Kapitola 1: Ztracená hra
Mlha se líně válela kolem opuštěného domu na kraji města. Jeho okenice byly zkroucené časem, omítka se loupala jako hadí kůže a těžké dubové dveře vrzaly při každém poryvu větru. Nikdo už dávno nečekal, že se sem někdo odváží vstoupit – až do dnešního večera.
„Tohle je šílenství,“ zamumlala Klára a objala se rukama.
„Ale no tak, není to vzrušující?“ odpověděl Martin s pobaveným úsměvem a pohlédl na kamarády, kteří se shromáždili na starém schodišti. S ním tam stáli ještě David, Anička a Filip. Celkem pět přátel, kteří se rozhodli prolomit legendy o tom, že tenhle dům není tak docela opuštěný.
Podlaha půdy pod jejich kroky skřípala a v tlumeném světle baterek se mezi trámy třpytil prach. Mezi starými bednami a roztrhanými pytli ležela dřevěná truhlice. Byla černá, s ornamenty připomínajícími vířící stíny. Na víku byl vyrytý nápis v jazyce, který nedokázali přečíst.
David poklekl a pomalu víko nadzvedl.
Uvnitř ležela desková hra. Byla podivná – nešlo o žádnou komerční hru s barevnými figurkami nebo pravidly na papíře. Deska byla z tmavého dřeva, se zvláštními rytinami, které se při pohledu z různých úhlů zdály měnit tvar. Místo běžné hrací plochy byla poseta symboly, které se táhly v podivném spirálovitém vzoru ke středu. Uprostřed byl kruh, uvnitř kterého ležely dvě kostky – vyřezané z něčeho, co připomínalo kosti.
„Hra stínů,“ přečetla Anička nahlas vyryté písmo v dolní části desky.
„To zní hrozivě,“ utrousila Klára a poodstoupila.
„Jenže to je to, co hledáme, ne?“ Martin se usmál a pokrčil rameny. „Pojďme si ji zahrát!“
Něco na jeho slovech v tomhle prázdném, zapomenutém domě znělo nepatřičně. Ale přesto, jako by je ta hra sama volala, usedli kolem starého dřevěného stolu uprostřed půdy. David natáhl ruku a sáhl po kostkách.
Jakmile se jich dotkl, deska se nepatrně zachvěla.
„Viděli jste to?“ zašeptala Klára.
„Jen staré dřevo,“ mávl rukou Filip.
David kostky pozvedl a hodil. Odrážely se od desky, a když se zastavily, všichni se naklonili blíž.
Šest a tři.
Po desce se rozběhly temné linky, jako kdyby se pod povrchem pohybovalo něco živého. Symboly se jemně rozsvítily a temnota v kruhu uprostřed se začala stáčet do víru.
A pak to uviděli.
Z temnoty na stole se zvedl stín. Nejprve to byl jen beztvarý oblak, ale pak začal získávat tvar – dlouhé prsty, podlouhlé ruce, nejasně rozeznatelná postava bez tváře. Pomalu se naklonila k nim, jako by je pozorovala… a pak se pohnula.
Klára vyjekla a odskočila. Filip upustil baterku, jejíž světlo sebou trhalo po místnosti. Anička se křečovitě držela okraje stolu, neschopná odtrhnout oči od té věci.
„Tohle… tohle je jen trik, že jo?“ vydechl Martin, ale v jeho hlase zazněla pochybnost.
Pak se ozval šepot. Nebyl hlasitý, spíš jako vzdálený dech, který se šířil vzduchem a pronikal jim pod kůži. Slova byla nesrozumitelná, ale jejich význam jim byl až příliš jasný.
Hra začala.
A nebylo cesty zpět.
Kapitola 2: První hrůza
Stín se svíjel uprostřed hrací desky jako živá věc. Nebyl pevný, nebyl skutečný – a přesto vrhal vlastní stíny, které se rozlézaly po stole a po podlaze jako dlouhé chapadla. Bylo v něm něco nesprávného, něco, co odporovalo samotné podstatě světa, jak ho znali.
