Kapitola 1: Ticho po člověku
Městečko Holtbury mělo tu zvláštní schopnost nechat čas zpomalit. Ulice se táhly v klidných křivkách mezi řadami domků s upravenými zahrádkami, kde keře šeptaly ve větru a psi znuděně pozorovali kolemjdoucí. Lidé tu zdravili sousedy jménem, večery voněly po čerstvém chlebu a pečeném masu, a když někdo pozapomněl zamknout dveře, bylo to spíš projev důvěry než nedbalosti.
Bylo pondělní ráno, přesně takové, jaké by si člověk přál – bez větších očekávání a bez výstředních překvapení. A přesto se v knihkupectví na rohu Maple Street otevřely dveře, zvoneček nezazvonil a nikdo z nich už nevyšel ven.
Lena Wardová stála před výlohou toho malého obchodu, kde se ještě včera v okně vyjímal ručně psaný nápis: „Kniha je přítel, který nikdy nemlčí.“ Dnes tam byla jen prázdnota. Ne rozbitá. Ne chaotická. Jen… příliš čistá.
„Řekni mi, že tohle není zase ten typ případu, co tě bude strašit ve snech,“ pronesl Marcus Thorne, když k ní došel, se šálkem kávy v ruce a výrazem, který by šel označit za neurčitě cynický.
Lena se neotočila. Očima přejížděla výlohu, detaily za sklem, rovné linie pultu, neporušenou poličku s detektivkami. „Není to vražda. Není to loupež. Nejsou stopy. Jen… zmizel.“
„Takže… zmizení,“ zamručel Marcus a usrkl kávu. „Na škále podivností od jednoho do výletu do Bermudského trojúhelníku, kde bys to zařadila?“
Lena mlčela. Ve skutečnosti už od rána cítila, že je tu něco jinak. Něco jemného, ale neodbytného, jako slabé hučení za stěnou, které si zpočátku nevšimnete, ale později vám brání v usnutí.
Uvnitř obchodu nebylo nic převráceného. Knihy stály na svých místech, počítač u pultu byl zapnutý, ještě přihlášený. Na stolku zůstal položený hrnek s čajem – vlažným. Ale nikde žádný Caldwell.
„Zákazník volal policii. Prý měl domluvené vyzvednutí objednávky. Dveře byly odemčené, světla rozsvícená, ale nikdo neodpovídal. A pak to našel.“ Lena ukázala k pultu.
Na něm stála kamera. Starší model, upevněná na stativu, jako by někdo natáčel rozhovor nebo dokument. Nesvítila, ale byla zapnutá. Vedle ní ležela SD karta.
„Tohle tu nepatří,“ podotkl Marcus. „Caldwell neuměl ani zapnout chytrý telefon, natož kameru.“
„Přesně tak. A přesto tu je. A nahrávala.“
V kanceláři na policejní stanici se vzduch zachvěl, když Kayla Reeveová, specialistka na digitální záznamy a excentrická pomocnice při složitějších případech, přehrála nahrávku. Obraz byl zrnitý, jako staré VHS. Záběr mířil přímo na pult. Caldwell se zrovna skláněl nad knihou, na chvíli zvedl hlavu, jako by něco zaslechl – a pak se zastavil. Ne pohnul. Zastavil. Obraz se rozmazal. Na okamžik přeletěl přes záběr záblesk světla, jako když se objektiv přepálí přímým sluncem. Následovalo cvaknutí – možná závěrka – a pak… prázdno. Caldwell zmizel ze záběru.
Doslova.
„Žádný střih. Žádný efekt. Kamera běží dál, ale on už tam není,“ řekla Kayla tiše. „Jako když smažeš vrstvu v editoru. Jen pryč.“
Lena seděla nehnutě. V očích se jí leskl známý stín – ten, který se zjeví, když racionalita začne klopýtat o vlastní jistoty. „Co bylo to světlo?“
„Ne světlo. Něco jako… přeliv. Možná optický glitch. Ale je to, jako by kamera zachytila něco, co jsme my neviděli. Něco, co se tam objevilo jen na zlomek vteřiny.“
„Zvětši to.“
Kayla udělala, co se jí řeklo. Zpomalený záběr. Na okraji rámečku, tam kde by mělo být jen rozmazané pozadí, se na zlomek sekundy objevila silueta. Nejasná. Zakřivená. Něco mezi člověkem a… stativem? Časem?
