Kapitola 1: Tajemný objev
Marek si utahoval popruhy své potápěčské výstroje a pozoroval klidnou hladinu moře. Ráno bylo jasné, slunce se odráželo na vlnkách, a nad hlavou mu poletovali rackové. Už od dětství cítil, že patří k moři. Jako by mu jeho šumění a nekonečné hloubky něco šeptaly. Každý ponor pro něj byl dobrodružstvím, možností prozkoumat neznámé a objevit něco neobyčejného.
Jeho otec byl kdysi námořník, a přestože Marek často poslouchal příběhy o jeho odvážných plavbách, v jednom okamžiku tyto příběhy ustaly. Marek si pamatoval jen útržky: zprávy o bouři, zmizení lodi a smutek, který zahalil jejich dům. Ten stín v něm zůstal – otázka, co se tehdy stalo, nikdy nezmizela.
Jakmile dokončil přípravy, ponořil se pod hladinu. Chladná voda ho obklopila a svět nad ním zmizel. Podmořský svět, který se před ním otevřel, byl jako jiná planeta – tiché království plné barevných korálů, ryb a záblesků světla pronikajícího z povrchu. Marek mířil k místu, kde nedávno našel zvláštní formaci korálů, kterou chtěl dnes lépe prozkoumat.
Když se přiblížil, všiml si něčeho podivného. Pod korály se rýsoval obrys, který nepatřil přírodě – byl to trup lodi. Byla stará, pokrytá vrstvami řas a korálů, které zářily jemným světlem, jako by v sobě ukrývaly tajemství. Marek na chvíli zapomněl dýchat a oči mu zářily zvědavostí. Přiblížil se blíž, opatrně přejel rukou po zčernalém dřevě a všiml si vyřezávaného motivu lebky a zkřížených kostí – znak pirátské vlajky.
Najednou pocítil zvláštní chvění, jako by ho někdo sledoval. Otočil se, ale nic neviděl, jen mihotavé stíny ryb a tanec světla na dně. A pak to uslyšel – slabý, zastřený hlas, který přicházel odkudsi z vraku. Ne slova, spíš varování. Marek ztuhl. Měl utéct? Nebo zjistit, co se tu děje?
Zvědavost však zvítězila. Přiblížil se ke škvíře v trupu, odkud hlas přicházel, ale jakmile se dotkl korálu, ozvalo se další chvění – tentokrát z celé lodi. Jako by vrak ožil. Voda kolem zhoustla, světlo zmizelo a Marek cítil, jak se něco mění. A pak ten hlas znovu: „Neprobouzej spící zlo…“
Marek zalapal po dechu. Tohle nebyla jen stará loď – bylo to něco mnohem víc. Srdce mu bušilo, ale jeho racionální mysl ho přemluvila k návratu. Rychle se vynořil na hladinu a popadl dech. Slunce už mu nepřipadalo tak jasné, a hladina, dřív klidná, mu teď připadala jako brána k tajemství, které nemělo být odhaleno.
„Vrátím se,“ zašeptal si, i když ho cosi uvnitř varovalo, že možná otevírá dveře, které by měly zůstat zavřené.
Kapitola 2: Korálový útes života
Slunce bylo vysoko na obloze, když se Marek znovu ponořil pod hladinu. Přestože ho předešlý den vyděsil, zvědavost byla silnější než strach. Nemohl přestat myslet na hlas, který slyšel, ani na podivné záření korálů. Musel zjistit víc.
Jakmile se přiblížil k vraku, opět pocítil to zvláštní chvění ve vodě. Ale tentokrát nebyl sám. Zpoza korálů se vynořila velká chobotnice, jejíž chapadla se jemně vlnila ve vodě. Její oči se na něj zvědavě zadívaly, a pak – k Markovu úžasu – promluvila.
„Čekala jsem tě, člověče,“ řekla chobotnice hlubokým, uklidňujícím hlasem. „Jmenuji se Okta. Víme, že jsi objevil vrak, ale měl bys vědět, že tento útes je mnohem víc než jen obyčejné místo.“
Marek se zmohl jen na vydechnutí. „Ty… mluvíš? Jak je to možné?“
„V našem světě je mnoho věcí možné,“ odpověděla Okta s mírným úsměvem. „Pojď se mnou, Mareku. Čeká tě někdo, kdo ti vše vysvětlí.“
Okta plula vpřed a Marek ji následoval. Po chvíli se otevřel pohled na nádherný korálový útes, který Marek nikdy předtím neviděl. Korály zářily barvami, jaké si ani nedokázal představit, a mezi nimi se pohybovaly desítky ryb a dalších mořských tvorů. Někteří z nich ho zdravili kývnutím, jiní se smáli a mávali ploutvemi.