A pak se deska pohnula.
Sama od sebe.
Hráči sebou trhli, ale žádný z nich se jí nedotýkal. Kostky se pomalu zvedly do vzduchu, jako kdyby je neviditelná ruka sevřela, a znovu dopadly na dřevěnou plochu.
Čtyři a pět.
Ticho, které následovalo, bylo husté a těžké. Pak se místnost kolem nich změnila.
Zdi, ještě před chvílí staré a rozpraskané, se začaly vlnit, jako by byly z kouře. Barvy bledly, tvary se rozpíjely. Stará půda přestala být půdou – místo toho je obklopila temnota, hluboká, bezedná, pronikající do každého kouta.
A v té temnotě něco bylo.
Aniččin dech se zrychlil. „Tohle se nemůže dít… to se nemůže dít…“ šeptala.
Ale dělo se to.
První hráč: Klára.
Byla to její figurka, která se posunula jako první. Jako by si ji hra sama vybrala.
Najednou ucítila chlad na zádech. Přes rameno zahlédla pohyb. Bylo to jen mihnutí, ale věděla, že tam něco je.
Otočila se.
Chodba, která vedla ke schodišti, už tam nebyla. Místo ní stála uprostřed dlouhého, úzkého koridoru s blikajícím světlem. Znala to místo.
Byla to nemocniční chodba.
Klára se nadechla prudce, neschopná se pohnout. V tom okamžiku uslyšela zvuk.
Klik. Klik. Klik.
Tiché klapání bot o podlahu. Blížilo se. Pomalu, metodicky.
Věděla, co uvidí, ještě dřív, než se otočila.
Postava v bílém nemocničním plášti stála na konci chodby. Ale nebyla… lidská. Tvrdé, prázdné oči, které nepatřily žádnému lékaři, se na ni upíraly. Obličej byl podivně hladký, jako vyřezaný z vosku.
Klik. Klik. Blíž.
Klára se otočila a utíkala.
Druhý hráč: Filip.
Seděl stále u stolu, ale zároveň neseděl.
Místnost se kolem něj rozpadla a znovu složila. Byl zpátky ve svém pokoji – nebo alespoň ve stínu něčeho, co jeho pokoj kdysi býval.
A pak přišly hlasy.
Šeptaly mu do uší, zněly zpod postele, z koutů, ze stěn.
„Vidíme tě, Filipe…“
„Víš, co jsi udělal…?“
„Měl jsi říct pravdu…“
Znal ten hlas. Znali ho všichni – jeho sestra, jeho rodiče, jeho přátelé. Ale teď v něm bylo něco zkaženého, protáhlého, jiného.
Filip se přitiskl zády ke zdi. Nemělo to smysl. Hlasy se blížily, těsněji, těsněji…
Ostatní hráči.
Martin, David a Anička sledovali, jak se jejich přátelé zmítají ve vlastních hrůzách, ale nedokázali je probudit. Byli tu, ale zároveň nebyli.
„Musíme hru zastavit!“ vykřikl Martin a pokusil se desku převrhnout.
Nešlo to.
„Nějak to musí jít,“ zamumlala Anička a začala hledat pravidla – jakoukoli stopu, jak se z toho dostat.
Na zadní straně desky bylo vyryté jediné slovo.
DOHRAJTE.
Ať chtěli, nebo ne, pravidla byla jasná.
Hra pokračovala.
Kapitola 3: Pravidla hry
Vzduch v místnosti byl těžký, nabitý něčím neviditelným, co se jim pomalu vtíralo pod kůži. Klára a Filip se třásli – stále ještě nedokázali pochopit, co se jim právě stalo. Stíny, hlasy, přízraky… Bylo to skutečné? Nebo jen nějaký podivný psychologický trik, kterým je tahle hra zkoušela?
David se natáhl ke hře. Nechtěl ji znovu rozjet, ale potřeboval ji pochopit. Přes její tmavé dřevo přejel prsty – zdálo se být teplé, téměř pulzující. A pak si všiml něčeho, co předtím přehlédli.
