KAPITOLA 1: TICHÁ KNIHOVNA
Když Tomáš Heller vystoupil z autobusu, první, co ho udeřilo, byl podivný klid. Vranov působil jako město na pokraji zapomnění – domy s oprýskanými fasádami, úzké ulice, jejichž dlažbu pomalu pohlcovaly mechy, a vzduch nasycený vůní starých stromů a vlhké půdy. Přesně to místo, kam by se člověk uchýlil, kdyby chtěl zmizet ze světa. Anebo v něm něco skrýval.
Tomáš si povytáhl popruh batohu na rameni a zkontroloval adresu napsanou na kousku papíru. Městská knihovna Vranov. Stará budova na okraji náměstí, jejíž fotografie vypadala v e-mailu daleko živěji, než jak se teď jevila před ním.
Dveře knihovny zaskřípěly, když zatlačil. Vůně papíru a dřeva ho udeřila jako vlna vzpomínek z dětství – čtenářské průkazy, ztichlé čítárny, prsty špinavé od inkoustu. Uvnitř panovalo pološero, jen několik paprsků slunce pronikalo vysokými okny a kreslilo zlaté linie na prach, který se vznášel ve vzduchu jako drobné hvězdy v pomalém tanci.
„Pan Heller?“ ozval se ženský hlas zezadu. Tomáš se otočil. Z přítmí vystoupila postava drobné ženy s brýlemi sklouzávajícími z nosu. Mohlo jí být lehce přes padesát, možná víc. Vypadala přesně tak, jak si představoval knihovnici v městě, které zapomnělo, že svět se mezitím otočil stokrát dál.
„Ano, to jsem já,“ pousmál se a podal jí ruku. „Tomáš Heller. Jsem tu kvůli katalogizaci fondu. Mluvila jste s profesorem Krčmářem z univerzity, že ano?“
„Mluvila,“ přikývla. „Jsem Eva Richterová. Uvítání je skromné, omlouvám se. Vranov není zrovna město pro velké začátky.“
Zavedla ho do zadní části knihovny, kde čekal malý pracovní stůl, zaprášený počítač a několik krabic knih, které zjevně nikdo delší dobu neotevřel. Tomáš se usadil, připojil notebook a s mírnou skepsí pohlédl na hromady knih. Zdejší sbírka byla podivnou směsicí prvorepublikových tisků, zaprášených kronik, zapomenutých spisů regionálních autorů… a možná, doufal, i několika vzácností.
Právě když se ponořil do jednoho z katalogizačních záznamů, všiml si u zdi nízké dřevěné bedny, částečně skryté pod hromadou starých výtisků novin. Nebyla nijak označená. Bedna měla zrezivělé panty a malý zámeček, který už dávno rezignoval na svou funkci. Když ji otevřel, ozvalo se tiché cvaknutí, jako by něco vevnitř vydechlo po letech sevření.
Uvnitř ležela kniha – ručně vázaná, v černé kůži, s vybledlými zlatými okraji. Bez autora, bez názvu. Jen stránka po stránce, ručně psaný text – pečlivý, úhledný, ale staromódní. Na první pohled připomínal literární deník, snad zápisky někoho, kdo si hrál na spisovatele.
Ale pak si Tomáš všiml něčeho zvláštního. Na několika okrajích byly drobné poznámky, téměř neviditelné – napsané jiným rukopisem, tužkou, jako by si někdo k textu šeptal vlastní komentář. A v těch poznámkách se opakovalo jedno jméno: Matěj Sedlák.
Tomáš se zarazil. To jméno znal. Slavný spisovatel, autor románu Zpěv samoty, jeden z nejvýraznějších hlasů poválečné literatury. Zemřel nečekaně před více než čtyřiceti lety – nalezen mrtvý ve své vile na kraji města. Oficiální zpráva mluvila o nehodě. Někteří spekulovali o sebevraždě. Jiní – jen tiše – o něčem horším.
Tomáš otočil další stránku. V textu se objevovala podivná metafora: „Stín v pracovně, pírko na prahu, a vůně zimostrázu – tak začíná konec.“ A hned vedle, drobnou rukou, poznámka: „Tak to začalo – a nikdo ho nevyslechl.“
Zatajil dech. Tohle nebyly obyčejné poznámky. Tohle byl klíč. K zápisu, k paměti, možná i k dávno pohřbenému tajemství.