A pak – tikání. Slabé. Sotva slyšitelné. Ale Lena si byla jistá. Slyšela to i v tom obchodě.
„To není člověk,“ zašeptala.
Marcus se zamračil. „Myslíš si, že to má nějaký smysl? Nějaké… pravidlo?“
Lena vstala. „Zatím ne. Ale máme první otázku, která mě zajímá: Proč tam ta kamera byla? A kdo ji tam dal?“
Ticho po člověku mělo v Holtbury novou podobu. Nešlo o smutek. Ani o prázdnotu. Bylo to něco mnohem děsivějšího. Ticho, které se objevilo místo něčeho, co by tam mělo být.
A ve skle výlohy knihkupectví – tam, kde se dřív zrcadlily jen regály s knihami – se na okamžik mihla postava v odrazu, která nepatřila ani Leně, ani Marcusovi, ani žádnému jinému přihlížejícímu.
Jenom kamera by to zachytila.
Ale kdo by pak sledoval záznam?
Kapitola 2: Objektiv lže
Když ve městě zmizela druhá osoba, přestal být Holtbury jen klidným městečkem s hezkými zahradami a zapomenutým rytmem dní. Stal se ozvěnou něčeho, co nemělo jméno. Něčeho, co se tiše dívá.
Byla čtvrteční noc, kdy sousedka z protějšího domu nahlásila, že paní Willoughbyová, učitelka tance, neotevřela dveře žádné ze svých čtvrtečních žaček. To by ještě nebylo nic podivného – snad jen náhlá nemoc, řekli byste. Ale když dorazili policisté, dveře byly odemčené, hudba hrála z reproduktoru, a v hlavním sále, mezi zrcadly a stojany na baletní obruče, stála kamera. Ne v rohu. Ne skrytá. Uprostřed místnosti, namířená přímo na prázdnou podlahu.
„Někdo má velmi špatný smysl pro humor,“ pronesl Marcus, když se sklonil ke stativu.
„A velmi dobrý smysl pro choreografii,“ odpověděla Lena. „Podívej se, jak je přesně uprostřed kruhu z otisků.“
Podlaha byla čistá, ale světlo dopadající skrz okenní rolety odhalilo podivný vzorec – kroky, otisky tanečních bot, směřující kamsi do ztracena. Poslední stopa se končila přímo před kamerou.
Záznam byl… horší než ten předchozí.
„Tohle je… nesmysl,“ zavrčela Kayla Reeveová, když na monitoru přehrávala video. Seděla ve své chaotické pracovně, obklopená monitory, kabely, nářadím a několika modely dronů. Po každé větě ukusovala z karamelové tyčinky a prsty jí běhaly po klávesnici jako jazzový pianista pod tlakem.
Obraz byl neklidný. Ne rozmazaný jako předtím, ale přeskakující, jako by kamera nestíhala zpracovávat to, co vidí. Na videu paní Willoughbyová tančila – pohybovala se ladně, přesně, ale její pohyby se dublovaly. Jakoby čas neplynul rovně. Každé gesto mělo ozvěnu. Každý krok jakoby zanechal stín, který se pohyboval jiným směrem.
„Tohle není fyzicky možné,“ poznamenala Lena. „To nejsou odlesky. To je… jiný úhel. Jako by ji kamera natáčela z vícero perspektiv zároveň.“
„Jo,“ přikývla Kayla pomalu. „A to nejhorší teprve přijde.“
V polovině videa se něco změnilo. Obraz se zatměl. Na sekundu. A pak se objevil zpět. Ale v zrcadlech, která dříve odrážela sál, už Willoughbyová nebyla. Kamera ji stále snímala. Tančila, točila se, pohybovala se… ale její odraz chyběl.
