Kapitola 1: Tajemný nález
Adam si otřel ruce do džínsů a pomalu kráčel mezi řadami stánků na bleším trhu. Ve vzduchu voněla směs starého papíru, vosku ze svíček a pražených kaštanů z nedalekého stánku. Miloval ten pocit – hledání zapomenutých pokladů, věcí, které měly svou historii, svůj vlastní příběh. A právě dnes měl zvláštní tušení, že tu na něj něco čeká.
Zastavil se u jednoho z nenápadných stánků, kde se mezi starými knihami a zašlými obrazy krčilo něco většího, částečně zahaleného v zaprášeném plátně. Opatrně odhrnul látku a odhalil velké zrcadlo. Mělo nádherně zdobený rám, tmavé dřevo s jemnými řezbami a podél okrajů se táhly podivné symboly – ne latinka, ne runy, spíš něco mezi tím.
„Líbí se vám?“ ozval se hrubý hlas. Adam vzhlédl a setkal se s pohledem starého muže s ustaranýma očima. Prodavač si nervózně promnul ruce, jako by váhal, jestli má vůbec zrcadlo nabízet k prodeji.
„Je… zajímavé,“ odpověděl Adam a přejel prstem po chladném skle. Bylo čisté, bez škrábanců, ale přesto v něm bylo něco zvláštního. Skoro měl pocit, že odraz neodpovídá přesně tomu, co by měl vidět.
Prodavač se podíval stranou, jako by se mu nechtělo o zrcadle mluvit. „Můžete ho mít za…“ odkašlal si, „za dvě stovky.“
Adam překvapeně nadzvedl obočí. Na tak starožitný kousek to byla směšná cena. „To je nějaký vtip?“
Muž zavrtěl hlavou. „Chci se ho zbavit. Buď ho vezmete, nebo ne.“
Něco v jeho tónu Adama zarazilo, ale zároveň to v něm probudilo zvědavost. Měl by se ptát dál? Měl by chtít vědět víc? Ale místo toho jen pokrčil rameny, vytáhl peněženku a předal mu dvě pomačkané bankovky.
Prodavač si je rychle strčil do kapsy a okamžitě začal balit zrcadlo do staré látky, jako by se ho potřeboval zbavit co nejrychleji. Když mu ho podal, stiskl mu ruku silněji, než bylo nutné.
„Nenechávejte ho přes noc naproti posteli,“ zamumlal tiše. „A nikdy… nikdy se nedívejte příliš dlouho.“
Adam se zamračil, ale než stihl cokoli říct, muž se otočil a začal se přehrabovat v jiných věcech, jako by rozhovor nikdy neproběhl.
Cestou domů si Adam připadal zvláštně neklidný. Možná to bylo tím podivným chováním prodavače, možná tím, jak levně zrcadlo koupil. A možná tím, že měl pořád zvláštní pocit, jako by ho někdo sledoval.
Ale když konečně vešel do svého bytu, postavil zrcadlo do rohu obývacího pokoje a zhluboka se nadechl.
Je to jen staré zrcadlo, řekl si v duchu. Nic víc.
A přesto, když si šel večer nalít sklenku vína a koutkem oka zahlédl svůj odraz, zdálo se mu, že se jeho vlastní tvář zdržela o zlomek sekundy déle, než měla.
Kapitola 2: Podivné odrazy
Adam se probudil s pocitem neklidu. Někde v hloubi noci ho ze spánku vytrhl nejasný sen – obraz vlastního odrazu v zrcadle, který se pohyboval jinak, než měl. Stále cítil nepříjemný tlak na hrudi, jakoby se ve spánku dusil. Snažil se sen odehnat, ale když pohlédl směrem k rohu místnosti, kde teď zrcadlo stálo, přejel mu po zádech mrazivý pocit.
Dřevěný rám se zdál být ještě tmavší než večer předtím a symboly, které ho zdobily, jako by se v tlumeném světle lampy leskly. Adam si promnul oči a vstal.
„Jen blbý sen,“ zamumlal si pro sebe a zamířil do kuchyně pro sklenici vody.
Ale když se vracel, koutkem oka zahlédl ve skle pohyb. Zastavil se a otočil pohled přímo do zrcadla.
Byl tam – jeho vlastní odraz. Stejné rozcuchané vlasy, stejné kruhy pod očima. Ale něco bylo… jinak.
