Kapitola 1: Tajuplný klid
Rybářská Zátoka ležela schoulená mezi šepotajícími lesy a nekonečně temnou hladinou jezera, které jako by v sobě skrývalo tajemství hlubší než jeho vody. Když Hana vystoupila z autobusu na štěrkem pokryté silnici, uvědomila si, jak moc se tu za poslední roky změnilo – a zároveň nezměnilo nic. Dřevěné domky s oprýskanými okenicemi, malé náměstíčko se zvonicí a vůně borovic a vody, která se jako těžká mlha vznášela ve vzduchu, ji okamžitě přenesly do dětství.
„No vida, Hana Novotná! Už jsem si říkal, že sem z města nikdo dobrovolně nejezdí,“ zahalasil postarší muž, jehož tvář zdobily hluboké vrásky. Starý Petr, rybář, kterého Hana znala odjakživa, seděl na lavičce před obchodem a žvýkal stéblo trávy.
„Zdravím, Petře,“ odpověděla Hana s úsměvem a přistoupila blíž. „Jela jsem si sem na chvíli odpočinout, hluk a zmatek Prahy mi už lezou na nervy.“
Petr se zasmál, ale jeho pohled zůstal podivně zamyšlený. „Odpočinek tady… no, nevím, jestli je to teď ten správný nápad.“
Hana se zarazila. „Jak to myslíte? Něco se stalo?“
Rybář jen pokrčil rameny. „Řekněme, že poslední dobou to tu není, co bývalo. Lidi mizí. A ten zvuk…“ Jeho hlas se vytratil jako jemný vánek nad hladinou.
„Jaký zvuk?“
„Slyší ho každý, kdo se zdržuje moc blízko vody. Ale většinou je už pozdě. Je to jako píseň, která tě láká. Něco, co nedokážeš ignorovat. A pak už tě nikdo nikdy nevidí.“
Hana přimhouřila oči a prohlédla si rybářovu tvář. „To zní jako pověry. Možná se ti lidé jen přestěhovali nebo se stalo něco jiného. Nemohla by to být nehoda?“
„Možná,“ odvětil Petr, ale jeho pohled zabloudil k jezeru. „Ale něco ti povím, děvče. Tenhle zvuk, to Volání, slyšela už moje babička, a ta tu žila dlouho před námi. Říkávala, že jezero si bere ty, kdo se příliš zajímají o jeho tajemství.“
Hana pocítila jemné zamrazení na šíji. Vždycky si říkala, že staré příběhy z Rybářské Zátoky jsou jen způsob, jak strašit děti a bavit dospělé večer u ohně. Ale Petrova vážná tvář ji donutila pochybovat.
Cestou k matčině starému domku nemohla vyhnat Petrova slova z hlavy. Jezero, tajemné a tiché, vypadalo pod šedivou oblohou jako nekonečné zrcadlo, které ukrývá něco hrozivého.
Hana odložila kufr na zápraží, vytáhla klíče a otevřela dveře. V domě bylo všechno tak, jak si pamatovala – vůně starého dřeva, tiché tikání hodin na stěně. Položila věci do pokoje a vklouzla do teplého svetru, než zamířila k oknu s výhledem na jezero.
„Co tu vlastně hledám?“ zašeptala sama k sobě. Než se rozhodla sem vrátit, netušila, že by mohla narazit na něco tak zvláštního. Ale teď… teď cítila, že něco není v pořádku.
Večer už se vesnice ponořila do ticha, jaké znala jen z dětství. Svíčky v oknech pomalu pohasínaly a z lesa občas zavanul slabý vítr, který rozezněl listy. Hana se rozhodla zajít k hostinci na náměstí, kde vždycky člověk našel nejnovější drby.
„Hano, ty ses vrátila!“ zavolala na ni servírka, když vstoupila do malého lokálu. Na chvíli měla pocit, že se jí podařilo zapomenout na Petrova slova, ale pak si uvědomila, že ji každý pohled mířený jejím směrem zkoumá s podivným neklidem.
„Vypadáte všichni nějak zamlklí,“ poznamenala Hana, když si přisedla k jednomu z prázdných stolů.