„Podívejte se,“ zamumlal a ukázal na dolní okraj desky.
Vyrytá slova, která se dřív zdála jen jako obyčejné ornamenty, nyní jasně vystoupila do popředí.
„Hru nelze přestat hrát, dokud není dokončena. Každý hod rozhoduje o osudu.“
Martin si odfrkl. „Tohle nemůže být vážně…“
Aniččin pohled byl však pevný. „Ale je. Tohle už dávno není jen hra.“
Tajemství hry
Aničce se podařilo otevřít malou zásuvku na boku desky. Uvnitř byly zažloutlé, potrhané karty. Žádný výrobce, žádná čísla nebo běžné označení. Jen zvláštní symboly a texty psané starým, téměř rozpadlým inkoustem.
Každá karta nesla výzvu.
David vytáhl jednu náhodně a četl nahlas:
„Nalezni svůj odraz ve stínu a řekni pravdu, jinak budeš navždy pronásledován.“
Ostatní karty byly ještě horší. Některé z nich vyzývaly k činům, které nikdo z nich nechtěl ani vyslovit nahlas.
A pak tu byla poslední.
Byla prázdná.
Martin si ji přitáhl blíž. „Co to znamená?“
Klára měla najednou pocit, že deska pod jejími prsty vibruje. „Možná… možná čeká na to, aby se na ní objevilo něco nového.“
Její slova zapadla do těžkého ticha.
Brána mezi světy
Najednou se dům zachvěl. Podlahové prkno pod Filipem zapraskalo tak silně, že se musel chytit stolu, aby nespadl.
A pak to uslyšeli.
Zvuk.
Nebylo to bouchání, ani kroky. Bylo to něco hlubšího, primitivnějšího. Jako by se za zdmi něco dralo na povrch, jako by se něco probouzelo.
„Někdo jiný tu je,“ zašeptala Klára a pomalu otočila hlavu k temnému rohu místnosti.
A pak to uviděli.
Stěna… se hýbala. Temnota se stáčela do podoby něčeho, co mělo ruce, prsty, obličej – nebo alespoň něco, co se snažilo lidskou tvář napodobit. Oči byly prázdné, bez výrazu, ale přesto je sledovaly.
A bylo jich víc.
Vylézaly ze zdí, z podlahy, z každého stínu v místnosti. Pohybovaly se trhaně, jako loutky bez provázků, a jejich ústa se rozevírala v němém výkřiku.
Filip ustoupil, srdce mu bušilo jako splašené. „Musíme pryč! Hned teď!“
„To nejde!“ vykřikla Anička. „Viděli jste pravidla – pokud utečeme, nikdy to neskončí!“
Martin se otočil k Davidovi. „A co když to stejně nikdy neskončí? Co když je to jen past, která nás udrží ve hře, dokud…“
Nedořekl to. Protože v tom okamžiku se jeden ze stínů pohnul rychleji než ostatní.
Sápal se po něm.
Rozdělení skupiny
Panika propukla naplno. Filip se rozběhl ke dveřím a prudce je otevřel – jen aby se ocitl v úplně jiné místnosti, než byla ta, ve které sem přišli. Stěny byly zkroucené, podlaha se vlnila jako hladina vody.
„To není možné!“
Martin a David se vrhli za ním, zatímco Klára s Aničkou zůstaly stát u stolu.
„Musíme hrát dál!“ vykřikla Anička zoufale.
„A co když je to přesně to, co chtějí?“ Klára se otočila k černé bráně, která se teď otevírala uprostřed místnosti, a její pohled byl plný děsu.
Skupina se rozdělila.
A hra pokračovala.
Kapitola 4: Hra mění realitu
Bylo to jako v zlém snu.