Zadržel dech. Pokusil se pohnout rukou – odraz ho věrně kopíroval. Udělal krok dopředu – zrcadlový obraz udělal totéž. Ale pak, když už se chystal otočit pryč, se to stalo.
Jeho odraz se usmál.
Adam se usmát nechtěl.
Ucouvl tak prudce, až vrazil do stolku a shodil na zem knihu. Oči měl přilepené na skleněné ploše, ale v příštím okamžiku už odraz vypadal normálně – jako by se nic nestalo.
„Děláš si ze mě srandu,“ zamumlal a rychle zhasl lampu. Ale klidný nebyl.
Nejsem jediný
Následující dny Adam věnoval práci a snažil se na zrcadlo nemyslet. Ale nešlo to.
Každou noc ho pronásledovaly sny. Vždycky se odehrávaly v jeho bytě, ale něco na nich bylo zvláštního – neviditelné ruce, šeptající hlasy a především… on sám. Nebo někdo, kdo vypadal přesně jako on.
Rozhodl se, že si k sobě pozve svého kamaráda Marka. Potřeboval někoho, kdo mu řekne, že se jen přehnaně stresuje a že všechno je v jeho hlavě.
Marek byl ten typ člověka, který nebral nic příliš vážně. Když mu Adam pověděl o podivném pocitu, který má ze zrcadla, jen se usmál.
„Možná bys měl přestat koukat na horory před spaním,“ řekl a plácl ho po rameni.
Ale jeho pobavení netrvalo dlouho.
Když se Marek otočil k zrcadlu, ztuhl. Oči mu rozšířil zmatený výraz.
„Co je?“ zeptal se Adam.
Marek chvíli mlčel, pak si promnul čelo. „Viděl jsem… někoho jiného.“
Adam cítil, jak se mu zvedá husí kůže. „Jak to myslíš? Někoho jiného?“
Marek na něj pohlédl a bylo jasné, že se snaží najít rozumné vysvětlení. „Jen… přišlo mi, že tam někdo stál. Ale když jsem se podíval pořádně, bylo to pryč.“ Nervózně se uchechtl. „Asi už jsem se nechal strhnout tvojí paranoiou.“
Ale Adam věděl, že Marek se jen snaží odvést pozornost. Viděl, jak se mu zachvěla ruka, když si nalil sklenici vody.
Nebylo to jen v jeho hlavě.
Co vlastně mám doma?
Adam se rozhodl, že musí zjistit víc.
Usedl k laptopu a zadal do vyhledávače symboly, které byly vyryté do rámu zrcadla. Chvíli mu trvalo, než našel něco podobného – staré alchymistické znaky, používané v 17. století. Některé se pojily k transmutaci, jiné k rituálům spojeným s průchody mezi světy.
Srdce mu zabušilo rychleji.
Jeden z těchto znaků označoval „Bránu mezi realitami“.
Adam se podíval přes rameno na zrcadlo. Bylo tiché. Nehybné. Ale měl pocit, že se z jeho rámu vyzařuje cosi téměř živého – cosi, co na něj čeká.
Nevěděl, co přesně vlastní.
Ale věděl jedno – tohle nebylo obyčejné zrcadlo.
Kapitola 3: Stopy minulosti
Adam seděl v potemnělé studovně univerzitního archivu a prsty netrpělivě poklepával na starý svazek, který před ním ležel. Vzduch byl prosycen vůní zažloutlého papíru a inkoustu, zatímco tiché šustění listů okolních badatelů vytvářelo podivně klidnou kulisu jeho vnitřního neklidu.
Po několika bezvýsledných hodinách hledání konečně narazil na zmínku o jménu, které ho přivedlo sem – Elias von Rosenthal. V kronice z konce sedmnáctého století našel zápis o muži, který byl ve své době považován za excentrického alchymistu a badatele tajných věd. Spekulovalo se, že jeho výzkum překračoval hranice běžné vědy.
Ale to, co Adama skutečně zarazilo, byl popis zrcadla.
„…Umístěno v Rosenthalově vile, o tomto zrcadle se tvrdí, že je oknem mezi světy. Jeho odrazy nejsou vždy pravdivé a mnozí, kdo v něm spatřili vlastní obraz, tvrdili, že viděli i něco… jiného.“
Adam si přejel rukou přes ústa. Tohle nebyla náhoda.
