Kapitola první – Tajemná kniha
Husté řady polic se táhly v nekonečném labyrintu zaprášené knihovny. Vonělo to tu starým papírem, inkoustem a vzdálenou ozvěnou zapomenutých příběhů. Ezra, mladý písař s neustále umazanými prsty od inkoustu a očima, které hltaly každou novou stránku, sem chodíval často. Bylo to jeho útočiště – místo, kde mohl zapomenout na jednotvárné přepisování úředních listin a snít o světech, které nikdy nespatřil.
Dnes však cítil něco jiného. Něco ho táhlo dál, až na samý konec místnosti, kde stála knihovna, kterou už léta nikdo neotevřel. Dřevo bylo popraskané, a když sáhl na jednu z polic, na prstech mu zůstala silná vrstva prachu. Už se chystal odejít, když jeho oko zachytilo cosi zvláštního – knihu, která sem jako by nepatřila. Byla černá, těžká a její hřbet nesl vybledlé zlaté písmo, které sotva dokázal rozluštit. „Chroniky zapomenutých hrdinů“.
Ezra ji opatrně vytáhl a zadržel dech, když se prach vznášel ve vzduchu jako závoj tajemství. Nikdy předtím o ní neslyšel. Bylo to zvláštní – znal téměř každou knihu v knihovně, ale tahle mu byla zcela cizí. S bušícím srdcem ji otevřel.
Na stránkách se rýsovaly příběhy. Nebyly však jako jiné, které kdy četl. Každý z nich vyprávěl o hrdinech, kteří jako by nepatřili do žádné známé legendy. O rytíři, který bojoval s neviditelnými nepřáteli. O čarodějce, jež dokázala měnit stíny ve zbraně. O zloději, který kradl sny.
Čím víc četl, tím víc ho cosi svíralo v hrudi. Proč nikdo tyto hrdiny neznal? Proč jejich příběhy nebyly nikdy vyprávěny?
Když přejížděl prsty po starém pergamenu, pocítil podivné teplo. Skoro jako by ho kniha vítala. A pak si všiml něčeho podivného – některé stránky byly prázdné. Bylo jich mnoho, jako by čekaly, až do nich někdo zapíše nový příběh.
Ezra popadl nejbližší brk a zadržel dech. Co kdyby… co kdyby napsal svůj vlastní příběh?
Chvíli váhal, pak ponořil pero do inkoustu a pomalu, skoro posvátně, napsal první větu. „A v tu chvíli se z prachu a zapomnění vynořil rytíř, jehož jméno bylo Aldric.“
Jakmile dokončil poslední tah, ozvalo se slabé zapraskání. Jako by se svět kolem něj zachvěl.
S úlekem knihu pustil, ale bylo pozdě. Místností projela vlna energie, světla svíček se roztančila a vzduch se naplnil elektrizujícím napětím. A pak – jako by se realita roztrhla – se před Ezrou začal zhmotňovat muž.
Byl vysoký, oblečený v těžké, ošoupané zbroji, která nesla stopy dávných bitev. Jeho oči se zaleskly ocelovou rozhodností, přesto v nich byla i jistá prázdnota, jako by se právě probudil z dlouhého spánku. Aldric. Rytíř z příběhu, který nikdy neexistoval.
Ezra zalapal po dechu. Nebylo pochyb – kniha nebyla obyčejná. Byla bránou. A on právě otevřel její dveře.
Kapitola druhá – První hrdina
Vzduch v místnosti byl stále nabitý podivným napětím, jako by se sám čas zpomalil a svět kolem Ezry přestal existovat. Kniha ležela před ním na dřevěném stole, její stránky se tiše chvěly, jako by v sobě ukrývaly neklidný dech. A pak—přímo před ním—ze vzduchu vystoupil muž.
Byl vysoký, hrdý, s rameny tak širokými, že vypadaly jako z kamene tesané. Těžká zbroj, která ho pokrývala, byla stará, nesla stopy mnoha bitev, ale stále měla lesk dávného řemeslného mistrovství. Na prsou měl vyryté neznámé znamení, které kdysi muselo něco znamenat, ale dnes bylo dávno zapomenuto.
Muž stál nehybně, ruce zaťaté v pěst, jak se snažil pochopit, kde se ocitl. Jeho oči, hluboké jako temné jezero, bloudily po místnosti, zkoumaly pergameny, svitky a nespočet knih, které se tyčily v policích kolem nich. Jeho pohled se nakonec zastavil na Ezrovi.
„Kdo jsi?“ zeptal se hlasem, který byl hluboký a pevným jako hrom burácející nad bojištěm.
Ezra polkl. Nedokázal najít slova. On je skutečný. Opravdu jsem ho přivedl do našeho světa.
