KAPITOLA 1: VOLÁNÍ PÍSKU
Písek se tu nehýbal jako jinde. Netřepotal se ve větru, nesklouzával po skalách v únavném rytmu pouště. Ne, tady – uprostřed ničeho, kde i šakalové ztráceli cestu – se písek choval jako živý. Každé zrnko jakoby čekalo. A když zvedl vítr hlas, připomínal spíš šepot než hukot. Šepot, který přinášel slova dávno zapomenutá.
Profesor Marek Černý se zastavil na okraji písčitého srázu a otřel si pot z čela. Jeho vousatá tvář byla spálená sluncem, ale oči měl bystré jako kdysi. Z dálky se k němu blížila trojice postav – štíhlá Elen, klopýtající pod batohem větším než ona sama, mlčenlivý Tomáš, který si neodpustil ani teď zkontrolovat svůj přístroj, a Salim, jejich místní průvodce, s šátkem omotaným kolem obličeje a očima, které všechno viděly, ale málo říkaly.
„Tohle místo není na mapách,“ řekl Salim, jakmile došli k Markovi. Jeho hlas byl klidný, ale zaznívalo v něm něco jiného. Nedůvěra? Strach?
„To je právě ono,“ odpověděl Marek a ukázal na zarovnaný kus terénu, kde z písku trčel kámen. Nebyl to obyčejný kámen. Hladký, do poloviny pohřbený, a přece vykreslený do tvaru – jako by se tam schovávala brána. Nebo hrob.
„Je to přesně v souladu s těmi satelitními snímky, co jsme dostali před měsícem,“ promluvil Tomáš a zapnul malé zařízení s rozkládací obrazovkou. „Teplotní odchylky, geometrické vzory pod povrchem. Něco tam je.“
Marek přikývl, ale neodpověděl. Místo toho pohlédl na Elen, která zůstala stát několik metrů od nich. Upřeně hleděla na kámen. Její prsty se dotýkaly starých znaků, které jakoby vystupovaly z povrchu.
„Ty znaky… jsou živé,“ zašeptala.
„Prosím?“ Marek se otočil.
Elen se lekla vlastních slov. „Nic. Jen… nikdy jsem to písmo neviděla. Není semitské. Ani sumerské. Ale něco mi říká, že ho chápu.“
Tomáš si odfrkl. „To by nebylo poprvé, co Elen slyší hlasy.“
Elen se zamračila, ale neodpověděla. Od doby, co pracovali spolu, mezi nimi vládla napjatá rovnováha – Tomáš byl technik, vědec každým coulem. Elen byla intuitivní, vnímavá, často až příliš. A Marek, jako jejich neochvějný střed, balancoval mezi těmito dvěma světy.
Ale Tomášovo popíchnutí nezůstalo bez odpovědi.
„Alespoň já vím, co hledáme,“ odsekla Elen. „Ne jen tupě čumím do obrazovky a doufám, že se mi ukáže něco, co pochopím.“
Marek zvedl ruku. „Dost. Jsme tady kvůli práci. Ne kvůli starým hádkám.“ Jeho hlas byl tichý, ale ostrý. Tomáš uhnul pohledem.
Bouře přišla nečekaně. Obloha se zatáhla v jediném okamžiku a písek začal tančit jako šílený. Salim zakřičel cosi v arabštině a stáhl šátek těsněji. Všichni se museli schovat za skalní výstupek, zatímco vítr zuřil a hvízdal kolem jako zbloudilý duch.
A právě tehdy, v tom zběsilém křiku, se ozval nový zvuk.
Zlom.
Jako když se láme kámen. A pod poryvy písku se brána začala pomalu objevovat. Elen na ni hleděla s očima dokořán. Symboly začaly zářit bledým, namodralým světlem.
A v dálce – nebo snad v její hlavě – se ozval šepot.
„Vrať se… vrať se, sestro v písku…“
Elen padla na kolena. Ne ze strachu, ale ze zvláštního souznění. Jako by její duše rozpoznala něco, co její mysl ještě neuměla pojmenovat.