A pak – jedno ze zrcadel zamrkalo. Doslova. Rychlý pohyb, jako lidské víčko. A když se záběr rozjasnil, bylo po všem. Tanec skončil. Podlaha prázdná. Kamera běžela.
„Tohle už není obraz reality,“ pronesla Kayla tiše. „Tohle je… něčí obraz reality. Kamera ukazuje, co vidí někdo jiný. Nebo něco jiného.“
„Jak to myslíš?“
„Jako kdybys dal kameru do rukou cizinci z jiného světa. Jeho chápání prostoru, pohybu, přítomnosti… je odlišné. Nevidí, co my. Nebo vidí víc. Možná vidí možnosti.“
Lena se zachvěla. Ještě včera večer měla další z těch snů. Opakovaly se, stávaly se čím dál detailnějšími. Tentokrát stála ve vstupní hale starého domu, který nikdy neviděla – a přesto přesně věděla, kde co je. Na zdi visel obraz. Když se přiblížila, uviděla, že je na něm sama. Ale postava na obraze jí neodpovídala pohledem – dívala se do objektivu. Přímo na ni.
„Kde se ty kamery berou?“ zeptal se Marcus později, když společně seděli ve staré kavárně s výhledem na taneční školu, teď už uzavřenou žlutou páskou.
„Nikde,“ odpověděla Lena. „Nikdo je nevidí, dokud se něco nestane. A vždycky jsou tam až potom. Jako kdyby někdo chtěl, abychom se dívali.“
„Na co?“
„Na to, čemu nemáme rozumět.“
Týden poté zmizel další člověk. Pekařka z hlavní ulice. Opět ten samý scénář – odemčený krám, běžící trouba, nedopečený chleba. Kamera na stole. Nikdo ji neviděl, nikdo ji nepřinesl.
Záznam byl zpočátku prázdný. A pak… odrazy v okně pekárny začaly tančit, jako plameny. A v jednom z nich, na zlomek vteřiny, Lena zahlédla sebe, jak stojí za pultem. Ale v ten čas byla kilometry daleko.
Bylo stále těžší oddělit skutečnost od snu, vjem od záznamu. Lena začala pochybovat, kdy a kde vlastně je. Zrcadla v jejím bytě najednou zrcadlila detaily, které tam být neměly – starou lampu, obraz na stěně, který nikdy nevlastnila. Marcus mlčel, ale začal chodit s kapsami plnými soli, železa a dřeva. „Pro každý případ,“ poznamenal, když se ho zeptala.
A kamery? Ty se objevovaly dál. Všude tam, kde se dělo něco nevratného. Vždy po činu. Jako by jim někdo uklidil cestu. Jako by někdo chtěl, aby jejich svět byl zaznamenán.
Ale pro koho?
A proč?
Kapitola 3: Neznámý pozorovatel
Občas má člověk pocit, že ho někdo sleduje.
Zprvu to připíšeš únavě, pak špatnému světlu. Někdy průvanu, co pohne závěsem, nebo stínu, který tě mine periferním zrakem. Ale co když ten pocit neustane, i když se otočíš? Co když přetrvává i po vypnutí světla?
Marcus seděl v místnosti archivu okresního úřadu, obklopený papírovými krabicemi, ze kterých se linul prach starý jako samotné Holtbury. Každý papír, který zvedl, měl jemný nádech pomíjivosti – jako kdyby se informace z něj chtěly vytratit dřív, než je dokáže přečíst.
A pak to našel.
Katalogový list – značka: VDN-88. Rok výroby: 1984. Výrobce: Dorsen Technologies. Počet kusů: 27.
Jediný model. Krátká série. Důvod ukončení výroby: „nekompatibilní s analogovým přenosem, pozorovatelné interference v synchronizační vrstvě.“
A všechna jména zmizelých? Marcus už je znal nazpaměť. Knihkupec Caldwell. Učitelka tance Willoughbyová. Pekařka Ellisová. A nově – mladý kameraman jménem Tom Field, který před dvěma lety pořídil sérii dokumentárních klipů… na zapůjčenou VDN-88.