„Já… jmenuji se Ezra,“ vypravil ze sebe nakonec. „Jsem písař. A…“ Zaváhal. Jak mohl vysvětlit něco, co sám nechápal? „A myslím, že jsem tě přivolal sem.“
Muž se zamračil. „Sem? To je… jiné království? Jiné panství?“ Jeho pohled potemněl. „Tohle není můj svět.“
Ezra zavrtěl hlavou. „Ne. Jsi… byl jsi jen příběhem v této knize.“ Položil dlaň na její koženou vazbu, jako by se ujišťoval, že je stále tam, stále skutečná. „Ale teď… teď jsi tady.“
Rytířův obličej se stáhl do kamenné masky. Udělal krok vpřed, jeho kovové boty zaduněly po podlaze. Ezra ucouvl, ale Aldric se jen sklonil a vzal do ruky knihu. Listoval stránkami, jeho oči se rychle pohybovaly po řádcích. Pak zvedl pohled.
„Znám tyto příběhy,“ řekl pomalu. „Ale… ne tak, jak jsou zde napsané. Jako bych je… žil. A přesto…“ Jeho obočí se stáhlo. „Přesto jsem nikdy neexistoval, říkáš?“
Ezra zaváhal. Nechtěl lhát. „Myslím, že ne. Alespoň ne v tomto světě.“
Aldric zavřel knihu a narovnal se. „Pokud jsem jen příběhem, proč mě přivolat? Proč teď?“
Ezra si olízl rty. „Nevím,“ přiznal. „Ale mám pocit, že tě budu potřebovat.“
Vyšli ven z knihovny. Noční vzduch byl chladný a tichý, město se nořilo do mdlého světla lamp, jejichž záře se odrážela v kalužích na dláždění. Ezra sledoval Aldrica koutkem oka. Rytíř se pohyboval jistě, ale v očích měl zmatek.
Město bylo jiný svět, než jaký znal. Ulicemi se plížily stíny lidí vracejících se domů, kovář zavíral svůj krám, zatímco kočár tažený dvěma koňmi rachotil kolem nich. Aldric se zarazil, sledujíc scenérii kolem. Jeho ruka automaticky sáhla k opasku, kde mu visel meč, jako by očekával nebezpečí.
„Tohle… není můj domov,“ řekl tiše.
Ezra přikývl. „Já vím. Ale já taky nepatřím do příběhů, které píšu. A přesto v nich dokážu žít.“
Aldric se na něj dlouze podíval. „Takže jsem teď součástí tvého světa?“
Ezra pokrčil rameny. „Možná. Nebo jsi ty přivedl svůj svět sem.“
Na okamžik se jejich pohledy setkaly a pak Aldric tiše přikývl. „Dobrá. Pak mi ukaž, proč jsi mě sem přivolal.“
Ezra netušil, že odpověď na tuto otázku na něj čeká mnohem dřív, než si přál. Ve stínech za rohem se cosi pohnulo. Temnota se vlnila a hýbala, jako by ji ovládala vlastní vůle. Ezra pocítil podivný chlad na zátylku.
Byl to jen vítr? Nebo to byla hrozba, která právě začala?
Kapitola třetí – Nepřítel přichází
Něco se ve městě změnilo. Ezra to cítil. Bylo to jako jemný závoj neklidu, který se vkrádal do ulic, skrytý ve stínech, v šepotu kolemjdoucích a v podivných zmizeních, o kterých se čím dál častěji mluvilo. Lidé mizeli beze stopy – obchodníci, žebráci, dokonce i strážní. Nebylo po nich jediné stopy, jen jejich domovy, jako by se v nich čas zastavil.
Ezra si všímal i jiných věcí. V noci se ulice zdály temnější, než by měly být. Lampy vrhaly podivně pokřivené stíny a v těch stínech se něco hýbalo – příliš pomalu, příliš tiše. Každý, kdo se v tuto hodinu odvážil ven, měl pocit, že ho něco sleduje.
„Tohle není obyčejný strach,“ zamumlal Aldric jednou večer, když se spolu procházeli prázdnou čtvrtí. Písař měl ruce schované v plášti, ale rytíř se držel ostražitě, ruku stále na jílci meče. „Není to jen paranoia. Je to jako… prokletí. Někdo nebo něco se dívá.“
Ezra věděl, že má pravdu. Pokud mohl on přivést hrdiny k životu, pak mohl existovat i někdo jiný… někdo, kdo povolává jejich opak.
Důkaz přišel brzy.
Bylo už hluboko po půlnoci, když Ezra zaslechl křik. Krátký, hrůzný výkřik, který byl náhle utnut. Vyběhl z domu a Aldric ho následoval, jeho kroky pevné a rozhodné.