„To bys byla taky, kdybys slyšela, co se děje,“ odpověděl jí muž u vedlejšího stolu. „Myslíš, že starý Petr je jen blázen, co vypráví pohádky? Ale já ti řeknu jedno: už tři týdny máme na faře tři prázdné lavice. A všichni ti lidé slyšeli Volání.“
Hana polkla. Možná, že návrat do Rybářské Zátoky byl mnohem složitější, než si původně myslela.
Kapitola 2: Zmizelí a legendy
Ráno se vesnice probouzela do zvláštního ticha, přerušovaného jen vzdáleným šuměním jezera. Hana seděla u stolu v kuchyni, popíjela kávu a přemýšlela nad včerejším rozhovorem se starým Petrem. Jeho slova se jí vtiskla do mysli jako nenápadná trhlina, která se pomalu rozšiřovala. „Volání“ – bylo to jenom místní pověra, nebo za tím mohlo být něco víc?
Zaklepání na dveře ji vyrušilo z přemýšlení. Otevřela a spatřila sousedku Annu, která měla zarudlé oči a v rukou svírala šátek.
„Hano, slyšela jsi už o Tereze?“ zašeptala Anna, jako by se bála, že ji někdo uslyší.
„Tereze? Ne, co se stalo?“ Hana ji pozvala dál a nalila jí šálek čaje.
„Zmizela,“ odpověděla Anna třesoucím se hlasem. „Včera večer vzala loďku a odplula na jezero. Říkala, že se chce projít a nadechnout. Ráno našli její loď prázdnou, přivázanou k rákosí. Nikdo neví, kde je. Všichni… všichni si myslí, že slyšela to Volání.“
Hana pocítila ledový sevření v žaludku. Představa mladé ženy, která zmizela bez jediné stopy, jí připadala příliš konkrétní na to, aby to byla pouhá legenda.
Odpoledne se vydala do vesnického archivu, malé kamenné budovy, která se krčila mezi kostelem a starou školou. Kronikář, hubený muž s šedými vlasy, ji uvítal s mírným úsměvem.
„Hano! Už je to dlouho, co jsem tě naposledy viděl. Jak se daří?“ zeptal se a odložil pero na stůl.
„Mám se dobře, pane Holube,“ odpověděla Hana. „Ale slyšela jsem, co se stalo Tereze. Myslela jsem, jestli byste mi o tom jezeru nemohl říct něco víc. Vzpomínám si, že jste vždycky říkal, že je plné tajemství.“
Holub se zamračil a pokynul jí, aby se posadila. „To je pravda. Ale některá tajemství nejsou k tomu, aby se odhalovala, Hano.“
„Prosím,“ naléhala. „Musím vědět, co se děje.“
Holub si povzdechl, otevřel starou kroniku a prstem přejel po zažloutlých stránkách, až se zastavil u záznamu z roku 1878.
„Je to stará legenda, ale má kořeny hluboko v historii. Před dávnými časy věřili lidé, že v jezeře sídlí bytost. Něco, co není ani člověk, ani zvíře, ale něco… staršího. Prý dokáže slyšet naše myšlenky, naše touhy, a volá ty, kdo chtějí odpovědi. Ale není to dar. Nikdy se nevrátí ti, kteří odpoví na její volání.“
Hana se naklonila blíž. „A je na tom něco pravdy? Myslíte, že ta zmizení, co se tu dějí, mají něco společného s touhle legendou?“
Holub se dlouze zadíval z okna, jako by hledal odpověď v klidné hladině jezera. „Kdo ví? Možná. Ale já vím jedno – když jezero začne volat, vždycky to něco znamená. A nikdy to není dobré.“
Cestou zpět se Hana zastavila na břehu jezera. Slunce se sklánělo k obzoru a voda se třpytila v jeho posledních paprscích. Postavila se na dřevěné molo a dívala se na nekonečnou temnotu pod hladinou.
Bylo možné, že by za tím vším byla jen pověra? Anebo měla stará legenda skutečný základ? A co se stalo Tereze?
Hana si všimla, že ji něco nutí zůstat. Něco na tom jezeře působilo, že nemohla odvrátit pohled. Bylo to tiché, ale přesto hmatatelné volání, které jako by se ozývalo z hlubin její vlastní mysli. Prudce se otočila a zamířila zpět domů.
