Kapitola 1: Velká botanická výstava
Slunce se opíralo do prosklených stěn botanické zahrady, kde právě začínala jedna z nejprestižnějších výstav exotických rostlin ve střední Evropě. Barevné květiny a vzácné rostliny, pečlivě naaranžované do složitých kompozic, lákaly návštěvníky jako klenoty ukryté mezi listy. Atmosféra byla plná vzrušení a šepotů – odborníci i nadšení amatéři v oboru botaniky se těšili na vzácné exempláře, které měly být představeny.
Anna Novotná, mladá botanička s neskrývaným obdivem k jedovatým rostlinám, stála u jednoho z exponátů. V ruce držela zápisník, do kterého si zapisovala poznámky o jednotlivých rostlinách. „No tak, Anno,“ usmála se na ni její přítelkyně Kateřina, která ji na výstavu pozvala. „Nepřišla jsi sem psát disertační práci, ale užít si trochu krásy.“
Anna se zasmála. „Tohle je pro mě krása,“ odpověděla a ukázala na vzácnou masožravou rostlinu Nepenthes rajah, která byla vystavena v malém teráriu. „Vidíš ty pasti? Dokonalý evoluční mechanismus.“
Kateřina protočila oči a nechala Annu samotnou. Ta se mezitím přemístila k dalšímu stánku, kde stál vysoký muž s prošedivělými vlasy a energickým pohledem – Dr. Jiří Havelka, známý odborník na jedovaté rostliny a hlavní organizátor celé akce.
„Anno, rád tě vidím,“ oslovil ji Havelka, když si všiml jejího zkoumavého pohledu. „Doufám, že tě výstava nezklamala.“
„Naopak,“ odpověděla Anna s úsměvem. „Vidím, že jste si dal opravdu záležet. Ale něco mi vrtá hlavou – ten nový druh aconitu, co jste zmiňoval v posledním článku. Mohl byste mi o něm něco povědět?“
Havelka se naklonil blíž, jako by měl na jazyku tajemství. „Aconitum toxicum var. aureus. Zlatý vlčí mor. Jedinečný exemplář, o kterém jsem přesvědčen, že má neuvěřitelný potenciál v medicíně. Ale stále je to rostlina s extrémně nebezpečnými toxiny. Raději ji uvidíš z bezpečné vzdálenosti.“
Anna byla fascinována. „Je tu dnes vystavená?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Havelka, ale jeho pohled na chvíli potemněl. „Ale je to vzácná a zároveň nebezpečná rostlina. Předpokládám, že bude přitahovat pozornost nejen odborníků, ale i lidí s méně čestnými úmysly.“
Anna se chtěla zeptat víc, ale náhle jejich rozhovor přerušil mužský hlas. „Doktore Havelko, mohl byste mi věnovat chvíli?“ Obrátila se a spatřila Petra Malého, vystavovatele exotických orchidejí. Jeho vysoká postava a nervózní výraz kontrastovaly s klidným prostředím zahrady.
„Hned jsem u vás, pane Malý,“ řekl Havelka, ale ještě rychle otočil hlavu k Anně. „Až budeš mít čas, přijď ke skleníku číslo tři. Ukážu ti něco, co tě bude zajímat.“
Anna přikývla a sledovala, jak Havelka odchází. Petr Malý se na ni krátce podíval, jeho pohled byl těžko čitelný. Anna si všimla, že svírá ruce do pěstí, a napadlo ji, že muž rozhodně není na výstavě jen kvůli květinám.
Slavnostní zahájení výstavy se blížilo. Návštěvníci se shromažďovali u pódia, kde měl Havelka pronést úvodní řeč. Anna mezitím bloudila mezi exponáty a přemýšlela nad jejich krátkým rozhovorem. Jedovaté rostliny vždy přitahovaly pozornost, ale něco na Havelkově tónu ji znepokojilo. Skleník číslo tři byl uzavřen pro veřejnost – co tam pro ni asi má?