Na konci ulice ležel muž – jeho tělo zkroucené jako hadrová panenka. Nad ním se vznášelo něco, co nikdy nemělo existovat.
Bytost bez tváře.
Její stínové tělo se kroutilo a chvělo, jako by se ani neřídilo zákony tohoto světa. Měla tvar člověka, ale její tvář byla jen hladká černá plocha, bez očí, bez úst. A přesto Ezra cítil, že si ho prohlíží.
Aldric neváhal. Vytáhl meč a vrhl se vpřed. Ostří prošlo stínem, ale místo toho, aby ho rozseklo, jako by se čepel zabořila do něčeho hustého a těžkého. Stínové tělo sebou škublo, ale nepadlo. Místo toho se odtrhlo od země a začalo se kroutit a přetvářet – z paží se staly chapadla, nohy se prodloužily do strašidelných, pavoučích tvarů.
Ezra se nemohl pohnout. Chtěl utéct, chtěl křičet, ale byl jako přimražený k zemi.
„Ezro!“ zahřměl Aldric, jeho hlas tvrdý jako ocel. „Kniha! Použij ji!“
Kniha.
Ezra se zachvěl a sáhl po svém vaku. Prsty nahmatal známý kožený obal a prudce ho otevřel. Musel přivolat pomoc. Musel přivolat dalšího hrdinu.
Ale než stihl napsat jediné slovo, svět kolem něj potemněl.
Z mlhy vystoupila postava.
Byl to muž, ale ne obyčejný. Jeho plášť byl šedý jako popel a táhl se za ním, jako by byl součástí samotné noci. Kůže bledá, rysy ostré a chladné. Ale nejhorší byly jeho oči.
Ezra měl pocit, že v nich vidí hlubiny prázdnoty.
Muž se usmál. „Takže ty jsi ten, kdo otevřel dveře.“
Ezra couvl. „Kdo jsi?“
„Přítel,“ řekl cizinec. Jeho hlas byl hladký, téměř melodický. „A zároveň ten, kdo rozumí této síle mnohem lépe než ty.“
Aldric mezitím stále bojoval s bytostí. Tentokrát zasáhl lépe – čepel prošla tělem přízraku a ten se stáhl, jeho chapadlovité ruce se svíjely bolestí.
Muž v šedém sledoval boj s klidným výrazem. „Pěkné,“ zamumlal. „Ale zbytečné. Už jich je více.“
A pak Ezra uslyšel zvuk, který mu sevřel srdce strachem.
Zvuk dalších kroků ve tmě.
Stíny v uličkách se začaly hýbat. Jedna, dvě, tři, čtyři beztvářné postavy vystoupily z temnoty a pomalu se blížily.
„Co chceš?“ zeptal se Ezra, hlas mu skoro selhal.
Muž v šedém se mírně uklonil. „Pouze rovnováhu, můj milý písaři. Ty přivádíš hrdiny… já přivádím jejich protiváhu. Je to přirozené. Každý příběh potřebuje padoucha, jinak by nebyl příběhem, nemám pravdu?“
Ezra stiskl zuby. Ne, tohle nebyla rovnováha. Bylo to něco jiného. Něco špatného.
Aldric ustoupil k Ezrovi, oči stále na stvůrách. „Musíme se stáhnout.“
Ezra si uvědomil, že má pravdu. Tohle nebyla bitva, kterou mohli vyhrát. Ne teď.
Popadl knihu a spolu s Aldricem se rozběhli temnými ulicemi. Stíny se nehnaly za nimi – ne tentokrát. Ale Ezra věděl, že to nebylo vítězství.
Byl to jen začátek.
A muž v šedém se naposledy usmál. Protože věděl, že Ezra bude muset knihu znovu použít. A že on bude čekat.
Kapitola čtvrtá – Tým hrdinů
Ezra seděl u svého stolu, ruce se mu chvěly nad otevřenou knihou. Po posledním střetu s Mužem v šedém už neměl pochybnosti – jeden hrdina nestačí. Aldric byl silný bojovník, ale proti temnotě, která se vkrádala do města, bylo třeba něco víc.
Potřeboval tým.
Brk namočil do inkoustu a chvíli se díval na prázdnou stránku. Věděl, že jakmile začne psát, něco se změní. Nebylo to jen o slovech – byla to volba. Každý hrdina měl svůj osud, své chyby a tajemství. A teď je měl přivést sem, do světa, kde nikdy neexistovali.