Ale i když odešla, věděla, že to není konec. Něco ji k jezeru stále přitahovalo. Ať už to byl strach, zvědavost, nebo cosi, co si nedokázala vysvětlit, věděla jedno – pravdu bude muset najít, ať už se pod hladinou ukrývá cokoli.
Kapitola 3: Volání, které nelze ignorovat
Hana seděla na břehu jezera a zírala na zrcadlově klidnou hladinu. Slunce už klesalo, nebe hrálo barvami zapadajícího dne, ale Hana měla pocit, že ve vzduchu něco visí. Něco, co nedokázala pojmenovat.
Vítr se utišil a vesnice zůstala zahalená v téměř neskutečném tichu. Hana ucítila zvláštní šimrání v zátylku, jako by ji někdo pozoroval. Náhle k ní dolehlo cosi zvláštního – tichá, táhlá melodie, sotva slyšitelná, a přece pronikající každou buňkou jejího těla. Zněla jako zpěv nebo možná šepot, plný příslibů a smutku.
„Hano?“ vytrhl ji hlas z myšlenek. Otočila se a spatřila Marka, mladého ochránce přírody, který právě přicházel po pěšině.
„Promiň, lekla jsem se,“ řekla a pokusila se usmát, ale cítila, že úsměv vyzněl prázdně.
„Všiml jsem si tě už z dálky,“ řekl Marek a rozhlédl se kolem. „Poslední dobou chodíš k jezeru často.“
„Přemýšlím,“ odpověděla Hana. „O tom, co se tu děje. O tom, co mi lidé říkají.“
„Neměla bys brát vážně všechno, co slyšíš,“ odvětil Marek, posadil se vedle ní a zvedl kámen, který hodil do vody. Kruhy na hladině se šířily, ale Hana cítila, že něco v jejich středu zůstává nepohnuté.
„Marek, včera jsem slyšela něco zvláštního,“ přiznala tiše. „Znělo to jako hudba. Ale ne taková, jakou by mohl zahrát člověk.“
Marek se na ni zamračil. „Hano, lidi tu vypráví spoustu věcí. Ale je to jen příběh, který si sami vymysleli, aby si vysvětlili to, čemu nerozumí. Jsem tady už dva roky a zatím jsem neviděl ani neslyšel nic, co by se nedalo vysvětlit logicky.“
„A co ti zmizelí?“ opáčila Hana. „Tereza, ten starý rybář, co se nikdy nevrátil, a teď… dneska ráno jsem slyšela, že zmizel další člověk.“
Marek se zarazil. „To jsem nevěděl,“ řekl pomalu. „Ale to neznamená, že za tím je něco nadpřirozeného.“
Hana pokrčila rameny. Chtěla by mu věřit. Ale melodie, kterou slyšela, byla příliš skutečná, příliš intenzivní, než aby ji mohla jen tak přejít.
Tu noc se jí zdál sen. Stála na břehu jezera, bosá, a voda jí jemně omývala nohy. V dálce slyšela zpěv – stejnou melodii, kterou zaslechla předtím. Ale teď byla jasnější, silnější, a Hana cítila neodolatelnou touhu přiblížit se k vodě. Udělala krok. A další. Hladina byla chladná a temná, ale něco ji táhlo dál.
„Pojď blíž,“ šeptal hlas, který nepatřil nikomu z tohoto světa.
Hana se probudila s výkřikem. Její srdce bušilo jako o závod a byla celá zpocená. Rychle se posadila na postel a snažila se zklidnit dech. Ale to, co slyšela ve snu, stále doznívalo v její mysli.
Ráno vesnici ovládla panika. Muž, který zmizel, byl starosta, známý svou autoritou a pragmatickým přístupem. Jeho loď byla nalezena přivázaná u břehu, ale po něm samotném nebylo ani stopy.
„Co teď?“ šeptali si lidé mezi sebou na náměstí. „Je to Volání. Musíme něco udělat.“
Hana stála stranou a poslouchala jejich rozhovory. Když se na chvíli otočila, spatřila Marka, který si s někým vážně povídal. Jeho pohledy zabloudily k ní, a pak rychle odvrátil zrak.
