1. Kapitola – Osudná noc
Hustý koberec tlumil kroky hostů, když procházeli elegantně zařízeným salónkem soukromého klubu Royal Flush. Na stěnách visely těžké sametové závěsy, v rozích tlumeně zářily mosazné lampy a vzduch byl prosycen jemnou vůní drahého whisky a doutníkového kouře. V tomto exkluzivním podniku se scházeli pouze vyvolení – muži a ženy, kteří měli dost moci, peněz nebo vlivu na to, aby je sem vpustili. Dnes večer se tu však nehrálo jen o žetony. Hrálo se o něco mnohem cennějšího.
Adam Tichý si zkušeně promnul karty mezi prsty a nechal svůj pohled sklouznout ke svým soupeřům. Znal je všechny. A oni znali jeho. Nebylo to přátelské setkání. Každý člověk u stolu měl své tajemství, a on byl ten, kdo je mohl odhalit. Novinář, který nikdy neustoupil před pravdou. Tentokrát si však nebyl jistý, jestli nezašel příliš daleko.
Napříč stolem seděl Daniel Krupa, vlivný právník s pověstí muže, který dokázal zamést stopy i po těch největších zločinech. Vedle něj se pohupoval ve svém křesle Marek Vašek, dravý podnikatel, jehož impérium stálo na podezřele výhodných státních zakázkách. O židli dál se tvářil nečitelně Senátor Petr Horský, jehož úsměv byl stejně falešný jako jeho sliby voličům.
Robert Šíma, bývalý policista, si mezitím nervózně zapaloval další cigaretu a jeho oči těkaly po místnosti. Každý věděl, že kdysi odešel od policie kvůli korupční aféře – a Adam tušil, že v tom bylo víc, než se psalo v oficiálních zprávách. Naproti němu seděla herečka Alice Novotná, její tvář byla dokonale nalíčená, ale v očích měla napětí. Možná se bála, že Adam odhalil něco, co mělo zůstat pohřbeno.
A pak tu byl muž, kterého nikdo pořádně neznal. Cizinec s pronikavým pohledem a klidným, sebevědomým chováním. Nepředstavil se pravým jménem. Říkal si Leo. Nikdo nevěděl, odkud se vzal, ale jeho přítomnost způsobovala mezi ostatními zvláštní neklid.
Hra probíhala v tichu přerušovaném cinkáním žetonů a šustěním karet. Napětí narůstalo. Adam cítil, jak se na něj upírají pohledy – někteří skrývali zlost, jiní strach. Byl si vědom toho, že dnes večer sedí u stolu s lidmi, kteří by ho nejraději neviděli mezi živými. Ale kdo z nich by měl odvahu jednat?
Senátor Horský odložil karty a přivolal obsluhu. „Whisky. Dvojitou,“ přikázal a pak se k Adamovi naklonil. „Řekněme, že si rád čtu vaše články. Ale někdy se člověk dostane příliš daleko, nemyslíte?“
Adam se usmál, ale jeho oči zůstaly tvrdé. „Pravda si vždycky najde cestu ven.“
„Ale ne vždycky se toho člověk dožije,“ utrousil potichu právník Krupa a zamíchal si karty v ruce.
Adam věděl, že už se dostal k něčemu velkému. Něco, co spojuje lidi u tohoto stolu. Možná to byl jen instinkt, ale tušil, že jestli si dnes zahraje špatně, nebude mít šanci na odvetu.
Pak zhasla světla.
Na zlomek vteřiny se klub ponořil do tmy. Někdo prudce zasyčel, ozvalo se skřípání židle. V tom naprostém tichu se rozezněl zvuk, který byl nezaměnitelný – tlumená rána výstřelu.
Když světla znovu naskočila, pohledy všech se upřely k Adamovi.
Ležel zkroucený na židli, oči vytřeštěné do prázdna. Z hrudi se mu rozlévala temná skvrna.
Na okamžik nikdo nepromluvil. Vzduch byl nabitý hrůzou. Pak herečka Alice vykřikla. Židle zavrzaly, když se ostatní odsunuli od stolu.
„Bože… někdo ho zastřelil!“ zvolal Robert Šíma, oči rozšířené v děsu.
Nikdo se nehýbal. Nikdo nic neřekl.
V místnosti bylo najednou až příliš mnoho viny.