V knihovně se zatím nic nepohnulo. Ticho bylo tak hluboké, že bylo slyšet i, jak se otáčí list papíru. Tomáš zavřel knihu, ale její váha mu zůstala v dlaních. Věděl, že něco našel. Něco, co neměl.
A přesto, hluboko uvnitř, ho cosi vedlo dál.
Ať už Matěje Sedláka zabil kdokoliv, zanechal za sebou stopu. A možná čekal právě na někoho, kdo ji konečně objeví.
KAPITOLA 2: DUCH MINULOSTI
Ráno bylo mlhavé a tiché, jako by se Vranov rozhodl na chvíli zapomenout, že vůbec existuje. Tomáš kráčel po úzké pěšině, která vedla ke staré vile na kraji města. Měla být kdysi žlutá, teď byla spíš šedivá, zarostlá břečťanem a polozakrytá nízkým živým plotem. Na zvonku stálo křivě psané jméno: Kvapilová.
Dveře otevřela drobná žena v květované zástěře, s ostře modrýma očima, které nepatřily k jejímu věku.
„Vy jste ten mladík z knihovny?“
„Tomáš Heller,“ kývl. „Mohu na chvíli? Prý jste znala Matěje Sedláka.“
Žena se na okamžik zadívala do prázdna, pak se otočila a beze slova mu pokynula, aby šel dál.
Uvnitř to vonělo po sušeném lipovém květu, prachu a starém papíru. Obývací pokoj připomínal muzeum minulosti – stěny plné černobílých fotografií, poličky s tlustými almanachy, v koutě psací stroj pod krajkovým přehozem.
„Víte, mladý pane Hellere,“ začala, když mu postavila na stůl šálek čaje, „Sedláka dnes lidé znají jako génia. Ale já ho znala jako člověka. A jako člověk byl… složitý. A zatraceně nebezpečný pro některé lidi kolem sebe.“
Tomáš naslouchal.
„Byl posedlý slovy. Každé mělo svůj význam, každé mohlo něco zničit nebo stvořit. Ale hlavně byl posedlý pravdou. I když ho to mělo stát přátele, lásku, nebo vlastní život.“
„Slyšel jsem něco o literární skupině, kterou vedl…“
„Ostří,“ přikývla. „Šest lidí. On, jeho někdejší snoubenka Klára, básník Beneš, dvojčata František a Marta Burešovi… a Král. Radovan Král. To jméno možná znáte, dnes nosí sako a mluví do rozhlasu.“
„A mezi nimi bylo napětí?“
Paní Kvapilová se zasmála – ostře, jako by se o něco pořezala.
„Napětí? Válka slov. Záviděli si úspěchy, kradli nápady, milovali se a zrazovali. Sedlák je nutil psát jako o život. Ale právě tehdy se ztratil jeden z jeho deníků. Říkalo se, že v něm měl všechno – i to, co by nikdy nemělo vyjít ven.“
Tomáš sáhl do tašky a vytáhl černý svazek, který včera nalezl. Položil ho před ni.
„Tohle jsem našel v knihovně. Podívejte se, ty poznámky na okraji – jméno Sedlák se tam objevuje často.“
Stará žena opatrně listovala, jako by v rukou držela křehkou vzpomínku.
„Tohle není jeho rukopis. Ale ty poznámky… ty jsou od Kláry. Vsadím se. Ona psala vždycky takhle drobně, jako by se za každé slovo omlouvala.“
Najednou se zarazila. V ruce držela stránku, kde pod nenápadnou pasáží stálo tužkou dopsáno: „Zima začíná v jeho pracovně. Slyšela jsem sklo a výkřik. A pak ticho.“
„To je vzpomínka,“ zašeptala paní Kvapilová. „Zapsaná, ale nikdy nevyslovená. Klára musela být u toho večera. Možná ne přímo – ale blízko.“
Tomáš si poznamenával detaily. „Myslíte, že víc lidí vědělo, co se tehdy stalo?“
„Možná,“ řekla tiše. „Ale mlčeli. A mlčí dodnes. Protože nešlo jen o vraždu. Šlo o to, co Sedlák věděl. A co by mohl zveřejnit.“
Cestou zpátky do knihovny měl Tomáš v hlavě plno. Ostří. Deník. Klára. A to, že možná existuje ještě jiný, dosud nalezený rukopis. Když dorazil ke knihovně, už se stmívalo. Klíč se mu zadrhl v zámku. A na dveřích – připevněný připínáčkem – byl přeložený lístek. Bílý, čistý, jediná věta.
