Kapitola 1: Příjezd do sídla
„Tohle je ono?“ ozvala se Anna, když auto zabočilo na úzkou lesní cestu. Z okna hleděla na vysoké stromy, jejichž větve se shora skláněly jako gotická klenba, a vytvářely dojem, že se cesta stáčí do samotného nitra temnoty.
„Ano, vítám vás na svém rodovém panství,“ odpověděl Filip, majitel sídla a hlavní organizátor víkendového výletu. Na tváři měl úsměv, ale jeho oči se neklidně upíraly k obzoru. „Moje rodina to tu kdysi nazývala ‘Opuštěný kámen.’ Zní to poeticky, ne?“
„Spíš jako název hororu,“ zamumlal Pavel, cynický outsider skupiny, zatímco si z kapsy vytahoval cigaretu. „A když už jsme u toho, nepřipadá vám divné, že sem nevede asfaltka?“
„To je na tom právě to kouzelné,“ ozvala se Natálie, Filipova přítelkyně. Její hlas byl jemný, skoro zpěvavý, ale zároveň v něm zněla zvláštní odtažitost, jako by do tohoto okamžiku nepatřila. „Autenticita. Ne všechno v životě musí být dokonalé, Pavle.“
Auto konečně dorazilo na malé prostranství před domem. Sídlo se zvedalo před nimi jako tichý svědek dávných časů – vysoké, s oprýskanou fasádou, obrostlé břečťanem, který jako by chtěl pohltit celé stavení. Vysoká okna byla zastřená těžkými závěsy, a nad hlavním vchodem se klenul kamenný balkon s oprýskaným zábradlím.
„Tohle místo má historii,“ pronesla Linda, která ráda romantizovala vše, co se jí připletlo do cesty. Byla jednou z těch, kteří vždy hledají v každém stínu příběh. „Cítím, že zdi tohohle domu by mohly vyprávět…“
„Možná spíš křičet,“ utrousil Pavel, než ho Filip zarazil. „No tak, trochu nadšení, lidi. Pojďme dovnitř. Po cestě jsem vám slíbil víno a krb, tak to také splním.“
Uvnitř domu na ně dýchl chlad. Dřevěné podlahy pod jejich kroky tiše vrzaly, zatímco vysoké stropy a ponuré tapety dávaly prostoru zvláštní atmosféru. Na stěnách visely staré portréty předků – vážné tváře mužů a žen, jejichž oči jako by sledovaly každý pohyb příchozích.
„Kdo jsou ti lidé?“ zeptal se Tomáš, druhá polovina romantického páru. Jeho ruka přitom objímala Lindu, jako by ho náhlý neklid přiměl hledat útěchu.
„Moji předci,“ odpověděl Filip. „Alespoň ti, které považujeme za dostatečně významné, aby viseli na zdi. Támhle je například moje prababička Elenora. Říkalo se, že měla dar předvídat budoucnost.“
„A támhle?“ ukázala Natálie na muže s ostrými rysy a chladným pohledem. „Ten vypadá, jako by vás mohl všechny zaživa pohřbít.“
Filip se krátce zasmál, ale tón jeho smíchu zněl nuceně. „To je můj pradědeček Hubert. O něm se v rodině moc nemluvilo… Ale dost už o mrtvých, pojďme radši oživit ten krb.“
První večer probíhal v přátelském duchu. Víno teklo proudem, zatímco krb v hlavním salonu vrhal teplé, mihotavé světlo na tváře přátel. Smích a lehké škádlení přerušovaly občasné záchvěvy ticha, kdy se někdo zadíval na praskající dřevo nebo zpoza závěsů zahlédl záblesk měsíčního světla.
Natálie se však držela stranou. Její oči bloudily po místnosti, přejížděly po starém nábytku a záhadných dekoracích. „Je to tu krásné,“ prohodila tiše, skoro jako by to říkala sama sobě. „Ale cítím tu něco zvláštního…“
Filip, který si všiml jejího zamyšlení, k ní přistoupil a tiše jí zašeptal: „To je jen ten starý dům. Může působit trochu… zastrašujícím dojmem. Ale ráno uvidíš, jak krásné jsou okolní zahrady.“
Ráno však bylo jiné. Slunce sice pronikalo skrze těžké závěsy, ale skupina se při snídani nesešla kompletní. Natálie nikde nebyla. Filip ji hledal ve všech pokojích, ale její věci zůstaly netknuté, postel neustlaná.