Marcus sevřel prsty kolem papíru. Tohle už nebyla náhoda.
Kayla mezitím ponořila svůj systém do šílenství. Napojila záznamy z nalezených kamer do vlastní upravené AI smyčky. Nešlo o obyčejné video. Žádná snímková frekvence, žádná lineární struktura. Namísto toho proud dat, jako nervové impulzy – rychlé, nelogické, vrstvené, jako by proudily z nějakého vědomí.
„Tohle není signál v klasickém smyslu,“ řekla Kayla, když Lena vstoupila do její laboratoře, která teď blikala desítkami záblesků a zvuků. „Tohle je záznam prožitku. Ne zvenčí. Zevnitř. Kamera nezachycuje to, co se děje – zachycuje to, jak to někdo vnímá.“
„Někdo?“ zeptala se Lena ostře. „Myslíš osobu? Nebo… pozorovatele?“
Kayla pokrčila rameny. „Možná pozorovatel není člověk. Možná to není vědomí v našem slova smyslu. Možná je to jen – schopnost sledovat. Bytost, která nevnímá svět lineárně, ale přes odrazy, ozvěny, možnosti. A tahle kamera jí umožňuje nahrávat vjemy. Možná je to médium mezi námi a tím… druhým okem.“
Lena tu noc opět nemohla spát. Zdál se jí sen, ale tentokrát ne zamlžený. Krystalicky ostrý. Seděla v rohu vlastní ložnice. Sama. A pozorovala se, jak spí. Viděla, jak se její tělo pod peřinou mírně pohybuje dechem, jak se víčka občas zachvějí. Byla tichá. Až příliš. Pak otočila hlavu. Přímo na sebe.
A v tom okamžiku se její spící já prudce posadilo. A podívalo se do rohu místnosti, přímo na ni.
Ráno byla bledá. V očích prázdnota. Když jí Marcus předal zprávu o kameře VDN-88 a jejím výskytu u všech obětí, kývla jen mlčky.
„Něco s tebou není v pořádku,“ poznamenal. „Měla by sis odpočinout. Přijít na jiné myšlenky.“
„Nejde to,“ řekla. „Viděla jsem se.“
„Cože?“
„Ve snu. Ale bylo to jiné. Byl to záběr. Já jsem byla kamera. A zároveň… nahrávka. A nebyla jsem sama.“
Chvíli bylo ticho.
„Leno,“ řekl Marcus opatrně, „možná bychom měli… uvažovat o možnosti, že tohle všechno není čistě racionální.“
Lena zavrtěla hlavou. „Ne. Musí to mít logiku. I kdyby to logika jiného světa.“
„A co když žádná logika neexistuje? Co když jsme jen sledováni? Jako… divadlo? Experiment?“
Lena vstala. Z její tváře bylo znát, že to, co řekne, není rozhodnutí. Spíš instinkt. „Pusť mi poslední záznam z Willoughbyové. Rám po rámu.“
A v deváté minutě a třinácté vteřině to uviděli.
Na jediný snímek. Jediný záblesk mezi dvěma tanečními kroky.
Lena.
Stála v pozadí, za sklem, jako odraz v zrcadle, ale ani jednou v životě v té místnosti nebyla. Její tvář byla rozmazaná, ale poznala své oči. Nezírala do objektivu. Dívala se… ven.
A v té chvíli Lena poprvé ucítila něco, co zatím nikdy nepřiznala.
Ne strach.
Ale vědomí, že někdo se právě dívá zpět.
Kapitola 4: Kamera, která si pamatuje
Paměť je ošidná. Uchovává jen to, co si chceme pamatovat — nebo to, co si dovolíme vidět. Ale co když něco jiného si pamatuje i to, co jsme nikdy neprožili?