„Nehrabej se v prachu minulosti.“
Papír se mu chvěl v ruce. Kolem panovalo ticho. Jen z dálky doléhal tlumený zvuk věžních hodin, které odbíjely šestou.
Minulost měla v tomhle městě jméno. A možná i zuby.
KAPITOLA 3: STŘEPY PAMĚTI
Vranov se po ránu probouzel neochotně, jako člověk s těžkou hlavou po bezesné noci. Mlžné opary se plazily mezi střechami domů a zamlžovaly okna kaváren, kde první hosté upíjeli hořké kávové rituály. Ale Tomáš už seděl v čítárně knihovny, obklopen knihami, starými novinami a rukopisem, který se mu stále zarýval do mysli jako neodbytná melodie. Tentokrát si vzal s sebou i Evu.
„Tady, podívej se,“ řekl, když jí podal stránku. „Tohle nejsou obyčejné věty. Všimni si, jak se opakují určité obrazy. Zimostráz. Zrcadlo. Černý pták. Vždycky v jiném kontextu, ale vždycky stejná symbolika.“
Eva si upravila brýle na nose. „To připomíná fragmenty z Sedlákovy nedokončené novely. Mluvilo se o ní jako o jeho nejambicióznějším díle. Nikdy nevyšla. Možná ji nikdo nikdy nečetl…“
Tomáš přikývl. „Co když je tenhle rukopis klíčem k její rekonstrukci? Nebo spíš… co když je to výpověď? Maskovaná jako literatura?“
Přesně tohle je spojovalo. Eva byla jiná než na první pohled – pod tou zdrženlivostí se skrývala žena, která milovala příběhy stejně jako on. Každé slovo brala jako vodítko, každý odstavec jako mapu. Mezi šálky studené kávy a haldami papíru se jejich rozhovory stáčely od literatury k životu. Zatím jen letmo, nesměle. Ale něco mezi nimi začalo růst.
Dům Matěje Sedláka stál na konci ulice, kde chodník končil a les začínal. Vila, kdysi honosná, teď připomínala prázdnou schránku. Omítka opadávala jako uschlá kůže, okenice visely na pantech a zahrada byla zcela pohlcena planým břečťanem. Branka byla pootevřená, jako by čekala.
Uvnitř bylo ticho. Ne to obyčejné, ale to těžké, co se usazuje na stěnách a dusí dech. Prach ležel jako popel, a přesto bylo v každém pokoji cítit něco osobního. Na krbové římse ležela prasklá skleněná soška sovy. V pracovně stála židle převrácená, knihy rozházené na zemi, a na psacím stole zčernalý inkoust v kalamáři.
Eva se dotkla rámu fotografie – Sedlák, ještě mladý, v obklopení členů skupiny Ostří. „Tady je Marta Burešová. A to musí být Radovan Král…“
„A tohle… není Klára?“
„Je. Podívej, jak stojí nejdál. Jako by tam nepatřila.“
Tomáš našel zásuvku. V ní byl zmačkaný list papíru – báseň. Nebo hádanka?
„Kdo hledí do zrcadla, uvidí dvojnásobek pravdy. Kdo se dívá skrz, nevidí nic. Zpěv ptáka končí tam, kde se dotkne prachu.“
Tomáš se zamračil. „Tohle není poezie. To je klíč. A všechny ty symboly z rukopisu se tu opakují.“
Odpoledne přineslo první roztržku. Ve dveřích knihovny se objevil starosta – kulatý muž s licousy a úsměvem, který nikdy nedosáhl očí.
„Pane Hellere, slyšel jsem, že jste velmi… zaujatý případem pana Sedláka,“ řekl, zatímco si bez pozvání sedal. „Ale upřímně – není to příliš riskantní? Vranov je klidné město. Lidé mají své životy. Neradi se vrací k minulosti.“
Tomáš si zachoval klid. „Jde mi o literaturu. O historii. Ne o senzaci.“
Starosta se naklonil blíž. „Minulost je jako porcelán. Když do něj strčíte, praskne. A pak se lidé zraní. Buďte opatrný, pane Hellere.“
Jakmile odešel, Eva přistoupila. „To nebylo varování. To byla hrozba.“
Tomáš pokrčil rameny. „Tohle mě jen utvrzuje, že jdu správnou cestou.“
Ale večer přinesl jiný druh narušení.