Když bouře ustala, stáli před nimi kamenní svědkové minulosti. Brána byla otevřená – alespoň částečně. A na jejím prahu, těsně nad nápisy, bylo cosi vyryté hlubším, těžším jazykem:
Kdo vstoupí bez hlasu, bude slyšet navždy. Kdo slyší, nesmí odpovědět.
Marek četl slova nahlas, a pak se odvrátil. „Zítra začneme s vykopávkami.“
Ale Elen věděla, že začalo už teď. A že není cesty zpět.
KAPITOLA 2: MĚSTO POD PRACHEM
Ráno nepřišlo s jasným světlem, ale s matným, zamlženým šerem. Písek visel ve vzduchu jako mlha, tlumil zvuky a barvy, až se zdálo, že svět ztratil svou ostrost. Jen silueta brány, z poloviny odkrytá bouří, působila ostrým dojmem – jako čepel zabodnutá do těla pouště.
Marek byl vzhůru první. Přes noc sotva zamhouřil oko. Seděl u ohně, popel mu padal na rukávy a pohled měl upřený na kameny. Dlouhá léta výzkumu, nekonečné cesty a zklamání… a teď tohle. Měl by cítit radost, opojení z objevu, ale místo toho ho cosi svíralo. Nejen obava. Vina.
Tomáš rozbaloval vybavení a v duchu počítal, kolik času budou potřebovat k bezpečnému proniknutí skrz bránu. „Tahle struktura je větší, než jsme mysleli. Mohla by vést pod zem. Možná celý komplex.“ Zvedl oči k Markovi. „Ale pokud nezajistíme stabilitu, riskujeme zavalení.“
„Začni s průzkumem skenovacím radarem. Do tří hodin chci znát rozsah podloží,“ přikývl Marek bez emocí.
Tomáš mlčky přikývl a odešel. Nezeptal se, jestli mají vůbec dostatek času nebo zdrojů. Nezeptal se, proč Marek záměrně ignoroval, že právě porušili několik bezpečnostních protokolů. Ani se nepřipomněl, že jejich předchozí projekt v Jordánsku skončil katastrofálně právě kvůli podobné spěšnosti. Marek by stejně neodpověděl.
Elen mezitím seděla u brány, její prsty klouzaly po rytinách s něhou, kterou jiní vyhrazovali spíš milencům než kameni. Oči měla podlité stínem nevyspání. Ale to, co viděla, to, co slyšela, se nedalo zapomenout.
„Písmo je… syntéza. Něco mezi staroegyptštinou, protokanánským a… něčím úplně jiným,“ zamumlala, aniž by vnímala, že Salim stojí za ní.
„Tady není nic, co by mělo mluvit,“ řekl tichým hlasem. „Možná jste slyšela vítr. Někdy poušť zpívá.“
Elen se otočila. „Tahle píseň měla slova.“
Salim ji pozoroval a nakonec se posadil vedle ní. Jeho výraz byl nečitelný.
„Moje babička vyprávěla příběh o městě, které se nikdy neztratilo, protože se samo skrylo. Mluvila o strážcích, kteří nejsou živí, ale nejsou ani mrtví. A o tom, že kdo je uvidí, nesmí je pozdravit.“
Elen zamrkala. „To zní… dost konkrétně.“
„Pohádky bývají konkrétní,“ řekl. „Proto přežijí déle než kamenná města.“
K poledni se podařilo vstoupit dovnitř.
Za branou vedl úzký koridor, pokrytý pískem a prachem, ale stěny byly neporušené. Malby, reliéfy a rytiny ukazovaly zvláštní výjevy – postavy s prodlouženými pažemi, oči jako zrcadla, kruhové vzory kolem hlav. Nebylo jasné, zda jde o bohy, nebo lidi.
„Tohle není jen hrobka,“ poznamenal Marek. „Tohle je celá civilizace, o které jsme neměli ani tušení.“
Jak postupovali hlouběji, prostor se rozšiřoval. Objevili halu – kdysi musela být velkolepá. Pilíře z černého kamene, vyleštěné do hladka. A podél stěn… sochy.
