1. kapitola – Stín nad městem
Vítr nesl ulicemi chlad, který se zařezával až do morku kostí. Město Eldar, kdysi plné smíchu a šumících trhů, nyní halil tíživý stín. Dříve tu voněly pečené chleby a květiny v kamenných květináčích na náměstí, ale dnes se vzduchem linula jen zatuchlá vůně vlhkosti a nemocí. Lidé se ploužili ulicemi s bledými tvářemi, sotva si vyměňovali pohledy. V jejich očích byla únava, strach… a rezignace.
Malý rytíř Artis seděl na prahu kovářské dílny a ostražitě si prohlížel svůj meč. Nebyl velký, spíše jako zmenšená verze skutečné rytířské zbraně, ale i tak měl vyleštěnou čepel a pečlivě omotanou rukojeť. Otec mu ho dal před lety se slovy: „Síla rytíře není v jeho meči, ale v jeho srdci.“
„Artisi!“ zavolal na něj udýchaný hlas. Byl to Ruwen, syn starého mlynáře. Běžel uličkou s očima plnýma strachu. „Paní Aldora… Je na tom hůř! Hledali léčitele, ale…“ Nedokončil větu, jen zvedl ruce v bezmocném gestu.
Artis sevřel rukojeť meče pevněji. Každý den se to opakovalo – další nemocní, další zoufalství. Nikdo neznal příčinu. Studny začaly vysychat, pole přestala rodit úrodu, a co bylo nejhorší – lidé slábli, jako by je něco vysávalo zevnitř. Léčitelé nemohli nic dělat. Kněží tvrdili, že je to prokletí.
Ale Artis věřil jinému příběhu.
Večer, když se ulice ponořily do ticha, vklouzl do komnaty svého dědečka. Starý muž ležel na loži, jeho tvář byla propadlá, ale v očích mu dosud planul záblesk vědění.
„Dědečku… co když to není nemoc? Co když je to něco jiného?“
Stařec se na něj podíval, dlouze a zkoumavě. Potom se nadechl a zašeptal: „Jdi k Laviánovi…“
Artisovy oči se rozšířily překvapením. „K Laviánovi? K poustevníkovi v jeskyních?“
„On zná staré příběhy… A on ví, co skrývají hory.“
Druhého dne, sotva se první slunce vyhouplo nad vrcholky, Artis vyrazil. Cesta ho vedla do skal, kde mezi šedými balvany přebýval podivínský starý muž. Po hodinách chůze se ocitl u nízkého vchodu do jeskyně. Srdce mu tlouklo rychleji.
„Vstup dál,“ ozvalo se zevnitř.
Artis odsunul těžkou látkovou záclonu a ocitl se ve světě plném knih, svitků a podivných lahviček se zářícími tekutinami. Uprostřed místnosti seděl shrbený muž se stříbrnými vlasy.
„Přišel jsi kvůli stínu, který padl na město,“ řekl Lavián tiše. „A kvůli srdci draka.“
Artis zalapal po dechu. „Takže ta legenda… je pravdivá?“
Lavián pokýval hlavou a dlouhým prstem ukázal na starou mapu, rozloženou na stole. „Dračí srdce kdysi udržovalo rovnováhu mezi zemí a nebem. Jeho síla prý chránila úrodu, vodu i zdraví lidí. Ale když se ztratilo…“ Zhluboka se nadechl. „Svět začal chřadnout.“
Artis cítil, jak mu v hrudi buší vzrušení i strach.
„Pokud to srdce existuje, kde je?“
Lavián přejel prsty po mapě a zastavil se na horském hřebeni, kam se dosud nikdo neodvážil.
„Tam,“ zašeptal.
Když se Artis vrátil do města, už věděl, co musí udělat. Studoval mapu a přehrával si slova starého muže. Hory budou nebezpečné. Nikdo ho tam nebude následovat. Ale pokud existuje i sebemenší naděje, že by dračí srdce mohlo město zachránit, nemohl čekat.
Podíval se na svůj meč.
Pak zvedl oči k obloze.
Zítra vyrazí.
2. kapitola – Cesta do neznáma
Hory se tyčily před Artisem jako obrovské kamenné strážnice střežící své dávné tajemství. Jejich vrcholky se ztrácely v mlhavém oparu, zatímco husté lesy na úpatí se vlnily jako temné moře. Když se ohlédl zpět, viděl Eldar, malé město utopené v ranním šeru. Věděl, že se na nějaký čas nebude moci vrátit. Nebylo však cesty zpět – dračí srdce na něj čekalo.
S mečem u pasu a pláštěm pevně přitaženým k tělu vykročil do lesa. Zpočátku byla cesta snadná. Kolem něj se ozývalo šumění listů, skřehotání ptáků a vzdálené zurčení potoka. Jenže čím hlouběji vcházel do stínu stromů, tím hustší byla mlha, která se začala plazit mezi větvemi jako neviditelný had.
Pak to ucítil.