Zvuky tlumeného potlesku přerušily její úvahy. Havelka vystoupil na pódium a začal hovořit o významu rostlin a jejich výzkumu. Dav tleskal, ale Anna si všimla, že v jedné z postranních uliček se pohybuje silueta, která působila nepatřičně. Něco bylo špatně.
Když se dav začal rozcházet, Anna se rozhodla vydat ke skleníku číslo tři. Cítila, že tajemství výstavy teprve začínají vyplouvat na povrch. A možná měla pravdu.
Kapitola 2: Tajemství jedovatých rostlin
Ranní mlha se ještě držela nad botanickou zahradou, když Anna dorazila na místo činu. Skleník číslo tři byl obklopen policejní páskou a hlídal ho mladý policista s nejistým výrazem. Uvnitř se míhaly postavy kriminalistů, kteří pečlivě zkoumali každý detail. Anna, stále otřesená šokem z předchozího večera, se zastavila před vstupem a zhluboka se nadechla. Smrt Dr. Havelky, kterého objevili uprostřed jeho milovaných rostlin, působila jako špatný sen.
„Slečno Novotná?“ oslovil ji hluboký hlas. Když se otočila, stál za ní komisař Radek Veselý – muž ve středních letech s ostře řezanými rysy a pohledem, který dokázal proniknout až na dno duše. „Slyšel jsem, že jste byla jednou z posledních osob, které s doktorem Havelkou mluvily. Máme pár otázek, pokud vám to nevadí.“
Anna přikývla. „Ráda pomohu, pokud to bude možné.“
Komisař ji provedl do skleníku, kde páchlo po horké zemině a nepatrné stopě chemikálií. Uprostřed skleníku stála vzácná rostlina – tmavě zelený keř se zlatavými listy a drobnými květy, které působily téměř étericky. Anna ji okamžitě poznala.
„To je aconitum toxicum var. aureus,“ zašeptala. „Rostlina, o které mi Havelka včera říkal. Je extrémně jedovatá.“
Komisař přikývl. „Je to právě její toxin, který podle našich toxikologů zabil doktora Havelku. Problém je, že ten toxin je velmi obtížné získat. Musel ho někdo pečlivě extrahovat.“
Anna přejela prstem po okraji květináče. „Taková práce vyžaduje nejen znalosti, ale i přístup k rostlině. Máte nějaké podezřelé?“
Komisař si odkašlal. „To je otázka, kterou se teď snažíme rozplést. Ale slyšel jsem, že vy jste odbornice na jedovaté rostliny. Mohla byste nám pomoct pochopit, jak někdo mohl toxin použít?“
Anna souhlasila a brzy byla zahrnuta do týmu jako neoficiální konzultantka. Její první úkol: analyzovat, jak mohl být extrakt z aconitu získán a kdo k němu mohl mít přístup.
Později toho dne se Anna vrátila k dalším vystavovatelům, aby získala víc informací. Petr Malý, stále nervózní a vyhýbající se přímému pohledu, se k ní choval rezervovaně.
„Je to strašné, co se stalo,“ pronesl, když se ho zeptala na jeho vztah s Havelkou. „Ale já s tím nemám nic společného. Držel jsem se svého stánku. Orchideje mi stačí.“
Anna ho sledovala. „Přesto jste ho znal. Věděl jste o jeho výzkumu jedovatých rostlin?“
Petr zaváhal. „Možná jsem něco zaslechl, ale nebylo to moje téma.“
Nedaleko stála Klára Benešová, mladá vědkyně, která byla na výstavě známá svou soutěživostí. Když Anna přistoupila blíž, Klára rychle odložila zkumavku, se kterou manipulovala.
„Co chcete?“ zeptala se ostře.
„Jen pár otázek,“ odpověděla Anna klidně. „Zdá se, že jste s Havelkou spolupracovala. Víte něco o jeho práci s jedovatými rostlinami?“
Klára si založila ruce na prsou. „Havelka si myslel, že je hvězda. Nikdy se s nikým nedělil o informace. Ale byl posedlý myšlenkou, že jeho výzkum jednou změní medicínu.“
„A jaký byl váš vztah s ním?“ zeptala se Anna přímo.