Jeho prsty nervózně sjely po fotografii připojené ke stránce – starý, zpustlý dům na okraji města, obklopený zarostlou zahradou. Místo, kde Elias prováděl své experimenty.
Setkání s Lucií
Chtěl odpovědi. A potřeboval někoho, kdo by mu pomohl je najít.
To ho přivedlo k Lucii.
Byla historickou badatelkou, specializovala se na okultní symboliku v renesančním umění a alchymistických textech. Když ji oslovil, chvíli na něj hleděla podezřívavě, ale jakmile se zmínil o jméně Elias von Rosenthal, její výraz se změnil.
„Tohle není jméno, které slyším často,“ řekla a opřela se v křesle. „Pokud o něm víte, znamená to, že už jste zašli dál, než by bylo bezpečné.“
„To zní skoro jako varování,“ odvětil Adam.
Lucie se pousmála, ale její oči zůstaly vážné. „Možná je.“
Adam jí ukázal fotografii symbolů na rámu zrcadla.
Lucie se nad nimi zamračila. „Tady vidím něco, co se často vyskytovalo v alchymistických spisech o transmutaci duše. Tenhle symbol tady… to je znak pro přechod mezi světy. A tenhle…“ její prst se lehce dotkl jednoho z vyrytých znaků, „ten je zvláštní. Může znamenat zrcadlení nebo dvojníka.“
Adam si vzpomněl na vlastní odraz, na ten zvláštní úsměv, který nepatřil jemu.
„Podle starých textů Elias von Rosenthal věřil, že existují paralelní reality – že každé zrcadlo není jen obyčejným odrazem, ale portálem, skrz který lze spatřit… jinou verzi naší skutečnosti,“ pokračovala Lucie. „Někteří tvrdili, že se mu podařilo přenést vědomí mezi světy. Jiní si ale mysleli, že místo toho něco vpustil dovnitř.“
Adam si promnul spánky. „Musím se dostat do té vily.“
Lucie chvíli mlčela. Pak přikývla. „Dobře. Ale nejdeš tam sám.“
Vila alchymisty
O pár hodin později stáli před bránou chátrajícího sídla.
Dům vypadal přesně jako na fotografii v kronice. Masivní dřevěné dveře, na kterých se čas podepsal vrstvou plísně, rozbitá okna a nádech něčeho, co nešlo popsat – jakési neviditelné napětí, které se vznášelo ve vzduchu.
Lucie položila ruku na kovovou bránu, která se pod jejím dotekem s vrzáním otevřela.
„Skvělé. Vždycky jsem chtěla vstoupit do místa, kde prováděl experimenty šílený alchymista,“ zamumlala sarkasticky, ale Adam slyšel v jejím hlase napětí.
Vešli dovnitř.
Dům byl chladný. Vlhký. Staré dřevěné podlahy skřípaly pod jejich kroky. Prach pokrýval nábytek, knihy byly rozházené po podlaze, jako by někdo odešel ve spěchu.
Adam si všiml stolu pokrytého zašlými papíry. Opatrně jeden zvedl a zatajil dech.
Byl to rukopis, v němž Elias zaznamenával své pokusy. Místo chemických vzorců ale papíry obsahovaly náčrty symbolů, podobných těm, které měl Adam na rámu svého zrcadla.
A pak si všiml řádku, který mu sevřel žaludek.
„Oni čekají. Vědí, že je vidíme. A jednoho dne si pro nás přijdou.“
Adam cítil, jak se mu zježily chlupy na zátylku. Náhle měl neodbytný pocit, že nejsou v domě sami.
Pomalu vzhlédl.
V odrazu starého zaprášeného zrcadla v rohu místnosti viděl sebe i Lucii. Ale byl tam ještě někdo další.
Stála tam postava. Rozmazaná, téměř lidská, ale její rysy byly podivně neostré, jako by nebyla celá.
A pak se pohnula – ne v zrcadle, ale venku, mimo něj.
Adam zadržel dech.
„Musíme odsud vypadnout,“ zašeptal Lucii.
Neptala se proč. Prostě ho popadla za ruku a vyběhli ven, těžké dveře se za nimi s dutým bouchnutím zavřely.
Teprve když byli zpátky v bezpečí auta, se Adam odvážil znovu promluvit.
