1. kapitola – Kocour a záhadná myš
Kocour Filip se líně protáhl na sluníčku a zamžoural po zahradě. Bylo krásné odpoledne, tráva voněla letním teplem a v dálce bzučela moucha. Filip měl všechno pod kontrolou. Znal každý kout této zahrady, každý keř, každou cestičku mezi květinami. Nic mu nemohlo uniknout.
Ale pak si něčeho všiml.
Uprostřed cestičky seděla myš. A nebyla to jen tak ledajaká myš – byla kulatá, pěkně vypasená a nijak se neskrývala. Naopak, seděla tam docela klidně a vypadala, jako by se ani nebála. Filip naklonil hlavu na stranu. Každá myš, kterou kdy viděl, se ho pokusila zdrhnout hned, jak ji zahlédl. Ale tahle? Nic.
Zužil oči, stáhl uši dozadu a přikrčil se. „Chystá se utéct, jen co se k ní přiblížím,“ pomyslel si. Potichu se připlížil blíž, jeho drápy se sotva dotýkaly země. Myš si ho všimla, ale místo aby vzala do zaječích, pohodlně si přisedla na zadní nožky a upřela na něj malá, lesklá očka.
„Co to má být?“ zavrněl Filip. „Ty se mě nebojíš?“
Myš se zasmála. „Proč bych se měla bát?“
„Protože jsem kocour,“ odpověděl Filip důležitě. „A kocouři loví myši. Každá správná myš by teď měla zběsile utíkat.“
Myš zakroutila hlavou. „Jenže já nejsem obyčejná myš. Já jsem neviditelná.“
Filip ztuhl a pak vyprskl smíchy. „Neviditelná? No to určitě! Já tě ale vidím úplně jasně.“
Myš si povzdychla, jako by ji unavovalo vysvětlovat tak základní věci. „Vidíš mě, protože se díváš moc povrchně. Když se někdo nedívá pořádně, pak nejsem vidět vůbec.“
Kocour zamrkal. „To je nesmysl,“ zavrčel. „Když něco vidím, tak to prostě vidím.“
„A jsi si tím jistý?“ naklonila se myš blíž. „Díváš se někdy na oblohu a nevidíš mraky, protože je tvé oči berou jako samozřejmost? Nebo slyšíš tichý vítr, ale hned ho zapomeneš, protože ho považuješ za obyčejný? Svět je plný věcí, které lidé i kocouři nevidí, protože je nikdy doopravdy nehledají.“
Filip přimhouřil oči. Tohle už se mu nelíbilo. Jestli si tahle myš myslí, že ho obelstí chytrými řečmi, tak se mýlí. Ale na druhou stranu… byl si opravdu jistý tím, co vidí?
Ocasem mrskl sem a tam. „Tak dobře,“ řekl nakonec. „Jestli jsi neviditelná, pak se schovej. Já zavřu oči a nebudu tě sledovat. A až je otevřu, tak uvidíme, jestli jsi opravdu zmizela.“
Myš se potěšeně usmála. „Výborně! Ale pamatuj si – pokud opravdu nevěříš, že můžu být neviditelná, pak mě stejně vždycky uvidíš.“
Filip zamrkal. Tohle znělo ještě podivněji než předtím. Zavřel oči, nastražil uši a čekal. Slyšel jemný pohyb v trávě. Pak bylo ticho. Po pár vteřinách oči znovu otevřel.
Myš tam stále seděla.
„Ha!“ vykřikl vítězně. „Pořád jsi tady! Takže žádné kouzlo neexistuje!“
Myš pokrčila rameny. „Možná ses nedíval správně. Možná jsi prostě nebyl připraven vidět, že jsem zmizela.“
Filip se zamračil. Tohle byla ta nejzvláštnější myš, jakou kdy potkal. Ale jedno bylo jisté – už se jí jen tak nezbaví. A možná… Možná to nebude vůbec na škodu.
A tak se zrodilo první tajemství, které Filip musel rozluštit.
2. kapitola – Kouzlo nebo podvod?
Filip se rozhodl, že si na tu záhadnou myš posvítí. Něco na ní bylo jinak než na všech ostatních myších, které kdy viděl. Každá správná myš by se měla kocoura bát, utíkat před ním a třást se v pelíšku někde hluboko v trávě. Ale tahle? Nejenže se nebála, ale dokonce tvrdila, že je neviditelná.
