Kapitola 1: Stíny ve světle reflektorů
Zvuk skleniček cinkajících o sebe se mísil s tlumeným hovorem hostů. Vernisáž v prestižní galerii „Arte Lumina“ se nesla v duchu dokonalosti – elegantní oděvy, jemné šampaňské a stěny ozdobené díly, která by dokázala pohladit duši i těch nejpřísnějších kritiků. Uprostřed sálu stál Jakub Marek, nenápadný muž v tmavém obleku, s pohledem, který unikal všem okázalostem kolem. Jeho oči si všímaly detailů – jemného krakelování na plátnech, odlesků světel na rámech, i lehkého napětí na tvářích některých hostů.
„Jakube!“ ozval se hlas za jeho zády. Otočil se a spatřil Kláru Benešovou, mladou kurátorku galerie, jejíž výraz napovídal, že i přes její profesionální klid vnímá důležitost dnešního večera.
„Kláro,“ přikývl s lehkým úsměvem. „Zdá se, že se všechno povedlo podle plánu.“
Klára se nervózně zasmála. „Doufám. Je to největší událost, kterou jsme kdy pořádali. ‚Sluneční polibek‘ je mistrovské dílo, Jakube. Jen doufám, že to všechno proběhne hladce.“
Jakub zvedl obočí. „To zní, jako byste měla obavy.“
„Když pracujete s uměním takové hodnoty, vždycky máte obavy,“ odpověděla tiše a rychle se rozhlédla kolem.
Než mohl Jakub cokoliv říct, sál potemněl a všechny oči se upřely na pódium. Ředitel galerie, vysoký muž s precizně střiženými šedivými vlasy, vystoupil k mikrofonu. „Dámy a pánové, dovolte mi představit vrchol dnešního večera – mistrovské dílo, které je symbolem vášně a světla. ‚Sluneční polibek‘ od legendárního Adama Vránka.“
Reflektory se zaměřily na centrální podstavec, kde byl zakrytý obraz. Ticho v místnosti bylo téměř hmatatelné, když ředitel s teatrálním gestem strhl sametový závěs.
Podstavec byl prázdný.
Sál se otřásl šokovaným šepotem a nevěřícnými výkřiky. Ředitel ztuhl, jeho ruce stále svíraly prázdný závěs. Jakub, kterého z míry nevyvedlo ani tohle, vykročil kupředu a instinktivně začal sledovat reakce okolí. Lidé zpanikařili – někteří se otočili ke dveřím, jiní horečně volali na personál galerie. Klára stála bez hnutí, oči upřené na prázdné místo.
„Tohle se neděje,“ zašeptala.
„Bohužel děje,“ odpověděl Jakub klidně. „A někdo to naplánoval velmi pečlivě.“
Než Klára stačila odpovědět, do sálu se nahrnuli pracovníci ostrahy. Situace se začala rychle zmatkovat – uzavřené vchody, hlášení do vysílaček, zmatení hosté. Jakub zaměřil svou pozornost na místo činu. Podstavec byl bez poskvrny, ale jeho oči sklouzly k podlaze. Něco tam bylo – drobný lesklý záblesk. Přikrčil se a prsty zvedl tenký úlomek – malou šupinku zlata.
„Jakube, co to děláte?“ Klára ho přistihla, jak se prohrabává na místě, kde stálo mistrovské dílo.
„Sbírám stopy,“ odpověděl. „Tohle nebude obyčejná krádež.“
Klára ho pozorovala s napůl zoufalým výrazem. „Vy tomu rozumíte, že? Jakub Marků, restaurátor, který dokázal zachránit tolik obrazů… Nemůžeme si dovolit, aby ten obraz zmizel nadobro. Pomůžete nám?“
Jakub vstal, šupinku zlata si schoval do kapsy a přikývl. „Samozřejmě. Ale musíme začít hned. Každá minuta může být rozhodující.“
V Klářiných očích se objevila jiskřička naděje, když oba vyrazili do víru chaosu, odhodlaní zachránit „Sluneční polibek“ dřív, než zmizí ve stínech černého trhu.
Kapitola 2: První stopy
Místnost, která před pár hodinami vibrovala radostí a vzrušením, nyní připomínala zónu katastrofy. Hosté byli evakuováni, dveře uzavřené, a tlumené hlasy vyšetřovatelů se mísily s občasným cvakáním fotoaparátů dokumentujících místo činu. Jakub Marek, stále v tmavém obleku, stál vedle prázdného podstavce a zamyšleně přejížděl pohledem po podlaze. Klára nervózně přecházela nedaleko a občas na něj vrhla tázavý pohled, zatímco policie vyslýchala zaměstnance galerie.