Když Tomáš vrátil knihy do skladu, všiml si pootevřených dveří. Zadní vstup – měl být zamčený. Ve vzduchu byl cítit průvan, a co hůř – něco chybělo.
Rukopis.
Okno bylo vypáčené. Na zemi se válela jediná stránka, vytržená z textu, a pod ní – otisk boty ve vrstvě prachu.
Eva přiběhla, když uslyšela křik. „Co se stalo?“
Tomáš držel stránku v ruce. Byla prázdná – kromě jediné poznámky tužkou na kraji:
„Neměl jsi číst dál.“
Pohlédli na sebe. Poprvé v těch několika dnech nebyl ve vzduchu ani humor, ani vzájemné napětí. Jen neklid.
Minulost se začala bránit.
KAPITOLA 4: SKRYTÝ HLAS
Když se následujícího rána Tomáš posadil k pracovnímu stolu v zadní místnosti knihovny, rukopis už nebyl v jeho rukou celý. Zůstala mu jen neúplná kopie několika klíčových stránek, které si naštěstí ještě před vloupáním naskenoval. Ale právě tyto fragmenty začaly konečně skládat obraz, který byl dosud jen neurčitou mlhou.
Eva si přisunula židli blíž. „Tady. Tady to začíná být jiné,“ ukázala prstem na úryvek:
„Když se ticho v pracovně naplnilo až po strop, věděl jsem, že další kapitolu nenapíšu. Ale co zůstane nevysloveno, to musí být vysloveno jinak. Jako hra. Jako maska. Jako jméno, které není moje.“
Tomáš přejel očima po textu. Hlavní postava – „Profesor D.“ – se v jednotlivých kapitolách měnila, stával se z něj detektiv, zbabělec, vypravěč i oběť. Ale jedno zůstávalo stejné: prostředí. Starý dům na kraji lesa. Literární skupina plná rivality. Pracovna s jediným zamčeným šuplíkem.
„Tohle není fikce,“ řekl tiše Tomáš. „To je… zpověď. Zakódovaná. Sedlák se schoval za postavu. A nechal v textu stopy.“
Eva se opřela o stůl. „Podívej na ty iniciály – F., M., K., R. – v každé kapitole se opakují jinak, ale vždy kolem profesora D. To jsou přece František, Marta, Klára a Radovan. Členové Ostří.“
A pak to přišlo. Na okraji jedné stránky, nenápadně vpleteno mezi řádky, bylo napsáno:
„Jeden z nich ví. A jeden z nich chce umlčet. Předtím, než pravda zůstane černá na bílém.“
Tomáš se odtáhl od stolu. Hrudník se mu sevřel.
„Sedlák věděl, že ho někdo chce zabít. A tenhle rukopis je jeho způsob, jak to říct – beze slov.“
Knihovna ten den zůstala zavřená. Z bezpečnostních důvodů, tvrdil starosta, ale Tomáš věděl své. Po vloupání přibyly zámky, ale taky podezření. Eva zatím pátrala ve starých výtiscích Vranovských listů, které byly archivovány v místním muzeu.
A pak to našla.
„Podívej!“ zvolala, když na stole před Tomášem přistál zažloutlý článek z roku 1977. Titulek hlásal:
„Literární večer: Ostří čtou v plném složení.“
Pod ním černobílá fotografie. Čtyři lidé sedící u stolu, dva stojící opodál.
Tomáš zaostřil. „To je Sedlák, Klára… Marta, František, Král… ale… kdo je ten muž vzadu?“
Měl na sobě černý kabát, tvář částečně skrytou ve stínu.
„Toho na jmenném seznamu není,“ řekla Eva. „Ale tohle je veřejná akce. Někdo musel vědět, kdo tam byl.“
Tomáš si snímek naskenoval a začal ho digitálně upravovat, zvýrazňoval kontrasty, hledal detaily. A pak to uviděl.
Na rukávu neznámého muže byl malý odznak – heraldický znak města Vranov. Jen jediný člověk v té době ho mohl nosit.
Odborný redaktor Vranovských listů.
„A tím byl…?“ zeptal se Tomáš.
Eva přeběhla prstem po sloupci jmen v tiráži starého čísla. Zastavila se u jména, které oba znali.
