Kapitola 1: Ztracení v lese
Letní prázdniny u babičky a dědy byly pro dvojčata Martina a Elišku každoročním dobrodružstvím. Chalupa stála na kraji hustého lesa, o kterém kolovaly nejrůznější pověsti. Babička tvrdila, že les je plný tajemství a že jeho stromy pamatují víc, než si kdo dokáže představit. Děda se jen smál a říkal, že to jsou pohádky. „Ale pamatujte si,“ dodával vždy s úsměvem, „nikdy nechoďte příliš daleko. Les vás může překvapit.“
Martin miloval dobrodružství. Každý den si představoval, že je rytířem, který zachraňuje svět před draky a zloduchy. Eliška, naopak, dávala přednost klidu a bezpečí. Raději si četla knížky nebo si hrála s místním psem Azorem, starým, ale přátelským voříškem.
Jednoho rána, když se děti probudily, zjistily, že Azor zmizel. Děda tvrdil, že se určitě toulá někde poblíž, ale Martin se rozhodl, že ho najde. „Musíme jít, Eliško. Co když se mu něco stalo?“ naléhal. Eliška váhala, ale nakonec souhlasila. „Dobře, ale nechoďme daleko,“ prosila ho.
Les byl tichý a klidný, ale zároveň plný zvláštních zvuků. Ptáci zpívali, listí šumělo ve větru, a někde v dálce praskaly větvičky. „Azore! Azore!“ volali dvojčata, ale pes nikde. Martin byl nadšený. „Tohle je dobrodružství!“ vykřikl a rozběhl se po úzké stezce. Eliška ho následovala, i když se jí nelíbilo, jak hluboko do lesa jdou.
Čím dál šli, tím víc se les měnil. Stíny pod stromy byly hustší, světlo dopadalo na zem jen úzkými paprsky a vzduch byl zvláštně těžký. „Martině, měli bychom se vrátit,“ řekla Eliška tiše, ale Martin ji ignoroval. V tom zaslechli zvláštní zvuk – slabé kňučení. „To je Azor!“ zvolal Martin a rozběhl se za zvukem.
Zvuk je zavedl do místa, které se zdálo být úplně jiné než zbytek lesa. Stromy tam byly vyšší, jejich kmeny pokryté mechem zářily zvláštním nazelenalým světlem. Vítr, který před chvílí foukal, se ztišil a les vypadal jako zakletý. „Co to je za místo?“ zašeptala Eliška.
Kňučení přestalo. Místo toho se ozvalo tiché šeptání, jako kdyby stromy mluvily. „To je jen vítr,“ snažil se Martin uklidnit sebe i Elišku, ale v jeho hlase bylo slyšet nejistotu.
Když se otočili, zjistili, že cesta, po které přišli, zmizela. „Kudy zpátky?“ vyděsila se Eliška. Martin zkoušel zůstat klidný, ale i on si uvědomoval, že se ztratili. Bloudili mezi stromy, dokud si nevšimli něčeho zvláštního. Mezi kořeny starého stromu se leskla hladká skála, kterou částečně zakrývalo listí a mech. Na skále byl znázorněn podivný symbol – meč obklopený hvězdami.
„Tohle není obyčejná skála,“ řekl Martin a přistoupil blíž. Opatrně odhrnul listí, a v tu chvíli ucítil chladný závan vzduchu. Eliška si všimla úzkého otvoru vedoucího do tmy. „To je jeskyně,“ zašeptala.
Z otvoru vycházelo slabé světlo, skoro jako kdyby někdo uvnitř zapálil svíčku. „Pojďme se podívat,“ navrhl Martin. „Ne! Co když je to nebezpečné?“ odporovala Eliška, ale Martin už lezl dovnitř. Eliška neměla na vybranou – nechtěla nechat svého bratra samotného.
Jakmile oba vstoupili, světlo v jeskyni zesílilo a stromy venku začaly znovu šeptat, tentokrát hlasitěji. Zdálo se, že je les sleduje.
A pak světlo pohaslo a dvojčata zůstala sama v tiché temnotě.
Kapitola 2: Objev magického meče
Jeskyně byla temná a tichá, až na slabé světélko, které se odráželo od vlhkých stěn. Eliška se zachvěla, když ji obklopil chladný vzduch. „Martině, co když bychom se otočili?“ zašeptala. Martin se zastavil a otočil se k ní s odhodlaným pohledem. „Nemůžeme. Už jsme tady. Co když najdeme něco důležitého?“
Světlo je vedlo dál, hlouběji do nitra jeskyně. Po několika krocích narazili na obrovskou dutinu. Uprostřed místnosti stála skála, obrostlá mechem a lišejníky. Na vrcholu skály trčel starý meč. Jeho rukojeť byla zdobená jemnými rytinami hvězd a vinoucích se větviček, které vypadaly, jako by se jemně třásly ve světle. Meč se zdál být pevně zaklíněný ve skále, jako by ho tam někdo zasadil schválně.