„Malkin,“ zopakoval Marcus a prstem přejel po zaprášené složce. „Edward L. Malkin. Dokumentarista. Před dvaceti lety natočil film, který se nikdy nedostal na veřejnost. Interní poznámky říkají ‘psychologické narušení diváků při projekci. Nevolnosti, dezorientace, halucinace. Jedna hospitalizace. Film stažen. Autor zmizel.’“
„Zní jako typ, kterého bychom si měli přizvat na večeři,“ zabručela Kayla a přisunula si druhý monitor. „A možná ho potom zamknout ve sklepě.“
Lena se zamračila. „A co jeho kamera?“
„VDN-88. Stejný model. Malkin měl jeden z prototypů. Prý na něm provedl vlastní úpravy. Nazýval ho…“ Kayla listovala v naskenovaném interview. „‘Paměťovým zrcadlem’.“
Malkin žil v přívěsu na pobřeží Severn, daleko od města, daleko od lidí. Aspoň do chvíle, než zmizel. Jeho poslední stopa vedla do opuštěné továrny, kde měl natáčet záběry industriální proměny krajiny.
Nenašel se po něm ani stativ.
Ale našly se kazety. Osm záznamů, bez zvuku, bez označení. Zprvu banální – záběry lesních cest, lidí na lavičce, opuštěných ulic. Jenže v některých sekvencích — vždy na několik vteřin — se obraz vychýlil. V rámu se objevily tváře, které tam nepatřily. Postavy, které tam být nemohly. A nejzlověstnější na tom bylo, že některé z těch lidí dnes chyběli.
„Jestli je to pravda,“ řekla Lena, „pak ty kamery… nejsou jen svědkové. Jsou to portály. Nebo paměťová pole. Možná si pamatují víc než čas a prostor. Možná si pamatují i vnímání.“
Kayla seděla v potemnělé místnosti a sledovala přepočítaný proud dat ze záznamu. „Tyhle kamery dokážou okamžik znovu přehrát. Ale to není to podstatné. Ony ho… znovu zakouší. A co je horší — do něj někdy něco přidají.“
„Co?“ zeptal se Marcus.
„Něčí vědomí. Nebo fragment. Nevím přesně. Ale mám podezření, že to, co se v těch kamerách odráží, už není jen původní realita. Je to realita, která byla… znovu navštívena. A upravena.“
Zatímco se Lena a Kayla věnovaly minulosti, Marcus se začal ztrácet v přítomnosti. Doslova.
„Tohle jsem nikdy nenatočil,“ řekl tiše, když sledoval záznam z bezpečnostní kamery před starým knihkupectvím. Kamera snímala ulici. Záběr byl jasný. A on tam stál. Opřený o lampu, cigareta v ruce, výraz zamyšlený.
„To jsi byl přece ty,“ poznamenala Lena. „Záběr ze středy.“
Marcus zavrtěl hlavou. „Ve středu jsem byl u tebe doma. Celý večer. Dávali jsme dohromady seznam obětí.“
Další záběr. Tentokrát z městského autobusu. Kamera zabírá zadní část. U okna sedí Marcus. Nehybný. Ale ve chvíli, kdy si Lena přiblížila snímek, spatřila detail, který jí vyschl dech. Oči. Neživé. A přesto dívaly se přímo do kamery.
Později té noci se Lena vrátila domů. Byla unavená, ale oči jí běžely po stěnách bytu, jako by čekala, že někde zahlédne vlastní odraz, který se nepohybuje tak, jak má. Opatrně otevřela poštovní schránku.
Uvnitř byla balíček bez adresy odesílatele. Hnědý, svázaný tenkým motouzem.
Rozbalila ho na kuchyňském stole.
Kamera.
Model VDN-88.
Zcela funkční. Světélko blikalo.
A v hledáčku — obraz.
Ale ne kuchyně. Ani bytu. Ani žádného známého místa.
Byla to ona.
Seděla u stolu, přesně jako teď. Jen na rozdíl od současnosti — měla zavřené oči. A za ní stála postava. Rozmazaná. Neostrá. Ale její tvář byla… téměř známá.
Kamera se sama spustila.
A zaznamenávala.
Kapitola 5: Záběr za hranicí
Obraz vždy tvrdí, že je pravda. Ale co když pravda je jen jedna z verzí obrazu, kterou si někdo zvolil, aby byla viděna?