„A ve stínech, kam světlo nikdy nedopadlo, se pohyboval muž, kterého nikdo neviděl. Nikdo neznal jeho pravé jméno. Říkali mu jen Shade – a on znal tajemství, která by jiní raději zapomněli.“
Inkoust zaschl. Místností projel studený závan. Ezra zadržel dech.
Ve stínu u okna se něco pohnulo.
„Hezky napsané,“ ozval se tichý hlas, jemný jako šeptání nočního větru. „Až na to, že vím, kdo jsem. A moje tajemství si nechám pro sebe.“
Ezra se prudce otočil. Shade stál v rohu místnosti, téměř splýval se stíny. Na sobě měl tmavý plášť, který mu sahal až ke kotníkům, a jeho ruce – štíhlé, obratné – si pohrávaly s dýkou. Jeho oči se leskly v přítmí jako oči kočky.
Aldric sevřel rukojeť svého meče. „Zloděj,“ zavrčel.
Shade se lehce uklonil. „Děkuji. Hezké, že mě poznáváš, rytíři.“
Napětí v místnosti se dalo krájet. Ezra si uvědomil, že si právě přivolal muže, který byl možná stejně nebezpečný jako jejich nepřátelé.
Ale nemohl se zastavit. Potřebovali dalšího.
„Tam, kde se řeky mění v mlhu a stíny ožívají pod kroky, žila žena, která slyšela šeptání magie. Lirien – ta, jež znala tajemství ohně i temnoty.“
Tentokrát nebyl příchod tichý. Vzduch se naplnil jiskřením a mezi knihami se zvedl vítr. Ezra ucítil závan magie, ostrý a syrový. Plameny na svících se prudce roztančily a zhasly – kromě jedné, která hořela v rukou ženy, která se zjevila přímo před ním.
Lirien byla vysoká, s dlouhými černými vlasy, které se kolem ní vlnily, jako by je ovládal neviditelný proud energie. Její oči byly jako dva uhlíky, jiskřící červeným světlem.
„Takže jsi mě zavolal,“ řekla pomalu a její hlas byl jako plamen, který olizuje suché dřevo. „Proč?“
Ezra otevřel ústa, ale Aldric ho předběhl. „Protože potřebujeme bojovníky proti temnotě.“
Lirien se pousmála. „Bojovníky? Nebo pěšáky v tvé válce?“
„Na rozlehlých pláních, kde vítr zpívá píseň zapomenutých kmenů, stál muž, jehož síla se rovnala bouři. Jmenoval se Gorran a byl poslední z rodu, který nikdy nepoznal strach.“
Když Ezra dokončil poslední tah, knihovnu naplnilo dunění – jako vzdálené kroky koně. A pak, přímo před nimi, se objevil muž.
Byl vysoký, mohutný, s rameny širokými jako brána pevnosti. Jeho zbroj byla z hrubé kůže a kovu, zdobená rytinami dávných znaků. V ruce svíral sekeru, která vypadala, že by mohla rozbít i kámen.
Rozhlédl se kolem sebe a zhluboka se nadechl. „Voní to tady jako knihy,“ zabručel. Pak si Ezru změřil pohledem. „Ty jsi ten, kdo mě přivolal?“
Ezra polkl. „Ano.“
Gorran se zamračil. „Dobře. Kde je nepřítel?“
Bylo to poprvé, co stáli všichni pohromadě.
Aldric – rytíř, který znal čest a povinnost.
Shade – zloděj, jehož věrnost patřila jen jemu samotnému.
Lirien – čarodějka, která věřila jen své vlastní moci.
Gorran – válečník, který neznal jiný způsob života než boj.
A Ezra – písař, který je všechny spojil.
Ale to neznamenalo, že byli tým.
První trénink skončil fiaskem.
Gorran se smál, když Shade zmizel ve stínech a objevil se až za ním, s dýkou u jeho krku. „Taková čestná hra, zloději?“
Shade jen pokrčil rameny. „Nikdo nikdy neřekl, že budu bojovat čestně.“
Aldric se zatím snažil udržet pořádek. „Musíme se naučit bojovat společně.“
„S tebou?“ Lirien si odfrkla. „Ty jsi rytíř. Příliš těžkopádný. Příliš… předvídatelný.“
„A ty jsi čarodějka,“ odsekl Aldric. „Příliš arogantní.“
Ezra je sledoval a cítil, jak mu pomalu klesá hlava do dlaní. Tohle nebude jednoduché.
První skutečná zkouška přišla v noci.
Stíny se znovu objevily – tentokrát v podzemních ruinách pod městem. Bylo jich pět, možná šest, a pohybovaly se jako tekoucí olej po kamenných stěnách.
Ezra sledoval, jak jeho tým reaguje.
Aldric se postavil do čela, štít připravený.