2. Kapitola – Sedm podezřelých
Klub Royal Flush byl stále plný doutníkového kouře a napětí, které viselo ve vzduchu jako těžká mlha. Bylo po půlnoci, ale nikdo neměl dovoleno odejít. Za těžkými mahagonovými dveřmi stáli dva uniformovaní policisté a zadržovali zvědavé hosty v hlavním sále. V zadní místnosti, kde se ještě před chvílí hrálo o vysoké sázky, teď ležel Adam Tichý – jeho tělo už ztratilo veškerou životní jiskru.
Detektiv David Král přejel pohledem po místnosti. Byl to ostřílený vyšetřovatel s šedivějícími spánky a unavenýma očima, které viděly příliš mnoho mrtvých těl a ještě více lží. Tentokrát však věděl, že stojí před jedním z nejtěžších případů své kariéry. U stolu sedělo sedm hráčů – sedm možných vrahů.
Král se rozhodl, že začne metodicky. Nikdo neodejde, dokud se neodhalí pravda.
„Nikdo se nehýbal, když vypadla světla?“ zeptal se, zatímco si rozkládal poznámkový blok.
„Byla to vteřina. Možná dvě,“ odpověděl Robert Šíma, bývalý policista. Jeho oči se míhaly po místnosti, jako by stále vyhodnocoval, kdo je nejslabší článek.
Král se podíval na mrtvého novináře a pak zpět na podezřelé. „Každý z vás měl důvod chtít, aby byl mrtvý.“
Daniel Krupa, právník s chladným pohledem, si upravil manžetové knoflíčky. „Nechápu, proč se na mě díváte. Ano, měl jsem s Tichým spory, ale to neznamená, že bych ho zabil.“
Král si povzdechl. „Měl na vás rozpracovaný článek. O praní špinavých peněz, že?“
Krupa mlčel. Mlčení bylo odpovědí samo o sobě.
Hned vedle seděl Marek Vašek, podnikatel, který si už několikrát prošel policejním vyšetřováním kvůli podvodům. „Já? Prosím vás, neměl jsem důvod ho zabíjet. Neměl proti mně žádné důkazy.“
Král se usmál, ale v jeho očích nebylo nic přívětivého. „Přesto jste den před jeho smrtí převedl miliony na anonymní účet v daňovém ráji. Bál jste se, že přijde s něčím, co vás zničí?“
Podnikatel polkl.
Senátor Horský si povzdychl a protřel si čelo. „Novináři jsou supi. Ale to neznamená, že bych ho zabil.“
Král vytáhl telefon a otevřel snímek obrazovky. „Věděli jste, že Tichý měl na zítřek připravený článek o vašem spojení s tajnými finančními fondy na východě?“
Politik sevřel rty. „To je nesmysl.“
Král se otočil k dalšímu podezřelému – herečce Alici Novotné. Vypadala bledá, jako by už dávno tušila, že tahle noc se nevyvine dobře.
„Alice,“ oslovil ji Král měkčeji, než u ostatních. „Vy jste v šoku. Ale vím, že Adam měl v rukou něco, co by mohlo ohrozit vaši kariéru. Něco z vaší minulosti?“
Herečka odvrátila pohled. „On… měl něco. Staré věci, které se měly nechat pohřbené.“
Král přikývl. „A jak daleko byste šla, abyste je udržela v temnotě?“
Robert Šíma, bývalý policista, se ušklíbl. „Každý z nás tu má kostlivce ve skříni. Ale já už jsem si odpykal svůj trest. Neříkejte mi, že bych riskoval, abych se do toho znovu namočil.“
Král se k němu naklonil. „Před lety jste přišel o odznak kvůli případu, který rozkryl Adam Tichý. Nebyl by to skvělý způsob pomsty?“
Šíma sevřel pěsti, ale neřekl nic.
Nakonec se Král podíval na posledního muže u stolu. Leo. Nikdo o něm nic nevěděl. Byl tichý, pozoroval ostatní, ale když přišla řada na něj, jen se pousmál.
„A co vy?“ zeptal se Král. „Kdo jste vlastně? A co jste měl proti Tichému?“
Leo pokrčil rameny. „Nic osobního. Ale někdy je lepší, když se určité informace nedostanou ven.“
Král ho chvíli sledoval, než se otočil ke svým kolegům.