Stály ve dvojicích, čelem k sobě. Vysoké přes dva metry. Ruce sepnuté, jako by se modlily. Ale oči – ty byly jiné. Vryté hluboko, hladké a lesklé. A něco na nich bylo špatně. Příliš realistické. Příliš lidské.
Tomáš to řekl nahlas: „Vypadají jako… zamrzlí v čase.“
Elen zadržela dech. Před jednou z nich zůstala stát. Její ruka se natáhla, aniž by věděla proč. Dotkla se prstů sochy – a na zlomek vteřiny se jí zdálo, že jsou teplé.
„To není možné,“ zašeptala. Ale socha zůstávala nehybná. Jen vítr za jejich zády znovu zavyl – jako by se něco vzdáleného zasmálo.
Té noci nespala. Marek se zavřel do svého stanu s poznámkami, Tomáš pilně vyhodnocoval radarová data. Ale Elen seděla venku, přikrytá dekou, a dívala se k bráně. Věděla, že ji to místo volá. Ne logikou. Ne jazykem. Ale něčím starším.
Ve snu se znovu objevila.
Tvář z kamene. Oči z písku. Ústa šeptající slova, kterým rozuměla a přitom neznala.
„Vstoupíš-li dál, ztratíš jméno. Ale najdeš paměť světa.“
Vzbudila se s křikem.
A v dálce, u brány, stála jedna ze soch. Posunutá. O několik centimetrů. Přesně tam, kde předtím nebyla.
KAPITOLA 3: KDYŽ KÁMEN MLUVÍ
Slunce se pomalu škrábalo nad horizontem, ale poušť zůstávala chladná. V táboře panovalo ticho. Všichni byli vzhůru, ale nikdo nechtěl mluvit jako první.
Elen seděla na skládací stoličce a upřeně hleděla na vstup do podzemní haly. Socha, která se včera večer posunula, teď stála opět na svém místě. Nebo snad nikdy nezměnila polohu? Cítila se jako někdo, komu se rozpadá vlastní smysl pro realitu.
Marek studoval staré mapy a snímky podél rozloženého stolu. Byl podrážděný. „Sochy se samozřejmě nepohnuly. Vítr, stín, úhel pozorování – to všechno vytváří iluze.“
Tomáš přikývl. „Navíc jsem prověřil noční záběry. Všechno statické. Nic se nehýbalo.“ Záměrně se vyhnul Elenině pohledu.
„Když se kamera dívá, hýbat se nemusí,“ zamumlala Elen. „To, co tu působí, nerespektuje pravidla pozorování. Je to něco jiného.“
Tomáš si povzdechl. „Tohle není sen, Elen. Tohle je reálné místo. A realita funguje podle určitých pravidel.“
„Možná jste příliš zvyklý na pravidla, Tomáši,“ odsekla a vstala. „A co když jsme právě objevili místo, kde pravidla končí?“
Marek mezi nimi neřekl nic. Jen tiše přejel prstem po reliéfu na starém svitku. Jeho myšlenky byly jinde. Možná v minulosti. Možná v jedné z mnoha chyb, které si nedokázal odpustit.
V podzemí se mezitím dělaly pokroky. Radarové skeny odhalily složitou síť chodeb pod hlavní halou – některé vedly hluboko pod zem. Vše nasvědčovalo tomu, že nejde jen o chrám nebo mauzoleum, ale o celé podzemní město. Možná město, které bylo kdysi živé.
Tomáš připravoval mobilní generátor, když se náhle ozvalo cvaknutí. Jeden z přívodních kabelů se pohnul, jakoby ho cosi zachytilo. Přístroj se rozsvítil, ale obrazovka začala blikat. Data se deformovala.
„To není možné,“ zamumlal. „Elektromagnetické rušení? Ale odkud?“
Elen stála kousek opodál a sledovala, jak se světlo z generátoru odráží od stěn. Reliéfy kolem jako by získaly hloubku. Stín padal jinak. Jemně se pohnula, a tehdy to slyšela – hlas.