Ladislav Richter.
Evě se zlomil dech. „Můj dědeček.“
V místnosti se rozhostilo napětí. Ne to filmové, ale to opravdové, tiché, těžké jako kámen.
Tomáš se zvedl, přešel k oknu. „Tohle není náhoda. Tvůj dědeček byl na tom večeru. Ale proč se o něm nikdy nemluvilo? Proč na něj Sedlák nikdy veřejně neukázal?“
Eva neodpověděla hned. Hleděla na fotku, jako by ji viděla poprvé.
„Možná proto, že měl co skrývat.“
V tu noc Tomáš nemohl spát. Sedlák, milovník šifer a pravdy, možná celý svůj život budoval literární labyrint, jehož středem nebyla kniha – ale vražda. A vrah možná nebyl někdo zvenčí. Možná to byl někdo z těch, kdo mu byli nejblíž.
A pokud byl Ladislav Richter součástí toho večera, mohl být svědkem – nebo spoluviníkem.
Tomáš se znovu podíval na poslední řádky rukopisu, které mu zůstaly:
„Přítel je ten, kdo ti nese pochodeň. Ale pokud tě pálí, poznáš, že jsi sám.“
Poprvé se mu zježily chlupy na zátylku. Sedlák byl sám. A někdo mu sfoukl světlo.
KAPITOLA 5: MASKY A STÍNY
Dny ve Vranově ztratily svou průzračnost. Jako by se i samotné světlo začalo bát vrhat stíny. A Tomáš se přistihl, že každý krok měří s větší opatrností, každé slovo zvažuje dřív, než ho vypustí z úst. Nejistota ho hlodala zevnitř, tiše, ale neúprosně.
Začalo to nenápadně. Eva znala příliš mnoho detailů – o skupině Ostří, o Sedlákově vile, dokonce i o rukopisech, které nebyly nikdy zveřejněny. A když pronesla poznámku o tom, že Sedlákova poslední novela měla být původně věnovaná Kláře, ale nakonec „ji přepsal pro jinou“, Tomášovi v hlavě zablikalo varovné světýlko.
Odkud to víš?
Kde jsi to četla?
Nebo… kdo ti to řekl?
Místo odpovědí však přišla další otázka. A podezření.
Tomáš se toho večera vrátil do knihovny sám. Eva odešla dřív – a ani se nerozloučila. V její řeči přibyly trhliny, pohledy byly těkavější, a mezi nimi se začal šířit zvláštní chlad, jaký znají jen ti, kdo se pokusili něco postavit společně – a teď sledují, jak to pomalu praská.
Začal tedy pátrat sám. Opatrně, ale cíleně. V archivu narazil na kovovou skříň se jménem Richterová E. Byla zamčená. Ale Tomáš měl od knihovny náhradní klíče. A zvědavost – nebo snad posedlost – nakonec zvítězila.
Uvnitř našel složky s korespondencí. Některé dopisy byly adresovány přímo Sedlákovi, jiné – podepsané iniciálami L.R. – byly vedené stylem plným výčitek, náznaků a občas i výhrůžek. V jedné složce byly dokonce kopie úryvků z textu, který Tomáš nikdy neviděl. Byly podepsány Klára Burešová. Ale papír vypadal příliš nový.
Zavřel složku. Zaslechl zvuk.
Ve dveřích stála Eva.
Neřekla nic. Nepotřebovala.
Její pohled byl těžší než slova.
Dlouho mezi nimi panovalo mlčení. A když konečně promluvila, její hlas byl chladný.
„Dala jsem ti důvěru. A tys prohledal moje věci jako nějaký zloděj.“
„Měl jsem důvod, Evy. Víš toho moc. A nic z toho jsi mi neřekla. Kdo byl tvůj dědeček doopravdy? Co měl se Sedlákem?“
„Tohle není výslech,“ odvětila tiše. „Jestli mi nevěříš, tak bys měl jít.“
A on šel.
Ještě téhož večera přišla další rána.
Telefonát z nemocnice. Paní Kvapilová – hospitalizovaná po pádu ze schodů. Předtím volala na knihovnu, chtěla Tomášovi něco důležitého sdělit. Ale než se dovolala, stalo se.
Tomáš seděl na chodbě nemocnice, vedle strohého automatu na kávu. Pochybnosti už nebyly jen v něm – proplétaly se realitou jako plevel.