Shade zmizel do tmy, připraven udeřit nečekaně.
Lirienina magie se rozzářila v jejích dlaních.
Gorran se usmál a sevřel svou sekeru.
Ezra se nadechl. Možná byli rozdílní. Možná se hádali. Ale teď… teď byli jeho tým.
A boj mohl začít.
Kapitola pátá – Minulost a pravda o knize
Ezra seděl u stolu v zaprášené studovně a jeho prsty nervózně bubnovaly po deskách starého svazku. Byl to jeden z nejstarších textů, které kdy viděl – pergamen zežloutlý věkem, písmo tak starobylé, že ho sotva dokázal přečíst. Ale bylo to tam. Jméno jeho knihy.
„Chroniky zapomenutých hrdinů.“
Bylo to první místo, kde o ní našel jakoukoli zmínku. A text říkal víc, než by si přál vědět.
„Před mnoha generacemi byla kniha v rukou jiného písaře. Nebyl králem, nebyl válečníkem. Jen mužem, který chtěl změnit svět. Sepsal příběhy hrdinů a oni povstali, aby bojovali za spravedlnost. Ale čím víc jich přiváděl k životu, tím větší rovnováhu si svět žádal. A tak se zrodil jejich protiklad – temnota, která nepatřila do žádné legendy, jen do nočních můr.“
Ezra polkl. Už to tu bylo dřív. Už někdo používal knihu stejným způsobem. A už tehdy to vedlo k nevyhnutelnému – ke zkáze.
Rychle přelistoval dál. Co se stalo s tím písařem?
„Když si uvědomil, co způsobil, pokusil se knihu zničit. Ale kniha nechtěla být zničena. Nakonec zmizela spolu s ním. Nikdo neví, kam se poděl.“
Ezra odtáhl ruce, jako by se najednou bál se knihy dotknout. Co když tohle je její skutečná podstata? Co když si ji kniha nevybrala proto, aby tvořil hrdiny… ale aby pokračoval v nekonečném cyklu?
Za ním se ozval zvuk kroků. Lirien.
„Našel jsi něco?“ zeptala se.
Ezra přikývl, ale neřekl nic. Protože teď poprvé si nebyl jistý, jestli chce odpověď sdílet.
Napětí mezi nimi rostlo už několik dní. Každý měl svůj pohled na to, jak dál bojovat proti Muži v šedém, ale čím víc se blížila pravda, tím víc se jejich cesty rozcházely.
Aldric věřil v řád a disciplínu. „Musíme bojovat jako skuteční válečníci. Čestně. Přímo.“
Shade se tomu jen zasmál. „A nechat se zabít? Promiň, rytíři, ale já mám raději metody, které opravdu fungují.“
Lirien byla skeptická. „Možná bychom měli nechat Ezru dělat to, co umí nejlépe. Přivolat další hrdiny. Máme knihu, proč ji nevyužít naplno?“
Ale Gorran zavrtěl hlavou. „Pokud jsme jen figurky v jeho rukou, jak moc se odlišujeme od našich nepřátel?“
A Ezra stál mezi nimi. S každým slovem cítil, jak se mezi nimi tvoří praskliny. Tohle nemělo být o něm. Ale přesto… byl to on, kdo je přivedl k životu.
A pak přišla poslední rána.
„A co když tohle všechno bylo chyba?“ řekl tiše.
Ticho bylo absolutní.
Lirien nakonec zavrtěla hlavou. „Jestli pochybuješ o své vlastní moci, pak jsme tu všichni zbytečně.“
A odešla.
Aldric ji následoval, mlčky, s pohledem plným zklamání.
Shade neřekl nic, jen zmizel ve stínech.
A Gorran se na něj podíval způsobem, který Ezru bolel nejvíc – jako na někoho, kdo už nestojí za boj.
A pak tam Ezra zůstal sám.
Muž v šedém cítil, že jeho čas přichází.
Písař byl slabý. Jeho tým se rozpadl.
Byl to dokonalý okamžik, aby přivedl na svět svého šampiona.
V temném sále, kde se realita kroutila jako mlha, otevřel vlastní knihu. Nebyla tak krásná jako Ezrova, její stránky byly zčernalé, jako by v nich hořela věčná noc. A pak napsal jediné jméno.
„Morgrim.“
Země se zachvěla.
Ve tmě se otevřely oči.
Dlouho zapomenutý válečník, jehož jméno se kdysi šeptalo jen s hrůzou, se vrátil.
Byl vyšší než Aldric. Temnější než Shade. Mocnější než Gorran.
Jeho meč byl černý jako bezhvězdná noc.
A jeho hlas, když promluvil, byl hlas někoho, kdo kdysi věřil v čest – ale ta ho zradila.