„To je úžasné,“ vydechl Marek. „Jako jiný svět.“
„Proto jsme ho nazvali Korálový útes života,“ odpověděla Okta. „Je to srdce našeho království.“
Najednou se kolem Marka objevil malý klaun očkatý, který poskakoval sem a tam. „Ahoj! Já jsem Nemo,“ zvolal rozjařeně. „Tebe jsem tu ještě neviděl! Jsi člověk, že jo? Vypadáš docela… zajímavě!“
„Eh… díky, myslím,“ zasmál se Marek, stále ohromený tím, co vidí.
Když dorazili k větší jeskyni, kterou lemovaly třpytivé perly, uvítal je další mořský tvor – velký krab s lesklým krunýřem. Jeho oči se pomalu pohnuly směrem k Markovi. „Tohle je Koronus,“ představila ho Okta. „Je náš rádce a zná každé tajemství moře.“
„Vítej, člověče,“ promluvil Koronus klidným, moudrým hlasem. „Tvé kroky tě přivedly do našeho světa, a přestože ti to může připadat jako náhoda, není tomu tak. Potřebujeme tvou pomoc.“
Marek se zmateně zamračil. „Moji pomoc? Proč?“
„Pojď s námi,“ odpověděl Koronus a pokynul chapadlem ke vstupu do jeskyně. „Královna ti vše vysvětlí.“
Uvnitř jeskyně čekala nádherná bytost – perlorodka větší, než si Marek dokázal představit. Její perleťová skořápka se třpytila jako hvězdy na noční obloze a z ní vyzařovalo jemné světlo. Královna perlorodka Elena.
„Marek,“ oslovila ho melodickým hlasem, „víme, že jsi našel vrak. Ta loď patřila pirátovi jménem Černý Bart. Jeho duše a jeho moc stále straší v moři. Chce se zmocnit našeho království a získat poklady, které zde ukrýváme. Pokud uspěje, naše světlo pohasne, a s ním i život v moři.“
Marek zatajil dech. „Ale proč já? Jak vám mohu pomoci?“
Královna se na chvíli odmlčela, jako by zvažovala svá slova. „Protože nejsi jen člověk. Krev tvého otce nese tajemství, které může změnit osud nejen nás, ale i tvého světa. Černý Bart ho znal, a proto zmizel. Pokud mu nezabráníme, jeho moc zničí všechno.“
„A co mám udělat?“ zeptal se Marek, i když v sobě cítil směs strachu a odhodlání.
„To se dozvíš brzy,“ řekla královna tiše. „Ale varuj se – cesta, na kterou ses vydal, nebude jednoduchá.“
Marek se podíval na Okty, Nema a Koronuse. Přestože byli úplně jiní, než si kdy dokázal představit, cítil, že jim může věřit. A tak si v duchu slíbil, že udělá, co bude v jeho silách, aby pomohl království, které ho tak srdečně přijalo.
Ticho v jeskyni přerušil jemný zvuk vln. Hrozba byla na obzoru, a Marek věděl, že se schyluje k něčemu velkému.
Kapitola 3: Temný plán piráta
Marek seděl na okraji perleťového trůnu královny Eleny a zíral na starý nákres, který držel v rukou. Byl to jednoduchý, zažloutlý pergamen, ale jeho obsah Marekovi svíral žaludek. Byl na něm hrubě načrtnut portrét piráta Černého Barta s děsivým pohledem a hrozivě zkříženýma rukama, v jedné z nich svíral Trident chaosu. Pod obrázkem byl krátký vzkaz, který Marek okamžitě poznal – psaný rukou jeho otce.