To bylo naprosto absurdní. Filip přece viděl její kulaté tělo, její dlouhý ocásek i její malá, černá očka, která se na něj pobaveně dívala. Viděl ji jasně – a přesto ho něco nutilo pochybovat.
„Jestli nelže, musí mít nějaké kouzlo,“ pomyslel si. „A jestli má kouzlo, musím zjistit, jak to dělá.“
A tak se rozhodl, že ji bude sledovat.
Myš, kterou nikdo neviděl
Filip se nenápadně držel v jejím stínu, zatímco myš si jen tak poskakovala po zahradě. Nebála se ničeho a nikoho. Přeběhla po cestičce přímo kolem velkého psa, který obvykle štěkal na vše, co se jen mihlo. Ale tentokrát pes jen zívl a líně zavřel oči.
Filip ztuhl. „Jak to, že si jí nevšiml? Byla přímo před ním!“
Myš pokračovala dál. Vrabci na plotě cvrlikali jeden přes druhého, ale ani jediný se nezvedl k varovnému letu. Nikdo si jí nevšímal. Filip se rozhodl, že zkusí experiment. Přikrčil se za květináč a sledoval, jak se myš loudá směrem ke schodům verandy, kde si děti hrály s míčem.
A pak se stalo něco opravdu divného.
Jeden z chlapců kopl míč, který se skutálel přímo k myši. Filip byl si jistý, že teď si jí určitě všimnou – vždyť seděla přímo u jejich nohou! Ale chlapec se jen rozhlédl, vzal míč a běžel zpět.
Ani pohledem po ní nezavadil.
Filipovy chlupy se zježily. „To přece není možné!“
Zmizení a návraty
„Teď už mi věříš?“ ozvalo se mu za zády. Filip nadskočil a otočil se. Myš stála na kameni a spokojeně si čistila fousky.
„Ty… Ty jsi tam před chvílí nebyla!“ zamrkal.
„Ale byla,“ odpověděla nevinně myš. „Jen ses na mě nedíval pořádně.“
Filip cítil, jak mu mozek začíná bublat jako hrnec mléka, který někdo nechal příliš dlouho na ohni. „To nedává smysl! Já tě viděl, ale oni ne. Jak to děláš?“
Myš naklonila hlavu a potutelně se usmála. „Možná si jen vybíráš, co chceš vidět. A možná si ostatní vybírají taky.“
Pak se rozběhla k pařezu, skočila na něj, a než Filip stihl mrknout, byla pryč.
Kocour se připlížil blíž a přičichl k pařezu. Žádná stopa, žádný pach, nic. Jakoby se vypařila do vzduchu. Zamračil se. „Dobře, myško, tuhle hru beru. Ale nenechám se jen tak napálit.“
Když se otočil, myš opět seděla přesně tam, kde před chvílí zmizela.
„Hledáš něco?“ zeptala se nevinně.
Filipovi se naježil ocas. „Tohle je podvod,“ sykl. „Musíš mít někde tajné chodbičky nebo nějaký trik. Ale já na to přijdu.“
Myš si povzdychla a znovu si začala čistit fousky. „Možná ano. A možná ne. Každopádně to bude zábava, viď?“
Filip ji probodl pohledem. Možná to byla hra pro ni, ale pro něj to byla výzva. Pokud tahle myš měla nějaké kouzlo, musel ho odhalit. A pokud ne… no, pak měl co do činění s tou nejzvláštnější myší na světě.
Ať tak či onak, nemohl se od ní odtrhnout. Musel zjistit pravdu.
3. kapitola – Lovec v pasti
Filip ležel schovaný za květináčem a sledoval myš, která si naprosto beze strachu vykračovala po cestičce mezi záhony. Dělal to už několik dní. Pozoroval ji, analyzoval její pohyby, čekal na tu správnou chvíli, kdy se mu podaří ji chytit a konečně zjistit pravdu.
„Pokud má nějaké kouzlo, musím přijít na to, jak funguje. A pokud žádné nemá, musím ji dostat tak jako tak,“ rozhodl se.
A tak se pustil do práce.