Nehoda… nebo někdo chtěl, aby už dál nemluvila?
Z kapsy vytáhl dopis, který našel ve své poštovní přihrádce. Bez odesílatele. Uvnitř – nový rukopis. Formátovaný stejně jako ten původní. Ale text… byl jiný.
Příliš uhlazený. Příliš literární. A bez jediné šifry.
Na poslední stránce bylo napsáno:
„Takto příběh končí. Oheň dohořel, všichni viníci spí.“
Tomáš sevřel stránku v ruce. Někdo se snažil přepsat minulost. Dát jí konec, který nikdy nenastal. Falešný rukopis. Falešná pravda.
A Eva? Teď byla součástí stínu. Možná klíč. Možná hrozba.
Sedlák kdysi napsal, že „největší lží je dobře odvyprávěná pravda“.
A Tomáš si teď začínal být jistý, že kolem něj se rodí příběh, který někdo nechce nechat dočíst až do poslední stránky.
KAPITOLA 6: ČAS PRACHU A KRVE
Byla to Eva, kdo Tomáše zastavil na chodbě knihovny. Poprvé po dnech napětí, mlčení a stínů v jejích očích. Tentokrát v nich ale nebyl chlad. Byl v nich strach – a rozhodnutí.
„Musíme si promluvit,“ řekla.
Sedli si v nejzazším koutě čítárny, kde voněl prach a starý lak z podlahy. Okno bylo pootevřené, vítr s sebou přinesl list a složil ho u jejich nohou – jako by chtěl připomenout, že čas běží dál, bez ohledu na to, co bylo kdysi napsáno.
„Lhala jsem,“ začala. „Ale ne proto, abych tě zradila. Proto, že jsem se styděla.“
Tomáš mlčel, oči upřené do jejích. A ona pokračovala.
„Jsem vnučka Josefa Richtera. Ten, o kterém se psalo jako o Sedlákově největším kritikovi. Ale to je jen část pravdy. Děda byl také jeho přítel. V určitém období. A pak… všechno shořelo.“
Položila před něj starý zápisník, jehož stránky byly prošpikované poznámkami, citacemi a útržky dopisů. „Tohle je jeho deník. Ne celý. Ale stačilo mi to, abych pochopila, že můj děda byl podezírán – právem – z plagiátorství. Ukradl Sedlákovi část jeho rukopisu. A nejen to. Po hádce se prý Sedlák zavřel doma a chtěl věc zveřejnit. O den později byl mrtvý.“
Tomášovi se zatajil dech. „To jsi věděla celou dobu?“
„Tušila jsem. Ale nikdy jsem to nedokázala přijmout. Až do teď.“
Položila mu ruku na dlaň. „Chci ti pomoct. Najít pravdu. I kdyby to mělo pohřbít mé jméno.“
Začali znovu – od začátku. Sepsali časovou osu posledního dne Matěje Sedláka, využili každou dostupnou stopu: zápisy z knih, deníky paní Kvapilové, články z archivních novin, dokonce i dopisy nalezené v knihovně. Krok za krokem skládali večer, který měl zůstat navždy zahalený.
Poslední literární večer skupiny Ostří. Sedlák měl vystoupit s novým textem – výbušným. Údajně v něm měl veřejně označit Radovana Krále z plagiátorství. Richter, tehdy redaktor, měl text připravit k otištění. A podle Evina deníku se Sedlák ten večer s někým pohádal.
Zemřel o několik hodin později.
Když dorazili do vily paní Kvapilové, pokoj byl prázdný. Ošetřující sestra jim dovolila nahlédnout jen na chvíli.
Ležela tiše, oči zavřené. Na nočním stolku měla položený zápisník – její vlastní.
Tomáš otevřel první stránku. Její písmo bylo vratké, ale čitelné:
„Večer před Sedlákovou smrtí jsem viděla Krále, jak odcházel z jeho domu. Byl rozrušený. Nesl aktovku. Byla to Sedlákova?“
Tomáš sevřel stránku v dlani. Všechno začalo dávat smysl.
Téhož večera je přepadl někdo neznámý.
Vracíce se z nemocnice, šli zkratkou podél říčky, kde kdysi bývala stará tkalcovna. A právě tam – ve stínu rozpadající se zdi – se ozvalo zapraskání.