Nebylo to nic viditelného, ale chlad, který se mu vtíral do kostí, byl nepřirozený. Jakoby ho někdo sledoval. Ohlédl se, ale spatřil jen kmeny stromů, jejich sukovité větve připomínaly zkroucené prsty natahující se po jeho plášti. Srdce mu zabušilo rychleji.
Zlomená větev.
Zvuk se ozval za ním, sotva slyšitelný, ale dostatečně ostrý, aby ho zastavil. Artis instinktivně sáhl po meči a pomalu se otočil. Nic. Jen stíny mezi stromy. Ale jeho instinkty mu říkaly, že něco tam venku je.
A pak se to pohnulo.
Vysoko ve větvích, sotva postřehnutelná silueta, dvě zářící oči jako dvě jantarová světélka v temnotě. Artis sevřel jílec meče. Vlk? Ne. Tohle bylo jiné.
„Hej, kdo je tam?“ zavolal.
Nečekal odpověď. Ale dostal ji.
Zvětvoví se ozvalo ostré, syčivé zasyčení a vzápětí cosi malého a štíhlého seskočilo dolů, přistálo v listí a srazil to k zemi. Artis vyjekl a napřáhl meč, ale sotva se rozkoukal, zjistil, že před ním leží… dračátko.
Bylo to maličké, s lesklými modrozelenými šupinami, které odrážely světlo v podivném třpytu. Jeho křídla byla zmačkaná, jako kdyby příliš dlouho neletělo, a oči – dvě velké jantarové lampičky – ho sledovaly se směsí zvědavosti a ostražitosti.
Artis nevěřícně zamrkal. „Ty jsi… drak?“
Stvoření na něj zasyčelo, pokusilo se postavit na vratké nohy a couvlo do bezpečné vzdálenosti.
„Počkej, neublížím ti,“ zkusil Artis a sklonil meč.
Dračí mládě zřejmě jeho gesto pochopilo, protože se trochu přikrčilo a zavrtělo ocasem.
Než se však mohli více poznat, z hlubin lesa se ozvalo zavytí. A tentokrát to nebylo jedno zavytí – ale několik. Artisovy oči se rozšířily. Vlků bylo více a už se blížili.
Dračí mládě vydalo vyděšené zakvičení a Artis pochopil. Bylo samo. Bylo malé. A bylo na útěku.
„Tak pojď,“ zavrčel si pro sebe a postavil se před dračí mládě. Stíny mezi stromy se pohnuly a objevila se první vlčí silueta – vyhublé tělo, ostré tesáky a hladové oči. Artis pozvedl meč.
Vlci zaváhali jen na okamžik, ale pak se rozhodli zaútočit. První vlk se vrhl vpřed. Artis ucítil prudkou ránu do paže, když čepel meče narazila do drsné srsti. Vlk zaječel a odskočil. Ale další už se blížili.
A pak se stalo něco nečekaného.
Dračí mládě otevřelo tlamu a vychrlilo z ní malý plamínek – ne větší než jiskra z ohně, ale přesto dost silný, aby se první vlk lekl a vycouval. Ostatní se zarazili.
Artis toho využil. Popadl meč a s výkřikem vykročil vpřed. Vlci pochopili, že dnešní lov nebude snadný, a po chvíli váhání se stáhli do stínů lesa.
Artis těžce oddechoval a otočil se k dračeti.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Dračí mládě ho chvíli sledovalo, a pak přikývlo. Opatrně se přiblížilo a dotklo se jeho nohy šupinatou hlavou. Artis se pousmál a natáhl k němu ruku.
„Řekněme, že jsme si kvit,“ řekl.
Dračátko zaváhalo, ale pak mu položilo tlapku do dlaně.
„Jmenuju se Artis.“
Dračí mládě zvedlo hlavu a slabě zapředlo.
„Dobře,“ přikývl Artis. „A jak ti budu říkat?“
Na chvíli zavládlo ticho. Pak se mu v hlavě objevilo jméno, které se tam usadilo s naprostou jistotou.
„Lir,“ řekl tiše. „Budeš Lir.“
Dračí mládě spokojeně kývlo.
A tak začalo jejich přátelství.
3. kapitola – Společné pouto
Les se změnil. Nebyl už jen temným bludištěm stromů, které se zdály nehybné jako strážci dávných tajemství. Teď, když po jeho stezkách putovali dva – člověk a drak – působil jinak. Šepot listí a křupání větviček pod nohama už nebyly jen ozvěnou samoty, ale zvuky společné cesty.
Artis si na Lira pomalu zvykal. Nebylo to snadné – dračí mládě mělo vlastní hlavu a očividně se nehodlalo podřídit jeho rozkazům. Ale v jednom se už stali nerozlučnými druhy: jeden chránil druhého.
Lir uměl vycítit nebezpečí dřív, než se objevilo. Když vstoupili do skalnaté soutěsky, náhle ztuhl, uši přitisknuté k hlavě, a tiše sykl. Artis pochopil signál a okamžitě ustoupil do stínu. A o pár sekund později se mezi balvany mihly tři velké postavy.
Nebyli to vlci.