„Zajímavé je, že nikdo nemá dokonalé alibi.“
„Zbraň,“ zamumlal jeden z techniků, který právě dokončil ohledání těla. „Tělo má střelnou ránu, ale žádná pistole se v místnosti nenašla.“
Král se zamračil. „To znamená, že vrah ji někam ukryl nebo…“
Přejel pohledem po místnosti a očima spočinul na těžkých závěsech v rohu. Došel k nim a odhrnul látku. V kapse závěsu byla malá pistole s tlumičem.
Král se otočil k podezřelým.
„Kdo ji tam schoval?“
Nikdo nepromluvil.
Ale všichni věděli, že vrah je mezi nimi.
3. Kapitola – Klamná svědectví
Místnost byla tichá. Příliš tichá. Bylo to to zvláštní napětí, které přichází, když se lidé snaží skrýt pravdu. Detektiv David Král to znal. Viděl to nesčetněkrát. A přesto cítil, že tentokrát je něco jinak.
Sedm podezřelých se na něj dívalo s různými výrazy – někteří se tvářili klidně, jiní nervózně. Ale nikdo nebyl uvolněný. Někdo z nich lhal. Možná všichni.
Král se postavil doprostřed místnosti a pomalu přešel k tabuli, kterou si nechal přinést. Vzal do ruky fix a napsal na ni dvě slova:
„Pojďme si to zopakovat,“ řekl pevným hlasem. „Každý tady tvrdí, že měl oči na kartách, když vypadla světla. Nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo nikoho neslyšel. Ale Adam Tichý je mrtvý. A někdo ho musel zastřelit.“
Přejel pohledem po místnosti. Všichni mlčeli.
„Takže,“ pokračoval, „zkusíme to jinak. Každý mi řekne, co dělal přesně ve chvíli, kdy se klub ponořil do tmy.“
První se ozval Robert Šíma, bývalý policista. „Slyšel jsem šoupání židle. Někdo se pohnul, než padl výstřel.“
„A odkud to šoupání přišlo?“ zeptal se Král.
Šíma pokrčil rameny. „Zleva. Nebo zprava. Nevím.“
Král si něco poznamenal. Nejistota u bývalého policisty? To je podezřelé.
Na řadu přišla Alice Novotná, herečka. „Já si pamatuju jen ticho. Hrozně dlouhé ticho. Pak ta rána.“
„Dlouhé ticho? Ale výpadek trval sotva dvě vteřiny.“
Alice zbledla. „Mně to připadalo déle.“
Král ji nechal být a otočil se k Mareku Vaškovi, podnikateli. „A vy? Co jste slyšel?“
„Upřímně?“ Vašek se ušklíbl. „Někoho, jak se zhluboka nadechuje. Jako by věděl, co se chystá udělat.“
Král přikývl.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel technik z kriminalistiky. V ruce držel tablet. „Šéfe, máme problém.“
Král si tablet vzal a pustil si videozáznam z kamer v klubu. Byly tam záběry ze všech chodeb, z baru, z hlavního sálu – ale ne z místnosti, kde došlo k vraždě.
„Tohle je vše?“ zeptal se Král.
Technik přikývl. „Jo. Nějaká chytrá ruka vymazala přesně ty dvě vteřiny během výpadku proudu. Záznam vypadá celistvě, ale když ho proženete analýzou, je tam střih.“
Král sevřel čelist. „To znamená jediné – vrah věděl, kde jsou kamery a jak je obejít. A to znamená, že vražda nebyla impulzivní. Byla plánovaná.“
Kde je vražedná zbraň?
Další problém nastal, když dorazila balistická analýza. Vražedná kulka nepocházela z žádné pistole nalezené v místnosti.
„Tak kde sakra je?“ zavrčel Král.
Jeho tým převrátil místnost vzhůru nohama. Prohledali kapsy, křesla, závěsy, dokonce otevřeli i ventilační šachty. Nic.
Král se otočil zpět k podezřelým. „Jeden z vás tu zbraň schoval nebo se jí zbavil. Jak to udělal? A kdy?“
Strach ve vzduchu
Bylo jasné, že mezi podezřelými sílí nervozita. Někomu se začaly třást ruce. Někdo sevřel čelist. Někdo věděl víc, než říkal.
Král si povzdechl. „Vrah je stále mezi námi. A my ho najdeme. Je jen otázka času, než někdo z vás udělá chybu.“
Podíval se na všechny kolem stolu.
Kdo se zlomí první?