Jakub klekl na jedno koleno a zblízka zkoumal povrch, kde kdysi spočívalo mistrovské dílo. Podstavec byl nepoškozený, bez známek násilného otevření nebo poškození. Jeho oči sklouzly ke stopám bot, které pokrývaly podlahu. Mezi nimi si všiml drobných tmavých skvrn, které na první pohled mohly být přehlédnuty. Prstem přejel po jedné z nich a přičichl.
„Olejová barva,“ zamumlal pro sebe.
„Barva?“ ozvala se Klára, která ho pozorovala. Přistoupila blíž a sklonila se vedle něj.
„Přesně tak,“ přikývl Jakub. „Je čerstvá. Někdo se dotkl obrazu – pravděpodobně v průběhu odstraňování z rámu. Otázka je, proč je tady na podlaze. Mohla by nás dovést k pachateli.“
Klára si nervózně stiskla ruce. „To znamená, že obraz mohli zničit?“
Jakub na ni pohlédl. „Pochybuji. ‚Sluneční polibek‘ je příliš cenný. Na černém trhu by mohl přinést jmění, ale jen pokud zůstane neporušený.“
Jakmile se narovnal, jeho oči se zaměřily na rám opřený o stěnu. Přistoupil k němu a pečlivě si ho prohlédl. Horní část rámu byla lehce odřená, jako by byla narychlo stržena. Jakub přejel prsty po povrchu a všiml si, že zlatý nátěr byl na jednom místě setřený až na dřevo.
„Narychlo,“ poznamenal tiše. „Pachatel musel jednat pod časovým tlakem.“
Najednou se za jeho zády ozval známý hlas. „Jakube, pořád stejně pečlivý, jak tě znám.“
Jakub se otočil a spatřil Petra Slavíka, svého bývalého kolegu. Petr, o pár let starší, s lehce prošedivělými vlasy a unaveným výrazem, byl v galerii známý jako odborník na konzervaci umění. Přestože se usmíval, Jakub si všiml jeho nervózních pohybů – ruce si neustále mnul a vyhýbal se očnímu kontaktu.
„Petře,“ přikývl Jakub s úsměvem, který však neodrážel skutečný pocit radosti ze setkání. „Co tady děláš?“
„Pracuji pro galerii jako konzultant. Byl jsem tady, když to všechno vypuklo. Neuvěřitelné, že? Zmizí obraz přímo pod nosem tolika lidí.“
Jakub ho pozoroval, zatímco Petr pokračoval. „Všechno bylo tak dokonale zorganizované. Bezpečnostní systémy, kamery, všechno. Nevím, jak to mohli udělat.“
„Opravdu?“ zeptal se Jakub klidně. „A co jsi viděl?“
Petr zaváhal. „No… vlastně jsem byl zrovna vzadu, když se to stalo. Zaslechl jsem křik a přiběhl, ale to už tady byl chaos.“
Jakub přikývl, ale v duchu si poznamenal Petrův neklid. Jeho bývalý kolega měl vždycky tendenci zatajit něco, co ho mohlo kompromitovat.
Později, když galerie utichla, Jakub vyšel na terasu, aby si vyčistil hlavu. Vzduch byl chladný a hvězdy zářily jasně. Pohlédl na stíny postav, které přecházely kolem hlavního vchodu. Mezi nimi byla jedna žena, kterou si Jakub pamatoval z vernisáže. Měla na sobě černé šaty a výrazné šperky, ale co ho zaujalo nejvíc, bylo to, že se vyhýbala kamerám, což Jakubovi připadalo zvláštní.
Než mohl zareagovat, žena zmizela v nočním davu. Jakub se zamračil. „Kdo jste, madam?“ zašeptal si pro sebe. Tohle nebyla náhoda.
Vracel se zpátky do galerie s novým odhodláním. Obraz nezmizel sám. A pachatelé udělali chyby, které hodlal využít.
Kapitola 3: Tajemství v minulosti
Noční klid Jakubova bytu narušovalo jen tiché tikání hodin. Seděl u stolu, před sebou rozložené poznámky a drobné vzorky nalezené na místě činu. V ruce svíral lupu, kterou si kdysi pořídil jako mladý restaurátor, když jeho život byl plný nadšení a víry v to, že umění může spojovat lidi. Teď, po letech, měl před sebou stopy, které ho přiváděly zpět k případu, jenž mu navždy změnil život.