Stěny domu se vlnily, jako by byly tvořené něčím tekutým, nestálým. Podlaha se pod nimi pohybovala, natahovala se do nekonečna a pak se smršťovala do úzkých, klaustrofobních chodeb. Zdi dýchaly. Dveře, které před chvílí vedly ven, se nyní otvíraly do místností, které tu předtím nebyly – do sálů s vysokými stropy, do temných chodeb, které se táhly do nicoty.
Svět kolem nich se deformoval a podřizoval se pravidlům hry.
Martin přitiskl ruku ke zdi a ucítil, jak se pod jeho prsty látka reality pohybuje jako napnutá kůže. „Tohle… tohle už není náš svět.“
Boj, který nelze vyhrát
Z temnoty se vynořily stíny. Nebyly to obyčejné přízraky – tahle stvoření se pohybovala jako rozbité loutky, jejich končetiny se trhaly v nepřirozených úhlech, jejich tváře byly hladké, beztvaré. Pohybovaly se trhaně, ale rychle.
„Běžte!“ vykřikl David a popadl první věc, kterou našel – starou kovovou tyč, která ležela v rohu místnosti. S veškerou silou ji rozmáchnul proti jednomu z těch tvorů.
Nic.
Tyč prošla skrz, jako by byl stín jen iluzí. A pak… se tvor pohnul a prudce trhl hlavou směrem k němu.
David ucítil mrazivou bolest, jako by mu něco sevřelo srdce. Zakolísal. Tyč vyklouzla z jeho ruky.
„Nejde je zranit!“ vykřikla Anička. „Jsou jen… jsou jen částí hry!“
Filip se zoufale rozhlédl kolem sebe. „Tak co máme dělat?!“
Klára sevřela pěsti. Pak si vzpomněla.
Jediná cesta ven je hrát.
„Musíme pokračovat ve hře,“ řekla tiše.
Paralelní dimenze
Zatímco se přátelé snažili pochopit, co dělat, Filip ustoupil dozadu… a propadl se.
Doslova.
Podlaha pod ním se otevřela jako trhlina ve skutečnosti a on cítil, jak padá – ne dolů, ale spíš do strany, jako kdyby ho něco vtáhlo do jiného úhlu existence.
Dopadl tvrdě na chladný kámen.
Byl v jiné místnosti. Ale nebyla to místnost, kterou znal. Stěny byly pokryté starými rytinami, připomínajícími znaky na herní desce. Ve vzduchu visela zvláštní mlha, která se stáčela do spirál.
A pak ho uviděl.
Muž stál uprostřed místnosti. Byl bledý, téměř průsvitný. Jeho oči byly prázdné, hluboké.
„Kdo… kdo jsi?“ zašeptal Filip.
Postava pomalu zvedla hlavu. „Další hráč,“ řekla hlasem, který zněl, jako by přicházel z velké dálky. „Stejně jako ty.“
Filip se přikrčil. „Co to znamená?“
Muž se na něj podíval a v jeho pohledu bylo cosi tragického. „Hra nekončí. Hraje se dál a dál. Dokud někdo… nedohrá.“
„Jak ji zastavíme?“ Filip cítil, jak se mu na čele perlí studený pot.
Muž se pohnul blíž. Jeho rysy byly teď ostřejší. Na obličeji měl hluboké jizvy, jeho prsty byly pokroucené, jako by je někdy dávno zlomili.
„Jediná cesta ven je hra,“ zašeptal.
Filip polkl. „Ale jak—“
Než stačil dokončit otázku, místnost se kolem něj rozpadla a on padal zpět do reality.
Spolupráce, nebo smrt
Filip dopadl na podlahu zpět mezi své přátele. Ti se k němu otočili, ale on se nezdržoval vysvětlováním.
„Musíme hrát!“ vyhrkl.
„Cože?“ Martin vypadal, jako by ho chtěl praštit.
„Nemůžeme bojovat. Nemůžeme utéct. Musíme dokončit hru, jinak tady uvízneme navždy.“ Filip se podíval na Aničku, která přikývla.