4. Kapitola – Stíny minulosti
Detektiv David Král seděl ve své kanceláři a zíral na hromadu spisů rozloženou před sebou. Večer v Royal Flush byl plný otázek, ale odpovědi stále unikali jako dým z cigarety. Adam Tichý byl mrtvý, ale jeho příběh tím neskončil. Naopak – teprve začínal.
Uprostřed stolu ležel malý černý zápisník. Patřil Tichému a byl nalezen v jeho kapse během ohledání těla. Král v něm listoval a nemohl se zbavit dojmu, že tenhle malý sešit je klíčem k celé záhadě.
Stránky byly plné jmen, čísel, schůzek – a poznámek, které naznačovaly, že Tichý pracoval na něčem velkém. Něco, co mohlo změnit životy několika lidí. Něco, co mohlo být důvodem jeho smrti.
Král se zastavil u několika stran, na kterých byla poznámka psaná roztřeseným písmem.
„Přestaň kopat, jinak skončíš pod zemí.“
Pod tím bylo datum – tři dny před vraždou.
Král pevně sevřel sešit. Někdo Tichého varoval. A on neposlechl.
Vzal telefon a zavolal do forenzního týmu. „Potřebuji kompletní analýzu Adamova mobilu. Zvlášť poslední zprávy a hovory.“
„Rozumím, šéfe. Máme tam pár zajímavých věcí, brzy vám to pošlu,“ ozval se hlas technika.
Král zavěsil a podíval se zpět do zápisníku. Na další stránce bylo jen jediné slovo, podtržené několikrát rudou propiskou.
„DIVADLO“
Večer toho dne si Král pozval Alici Novotnou na výslech. Seděla naproti němu v šedé výslechové místnosti, rukama si nervózně svírala kabelku.
„Alice,“ začal klidně. „Potřebuju, abyste mi řekla pravdu. Viděla jste něco v klubu? Něco, co nesedí?“
Herečka zaváhala. Podívala se ke dveřím, jako by přemýšlela o útěku. Nakonec si povzdechla.
„Já… viděla jsem ho,“ zašeptala.
„Koho?“ Král se naklonil blíž.
„Adama. Chvíli před tím, než vypadla světla, se mu někdo naklonil k uchu a něco mu řekl. Pak se Adam zatvářil… vystrašeně.“
Král zpozorněl. „Kdo to byl?“
Alice zavrtěla hlavou. „Nevím. Bylo to moc rychlé. A když jsem se podívala podruhé, byl pryč.“
Král si udělal poznámku. Další střípek do skládačky. Ale pořád nestačil.
„Alice, to slovo ‚divadlo‘… co to znamená?“ zeptal se.
Herečka zbledla. „Nechci o tom mluvit.“
Král si povzdechl. „Podívejte, pokud něco víte, musíte to říct teď. Jinak může být pozdě – nejen pro vás, ale i pro další nevinné lidi.“
Alice zaváhala. Pak polkla. „Před pár lety… jsem měla něco s jedním mužem. Byl mocný. Nechtěl, aby se o tom vědělo. A Adam na to narazil.“
Král si ji zkoumavě prohlédl. „A ten muž – byl v klubu?“
Alice přikývla. „Ano.“
Král se nadechl. Každý podezřelý měl motiv. Ale kdo měl odvahu ho vykonat?
O hodinu později seděl Král v jiné místnosti s mužem, který si říkal Leo.
„Takže,“ začal detektiv, „už bylo dost tajností. Kdo vlastně jste?“
Leo se na chvíli odmlčel. Pak se uvolněně opřel a pokrčil rameny. „Soukromý detektiv.“
Král se pousmál. „To jste mohl říct rovnou.“
„Vy jste se neptal,“ odpověděl Leo klidně.
Král si založil ruce. „Kdo vás najal?“
„To vám neřeknu.“
Král se uchechtl. „Takže víme jen to, že jste detektiv, ale nevíme, pro koho pracujete. Máte vůbec nějaké důkazy, že nejste do toho zapletený?“
Leo se na něj podíval a pak vytáhl zmačkanou obálku. Položil ji na stůl.
Král ji otevřel a vytáhl fotografii. Na ní byl Adam Tichý. S někým, koho Král velmi dobře znal.
Senátor Petr Horský.