Bylo jí jasné, že vesnice je na hraně. Strach rostl a s ním i riziko, že se situace vymkne kontrole. Ale pro Hanu bylo jasné ještě něco jiného – pravdu musí najít. A musí začít u jezera.
Kapitola 4: Průzkum hlubin
Dny v Rybářské Zátoce ubíhaly jako zpomalený film, ale napětí mezi lidmi rostlo. Hana cítila, že vesnice se stává sudem střelného prachu. Když zazvonila na dveře Marekova malého domku u lesa, měla jasno – musí najít odpovědi dřív, než se situace vymkne kontrole.
Marek jí otevřel, stále skeptický k jejím obavám, ale ne natolik, aby odmítl pomoc. Večer se proto společně sešli v jeho pracovně, kde Marek vytáhl staré mapy a knihy, které nashromáždil při svém výzkumu okolní přírody.
„Tohle je stará mapa z osmnáctého století,“ řekl, zatímco rozvinul zažloutlý pergamen na stole. „Podívej, tady je jezero. Ale zajímavé je tohle místo na severním břehu.“ Ukázal na malý symbol připomínající kruh obklopený runami.
„Co to je?“ zeptala se Hana, naklánějíc se blíž.
„Podle záznamů se tomu říkalo Obětiště. Ale netuším, co přesně to znamená. Staré knihy o tom mlčí nebo jsou jen plné pověr. Místní věří, že tam probíhaly rituály, ale nikdo neví jaké.“
Hana chvíli mlčela a zírala na symbol. Myšlenky jí vířily hlavou. „Musíme to místo najít,“ řekla nakonec.
Později toho večera, když si Hana lehla do postele, nemohla usnout. Převalovala se, její mysl byla plná obrazů z mapy a zneklidňujících příběhů, které slyšela. Nakonec přece jen upadla do neklidného spánku, jen aby se znovu ocitla u jezera.
Stála na břehu, bosá, a vítr jí cuchal vlasy. Hladina byla klidná, ale temná, jako by pod ní pulzovalo něco živého. Udělala krok vpřed, voda jí olízla prsty na nohou.
„Pojď,“ ozval se šepot. Hana cítila, jak ji něco táhne blíž. Udělala další krok, voda jí sahala až po kotníky. A pak zahlédla pod hladinou obrys. Mlhavý, nejasný, ale nepochybně živý. Oči, chladné a zářící, na ni hleděly.
„Čekám,“ zašeptal hlas, ale nebylo jasné, jestli zněl v její hlavě, nebo z jezera samotného. Hana cítila, jak ji zaplavuje strach, ale zároveň zvláštní touha přiblížit se víc.
Probudila se s výkřikem. Byla celá zpocená a srdce jí divoce bušilo. Cítila, že ten sen nebyl jen výplodem její fantazie. Bylo to varování. Nebo možná pozvánka.
Následujícího dne se vesnice otřásla dalšími spory. Někteří lidé, vyděšení rostoucím počtem zmizení, tvrdili, že je třeba jezero „uklidnit“. Hovořili o obětech, o starých rituálech, které měli jejich předkové provádět na Obětišti. Jiní, včetně Mareka, se stavěli proti takovým nápadům a volali po racionálních řešeních.
„Nemůžete vážně myslet, že obětování zvířat – nebo dokonce lidí – něco změní!“ zvolal Marek na náměstí, kde se shromáždila malá skupina vesničanů.
„A co jiného navrhuješ?“ odpověděl mu starý muž s rozčileným výrazem. „Čekat, až zmizíme všichni? Tyhle rituály fungovaly po generace!“
Hana stála opodál, poslouchala hádku a cítila, že čas se krátí. Něco jí říkalo, že pravda není v pověrách ani v racionálním odmítnutí. Ale kde ji hledat?
Večer se Hana a Marek rozhodli vydat na severní břeh jezera, kde mělo být Obětiště. S baterkami a mapou v ruce se brodili hustým lesem. Když konečně dorazili, stáli před kamenným kruhem, zarostlým mechem a obklopeným tichými stromy.