„Tohle zrcadlo… to není jen obyčejný předmět. Není to pasivní věc, která jen odráží realitu. Je to… něco jiného.“
Lucie si otřela čelo, na kterém se perlil pot. „Je to okno.“
„Okno do jiného světa?“
Lucie pomalu přikývla.
„Nebo… okno, kterým se někdo dívá zpět.“
Kapitola 4: Druhá strana
Adam seděl v temném bytě a zíral na zrcadlo. Bylo něco po půlnoci, venku byl klid, ale uvnitř něj bouřil neklidný vír myšlenek.
Už věděl, že tohle nebylo obyčejné zrcadlo. Bylo oknem. Bránou. Ale kam vedlo? A kdo nebo co stálo na druhé straně?
Nádech. Výdech.
Vstal a přistoupil blíž. Srdce mu tlouklo jako zvon, když natáhl ruku a konečky prstů se dotkl studeného skla.
A v tom okamžiku se svět propadl.
Za hranicí reality
Nebyl to pád, nebylo to ani prudké škubnutí. Spíš pocit, jako by ho pohltila hluboká voda, vtáhla ho do svého nitra a převrátila všechno, co znal.
Když znovu otevřel oči, stál uprostřed svého bytu. Nebo aspoň něčeho, co jako jeho byt vypadalo.
Stěny měly stejný tvar, nábytek stál na stejných místech. Ale vzduch byl těžký, jako by byl hustší, dusivější. A světlo… světlo bylo podivně mdlé, jako by sem nikdy skutečně nedopadalo.
Adam se pomalu otočil dokola. Okno bylo tam, kde mělo být, ale když k němu přistoupil, viděl za ním neznámou krajinu – město, které nepoznával. Ulice se klikatily v podivných úhlech, domy byly zdeformované, jako by je někdo vytáhl do výšky víc, než dovolovaly fyzikální zákony. A tam dole, mezi těmi podivnými budovami, se pohybovaly siluety.
Lidé?
Ne.
Něco jiného.
Byly příliš vysoké. Příliš tiché. A všechny, úplně všechny, se dívaly směrem k němu.
Adam ucouvl od okna, když se za ním ozvalo tiché zavření dveří.
Rychle se otočil.
A tam stál on.
Tedy – někdo, kdo vypadal přesně jako on.
Muž měl stejné vlasy, stejný obličej, ale jeho oči byly… jiné. Zářily slabým světlem, jako odraz luny na temné hladině. Jeho úsměv byl nepatrně nakřivo, sotva znatelně falešný.
„Tak jsi konečně tady,“ řekl ten druhý Adam.
Jeho hlas byl tichý, podivně rezonující, jako by mluvil z hlubin ozvěny.
Adam polkl. „Kde to jsem?“
Dvojník naklonil hlavu. „Na druhé straně. Tam, kde všechno mělo být.“
„Co tím myslíš?“
Dvojník přešel k zrcadlu, které stálo v místnosti. Na jeho povrchu se mihotaly stíny, pomalu se pohybující jako něco živého.
„Svět, ve kterém žiješ, není jediný. Rosenthal to pochopil jako první. Otevřel cestu mezi námi a vámi. Ale něco… se pokazilo.“
Adam cítil, jak mu na čele vyrážejí kapičky potu. „Co se pokazilo?“
Dvojník se na něj podíval a poprvé se jeho úsměv vytratil. „Brána se otevřela. Ale zůstala otevřená příliš dlouho.“
Adam polkl. „A co… co to znamená?“
Dvojník se pomalu přiblížil a Adam si všiml, že jeho pohyby jsou o zlomek sekundy opožděné. Jako by jeho tělo reagovalo jinak, než by mělo.
„Znamená to,“ zašeptal, „že něco prošlo.“
Něco, co nechce být viděno
Adam couvl. Měl pocit, že vzduch kolem něj houstne, že prostor sám se mírně chvěje, jako když člověk zadržuje dech.
„Musím se vrátit,“ řekl.
Dvojník se pousmál. „To už není tak snadné. Svět není jen jednosměrná cesta. Každý, kdo přejde, musí nechat něco na oplátku.“
Adam polkl. „Co… co tím myslíš?“
Dvojník se otočil k zrcadlu a přejel po něm prsty. Sklo se zavlnilo jako hladina vody.