První past – skok jistoty
Filip si vyhlédl okamžik, kdy myš vylezla na kámen, aby si z něj očividně vychutnala výhled na zahradu. To byla jeho šance. Pečlivě si přikrčil tělo, napnul svaly a…
Vystartoval!
Jediným ladným skokem se ocitl přesně na tom místě, kde měla být. Ale místo tlusté, kulaté myši tam nebylo nic – jen prázdný kámen.
„Cože?!“ vyjekl zmateně.
„Měl bys lépe mířit,“ ozvalo se za jeho zády.
Otočil se a tam byla. Seděla si klidně na dřevěném prkně vedle starého kolečka a vesele si česala fousky.
Filipovy oči se zúžily. „Dobře, tohle se mi vůbec nelíbí.“
Druhá past – důmyslná léčka
Když obyčejný skok nestačil, Filip se rozhodl použít strategii.
Připravil dokonalou léčku – nastražil mezi květináči malou skulinku, kudy myš obvykle probíhala, a když do ní tentokrát vleze, jednoduše tam spustí tlapku a zatarasí jí cestu.
Čekal. Napjatý. Připravený.
A pak myš opravdu vběhla přesně tam, kde měla.
„Teď!“ Filip bleskově spustil tlapku dolů.
Chytil… vzduch.
Myš už zase seděla o kousek dál, jako by se vůbec nic nestalo. Pobaveně se na něj podívala. „Zdá se, že se ti něco nepovedlo, kocoure.“
Filip se zamračil. „To přece není možné! Musela tudy projít, ale najednou je jinde! Jak to dělá?“
Třetí past – neomylný plán
Filip si sedl a začal přemýšlet. Nebylo možné, aby byla opravdu neviditelná. Musela mít nějaký trik, nějaký způsob, jak se mu neustále vyhýbá. Tentokrát neudělá chybu.
Rozhodl se na ni nečíhat sám – využil přírodu. Do úzké skuliny mezi dvěma prkny nasypal pár drobků a čekal. Myš si na ně dříve či později přijde, protože žádná myš neodolá jídlu. A až tam vleze… prkna se pohnou a ona se ocitne v pasti!
Čekal dlouho. Moc dlouho.
A pak si všiml pohybu.
Ale ne tam, kde měl!
Myš totiž seděla přímo vedle něj a zkoumala jeho past se zájmem, jako by to byla nějaká umělecká výstava.
„Tohle sis připravil pro mě?“ zeptala se nadšeně. „Jak milé! Musím říct, že se ti povedlo být docela vynalézavý. Ale… pořád tě něco brzdí.“
Filip byl naprosto v šoku. „Jak jsi—?!“
Myš se usmála. „Řekla jsem ti to už na začátku. Neviditelný není ten, kdo zmizí, ale ten, koho si nikdo nevšímá. Ty jsi se na mě příliš soustředil, a proto jsi mě nikdy nemohl opravdu najít.“
Lovec, který se nechal chytit
Filip se zamračil. „To nedává smysl.“
Ale ať nad tím přemýšlel jakkoli, musel uznat jednu věc – tahle myš ho dokázala přechytračit už třikrát. A místo toho, aby ho to rozčilovalo, najednou si uvědomil něco zvláštního.
Bavilo ho to.
Nešlo už jen o to, že chtěl zjistit její tajemství. Byla to hra, napínavá a zajímavá, něco, co se mu v životě ještě nestalo. Každá jiná myš by dávno utekla, ale tahle tu pořád byla. Hrála s ním hru, kterou ještě nikdy nehrál. A co bylo nejpodivnější – už ji nechtěl jen chytit.
Chtěl pochopit.
Chtěl vědět, jak se na svět dívá ona.
A tak se Filip rozhodl, že to nevzdá. Ať už šlo o kouzlo, trik, nebo něco úplně jiného, musel na to přijít. A tentokrát už věděl, že to nepůjde jen tak silou.
Musel začít přemýšlet jako myš.
4. kapitola – Pravda pod nosem
Filip se konečně rozhodl. Dost bylo neúspěšných pokusů a pastí, dost bylo přemýšlení, jak myš dokáže mizet a znovu se objevovat. Tentokrát si dal záležet.
Tahle past bude dokonalá.