Muži, odění do těžkých plášťů, s dlouhými meči u pasu. Nemluvili, ale jejich pohyby byly příliš hladké, příliš jisté – jako kdyby nepatřili do tohoto světa. Artis přimhouřil oči. Byli to snad pronásledovatelé?
„Musíme se odsud dostat,“ zašeptal směrem k Lirovi.
Dráček tiše přikývl, ale když se Artis pohnul, jeho noha zavadila o volný kámen, který se skutálel po skále a s hlasitým zaduněním narazil na zem.
Muži se okamžitě otočili.
Artis na nic nečekal. Popadl Lira a vběhl do nejbližšího křoví. Jeho srdce divoce bušilo. Slyšel kroky, které se k nim blížily.
„Jsou tady…“ ozval se hluboký hlas.
„Hledáme jen chlapce. O draka se postaráme později.“
Artis sevřel jílec meče. Lir se k němu přitiskl a zadržel dech. Muži se zastavili jen kousek od nich.
Ticho.
Pak se lesem rozezněl podivný zvuk – svištění šípů.
Ozvalo se hlasité tupnutí, když se první muž skácel k zemi s šípem zabodnutým hluboko v rameni. Druhý vykřikl a vrhl se do krytu za kámen. Artis v šoku sledoval, jak z protějšího svahu vyběhly postavy v lehkých hnědých pláštích.
„Vstaň, chlapče!“ ozvalo se. „Pojď s námi!“
Nečekal. Popadl Lira a běžel. Stíny za nimi se rozplynuly mezi stromy.
O hodinu později už seděl u ohně v malé jeskyni. Vedle něj Lir, pořád napjatý, připravený v případě potřeby znovu bojovat. Oproti nim seděla žena s pronikavýma očima a lukem stále po ruce.
„Víš, kdo tě pronásleduje?“ zeptala se.
Artis zavrtěl hlavou. „Ne… ale hledají mě. Chtějí mě zastavit.“
Žena se zamračila. „Nejen tebe. Někdo nechce, aby se kdokoli přiblížil k dračímu srdci. Ať už to jsou žoldáci, nebo něco horšího… ví, že se blížíš.“
Artis přejel pohledem svého dračího společníka. „Ale proč? Co se stane, když srdce najdu?“
„To je otázka, na kterou budeš muset najít odpověď sám,“ odvětila žena. „Ale varuji tě. Čím blíž budeš, tím větší nebezpečí tě čeká.“
Artis si vyměnil pohled s Lirem.
Už teď věděl, že cesta nebude snadná. Ale měl přítele. A to bylo víc, než měl na začátku.
„Pokračujeme,“ řekl tiše.
Lir přikývl. A dobrodružství pokračovalo.
4. kapitola – Jeskyně větru
Hory se tyčily výš a výš, jak Artis a Lir pokračovali ve své cestě. Cesta se stávala čím dál obtížnější – kamenité stezky byly kluzké, vzduch se ochlazoval a slunce jen ztěžka pronikalo skrz těžké mraky, které visely nad vrcholky.
A pak to ucítili.
Vítr, ne ledajaký. Přicházel ve vlnách, náhlých a prudkých, a nesl s sebou podivné, znepokojivé zvuky – šepoty, zavytí, možná dokonce steny. Artis se zastavil a podíval se na Lira. Malý drak měl sklopené uši a jeho šupiny se chvěly.
„To není obyčejný vítr,“ zašeptal Artis.
Lir tiše zasyčel, jako by souhlasil.
O kousek dál, na úpatí úzkého průsmyku mezi skalami, se rozevřel temný vchod do jeskyně. Byl široký jako brána do pevnosti, ale působil děsivě – okraje skály byly ohlazené, jako by je někdo po staletí leštil, a zevnitř se ozývalo táhlé, hluboké hučení.
„Jeskyně větru…“ zamumlal Artis.
Podle starých legend tu zuřily neviditelné síly, které nevpustily dovnitř žádného vetřelce. Mnozí se pokusili projít, ale málokdo se vrátil. Jenže Artis neměl na výběr. Pokud chtěl najít dračí srdce, musel touto cestou projít.
Podíval se na Lira. „Jsi připravený?“
Drak přikývl, i když se mu třásla křídla.
Společně vstoupili.
Jakmile překročili práh jeskyně, vítr zesílil. Nebyl to však obyčejný vítr – měl sílu, která se proplétala mezi kameny, vnikala pod plášť a tlačila je zpět, jako by je chtěla vypudit ven.
Artis se sklonil a pokusil se najít rovnováhu. Lir se přikrčil a zasekl drápky do kamenité podlahy.
„Musíme se pohybovat pomalu,“ zavolal Artis, ale jeho hlas se ztratil v hukotu větru.
Postupovali dál, krok za krokem. Když se Artis dotkl stěny, ucítil, že je pokrytá podivnými značkami. Naklonil se blíž – byly to nápisy, vyryté do kamene, staré jako samotné hory.