Král zvedl oči. „Co to má znamenat?“
Leo se usmál. „To je vaše další otázka, detektive. Ale měl byste se ptát rychle. Protože pokud máte pravdu, vrah je pořád o krok napřed.“
4. Kapitola – Stíny minulosti
Detektiv David Král seděl ve své kanceláři a přehraboval se v hromadě Adamových poznámek. Zmačkané listy papíru, útržky rozhovorů, nedokončené články – všechno dohromady tvořilo chaotickou změť informací, kterou se snažil poskládat do smysluplného obrazu. Tichý pracoval na něčem velkém. Něco věděl. A někdo nechtěl, aby to vyšlo na světlo.
Mezi rozházenými papíry našel něco, co mu zrychlilo tep. Krátký, ručně psaný vzkaz:
„Jestli nepřestaneš, skončíš jako on.“
Nebyl podepsaný. Žádné otisky prstů. Jen několik slov, která mrazila v zádech.
Král si ho prohlížel a přemýšlel. Kdo byl „on“? A proč si byl vrah tak jistý, že Adam nepřestane?
Z přemýšlení ho vytrhlo tiché zaklepání. Když vzhlédl, ve dveřích stála Alice Novotná. Byla bledá, rty měla sevřené do tenké linky a ruce nervózně sepjaté.
„Musím s vámi mluvit,“ řekla tiše.
Král jí pokynul, aby se posadila. Když zavřela dveře, měla v očích strach. Skutečný, nehraný strach.
„Viděla jste něco, co neměl nikdo jiný vidět, že?“ řekl Král přímo.
Alice přikývla. „Nechtěla jsem… Nechtěla jsem mít s tím nic společného.“
„S čím přesně?“ pobídl ji.
Herečka si povzdechla a sklopila oči. „V den vraždy… než začala hra, viděla jsem Adama, jak se hádá s někým po telefonu. Byl rozrušený. Řekl něco jako: Nemůžeš mě zastavit. Už je pozdě. A pak zavěsil.“
„Měl strach?“
Alice zavrtěla hlavou. „Ne. Vypadal spíš… rozhodnutý. Jako by věděl, že to, co má, je nebezpečné, ale zároveň bylo příliš důležité, než aby to nechal být.“
Král si promnul bradu. „A co se dělo dál?“
Alice váhala. „Odešel na toaletu. A když jsem šla kolem jeho kabinky, slyšela jsem, jak píše někomu zprávu. Pak se ozval tlumený zvuk – jako kdyby někdo něco přelepil páskou. Když jsem se podívala pod dveře, uviděla jsem jeho boty a vedle nich malou černou obálku.“
Král se naklonil blíž. „Obálku? A co bylo uvnitř?“
Herečka polkla. „Nevím. Nechala jsem ji tam. Když jsem se vrátila později, už tam nebyla.“
Král cítil, jak mu běhá mráz po zádech. Obálka zmizela. A s ní možná i klíč k vraždě.
Někdo další, kdo skrýval víc, než říkal, byl Leo. Po celou dobu výslechu si držel odstup, mlčel, pozoroval. A teď konečně promluvil.
Král se posadil naproti němu v prázdné výslechové místnosti. Cizinec se opíral o židli s klidným, neproniknutelným výrazem.
„Jste detektiv,“ řekl Král. Nebyla to otázka.
Leo přikývl. „Soukromý vyšetřovatel.“
„Kdo vás najal?“
„Nemůžu říct.“
Král se usmál. „To už není možnost. V sázce je vražda.“
Leo se na okamžik odmlčel, pak se opřel lokty o stůl. „Najal mě někdo, kdo chtěl Tichého chránit. Někdo, kdo věděl, že je v nebezpečí.“
„Kdo?“
„Nevím. Komunikace probíhala anonymně. Měl jsem Adama sledovat, zjistit, kdo mu vyhrožuje. Ale on mě od sebe odehnal. Řekl, že už ví, kdo za tím stojí. A že na ně brzy udeří.“
Král přimhouřil oči. Takže Adam věděl, kdo mu jde po krku. A přesto ho někdo dostal dřív.
„Co ještě víte?“ naléhal.
Leo si povzdechl. „Ten den, kdy zemřel, mi poslal zprávu. Jen jedno slovo: Důkaz. Ale než jsem mohl zjistit víc, bylo po něm.“
Král cítil, že se blíží pravdě. Adam něco našel. Něco důležitého. A někdo se postaral o to, aby to zůstalo skryté.
Vzal telefon a zavolal technikům. „Potřebuju znovu projít jeho telefon a notebook. Hledejte jakékoli zmínky o důkazu, o obálce, o čemkoli podezřelém.“
Položil telefon a podíval se na záznamy z kamer, které stále ležely na jeho stole. Něco mu unikalo. Vrah byl stále o krok napřed.