„To je zvláštní,“ zamumlal Filip a snažil se skrýt neklid. „Možná šla na procházku?“
Pavel si odfrkl. „Procházka? Tady? V téhle pustině? Řekl bych spíš, že to tady už vzdala a zmizela zpátky do civilizace.“
Linda mu však položila ruku na rameno. „Možná bychom se měli rozhlédnout. Tohle místo… nevím, něco mi tu nesedí.“
Všichni cítili, že ráno přineslo něco víc než jen chlad. Něco temného, co se zvolna plížilo starými zdmi a tiše je obklopovalo.
Kapitola 2: Pátrání
Ranní mlha ještě neustoupila, když se Filip znovu vrátil do salonu, kde ostatní nervózně posedávali u nedotčené snídaně. Místnost byla prosycena napjatým tichem, které přerušil až jeho nejistý hlas: „Nic. Nikde není. Hledal jsem ji v zahradách, u starého altánu, dokonce jsem volal kolem domu, ale žádná odpověď.“
„To nedává smysl,“ ozvala se Linda, která si zoufale míchala kávu, aniž by si uvědomila, že už je studená. „Její věci jsou pořád nahoře. Proč by odešla bez telefonu a oblečení?“
Pavel, opřený o rám okna, si zapálil cigaretu a cynicky poznamenal: „Třeba toho měla prostě dost. Nebo jsi ji, Filipe, vystrašil nějakou historkou o tomhle vašem domě hrůzy.“
„To není vtipné,“ odpověděl Filip chladně. Jeho obvyklá veselost byla tatam, tvář měl sevřenou a pohled těkal k oknu, jako by čekal, že se Natálie každou chvíli objeví. „Znám ji. Nikdy by jen tak nezmizela.“
„Možná neznáš,“ dodal Pavel, což vyvolalo první záchvěvy napětí. „Jak dlouho jste spolu? Pár měsíců? To těžko stačí na to, aby sis o někom myslel, že ho znáš doopravdy.“
Skupina se rozhodla začít prohledávat dům systematicky. Filip vedl pátrání, Linda a Tomáš se drželi spolu, zatímco Pavel – neochotný a stále podrážděný – zůstal pozadu.
„Co je tohle?“ zavolala Linda z knihovny. V ruce držela porcelánový hrníček, jehož ouško bylo ulomené. Vedle něj na zemi ležel střep. „Myslíte, že je to od ní?“
„Možná,“ zamyslel se Tomáš, ale Pavel se ušklíbl: „Jasně, a teď začneme hledat další stopy. Třeba na tom střepu najdeme krev.“
Linda ho ignorovala a odložila hrníček na stůl. „Co když se jí něco stalo? Třeba uklouzla a zranila se.“
Filip mezitím prohledával další místnosti. Když otevřel dveře do jednoho z pokojů, které obvykle zůstávaly zavřené, ucítil závan zatuchlého vzduchu. „Tohle je divné,“ zamumlal si pro sebe. Pokoj byl prázdný, ale závěsy byly odtažené a okno dokořán. Mrazivý vzduch proudil dovnitř a závěsy se mírně třepotaly.
Ve sklepě, kam se nakonec odvážili všichni, se napětí vystupňovalo. Linda našla starý deník schovaný za policí s vínem. „Podívejte, tohle muselo patřit někomu z tvé rodiny, Filipe.“ Přes prach bylo vidět, že jde o zápisky psané ozdobným písmem.