Klára se odvrátila. „Profesní. Nic víc. Ale pokud chcete vědět víc, možná byste měla mluvit s Janem Králem. S Havelkou se hádali o peníze. Možná měl lepší motiv než kdokoliv jiný.“
Do večera Anna shromáždila více otázek než odpovědí. Každý z vystavovatelů měl tajemství, která mohla vést ke zločinu, ale žádný přímo neukazoval na jasného pachatele. Jedinou jistotou bylo, že smrt Dr. Havelky nebyla náhoda.
Při pohledu na skleník, kde aconitum stále stálo, měla Anna pocit, že klíč k celé záhadě se skrývá právě v té rostlině. Ale kdo by byl ochoten ji použít jako zbraň? A proč?
Otázky jí vířily hlavou, když odcházela z botanické zahrady. Tušila, že se právě zapletla do případu, který bude mnohem složitější, než si na začátku dokázala představit.
Kapitola 3: Podezřelí a jejich motivy
Dešťové kapky dopadaly na skleněnou střechu botanické zahrady, zatímco uvnitř se komisař Radek Veselý připravoval na výslechy. Stůl, kolem kterého měli postupně usednout podezřelí, byl prostý – jen několik poznámek, záznamové zařízení a šálek kávy, který si Veselý připravil. Anna seděla v rohu místnosti a tiše sledovala přípravy. Přestože nebyla oficiální členkou týmu, její znalosti botaniky a cit pro detail byly pro vyšetřování neocenitelné.
„První je Petr Malý,“ oznámil komisař, aniž by zvedl oči od svých poznámek. „Říkal jste, že vám připadal nervózní už od začátku, slečno Novotná.“
Anna přikývla. „Ano. Přišel mi, jako by měl co skrývat.“
Petr Malý vešel do místnosti a usedl na židli s viditelným nepohodlím. Jeho oči nervózně těkaly mezi komisařem a Annou. Na otázky odpovídal krátce, jako by se bál říct příliš mnoho.
„Pane Malý,“ začal Veselý, „měl jste s doktorem Havelkou nějaký konflikt?“
„Ne,“ odpověděl Malý rychle. „Jen jsem s ním chtěl obchodovat. Měl vzácné rostliny, které by mi pomohly zlepšit mou kolekci.“
„A nabídl vám něco?“
Malý se zarazil. „Řekl, že bych na to neměl. Ale to není důvod, proč bych mu chtěl něco udělat.“
„Víte něco o jedovatých rostlinách z jeho sbírky?“ vložila se do rozhovoru Anna.
Malý zaváhal. „Viděl jsem některé z nich, ale nemám zájem o jedy. Obchoduji s krásou, ne se smrtí.“
Veselý si zapsal několik poznámek. „Děkujeme, pane Malý. To je prozatím vše.“
Když Malý odešel, Anna poznamenala: „Něco skrývá, ale nejsem si jistá, že je to vražda.“
Klára vešla do místnosti s výrazem vzdoru. Usadila se a přísně sledovala komisaře i Annu.
„Slečno Benešová,“ začal Veselý, „jaký byl váš vztah s doktorem Havelkou?“
„Profesní,“ odpověděla ostře. „Ačkoliv měl pocit, že je jediný, kdo tu něco znamená.“
„Máte na mysli, že vás podceňoval?“ zeptala se Anna.
Klára sevřela ruce. „Ano. Pořád mi říkal, že nemám dost zkušeností. Ale kdyby mi dal příležitost, mohla bych jeho práci vylepšit.“
„Kde jste byla v době jeho smrti?“ zeptal se Veselý.
„V laboratoři. Kontrolovala jsem své vzorky. Kdokoli z personálu vám to potvrdí.“
Anna se naklonila dopředu. „Věděla jste o jeho výzkumu jedovatých rostlin?“
Klára na chvíli ztuhla. „Samozřejmě. Všichni jsme o něm věděli. Ale věřte mi, že jsem se tím nikdy nezabývala víc, než bylo nutné.“
Jan Král, kurátor zahrady, byl poslední. Jeho klidný výraz a sebejisté vystupování působily jako kontrast k nervóznímu chování předchozích podezřelých.