„Podívej na to,“ zavolal na Lira a prstem přejel po slovech. Byly napsány dávným jazykem, ale některá slova rozpoznal:
„Dračí srdce… síla… stín… strážce…“
Lir neklidně našpicoval uši. Jeho jantarové oči se zaměřily na část nápisu, která byla téměř nečitelná. Pomalu se k ní přiblížil a položil tlapku na skálu.
A pak se stalo něco zvláštního.
Vítr na okamžik ustal.
Artis se prudce otočil. Celou dobu je něco tlačilo zpět, ale teď? Ticho. Jen ozvěna vlastního dechu a kapání vody kdesi v dálce.
Lir odtáhl tlapku. A vítr znovu zařval.
Artis pochopil. „Tohle není jen obyčejná jeskyně. To místo je nějak… živé.“
Lir souhlasně zavrčel a přitiskl se blíž k němu.
Postupovali dál. Jeskyně se stávala užší a vítr stále sílil. Najednou se před nimi otevřel most – ne skutečný, ale úzký kamenný výčnělek táhnoucí se nad temnou propastí. Artis se podíval dolů, ale neviděl dno. Jen temnotu.
„Tohle nebude snadné,“ zamumlal.
Vítr se kolem nich proháněl, hnal je zpět a snažil se je shodit. Artis věděl, že to sám nezvládne. Potřeboval Lira.
„Musíme pracovat spolu,“ řekl. „Já budu postupovat pomalu, ty použiješ své plameny, abys mi ukázal cestu.“
Lir si ho prohlížel, pak přikývl. Otevřel tlamu a vydechl malý plamen – ne na kameny, ale do vzduchu. Plamen se rozptýlil v proudu větru a na okamžik odhalil neviditelné vzdušné proudy, které kolem nich tančily.
„Tudy!“ vykřikl Artis a vykročil po mostě.
Jeden krok.
Druhý.
Vítr ho téměř shodil, ale Lir na poslední chvíli vydechl další plamen a odhalil klidnější místo, kam se mohl opřít.
Postupovali tak dál, krok za krokem, dokud se konečně nedostali na druhou stranu.
Artis si vydechl. Zvládli to.
Podíval se na Lira a poprvé si uvědomil, jak moc na něm začíná záviset. Nebyl to jen obyčejný drak – byl to jeho parťák.
Ale než mohl cokoli říct, Lir zasyčel a jeho oči se rozšířily.
Před nimi, vytesané do kamene, se objevily další nápisy. Tentokrát mnohem větší a s děsivým varováním:
„Dračí srdce je chráněno temnotou. Kdo jej hledá, musí čelit Stínu.“
Artis se zamračil. Stín? Co to znamenalo?
Ale hluboko uvnitř už věděl, že odpověď na tuto otázku ho teprve čeká.
5. kapitola – Stín minulosti
Vítr na hřebeni hory zpíval tichou, melancholickou píseň. Artis a Lir postupovali opatrně po úzké kamenité stezce, kterou sotva osvětlovaly paprsky bledého slunce. Po průchodu Jeskyní větru se jim zdálo, že vše kolem je najednou… těžší. Jako by jejich kroky nesly větší váhu, jako by s každým dalším metrem přibývalo cosi neviditelného na jejich bedrech.
A pak ho spatřili.
Stařec seděl na kameni u ohně. Nebyl to jen tak ledajaký poutník – jeho plášť byl potrhaný, vlasy dlouhé a stříbrné jako zmrzlý déšť, ale v očích měl zvláštní lesk. Jako někdo, kdo viděl příliš mnoho.
„Čekal jsem vás,“ pronesl hlubokým hlasem.
Artis se zarazil. Lir vedle něj podezřívavě zasyčel.
„Kdo jste?“ zeptal se Artis, i když měl podivný pocit, že odpověď už zná.
Stařec pokynul směrem k ohni. „Posaďte se. Máme mnoho o čem mluvit.“
Chvíli bylo ticho, jen praskání plamenů a šepot větru ve skalách. Artis a Lir seděli naproti starci, který je upřeně sledoval.
„Víš, proč jsi tady, chlapče?“ zeptal se konečně.
„Hledám dračí srdce,“ odpověděl Artis pevným hlasem.
Stařec přikývl, ale jeho pohled potemněl. „Ano… Každých několik generací přijde někdo, kdo ho hledá. Ale nikdo z nich neznal pravdu.“
„Jakou pravdu?“
Stařec si povzdechl a pohlédl na Lira, který se trochu přikrčil. Pak pomalu promluvil:
„Před dávnými časy žili lidé a draci v rovnováze. Dračí srdce nebylo jen kámen nebo poklad, jak se dnes mnozí domnívají. Bylo to víc než to – bylo to srdce samotné země. Udržovalo proudění života mezi nebesy a zemí, mezi lidmi a přírodou. Díky němu řeky proudily, úroda rostla a hory byly klidné.“
Artis naslouchal, naprosto pohlcený příběhem.
„Pak ale přišli rytíři,“ pokračoval stařec. „Mocní muži, kteří se považovali za ochránce světa. Chtěli sílu srdce jen pro sebe. A tak ho ukradli z dračí svatyně…“
Lir zasyčel a jeho šupiny se naježily.