Tomáš přečetl nahlas úryvek: „…ten, kdo zradí krev, bude potrestán. Trestem je ticho, ve kterém zůstane navždy.“
Linda nervózně polkla. „To nezní jako nějaké přátelské varování.“
Filip, který se snažil zachovat klid, odpověděl: „To jsou jen staré báchorky. Moje rodina má dlouhou historii, a věřte mi, většina těch příběhů je přitažená za vlasy.“
Pavel si však neodpustil poznámku: „No jasně. A přesto tvoje přítelkyně zmizela. Třeba to není jen příběh.“
Když se vrátili do salonu, atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Pavel začal otevřeně obviňovat Filipa: „Jak víme, že za tím vším nestojíš ty? Tohle je tvůj dům. Tvoje pravidla. Co když jsi ji prostě schoval?“
Filip se otočil a prudce mu odpověděl: „Proč bych něco takového dělal? Ona je moje přítelkyně!“
„Přítelkyně, kterou sotva znáš,“ Pavel se mu podíval přímo do očí. „Třeba jsi zjistil něco, co ti vadilo. Možná tě podvedla. Možná tě nějak zradila.“
Linda se pokusila spor uklidnit: „Přestaňte, tohle nikam nevede. Musíme se zamyslet, co uděláme dál.“
Nakonec to byl Tomáš, kdo rozhodl: „Musíme zavolat policii. Tohle už nemáme pod kontrolou.“
Telefonát s policií byl stručný, ale naplnil skupinu novou úrovní nervozity. Čekání na příjezd vyšetřovatelů bylo nekonečné. Všichni seděli v salonu, každý ponořený do svých myšlenek, zatímco krb tichounce praskal.
Linda stále listovala nalezeným deníkem, její ruce se však třásly. Filip se díval do ohně, jeho tvář se leskla potem. Pavel seděl stranou, s cigaretou mezi prsty, a mlčel. Jen Tomáš se pokusil prolomit tíživé ticho: „Myslíte, že ji najdou?“
Odpovědi se však nedočkal. Celý dům jako by najednou ztichl, pohlcen záhadou, která visela ve vzduchu jako neviditelná mlha.
Kapitola 3: Příchod detektiva
Do ticha sídla pronikly zvuky praskajícího štěrku, když se před domem zastavilo auto. Filip, který stál u okna, zahlédl vysokou postavu vystupující ze starého sedanu. Muž měl na sobě tmavý kabát, klobouk stažený nízko přes čelo, a přes rameno nesl černou brašnu. „To bude on,“ zamumlal si pro sebe a obrátil se k ostatním. „Detektiv.“
Pavel si odfrkl. „Tak teď už jen chybí, aby měl lupu a dýmku.“
Dveře se otevřely a postava vstoupila. Muž, přibližně padesátník, měl klidný pohled a ostré rysy, které podtrhovala pečlivě zastřižená šedivějící bradka. „Dobré ráno,“ promluvil tichým, ale autoritativním hlasem. „Jmenuji se Jan Richter. Jsem pověřen vedením tohoto případu.“
„Případ?“ zopakoval Pavel, když se detektiv usadil do křesla v salonu. „Zatím tu není žádný důkaz, že se něco stalo.“
Richter si ho změřil pohledem. „Vaše přítelkyně zmizela v odlehlém domě, pane,“ odpověděl klidně. „To samo o sobě je dostatečný důvod k obavám. Nebo snad nemám pravdu?“
Pavel zmlkl, ale jeho výraz zůstal skeptický. Detektiv se obrátil k Filipovi. „Vy jste majitel domu. Můžete mi říct, co se přesně stalo?“
Filip začal vyprávět, ale jeho slova byla roztříštěná. „Byli jsme všichni spolu… večer byl klidný… a pak ráno… prostě zmizela.“ Richter si během jeho řeči dělal poznámky, přičemž jeho pohled občas zabloudil k ostatním.
„A jaké byly vaše vztahy?“ zeptal se, aniž by vzhlédl od zápisníku.
„Dobré,“ odpověděl Filip rychle, možná až příliš rychle. Pavel však poznamenal: „Byli spolu sotva pár měsíců. To bych nenazýval vztah.“
Linda se na něj ohradila: „Tohle není fér, Pavle.“
Richter si toho okamžitě všiml. „Zdá se, že mezi vámi panuje jisté napětí. Mohl bych znát důvod?“
Během následujících hodin se Richter zaměřil na jednotlivé členy skupiny, pokládal jednoduché otázky, které však měly nečekaný dopad.
„Pane Tomáši,“ začal, když se obrátil k Lindu a Tomášovi, kteří seděli vedle sebe. „Zmínil jste, že jste se včera večer necítil dobře. Bylo to něco vážného?“
Tomáš zaváhal. „Ne… jen mě trochu rozbolela hlava. Asi z vína.“
Linda se však neudržela. „To není pravda. Šel jsi nahoru, protože jsi nechtěl být u toho, jak Filip vypráví o rodinných příbězích. Říkal jsi, že jsou strašidelné.“
Tomáš se na ni podíval s nevěřícím výrazem. „To jsem neřekl!“
Richter nezaujatě přikývl. „Zajímavé. Možná se k tomu ještě vrátíme.“
Každý měl co skrývat, a Richter to věděl.