„To je ono,“ zašeptal Marek, zatímco si prohlížel vybledlé rytiny na kamenech. „Muselo to být místo, kde ty rituály probíhaly.“
Hana poklekla k jednomu z kamenů. Na okamžik měla pocit, že slyší tlumený šepot, který přicházel z jezera. Vzhlédla k Marekovi. „Musíme zjistit, co se tu dělo. A co je to Volání. Jinak se to nikdy nezastaví.“
Marek přikývl, ale jeho pohled zůstal zamyšlený. „A co když pravda nebude taková, jakou chceme najít?“ zeptal se tiše.
Hana neměla odpověď. Ale věděla, že se musí podívat hlouběji – jak do historie jezera, tak do své vlastní odvahy.
Kapitola 5: Pravda pod hladinou
Když Hana otevřela starou knihu, kterou objevila v zaprášené bedně na půdě obecního archivu, její prsty se chvěly. Byla vázaná v těžké kůži a její stránky byly zažloutlé stářím. Na první pohled to byl deník – jeho autor nebyl jmenován, ale z pečlivě psaných zápisků bylo zřejmé, že patřil někomu, kdo žil u jezera před stovkami let.
„Jezero je naše spása,“ četla Hana nahlas a její hlas se nesl tichem malé místnosti, kde ji doprovázel Marek. „Lidé přicházejí zdaleka, aby nabídli své dary. Voda jim vrací naději. Ale jen ti, kdo slyší hlas, vědí, jakou cenu musí zaplatit.“
Marek přerušil její čtení. „Co myslíš, že tím myslel?“
Hana zavrtěla hlavou, ale její pohled zůstal přilepený na textu. Přelétla stránku očima a přečetla další úryvek. „Hlas hlubin sílí. Přichází do našich snů. Zpočátku stačily dary – plody, zvířata, ale nyní volá po větším. Po krvi.“
Hana tiše zavřela knihu. „To je ono. Bytost pod hladinou… lidé ji uctívali jako božstvo. Ale z nějakého důvodu se to změnilo.“
V následujících dnech Hana pokračovala v pátrání. Procházela další dokumenty a pověsti, mluvila s několika staršími vesničany, kteří byli ochotni sdílet své příběhy. Všechny stopy ukazovaly na stejnou pravdu – jezero bylo kdysi posvátným místem, kde lidé hledali pomoc v časech nouze. Bytost, která tam sídlila, měla moc, která jim mohla pomoci, ale za vysokou cenu.
„Zpočátku to možná byla symbióza,“ uvažovala Hana, když o tom diskutovala s Markem. „Lidé něco nabídli a dostali pomoc. Ale pak to bytost zneužila. Nebo ji lidé přestali kontrolovat.“
„A co zmizení?“ zeptal se Marek. „Proč lidé mizí právě teď?“
„Nevím,“ odpověděla Hana, ale v hloubi duše cítila, že odpověď je blíž, než by chtěla.
Jednoho večera, když znovu procházela rodinné věci v matčině domě, našla starou fotografii svých rodičů. Byla pořízena u jezera, její matka a otec seděli na molu a smáli se. Byli tak mladí, šťastní. Ale v pozadí fotografie bylo něco, co ji zarazilo – mlhavý obrys na hladině vody.
Vzpomínky, které si Hana nikdy nedokázala poskládat dohromady, se jí začaly vracet. Její rodiče zmizeli, když byla malá, a jejich smrt byla označena za nehodu – převrácená loď, příliš pozdní záchrana. Ale co když to nebyla nehoda?
Hana si vzpomněla na slova starého Holuba, kronikáře. „Když jezero začne volat, vždycky to něco znamená.“ Co když její rodiče odpověděli na to volání? Co když byla jejich smrt součástí něčeho většího?
Tu noc Hana znovu slyšela Volání. Tentokrát nebylo tiché, ale jasné a naléhavé. Znovu se ocitla ve snu na břehu jezera. Tentokrát však nešla sama. Bytost z vody se vynořila blíž. Byla ztělesněním temnoty, mlžný stín s očima, které zářily studeným světlem.
„Vím, kdo jsi,“ řekla Hana ve snu, ale její hlas se chvěl.
„A víš, co musíš udělat,“ odpověděl hlas, který zněl jako ozvěna hluboké vody.