„Draci byli rozzuření,“ pokračoval stařec. „Bez srdce začala příroda slábnout. Sucha, nemoci, hladomor… Rovnováha byla zlomena. A tak přišla válka. Draci a lidé se utkali v bitvách, které spálily celá města. A nakonec… byl uzavřen pakt.“
Artis se naklonil blíž. „Jaký pakt?“
Stařec se zadíval do ohně, jako by tam viděl dávné vzpomínky.
„Dračí srdce bylo navráceno. Ale ne na své původní místo. Byl zvolen strážce, ten, který měl zajistit, že už ho lidé nikdy nezískají.“
„Kdo?“
Stařec se k němu otočil. Jeho oči byly najednou plné stínu.
„Morvath.“
To jméno vyslovil téměř šeptem, ale přesto se rozlehlo mezi skalami jako ozvěna bouře.
Lir se přikrčil. Oheň na okamžik zhasl, jakoby samotný vítr zadržel dech.
„Morvath byl kdysi moudrý drak, jeden z nejstarších svého rodu. Ale když převzal srdce, proměnilo ho to. Viděl, jak lidé zradili jeho druh. Viděl jejich chamtivost, jejich zradu. A tak… začal nenávidět. Zanevřel na svět. Zavřel se do temnoty.“
Artis polkl.
„A to srdce…“
Stařec přikývl. „Drží ho v jeskyni hluboko v srdci hor. A kdokoli se k němu přiblíží, stane se jeho nepřítelem.“
Ticho bylo těžké jako kámen.
Artis si uvědomil váhu svého úkolu. Myslel si, že prostě najde srdce a přinese ho zpět. Ale teď? Jak měl čelit Morvathovi? Jak získat srdce od někoho, kdo věřil, že lidstvo si ho nezaslouží?
Zhluboka se nadechl. Síla nebude stačit. Pokud se měl Morvathovi postavit, musel najít jiný způsob.
Stařec se usmál, jako by slyšel jeho myšlenky.
„Moudrá volba, chlapče. Ne každý rytíř myslí nejdřív srdcem a až pak mečem.“
Artis se podíval na Lira. Malý drak mu pohled opětoval. Nebudou bojovat, pokud to nebude nutné. Budou hledat jinou cestu.
A právě v tu chvíli se jejich osud začal skutečně naplňovat.
6. kapitola – Temná stezka
Bažina se rozprostírala před nimi jako obrovská černá skvrna v krajině. Mlžný opar se vznášel nad shnilou vodou, která páchla tlejícím dřevem a čímsi nepojmenovatelným, co Artis raději nechtěl vědět. Kolem nich se zvedaly pokroucené stromy s větvemi jako zkroucené prsty natahující se po zbloudilých poutnících.
Artis sevřel jílec meče. Už dávno pochopil, že tato cesta nebude snadná, ale temnota bažin byla jiná než všechny překážky, kterým do teď čelil. Byla… živá.
Lir po jeho boku nervózně sykl a přikrčil se.
„Co je?“ zašeptal Artis.
Dračí mládě neodpovědělo, jen upíralo jantarové oči k vodní hladině, která se vlnila… přestože nefoukal ani nejmenší vánek.
Vstoupili do bažiny.
Každý krok byl obtížný. Zem pod jejich nohama se poddávala jako mokrá hlína, Artisovi se boty bořily do bahna a každý pohyb byl namáhavější než ten předchozí. Lir se pohyboval tišeji, jeho šupiny se leskly v odrazu mlhavého světla, ale i on byl nervózní.
Najednou se z vody ozvalo tiché žbluňknutí.
Artis se otočil, ale neviděl nic kromě temné hladiny.
Pak se ozvalo další. A další.
Nebyl tu sám.
Náhle se z mlhy vynořil stín.
Artisovi se zježily vlasy na zátylku, když se před ním z vody zvedla podivná postava – vysoká a zkroucená, s dlouhými kostnatými pažemi a černou kůží lesknoucí se jako mokré kameny. Nemělo to oči. Jen prázdné důlky a ústa rozevřená v němém výkřiku.
Artis ustoupil, srdce mu bušilo. Co to bylo za stvůru?
Lir se přikrčil a vychrlil malý plamen. Oheň se mihotavě odrazil na lesklém těle stvoření, ale nezastavilo ho to. Stín se pohnul. Pomalu, ale jistě se blížil.
A pak, ze všech stran, se začaly vynořovat další.
Desítky, možná stovky. Tiché, bez očí, jejich beztvará těla se vlnila jako kouř.
Artis ucítil, jak se mu do hrudi vkrádá strach. Byli v pasti.
„Co budeme dělat?“ zašeptal.
Lir zavrčel a přitiskl se k němu blíž.
A pak Artis pochopil.
Tahle stvoření nebyla obyčejná. Byla to ozvěna minulosti. Byli to duchové – odraz dávných rytířů, kteří kdysi přišli ukrást dračí srdce a nikdy se nevrátili.