- Pavel: Přiznal, že měl s Natálií ostrou výměnu názorů, kdy ho nazvala cynickým a chladným. „Řekla mi, že si myslí, že bych neměl být v téhle skupině. Tak jsem jí řekl, že ona sem taky nepatří.“
- Linda: Její roztržitost byla podezřelá. Richter si všiml, že se neustále dívala na Tomáše, jako by hledala jeho schválení, než odpoví.
- Filip: Při zmínce o zamčených pokojích ve druhém patře ztuhl. „To jsou jen staré pokoje. Nic zajímavého.“
- Tomáš: Jeho výmluva o bolesti hlavy se rozpadla, když Linda zmínila, že ho viděla vycházet ze sklepa pozdě v noci.
Richter nakonec vstal. „Tento dům je fascinující,“ pronesl, když se rozhlédl po salonu. „Každý kout jako by měl svůj příběh. A některé z těch příběhů by mohly být důležité.“
Filip se zamračil. „Co tím myslíte?“
Richter ukázal na schodiště vedoucí do druhého patra. „Slyšel jsem zmínky o zamčených pokojích. Zajímalo by mě, proč jsou zamčené.“
Filip zbledl. „To nic není. Jen staré věci. Nemá to nic společného s Natálií.“
Richter se pousmál, ale v jeho úsměvu bylo něco znepokojivého. „To necháme na zítřek. Dnes večer bych vám doporučil nechat ty pokoje zamčené. A také bych vám radil zůstat pohromadě.“
Jeho slova visela ve vzduchu jako varování. Když odcházel do svého pokoje, každý cítil, že se detektiv dozvěděl víc, než dal najevo. A dům, jako by ožil, vrhl na skupinu stíny, které se zdály temnější než kdy dřív.
Kapitola 4: Temná minulost sídla
Měsíc vrhal bledé světlo na zchátralé sídlo, zatímco všichni ostatní spali – nebo se o to alespoň pokoušeli. Jan Richter tiše procházel chodbou směrem ke knihovně. Cítil, že pravda je ukrytá právě tam. Hluboko v nitru měl detektiv neodbytný pocit, že odpovědi, které hledá, leží v minulosti, zaprášené stejně jako regály v místnosti, kterou se Filip zdál neochotný prozkoumat.
Knihovna byla chladná a tichá. Světlo baterky ozářilo řady těžkých kožených svazků a starožitných ozdob, které jako by strážily tajemství domu. Richterův pohled padl na starý stůl uprostřed místnosti. Na jeho povrchu byly hluboké rýhy, jako by kdysi sloužil k něčemu jinému než čtení.
Zaměřil se na malou truhličku zastrčenou v koutě, napůl zakrytou starou dekou. Opatrně ji otevřel a uvnitř našel zažloutlé dokumenty a fotografie. Před ním se rozprostřely střípky dávného příběhu – svatební fotografie mladého páru, žena se zářivým úsměvem a muž s tvrdými rysy, který hořel odhodláním. Na dalším snímku byla tatáž žena, ale tentokrát stála sama. Pod fotografií stálo jméno: „Elenora – 1923.“
Richter listoval dokumenty. Jeden z nich, starý dopis, ho zaujal. Rukopis byl nečitelný, ale věta v závěru se mu vryla do paměti: „Zrada v rodině se neodpouští. Krev musí zaplatit za krev.“
Když detektiv dopis držel, obraz v jeho hlavě se zamlžil. Jako by ho dotek papíru vtáhl do minulosti. Viděl ženu – Elenoru – jak stojí v knihovně. Její ruce třesou list papíru a tvář má staženou hrůzou. „To nemůže být pravda,“ zašeptala, když dveře za ní prudce bouchly. Do místnosti vstoupil muž – Hubert, pradědeček Filipa. Jeho výraz byl kamenný, oči chladné.
„Víš, co jsi udělala,“ pronesl. „Rodina tě nezachrání.“
Elenora se rozplakala, ale její slova byla neslyšná, rozplynula se jako mlha, když se vize rozpadla.
