené obloze, ale kvůli mračnům prachu, která se vznášela nad horizontem. Generál Vortig přivedl svou obrovskou armádu k branám Altherie. Jeho vojáci zaplnili krajinu jako řeka, která se nezadržitelně valila směrem k městu. Na jeho praporu se třpytil ledový orel, symbol severního království, a v jeho očích byla pouze jedna touha – zničit vše, co mu stálo v cestě.
V paláci zavládla panika. Královská rada se rozdělila – někteří naléhali na kapitulaci, jiní trvali na obraně. Ale král Aldar mlčel, jeho mysl zmítaná pochybnostmi.
Celeste stála na nádvoří, obklopena zbytky loajálních rytířů a vojáků. Edwin, vždy po jejím boku, držel svůj meč pevně, i když jeho ruka se nepatrně třásla.
„Vím, že někteří z vás pochybují,“ promluvila Celeste k shromážděným. „A chápu vaše obavy. Ale musíme bojovat. Nejen za Altherii, ale za naše domovy, naše rodiny a naši budoucnost.“
Vojáci si vyměňovali pohledy, někteří z nich váhali. „Jak můžeme vyhrát?“ ozval se jeden z rytířů. „Proti Vortigově armádě nemáme šanci.“
„Máme něco, co on nemá,“ odpověděla Celeste. „Máme Ignise.“
Při zvuku toho jména se z davu ozval šum. A pak se Ignis objevil, jeho šupiny zářily v ranním slunci a jeho jantarové oči hleděly přímo na shromážděné vojáky. Byl stále mladý, ale jeho přítomnost byla impozantní.
„To je… drak?“ zašeptal někdo.
„Ano,“ přikývla Celeste. „A je naším spojencem. Možná ještě není plně připravený, ale jeho síla může změnit průběh této bitvy. Musíme věřit – sobě navzájem i jemu.“
Když nepřítel dorazil k městským branám, Vortig si byl jistý vítězstvím. Jeho vojáci měli převahu v počtu i výzbroji. Ale nepočítal s tím, co na něj čeká.
Bitva začala hromovým výbuchem, když Altherští vojáci spustili první vlnu šípů. Nepřítel odpověděl mohutným útokem beranidel na městské brány. Ale právě když se zdálo, že obrana nevydrží, vzduch se naplnil hlubokým, rezonujícím řevem.
Ignis se vznesl do vzduchu, jeho křídla vířila prach a jeho plameny spálily první linii nepřátelských vojáků. Vortigova armáda se na chvíli zastavila, šokovaná tím, co viděla.
„To je drak!“ vykřikl někdo.
Ignis kroužil nad bojištěm, jeho přítomnost dodala Altherijským vojákům odvahu. Celeste stála na hradbách, její srdce bilo jako o závod. Byla hrdá, ale zároveň plná strachu. Ignis byl silný, ale nezkušený, a každý jeho pohyb byl riskantní.
Zpočátku Ignis způsobil obrovské škody nepříteli, jeho plameny zničily beranidla a rozptýlily vojáky. Ale pak se stalo, čeho se Celeste obávala. Ignis se pokusil zaútočit na větší skupinu vojáků, ale jeho mladistvá energie ho přemohla. Jeden z nepřátelských lučištníků vystřelil šíp, který se zaryl do jeho křídla. Ignis ztratil rovnováhu a začal se snášet k zemi.
„Ignisi!“ vykřikla Celeste a bez rozmýšlení se rozběhla dolů z hradeb. Edwin běžel za ní.
Ignis přistál těžce, ale dokázal se vzchopit. Vortigovi vojáci se k němu rychle blížili, jejich zbraně připravené k útoku. Ale než mohli zasadit ránu, Celeste a její vojáci dorazili a vytvořili kolem něj ochranný kruh.
„Nenecháme tě padnout!“ vykřikla Celeste, zatímco Edwin srazil prvního útočníka.
Ignis, navzdory svému zranění, vycenil zuby a z jeho nozder vyšlehly malé plameny, které odrazily další útočníky.
Bitva pokračovala dlouhé hodiny, ale nakonec se Vortigova armáda začala stahovat. Ignis, zraněný, ale odhodlaný, byl symbolem nezdolné síly. Altherie přežila. Ale Celeste věděla, že to byla jen první bitva z mnoha.