„Kdo mě volá?“
Muž v šedém se usmál. „Svět, který tě zapomněl. A je na čase, aby si tě znovu pamatoval.“
Morgrim se usmál.
„Tak tedy začněme.“
Kapitola šestá – Zrada a pád
Město hořelo.
Ohnivé jazyky se odrážely od kamenných zdí, zatímco kouř stoupal k nebi, temný jako křídla dravce. Ulice byly pusté, zaváté popelem a stíny. Ticho bylo děsivé – žádné výkřiky, žádné zvuky boje, jen prázdnota po tom, co kdysi bylo domovem stovek lidí.
Morgrim přivedl zkázu.
Ezra se opíral o kamenný sloup na vrcholu rozbořené zvonice a sledoval pohromu, kterou způsobil. Jeho srdce bilo nepravidelně, dech měl těžký a kniha v jeho rukou se zdála těžší než kdy dřív. Jak se tohle mohlo stát?
Kdysi věřil, že příběhy mají sílu zachraňovat. Teď měl pocit, že jeho příběh přinesl jen zkázu.
Morgrim byl noční můrou ve zbroji. Jeho černé ostří se míhalo vzduchem, a s každým úderem padala další budova, další ulice se nořila do plamenů. Jeho oči, chladné a prázdné, hleděly na město jako na nicotnou hračku v rukou někoho, kdo se nudí.
Nikdo mu nedokázal čelit.
Aldric bojoval statečně, ale proti někomu, kdo kdysi býval rytířem a překročil hranici mezi životem a smrtí, neměl šanci. Každý jeho úder byl odražen s mrazivou lehkostí.
Gorran zuřivě řval, jeho sekera ztěžkla pod tíhou nekonečných bojů. Každý démon, kterého skolil, byl nahrazen dalším.
Lirien se pokusila rozpoutat oheň proti Morgrimovi, ale její magie se rozplynula jako mlha.
A Ezra?
Ezra se schovával.
Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že ho něco uvnitř začínalo lámat.
Už několik dní slyšel její hlas.
„Nejsi dost silný.“
„Podívej, co se stalo. Bylo by lepší, kdybys nikdy nepsal.“
„Ale teď už není cesty zpět. Tak proč se nevzdáš?“
Bylo to tiché šeptání, jemné jako závan větru mezi stránkami. Ale čím víc se město nořilo do chaosu, tím hlasitější to šeptání bylo.
Kniha se mu vpíjela do mysli. Cítil, jak jeho prsty neovladatelně svírají pero. Napiš. Stačí jediné slovo. A všechno skončí.
Ale co by se stalo, kdyby poslechl?
Zavřel oči. Nesmí… nesmí se tomu poddat.
A pak se ozval další hlas. Tentokrát ne z knihy.
„Nebylo by jednodušší, kdybys to prostě vzdal?“
Ezra otevřel oči.
Ve stínu zvonice stál Shade.
„Ty…“ vydechl Ezra.
Shade si přejel rukou po plášti, jako by si z něj stíral neviditelný prach. „Celou tu dobu jsem se divil, kdy si toho všimneš. Že jsi jen pěšák ve vlastní hře.“
Ezra zavrtěl hlavou. „To nemůžeš myslet vážně.“
Shade se uchechtl. „Myslíš, že jsem se k tobě přidal jen tak? Protože věřím v ušlechtilou věc? Ne, Ezro. Hraju pro sebe. A vždycky jsem hrál.“
Ezra sevřel ruce v pěst. „Ty ses přidal k Muži v šedém.“
Zloděj naklonil hlavu. „Řekněme, že nabídl lepší podmínky. A co na tom záleží? Tvůj plán stejně selhal. Tým se rozpadl. Město je na kolenou. Kniha tě ničí. Tak proč to jednoduše neukončíme? Dej mi ji.“
Ezra couvl.
Kniha jako by se mu v rukou zachvěla.
Shade si povzdechl. „Vážně na to nemáš, Ezro. Jsi jen písař. Slabý. Rozhodnutí dělají jiní. A já ti slibuju, že když mi ji dáš…“ Udělal krok blíž. „Bude to rychlé. Už se nebudeš muset bát.“
Ezra se podíval na knihu, potom na Shadea.
A pak zavřel oči.
„Ne.“
Shade si povzdechl. „Škoda.“
Rychle jako stín se pohnul. Dýka se zaleskla ve světle plamenů.
Ale nikdy nezasáhla.
Shade zavrčel, když ho cosi strhlo stranou. Nůž prolétl vzduchem a zarazil se do dřevěné podlahy.
Lirien stála mezi nimi. Oči jí zářily jako rozžhavené uhlíky.