„Tohle… tohle není obyčejný meč,“ vydechla Eliška a ucítila, jak ji přitahuje něco neviditelného. Martin přistoupil blíž a vztáhl ruku k rukojeti. „Možná bychom ho neměli…“ začala Eliška, ale Martin už pevně uchopil meč a zatáhl. Nejprve to vypadalo, že se nepohne. Pak se ozval zvláštní zvuk, jako by někde hluboko v zemi prasklo něco starého. Meč se náhle uvolnil a Martin málem ztratil rovnováhu, když ho vytáhl.
V tu chvíli se celá jeskyně rozzářila. Světlo vytrysklo z meče a proniklo každým koutem. Jeskynní stěny ožily, jako by se na nich promítal tanec stínů a světel. „Co to je?“ vydechla Eliška, když si všimla, že na stěnách se objevily obrazy stromů, hvězd a podivných bytostí, které tančily mezi nimi.
Když vyšli z jeskyně, les už nebyl takový, jako když do něj vstoupili. Stromy, které předtím vypadaly mrtvé a temné, zářily jemným světlem. Větve se mírně pohybovaly, i když vítr utichl. Květiny, které nikdy předtím neviděli, rozkvetly kolem jejich nohou. „Tohle je… kouzelné,“ řekl Martin s úžasem. Eliška jen přikývla, neschopná slov.
Najednou se z hustého porostu ozval melodický hlas. „Vy jste probudili les.“ Dvojčata se otočila a uviděla jemnou postavu, jak vystupuje zpoza stromu. Byla to lesní víla, malá, jemná bytost s průsvitnými křídly, které se třpytily jako rosa na slunci. Její oči zářily modrou barvou, která připomínala hluboké nebe.
„Ten meč patří králi skřítků,“ řekla víla melodickým hlasem. „Je to mocný artefakt, který udržuje rovnováhu lesa. Ale když byl ztracen, temná kletba začala pohlcovat náš svět.“ Víla si prohlédla dvojčata, jako by zvažovala, zda jim může důvěřovat. „Vy jste ti, kdo ho našli. A teď na vás leží velká odpovědnost.“
„Co máme dělat?“ zeptala se Eliška, zatímco Martin pevně držel meč, jako by ho nikdo nesměl vzít. „Musíte ho vrátit králi skřítků,“ odpověděla víla. „Jen on má moc kletbu zlomit. Ale varuji vás – cesta bude nebezpečná. Lesní stíny se budou snažit vás zastavit. Kletba je silná a chce zničit vše, co je dobré.“
Dvojčata si vyměnila pohledy. Eliška vypadala vyděšeně, ale Martin jí položil ruku na rameno. „Dokážeme to,“ řekl pevným hlasem. „Nejsme tu sami. Máme meč a máme jeden druhého.“
Víla se usmála, ale v jejích očích zůstávalo něco vážného. „Buďte opatrní. Les vám pomůže, ale musíte mu věřit. Nezapomeňte, že vaše síla není jen v odvaze, ale i v tom, jak si navzájem důvěřujete.“
Víla zmizela, jako by se rozplynula v lese, a dvojčata zůstala stát pod svítícími stromy. Držela meč a uvědomila si, že před nimi není jen obyčejné dobrodružství, ale něco mnohem většího.
Kapitola 3: Cesta začíná
Les působil jinak než kdy dřív. Každý krok dvojčat doprovázel tichý šepot stromů, jako by les sám pozoroval jejich cestu. Martin šel vepředu s mečem pevně uchopeným v ruce, zatímco Eliška se ohlížela za každým šustnutím. „Je tu příliš ticho,“ zašeptala, jako by nechtěla narušit klid lesa. „Tohle ticho se mi nelíbí.“
Martin se zastavil, podíval se na meč a potom na Elišku. „Víla říkala, že cesta bude nebezpečná. Musíme být připravení na cokoliv,“ pronesl rozhodně. I když si hrál na statečného, v jeho hlase byla znát nejistota.
Když pokračovali, světlo kolem nich se začalo měnit. Mezi stromy začaly tančit malé modré světlušky, které připomínaly mihotavé plamínky. „Podívej, jak jsou krásné!“ vykřikla Eliška. Světélka se pohybovala ve vzduchu, jako by je lákala následovat.