Richter prudce vydechl. Uvědomil si, že musel chvíli stát jako zkamenělý, rukama stále svírající dopis. Zkontroloval ostatní dokumenty. Některé z nich se týkaly rodinných sporů – právní bitvy o majetek, zrady a podezřelé zmizení členů rodiny. Jeden list zmiňoval podivné úmrtí Elenořina bratra, který údajně spadl do studny v zahradě.
Jeho pozornost upoutal ještě jeden předmět – malý stříbrný klíč, který byl přiložen ke starému plánu domu. Na plánu byla označena místnost ve sklepě, kterou Richter doposud neviděl.
Právě ve chvíli, kdy detektiv vkládal klíč a dokumenty do kapsy, uslyšel tiché kroky za dveřmi. Rychle zhasl baterku a přitiskl se ke zdi. Dveře se pomalu pootevřely a do místnosti nakoukl Pavel.
Richter zůstal nehybný, dokud muž nevešel dovnitř. Pavel, zřejmě veden zvědavostí, začal prohledávat knihovnu. Když se přiblížil ke stolu, zakopl o kus nábytku a prudce spadl. S tupým nárazem narazil do hrany stolku a zůstal ležet na zemi, držíc si hlavu.
Richter přispěchal k němu. „Jste v pořádku?“ zeptal se, ale jeho tón byl spíš podrážděný než starostlivý.
Pavel, rozrušený a dezorientovaný, odpověděl: „Co tady děláte? Co jste našel?“
Richter se zamračil. „Tohle místo není bezpečné. A vy si zahráváte s věcmi, kterým nerozumíte. Vraťte se zpátky k ostatním.“
Když se vrátili do salonu, Pavel kulhal a držel si hlavu. Linda okamžitě přiběhla k němu. „Co se ti stalo?“
Pavel se vyhnul přímé odpovědi. „Uklouzl jsem. To nic není.“
Richter však přerušil jeho mlčení. „Musím si s vámi všemi promluvit.“ Ukázal na dokumenty, které přinesl z knihovny. „Tento dům skrývá mnohem víc, než si dokážete představit. A pokud chceme najít Natálii, musíme začít tím, že odemkneme všechny jeho tajemství.“
Filip zbledl, když spatřil staré fotografie. „Tohle… to je moje rodina.“
„Ano,“ přikývl Richter. „A jejich minulost se zdá být temnější, než jste kdy tušil. Zítra půjdeme do sklepa. Myslím, že tam najdeme odpovědi.“
Ve vzduchu zůstala viset otázka, kterou nikdo nechtěl vyslovit: Jaké další stíny vrhá minulost tohoto domu na přítomnost?
Kapitola 5: Důkazy a další oběť
Slunce se sotva prodralo skrze husté mraky, když se skupina znovu sešla v salonu. Atmosféra byla napjatá, ticho narušované jen vzdáleným tikáním starých hodin na zdi. Detektiv Richter, s dokumenty z knihovny rozprostřenými před sebou, si všechny přeměřil zkoumavým pohledem.
„Než začneme,“ promluvil, „chci, abyste mi upřímně odpověděli na otázku. Kdo z vás sem přijel z jiného důvodu než na přátelský víkend?“
Pavel se zamračil. „Co tím myslíte?“
„Myslím,“ pokračoval Richter klidně, „že každý z vás má svou motivaci. A nejsem si jistý, že všechny souvisejí se zábavou.“
Filip se narovnal v křesle. „To je absurdní. Jsme tu jen kvůli odpočinku. To, co se stalo Natálii, je jen… nešťastná náhoda.“
Richter však jeho argument ignoroval a podíval se na Lindu. „Slečno, proč jste včera chtěla vidět deník Elenory? Zdálo se, že jste věděla, co hledáte.“
Linda zrudla. „Já… chtěla jsem jen vědět víc o historii domu.“
Pavel se ušklíbl. „Neříkej, že jsi na duchy. Nebo že snad věříš, že tenhle dům je prokletý?“
Richter otevřel deník na straně, kde byl popsán Hubertův „trest za zradu.“ „Tohle není pouhá povídačka. Rodina, která vlastnila tento dům, měla pravidla. Zrada, i ta domnělá, se tu trestala tvrdě. A podle všeho nešlo jen o ztrátu cti, ale i života.“