„Černý Bart… jeho zlo stále žije. Chraň moře.“
„To není možné,“ zašeptal Marek. „Tohle napsal můj otec. Ale jak to skončilo tady, v podmořském království?“
„Tvůj otec byl statečný muž,“ řekla královna Elena. Její hlas zněl jako ševelení vln. „Když Bart zničil jeho loď, podařilo se mu uprchnout. Přinesl nám varování a pomohl ukrýt artefakty, které Bart hledal. Bohužel ho pirát pronásledoval, a od té doby ho nikdo neviděl.“
Marek pevně sevřel pergamen. „Musím vědět, co se stalo. Musím najít odpovědi.“
Okta se připlazila blíž a svým chapadlem jemně položila na Marekovo rameno. „Abychom Bartovi zabránili, musíme nejdřív pochopit jeho plán. Připravuje se na něco velkého.“
Ve stejnou chvíli, nedaleko od korálového útesu, se temnota šířila pod hladinou. Na mořském dně se ve stínech vraku pirátské lodi shromažďovala oživlá posádka Černého Barta. Zohavené postavy s prázdnými očima a hnilobou pokrytou kůží se pohybovaly s neklidnou přesností. Uprostřed stál Bart, jeho černý plášť vlál ve vodě jako temný mrak. V ruce držel Trident chaosu, jehož ostré hroty se třpytily strašlivou energií.
„Blíží se den, kdy znovu ovládneme toto moře!“ zařval Bart. Jeho hlas se nesl vodou jako ozvěna bouře. „Královna Elenina perla je klíčem k tomu, abychom ovládli celé království. Nikdo mě nezastaví!“
Jeden z jeho podřízených, rybí stvůra s ostny na zádech, se uklonil. „Pane, špehové hlásí, že ten mladík, co našel vrak, byl spatřen v útesu. Je to člověk.“
Bartův výraz potemněl. „Člověk? Ne… to není jen tak někdo. Pokud je to syn toho zatraceného námořníka, může představovat problém.“ Zatnul zuby a pevně sevřel Trident. „Vyšlete další špehy. Chci vědět, co chystá. A jestli zjistí, kde je ukryta Perla věčnosti, zaútočíme.“
„A co Marek, pane?“ zeptal se jiný pirát, jeho hlas plný syčení.
„Marek?“ Bart se zasmál hrubým, studeným smíchem. „Nechte ho. Sledujte ho, a pokud se ukáže být hrozbou, osobně se o něj postarám.“
Marek, který o Bartových špehování netušil, mezitím s Oktou, Nemem a Koronusem probíral další kroky.
„Bart má Trident chaosu,“ vysvětloval Koronus pomalu. „Je to starodávný artefakt, který ovládá přírodní síly moře. Pokud ho Bart použije proti nám, mořské bouře zničí naše království. Ale Perla věčnosti, která je ukryta v našem útesu, může jeho moc neutralizovat.“
„A kde přesně ta perla je?“ zeptal se Marek, připravený k akci.
„Je to tajemství, které zná jen královna,“ odpověděla Okta. „A věří, že zatím nejbezpečnější místo je tam, kde je.“
„Ale Bartovi špehové jsou blízko,“ dodal Nemo, kterému se netypicky ztratil úsměv. „Viděl jsem jednoho z nich dnes ráno. Byla to děsivá ryba, celá černá, se zuby jako dýky.“
Marek sevřel ruce v pěst. „Musíme něco udělat. Nemůžeme čekat, až Bart zaútočí.“
„A uděláme,“ řekl Koronus. „Ale musíme být chytřejší než on. Tohle není jen bitva o korálový útes. Je to bitva o celé moře.“
Marek cítil, jak v něm narůstá odhodlání. Bylo to víc než jen osobní boj – šlo o ochranu místa, které mu začalo připadat jako domov. A přestože ho myšlenka na setkání s Bartem děsila, věděl, že se tomu nevyhne. Tajemný plán piráta se začínal rozvíjet, ale Marek byl odhodlaný stát mu v cestě.
Kapitola 4: Spojení sil
Marek stál uprostřed korálového útesu obklopen mořskými tvory, kteří na něj hleděli s očekáváním. Okta, Nemo a Koronus stáli po jeho boku, zatímco Marek sbíral odvahu. Nikdy si nemyslel, že by někdy vedl tak důležitý rozhovor – natož před celým podvodním královstvím.