„To nejsou světlušky,“ varoval Martin. „Víla nás varovala, že les skrývá nástrahy.“ Ale Eliška, okouzlená jejich tancem, už vykročila za nimi. Jakmile se pohnula, světélka zrychlila a zdálo se, že je vedou hlouběji mezi stromy.
„Eliško, nechoď za nimi!“ vykřikl Martin, ale dívka jako by ho neslyšela. Světélka ji obklopila a začala ji vést ke strmému srázu, který se skryl v hustém porostu. V poslední chvíli Martin vběhl za ní, popadl ji za ruku a strhl zpět. „Co to děláš?!“ vyjel na ni, když si oba všimli, že světélka se rozplynula ve vzduchu a odhalila prudký svah. „Málem jsi spadla!“
Eliška si třesoucí se rukou otřela čelo. „Já… já nevím. Byla jsem jako v transu. Omlouvám se.“ Martin si povzdechl. „Musíme být opatrní. Tohle místo nás chce zmást.“
Překonali úzký mostek přes lesní potok a ocitli se na malé mýtině. Najednou se vzduch ochladil a okolí se zahalilo do podivné mlhy. „Cítíš to?“ zašeptala Eliška, její dech byl viditelný v chladném vzduchu.
Martin přikývl, ale než stihl něco říct, z houští se ozvalo temné zavrčení. Z mlhy vystoupil obrovský medvěd, jehož srst se třpytila jako černý led. Oči měl rudé a jeho pohyby byly neobvykle pomalé, téměř strojené, jako by ho něco ovládalo.
„Je to kletba,“ vydechla Eliška a ucouvla. Medvěd se přikrčil, připravený k útoku. Martin sevřel meč oběma rukama a postavil se mezi Elišku a zvíře. „Běž!“ křikl na ni, ale Eliška zavrtěla hlavou. „Neopustím tě.“
Medvěd zařval a vyrazil vpřed. Martin se pokusil zvíře zastrašit tím, že máchl mečem, ale medvěd se nezastavil. V tu chvíli Eliška spatřila poblíž starý suchý strom, jehož větve se téměř dotýkaly medvěda. „Martině, dostaň ho blíž ke stromu!“ zakřičela. Martin pochopil a couval, dokud se medvěd neocitl přímo pod větvemi. Eliška zatím našla velký kámen a hodila ho do jedné z větví. Větev se zlomila a s hlasitým praskotem spadla přímo na medvěda, který se s řevem zhroutil k zemi.
„To bylo úžasné, Eliško!“ zvolal Martin, zatímco dívka ztěžka dýchala. „Bez tebe bych to nezvládl.“
Když se vzdálili od mýtiny, narazili na malou chaloupku ukrytou mezi stromy. Dveře se pomalu otevřely, a zevnitř vyšel starý muž s dlouhými bílými vlasy a plnovousem, opírající se o hůl. „Takže jste to vy, kdo probudil les,“ pronesl hlubokým hlasem.
Dvojčata zůstala zaraženě stát. „Kdo jste?“ zeptal se Martin.
„Říkejte mi Mervin. O lese vím víc, než kdokoliv jiný. A vím i to, co vás čeká,“ odpověděl kouzelník. Pozval je dovnitř a z truhly vytáhl starou mapu. „Tahle mapa vás povede. Ale mějte se na pozoru – cesta nebude jednoduchá. Meč, který nesete, není jen zbraní. Je to zkouška. Bude vás zkoušet, zda jste hodni jeho síly. Vaše odvaha, odhodlání a srdce budou vystaveny těžkým zkouškám.“
Martin a Eliška si mapu prohlíželi. Byla plná tajemných značek a cest, které se klikatily přes celý les. „Děkujeme,“ řekla Eliška tiše.
„Pamatujte si,“ varoval je Mervin, „meč vám pomůže jen tehdy, když si budete navzájem důvěřovat. Pokud ne, selžete.“
Dvojčata vyšla z chaloupky, posílená novými znalostmi, ale zároveň znepokojená. Les se zdál temnější než kdy dřív, a přesto cítili, že musejí pokračovat. Bylo to teprve začátkem jejich nejtěžšího dobrodružství.
Kapitola 4: Temná strana lesa
Les kolem nich zhoustl. Větve stromů se spletly tak těsně, že téměř zatemnily oblohu, a cesta, která se ještě před chvílí zdála jasná, se začala ztrácet v mlze. „Jako by nás les nechtěl pustit dál,“ zamumlala Eliška a pevněji sevřela mapu, kterou jim dal kouzelník.