Bažina nebyla jen místem. Byla hrobem.
Artis zavřel oči. Co když je tohle znamení? Co když se vydává stejnou cestou jako oni?
Pak se ozval výkřik.
Nebylo to ale stvoření z bažin.
Z druhé strany se ozval dusot těžkých bot. Artis se otočil právě včas, aby uviděl muže v pláštích se zbraněmi v rukou.
Žoldáci.
Věděli, kam jde. A chtěli srdce pro sebe.
„Tam jsou!“ zakřičel jeden z nich.
Artis ztuhl. Byli v sevření – před nimi duchové bažin, za nimi pronásledovatelé.
Jediná cesta byla skrze mlhu.
„Lire – běžíme!“ vykřikl.
Dračí mládě pochopilo. Otevřelo tlamu a vychrlilo plamen, který na okamžik prořízl mlhu a odhalil úzký, bezpečný průchod mezi temnými stíny.
Artis neváhal. Rozběhl se.
Kolem nich se vlnily beztvaré postavy, ale neútočily – jako by jen čekaly. Pozorovaly. A když prošli kolem, Artis přísahal, že slyšel tichý, šeptavý hlas.
„Neopakuj jejich chybu…“
Když konečně vyběhli z bažiny na pevnou půdu, Artis se zhroutil na kolena. Srdce mu bušilo jako zběsilé. Lir stál vedle něj, těžce oddychoval.
Přežili. Ale za jakou cenu?
Žoldáci se zastavili na okraji bažiny. Neodvážili se jít dál. Duchové byli stále tam.
Artis se podíval na Lira.
„Jsem si tím pořád jistý?“ zeptal se sám sebe.
Dračí srdce bylo blíž než kdy dřív. Ale teď už věděl, že tohle nebude jen obyčejná výprava. Tohle bude zkouška jeho duše.
A pokud selže… mohl skončit jako ti, kteří šli před ním. Navždy ztracen v temnotě.
7. kapitola – Setkání s Morvathem
Cesta se svažovala do úzkého kaňonu mezi dvěma strmými skalisky. Artis cítil, jak se mu srdce svírá v hrudi – nebylo to jen napětím, ale něčím hlubším. Tíhou místa. Každý krok, který udělal, se zdál hlasitější, každý nádech těžší.
Lir kráčel po jeho boku, tichý a napjatý. Jeho jantarové oči neklidně těkaly mezi stíny, které se kolem nich plazily.
A pak se vzduch zachvěl.
Jeskyně před nimi se zdála být temnější než okolní noc. Ticho bylo tak hluboké, že Artis slyšel vlastní tep.
„Je tam,“ zašeptal.
Lir přikývl.
Artis sevřel jílec meče. Nebyl tady, aby bojoval. Ale jestli se Morvath rozhodne bránit… bude mít na výběr?
Udělali poslední krok. A pak se tma pohnula.
Nejdřív to byl jen záchvěv, sotva patrný pohyb ve stínech. Ale pak se z hlubin jeskyně zvedlo něco obrovského.
Morvath.
Černý drak byl starší, než si Artis dokázal představit. Jeho tělo bylo pokryté jizvami, šupiny tmavší než noc se leskly v mihotavém světle. Jeho oči – dvě hluboké propasti, ve kterých se zrcadlila století bolesti a hněvu.
„Kdo se odvážil vstoupit do mé svatyně?“ jeho hlas nebyl jen zvukem – byl zemětřesením.
Artis cítil, jak se mu třesou nohy. Musel být silný.
„Jmenuji se Artis,“ promluvil, i když mu hlas téměř selhal. „Přišel jsem kvůli dračímu srdci.“
Morvath se zvedl do plné výšky a Artis pocítil čirou hrůzu.
„Lidské dítě…“ zaburácel drak. „Opět si jeden z vás přišel vzít to, co není jeho.“
Artis polkl. „Nechci ho ukrást,“ řekl pevně. „Chci ho vrátit světu. Vaše srdce kdysi udržovalo rovnováhu – bez něj náš svět umírá.“
Morvathovy oči se zúžily.
„Vaše svět?“ zašeptal s nádechem hněvu. „Ne! To vy jste ho zničili!“
Vzduch se zahřál. Lir se přikrčil a varovně zasyčel.
„Byli to vaši předkové, kteří ukradli srdce. Byli to lidé, kteří přinesli válku! Jak si troufáš přijít sem a žádat po mně, abych jim znovu věřil?“
Artis věděl, že tohle bude těžké. Jak mohl přesvědčit někoho, kdo zažil zradu celého svého rodu?
„Nejsem jako oni,“ řekl tiše. „A pokud necháte svět zahynout… budete stejný jako oni.“
Morvath se zarazil. Ale jen na okamžik.
Náhle se z kaňonu ozvalo dunění kroků.
Žoldáci.
Vyběhli zpoza skalisek – muži v těžkých pláštích, se zbraněmi v rukou a očima planoucíma chamtivostí.
„Tak tady jsi, kluku!“ vykřikl jeden z nich a jeho meč zazvonil, když ho vytáhl z pochvy.