„Přátelé,“ začal Marek a jeho hlas zněl pevněji, než se sám cítil. „Všichni víte, co se blíží. Černý Bart se nezastaví před ničím, aby získal Perlu věčnosti. Pokud ji dostane, zničí váš domov a celé moře. Ale nemusí to tak být. Pokud spojíme síly, můžeme ho zastavit.“
Nastalo ticho, přerušované jen jemným šuměním vody. Někteří tvorové se na sebe podívali, zatímco jiní začali šeptat. Marek cítil, jak mu buší srdce. Co když ho nebudou poslouchat? Co když ho nechají, aby čelil Bartovi sám?
Královna Elena, která sledovala scénu ze svého trůnu z perleti, se lehce naklonila. Její hlas, jemný a přesto autoritativní, proťal ticho. „Marek má pravdu. Bartova hrozba není jen naše, je to hrozba pro každého, kdo v tomto moři žije. Ale nemůžeme očekávat, že nás Marek zachrání sám. Musíme stát při sobě.“
Její slova vyvolala ohlas. Jeden po druhém začali tvorové přikyvovat, až se jejich šepot změnil v jednotné souhlasné volání. Marek si oddechl. Udělal první krok.
Následující dny byly plné příprav. Královna Elena dala Markovi a jeho spojencům magické perly, které zářily jemným světlem. „Tyto perly mají moc zvrátit účinky Tridentu chaosu,“ vysvětlila. „Ale musíte je použít správně. Každá perla nese část síly, která dokáže Bartovi zabránit v ovládnutí mořských bouří.“
Marek perly opatrně schoval do pouzdra na opasku a poděkoval královně. Věděl, že na těchto malých, zářivých klenotech závisí osud celého království.
Pod vedením Okty se Marek začal učit bojovat pod vodou. „Musíš se naučit pohybovat jako mořský tvor,“ říkala Okta, zatímco kolem něj kroužila. „Tvoje síla je sice větší než naše, ale voda tě zpomaluje. Musíš ji využít ve svůj prospěch.“
Trénink byl náročný. Marek se pokoušel uhýbat Oktiným chapadlům, která se kolem něj mihotala jako stíny, ale často se zamotal nebo ztratil rovnováhu. Nemo, který ho pozoroval z povzdálí, se každou chvíli smál. „Myslím, že tohle chce víc stylu!“ volal na něj.
Koronus, který měl na starost strategii, Marka učil základy podvodní taktiky. „Bart je mocný, ale spoléhá na strach, který v ostatních vyvolává,“ řekl. „Musíš zůstat klidný a soustředěný. Pokud ztratíš hlavu, vyhraje.“
Jednou večer, když ostatní spali, seděl Marek sám na kraji útesu a hleděl do temné hlubiny. Hluboko uvnitř něj rostly pochybnosti. Co když selže? Co když Bart získá Perlu a všechno zničí? A co když se nikdy nedozví, co se stalo s jeho otcem?
Okta se k němu tiše připlazila. „Nemůžeš nosit celý svět na svých ramenou, Mareku,“ řekla jemně. „To, co děláš, už je víc, než by mnozí dokázali.“
„Ale co když to nestačí?“ zeptal se Marek tiše.
„Stačí, že to zkoušíš,“ odpověděla Okta. „To je víc, než Bart kdy udělal. On bere. Ty dáváš.“
Marek se na ni podíval a poprvé za celý den se usmál. „Děkuju, Okto. Bez tebe bych to nezvládl.“
„A bez tebe bychom to nezvládli my,“ odpověděla a jemně mu poklepala chapadlem po rameni. „Teď pojď spát. Zítra nás čeká ještě hodně práce.“
Spojení mezi Markem a jeho spojenci se den za dnem prohlubovalo. Každý z nich měl svůj úkol, své místo v plánu. A přestože Marek stále cítil tíhu odpovědnosti, věděl, že není sám. Byli tým – a právě to mohlo být jejich nejsilnější zbraní proti Černému Bartovi.
Ve vzduchu však zůstávala jedna otázka: Bude to stačit?
Kapitola 5: Bitva o království
Moře potemnělo. Hladina, která ještě ráno tančila ve slunečním světle, se nyní proměnila v zrcadlo bouře. Z nebe šlehaly blesky a jejich světlo odhalovalo obrysy vraku Bartovy lodi, která se vynořila z hlubin jako přízrak. Trident chaosu v Bartových rukou zářil temným, zlověstným světlem, a každé jeho máchnutí posílalo mořem zuřivé vlny, jež narušovaly klid podvodního království.