„Musíme pokračovat,“ odpověděl Martin, i když se v něm ozývaly pochybnosti. Meč v jeho ruce působil těžší než dřív, jako by cítil napětí kolem nich. Les už nepůsobil jen tajemně – stal se zlověstným.
Když se prodírali houštím, začali slyšet podivné zvuky. Slabé hlasy šeptaly jejich jména, a pak přišly první obrazy. Martin náhle spatřil svého psa Azora, jak leží nehybně na zemi. „Azore!“ vykřikl a rozběhl se k němu.
„Martině, počkej!“ volala Eliška, ale její bratr ji neslyšel. Když doběhl k místu, kde měl být pes, objevil jen stín, který se rozplynul ve vzduchu. Z husté mlhy vystoupila další postava – jejich děda, tvář měl strhanou a hlas plný výčitek. „Zklamal jsi nás, Martině. Nikdy jsi neměl jít do lesa.“
Martin se zastavil, ztuhlý strachem a vinou. „To není pravda,“ zamumlal, ale hlas jeho dědy se ozýval znovu a znovu. Eliška mezitím spatřila vlastní přelud – ztracené rodiče, jak na ni volají o pomoc z hlubin temné rokle.
„Eliško, pomoz nám! Proč jsi nás opustila?“ Její srdce se sevřelo, a oči se jí zalily slzami. „Já… já vás neopustila,“ zašeptala. Mlha kolem nich houstla a hlasy byly stále hlasitější.
V tu chvíli Eliška vzhlédla a spatřila Martina, který stál bez hnutí. Uvědomila si, že pokud nepřekonají svůj strach, zůstanou v tomhle temném lese navždy. „Tohle není skutečné!“ vykřikla a chytila Martina za ruku. „To nejsou oni! To je jen kletba!“
Martin se konečně vzpamatoval a přikývl. Společně se otočili zády k přeludům a začali kráčet dál. Hlasy pomalu slábly, až zmizely docela.
Když mlha opadla, ocitli se na malé mýtině. Uprostřed stál kámen, který měl lidský tvar. Bylo to jako socha muže, který natahuje ruku, jako by chtěl něco uchopit. Na jeho tváři byl zmrzlý smutek.
„To je… člověk?“ zašeptala Eliška a přistoupila blíž. Martin ji zadržel. „Buď opatrná.“
Zničehonic se ozval hlas, který jako by přicházel přímo ze země. „Nejsem kámen, ani socha. Jsem lesní strážce.“ Postava se nepohnula, ale hlas pokračoval. „Kletba mě proměnila, protože jsem selhal. Nedokázal jsem chránit les ani svou rodinu. Temnota je pohltila.“
Eliška cítila, jak jí svírá hrdlo. „To je strašné. Nemohli bychom ti pomoct?“
„Pomoc přijde jen tehdy, když les znovu získá rovnováhu,“ odpověděl strážce. „Vy však máte šanci. Neudělejte stejnou chybu jako já. Meč, který nesete, je klíčem. Ale pouze vaše srdce rozhodnou, zda uspějete.“
Martin a Eliška si vyměnili pohledy, tentokrát plné odhodlání. „Slibujeme, že nebudeme jako ty. Doručíme meč,“ řekl Martin pevně. Strážce ztichl a děti se vydaly dál.
Cesta vedla přes úzkou rokli, kde starý most hrozil každou chvíli spadnout. Martin šel první, opatrně našlapoval, když se pod ním ozvalo zlověstné zapraskání. „Rychle, Eliško, musíme to přejít, než se most zhroutí!“ zvolal.
Eliška se zarazila uprostřed mostu, když se ozval nový zvuk – hluboké dunění. Ze stínů pod nimi se vynořila obrovská stvůra, která vypadala jako obří had s temnými, zářícími očima. „Rychle, běž!“ zakřičel Martin.
Eliška však zůstala stát. „Nemůžeme utíkat, bude nás pronásledovat!“ V tu chvíli si všimla, že meč, který Martin držel, začal slabě zářit. „Martině, použij meč!“
Martin zaváhal. „Jak?“
„Společně,“ odpověděla Eliška a uchopila rukojeť meče spolu s ním. Oba cítili, jak jimi prochází zvláštní síla, a záře meče se zintenzivnila. Když had vyrazil, světlo z meče vytvořilo ochranný štít, který stvůru zastavil. Stín se stáhl zpět a zmizel ve tmě.
„Zvládli jsme to,“ vydechla Eliška, když se dostali na druhou stranu mostu. Meč znovu pohasl, ale děti cítily, že mezi nimi vzniklo nové pouto. Už to nebyla jen odvaha nebo strach, ale důvěra, která je vedla dál.