Ale ne na dlouho.
5. Kapitola – Past na vraha
Detektiv David Král se opřel o svůj stůl a unaveně si promnul oči. Hromada spisů před ním vypadala jako chaotická směs nesouvisejících informací, ale on už viděl určité vzorce. Vrah byl chytrý, pečlivý – ale ne neomylný. A Král měl v plánu ho přimět k chybě.
Vzhlédl ke svému kolegovi, poručíkovi Matějovi Vránovi. „Nastal čas na malý trik.“
Vrána se na něj podíval zvědavě. „Co máš na mysli?“
Král se pousmál. „Zveřejníme informaci, že jsme našli důkaz. A uvidíme, kdo začne panikařit.“
O dvě hodiny později už mezi podezřelými kolovala informace, že policie objevila zásadní důkaz v případu vraždy Adama Tichého. Nebylo důležité, že to nebyla pravda – stačilo, že tomu všichni věřili.
A jak Král očekával, někdo se chytil do pasti.
Král seděl ve své kanceláři a sledoval bezpečnostní kamery umístěné na chodbách policejního oddělení. Všichni podezřelí byli stále v budově a čekali na další výslechy. Ale ne všichni zůstávali v klidu.
Marek Vašek, podnikatel, se neustále díval na svůj telefon a několikrát nervózně vyšel na chodbu.
Právník Krupa se potil a mluvil do telefonu šeptem.
Senátor Horský naopak vypadal klidně – příliš klidně. Král věděl, že takhle se tváří jen člověk, který se už rozhodl, jak se z toho dostane.
Pak ale přišlo něco nečekaného.
Alice Novotná zmizela.
Královo srdce se na okamžik zastavilo, když mu Vrána oznámil, že Alice opustila policejní budovu zadním východem.
„Kde sakra je?“ zavrčel Král a popadl kabát.
„Podle kamer nasedla do černého auta, ale nedokážeme rozpoznat značku,“ odpověděl Vrána.
„Tak to zjistěte. Hned.“
Alice věděla víc, než říkala – to bylo jasné od začátku. A teď, když padla falešná zpráva o důkazu, zmizela. Náhoda? Těžko.
Právě když Král přemýšlel, jak se k Alici dostat, zaklepal na dveře mladý muž v uniformě zaměstnance klubu Royal Flush.
„Vy jste detektiv Král?“ zeptal se nervózně.
„Záleží na tom, co mi chcete říct,“ odpověděl Král a pokynul mu, aby šel dál.
Muž polkl. „Já… Viděl jsem něco. Neřekl jsem to dřív, protože jsem měl strach.“
„Co jste viděl?“ naléhal Král.
Zaměstnanec se ošil a rozhlédl se, jako by se bál, že je někdo poslouchá. „Tu noc, když vypadla světla, stál jsem v zadní chodbě, u dveří do salónku. Viděl jsem, jak někdo vychází ven. Rychle, nenápadně.“
Král se naklonil blíž. „Kdo to byl?“
Muž se nadechl. „Senátor Horský.“
Král potlačil úsměv. Teď už měl vraha.
Věděl, že kdyby Horského přímo obvinil, nepřiznal by se. Měl moc, kontakty, věděl, jak hrát hru. Ale pokud se vrah cítí zahnaný do kouta, dělá chyby.
„Přiveďte Horského na výslech. A připravte si kamery – chci zaznamenat každý jeho pohyb.“
Senátor Horský seděl ve výslechové místnosti. Tentokrát už se neusmíval. Král si sedl naproti němu a na stůl položil složku.
„Máme svědka,“ řekl klidně.
Horský ani nemrkl. „To říkáte jen tak. Žádný svědek neexistuje.“
Král se naklonil blíž. „Máme záznamy. A máme i vražednou zbraň.“
To byla lež. Ale Horský to nemohl vědět.
Senátor se opřel dozadu. „Takhle to nefunguje, detektive. Musíte mít důkazy, ne jen řeči.“
Král přikývl. „To máte pravdu. Ale my důkazy máme. A víte, co je na tom nejlepší?“ Naklonil se ještě blíž. „Že jste udělal chybu.“
Horskýho tvář byla stále bez výrazu, ale jeho ruce se nepatrně sevřely.