„Myslela jsem si, že tě najdu tady,“ řekla Ezrovi, aniž by odtrhla pohled od Shadea.
„Proč… proč jsi tady?“
Lirien si odfrkla. „Protože někdo musí zachránit tohle město.“
Za ní se objevily další postavy.
Aldric. Gorran.
Vrací se.
Ezra se zhluboka nadechl. Možná není všechno ztraceno. Možná ještě existuje šance.
Ale jedna věc byla jistá.
Tohle byla válka. A ještě neskončila
Kapitola sedmá – Poslední boj
Město se nořilo do temnoty. Ulice pohlcovaly stíny, jejichž podstata se vymykala realitě, a neviditelné síly se stahovaly k jednomu jedinému bodu – k náměstí před starým chrámem, kde měl střetnout konec jednoho příběhu a začátek jiného.
Ezra stál s knihou v rukou. Tentokrát ji nesvíral jako poklad, ale jako zbraň.
Po jeho boku stáli tři hrdinové. Aldric, s mečem připraveným k boji, jeho zbroj nesla jizvy mnoha bitev, ale oči mu planuly nezlomnou vůlí. Lirien, obklopená vlnami živoucí magie, která se kolem ní svíjela jako plameny toužící po destrukci. A Gorran, jenž si s pobaveným úsměvem promnul mohutné ruce, sekera v jeho sevření vyzařovala brutální sílu.
A pak tam byl Shade.
Tiše vykročil ze stínu, jeho plášť se sotva pohnul. Ezra ho sledoval, napůl očekával zradu, napůl doufal v odpověď.
Shade se zastavil před ním a pokrčil rameny. „Myslel sis, že jsem změnil stranu?“ zeptal se s nádechem pobavení.
Ezra přikývl.
Zloděj se usmál. „To jsem přesně chtěl, aby si Muž v šedém myslel.“
Aldric se zamračil. „Takže jsi hrál na obě strany?“
„Ne,“ odpověděl Shade. „Hrál jsem jen na tu svou. A ta byla vždy proti němu.“
Ezra ho sledoval a poprvé mu uvěřil. Shade nebyl hrdina, ale nebyl ani zrádce. Byl tím, kdo tahal za nitky z druhé strany plátna.
„Pak je čas to ukončit,“ řekl Ezra tiše.
Muž v šedém je očekával.
Stál na vrcholu schodiště chrámu, jeho plášť splýval s tmou, ruce měl založené, jako by je vítal na svůj večírek. A vedle něj stál Morgrim.
Černý rytíř. Padlá legenda. Smrtící stín historie, který nikdy neměl být znovu vyprávěn.
„Přišli jste naposledy,“ pronesl Muž v šedém, jeho hlas nesl neochvějnou jistotu vítězství. „Ale tohle už není váš příběh. Vaše slova zde nic neznamenají.“
Ezra svíral knihu pevněji. Mýlil se. Slova byla vším.
Morgrim pozvedl meč. „Je čas, abychom to ukončili.“
A pak se strhla bouře.
Aldric vyrazil první, jeho meč se střetl s Morgrimovým. Jejich čepele se zaklesly a vzduch se naplnil jiskrami. Bylo to jako souboj mezi světlem a stínem, mezi vírou a prázdnotou.
Gorran se hnal vpřed s řevem válečníka a jeho sekera se zabořila do první démonické bytosti, která se vynořila ze stínů. Lirien vrhla ruce vpřed a její magie vyšlehla jako bouře – vlny ohně, blesků a čisté destrukce.
A Ezra?
Ezra neútočil. Ezra psal.
Stál uprostřed bitevního chaosu, zatímco se mu kolem míhaly záblesky magie a zbraní, a jeho ruka se rozběhla po stránkách knihy.
Příběh se stále tvořil. A on byl tím, kdo měl právo ho ukončit.
„A v okamžiku, kdy se zdálo, že temnota zvítězí, písař pochopil pravdu – nešlo o boj sil, ale o boj slov. Svět nebyl pevně daný. Příběh se mohl změnit. A on byl tím, kdo jej mohl napsat jinak.“
Muž v šedém zbledl. „Ne… tohle nesmíš…“
Ezra zvedl pohled. „Ale já mohu.“
A pak napsal poslední slovo.
Morgrim náhle strnul. Meč mu vypadl z ruky, jako by si najednou nevzpomínal, proč bojoval. Protože jeho příběh byl jiný.
Ezra přepsal jeho osud.
Muž v šedém se pokusil vykřiknout, ale jeho tělo se začalo rozpadat. Jeho vlastní slova se vytratila, realita ho odmítla. Nemohl existovat, pokud o něm příběh nevyprávěl.