Ateliér byl tichý a prosycený vůní terpentýnu a lněného oleje. Jakub stál před plátnem, které mělo být „Zrození múzy“ od slavného barokního mistra Jana Valenty. Zakázka na restaurování přišla přímo od soukromého sběratele, který tvrdil, že dílo pochází z jeho rodinné sbírky. Jakub však už po pár hodinách práce cítil, že něco není v pořádku.
Jemné praskliny, typické pro stará plátna, byly příliš rovnoměrné. Pigmenty, které měly obsahovat olovnatou bělobu, byly až podezřele čisté. Nakonec vzal vzorek barvy a poslal ho na analýzu. Výsledky byly nevyvratitelné – šlo o moderní padělek.
Jakub o tom informoval sběratele, jenže odpověď byla nečekaná. Muž nejevil zájem o pravdu. „Řeknete to komukoli a litujete,“ zasyčel. Jakub však nedokázal mlčet. Nahlásil padělek policii a tím odhalil síť podvodníků propojenou s mocným podsvětím.
Následky byly tvrdé. Jeho pověst restaurátora byla poškozena falešnými obviněními z podílu na padělcích, kariéra se zhroutila. A co bylo horší, jeden z členů gangu se Jakubovi jedné noci vloupal do bytu. Nic neukradl, ale na stěně zanechal vzkaz červenou barvou: „Drž se dál.“
Jakub odložil lupu a přejel si rukou po tváři. Dýchal zhluboka, snažil se setřást vzpomínky, které se mu vrátily s nečekanou intenzitou. Zíral na drobný vzorek barvy pod mikroskopem, jejíž analýza byla právě dokončena. Výsledek byl neúprosný – pigment obsahoval složky používané v jedné konkrétní restaurátorské dílně, kterou Jakub znal až příliš dobře.
„Ateliér Garuda,“ zamumlal a jeho hlas zněl v tichu místnosti cize. Byla to stejná dílna, která figurovala v případu padělků před lety. Odtamtud proudily falešné obrazy i zcizené skvosty, které zmizely na černém trhu. To, že stopy barvy vedly právě tam, nemohlo být náhodné.
Vědomí této spojitosti v něm vyvolalo směs vzteku a pochybností. Už jednou proti těmto lidem vystoupil, a stálo ho to téměř vše. Dokázal to udělat znovu? Mohl riskovat nejen svou bezpečnost, ale i křehké zbytky reputace, které si za ta léta pracně budoval?
Jakub vstal a přistoupil k oknu. Dole na ulici se odrážely světla pouličních lamp na mokrém asfaltu. Život pokračoval, zatímco on stál na rozhraní mezi minulostí a přítomností.
„Nemám na výběr,“ zašeptal si sám pro sebe. Nemohl dovolit, aby „Sluneční polibek“ skončil jako další trofej v rukách zločinců.
Dramatická zjištění
Druhý den ráno předal výsledky analýzy Kláře, která na něj čekala v kavárně poblíž galerie. Když jí sdělil, co zjistil, její tvář zbledla.
„Ateliér Garuda?“ zopakovala. „Ale to je přece uzavřená kapitola. Policie ho zničila před lety.“
„Ne tak úplně,“ odpověděl Jakub. „Ta dílna je jako hydra. Useknete jednu hlavu a další naroste. To, že se barva z jejich dílny objevila na místě činu, není náhoda.“
Klára si povzdechla a sklopila pohled. „To znamená, že jsme proti něčemu mnohem většímu, než jsme si mysleli.“
Jakub přikývl. „A právě proto musíme postupovat opatrně. Kdokoliv je za tímto činem, má mocné spojence.“
Přestože se jeho hlas snažil znít klidně, v hloubi duše cítil, že znovu vstupuje na tenký led. Otázkou zůstávalo, jestli tentokrát dokáže najít pravdu, aniž by znovu ztratil všechno.
Kapitola 4: Hra na kočku a myš
Tmavé uličky za skladišti na okraji města byly zahalené mlhou, která tlumila zvuky a vytvářela zlověstnou atmosféru. Jakub stál ve stínu a pozoroval osvětlený vchod do starého průmyslového areálu. Cedule na bráně, kdysi jasně čitelná, teď hrozila svou rezivějící podobou: „Ateliér Garuda“. Po letech uzavření se zdálo, že místo znovu ožilo, byť v utajení.