„Zůstaň. Pamatuj.“
Okamžitě se otočila, ale za ní nikdo nestál. Jen sochy. A jejich skleněné oči.
Později odpoledne došlo k něčemu, co už nemohli přejít mlčením.
Tomáš vstoupil do jedné z bočních chodeb, aby zkontroloval stabilitu stropu, když ho náhle zavalila tma. Generátor zhasl, světla zhasla – všechno zhaslo. A v tom tichu uslyšel kroky. Ne své. Těžké. Pravidelné. Jakoby kamenité.
„Haló?“ zavolal.
Odpověděl mu šepot. Jazykem, který nerozuměl. Ale tón byl jasný – nebylo to pozvání.
Když se světlo znovu rozsvítilo, Tomáš stál tváří v tvář jedné z těch soch. Byla příliš blízko. Mnohem blíž, než by měla být. A mezi jejími rty se objevila tenká čára – prasklina.
Tomáš vyběhl ven, bledý jako křída. „Tam… tam někdo je. Socha. Pohla se.“
Elen se k němu přiblížila. „Teď mi věříš?“
Marek si je oba prohlížel. Napětí mezi nimi už nebylo jen osobní – bylo hmatatelné. Tohle místo se začínalo dotýkat jejich mysli. A on to věděl.
„Zítra pronikneme hlouběji,“ rozhodl. „Musíme zjistit, co je v centru komplexu. Odtud vše vychází. A pokud tu skutečně působí nějaký jev, musíme ho pochopit.“
„A co když to není jev?“ zeptala se Elen. „Co když je to vůle?“
„Pak musíme vědět, komu ta vůle patří,“ odvětil Marek.
Noc byla těžká. Elen ležela, ale spánek nepřicházel. Místo toho opět přišly sny.
Sochy. Ruce natažené. Ne oči, ale ústa otevřená v němém výkřiku. A postava v hávu, jejíž tvář byla rozostřená, jako by byla příliš stará na to, aby ji lidské oči udržely v paměti.
„Nezavírej oči, Elen. Až promluví kámen, budeš slyšet pravdu.“
Probudila se s výkřikem.
A tentokrát byla socha opravdu jinak. Ve středu haly, přímo naproti vchodu, stála nová. Nikdo ji tam nepřenesl. Nikdo si ji nepamatoval. A na jejím podstavci bylo slovo, které Elen dokázala přečíst, přestože jazyk neznala:
„Neferet.“
KAPITOLA 4: V PASTI MEZI ČASY
Když druhý den sestoupili hlouběji do podzemního komplexu, vzduch se změnil. Nebyl jen těžký, byl… zpomalený. Každý krok, každý nádech, každý pohled – jakoby procházel zahuštěným olejem času. Slova se vyslovovala pomalu a dozněla příliš dlouho.
„Kolik hodin jsme tu?“ zeptal se Tomáš, když mu hodinky náhle ukazovaly tři minuty po půlnoci. Před chvílí přitom svítilo ostré polední slunce.
Salim se nezúčastněně podíval na svůj starý kompas. Ručička se točila v kruhu. „Tady čas nedává smysl,“ pronesl a zastrčil ho zpátky. „Tohle místo nečeká na hodiny. Tohle místo měří jinak.“
V centrálním sále objevili spirálovitou rampu vedoucí dolů – kamennou, hladkou, s okraji posetými symboly, které se měnily podle úhlu pohledu. Elen sestupovala první, přitahovaná čímsi neviditelným. Za ní šel Marek s baterkou, mlčenlivý, soustředěný, Tomáš s nástroji a vzadu Salim, nervózní a stále častěji se ohlížející přes rameno.
Na konci rampy byla dutina – obrovská, kupolovitá, s centrálním podstavcem. A na něm… srdce města. Ne ve tvaru lidského orgánu, ale pulsující jádro z leštěného kamene, kolem nějž se pomalu otáčel písek ve vzduchu – nepadal, kroužil. Svítil tlumeným, medově jantarovým světlem.