Král pokračoval: „Věděl jste, kde jsou kamery, ale zapomněl jste na svědka. Na někoho, kdo si vás všiml, když jste odcházel z místnosti. Ve tmě. Po výstřelu.“
Ticho.
Horský neodpověděl. Ale jeho oči se pohnuly – na zlomek vteřiny, krátce, nepatrně – směrem k hodinám na zdi.
Král se usmál. „Zajímavé. Plánoval jste alibi. Možná jste dokonce měl někoho, kdo vás měl krýt. Ale nepočítal jste s tím, že vás někdo uvidí.“
Horský se zhluboka nadechl. A pak řekl něco, co Král slyšel už stokrát.
„Chci svého právníka.“
Král si odfrkl. „To říkají všichni. Ale právník vás nezachrání, když už vím, že jste to byl vy.“
Horský neodpověděl. Ale Král věděl, že hra skončila.
Vrah se konečně chytil do pasti.
6. Kapitola – Nečekaný vrah
Detektiv David Král seděl ve své kanceláři a sledoval hodiny. Bylo těsně po půlnoci, ale únava byla to poslední, co vnímal. Měl vraha.
Senátor Petr Horský byl chytrý, zkušený politik. Dokázal se vyhnout skandálům, zmanipulovat lidi, zničit důkazy. Ale tentokrát ne. Tentokrát udělal chybu – a Král ji hodlal využít.
Na stole před ním ležela poslední zpráva Adama Tichého.
Byl to pomačkaný kus papíru, který technici našli v podšívce jeho saka. Zdánlivě prázdný, ale když ho osvítili UV světlem, objevil se krátký vzkaz napsaný neviditelným inkoustem.
„Horský. Vražda svědka. Nezastaví se.“
Král zavřel oči a sevřel čelist. Adam věděl. A proto musel zemřít.
Král se rozhodl nečekat.
Než mohl Horský dostat šanci zmizet, nechal ho předvolat na poslední „neformální rozhovor“. Ale tentokrát měl proti němu nevyvratitelné důkazy.
Horský přišel v dokonale padnoucím obleku, sebevědomý jako vždy. Jakmile se posadil do výslechové místnosti, uvolněně se opřel a podíval se na Krále pohledem muže, který věří, že stále má všechna esa v rukávu.
„Přestaňte plýtvat mým časem, detektive,“ řekl ledově.
Král na něj chvíli hleděl, pak se usmál a položil před něj Adamovu zprávu.
„Tohle vám něco říká?“
Horský se ani nepohnul. Oči mu však na zlomek vteřiny pohnuly k papíru.
Bylo to sotva postřehnutelné, ale Král to viděl. Byl to strach.
„Nechápu, co tím naznačujete,“ odpověděl senátor po chvíli klidným hlasem.
Král se naklonil blíž. „Vy víte přesně, co tím naznačuju.“
Král začal rekonstruovat celou noc.
„Bylo to jednoduché, že?“ řekl tiše. „Naplánovat výpadek proudu. Věděl jste, kde jsou kamery a jak je obejít. Během tmy jste vytáhl pistoli s tlumičem a vystřelil. Pak jste schoval zbraň – ne do kapsy, ne do šachty, ale přímo do podšívky svého saka.“
Horský se ani nepohnul.
Král pokračoval: „Aby se nikdo nesoustředil na vás, po výstřelu jste naschvál převrátil židli vedle sebe. Když se světla rozsvítila, všichni byli rozhození. Nikdo si nevšiml, že vy jste jediný, kdo už zbraň nemá.“
Senátor se pomalu nadechl. Byl to tichý nádech poraženého muže.
Král otevřel další složku. „A teď motiv.“
Podsunul Horskému pod nos fotku mladého muže s prostřelenou hlavou.
„Luboš Navrátil. Klíčový svědek v korupčním případu, který se nikdy nedostal k soudu.“ Král se pousmál. „Víte proč? Protože ho někdo zavraždil.“
Horský mlčel.
„Adam to zjistil. Dostal se k přímým důkazům. K transakcím, k falešným alibi, k lidem, kteří vás kryli. Chtěl to zveřejnit. A tak jste ho umlčel.“
Král se podíval senátorovi do očí. „Tak co, pořád chcete právníka?“
Horský se zhluboka nadechl a pak se najednou prudce postavil.
Král ho bedlivě sledoval. Byl nervózní. To bylo dobré.