Artis couvl. Tolik jich nečekal.
Velitel žoldáků se podíval na Morvatha a na tváři se mu objevil úsměv.
„Takže legenda je pravdivá… černý drak a jeho poklad.“
Morvath se napjal, jeho křídla se rozšířila a tlamu pootevřela, odhalujíc řady zubů.
„Lidé…“ zavrčel. „Opět přišli jen pro moc.“
Žoldáci se připravili k útoku.
Artis věděl, co přijde.
„NE!“ vykřikl.
Ale bylo pozdě.
První žoldák se rozběhl kupředu. Morvath zařval.
Jeskyně se otřásla. Peklo se rozpoutalo.
Plameny.
Všude kolem byly plameny – rudé, divoké, zuřící jako bouře. Morvath se vznesl do vzduchu a jediným mávnutím křídel odhodil několik mužů jako hadrové panenky.
Žoldáci zaútočili. Jejich meče se zaleskly ve světle ohně.
Artis popadl meč a běžel – ne bojovat, ale zastavit boj.
Musel něco udělat. Musel zastavit Morvatha, než zničí všechno.
„Morvathe! Prosím!“ vykřikl.
Ale černý drak neposlouchal. Byl v zajetí své bolesti, svého hněvu.
Artis se otočil k Lirovi.
„Musíme něco udělat!“
Lir zaváhal. Ale pak udělal něco nečekaného.
Vstoupil mezi draka a žoldáky.
Morvath se zarazil. Podíval se na Lira. A poprvé zaváhal.
Artis ucítil naději.
„Podívej na něj!“ vykřikl. „Není člověk, ale přesto bojuje za nás oba! Není tvůj nepřítel, Morvathe – a já taky ne!“
Morvath se díval na Lira dlouho. Plameny kolem nich pomalu slábly.
Žoldáci se mezitím začali stahovat. Toto nebyl boj, který mohli vyhrát.
Ticho.
Artis dýchal ztěžka. Lir stál nehybně.
Morvath konečně promluvil.
„Možná… jsem se mýlil.“
Artis sevřel pěsti. Možná se mu podařilo udělat první krok.
Ale stále bylo mnoho, co musel dokázat.
8. kapitola – Síla přátelství
Vzduch byl nasáklý pachem popela a krve. Jeskyně se otřásala posledními dozvuky bitvy – těžké kroky, cinkání mečů a těžké dýchání těch, kteří stále stáli.
Artis se rozhlédl. Žoldáci se stáhli do stínů, ale nebyli pryč. Čekali. Hledali slabost.
A pak uslyšel ten zvuk. Tiché zavrčení, bolestný výdech.
Otočil se – Morvath padl na koleno.
Černý drak, kdysi tak mohutný a nezdolný, se opíral o skalní stěnu. Šíp, který mu trčel z hrudi, se třpytil v rudém světle umírajících plamenů. Byl zraněný.
„Ne…“ zašeptal Artis.
Lir zavrčel a přitiskl se k jeho boku. Oba věděli, co to znamená. Žoldáci zaútočí znovu.
A pak, jakoby čekali na ten správný okamžik, se pohnuli.
Boj začal znovu.
První žoldák se vrhl vpřed. Artis sotva stačil zvednout meč. Ostří se srazilo s jiskřením, ale tentokrát… nebyl sám.
Lir vyrazil jako blesk. Jeho šupiny se ve světle leskly, jeho malá, ale silná křídla se rozepjala a s rychlostí vichřice se vrhl na jednoho z útočníků.
Plamen!
Malý, ale dostatečně silný, aby zapálil mužův plášť. Žoldák vykřikl a svalil se zpět.
Artis využil příležitosti. Otočil se, vykročil vpřed a jediným úderem odzbrojil dalšího.
Spolu. Bojovali spolu.
Bitva byla krátká, ale divoká.
Když poslední žoldák padl k zemi a těžce oddechoval, Artis se otočil.
Morvath byl stále na zemi.
Artis neváhal. Odložil meč a rozběhl se k němu.
„Musíme mu pomoct!“ vykřikl.
Lir doběhl k drakovi a přitiskl se k jeho krku. Morvath otevřel oči – unavené, plné bolesti, ale už ne tak chladné jako dřív.
„Proč… proč mi pomáháte?“ zachraptěl.
Artis nevěděl, jak odpovědět. Ale pak si uvědomil pravdu. Nechtěl bojovat. Nikdy nechtěl bojovat.
„Protože na tom záleží,“ řekl pevně. „Protože nemáme být nepřátelé.“
Morvath se na něj zadíval, dlouze a zkoumavě.
A pak se to stalo.
Lir se pohnul blíž a položil svou malou šupinatou hlavu na drakovo rameno.
A Morvath ztuhl.
Díval se na dračí mládě se zvláštním výrazem – něco mezi šokem a pochopením.
„To není možné…“ zašeptal.
„Co se děje?“ zeptal se Artis.
Morvath pomalu natáhl svou obrovskou tlapu a zlehka se dotkl Lira.