„Pane Králi,“ začal Veselý, „slyšel jsem, že jste měl s doktorem Havelkou několik neshod.“
Král přikývl. „To je pravda. Chtěl jsem financovat opravu skleníků, on trval na investicích do svých experimentů.“
„Byly ty neshody natolik vážné, že by vás vedly k tomu, abyste mu ublížil?“ zeptal se Veselý.
Král zůstal klidný. „Ne. Byli jsme profesionálové. Hádky byly součástí práce.“
„Kde jste byl v době jeho smrti?“ pokračoval Veselý.
„Doma. Mám svědky, kteří to mohou potvrdit.“
Anna se vložila do rozhovoru. „Víte něco o rostlinách, které zmizely z jeho sbírky?“
Král pozvedl obočí. „Zmizely rostliny? To je pro mě novinka.“
Po skončení výslechů Anna zůstala s komisařem. „Zmizení rostlin je podezřelé,“ řekla. „Pokud někdo ukradl jedovaté exempláře, mohl je použít k vraždě.“
„Máte nějaké teorie?“ zeptal se Veselý.
Anna přikývla. „Malý má finanční problémy, ale myslím, že jedovaté rostliny nejsou jeho zájem. Klára měla důvod být na Havelku naštvaná, ale její alibi vypadá pevné. Jan Král… tam cítím něco víc. Možná měl větší motiv, než přiznává.“
„Dobrá práce, slečno Novotná,“ uzavřel Veselý. „Zdá se, že to bude složitější, než jsme si mysleli.“
Anna si uvědomila, že tajemství jedovatých rostlin a motivy podezřelých tvoří zamotaný uzel, který bude muset rozplést. Ale měla neodbytný pocit, že klíč k celé záhadě leží právě mezi chybějícími rostlinami.
Kapitola 4: Nebezpečné stopy
Večer se snášel na město, když Anna usedla u stolu ve své malé laboratoři. Místnost voněla po sušených bylinách a čerstvé hlíně, ale klidné prostředí nenaplnilo její mysl. Myšlenky na případ Havelkovy smrti a rostliny, které zmizely z jeho sbírky, jí nedaly spát. Na stole před ní ležel seznam jedovatých rostlin, které doktor Havelka pěstoval, a Anna se snažila pochopit, proč by někdo šel až tak daleko, aby ho zabil.
Najednou ji vytrhl z úvah hlasitý zvuk. Otočila se k oknu, ale nikoho neviděla. Jen vítr pohyboval větvemi stromů. Když se však vrátila ke své práci, ucítila něco zvláštního – pronikavý pach, který se do laboratoře nehodil. Rozhlédla se a zalapala po dechu. Na stole před ní stála rostlina, kterou tam rozhodně nepoložila.
Rostlina byla drobný keř s malými, nenápadnými květy a tmavě zelenými listy. Anna ji okamžitě poznala – Nerium oleander, rostlina smrtící svou toxicitou. Překonala prvotní šok a opatrně vzala rostlinu do rukou. V květináči byl malý lístek papíru. S třesoucíma se prsty ho rozbalila a přečetla krátkou zprávu:
„Nevrtej se v tom, co ti nepřísluší.“
Anna polkla. Někdo se ji snažil varovat. Ale kdo by to mohl být?
Další den se Anna setkala s komisařem Veselým, aby mu o události pověděla. Seděli v jeho kanceláři a Anna položila na stůl květináč s oleandrem.
„Někdo mi to nechal v laboratoři. Myslím, že mě chce zastrašit,“ řekla.
Veselý si prohlédl rostlinu a povzdechl si. „To znamená, že jdeme správným směrem. Ale máte pravdu, slečno Novotná – někdo tu nechce, aby se v případu pokračovalo.“
Anna pokračovala. „Mám ale další stopu. Zkoumala jsem Havelkovy finanční záznamy. Zdá se, že měl tajného investora, který mu poskytoval velké částky peněz. A vypadá to, že ten investor tlačil na konkrétní výsledky jeho výzkumu.“
„Jaké výsledky?“ zeptal se Veselý.