A Ezra jeho příběh uzavřel.
Chrám se zatřásl, země se rozestoupila a z temnoty nezbylo nic než prázdná ozvěna.
Kniha se zavřela. A svět byl znovu tichý.
Ezra stál uprostřed ruin, s knihou stále v ruce. Lirien, Gorran a Aldric mlčky sledovali, jak se město začíná probouzet z noční můry.
Shade byl pryč.
Nikdo ho neviděl odejít. Ale Ezra věděl, že ho už nikdy neuvidí. Byl stínem, který nikdy nepatřil do světla.
A co teď?
Ezra se podíval na knihu. Byla stále plná prázdných stránek.
Protože příběh nikdy nekončí.
Protože nové legendy čekaly na sepsání.
Kapitola osmá – Konec nebo začátek?
Ticho.
Poprvé po dlouhé době město spočívalo v klidu. Oheň dohoříval v ruinách, kouř se rozpouštěl v chladném nočním vzduchu a ulice, které byly ještě před chvílí bojištěm, se teď zdály prázdné – až příliš prázdné.
Ezra stál uprostřed náměstí, knihu pevně svíral v rukou. Byla lehká, a přesto se mu zdála těžší než kdy dřív. Věděl, co musí udělat. Ale dokázal to?
Hrdinové, které přivedl k životu, stáli kolem něj. Už ne jako bojovníci, ale jako přátelé, jejichž příběhy se chýlily ke konci.
Aldric měl pohled upřený do dáli, ruku stále položenou na jílci meče, ale jeho sevření už nebylo bojovné – bylo to gesto někoho, kdo se smiřuje s nevyhnutelným.
Lirien si pohrávala s posledním zbytkem magie, která kolem ní vířila, jako by se s ní loučila.
Gorran se usmál, jako by věděl, že boj skončil tak, jak měl.
Ezra cítil, že je čas.
Pomalu otevřel knihu. Stránky byly prázdné. Nebo spíš – čekaly na poslední slova.
„Každý příběh má svůj konec. A některé konce znamenají nový začátek.“
Inkoust prosákl do papíru a okamžitě se rozezněla ozvěna něčeho velkého. Vítr se zvedl, ruiny města se zatřásly a ve vzduchu se otevřelo cosi neviditelného – brána, kterou kdysi nevědomky otevřel.
Jako první zmizela Lirien.
Nestihla nic říct – jen se pousmála, jako by už dávno věděla, že to tak musí být. Její tělo se rozplynulo v záblesku magie, jako jiskra, která se vznáší do noci a vyhasne.
Gorran se rozesmál. „No, nakonec to nebylo špatné dobrodružství.“ Poplácal Ezru po rameni – jeho ruka byla už v tu chvíli téměř průsvitná – a pak i on zmizel, jako když vítr odvane písek z cesty.
Aldric zůstal nejdéle.
Podíval se na Ezru a přikývl. „Vždycky jsem chtěl, aby můj příběh něco znamenal. Teď vím, že znamenal.“
A pak byl pryč.
Ezra si myslel, že je konec. Ale pak zaslechl tichý smích.
„Myslel sis, že se mě tak snadno zbavíš?“
Shade stál opodál, jeho plášť se téměř nerozpíjel do tmy jako ostatní. Stále tam byl – a přesto se pomalu vytrácel, jako někdo, kdo není vázán stejnými pravidly jako ostatní.
Ezra polkl. „Byl jsi jen příběh?“
Shade se pousmál. „Co myslíš ty?“
Nebyl na to žádná odpověď. Ezra si to uvědomil. Možná nikdy nebyl jen postavou z knihy. Možná byl něco jiného.
Shade se otočil, krokem téměř bezhlučným. „Ať už napíšeš cokoli dál, Ezro… buď opatrný. Slova mají sílu. Možná větší, než si myslíš.“
A pak zbyl jen Ezra.
Brána se uzavřela. Svět byl opět sám sebou.
Ezra se podíval na knihu ve svých rukou.
Mohl by ji zničit. Konec moci, konec pokušení. Už nikdy by nikdo nemohl přivolat hrdiny… nebo zlo.
Ale pokud ji zničí, nikdy už žádný příběh nezapíše. A každý příběh by měl být vyprávěn.
Pomalu zavřel knihu.
Nezničí ji. Ale nikdy ji už nebude používat tak, jako předtím.
Protože skutečná síla příběhů nespočívá v tom, že se stanou skutečností. Ale v tom, jak ovlivní ty, kdo je čtou.
A s tímto vědomím odložil knihu na polici – možná na věčnost, možná jen na čas.
A odkráčel do nového příběhu, který ještě nebyl napsán.