Tomáš, který dosud mlčel, se ošil. „A co to má společného s námi? Tyhle věci se staly před sto lety.“
Richter se na něj podíval s ocelovým klidem. „Máte pravdu. Ale minulost má tendenci se opakovat. A otázka zní: kdo by mohl cítit, že je zrazován právě teď?“
Diskuze se rychle změnila v ostrou výměnu názorů. Pavel začal obviňovat Filipa z toho, že zatajil minulost své rodiny. „Jak můžeš pozvat lidi do domu, který je prokletý? Víš, co se tu stalo, a přesto jsi Natálii přivedl sem!“
Filip na něj vykřikl: „Nemám co skrývat! A přestaň házet vinu na mě. Kdyby se něco stalo, mohlo by to být kvůli tvým kecům, které jí mohly nahnat strach!“
Linda se pokusila situaci uklidnit, ale Pavel se obrátil na ni. „A ty? Co ty vlastně víš? Celý večer jsi šmejdila po domě. Hledala jsi něco, že ano?“
Linda se zarazila, ale pak se odhodlala. „Dobře! Ano, hledala jsem. Protože jsem slyšela příběh o tomhle domě. Můj pradědeček byl jedním ze sluhů Hubertovy rodiny. A zmínil, že v tomhle domě zmizeli lidé.“
Filip na ni zíral v šoku. „To jsi mi neřekla!“
„Nechtěla jsem tě vyděsit,“ bránila se Linda. „Ale myslela jsem, že možná v deníku najdu něco, co by vysvětlilo, co se děje.“
Napětí bylo hmatatelné, když Richter přerušil další hádky. „To stačí. Jestli se chcete pohádat, počkejte. Nejdřív musíme prohledat sklep. Myslím, že tam najdeme odpovědi.“
Filip se zdráhal, ale nakonec souhlasil. Všichni se vydali do spodního patra domu, kde Richter odemkl dveře malým stříbrným klíčem. Za nimi se rozprostřela temná místnost s vysokým stropem. Baterky odhalily starý kamenný stůl uprostřed, kolem kterého byly rozestavěné svícny.
„To je… to je hrobka?“ zašeptala Linda, její hlas se třásl.
Richter si všiml něčeho na stole – starý nůž s vyrytými symboly. Když ho zvedl, zahlédl pod ním zašpiněný šátek. Poznal ho okamžitě – patřil Natálii.
„Je to její,“ potvrdil Filip tiše. „Tohle měla včera večer.“
V tu chvíli se ozval křik. Byla to Linda, která si všimla Tomáše na zemi. Ležel u vchodu do sklepa a držel si hlavu, z níž mu tekla krev.
„Co se stalo?“ vykřikl Richter a přiskočil k němu.
Tomáš mumlal něco nesrozumitelného, ale Linda mezi jeho slovy zaslechla: „Někdo… byl tam někdo…“
Později, když všichni znovu stáli v salonu, Richter shrnul, co věděl. „Tento dům a jeho minulost mají přímou souvislost se zmizením Natálie. A někdo z vás ví víc, než přiznává.“
Ukázal na Pavla. „Vaše chování je podezřelé. Měl jste s Natálií konflikt a přišli jste sem s postranními úmysly.“
Pavel se rozčílil. „To je absurdní! Nic jsem neudělal!“
Richter ho ignoroval. „Bez důkazů vás nemohu obvinit. Ale věřte mi, budu vás sledovat.“
Kapitola končí, když se Richter vrací do svého pokoje. Na chodbě si však všimne, že dveře jedné z ložnic jsou pootevřené. Uvnitř zahlédne stín, který se tiše pohybuje, než zmizí ve tmě. „Tento dům ještě nevydal všechna svá tajemství,“ zamumlá si pro sebe.
Kapitola 6: Rozuzlení tajemství
Bouřlivá noc halila sídlo do temnoty, kterou prořezávaly jen záblesky blesků za okny. Skupina seděla v salonu, obklopená stíny, které tančily na zdech. Detektiv Richter stál u krbu, rukou přejížděl po dokumentech, které našel ve sklepě, a jeho pohled se zarýval do každého z přítomných.