Eva upadla, Tomáš se instinktivně otočil. Neviděl víc než siluetu. Něco zasvištělo vzduchem a praštilo ho do ramene. Rána – železná trubka. Klesl na koleno, ale útočník nezůstal – utekl. Jen mlčení a chlad. A kapky krve na mokrém betonu.
Další den už nebyl prostor pro domněnky. Všechny stopy, všechny útržky, všechna slova vedla k jedinému jménu.
Radovan Král.
Člen Ostří. Dnes literární ikona. Přežil všechny ostatní. Pochybnosti o jeho kariéře se objevily několikrát, ale vždy byly pohřbeny pod cenami, medailemi, medailonky. A přitom právě on měl nejvíc co ztratit.
„Jestli Sedlák měl rukopis, který ho mohl usvědčit…“ začal Tomáš.
„Pak měl důvod zabít. Nebo ho k tomu přiměl někdo jiný,“ dodala Eva tiše.
Ale čím dál tím víc to vypadalo, že vrah nebyl nikdo zvenčí. Byl to jeden z nich. Jeden z těch, kdo tehdy seděl u stolu. Kdo se usmíval na společné fotografii. A možná – kdo se usmívá i dnes, z obálky nových knih.
Zbývala poslední část: Krále konfrontovat.
Ať už slovy – nebo pravdou, kterou nelze popřít.
Prach se vznášel jako vzpomínka. Krev zaschla, ale stopy vedly dál.
Do nejtemnější kapitoly.
KAPITOLA 7: POSLEDNÍ STRÁNKA
Věci mají svůj čas. A některé pravdy potřebují desetiletí, než jsou ochotny opustit prach a ticho.
Tomáš seděl v hotelové kavárně v Praze, naproti mu Eva. Oba mlčeli, každý ponořený ve vlastních myšlenkách. Před nimi na stole ležela tenká složka, která vypadala naprosto nevinně – a přitom měla sílu zbourat literární monument.
Radovan Král – jeden z posledních žijících členů skupiny Ostří, několikrát oceněný autor, veřejností vnímaný jako důstojný pamětník doby a strážce českého slova – měl být dnes konfrontován s minulostí, kterou sám pohřbil.
Dům Krále byl světlý, čistý, s regály knih sahajícími až ke stropu. Ve vzduchu voněla stará káva a dubové dřevo. V místnosti vládl klid – až na jemné napětí, které se pomalu plížilo mezi stíny.
Král seděl ve svém křesle, oči upřené na Tomáše a Evu. Byl klidný. Příliš klidný.
„Vím, proč jste tady,“ řekl. „A po tolika letech vám to konečně mohu říct. Protože už nemám co ztratit.“
Tomáš přikývl a položil před něj kopii Sedlákova původního rukopisu. Král se na něj zadíval s něčím mezi únavou a rezignací.
„Ten večer…“ začal tiše. „Byli jsme sami. Matěj a já. V jeho pracovně. Měl v ruce ten rukopis. Řekl, že pokud ho nepřiznám, zveřejní ho. Byl jsem zoufalý. Nešlo jen o text. Šlo o naše přátelství, o víru, že něco tvoříme spolu. Jenže on si to chtěl přivlastnit. A já… jsem se bránil.“
Hlas mu na okamžik zhrubl.
„Strčil jsem do něj. Spadl. Uhodil se do hlavy o roh stolu. Nehýbal se. Neplánoval jsem to. Byla to nehoda…“
„A co pak?“ zeptala se Eva, chladněji, než si přála.
Král se na ni podíval. V jeho očích nebyla obrana – jen únava.
„Panika. Vzal jsem rukopis, spálil, co jsem našel. Odstranil důkazy. Ale jeden výtisk – originál – zmizel. A teď už vím, že ho ukryla Klára. Vaše babička. Chtěla ho uchránit. Možná… chtěla, abyste jednou našli odpověď.“
Tomáš sevřel pěsti. „Zničil jste životy. Ukradl jste slova. A ještě desítky let žil ve lži.“
Král sklopil hlavu.
„Ano.“
Krátce poté přišla policie. Eva předala rukopis, deníky i záznamy paní Kvapilové, které potvrdily Králova slova. O několik dní později byl Radovan Král zatčen pro podezření z usmrcení z nedbalosti, zničení důkazů a maření spravedlnosti.
Tisk se roztančil. Titulky hlásaly konec legendy. Akademická obec mlčela, pak šokovaně reagovala. A příběh, který měl být navždy pohřbený mezi stránkami, se konečně stal součástí historie.