„Připravte se!“ vykřikla Okta, která se postavila do čela skupiny spojenců. Nemo a Koronus stáli po boku Marka, který pevně svíral pouzdro s magickými perlami. Jeho srdce bilo jako o závod, ale věděl, že na strach není čas.
Bartova posádka se blížila. Byli to oživlí piráti, jejichž těla byla pokryta korály a řasami, jejich pohyby byly trhané, ale neúprosné. Bylo jich mnoho. Marek polkl. „Jsme připraveni?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Nemo, ačkoli se usmíval. „Ale nikdy nejsme. Takže se do toho pusťme!“
Bitva začala. Marek a jeho spojenci se vrhli do vody, která se třásla pod tlakem bouře. Koronus vedl strategicky rozmístěné skupiny mořských tvorů, které měly za úkol odklonit pozornost pirátů. Nemo a Okta pomáhali Markovi proniknout blíže k Bartovi, jehož postava zářila uprostřed chaosu.
„Vemte si tohle!“ vykřikl Nemo, když na jednu z pirátských příšer hodil mořský ježek, který explodoval v obláčku pichlavých střepin. „Mám spoustu dalších, takže si mě nevšímejte, klidně dál útočte!“
Marek se soustředil na svůj úkol. Musel se dostat k Bartovi. Perly, které mu královna svěřila, byly jedinou nadějí, jak zvrátit účinky Tridentu. Ale Bartova moc byla ohromující. Každá vlna, kterou jeho Trident vyslal, strhávala Mareka zpět. Jeho tělo bolelo a ruce se třásly, ale odmítal se vzdát.
Když se konečně přiblížil, ocitl se tváří v tvář samotnému Bartovi. Pirát byl ještě děsivější, než si představoval. Jeho oči zářily chladnou nenávistí a zlověstný úsměv odhaloval ostré zuby. Trident v jeho rukou se zaleskl.
„Ty,“ zasyčel Bart, když spatřil Marka. „Jsi jako zjevení z minulosti. Syn toho námořníka, co si myslel, že mě může porazit.“
Marek zalapal po dechu. „Co víš o mém otci?“ vykřikl.
Bart se zasmál, jeho smích zněl jako bouře. „Tvůj otec byl statečný, ale hloupý. Když mě pronásledoval, chytil se do pasti. Dodnes je uvězněn ve stínech mé lodi. Jeho osud by mohl být i tvůj, pokud si nedáš pozor.“
Marek sevřel čelisti. Strach a vztek se v něm střetávaly, ale musel se soustředit. Podíval se na Bartovu ruku, kde svíral Trident. Právě tam musel zaútočit.
S posledním zbytkem odvahy Marek vytáhl jednu z magických perel. Její záře rozjasnila temnotu kolem něj, a když ji hodil směrem k Bartovi, světlo explodovalo. Bart zasyčel bolestí a na okamžik povolil sevření Tridentu. To Marekovi stačilo.
„Teď!“ vykřikla Okta, která se vrhla na Bartovu ruku a svými chapadly zablokovala jeho pohyb. Nemo mezitím obkroužil piráta a vrhl další výbušný ježek přímo pod jeho nohy.
Marek využil okamžiku. Vrhli se na Trident a svými silami narušili jeho kontrolu nad ním. Když Bartova moc začala slábnout, bouře nad hlavou ustávala. Moře se zklidňovalo.
„To není konec!“ zařval Bart, ale jeho síla byla pryč. Marek stál, sotva dýchal, a sledoval, jak pirát mizí spolu se svou posádkou v temných hlubinách.
Když bylo po všem, Marek se vynořil na hladinu a zhluboka se nadechl. Jeho tělo bylo unavené, ale uvnitř cítil úlevu. Perla věčnosti byla v bezpečí, království zachráněno. Přesto věděl, že jeho cesta ještě nekončí. Musel zjistit pravdu o svém otci – a možná ho ještě zachránit.