Jakub věděl, že musí jednat rychle. Získané stopy ho dovedly až sem, a pokud měl šanci najít „Sluneční polibek“, bylo to právě teď. Počkal, až dvojice mužů opustí areál, a tiše se prosmýkl bránou.
Uvnitř byla dílna, kterou by nezasvěcený považoval za obyčejný restaurátorský ateliér. Na stolech byly rozložené obrazy, nástroje a nádoby s pigmenty. Jakub si však všiml podezřelých detailů: některé rámy byly prázdné, s označením dat aukcí, a u stěny stála bedna označená číslem, které odpovídalo záznamům z jeho předchozího případu.
Přistoupil blíž a otevřel ji. Uvnitř našel seznam obrazů, jejichž původní majitelé by nejspíš potvrdili, že jim byly ukradeny. „Sluneční polibek“ tam byl také, označený jako „připravený k transportu“. Jeho srdce zabušilo rychleji, když si všiml poznámky: „Cíl: aukce v Ženevě“.
Jakub rychle vytáhl mobil a začal pořizovat fotografie. Náhle se však za jeho zády ozval zvuk dveří. Otočil se a spatřil tři muže, kteří ho přistihli v nepříjemné situaci.
„Kdo sakra jste?“ zavrčel jeden z nich, vysoký muž s jizvou přes tvář.
„Já… jsem jen zvědavý kolemjdoucí,“ odpověděl Jakub klidně, přestože v hlavě horečně přemýšlel o únikovém plánu.
Muži se však jeho klidu vysmáli. „Zvuk foťáku slyšíme na míle daleko,“ řekl jeden z nich a udělal krok blíž.
Jakub si všiml nejbližšího stolu s nástroji. Popadl sklenici s terpentýnem a mrštil ji na podlahu. Sklenice se rozbila a chemikálie se rozlila, čímž vytvořila kluzký povrch. Jakub toho využil, strčil stůl proti jednomu z mužů a vyběhl směrem k zadním dveřím.
Venku se zhluboka nadechl studeného vzduchu. Muži byli hned za ním a jejich kroky se blížily. Jakub si všiml úzké štěrbiny mezi kontejnery a bez váhání do ní vklouzl. Po několika napjatých vteřinách slyšel, jak kroky utichají, a pak se odvážil vyplížit zpět ke své únikové cestě.
Sotva o pár minut později seděl v bezpečí v zaparkovaném autě a třásl se adrenalinovým napětím. Podíval se na mobil – fotografie byly rozmazané, ale čitelné. To, co našel, mohlo být klíčem k odhalení celé operace.
Druhý den předal získané fotografie Kláře, která ho přivítala ve své kanceláři. Bylo na ní vidět, že je nervózní, ale zároveň odhodlaná.
„Tohle všechno potvrzuje, že mají náš obraz,“ řekl Jakub a ukázal jí seznam.
Klára se zamračila, když přejížděla pohledem po poznámkách. „Ženeva,“ zamumlala. „Pokud vím, Ženeva je jedno z míst, kde se pořádají tajné aukce s uměním. Ale nikdo neví, kdy a kde přesně se to děje.“
Jakub přikývl. „Musíme zjistit víc. Tohle místo bylo zjevně jednou z jejich základen, ale aukce se bude konat někde jinde.“
Klára si přitáhla svůj laptop a začala vyhledávat informace. „Víš, ‚Sluneční polibek‘ má zvláštní historii. Původní majitel byl sběratel, který ho ukryl během druhé světové války. Tohle dílo je nejen cenné, ale i symbolem odporu proti ničení umění. Kdyby zmizelo, byla by to tragédie.“
Jakub si povzdechl. „Tohle není jen o penězích. Je to o lidech, kteří umění ničí pro vlastní zisk.“
Klářina znalost historie obrazu pomohla Jakubovi spojit další body. Přestože byl stále na začátku, věděl, že má v Kláře spojence, který je odhodlaný stejně jako on.