Tomáš a Eva se znovu potkali u starého psacího stolu ve vranovské knihovně. Byla zima. Na parapetu ležela tenká vrstva sněhu.
„Myslíš, že jsme udělali dobře?“ zeptala se Eva.
Tomáš zavřel poslední složku a přikývl.
„Nemohli jsme jinak. Pravda je jako rukopis – můžeš ho schovat, ale jednou se objeví. A pak už jen záleží na tom, kdo ho přečte.“
Usmála se. Poprvé po dlouhé době bez stínu bolesti.
A on vytáhl nový, čistý sešit.
„Víš… možná bych měl konečně napsat něco vlastního.“
KAPITOLA 8: NOVÝ PŘÍBĚH
Vranov se nořil do jara. Stromy se probouzely ze zimního spánku a ranní mlhy se rozpouštěly rychleji než dřív, jako by i samotné město po letech napětí konečně vydechlo. Na lavičkách se opět objevovali čtenáři s knihami v klíně, děti běhaly mezi květy narcisů a knihovna – ta stará, zaprášená knihovna – se proměňovala.
Uvnitř, za nově umytými okny, seděl Tomáš Heller. Prsty měl od inkoustu, na stole se vršily poznámky, koncepty, výtisky starých článků a mapy literárních odkazů. Ale už to nebyla jen investigace. Teď to byla tvorba.
„Název?“ zeptala se Eva, když mu donesla čaj.
Tomáš se pousmál. „Stíny mezi řádky. Nejen kvůli Sedlákovi, ale i kvůli nám všem. Psané slovo není jen forma. Je to svědectví. A já chci, aby ta kniha byla víc než jen rozbor jednoho případu. Chci, aby to byla zpráva o tom, jak pravda někdy leží mezi větami. A jak ji musíme chtít číst.“
Eva přikývla. Sama toho poslední dobou hodně četla. A také našla.
Po týdnech tichého třídění pozůstalosti své babičky narazila na krabici označenou pouze písmenem S. Uvnitř ležel rukopis – nedokončený, ručně psaný, ale nepochybně autentický. Titulní stránka:
Matěj Sedlák – „Nad prázdným papírem“
Nebyla to žádná šifra. Žádný skrytý vzkaz. Byla to próza. Silná, poetická, plná života i bolesti. Věty o lásce, o zklamání, o samotě spisovatele, který věděl, že slova nejsou jen nástroj – ale i zbraň. V románu byla i postava mladé knihovnice, která přepisovala rukopisy podle diktátu… a možná i něco víc.
„Je to jeho poslední hlas,“ řekla Eva, když mu rukopis ukázala. „Měl by být slyšet.“
Rozhodli se zůstat.
Na jaře založili Archiv Ostří – veřejně přístupný prostor v přestavěném křídle knihovny, kde si návštěvníci mohli pročítat dobové dokumenty, číst rukopisy, poslouchat nahrávky pamětníků. Ale hlavně – kde mohla vznikat nová literatura, inspirovaná odvahou hledat pravdu mezi slovy.
Tomáš se stal nejen kurátorem archivu, ale i autorem. Jeho kniha Stíny mezi řádky vyšla o rok později a získala uznání nejen v odborných kruzích, ale i mezi čtenáři. Ne jako detektivka. Ale jako pocta.
Eva se stala duší knihovny – vedla workshopy, pořádala čtení, rozšiřovala sbírku. A v její přítomnosti se Tomáš učil znovu věřit. Ne jen v pravdu. Ale v možnost začít znovu.
Jednoho podvečera, kdy světlo kreslilo na podlahu dlouhé oranžové pruhy, seděl Tomáš opět u svého stolu. Vzduchem voněl starý papír a jasmín z otevřeného okna.
Na stole ležel nový sešit. Nepopsaný.
Vzpomněl si na Sedlákova slova z jednoho dopisu:
„Nejdůležitější věty nejsou ty, které napíšeš první. Ale ty, které se nebojíš napsat poslední.“
Tomáš otevřel sešit.
Vzduch byl tichý. Pero zaváhalo. A pak napsalo první větu.
„Nebál jsem se číst cizí příběh. Ale teprve teď píšu svůj.“
A tentokrát to nebylo kvůli záhadě.
Ani kvůli minulosti.
Ale kvůli budoucnosti.