David zaťal čelist. „Tak dobře. Dohrajeme to.“
Martin si povzdechl. „Ale pokud hrajeme podle jejich pravidel… kdo říká, že někdo z nás přežije?“
Na to neměl nikdo odpověď.
Ale už neměli na vybranou.
Hra pokračovala.
Kapitola 5: Cena prohry
Vzduch v místnosti byl mrtvý. Nehýbal se, neochlazoval jejich rozpálenou kůži, ani neuklidňoval zrychlené dechy. Hra se změnila. Už nešlo jen o házení kostkami a tahy figurkami. Teď už věděli, že každý hod mohl být jejich poslední.
Seděli kolem desky, oči upřené na symboly, které se v nepravidelných intervalech rozsvěcovaly. Bylo jich pět. A pak čtyři.
Chyběla Klára.
Jedna chyba. Jedna prohra. Jeden život.
Stalo se to tak rychle, že to nikdo nestačil zastavit.
Klára byla ta, která vždy bojovala proti pravidlům. Nedokázala přijmout myšlenku, že jsou jen figurkami v cizí hře. Takže když přišla její řada, rozhodla se, že ji zničí.
Popadla desku a s výkřikem ji chtěla převrátit.
Jakmile se jí prsty dotkly rytin, místnost potemněla. Nebylo to jako předtím – žádná pomalá transformace, žádné šeptající stíny. Bylo to náhlé a neodvratné.
Klára otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. Její oči se rozšířily hrůzou, když se jí pod nohama začala rozpadat podlaha. Nebo to možná byla ona, kdo se rozpadal.
David se vrhl vpřed, chtěl ji chytit, ale jeho ruka prošla skrz ni, jako by už nebyla součástí tohoto světa.
A pak zmizela.
Tvář ve hře
Chvíli bylo ticho. Jen černé, ničím nerušené ticho.
A pak se deska znovu rozzářila.
Na jejím povrchu, tam, kde předtím byla jen hladká, nečitelná rytina, se objevila nová podoba. Klářina tvář.
Vykřičená, zkroucená v posledním okamžiku hrůzy, její oči plné zoufalství.
„To… to se nemůže dít,“ šeptla Anička a pevně sevřela okraj stolu, jako by se mohla udržet ve světě, který jim unikal mezi prsty.
„Ale děje,“ odpověděl Filip a stáhl ruku z desky. Prsty měl ledové.
Pravidla jsou neúprosná
Hra s nimi neměla slitování. Nebylo úniku. Nebylo možnosti vzdát se. A teď už nebylo pochyb – pokud nebudou hrát, pokud nebudou poslouchat pravidla, čeká je stejný osud jako Kláru.
Martin se podíval na ostatní. „Musíme být opatrní. Každý má už jen jeden pokus. Jednu šanci na přežití.“
„A pokud prohrajeme?“ Filipova otázka visela ve vzduchu.
„Pak skončíme jako ona.“
Anička se chvěla. „Myslíte, že je… že je pořád naživu?“
David sevřel zuby. „Nevím. Ale teď už nemůžeme riskovat další chybu.“
Temná tajemství
Když se svět kolem nich znovu ustálil, deska se znovu pohnula. Kostky se samy zvedly a s tichým klapotem dopadly na herní plochu.
Pět a dva.
Symboly na desce se rozhořely bledým světlem a pak se před nimi pomalu začaly objevovat karty. Tentokrát se na nich neobjevily úkoly nebo hádanky.
Byla na nich jejich jména.
A pod nimi – jejich nejhlubší tajemství.
David natáhl ruku a neochotně otočil svou kartu.
„Zabil jsi něco, co bylo kdysi živé, a nikdy jsi to nepřiznal.“
Polkl. Ostatní na něj upřeli pohledy.
„Co to znamená?“ Aniččin hlas byl sotva slyšitelný.
David zavrtěl hlavou. „Nic… Je to hloupost.“
Hra věděla. Hra je znala. A hru nešlo obelhat.