A tehdy to začalo.
Tomáš padl na kolena. „To se… hýbe? Nebo se hýbeme my?“
Elen ucítila závratě, jako by stáli na okraji černé díry. Hluk jejich kroků byl tlumený, slova zněla zkresleně, jako z pod vodní hladiny.
Salim zavřel oči. „Tohle místo žije. A dívá se na nás.“
Marek se přiblížil ke středu. V očích měl posedlý lesk. „Je to energetický uzel… singularita vědomí… možná paměťová matice… To by mohlo změnit všechno.“
„Může to taky všechno zničit,“ varovala Elen. Její dech byl mělčí, slova náhle cizí.
„Věda se nerodí bez oběti,“ odvětil Marek, než sáhl k podstavci. Sotva se dotkl povrchu, jádro zazářilo a vše kolem ztichlo – absolutní, děsivé ticho, které pohltilo i zvuk vlastního srdce.
Když se vše pohnulo znovu, byli jinde.
Stáli ve stejné místnosti – a přesto jinak. Stěny měly jiné znaky. Sochy kolem byly mladší. Písek byl čistý, hladký, jako by tu nikdy nikdo nevkročil. A z dálky zazníval zpěv.
Elen si uvědomila první: Byli v minulosti.
„To není iluze. To je záznam. Nebo… paměť?“ zašeptala.
Najednou vešli strážci. Skuteční lidé, zahalení v šatech z nití zlata a černé, hladké látky. Všichni měli zrcadlové masky a v rukou hole zakončené symbolem slunce.
Jeden z nich se zastavil přímo před Elen. Pomalu zvedl ruku – a dotkl se jejího čela.
„Pamatuješ, sestro z písku?“
Elen zavrávorala a padla zpět do přítomnosti – nebo něčeho, co ji připomínalo.
Znovu byli v temném sále, ale něco bylo jinak.
Tomáš stál naproti ní – starší, unavenější. Měl jiné oblečení, jeho vousy byly delší.
„Elen… kde jsi byla? Já… já tě hledal. Byla jsi pryč týdny.“
„Ne, jen pár minut!“ vyhrkla. Ale pak se rozhlédla – generátor byl vybitý, světla slabá. Salim seděl v koutě, mlčky a pohroužený do sebe. Marek… nebyl nikde.
„Marek je pryč,“ řekl Tomáš tiše. „Odešel hlouběji. Sám. Mluvil o tom, že našel hlas města.“
„Musíme ho najít,“ zašeptala Elen, ale pak zaváhala.
Protože teď chápala. Město s nimi hrálo. Písek, čas, kámen, vědomí – všechno bylo jedna síť. A čím více ji poznávali, tím více se do ní zaplétali.
„Elen…“ Tomáš ji vzal za ruku. „Jestli tu zůstaneme déle, ztratíme se.“
„Možná to je smysl,“ řekla tiše. A pak: „Ale ještě ne. Ne dřív, než najdeme Marka.“
V dálce se rozezvučelo něco jako zvonění – hluboké, rezonující.
A mezi zvuky se ozval známý hlas – ženský, klidný, srozumitelný:
„Přijď do středu. Čekám na tebe, Elen. Jsi poslední, kdo si pamatuje.“
KAPITOLA 5: SRDCE Z PÍSKU
Zvonění znělo stále silněji. A přestože nemělo přesný směr, Elen věděla, kam jít. Jako by její tělo naslouchalo jinému smyslu, hlubšímu než sluch – instinktu napsanému v krvi, nebo snad v samotném písku, který jim teď sahal až po kotníky a jakoby dýchal.
Tomáš jí mlčky svíral ruku. Jeho tvář byla unavená, pokrytá prachem a obavou. Ale Elen nevnímala ani jeho dotek, ani vlastní dech. Srdce města ji volalo. A ona cítila, že pokud odpoví, nebude už návratu.
Salim šel několik kroků za nimi, jako stín. Neptal se, neprotestoval. Oči měl temné a prázdné. Během uplynulých dnů – nebo týdnů? – se změnil. Možná pochopil dřív než ostatní, že tahle výprava už není o poznání. Je o přežití.