Jakub se podíval z okna kavárny, kde seděli, a přemýšlel o dalším kroku. „Teď už vím, kde hledat,“ řekl tiše. „Ale bude to nebezpečné.“
Klára na něj pohlédla a pevně řekla: „A proto to uděláme společně.“
Kapitola 5: Stíny černého trhu
Večerní ulice byly zalité zlatým světlem pouličních lamp, ale Jakub věděl, že světlo tady slouží jen k tomu, aby skrylo skutečnou temnotu. Mířil do starého skladu u říčního přístavu, kde měl schůzku s informátorem. Člověk, kterého měl potkat, byl známý v podsvětí pod přezdívkou „Havran“ – šedá eminence, která stála na hranici mezi světem zločinu a zákona. Jakub věděl, že Havran si svou cenu nechá zaplatit, ale jinak se k potřebným informacím nedostane.
Sklad byl obrovský, napůl rozpadlý, a jeho stěny pohlcovaly každý zvuk. Jakub seděl na staré bedně a čekal. Náhle se za ním ozval tichý krok. Otočil se a spatřil muže v dlouhém kabátu s kloboukem staženým hluboko do čela.
„Havran?“ zeptal se Jakub, přestože odpověď byla zřejmá.
Muž přikývl a s povzdechem si zapálil cigaretu. „Nevím, co tě sem přivedlo, ale riskuješ víc, než si myslíš.“
„To není nic nového,“ odpověděl Jakub klidně. „Potřebuju informace. O aukci. A o obrazu, který tam má být prodán.“
Havran se zasmál, jeho smích byl drsný a bez humoru. „Ty a spousta dalších. Ale ty vypadáš jinak. Nejsi kupující, že ne?“
Jakub zavrtěl hlavou. „Chci ho vrátit tam, kam patří.“
Havran si ho chvíli měřil pohledem, pak pokrčil rameny. „Dobře. Říká se, že aukce se bude konat v soukromé vile na pobřeží. Zúčastní se jen ti, kdo mají dost peněz, aby je pozvali. ‚Sluneční polibek‘ je na seznamu hlavních položek.“
„A jak se tam dostanu?“ zeptal se Jakub.
Havran si potáhl z cigarety a jeho oči ztvrdly. „To už je tvoje věc. Ale jestli tam půjdeš, radím ti, abys měl únikový plán. Ti lidé nemají slitování.“
Jakub kývl, ale než mohl odejít, Havran ho zastavil. „Je tu něco, co bys měl vědět. Někdo tě sleduje. Nejen policie. Jestli to poděláš, nezbavíš se jich.“
Když se Jakub vrátil do galerie, našel Kláru u jejího stolu, pohrouženou do studia historických záznamů. Jakmile ho uviděla, zvedla hlavu a zamračila se. „Byl jsi pryč příliš dlouho. Už jsem si začínala myslet, že se ti něco stalo.“
„V pořádku,“ odpověděl Jakub. „Mám informace.“
Vysvětlil jí, co se dozvěděl o aukci. Klára poslouchala se stále rostoucí nervozitou. Když skončil, její hlas byl pevný, ale obočí se stáhlo do zamyšleného výrazu.
„Tohle je šílenství, Jakube. Nemůžeš tam jít. Jestli tě odhalí, nemusíš se vrátit.“
„Nemám na výběr,“ odpověděl. „Pokud se nedostanu dovnitř, obraz zmizí navždy.“
„To je možná pravda, ale nechceš si přiznat, že tohle je příliš nebezpečné. Potřebujeme víc času. Policii. Někoho, kdo nám může pomoct.“
Jakub zavrtěl hlavou. „Nemůžu čekat. Policie bude pomalá. Čím dřív tohle skončí, tím větší je šance, že obraz zachráním.“
Klára vstala, její pohled byl plný odhodlání. „Jestli tam půjdeš, jdu s tebou.“
„Ne,“ řekl Jakub okamžitě. „Tím bych tě jen vystavil nebezpečí.“
„A co myslíš, že děláš teď?“ odpověděla. „Jsem v tom s tebou. A jestli opravdu chceš mít šanci, potřebuješ někoho, kdo zná historické detaily, které tě mohou dovést k obrazu.“
Jakub věděl, že Kláru nepřesvědčí. Zavřel oči a povzdechl si. „Dobře. Ale musíš slíbit, že budeš dělat jen to, co řeknu.“
Klára přikývla. „Podmíněný souhlas beru.“
Noc byla temná, ale Jakubovi připadala ještě temnější. Cítil, že tahle cesta ho zavede hluboko do stínů, ze kterých se možná nevrátí. Ale i přes pochybnosti věděl jedno: nevzdá se, dokud „Sluneční polibek“ nebude zpátky tam, kam patří.