Lena seděla v prázdném pokoji, osvětleném jediným studeným světlem monitoru. Kamera VDN-88 stála na stativu před ní, tiše, nehybně, s otevřeným hledáčkem mířícím na stěnu. Ale když se do něj podívala, neviděla stěnu.
Viděla možnosti.
V hledáčku se objevovaly záblesky. Někdy uviděla sebe, jak sedí v tomtéž pokoji, jen s jiným výrazem. Jindy byla pryč. Stála v lese. Ležela na nemocniční posteli. Křičela. Smála se. Nebyla tam. Byla všude.
„Není to záznam přítomnosti,“ řekla Kayla tiše. „Je to… katalog verzí. Kamera vidí ne, co se děje, ale co se může stát. Co se mohlo stát. A co někdo chce, aby se stalo.“
„Kdo?“ zašeptala Lena. Slovo viselo ve vzduchu, jako by samo vědělo, že odpověď není určena lidem.
Kayla se odvrátila od kamery a nahrávala signál do vlastního zařízení. „Představ si, že někde existuje vědomí. Ne jako naše. Ale vědomí složené z představ, myšlenek, záblesků možností. Bytost, která se nezrodila, ale vzešla – z naší imaginace, z naší touhy sledovat a být sledováni.“
„Pozorovatel.“
„Nebo spíš… kurátor. Vybere, co má být zaznamenáno. Co si svět má pamatovat. A co se má opakovat, dokud nezmizíš.“
Záznam běžel. Lena sledovala Kaylu, jak gestikuluje před obrazovkou. Na záběru bylo všechno synchronizované – realita odpovídala záznamu do posledního pohybu. A pak se to změnilo.
Na obrazovce Kayla zvedla ruku – ale v reálu ne. Její tělo zaostalo. Obraz šel napřed.
„Kaylo…“ zašeptala Lena.
Kayla se otočila. „Něco není v pořádku. Obraz přebírá—“
Zmizela.
Ne pomalu. Ne dramaticky. Jeden okamžik tu byla, druhý ne. Na obrazovce byla ještě tři vteřiny vidět. A pak ani tam ne.
A kamera — běžela dál.
To odpoledne Lena pochopila.
Kamery nejsou nástroje. Jsou to brány.
Ne fyzické. Ne prostorové. Mentální. Když se na tebe dívají, přepíšou tě. Zaznamenají tě tak, jak tě vidí — a jak tě chtějí mít.
A když tě zaznamenají dostatečně… už nepotřebují originál.
Později té noci Marcus rozložil několik kamer na stole. Všechny ze stejné série. Jejich světélka pulsovala, jako by v nich něco dýchalo.
„Dívají se,“ řekl. „Možná celou dobu. Možná jsme nikdy nebyli sami.“
„Musím dovnitř,“ odpověděla Lena. „Jestli jsou ty záběry portály, pak ti, kteří zmizeli, nejsou mrtví. Jsou uvnitř. V tom obrazu. V možnosti. A já je můžu najít.“
„A co když tě to nepustí zpátky?“
„Pak alespoň budu vědět, kde jsou. A že někdo šel za nimi.“
Marcus vstal. „Pak budu muset udělat to, co je správné.“
Kamera začala nahrávat.
Záběr na Lenu. Sedí tiše. Dívá se do hledáčku.
A pak — její obraz začal mizet. Nejprve prsty. Pak ramena. A oči — její oči zmizely jako poslední.
„Teď!“ zvolal Marcus a vrazil do stativu.
Kamera spadla. Objektiv praskl. Obraz se roztříštil na černé úlomky světla.
Lena zůstala.
Ale Marcus ne.
Zůstala stát. V tichu.
Na stole zůstala kamera, která nikdy nezačala nahrávat. Nikdo ji nezapnul. A přesto její světélko jemně poblikávalo, jako by něco čekalo.
A v odrazu rozbitého skla, mezi prasklinami a odlesky, se něco pohnulo.
Ne Marcus.
Něco, co mělo jeho tvář.