„Každý, kdo přejde, musí něco nechat. A někdy…“ otočil se zpět k Adamovi, jeho oči nyní zářily jasněji než předtím, „někdy to znamená své místo.“
Adam pochopil.
„Chceš mě tu nechat místo sebe.“
Dvojník se pousmál. „Byl jsem na téhle straně příliš dlouho.“
Útěk
Adam neměl čas přemýšlet. Vrhl se ke zrcadlu, ale v okamžiku, kdy se ho dotkl, ucítil, jak ho cosi táhne zpět.
Dvojník ho popadl za zápěstí. Jeho stisk byl chladný, téměř mrtvý.
„Ne tak rychle,“ zamumlal.
Adam se vzepřel, ale dvojník byl silnější, než vypadal. V jeho očích teď tančilo cosi jiného, něco, co v něm možná ani nebylo lidské.
Sklo se začalo zavírat.
Ne.
Ne!
S posledním zoufalým výkřikem Adam trhl rukou, vrazil pěstí do dvojníkovy tváře a vrhl se zpět do zrcadla.
Nastal náraz.
Svět se převrátil.
A pak – ticho.
Zpět?
Adam zalapal po dechu a otevřel oči.
Byl zpátky ve svém bytě. Zrcadlo stálo na svém místě, jeho povrch byl znovu nehybný, chladný.
Byl zpátky.
Nebo ne?
Opatrně přistoupil blíž a podíval se na svůj odraz.
Všechno vypadalo normálně.
A pak si všiml detailu, který mu způsobil mrazivé sevření žaludku.
Jeho odraz se nadechl o zlomek sekundy později než on.
Kapitola 5: Hranice mezi světy
Adam stál před zrcadlem a cítil, jak mu po zádech stéká chladný pot. Něco bylo špatně. Od chvíle, kdy se vrátil z druhé strany, měl pocit, že jeho svět je nepatrně posunutý, jako by realita už nebyla dokonale sladěná s jeho vlastní existencí.
A co bylo nejhorší… něco ho sledovalo.
Každý pohled do zrcadla, každý odraz v skle, každý stín v rohu místnosti – všechno v sobě mělo cosi znepokojivého. Ať už v tom byl kdokoli nebo cokoli, nechtělo ho to pustit.
Past alchymisty
Lucie rozložila na stole několik zažloutlých papírů. Našla je v archivu staré vily, kde kdysi žil Elias von Rosenthal.
„Tohle jsou jeho zápisky,“ řekla, když si Adam sedl naproti ní. Její prsty přejely po starém inkoustu, slova byla vybledlá, ale stále čitelná. „A myslím, že právě tady máme odpověď na to, co se děje.“
Adam se sklonil blíž. Stránky popisovaly experimenty se zrcadlem, alchymistovu posedlost hledáním „pravé podstaty reality“. Ale pak narazil na jednu větu, která ho zneklidnila.
„První prošel, ale nevrátil se. Druhý prošel, ale vrátil se jiný. Třetí… třetí si myslel, že se vrátil, ale ve skutečnosti ho brána jen napodobila.“
Adamovi vyschlo v ústech.
„Myslíš, že to…“ hlas se mu zlomil. „Myslíš, že já…“
Lucie zavrtěla hlavou. „Nevím. Ale vím, že zrcadlo není jen portál. Je to past. Ti, kdo ho použili, se už nikdy skutečně nevrátili.“
Adam se opřel v židli a promnul si obličej. Co když ten, kdo se vrátil, nejsem já? Co když jsem jen odraz něčeho jiného?
A v tu chvíli se něco pohnulo.
Hlasy v zrcadle
Adam prudce vzhlédl. Zrcadlo se zatřáslo, jako když do něj udeří poryv větru. Na skle se začaly rýsovat siluety.
Ne jedna. Několik.
Lucie zalapala po dechu. „Proboha…“
Adam vstal a pomalu přistoupil ke zrcadlu. Siluety získávaly jasnější tvar – byly to postavy. Některé byly rozmazané, jiné téměř jasné. A všechny na něj zíraly.
Byli to lidé. Lidé, kteří v zrcadle uvízli.
„Pomoz nám,“ zašeptal jeden z nich. Jeho ústa se pohnula, ale zvuk nešel z jeho hrdla – ozýval se přímo z hloubky Adamovy mysli.