Nátlak a volba
„Tohle už není jen hra,“ zamumlal Filip. „To je něco víc. Něco, co nás testuje. Chce nás zlomit.“
„Ne, to není pravda,“ Martin zavrtěl hlavou. „To je jen trik. Chce nás vyděsit, aby nás přiměla udělat chybu.“
Ale byli už vyděšení. Byli na pokraji zhroucení. A věděli, že to nejhorší je teprve čeká.
Hra nebyla jen o přežití. Byla o nich. O tom, kým jsou. A co všechno jsou ochotni obětovat, aby se dostali ven.
Napětí v místnosti stoupalo. Hodiny neexistovaly, ale cítili, že čas se krátí.
A pak se hra znovu roztočila.
Kapitola 6: Poslední tah
Místnost se třásla v samotných základech. Zdi, podlaha, strop – všechno se vlnilo a rozpadalo do temnoty, jako by se realita konečně vzdávala a poddávala se hrůze, kterou hra přinesla. Zbývali jen oni čtyři. David, Anička, Filip a Martin.
Klára byla pryč. Její tvář stále zůstávala vyryta v desce hry, její oči v hrůze rozšířené, uvězněné v tom posledním okamžiku, než ji pohltila temnota.
A pak se objevila ta poslední karta.
David ji opatrně vzal do ruky a četl nahlas.
„Hru lze ukončit jediným způsobem. Jeden hráč musí obětovat svou duši.“
Rozhodnutí
Ticho bylo ohlušující.
„To… to musí být vtip,“ vydechla Anička.
„Není,“ řekl Filip. „Celou dobu jsme hledali pravidlo, které by nám dalo šanci vyhrát. A tady ho máme.“
Martin sevřel pěsti. „Tohle není vítězství. To je past!“
David neodpověděl. Jeho pohled byl upřený na desku, na figurky, které se stále chvěly, jako by měly vlastní vůli.
„Pokud to neuděláme,“ řekl nakonec, „budeme tu navždy. Stejně jako Klára.“
„Neexistuje jiný způsob?“ Anička zoufale listovala v kartách, v pravidlech, v symbolech vyrytých do desky. Ale nic.
Jen tahle jedna věta.
Jeden musí padnout, aby ostatní mohli odejít.
Poslední hod
David si přitáhl kostky k sobě.
„Ne,“ Filip natáhl ruku, jako by mu je chtěl vyrvat. „To nemůžeš.“
David se na něj podíval. „A co jiného uděláme? Vsadíme náš osud na další tahy? Kolik ještě můžeme ztratit?“
Filip neměl odpověď.
Martin zatnul čelist. „Tohle není správné. To nemůžeš udělat.“
Ale David už se rozhodl.
Nadechl se a hodil.
Kostky se odrazily od desky, několikrát se otočily ve vzduchu a pak s dutým zvukem dopadly.
Šest a šest.
Černá tma se roztrhla jako hadí kůže.
Celá místnost se zachvěla, stíny začaly křičet. Ozývaly se výkřiky, šepoty, rozpadávající se hlasy těch, kteří hru hráli před nimi. Stěny pukaly, praskliny se rozbíhaly podlahou jako černé řeky.
A pak všechno utichlo.
Příšery zmizely. Stíny se stáhly. Hra přestala existovat.
Něco není v pořádku
David otevřel oči.
Byl zpět.
Stále seděli kolem stolu. Místnost vypadala normálně – stará, zaprášená půda opuštěného domu. Hra ležela uprostřed, mrtvá, nehybná.
„Už je konec?“ zašeptala Anička.
Filip se rozhlédl. „Já… myslím, že jo.“
Martin se postavil na nohy. „Musíme odtud vypadnout. Hned.“
Jeden po druhém se zvedli a zamířili ke dveřím. Když Filip uchopil kliku, s úlevou zjistil, že tentokrát se otevřely. Schody dolů byly přesně tam, kde měly být.
A pak David ucítil zvláštní tlak na hrudi.
Ztuhl.
Jeho dech se zrychlil.
„Počkejte…“
Ostatní se otočili.