„Myslím, že šlo o extrakci toxinů a jejich možné využití v medicíně – nebo možná i něco temnějšího, třeba výrobu chemických zbraní. Havelka byl na pokraji velkého objevu, ale záznamy naznačují, že byl pod velkým tlakem.“
Veselý přikývl. „Zjistíme, kdo ten investor byl. Ale opatrnost je na místě. Kdokoliv to je, očividně je ochoten jít přes mrtvoly.“
Později téhož dne se Anna rozhodla navštívit Petra Malého. Po jejich předchozích setkáních měla podezření, že jeho spojení s Havelkou bylo hlubší, než přiznával. Našla ho ve skleníku, kde pečoval o své orchideje. Když ji uviděl, okamžitě ztuhl.
„Co tu chcete?“ zeptal se, jeho hlas zněl podezřívavě.
„Mám otázky,“ odpověděla Anna. „O vašem vztahu s doktorem Havelkou. A o vašem zapojení do nelegálního obchodu s rostlinami.“
Malý zbledl. „Nevím, o čem mluvíte.“
Anna vytáhla z kapsy několik výtisků e-mailů, které se jí podařilo získat od jednoho z Havelkových asistentů. „Tady jsou vaše zprávy doktoru Havelkovi. Nabízel jste mu peníze za vzácné exempláře. A nejen to – jeden z těch exemplářů je na seznamu rostlin, které zmizely z jeho sbírky.“
Malý se roztřásl. „Dobře, ano! Kupoval jsem od něj rostliny. Ale to není zločin. On to věděl! A s tou vraždou nemám nic společného.“
Anna ho propalovala pohledem. „Jste si jistý, že někdo nezneužil vaše kontakty?“
Malý nic neřekl, jen se díval stranou.
Když Anna odcházela od Malého, byla přesvědčena, že případ je mnohem složitější, než se zpočátku zdálo. Petr Malý měl tajemství, ale zřejmě nebyl vrah. Otázkou zůstávalo, kdo měl dostatečný motiv, aby Havelku zabil, a jakou roli hrály zmizelé rostliny.
Ten večer se znovu ponořila do svých poznámek. Každá nová stopa naznačovala, že smrt Havelky nebyla náhodná ani impulzivní. Byla to pečlivě naplánovaná vražda – možná dokonce součást něčeho mnohem většího.
Zatímco mlha halila město, Anna si uvědomila, že ji nečeká jen řešení zločinu, ale i nebezpečí, které může ohrozit nejen ji, ale i každého, kdo se odváží poodhalit závoj pravdy.
Kapitola 5: Labyrint podvodů
Skleník číslo tři, kde byla Havelka nalezena mrtvý, teď připomínal spíše sklad důkazů než místo botanického výzkumu. Policisté pečlivě prohledávali každý kout, ale Anna cítila, že klíč k záhadě neleží ve fyzických stopách, ale v Havelkově práci. Její intuice ji dovedla k malému, zamčenému kabinetu na konci skleníku. Po konzultaci s komisařem Veselým získala přístup a s napětím otevřela dvířka.
Uvnitř našla svazek pečlivě seřazených dokumentů a sešit se zažloutlými stránkami. Byly to Havelkovy osobní poznámky. Každý řádek byl naplněn chemickými vzorci a zápisky o jeho výzkumu jedovatých rostlin. Anna se posadila na blízkou lavičku a začala číst.
Havelka byl dál, než kdokoliv tušil. Jeho výzkum se zaměřoval na extrakci specifických toxinů, které mohly být použity jako léky na některé smrtelné choroby. Ale některé poznámky byly znepokojivé – zmínky o „optimalizaci účinnosti toxinu“ a „strategických možnostech využití“. Anna si uvědomila, že jeho práci mohl snadno zneužít někdo, kdo hledal prostředky pro méně ušlechtilé účely.
V jedné z posledních poznámek stál nečitelný podpis, snad šifra. Byl to Havelkův tajný investor? Anna cítila, jak se skládanka pomalu začíná dávat dohromady, ale přesto chybělo několik zásadních kousků.