Vstoupili do síně, která nebyla na žádné mapě. Kruhová, bez stěn – nebo možná byly tak daleko, že mizely ve tmě. Uprostřed stál Marek.
Byl sám. Stál před podstavcem, na kterém spočíval artefakt – srdce z písku, jak mu Elen začala říkat. Ale teď se změnilo. Už to nebyl jen kámen – pulzovalo, jako živá bytost. A kolem něj se vznášely střípky světla, jako roj zrcadlových motýlů.
Marek se otočil. V očích měl horečnatý lesk, ale jeho hlas byl klidný. A nebezpečný.
„Už to chápu. Není to město. Je to… mysl. Paměť světa. A my jsme klíče. Odemkli jsme ji.“
„Marek, co jsi udělal?“ zeptala se Elen tiše.
„Dotkl jsem se pravdy. A ona mě přijala. Všechno, co jsme hledali – smysl, poznání, přesažení hranic – to je tady. A já… já se stanu hlasem města.“
Tomáš vykročil vpřed. „Musíme to zapečetit. To, co jsi uvolnil, není vědění. Je to hlad.“
Marek se zasmál. Byl to chladný, dutý smích. „To říká ten, kdo nikdy nepochopil. Ty ses vždycky bál. A teď chceš zase utéct?“
„Nech to být, Marek,“ řekla Elen a přistoupila blíž. „Tohle není naše. Není to určeno lidem. Ten hlas… je příliš starý, příliš silný. Nepatří do našeho světa.“
Marek se zadíval přímo na ni. „Ty jsi jediná, kdo může rozhodnout. Tebe volalo. Tobě se ukázalo. Proč? Protože jsi jiná. Protože jsi… paměť. Pokrevní nositelka toho, co tu zůstalo.“
Elen se zadrhla. Něco v jeho slovech bylo pravdivé. Ve snech, v symbolech, v tom šepotu… cítila spojení. Jako by to všechno už znala. Ale zároveň cítila i stín. Pokušení.
Pak zazněl jiný hlas – ten, který slýchala v noci, ženský a klidný:
„Pamatuješ si, Elen. Ale můžeš také zapomenout. Pokud chceš.“
Na podstavci se objevila možnost. Elen to cítila, neviděla: Buď srdce přijme, a stane se jeho novým nositelem. Nebo ho zničí – a navždy uzavře paměť města.
„Co se stane, když ho zničím?“ zeptala se nahlas.
„Město zemře,“ odpověděla hlasem Neferet. „Ale budeš svobodná. Zůstaneš člověkem.“
„A když ho přijmu?“
„Přežiješ… jako my. Ale už nebudeš patřit sobě.“
Elen zavřela oči.
A pak natáhla ruku.
Marek vykřikl. Ale bylo pozdě.
Elen se nedotkla srdce. Dotkla se praskliny na podstavci, malého, téměř neviditelného zlomu – místa, kde se paměť drolí. A zašeptala slovo, které slyšela ve snu. Slovo, které patřilo konci.
„Keth-ru.“
Zazářilo oslepující světlo. Město se zachvělo.
A srdce… prasklo.
Když se prach usadil, Tomáš se probudil jako první. Elen ležela vedle něj. Marek byl pryč. Po Salimovi zbyly jen stopy.
A kolem… ticho.
Skutečné, pozemské ticho.
Cesta ven byla otevřená. Písek už nehýbal, vítr mlčel. Sochy byly ztuhlé. Bezděčné.
Elen pomalu vstala. V očích měla něco jiného. Hloubku. Vědění. Ale i smutek.
„Marek?“ zašeptal Tomáš.
„Je s nimi,“ odpověděla tiše. „Zvolil jinou paměť.“
Když opustili město, trvalo jim další dva dny, než dorazili k vozidlu. Nikdo nepromluvil. Jen v noci, při posledním ohni, Elen vzala do ruky hrst písku a nechala ho protékat mezi prsty.