Hana se probudila se strachem, ale zároveň s jasným cílem. Jezero ji nevolalo náhodou. Pravda, kterou hledala, nebyla jen o bytosti pod hladinou – byla i o její vlastní minulosti. Bylo načase zjistit, proč se bytost znovu probudila. A co chce od ní.
Kapitola 6: Hlubiny a rozhodnutí
Noční vzduch byl chladný, temnota kolem jezera pohlcovala všechno kromě slabého třpytu hvězd na hladině. Hana stála na molu, rukou svírala provaz malé loďky, kterou našla připravenou na břehu. Každý sval v jejím těle byl napjatý, ale její odhodlání bylo pevné. Tentokrát neustoupí.
„Hano, tohle je šílenství!“ zvolal Marek, který se vynořil z lesa. Jeho dech byl rychlý, zřejmě spěchal, aby ji zastavil. „Nemůžeš to udělat! Nevíš, co tě tam čeká!“
Hana se na něj otočila. Její oči byly klidné, ale plné rozhodnosti. „Vím, že pokud se to nepokusím zastavit, jezero si bude brát další a další lidi. Nemůžu jen přihlížet.“
„Ale co když je to past? Co když už nebude cesty zpět?“ Marek k ní přistoupil a chytil ji za ramena. „Hano, prosím. Nepřemýšlej jako oni. Nevěř pověrám. Jdeme na to špatně, musíme najít jiné řešení.“
Hana zavrtěla hlavou. „A kolik lidí mezitím zmizí? Marek, tohle není jen legenda. Sama jsi to slyšel. Sám jsi viděl, co to dělá s lidmi.“
Marek chvíli mlčel. Pak sklonil hlavu a zašeptal: „Tak dobře. Půjdu s tebou.“
Loďka se houpala na vodě, když Marek a Hana veslovali směrem ke středu jezera. Kolem nich panovalo absolutní ticho, jen občasné šplouchnutí vesla narušilo klid hladiny. Hana cítila, jak se s každým záběrem zvyšuje napětí, jako by vzduch těžkl neviditelnou silou.
„Hano, jsi si jistá, že chceš pokračovat?“ zeptal se Marek, jeho hlas zněl tlumeně, téměř uctivě.
„Musím,“ odpověděla Hana. „Až se dostaneme doprostřed, zastavíme. Ať se stane cokoliv, nezastavuj mě.“
Když loďka dosáhla středu jezera, zastavili. Hana se postavila a podívala se dolů do temnoty. Hladina byla klidná, téměř jako zrcadlo, ale něco pod ní pulzovalo.
Najednou se vzduch ochladil a kolem nich se rozprostřel tichý šepot. Zněl jako nesrozumitelný zpěv, hluboký a hypnotický. Hana cítila, jak ji něco táhne, nutí ji naklonit se blíž k vodě.
Voda se začala vlnit. Z hlubin se vynořil mlžný obrys, nejprve nejasný, ale postupně nabýval tvaru. Bytost, stín s očima zářícíma chladným světlem, hleděla přímo na Hanu.
„Přišla jsi,“ promluvil hlas, který zněl jako ozvěna bouře a šepot tisíců hlasů najednou. „Věděla jsem, že se vrátíš.“
„Proč si bereš lidi?“ zeptala se Hana a snažila se udržet klidný hlas, přestože jí tělo vibrovalo strachem. „Co od nás chceš?“
Bytost chvíli mlčela, jako by její odpověď měla váhu celého světa. „Já jsem tu vždy byla. Dávám odpovědi těm, kdo mě hledají. Ale za pravdu se platí. A cena je vysoká.“
„A co moji rodiče?“ Hana se zhluboka nadechla. „Vzala jsi je. Proč?“
Bytost naklonila hlavu, její zářící oči se zdály pronikat přímo do Haniny mysli. „Tví rodiče přišli hledat odpovědi. Obětovali se, aby tě ochránili. Nyní je na tobě, zda pokračuješ v jejich stopách.“
Marek stál ztuhlý na místě, jeho dech byl rychlý. „Hano, tohle nemůžeš udělat,“ zašeptal.