Ještě ten večer dorazila Anna s poznatky za komisařem Veselým. Zatímco probírali, co by mohly Havelkovy záznamy znamenat, přiběhl jeden z policistů. „Pane komisaři, Klára Benešová se pokusila opustit město.“
Anna zbystřila. „Cože? Kam chtěla jet?“
„Pokoušela se odjet vlakem do zahraničí. Chytili jsme ji na nádraží. Tvrdí, že s vraždou nemá nic společného, ale měla u sebe tašku plnou dokumentů a vzorků rostlin.“
Když se Klára objevila zpět na stanici, měla rozcuchané vlasy a divoký pohled. „Já jsem nic neudělala!“ křičela. „Jen jsem věděla, že když si mě policie vezme na mušku, bude po mně!“
Veselý ji vyslýchal pevně, ale spravedlivě. „Co jste plánovala udělat s těmi vzorky a dokumenty?“
Klára se zhluboka nadechla. „Havelka si myslel, že všechno ví. Ale já jsem přišla na lepší způsob, jak extrahovat toxiny z jeho rostlin. Když zemřel, věděla jsem, že mě někdo obviní. Chtěla jsem se jen zachránit.“
Anna sledovala Kláru pozorně. „Pokud jste tak důležitou součástí výzkumu, jak tvrdíte, musela jste vědět, že Havelka měl investora. Kdo to byl?“
Klára zaváhala, ale nakonec odpověděla: „Nikdy mi jeho jméno neřekl. Ale vím, že to byl někdo s velkými penězi a ještě většími ambicemi.“
Zatímco byla Klára zadržována, atmosféra mezi ostatními podezřelými houstla. Petr Malý byl stále nervóznější a často se dostával do konfliktů s Janem Králem. Anna byla svědkem jedné takové hádky, když na sebe narazili ve skleníku.
„Vím, že to byla tvoje práce, Králi!“ křičel Malý. „Vždycky jsi Havelku nenáviděl!“
„A ty jsi byl ten, kdo od něj chtěl koupit rostliny, které neměl právo prodávat!“ odsekl Král. „Možná jsi chtěl víc, než ti nabídl.“
Anna zasáhla dřív, než se hádka zvrhla. „Oba se uklidněte. Pokud máme zjistit pravdu, musíme spolupracovat.“
Jan Král se na ni zamračil. „Jestli hledáte pravdu, hledejte ji u těch, kdo Havelkovi věřili. Ne u mě.“
Anna si uvědomila, že Havelkova smrt byla jen začátkem něčeho většího. Klářin pokus o útěk a napětí mezi ostatními vystavovateli ukazovalo, že pravda je blíž, než by si kdo myslel. Ale kdo byl tajný investor? A byl to právě on, kdo zabil Havelku, nebo byl jen součástí většího plánu?
Zatímco si Anna procházela své poznámky, pocítila, že čas se krátí. Ten, kdo stojí za celou intrikou, měl plán – a možná už byl krok před ní.
Kapitola 6: Odhalení pravdy
Opuštěný skleník, ukrytý v nejodlehlejším koutě botanické zahrady, ležel ve tmě. Jen matné světlo měsíce pronikalo rozbitými skleněnými tabulemi, zatímco Anna tiše proklouzla dovnitř. Její kroky se ozývaly v tichu, každý zvuk jí zněl jako hrozba. V ruce pevně svírala malou kapesní baterku, jejíž paprsek přejížděl po stolech pokrytých prachem a zbytky rostlin. Tady se skrývaly odpovědi. Věděla to.
Anna si od počátku uvědomovala, že vzácná jedovatá rostlina, Aconitum toxicum var. aureus, je klíčem k celé záhadě. Její unikátní toxiny byly smrtící a těžko dostupné, což znamenalo, že vrah musel mít hluboké znalosti o jejích vlastnostech. Havelka ji pěstoval v izolovaných podmínkách, což znamenalo, že přístup k ní měl jen velmi úzký okruh lidí.