„On… on není obyčejný drak,“ řekl tiše. „Je posledním z těch, kdo kdysi strážili srdce. Posledním z linie, která měla chránit rovnováhu světa.“
Artis se podíval na Lira.
Jeho přítel… byl klíčem ke všemu.
Ticho bylo dlouhé.
Pak Morvath těžce vydechl.
„Celý život jsem věřil, že lidé si nezaslouží naši důvěru,“ řekl. „Ale vy dva… jste jiní.“
Artis sevřel ruce v pěst. Možná konečně pochopil.
„Nechci dračí srdce vzít násilím,“ řekl. „Nechci bojovat. Ale svět umírá… a my ho můžeme zachránit. Společně.“
Morvath sklonil hlavu.
A pak, poprvé od chvíle, kdy ho spatřili… se usmál.
Dračí srdce nebylo ztraceno.
Ale jeho síla nespočívala v samotném kameni.
Byla v důvěře. V odpuštění.
Ve spojení, které nikdy nemělo být zlomeno.
9. kapitola – Návrat a nové začátky
Noc v horách byla klidná. Nad skalisky se vznášela mlha a obloha byla posetá hvězdami. V jeskyni, kde ještě před chvílí zuřila bitva, teď panovalo ticho. Ticho zrozené z porozumění.
Morvath se vztyčil na svých mohutných nohách a pomalu pohlédl na Artise. Nebyl už plný hněvu. Byl unavený, ale v jeho očích byla moudrost… a rozhodnutí.
„Dlouho jsem věřil, že lidé nemohou změnit svou povahu,“ řekl pomalu. „Ale ty… ty jsi mi dokázal, že naděje ještě žije.“
Artis sklonil hlavu. „Nezáleží na tom, kým jsme se narodili. Záleží na tom, kým se rozhodneme být.“
Morvath se tiše zasmál – hlubokým, dunivým smíchem, který připomínal hřmění.
„Moudrá slova na někoho tak mladého,“ řekl a pak sklopil pohled k Liremu. Malý drak. Poslední z linie strážců.
„Rovnováha byla narušena, ale stále existuje cesta, jak ji obnovit,“ pokračoval Morvath. „Dračí srdce nepatří lidem… ale jeho síla může být sdílena.“
S těmi slovy se pomalu otočil k nejvzdálenějšímu koutku jeskyně. Tam, ukrytý mezi kameny a popelavým prachem, ležel předmět starší než hory samotné.
Dračí srdce.
Nebylo to jen obyčejné srdce, ale zářící kámen, pulsující jako živá bytost. Jeho světlo tančilo po stěnách jeskyně v odstínech zlata a rudé.
Morvath natáhl dráp a lehce se ho dotkl. Záře zesílila.
A pak… kousek té síly přešel do Artise.
Bylo to jako dotek slunce.
Teplo mu zaplavilo tělo, ale nebylo spalující. Bylo živé. Cítil, jak se mu srdce rozbušilo, jak se jeho mysl rozšířila. Viděl před sebou vítr, který hladí pole, vodu, která proudí v řekách, lesy, které zpívají v šumu listí.
Cítil samotnou rovnováhu světa.
Morvath ustoupil a pomalu zavřel oči. „Tato síla ti nepřinese moc nad druhými, Artisi. Ale pomůže ti být strážcem toho, co je správné.“
Artis poklekl a sklonil hlavu. „Děkuji.“
Lir tiše zapředl a otřel se o jeho ruku. Byli připraveni vrátit se domů.
Cesta zpět do Eldaru byla jiná než cesta, kterou kdysi podnikl. Hory už nepůsobily tak hrozivě. Bažiny už nešeptaly varování, ale spíše se klidně zrcadlily v ranním slunci.
A když se přiblížili k městu, první věc, kterou spatřili, byla změna.
Pole, která byla dříve suchá a mrtvá, teď začala znovu růst. Studny, které byly prázdné, znovu naplnila voda. A lidé… lidé už nebyli bledí a unavení.
Artis vešel na náměstí a všichni se kolem něj seběhli.
„Vrátil ses!“ vykřikl Ruwen.
Staří i mladí se k němu hrnuli a kladli mu otázky. Co se stalo? Jak se mu to podařilo?
Ale Artis se jen usmál.
„Nebyl jsem sám.“
Podíval se na Lira, který hrdě stál po jeho boku.
Ve dnech, které následovaly, se svět opravdu změnil. Příroda se probouzela k životu a lidé začali chápat, že pravá síla nespočívá v meči, ale v porozumění.
Artis odmítl být oslavován jako král nebo hrdina. Nebyl nic z toho.
Byl jen chlapec, který se naučil, že moc bez moudrosti je bezcenná.
A když jednoho dne stanul na kopci nad městem, s Lirem po svém boku, věděl, že jejich cesta ještě neskončila.
„Kam teď?“ zeptal se drak.
Artis se usmál a pohlédl k obzoru.
„Kamkoliv, kde nás bude třeba.“
A tak začalo nové dobrodružství.