„Chtěl jsem si být jistý, než něco řeknu,“ začal, jeho hlas byl tichý, ale pronikavý. „Ale teď už vím, kdo je za to všechno zodpovědný. A proč.“
„To je absurdní,“ vyštěkl Pavel, jehož nervozita byla zjevná. „Hrajete si tu na Sherlocka Holmese, ale pořád nemáte žádné důkazy!“
Richter se pousmál. „Mýlíte se, pane. Důkazy mám.“ Sáhl do kapsy a vytáhl několik fotografií a dokumentů, které rozprostřel na stole. „Tady jsou záznamy o Elenoře a Hubertovi. A tady…“ ukázal na zašpiněný šátek. „Tohle patřilo Natálii. Našel jsem to ve sklepě. Byla tam, kde jste ji zanechali.“
Filip zbledl. „Co tím chcete říct? Že někdo z nás…?“
Richter přikývl. „Ano. A vím přesně kdo.“ Otočil se k Lindě. „Všiml jsem si, že jste obeznámena s historií tohoto domu lépe než ostatní. Ale neřekla jste mi celou pravdu, že ne?“
Linda se zachvěla, ale neuhnula pohledem. „Ano, znala jsem příběh o Elenoře a Hubertovi. A vím, co se tu stalo. Ale nevím, co to má společného se zmizením Natálie.“
Richter se k ní naklonil. „Vy jste sem nepřišla jen na návštěvu, že? Přiznala jste, že váš pradědeček byl sluhou v tomto domě. A že zmínil zmizení lidí. Řekněte mi pravdu – proč jste tu?“
Linda sklopila zrak. „Chtěla jsem zjistit, co se stalo s mou prababičkou. Prý tu zmizela, když byla mladá. Rodina o tom nikdy nemluvila.“
Richter přikývl. „To je pravda. Vaše prababička byla jednou z obětí Huberta. Elenora ji obvinila ze zrady – z krádeže rodinného tajemství – a Hubert ji potrestal.“ Ukázal na dokument, kde byl popsán „trest za zradu“. „Tahle tradice v této rodině neskončila.“
„Co to má společného s Natálií?“ přerušil ho Filip, jeho hlas byl plný zoufalství. „Jak může být nějaká stará tragédie důvodem jejího zmizení?“
Richter se otočil k němu. „Filipe, vy jste vyrůstal s příběhy o tomto domě. Věděl jste o jeho temné historii. Ale neřekl jste nám, že tradice ‚trestu za zradu‘ pokračovala i po Hubertově smrti.“ Udělal dramatickou pauzu. „Někdo z vaší rodiny stále věří v tenhle ‚zákon krevní cti‘.“
Pavel se zasmál, ale jeho hlas zněl dutě. „Tohle je směšné. Co tím chcete říct? Že někdo z nás Natálii… potrestal? Za co?“
Richter se postavil čelem k němu. „Za zradu. Za to, že nebyla tím, kým se zdála být.“ Vytáhl další dokument. „Natálie nebyla jen přítelkyní Filipa. Přišla sem s úmyslem. Pátrala po stejných věcech jako Linda.“
Napětí v místnosti se dalo krájet, když Richter ukázal na Pavla. „A vy jste to věděl. Věděl jste, že její motivy nejsou čisté. A v okamžiku, kdy zjistila pravdu o tomhle domě, jste se rozhodl, že ji umlčíte.“
Pavel se postavil, jeho tvář byla rudá. „To je lež! Nic jsem neudělal!“
Richter zvedl prst. „Nemluvil jsem o vás.“ Jeho oči se pomalu otočily k Filipovi.
Filip se zhroutil do křesla. „To nemůže být pravda…“ zašeptal. „Ale… ale já jsem… chtěl jen…“
Richter ho přerušil. „Chtěl jste ochránit čest své rodiny. Když Natálie našla dokumenty o smrti Elenořina bratra a chtěla je odnést, zabránil jste jí v tom. A ve vaší zuřivosti jste ji zranil.“
Filip zabořil tvář do dlaní. „Nechtěl jsem jí ublížit. Byla tak blízko… věděla všechno.“
Richterův pohled byl tvrdý. „A teď mi řekněte, kde je.“
Filip zvedl hlavu, jeho tvář byla plná zoufalství. „Je ve staré studni za domem. Zamkl jsem ji tam. Nevěděl jsem, co dělat!“
Linda zalapala po dechu. „Musíme ji dostat ven!“
Kapitolou vrcholí napětí, když Richter povolává pomoc. Když Natálii vytáhnou ze studny, je slabá, ale naživu. Poslední důkaz, který potvrdí Filipovu vinu, je deník, který měla Natálie u sebe – obsahuje detailní popis temné historie rodiny, včetně zmínky o Hubertových zločinech.