Připravil si všechno. Vypozoroval její oblíbené cestičky, zjistil, kde se nejčastěji zastavuje, a především – konečně přestal spoléhat jen na rychlost a sílu. Dnes použije svůj rozum.
A tak čekal.
Skrýval se v trávě, dokonale nehybný, soustředěný na každý pohyb. A když myš konečně vykoukla zpoza pařezu, přesně tak, jak předpokládal, neváhal.
Vystartoval.
Tentokrát žádné unáhlené skoky, žádná unáhlená gesta. Pečlivě vypočítaný pohyb. Myš sebou trhla a pokusila se uhnout – ale Filip byl připravený. V poslední chvíli otočil tlapku, zablokoval jí cestu a…
Chytil ji.
Opravdu ji chytil.
Jeho tlapky obklopily kulaté tělíčko myši. Cítil, jak jí pod fousky proběhl lehoučký záchvěv překvapení. Tentokrát neutekla. Tentokrát byla jeho.
Filip se vítězně usmál. „Ha! Tak co teď?“
Myš se na něj podívala. Nebyl v jejích očích strach? Ne, nebyl. Jen ten její typický pobavený výraz.
A pak se usmála.
„Opravdu sis mě všiml?“ řekla jemně. „Ale všiml sis mě jinak než na začátku.“
Filip ztuhl. Čekal všechno – že se pokusí vymanit, že se bude vymlouvat, že zkusí ještě jeden ze svých triků. Ale tohle…?
Přimhouřil oči. „Samozřejmě, že jsem si tě všiml. Vždyť tě držím!“
Myš jen pokrčila rameny. „Ano. Ale viděl jsi mě i předtím. A přesto ti pořád připadalo, že mizím.“
Kocour otevřel tlamu, aby něco namítl, ale pak se zarazil. Co když měla pravdu? Co když byla celou dobu na očích, jen on se díval špatně?
Začal si v hlavě přehrávat všechny ty chvíle, kdy mu unikla. Všechny okamžiky, kdy se soustředil jen na svůj lov a přitom mu něco důležitého unikalo.
Co když její neviditelnost nikdy nebylo kouzlo? Co když to bylo něco úplně jiného?
Neviditelnost, která nebyla kouzlem
Filip se pomalu uvolnil. Už ji nedržel tak pevně, spíš ji jen jemně obklopoval tlapkami.
„Takže… tys vlastně nikdy nemizela,“ zamumlal.
Myš zavrtěla hlavou. „Ne. Jen sis mě někdy nevšímal tak, jak bys měl.“
Filipovy fousky sebou trhly. „Ale… ale jak je to možné? Viděl jsem tě jasně! A přesto jsi mi pokaždé unikla!“
Myš si povzdychla, jako by mluvila s někým, kdo konečně začíná chápat, ale pořád ještě ne úplně.
„Všichni vnímají jen to, co považují za důležité. Podívej se kolem sebe. Lidé přecházejí po chodnících a nevšímají si trávy mezi spárami dlažby. Vrabci hledají drobky a nevšímají si stínu pod plotem. Pes vidí jen to, co se hýbe dostatečně rychle, aby ho to zaujalo. A ty? Ty ses soustředil jen na lov.“
Filip zůstal mlčet.
„A tak sis mě sice viděl,“ pokračovala myš, „ale nikdy jsi mě opravdu nevnímal. Až teď.“
Změna pohledu
Filip uvolnil tlapky úplně. Myš neskočila pryč, neutekla. Prostě tam seděla a dívala se na něj.
Když ji viděl poprvé, byla jen obyčejnou myší, kterou chtěl ulovit. Pak se stala záhadou, kterou musel vyřešit. A teď?
Teď už to nebylo ani jedno.
„Takže neviditelnost…“ zamumlal. „To není trik?“
„Není,“ odpověděla myš. „To, co nevidíš, záleží na tom, na co se díváš.“
Filip se usmál. Bylo to tak jednoduché. A přesto to tak dlouho neviděl.
Nejenže ho přelstila. Naučila ho dívat se jinak.
A už v tu chvíli věděl, že ho tahle myš baví. Ne jako kořist, ale jako někdo, kdo ho dokáže obelstít, přimět přemýšlet a hrát s ním hru, která byla mnohem zajímavější než obyčejný lov.