Aniččin pohled se změnil v hrůzu. „Davide…“
David se podíval dolů na své ruce.
Prsty mu začaly blednout.
Tělo se pomalu rozplývalo, jako by se stával součástí něčeho jiného. Něčeho, co už nepatřilo do tohoto světa.
„Ne… ne, to ne!“ Filip se ho pokusil chytit, ale jeho ruka prošla skrz.
David pochopil.
Hra mu nelhala.
Opravdu skončila. Ale cena za vítězství byla zaplacena.
Když naposledy pohlédl na své přátele, viděl jejich výrazy – šok, smutek, bezmoc.
A pak ho pohltila temnota.
Hra byla dohrána.
Ale ona nikdy doopravdy neskončila.
Kapitola 7: Kruh se uzavírá
Byli zpět.
Anička si jako první uvědomila, že dýchá jiný vzduch. Pryč byla těžká, mrtvá atmosféra hry, pryč bylo šeptání z temnoty. Když zamrkala a podívala se kolem, seděla na dřevěné podlaze podkroví, přesně tam, kde tahle noční můra začala.
Filip se opíral o zeď, jeho hrudník se prudce zvedal a klesal. Martin stál u dveří, jako by si stále nebyl jistý, jestli jsou skutečné.
David… nebyl nikde.
Nikdo nemluvil. Bylo to příliš čerstvé, příliš syrové.
Pak Filip natáhl ruku ke svému telefonu, který předtím ležel na podlaze vedle něj. Obrazovka se rozsvítila. A to, co uviděl, mu vyrazilo dech.
Datum: O pět dní později.
„To… to není možné,“ zašeptal.
„Zmizeli jsme na několik dní?“ Martin se podíval na Aničku, ale ta jen zavrtěla hlavou.
„Nemohli jsme být pryč tak dlouho. My… my jsme tam byli sotva pár hodin…“
A přesto hodiny nelhaly. Ani telefonní zprávy od rodičů, které byly plné obav a zoufalství.
Vrátili se.
Ale čas se posunul.
Není úniku
Vyšli ven z domu. Ulice byly stejné, svět se zdál normální. Lidé kráčeli po chodnících, auta projížděla kolem.
Ale něco bylo špatně.
Aničku bodal v zátylku zvláštní pocit, jako kdyby je někdo sledoval. Filip se třásl, i když venku nebyla zima. Martin se neustále ohlížel přes rameno.
Když došli k Filipovu bytu, zavřeli za sebou dveře a zůstali stát v tichu.
A pak si toho všimli.
V zrcadle na chodbě se pohnul stín.
Anička zalapala po dechu.
Martin se pomalu otočil. „Viděli jste to?“
Znovu.
Nešlo o odraz žádného z nich. Bylo to něco jiného – temného, rozmazaného. A stálo to v rohu místnosti.
A pak to zmizelo.
Filip couvl a narazil zády na stěnu. „To není… to nemůže…“
Aniččin hlas byl sotva slyšitelný. „Ona nikdy neskončila.“
Poslední tajemství
Martin sáhl do kapsy. V prstech nahmatal něco tvrdého a hladkého.
Když ruku vytáhl, zíral na malou herní figurku.
Byla z černého dřeva, vyřezaná do podoby člověka. Ale nebyla jeho.
Byla to figurka Davida.
Srdce mu vynechalo jeden úder.
„Martine…“ Anička ustoupila o krok, jako by pochopila dřív než on.
Filip polkl. „Proč ji máš?“
„Já… já nevím. Musela mi zůstat, když jsme…“
Ale ani sám sobě nevěřil.
Hra si vzala Davida. Ale zároveň si nechala něco z nich.
Dveře podkroví
Na druhém konci města se ozvalo tiché cvaknutí.
Dveře na půdu starého domu se samy od sebe zavřely.
Uvnitř, v prachu a stínech, se na desce staré hry rozsvítily nové symboly.
A pak se sama otočila, jako by čekala na nové hráče.
Čekala na další tah.
A kruh se uzavřel.