Královna Elena a ostatní spojenci se shromáždili kolem něj. „Dnes jsi zachránil naše království, Mareku,“ řekla Elena. „Ale vím, že pro tebe tohle není konec.“
„Ne,“ odpověděl Marek. „Ale díky vám mám naději, že se mu postavím. Ať už přijde cokoli, jsem připraven.“
Kapitola 6: Nový začátek
Ticho pod hladinou bylo téměř ohlušující. Po bouři a bitvě zbyl jen klid. Marek plaval skrz ztichlé trosky vraku Bartovy lodi, jeho pohled pátral ve stínech. Věděl, že tam někde je – jeho otec. Bartovy poslední slova o pasti se mu stále ozývala v hlavě.
Okta a Nemo zůstali poblíž, připraveni pomoci. Koronus, i přes svůj věk, prohledával vrak s neúnavnou vytrvalostí. „Musí tu být,“ zamumlal Marek sám pro sebe a posvítil si na zeď z prohnilého dřeva. Náhle spatřil něco, co vypadalo jako zamčené dveře.
„Tady!“ zvolal a začal trhat řasy, které dveře pokrývaly. Nemo přispěchal, aby mu pomohl, a během chvilky se jim podařilo dveře otevřít. Za nimi se nacházela malá místnost, zaplněná stíny. Uprostřed stál muž, připoutaný ke stěně těžkými řetězy, jeho tělo bylo slabé, ale oči se okamžitě rozzářily, když spatřily Marka.
„Tati!“ Marek se vrhl dopředu, jeho srdce přetékalo emocemi. Muž – jeho otec – se pousmál, i přes svou slabost.
„Můj chlapče,“ zašeptal, jeho hlas byl chraplavý, ale plný vděčnosti. „Věděl jsem, že mě najdeš.“
S pomocí Okty a ostatních Marek přetrhl řetězy, které jeho otce držely. Jakmile byl volný, pomohli mu ven z vraku. Jakmile se dostali zpět na korálový útes, královna Elena a mořští tvorové je přivítali jásotem. Bylo to, jako by se království znovu nadechlo.
Zbytek dne byl věnován obnově království. Po Bartově zničení bylo mnoho korálů poničeno, ale společnými silami se podařilo začít s opravami. Marek a jeho otec se připojili k tvorům, sbírali ztracené perly a pomáhali obnovit světlo útesu.
Královna Elena svolala všechny obyvatele a s vděčností poděkovala Markovi a jeho spojencům. „Marek se stal nejen naším zachráncem,“ řekla, „ale také čestným členem našeho království. Vždy zde bude mít místo.“
Marek cítil, jak mu rudnou tváře. „Děkuji,“ řekl upřímně. „Ale tohle byla společná práce. Bez vás bych to nezvládl.“
„To je pravda,“ ozval se Nemo. „Ale stejně si zasloužíš trofej! Nebo alespoň pořádný oběd.“
Všichni se zasmáli. Poprvé po dlouhé době se atmosféra odlehčila.
Nastal čas rozloučení. Marek věděl, že se musí vrátit na pevninu, i když část jeho srdce zůstávala pod hladinou. Stál na okraji útesu, když ho Okta objala svými chapadly. „Budeš nám chybět, člověče,“ řekla s jemným úsměvem.
„A vy mně,“ odpověděl Marek. „Ale slibuji, že se vrátím.“
Nemo se zasmál. „Hlavně nezapomeň na ty perly. A nezapomeň na mě, až se budeš chlubit svým dobrodružstvím.“
„Jak bych mohl?“ Marek se usmál a naposledy pohlédl na své přátele. „Děkuji vám všem. Za všechno.“
Jakmile Marek a jeho otec vystoupali na hladinu a zamířili zpět na břeh, cítil, že svět je nyní jiný. Byl jiný. Poznal, co je to odvaha, přátelství a zodpovědnost. A přesto věděl, že tohle je jen začátek.
Na břehu našel něco zvláštního. Ve stínu skály ležel starý deník. Marek ho zvedl a otevřel. Na první stránce byl známý rukopis jeho otce.
„Synu, pokud čteš toto, znamená to, že jsi připraven na další dobrodružství. Tato mapa tě povede k tajemstvím, o kterých si ani neodvážíš snít. Moře si tě vybralo, Mareku. Nezklam ho.“
Marek zavřel deník a usmál se. Věděl, že jeho cesta ještě neskončila. Teprve začínala. Ať už ho moře povede kamkoli, byl připraven.
Pod vlnami se ukrývají další tajemství – a Marek věděl, že brzy jejich volání znovu uslyší.