Kapitola 6: Co zůstává za obrazem
Lena stála na prahu vlastního bytu a přemýšlela, jestli někdy dřív dveře otvíraly tímto směrem. Nebyla si jistá. Kliku si pamatovala jinak, světlo na chodbě mělo jiný odstín, a obraz na stěně — ten starý plakát s motivem hor — vypadal, jako by se na ni díval zpátky.
Nebylo to nic zjevného. Jen nepatrné odchylky, jako by celý svět kolem ní byl posunutý o pár stupňů do strany. Stejný rámec, jiné detaily. Věci, které si pamatovala přesně, byly teď trochu jiné. Barvy byly tlumenější. Zvuky tlumenější. Vzpomínky hlasitější.
Už uběhl měsíc od chvíle, kdy Marcus rozbil kameru. Od chvíle, kdy Lena měla zmizet. Ale nezmizela. Nebo snad ano, a něco se jen vrátilo zpět?
Od té doby mluvila málo. S lidmi kolem sebe navazovala kontakt, jen pokud to bylo nezbytné. Věděla, že by se měla ptát, hledat další důkazy, rozplétat zbytek záhady. Ale většina důkazů už neexistovala. Kayla – oficiálně „nezvěstná po nehodě laboratoře“. Marcus – žádná záznamová stopa, žádné DNA, žádné paměťové spojení s kýmkoli ve městě. Jako by nikdy nebyl.
A přesto… když Lena zavřela oči, slyšela ho. Občas zaslechla jeho hlas, šeptající za ní, když byla sama. Ne slova. Jen intonaci. Rytmus. Paměť.
Zprávy v televizi běžely bez přestání. Lena sledovala ranní přehled, upíjela studenou kávu, když si toho všimla.
Na pozadí reportáže z městské knihovny se kamera stočila k oknu. A ve skle odraženém za reportérem stála Kayla. V bílém kabátě, s gestem ruky, které Lena poznávala. Vyděšeně vykřikla, přetočila zpět — ale obraz byl pryč. V odrazu už nebylo nic. Jen zářivka a knihy.
Televize se sama vypnula.
Lena věděla, co musí udělat.
Kamera VDN-88, kterou si ponechala, ležela na polici pod dekou. Nikdy ji znovu nezapnula. Ale i vypnutá blikala – ne světlem, ale přítomností. Lena ji opatrně postavila na stůl a poprvé po týdnech znovu pohlédla do hledáčku.
Tam, kde měla být jen odraz jejího pokoje, viděla něco jiného.
Knihkupectví.
Taneční sál.
Pekárnu.
A pak Marcus, jak stojí na prahu budovy, kterou nepoznávala, ale kterou cítila. Otočil se, ne k ní, ale k objektivu, jako by ji znal. A pak… pomalu položil prst na rty.
Ticho.
Dny plynuly.
Město se tvářilo normálně. Ale Lena věděla, že Holtbury už není tím, čím byl. Nebo možná nikdy nebyl. Možná si jen přestala všímat odrazů. Možná už v odrazech nebyla ona.
Jednoho večera se procházela podél řeky, když ji něco zaujalo ve výloze starého bazaru. Skleněná vitrina, starý stativ, a na něm známý tvar.
VDN-88.
Pod ní kartička:
„Nechte ji běžet. Ona ví.“
Lena vešla dovnitř. Prodavač se na ni usmál, ale jeho oči nepatřily jeho tváři. Byl to jiný úhel, jiný výraz. Možná jiný člověk. Nebo pozorovatel.
Kamera byla studená na dotek, a přesto v sobě měla teplo paměti.
Lena ji opatrně zvedla.
„Hledáte něco konkrétního?“ zeptal se prodavač tiše.
„Ano,“ odpověděla. „Hledám to, co zůstalo… za obrazem.“
Epilog
V prázdném skladu, hluboko pod městem, se pomalu rozzářilo světlo.
Stovky kamer.
Každá namířená jinam.
Každá běží.
Každá ví.
A jedna z nich — jediná, která dříve běžela na druhé straně — teď ukazuje Leninu tvář.
Usmívá se.
Dívá se do kamery.
A šeptá:
„Všechno je zaznamenané. Všechno se děje. A něco z toho se už stalo.“