A v šepotu větru už neslyšela varování. Jen ticho. A mír.
KAPITOLA 6: ÚTĚK Z TICHA
Poušť zůstala za nimi. Ale město se ještě naposledy probudilo.
Elen i Tomáš byli už téměř u konce údolí, když se země zachvěla. Ne jako zemětřesení – spíš jako hluboké nadechnutí něčeho, co dlouho spalo. A najednou se opět ozval ten zvuk. Ne hlas, ne hudba. Spíš paměť, která se nechtěla nechat zapomenout.
„Ne!“ vykřikla Elen a rozběhla se zpět ke vstupu. Ale Tomáš ji zadržel.
„Musíme pryč! Elen, zapečetila jsi to! Už jsme hotovi!“
„Nejsme,“ šeptla. „Něco… něco zůstalo otevřené. V Marekovi. Ve mně. Pokud odejdeme, zůstane to napůl živé.“
Zpátky v srdci města, hluboko pod vrstvou kamene, se jedna z posledních soch pohnula. Ne rychle. Ne hrozivě. Ale přesně. Její ruce se zvedly a dotkly se prázdného podstavce. A místo, kde dřív tlouklo srdce města, se znovu rozžhavilo. Ne s klidem vědění, ale s bolestí ztráty.
Systém se aktivoval. Kamenné chodby začaly vibrovat. Písek začal téct pozpátku – proti gravitaci – jakoby chtěl vyplnit každou mezeru. Zapečetit město navždy.
Elen běžela. V hlavě jí zněla jména: Neferet. Marek. Salim. A její vlastní jméno se začínalo rozplývat. Kdo byla? Badatelka? Dědička? Zrcadlo?
U centrální haly zůstala stát.
Artefakt byl pryč. Ale u podstavce klečel Marek. Jeho oči byly skelné, tělo nehybné. Ale na rtech se mu rýsoval úsměv.
„Už mě slyší,“ zašeptal. „A já slyším je.“
Elen se pomalu přiblížila. Zvedla jeho ruku a stiskla ji. „Já to ukončím.“
Pak z kapsy vyňala střep z prasklého srdce – jediný úlomek, který se zachoval. Položila ho na podstavec.
A znovu pronesla slovo:
„Keth-ru.“
Tentokrát se město nepropadlo. Zmizelo. Jako by nikdy neexistovalo. Písek spadl do sebe. Vchod se uzavřel, kameny se zarovnaly. A ve vzduchu zůstalo jen ticho – čisté, konečné.
Elen a Tomáš utíkali zpět k poušti. Běželi, dokud se jim plicemi nelil oheň. A když se konečně zastavili a ohlédli… už tam nic nebylo.
KAPITOLA 7: TI, KDO SI PAMATUJÍ
Uplynulo několik týdnů.
Z výpravy se oficiálně nevrátil nikdo. Záznamy zmizely, zařízení selhalo, signály z čidla utichly. A přesto – Elen a Tomáš žili.
Ne v očích světa. Ale v tichu. Usadili se v malém domku na kraji saharského údolí, daleko od výzkumných stanic i akademického světa.
Tomáš každý den opravoval starý stroj na destilaci vody. Elen psala. Ne články. Ne zprávy. Příběhy. Příběhy, které nikdo neměl číst – a přesto musely být napsány.
Občas v noci uslyšela šepot. Už ne volající. Spíš děkovný. Hlas Neferet slábnul. Město se skutečně uzavřelo. Paměť byla odevzdána zpět písku.
Jednoho rána přišel mladý chlapec z vesnice a přinesl balíček. Byl zabalen v látce staré barvy, neznámého vzoru. Uvnitř byl jen kámen. Malý, hladký, a naprosto obyčejný.
Ale když se ho Elen dotkla, ucítila závan větru, který si pamatovala ze snu. A tehdy pochopila:
Paměť města není vězněm kamene. Je v těch, kdo si pamatují – a přesto jdou dál.
Usmála se.
A nechala kámen klesnout zpátky do písku.
KONEC