„Jsme uvězněni,“ pokračovala jiná postava, žena s prázdnýma očima. „Oni nás sem vtáhli. A teď hledají další…“
Adam cítil, jak mu buší srdce. „Co jsou zač?“ zeptal se.
Odpověď přišla okamžitě.
„Jsou to zrcadla nás samých. Napodobeniny. Chtějí nahradit ty, kdo se odváží projít.“
Lucie zbledla. „Musíme tu bránu zavřít.“
Adam přikývl. Ale než se pohnul, postavy v zrcadle ustoupily a na jejich místě se objevil on.
Dvojník.
Měl ten samý úsměv jako předtím – úsměv, který nepatřil Adamovi. Pomalu zvedl ruku a dotkl se zevnitř skla.
„Už jsem skoro tam,“ zašeptal.
Adam pocítil, jak mu něco stisklo srdce. Už jsem skoro tam.
Lucie ho chytila za paži. „To on tě chce nahradit! Musíme něco udělat!“
Adam sevřel ruce v pěst. Nevěděl, co se stane, ale jedno bylo jisté – pokud něco neudělají teď, bude pozdě.
Zavření brány
„Musíme zjistit, jak Rosenthal chtěl bránu zavřít,“ řekla Lucie a znovu prolistovala zápisky.
Adam se otočil zpět k zrcadlu. Dvojník se začal tlačit ven. Sklo se napínalo jako vodní hladina, hrozilo, že povolí každou vteřinu.
A pak našel Lucie odpověď.
„Brána se může uzavřít pouze tehdy, pokud se odmítne zrcadlový odraz.“
Lucie se na něj podívala. „Musíš mu ukázat, že není tebou.“
Adam pohlédl na svého dvojníka. Byl stejný. Stejné oči, stejné rysy. Ale něco v něm nebylo lidské.
Pomalu k němu přistoupil.
„Nejsi já,“ řekl nahlas.
Dvojník se přestal usmívat.
„Nejsi skutečný.“
Dvojník zavrčel. Sklo se začalo třást.
„Nejsi Adam.“
Ve chvíli, kdy to řekl, se něco stalo. Sklo prasklo. Jako když se rozbije led, jako když se zničí iluze. Dvojník začal blednout, jeho tvář se rozpíjela, měnila se v cosi beztvarého.
A pak se zrcadlo roztříštilo.
Ticho
Lucie a Adam stáli v prázdném bytě, na podlaze se válely střepy. Bylo po všem.
Adam se pomalu otočil k Lucii. „Myslíš, že je to opravdu pryč?“
Lucie se na chvíli zamyslela. Pak se sklonila, sebrala jeden ze střepů a podívala se do něj.
„Doufám,“ odpověděla tiše.
Adam se nadechl. Ale co když ne?
Co když jednou… něco jiného najde cestu zpět?
Kapitola 6: Únik nebo vězení?
Byt byl zahalen do nepřirozeného ticha. Adam a Lucie stáli nad starými alchymistickými zápisky, které se jim podařilo poskládat dohromady. Elias von Rosenthal si vedl podrobné záznamy o rituálu uzavření – složitém, nebezpečném procesu, který měl jediný cíl: jednou provždy zapečetit bránu mezi světy.
„Tady to je,“ ukázala Lucie na stránku pokrytou složitými symboly. „Pokud to správně chápu, musíme přerušit spojení mezi realitami. Potřebujeme zrcadlo, krev a…“
Odmlčela se.
Adam se zamračil. „A co?“
Lucie polkla. „A musíme si být jistí, že na této straně zůstane ten správný člověk.“
Adamovi se sevřel žaludek. Neměli čas přemýšlet, protože zrcadlo se začalo měnit.
Na jeho povrchu se vlnily temné stíny, odraz pokoje se rozkládal do nesouměrných úhlů, jako by se sklo snažilo rozhodnout, jakou realitu vlastně ukázat. A pak se objevila ruka.
Vynořila se přímo ze skla – dlouhé, nepřirozeně pokřivené prsty. A po ní přišlo něco jiného.
Dvojník.
Vyšel ze zrcadla hladce, jako kdyby skrz něj procházel odjakživa. Měl Adamovu tvář, ale jeho oči… jeho oči byly prázdné.
„Neměl ses vracet,“ řekl dvojník tiše.
Adam ustoupil. Cítil, jak se Lucie přitiskla k jeho boku.