Když se večer snesl nad zkrvavené bojiště, Celeste seděla vedle Ignise, jeho hlava spočívala v jejím klíně. „Děkuji ti,“ zašeptala. „Bez tebe bychom to nezvládli.“
Ignis slabě zavrčel, jeho oči byly unavené, ale stále plné důvěry. A právě v tu chvíli si Celeste uvědomila, že jejich pouto je silnější, než si kdy dokázala představit.
Kapitola 8: Oběť a vítězství
Šedé mraky zakryly nebe, jako by sama obloha držela dech před rozhodujícím okamžikem. Bojiště před branami Altherie bylo poseto troskami, popel z hořících strojů vířil ve vzduchu, a výkřiky zraněných se mísily s cinkáním mečů. Celeste stála uprostřed chaosu, její meč byl zbrocený krví a ruce se jí třásly vyčerpáním. Po jejím boku stál Ignis, jeho dech byl těžký a křídla zraněná, ale jeho jantarové oči stále planuly odhodláním.
„Musíme vydržet,“ zašeptala Celeste, téměř víc sobě než Ignisovi. Vzduchem se nesl dusivý pach spáleniny, zatímco Vortigova armáda shromažďovala poslední síly k rozhodujícímu úderu.
Vortig se objevil na vrcholu pahorku, obklopený svými nejbližšími veliteli. Jeho tvář byla nehybná, ale v očích mu tančil chladný triumf. Zvedl ruku, a na jeho znamení přitáhli vojáci mohutný stroj – temnou konstrukci, která vypadala jako spojená magie a kov.
„To je jejich tajná zbraň,“ hlesl Edwin, když spatřil stroj. „Co to je?“
„To není jen stroj,“ odpověděl jeden z rytířů. „To je kouzelná zbraň, kterou vytvořili s pomocí severních mágů. Říkají tomu Rozsévač plamenů. Jediný zásah může zničit celé město.“
Celeste ucítila, jak jí ztuhla krev v žilách. Nemohla to dovolit.
Vortig vydal rozkaz, a Rozsévač plamenů začal pomalu vrhat svůj stín na bojiště. Ignis zareagoval instinktivně – jeho svaly se napjaly a plameny vyšlehly z jeho nozder, ale byl stále oslabený z předchozího boje.
„Ignisi, vydrž,“ řekla Celeste a pohladila ho po šupinatém krku. Pak se otočila k Edwinovi. „Musíme ten stroj zastavit.“
Edwin přikývl, jeho obličej byl vážný. „Já tě budu krýt.“
Pronásledováni vojáky se Celeste a Edwin proplížili mezi troskami a dorazili blíž ke stroji. Když se zdálo, že se jim podaří dostat k jeho slabinám, jeden z Vortigových lučištníků zamířil a vystřelil. Šíp zasáhl Edwina do ramene a srazil ho k zemi.
„Edwine!“ vykřikla Celeste a vrhla se k němu. „Musíš vstát, musíme to zvládnout spolu!“
Edwin se zhluboka nadechl, jeho tvář zkřivil bolestný úsměv. „Nezáleží na mně, Celeste. Ty to dokážeš. Dokonči to.“
„Ne, neopustím tě!“ protestovala, ale Edwin ji odstrčil. „Jdi!“
Ignis, který z dálky sledoval svou jezdkyni, pocítil její zoufalství. S posledním výdechem svých sil se vznesl do vzduchu, jeho křídla prudce mávala a vzduch naplnil jeho hrozivý řev.
Celeste ucítila, jak se v ní mísí hněv a odhodlání. Ignisův plamen jako by zrcadlil její vlastní vůli. Společně zamířili přímo k Rozsévači plamenů.
Ignis zaútočil na stroj, jeho plameny se střetly s magickými štíty, které ho chránily. Celeste mezitím vyšplhala na kovovou konstrukci a mečem udeřila do klíčových uzlů. Když se magický stroj začal otřásat, Celeste ucítila, jak Ignis skrze jejich pouto volá po posledním úderu.
„Teď, Ignisi!“ vykřikla.
Drak soustředil všechny své zbývající síly a vypustil mohutný proud plamene, který prorazil štíty a zasáhl jádro stroje. Rozsévač plamenů explodoval v ohnivé bouři, která oslepila všechny na bojišti.
Když se kouř rozptýlil, Vortigova armáda byla zlomena. Ti, kdo přežili, prchali v panice, zatímco Vortig sám zmizel ve zmatku. Altherie byla zachráněna.