Bytost se obrátila k němu. „Nejsem tady pro tebe. Tohle je její volba.“
Hana stála na okraji lodi, její mysl byla zahlcena možnostmi. Mohla přijmout nabídku a zjistit pravdu o svých rodičích, o jezeře, o všem. Ale věděla, že cena bude její vlastní život.
Nebo mohla čelit bytosti, pokusit se ji zničit, i když riskovala, že všechno skončí katastrofou.
„Musíš si vybrat,“ šeptal hlas bytosti, který teď zněl téměř jako pohlazení.
Hana zavřela oči. A pak se rozhodla.
Své rozhodnutí neřekla nahlas, ale ve tmě jezera se cosi změnilo. Voda se zavlnila, světlo bytosti pohaslo a ticho bylo náhle téměř ohlušující.
Když otevřela oči, Marek stál vedle ní a hleděl na ni s obavou. „Co jsi udělala?“ zeptal se.
Hana však neměla odpověď. Jen věděla, že jezero už nikdy nebude stejné. A ani ona.
Kapitola 7: Ticho po bouři
Jezero se vrátilo ke své přirozené klidné tváři, ale Hana cítila, že uvnitř ní je všechno jinak. Voda, která byla ještě před chvílí plná hrozivého šepotu a temnoty, nyní odrážela jasnou oblohu. Marek stál vedle ní, jeho tvář byla bledá, ale v očích se zračila úleva.
„Je to pryč,“ zašeptal po chvíli, téměř se bál narušit ticho.
Hana přikývla. Cítila, jak se kolem ní rozlévá zvláštní klid, ale zároveň věděla, že to, co ztratila, se nikdy nevrátí. Bytost, která žila pod hladinou, zmizela. A spolu s ní i odpovědi, které celý svůj život hledala.
Když se vrátili do vesnice, bylo cítit, že napětí, které ji po dlouhé týdny svíralo, povolilo. Lidé vyšli ze svých domovů a s obezřetnou opatrností zamířili k jezeru, aby se přesvědčili, že už je opravdu bezpečné.
Starý Petr, který se celý svůj život držel u břehu, stál mlčky s očima upřenýma na vodu. „Tohle místo je zázrak a prokletí zároveň,“ řekl nakonec. „Ale možná, jen možná, teď budeme mít klid.“
V následujících dnech se vesnice pomalu začala vracet k normálnímu životu. Ale nikdo už nepochyboval o tom, že legenda o jezeře je skutečná. Na náměstí se stále objevovaly svíčky a květiny jako připomínka těch, kteří zmizeli.
Hana pomáhala vesničanům s obnovou, ale její mysl byla stále někde jinde. Přemýšlela o rozhodnutí, které učinila, o oběti, kterou přinesla. Mohla se dozvědět pravdu o smrti svých rodičů, o jejich spojení s bytostí, ale místo toho se vzdala. Věděla, že pokud by odpovědi přijala, nikdy by se nevrátila.
Poslední den, než měla odjet, se vydala k molu, kde to všechno začalo. Marek tam už čekal, jeho pohled směřoval k obzoru.
„Myslíš, že to někdy skončí?“ zeptal se, aniž by se na ni otočil.
Hana pokrčila rameny. „Možná ne úplně. Ale teď máme čas. A to je víc, než jsme měli dřív.“
Marek se k ní otočil a pousmál se. „Co budeš dělat teď?“
Hana si chvíli rozmýšlela odpověď. „Vrátím se. Potřebuji najít způsob, jak žít s tím, co jsem zjistila. A co jsem ztratila.“ Zhluboka se nadechla a podívala se na něj. „Ale ty bys tu měl zůstat. Pomůžeš lidem obnovit vesnici, najít rovnováhu. To ty umíš.“
Marek jen přikývl. „A co jezero? Zapomeneš?“
Hana se pousmála. „Nikdy. Ale už mě nebude volat. A já ho už nebudu poslouchat.“
Když Hana nastupovala do autobusu, ještě naposledy pohlédla na klidné vody jezera. Věděla, že si její příběh najde své místo mezi ostatními legendami, že se o ní bude vyprávět stejně jako o bytosti z hlubin. Ale to, co se stalo, zůstane její tajemství – rozhodnutí, které udělala, a klid, který tím přinesla sobě i vesnici.
Jezero už nevolalo. A Hana byla konečně svobodná.