V Havelkových záznamech Anna objevila poznámku, která jí unikla při prvním čtení: „Aureus je nádherný, ale neodpustí chyby. Pouze ten, kdo zná jeho skryté vlastnosti, dokáže jeho sílu využít.“
Tato slova ji přivedla ke zjištění, že vrahem musel být někdo, kdo měl s rostlinou přímou zkušenost. A všechny stopy vedly k Janu Královi, kurátorovi zahrady.
Anna slyšela kroky. Těžké, sebejisté. Věděla, že je to on. Jan Král se objevil ve dveřích, jeho silueta vypadala děsivě proti měsíčnímu světlu. V ruce držel zahradnické nůžky a jeho výraz byl temný.
„Co tu děláte, slečno Novotná?“ jeho hlas byl klidný, ale v jeho očích bylo něco nebezpečného.
Anna se postavila. „Vím, že jste to byl vy. Vy jste zabil Havelku.“
Král se zasmál. „A proč bych to dělal? Havelka byl… komplikovaný muž, ale vražda? To není můj styl.“
„Váš styl byl pečlivý,“ odpověděla Anna. „Použít toxin z Aconitum aureus vyžaduje znalosti, které jste měl jen vy. Vy jste měl přístup ke všem rostlinám, vy jste věděl, jak extrahovat toxiny. A co víc – měl jste motiv. Havelka vás přehlížel, bral peníze, které měly jít na opravy zahrady, a použil je pro své experimenty.“
Král sevřel nůžky pevněji. „Havelka si zasloužil padnout. Zničil vše, na čem jsme tu pracovali. Jeho výzkum byl neetický, nebezpečný. A ty peníze? Byly naše. Zahrada umírala kvůli jeho ambicím.“
„Takže jste ho zabil,“ řekla Anna tiše. „A teď mě chcete odstranit, protože jsem přišla na pravdu?“
Král se přiblížil. „Nikdy jste tu neměla být, slečno Novotná. Kdybyste se držela dál, nic z toho by se nestalo.“
Anna couvla, její srdce bušilo. Viděla, že Král je odhodlaný ji umlčet. Zatímco se blížil, nepozorovaně stiskla tlačítko na svém telefonu – signál pro komisaře Veselého, že potřebuje pomoc.
„Nechci vám ublížit,“ řekla, zatímco se snažila udržet klid. „Ale pravda by stejně vyšla najevo. Policie už ví o vašich aktivitách.“
Král se zastavil. „Možná, ale nebudeš tu, abys jim to potvrdila.“
V tu chvíli se dveře skleníku rozletěly a dovnitř vtrhli policisté. „Jste obklíčen, pane Králi!“ křičel Veselý, který vedl zásahový tým.
Král se ještě pokusil utéct, ale policisté ho rychle přemohli. Když ho odváděli, jeho oči zůstávaly upřené na Annu, plné nenávisti.
Později, když Anna seděla v kanceláři komisaře Veselého, probírali celou záležitost. „Byla jste skvělá, slečno Novotná,“ řekl Veselý. „Vaše intuice a znalosti nám pomohly tenhle případ rozlousknout.“
„Bylo to těžké,“ přiznala Anna. „Ale bylo nutné odhalit pravdu.“
Král se přiznal, že Havelkovu smrt plánoval měsíce. Jeho frustrace z Havelkova chování, finanční machinace a neetické praktiky ho dohnaly k zoufalému činu. Zneužil svou pozici kurátora, aby získal přístup k jedovaté rostlině, a smrt zinscenoval jako nešťastnou náhodu.
Když Anna opustila stanici, cítila úlevu, ale i smutek. Botanická zahrada, místo krásy a klidu, se stala dějištěm zrady a smrti. Ale nyní byla pravda venku a spravedlnost vykonána.
Měsíční světlo osvětlovalo cestu, kterou Anna kráčela. Případ Havelkovy vraždy byl uzavřen, ale v jejím srdci zůstávala otázka – kolik dalších tajemství skrývá svět jedovatých rostlin?