Celeste klečela vedle Ignise, jeho tělo pokryté šrámy a spáleninami, ale jeho oči stále zářily. „Děkuji ti,“ zašeptala, její hlas se třásl.
Edwin, přestože byl vážně zraněn, se k ní později přidal. „To bylo něco,“ zašeptal a pokusil se o úsměv.
„Bylo to víc než něco,“ odpověděla Celeste. „Bylo to vítězství. Ale nebylo to zadarmo.“
A tak, zatímco Altherie oslavovala své hrdiny, Celeste si uvědomila, že jejich boj ještě neskončil. Bylo potřeba obnovit království a připravit se na novou éru – éru, ve které draci a lidé opět naleznou své místo bok po boku.
Kapitola 9: Nový začátek
Slunce vyšlo nad Altherií, zalévající krajinu jemným světlem, které smývalo jizvy včerejší bitvy. Na hradbách hlavního města stála Celeste, pohledem přejížděla obnovující se město. Po týdnech zkázy a strachu se lidé konečně začali usmívat. Z trosek povstávala nejen Altherie, ale i nový pocit jednoty a naděje.
Vedle ní seděl Ignis, jeho majestátní tělo vrhalo stín na nádvoří. Jeho šupiny, i když poznamenané bitvami, stále zářily. Děti si jej zdálky ukazovaly a šeptaly si o drakovi, který zachránil jejich domovy.
„Nikdy jsem si nemyslel, že ten den přijde,“ promluvil král Aldar, který přistoupil k Celeste. Jeho obličej byl unavený, ale v očích se mu třpytila hrdost. „Mýlil jsem se, Celeste. Draci nebyli jen legendou. A ty… ty jsi dokázala něco, o čem jsme si mysleli, že je nemožné.“
Celeste se usmála, i když její srdce bylo plné smíšených pocitů. „Ignis a já jsme jen udělali to, co bylo nutné. Ale práce ještě nekončí.“
Královská rada, která se ještě před pár týdny obávala Ignise, nyní seděla v tichosti a naslouchala Celestiným plánům. Její návrh byl jasný – využít spojení mezi draky a lidmi, nejen k obraně Altherie, ale i k obnovení starých tradic.
„Ignis není jen ochránce,“ vysvětlovala Celeste. „Je symbolem toho, co můžeme dosáhnout, pokud se spojíme s magií přírody a s moudrostí, kterou draci přinášejí. Ale jeden drak nestačí. Musíme hledat další a připravit novou generaci, která tento odkaz ponese dál.“
Rada přikývla. I ti největší skeptici museli uznat, že Celestin odhodlaný hlas a její vize nabízely naději, jakou Altherie dlouho nepoznala.
O několik dní později nastal čas rozloučení. Ignis stál na úpatí hor, jeho tělo vyzařovalo sílu, ale zároveň klid. Celeste k němu přistoupila, její ruka spočívala na jeho krku.
„Musíš jít,“ řekla tiše. „Do hor, kde budeš v bezpečí a odkud budeš chránit Altherii. Ale tohle není konec, Ignisi. Jen nový začátek.“
Ignis na ni pohlédl svýma hlubokýma očima a lehce zavrčel, jako by říkal, že rozumí. Ještě jednou se otřel hlavou o její rameno a pak rozvinul svá mohutná křídla. S jediným mocným máchnutím vzlétl, jeho silueta mizela na obloze.
Lidé se shromáždili na nádvoří, aby sledovali jeho odlet. Když Ignis zmizel v mracích, Celeste stála mezi nimi, její postava zářila ve světle zapadajícího slunce.
„Princezna Celeste,“ zašeptal jeden z přítomných rytířů. „Naše naděje. A budoucnost Altherie.“
Epilog
V následujících měsících se Altherie změnila. Celeste cestovala po zemi, hledala nové spojence a obnovovala ztracené tradice. Děti si začaly vyprávět příběhy nejen o dracích, ale také o statečné princezně, která jim dala naději.
Ignis, nyní ukrytý v horách, sledoval království z výšky. Jeho přítomnost byla stále cítit – ve větru, v ohni, v síle, kterou lidé nacházeli v nejtěžších chvílích.
A tak začala nová éra Altherie. Éra naděje, odvahy a pouta mezi člověkem a drakem, které slibovalo chránit říši před jakoukoliv temnotou. A uprostřed toho všeho stála princezna Celeste, symbol jednoty a vůdkyně, kterou si království navždy zapamatuje.