„Tohle je absurdní,“ řekl Horský klidně. „Bez důkazů nemáte nic. A teď, když dovolíte, odcházím.“
Král se ušklíbl. „Ne, neodcházíte.“
V tu chvíli se dveře otevřely a dovnitř vstoupili dva uniformovaní policisté.
„Pane Horský,“ řekl poručík Vrána, „jste zatčen za vraždu Adama Tichého.“
Senátor se ani nepohnul.
„Máte právo nevypovídat,“ pokračoval Vrána. „Ale myslím, že detektiv Král už všechno ví.“
Horský sevřel pěsti.
A pak, v náhlém záblesku paniky, se otočil a pokusil se vyběhnout ze dveří.
Ale policisté byli rychlejší. Tvrdě ho složili na zem, nasadili mu pouta.
Král se k němu sklonil. „Říkal jsem vám, že vás dostanu.“
Horský zvedl hlavu a poprvé v jeho očích Král viděl skutečnou porážku.
Král stál venku před budovou, sledoval, jak Horského odvážejí. Bylo po všem.
Ale v hlavě se mu pořád honila jediná myšlenka.
Co kdyby Adam měl pravdu? Co když Horský nebyl tím největším hráčem?
Král věděl, že tenhle příběh možná ještě úplně neskončil. Možná tohle byla jen první partie.
7. Kapitola – Poslední eso
Ve městě padla noc a déšť jemně bubnoval na okna policejního oddělení. Případ Adama Tichého byl uzavřen. Senátor Horský byl ve vazbě, důkazy byly jasné. Oficiálně byla hra dohrána.
A přesto měl detektiv David Král pocit, že něco pořád nesedí.
Seděl ve své kanceláři, prsty poklepával po stole a sledoval složku s případem. Něco mu unikalo. Něco důležitého.
Povzdechl si a nalil si z poloprázdné lahve whisky. První doušek byl hořký jako pachuť pochybností v jeho mysli. Proč měl Adam pocit, že jde po něčem větším?
A hlavně – co se s tím stalo?
Na odpovědi si nemusel dlouho počkat.
Dveře se tiše otevřely a dovnitř vstoupil Leo. Tajemný muž, kterého od začátku považoval za záhadu.
Král se na něj podíval přes sklenici whisky. „Přišel jste se rozloučit?“
Leo se pousmál. „Možná. Nebo možná proto, že ještě něco zbývá.“
Král si ho změřil pohledem. „Celou dobu jste nebyl jen nezávislý soukromý detektiv, že?“
Leo se posadil do křesla naproti a pomalu přikývl. „Nepracoval jsem pro Adama. Pracoval jsem pro někoho, kdo ho chtěl ochránit.“
Král sevřel čelist. Tohle bylo nové. „Kdo?“
Leo zavrtěl hlavou. „To vám nemůžu říct. Ale můžu vám říct, že Adam věděl o něčem větším, než byl Horský. Něco, co se nikdy nedostalo na světlo.“
Král položil sklenici. „O čem to sakra mluvíte?“
Leo se naklonil blíž. „Nešlo jen o korupci. Šlo o systém. O síť lidí ve vysokých kruzích, kteří manipulují zákony, financemi i lidmi jako šachovými figurkami.“
Král se zasmál, ale v jeho hlase nebylo pobavení. „Konspirace? To mi teď budete vykládat? Že existuje nějaké spiknutí?“
Leo se zamračil. „Ne konspirace. Realita. A Adam byl blízko pravdě. Možná příliš blízko.“
Král přejel rukou po složce s důkazy. Co kdyby Adam skutečně odhalil něco většího? Něco, co bylo mimo Horského?
„Kde jsou ty důkazy?“ zeptal se nakonec.
Leo zavrtěl hlavou. „To nikdo neví. Možná je Adam schoval. Možná je měl jeho informátor. Nebo se už nikdy nenajdou.“
Král si povzdechl. Jestli měl Adam něco opravdu velkého, už to možná navždy zmizelo ve stínech.
Když Leo odešel, Král se chvíli jen díval na blikající světla města. Měl nechat věci být? Měl přijmout, že tohle je konec?
Pak někdo zaklepal.
„Doručili vám dopis, šéfe,“ řekl policista a položil na stůl neoznačenou obálku.
Král ji pomalu otevřel. Uvnitř bylo jen pár slov napsaných černým inkoustem.
„Hra ještě neskončila.“
Král zavřel oči a tiše zaklel.
Někdo další tahal za nitky.
A on věděl, že tohle byla teprve první partie.