Kapitola 6: Aukce ve stínu
Soukromá vila na pobřeží byla zalitá světlem, které ostře kontrastovalo s noční tmou kolem. Zvuk vln narážejících na útesy byl tlumený, jako by i příroda respektovala tajemství, jež se v domě odehrávala. Jakub stál na okraji zahrady, přestrojený za jednoho z bohatých sběratelů. Na sobě měl drahý oblek vypůjčený od známého, a v kapse falešnou pozvánku, kterou mu zajistil Havran.
Snažil se působit nenápadně, přesto se jeho oči neustále pohybovaly, mapovaly prostor. Klára, která ho doprovázela v roli jeho „asistentky“, působila nervózně, ale rozhodně. Věděla, že v sázce je příliš mnoho, než aby mohla udělat chybu.
Uvnitř vily byl přepych až nepřirozený. Mramorové podlahy, obrovská zrcadla, křišťálové lustry. Jakub věděl, že tohle všechno bylo jen kulisou pro skutečné drama. Aukce se konala v hlavním sále, kde na vysokém podstavci stál vystaven „Sluneční polibek“. Srdce mu poskočilo, když spatřil dílo v celé jeho kráse. Ale nebyl to jediný skvost – místnost byla plná dalších ukradených uměleckých děl, od soch až po šperky.
Když aukce začala, Jakub si uvědomil, že má jen omezený čas. Přihazovat nemohl – neměl prostředky ani skutečnou identitu, která by obstála při ověřování. Musel jednat rychle a odvážně.
V momentě, kdy aukcionář zahájil dražbu „Slunečního polibku“, Jakub se tiše přesunul k zadní části místnosti, kde zahlédl dveře označené „Personál“. Nenápadně přiložil ruce na Klářino rameno a zašeptal: „Drž se plánu.“
Přikývla a začala odvracet pozornost tím, že si hlasitě stěžovala na nedostatek bezpečnostních opatření. Několik přítomných hostů a strážných se otočilo jejím směrem, což Jakubovi poskytlo dostatek času, aby se dostal za dveře.
Uvnitř našel místnost plnou beden, ve kterých byly další předměty připravené k prodeji. Rychle se přes ně přehraboval a hledal cokoliv, co by mohlo pomoci. Našel záznamy o platbách, seznamy klientů a fotografie ukradených děl.
V tom okamžiku za sebou uslyšel známý hlas. „Měl jsem tušit, že se sem dostaneš.“
Jakub se otočil a spatřil Petra. Jeho bývalý kolega držel zbraň, ale jeho ruce se třásly.
„Petře?“ Jakubův hlas byl plný nevěřícnosti. „Co tady děláš?“
„Měl by ses spíš ptát, co tady děláš ty,“ odpověděl Petr. „Tohle není tvoje věc, Jakube. Jdi pryč, dokud můžeš.“
Jakub se zamračil. „Pracuješ pro ně? Ty jsi v tom namočený?“
Petr zaváhal, jeho pohled ztvrdl. „Neměl jsem na výběr. Donutili mě. Buď budu dělat, co chtějí, nebo…“ Zarazil se a odvrátil pohled. „Prostě jsem neměl na výběr.“
„Kdo tě donutil? A proč jsi mi nic neřekl?“ Jakub se pokusil přiblížit.
„Dost!“ vykřikl Petr. „Myslíš si, že je to tak jednoduché? Zachránit jeden obraz a všechno bude zase v pořádku? Nevíš, s kým si zahráváš.“
Jakub si všiml, že Petr není skutečně odhodlaný ho zastřelit. „Petře, pomoz mi. Spolu to můžeme zastavit.“
V ten moment se z chodby ozvaly kroky. Petr na okamžik zaváhal, pak zasyčel: „Vypadni. Tohle není tvoje bitva.“
Jakub popadl záznamy, které našel, a zamířil k zadnímu východu. Slyšel, jak Petr zadržuje stráže, kteří ho hledali, a poskytuje mu dost času na útěk.
Když se Jakub s Klárou setkali venku, podařilo se jim nepozorovaně opustit areál. Jakub se ohlédl směrem k vile. Petr se obětoval, aby mu umožnil uniknout, ale zanechal mnoho otázek nezodpovězených.
„Co se stalo?“ zeptala se Klára zadýchaně.