Otočil se na bok, stočil ocas kolem těla a zamyšleně sledoval oblohu.
Myš se uvelebila vedle něj.
„Tak co teď?“ zeptala se.
Filip zavřel oči. „Teď? Teď se budu dívat pořádně.“
A myš se usmála.
5. kapitola – Nový pohled na svět
Slunce se líně opíralo o zahradu a hřálo Filipův kožich, zatímco se protahoval mezi květináči. Byly to zvláštní dny. Ještě před nějakým časem by si nikdy nepomyslel, že bude trávit čas s myší – a už vůbec ne tím způsobem, jakým to dělal teď.
Nebyl to lov. Nebyl to ani souboj. Byla to hra – ale jiná, než jaké kdy hrál.
Myš si tiše poskočila vedle něj a spokojeně si česala fousky. „Dnes ti něco ukážu,“ řekla s tím svým typickým pobaveným úsměvem.
Filip ji následoval. Už ji nehonil. Už se nesnažil ji chytit. Místo toho sledoval, kam ho vede.
Svět, který neviděl
Myš se zastavila na okraji trávníku a pohledem naznačila, aby se Filip pořádně podíval.
„Co vidíš?“ zeptala se.
Filip se zamyslel. „Trávu.“
Myš se usmála. „Podívej se lépe.“
Filip přimhouřil oči. A najednou si všiml, že to není jen tráva. Byly tam vyšlapané cestičky – neviditelné, dokud na ně člověk nezaostřil. Drobné tunely v zeleném moři, po kterých se pohybovali malí tvorové, o kterých nikdy nepřemýšlel.
„Tyhle cesty tu byly vždycky,“ řekla myš. „Jen jsi je neviděl.“
Filip fascinovaně zkoumal krajinu pod sebou. Tráva už nebyla jen tráva. Byla plná ukrytých stop, malých tajemství a důkazů života, který předtím přehlížel.
Nečekaná setkání
O kousek dál se myš zastavila u starého dřevěného plotu. Filip si všiml, že v jedné z prasklin se něco hýbe. Naklonil hlavu a napjal uši.
„Je tam pavouk,“ zašeptala myš.
Filip přiblížil nos. A opravdu – mezi dřevěnými prkny se skrýval drobný pavouček, jehož tenká vlákna se téměř ztrácela ve světle.
„Nikdy sis ho nevšiml, viď?“ zeptala se myš.
Filip zavrtěl hlavou. Nikdy ho nenapadlo se podívat. Pavouci tu byli vždy, stejně jako cestičky v trávě. Jen je nikdy nepovažoval za důležité.
„A takhle funguje neviditelnost?“ zamumlal.
Myš se usmála. „Tak nějak.“
Jiný pohled na svět
Filip se už nesnažil rozluštit žádné kouzlo. Už chápal. Myš nikdy nebyla neviditelná – jen ji nikdo pořádně neviděl.
A tak se teď učil. Učil se zastavit. Dívat se jinak.
Najednou si všiml, že zahrada není jen místem, kde se honí za myšmi a vyhřívá na slunci. Byla plná věcí, které předtím přehlížel – jemných pohybů v trávě, nečekaných hostů mezi listím, tichého šustění křídel.
A poprvé v životě se cítil… jinak.
Ne jako lovec. Ne jako někdo, kdo musí ovládat každý kout zahrady. Ale jako někdo, kdo se učí rozumět světu jinak než dřív.
Zmizení, které nevadí
Jednoho dne myš zmizela.
Filip se ráno protáhl, udělal pár kroků po cestičce, ale nikde ji nezahlédl. Čekal, jestli se objeví její kulaté tělíčko mezi kameny nebo ji uslyší švitořit někde v trávě. Ale tentokrát… nic.
Posadil se a chvíli poslouchal zahradu.
Vítr jemně rozehrál listy. Pavouk ve starém plotě se pohyboval mezi svými vlákny. Vrabci skákali po větvích a v dálce si děti házely míčem.
A Filip se usmál.
Věděl, že myš je tam někde. Možná ho pozoruje z úkrytu, možná si jen hraje na neviditelnou.
Ale tentokrát ji nehledal.
Protože už věděl, že někdy stačí jen dívat se správně.