Kapitola 7: Spravedlnost a nový začátek
Obloha nad botanickou zahradou byla jasná, jako by i počasí chtělo připomenout, že temná kapitola je uzavřena. Anna stála na hlavní cestě vedoucí k výstavnímu skleníku a sledovala, jak se zahrada vrací k životu. Zaměstnanci pečovali o květiny, návštěvníci se procházeli mezi záhony a svět jedovatých rostlin se opět stal fascinujícím místem poznání, ne dějištěm zločinu.
Jan Král byl oficiálně obviněn z vraždy doktora Havelky. Během vyšetřování vyšla najevo celá pravda. Havelkova posedlost výzkumem jedovatých rostlin a jeho neetické praktiky vedly ke konfliktům, které Krále dohnaly k zoufalství. Král byl frustrován tím, jak Havelka zacházel s prostředky určenými pro zahradu, a vnímal ho jako hrozbu nejen pro finance, ale i pro pověst celé botanické zahrady.
Jeho plán byl promyšlený: využil svých znalostí o jedovatých rostlinách, aby vytvořil dokonalý zločin. Věřil, že Havelkovu smrt nikdo nespojí s vraždou. Ale podcenil Annu, její odhodlání a znalosti.
Krátce po uzavření případu uspořádal komisař Veselý tiskovou konferenci, na které představil výsledky vyšetřování. Když Annu jmenoval jako klíčovou postavu, která přispěla k vyřešení případu, sklidila potlesk nejen od novinářů, ale i od svých kolegů.
„Bylo to týmové úsilí,“ řekla skromně, když ji novináři žádali o vyjádření. „Jsem ráda, že jsem mohla pomoci. Ale hlavní hrdinou je pravda – a ta vždy musí vyjít najevo.“
Zahrada prošla změnami. Po aféře bylo rozhodnuto zavést přísnější bezpečnostní opatření. Jedovaté rostliny byly umístěny do speciálních sekcí s omezeným přístupem a každý nový projekt musel projít etickým schvalovacím procesem.
„Chtěli jsme, aby zahrada zůstala místem vzdělání a objevování, ale také bezpečí,“ řekl nový kurátor, který nastoupil na Královo místo.
Anna, která se při své poslední prohlídce skleníků zastavila u Aconitum aureus, si uvědomila, že tento případ změnil nejen zahradu, ale i její pohled na svět. Svět jedovatých rostlin byl fascinující, ale i nebezpečný. A právě tato kombinace ji vždy přitahovala.
Petr Malý nebyl zapleten do vraždy, ale jeho spojení s nelegálním obchodem s rostlinami bylo odhaleno. Policie našla důkazy o tom, že prodával vzácné exempláře na černém trhu, což ho stálo nejen pověst, ale i svobodu. Pro Annu to bylo zklamání, protože i přes jeho chyby v něm viděla někoho, kdo sdílel lásku k botanice – i když se nechal zlákat penězi.
Na druhé straně Klára Benešová dostala druhou šanci. Poté, co bylo prokázáno, že nemá s vraždou ani obchodem nic společného, byla oslovena univerzitou, která jí nabídla práci na výzkumu lékařského využití rostlin. Byla to příležitost, kterou si Klára zasloužila, a Anna jí přála jen to nejlepší.
Když se Anna loučila se zahradou, cítila, že tento případ byl pro ni nejen výzvou, ale i lekcí. Připomněl jí, že pravda často leží skrytá pod povrchem a že odhalení může být nebezpečné, ale také nezbytné.
Cestou zpět k domovu jí zazvonil telefon. „Anno, mám pro tebe něco zajímavého,“ ozval se známý hlas komisaře Veselého. „Objevil se další případ, tentokrát s exotickými bylinami z jižní Ameriky. Máš čas?“
Anna se usmála. „Samozřejmě, pane komisaři. Svět rostlin má nekonečně tajemství – a já je hodlám odhalit.“
Slunce se klonilo k západu, když Anna zamířila vstříc novým dobrodružstvím. Její odhodlání, znalosti a intuice z ní udělaly nejen skvělou botaničku, ale i amatérskou detektivku, která věděla, že každý případ má své kořeny. A právě ty ji vedly k pravdě, znovu a znovu.