Richter zakončí kapitolu tichým prohlášením: „Minulost tohoto domu vás všechny dostihla. Ale teď je na čase, aby byla pravda konečně odhalena.“
Kapitola 7: Závěr a důsledky
Dešťové kapky stékaly po oknech salonu, jejich tiché ťukání doplňovalo ponurou atmosféru. Detektiv Jan Richter stál uprostřed místnosti, jeho postava se ztrácela v tlumeném světle starodávného lustru. Kolem něj seděla skupina, která teď už nevypadala jako přátelé na výletě, ale spíš jako cizinci spjatí sdíleným traumatem.
Richter odložil svůj notýsek na stůl a začal mluvit.
„Tento případ byl od začátku jiný,“ začal klidně. „Nešlo jen o zmizení Natálie, ale o dům, který si uchoval vzpomínky na tragédie a zrady. Minulost tohoto sídla není mrtvá – byla jen potlačená. A teď, díky vám všem, se vrátila na povrch.“
Filip seděl zhroucený v křesle, pohled upřený na zem. Richter se na něj podíval a pokračoval. „Filipe, vy jste věděl, co se v tomto domě dělo. Možná jste si neuvědomoval celý rozsah, ale příběhy o zradě a trestech ve vaší rodině vám byly známé. Když jste zjistil, že Natálie našla důkazy, zpanikařil jste. Místo abyste s ní mluvil, pokusil jste se ji umlčet.“
Filip zvedl hlavu, jeho oči byly plné slz. „Já… já ji nechtěl zranit. Miloval jsem ji. Ale když mi řekla, že chce ty dokumenty ukázat světu, viděl jsem v tom hrozbu. Hrozbu pro moji rodinu, pro to, co z ní zbylo.“
Richter přikývl, ale jeho pohled byl neústupný. „Vaše rodina ztratila čest už dávno. Vy jste se ale rozhodl tu ztrátu opakovat, místo abyste ji ukončil.“
Natálie, nyní sedící na pohovce, stále bledá a roztřesená, se podívala na Filipa. „Chtěla jsem jen pochopit, co se tu stalo. Nic víc. Ale tys mi nevěřil.“ Její hlas byl zlomený, ale klidný.
Linda se na ni podívala a položila jí ruku na rameno. „Všichni jsme udělali chyby. Já jsem sem přijela s vlastním tajemstvím, ale neměla jsem tušení, že to všechno zajde tak daleko.“
Tomáš, který celou dobu mlčel, si povzdechl. „Tohle místo… je špatné. Cítím to od první chvíle. Nikdy jsme sem neměli jezdit.“
Richter se narovnal a shrnul situaci. „Natálie byla nalezena ve studni – traumatizovaná, ale živá. Důkazy proti Filipovi jsou jasné, ale jeho motiv nebyl zločinný, spíš zoufalý. Soud rozhodne o tom, jaké důsledky z toho ponesete.“
Pavel, který se dosud držel stranou, promluvil s cynickým úšklebkem. „A co ten dům? Co ta zatracená minulost? Ta tu zůstane, ne? Co když to celé začne znovu?“
Richter si ho prohlédl a odpověděl. „Dům sám o sobě nezabíjí, pane. Lidé v něm však mohou. A pokud tu zůstane tajemství, stane se jen otázkou času, než se historie zopakuje.“
Před odjezdem Richter sledoval, jak se skupina loučí. Linda objímala Natálii, Filip stál stranou, ztracený ve vlastních myšlenkách. Tomáš a Pavel mlčky stáli u auta, jejich pohledy plné výčitek.
Richter zamířil ke svému autu, ale ještě se na chvíli otočil k domu. Vysoká okna ho pozorovala jako oči nějakého pradávného stvoření. Zpod jednoho závěsu jako by zahlédl pohyb – nebo to byla jen hra stínů?
Nasedl do auta, ale jeho mysl byla neklidná. Cítil, že dům ještě nevydal všechna svá tajemství. Jak nastartoval, na zadním sedadle zahlédl něco, co tam nepatřilo – starou knihu, kterou ve sklepě neviděl. Když ji otevřel, našel novou stránku, kterou nikdy nečetl. Jediná věta na ní zněla:
„Krev musí zaplatit za krev.“