Jakub zaváhal. „Petr je v tom namočený. Ale nevypadá to, že by jednal z vlastní vůle. Něco nebo někdo ho drží pod kontrolou.“
Klára se zamračila. „A co obraz?“
Jakub vytáhl z kapsy složku s důkazy. „Tohle nám pomůže najít další stopu. Ale ten obraz ještě nemáme.“
Jakub věděl, že je jen otázkou času, než ho pravda o Petrově roli dožene. Ale teď měl v rukou klíč, který mohl rozkrýt celý mechanismus černého trhu. A věděl, že poslední dějství bude nejtěžší.
Kapitola 7: Pravda vyjde najevo
Galerie „Arte Lumina“ byla opět plná světel, tentokrát však ne reflektorů, ale ranního slunce, které se odráželo od prosklených stěn. Klid, jenž nyní naplňoval prostor, byl ostrým kontrastem k chaosu minulých dní. Jakub stál u podstavce, na kterém znovu zářil „Sluneční polibek“. Barvy obrazu hrály svou tichou symfonii a Jakub nemohl odtrhnout pohled. Po tolika útrapách bylo dílo zpátky tam, kam patřilo.
Operace na záchranu obrazu byla riskantní, ale nakonec úspěšná. Díky záznamům, které Jakub získal na aukci, se policii podařilo vystopovat sklad, kde byly ukradené umělecké skvosty ukryty před transportem. Zásahová jednotka provedla razii a nejenže zajistila „Sluneční polibek“, ale také desítky dalších děl, jejichž zmizení bylo dlouho záhadou.
Petr, který se po zásahu dobrovolně vzdal, vypověděl vše. Přiznal, že byl vydírán a donucen spolupracovat s organizací, která držela jako rukojmí jeho rodinu. Jeho svědectví bylo klíčové k odhalení hlavních aktérů černého trhu. Přesto však Jakub cítil hořkosladký pocit – Petr byl mužem s temnými tajemstvími, ale jeho oběť nakonec přispěla k vítězství.
Jakub se procházel galerií a přemítal o všem, co se stalo. Znovu se ocitl tváří v tvář svým selháním z minulosti. Před deseti lety ho obvinili neprávem, ale přesto cítil, že ho tehdejší rozhodnutí zcela definovalo. Teď si však uvědomoval, že jeho chyby – i jeho úspěchy – jsou jen součástí většího příběhu.
„Nemusíš pořád koukat zpátky, víš?“ ozval se hlas za ním. Klára stála opodál, s jemným úsměvem na rtech. „Myslím, že jsi právě dokázal, že budoucnost může být jiná.“
Jakub se na ni podíval a přikývl. „Možná máš pravdu. Celé ty roky jsem měl pocit, že musím něco odčinit. Ale teď… cítím se jinak. Svobodněji.“
Klára se zasmála. „To je dobře. Ale jen abys věděl, budu tě potřebovat. Po tomhle je jasné, že máš dar dostat se k pravdě, i když to znamená skočit do jámy lvové.“
Policie v následujících týdnech rozkryla rozsáhlou síť černého trhu, díky čemuž se do mnoha galerií a muzeí vrátila ukradená díla. Klára získala uznání za svůj podíl na záchraně „Slunečního polibku“ a galerie „Arte Lumina“ byla nejen rehabilitována, ale stala se symbolem odporu proti zločinům vůči umění.
Jakub se s Klárou setkal ještě několikrát, aby probrali další možnosti spolupráce. Jejich vztah, zpočátku čistě profesionální, získal nový rozměr – respekt a přátelství, které by mohlo přerůst v něco víc.
Jakub se zastavil před „Slunečním polibkem“ a dlouze si ho prohlížel. Bylo to mistrovské dílo, nejen svou technikou, ale i příběhem, který s sebou neslo. Pohlédl na něj jako na symbol, který ho provázel celou tou cestou – od minulosti, přes pochybnosti, až k novému začátku.
V kapse ho tlačil starý poznámkový blok, ve kterém si během případu zapisoval postřehy. Tentokrát tam však bylo něco nového – kontakty lidí, kteří by mohli potřebovat jeho pomoc.
„Myslím, že tohle byl teprve začátek,“ zamumlal si pro sebe a usmál se. Možná už nebyl restaurátorem, který vrací život starým obrazům, ale stal se něčím jiným – ochráncem pravdy, která má moc zářit stejně jako barvy na plátně.