„Tohle je můj svět,“ pokračoval dvojník a pomalu k nim kráčel. „A ty jsi jen vetřelec, který se snaží něco napravit. Ale už je pozdě.“
Adam se snažil ignorovat chlad, který se mu šířil po těle. „Nechci být na tvém místě. A ty nebudeš na mém.“
Dvojník se pousmál. „Ale já už jsem na tvém místě.“
A v tu chvíli Adam pochopil.
Tohle nebyl jen jeho odraz. Byl to on sám – nebo alespoň něco, co se za něj vydávalo. A pokud rituál nezvládne, pokud ho nezastaví teď… zůstane na téhle straně navždy.
Souboj o realitu
Lucie začala odříkávat latinské fráze ze zápisků, zatímco Adam držel v ruce starý nůž. Podle textu musel uzavřít kruh kolem zrcadla a obětovat malou část sebe – krev, dotek, něco, co vytvořilo pouto mezi ním a světem, ze kterého pocházel.
„Adamé, rychle!“ vykřikla Lucie.
Dvojník se pohnul. A tentokrát zaútočil.
Adam se sotva vyhnul jeho paži, která po něm chňapla. Měl pocit, že se dotkl prázdnoty, jakoby jeho dvojník byl jen obalem, pouhou ozvěnou reality. Ale byl silný.
Dvojník ho strhl na zem. Adam dopadl tvrdě na dřevěnou podlahu, až mu vyrazil dech.
Lucie mezitím dokončovala rituál – kruh kolem zrcadla se začal rozsvěcovat slabým světlem.
„Musíš ho dostat zpět!“ zakřičela.
Adam se pokusil vymanit z dvojníkova sevření, ale ten byl silnější. Přitlačil ho k podlaze a sklonil se k němu.
„Tohle je můj svět,“ zašeptal.
Adam sebral poslední zbytky sil a udeřil ho. Pěst narazila do dvojníkovy tváře – a ta se rozmazala, jako kdyby se dotkl tekutého obrazu.
Zaskřípění.
Praskání.
Zrcadlo se začalo rozpadat.
Lucie dokončila poslední slova rituálu a světlo kolem nich explodovalo.
Dvojník se pokusil ustoupit, ale něco ho vtahovalo zpět. Jeho tělo se začalo kroutit, trhat na střípky, jako kdyby byl jen stínem, který nikdy neměl existovat.
„Ne…“ zasípal. „Tohle nebyl tvůj svět. Byla to jen chyba…“
A pak zmizel.
Adam se zvedl, srdce mu bušilo v hrudi. Cítil, že ho Lucie chytla za ruku a táhla ho pryč.
„Musíme vypadnout!“
Poslední pohled
Zrcadlo se třáslo. Praskliny se šířily jako pavučina. Adam a Lucie stáli na prahu místnosti a dívali se, jak se sklo láme a tříští.
A pak – ticho.
Bylo po všem.
Adam si otřel čelo a pohlédl na Lucii. „Fungovalo to?“
Lucie si vzala střep z rozbitého zrcadla a přiložila ho k oku. V odraze neviděla nic než sebe samotnou.
„Myslím, že ano,“ řekla tiše.
Adam se zhluboka nadechl.
Byl zpátky. Byl skutečně zpátky.
Ale než odvrátil pohled, zachytil něco jiného.
Na posledním zbytku zrcadlové plochy…
se na něj usmívala jeho vlastní tvář.
Ne ta, která mu patřila.
Ne ta, kterou znal.
Ale ta, která zůstala uvězněná na druhé straně.
A než se střep rozpadl v prach, jeho odraz mrkl.
Epilog: Nový majitel
O několik měsíců později se na jiném konci města konal bleší trh.
Starý obchodník vytáhl ze skladu zvláštní staré zrcadlo. Nebylo na něm nic zvláštního – až na nepatrné praskliny po okrajích.
Postavil ho na prodejní stůl a ani si nevšiml, že něco ve skle zůstalo.
A o pár minut později se u něj zastavil nový zákazník.
Zvědavě si prohlédl rám, lehce přejel prsty po skle a pousmál se.
„Kolik za něj?“ zeptal se.
Obchodník pokrčil rameny. „Dvě stovky.“
Muž se zamyslel.
A pak přikývl.
„Beru ho.“