Les opět ztichl, ale dvojčata věděla, že to nejhorší je teprve čeká. Přesto se cítili silnější – nejen díky meči, ale díky sobě navzájem.
Kapitola 5: Setkání s králem skřítků
Po dlouhém a namáhavém putování se dvojčata ocitla před mohutným stromem, který byl vyšší než všechny ostatní v lese. Jeho kmen byl posetý zlatými liánami a jeho větve zářily, jako by samy vytvářely světlo. „Tohle musí být ono,“ zašeptala Eliška s obdivem.
Martin přikývl a přistoupil blíž. „Království skřítků,“ řekl tiše. Sotva dořekl poslední slovo, země pod nimi se zachvěla. Kořeny stromu se pohnuly a otevřely průchod, který vedl hluboko pod zem.
„Připravena?“ zeptal se Martin a podíval se na Elišku. Dívka se nadechla a přikývla. „Pojďme.“
Chodba je vedla do podzemní síně, kde se rozprostíralo celé skřítčí město. Bylo to jako pohled do jiného světa. Malé domečky byly vytesané do stěn jeskyně, světla zářila z krystalů visících ze stropu, a drobné postavičky skřítků pobíhaly sem a tam.
Ale město nebylo v klidu. Vzduch byl naplněn napětím, a skřítkové měli ve tvářích strach. V dálce bylo slyšet ozvěnu hlubokého dunění, jako by se něco snažilo proniknout do města.
„To je kletba,“ zašeptala Eliška. „Přichází sem.“
Na vrcholu sálu seděl král skřítků na trůnu vytesaném z jednoho kusu jantaru. Byl menší než dvojčata, ale jeho postava vyzařovala sílu a moudrost. Jeho oči byly hluboké jako starý les a jeho hlas se nesl sálem, když promluvil: „Kdo jste a proč nesete meč?“
Martin vystoupil vpřed. „Jsme Martin a Eliška. Našli jsme meč a víla nám řekla, že ho musíme vrátit, abychom zachránili les.“
Král skřítků si je dlouho měřil pohledem, než odpověděl. „Vaše cesta sem byla odvážná, ale k zlomení kletby nestačí jen vrátit meč. Musíte projít poslední zkouškou. Jen ti, kdo jsou čistého srdce a mají důvěru v sebe i ve své blízké, mohou kletbu zlomit.“
Král máchl rukou, a před dvojčaty se objevil průchod vedoucí do temného tunelu. „Tady začíná vaše zkouška,“ řekl. „Bludiště zrcadel ukáže pravdu – vaše nejhlubší obavy, pochybnosti i váš skutečný charakter. Jen pokud se spojíte a překonáte své slabosti, najdete cestu ven.“
Martin a Eliška si vyměnili nervózní pohledy, ale pak vykročili vpřed. Chodba se brzy rozšířila do sálu plného vysokých zrcadel. Každé zrcadlo odráželo jiný obraz – některé reálné, jiné zkreslené.
„Podívej!“ zvolala Eliška, když se v jednom zrcadle objevil obraz Martina, jak stojí sám, obklopený temnotou. „To není pravda,“ zamumlal Martin, ale zrcadlo na něj vrhalo pohled plný výčitek. „Jsi jen osamělý kluk, který si myslí, že musí všechno zvládnout sám,“ promluvil jeho odraz. Martin zavrtěl hlavou a obrátil se pryč.
Eliška mezitím viděla svůj odraz v jiném zrcadle. Ukazovalo ji, jak se bojí a váhá, neschopná udělat krok vpřed. „Jsi jen zátěží. Vždycky se spoléháš na druhé,“ promluvil její odraz. Eliška sevřela ruce v pěst. „To není pravda!“ vykřikla.
Zrcadla začala kolem nich zářit a odrážet jejich nejistoty stále hlasitěji. „Musíme se spojit,“ řekla Eliška a chytila Martina za ruku. „Nedokážeme to sami.“
Martin přikývl a oba vykročili směrem ke středu sálu. Světlo ze zrcadel zesílilo, ale dvojčata se nenechala zmást. Nakonec došli ke zrcadlu, které odráželo je oba – ne zkreslené, ale takové, jací skutečně byli. Společně natáhli ruce a dotkli se jeho povrchu. Zrcadlo se roztříštilo a s ním i všechna ostatní.
Když se vrátili do sálu s králem, meč v Martinově ruce zářil jasněji než kdy dřív. Král skřítků povstal. „Dokázali jste to. Prokázali jste odvahu, ale také to, že se umíte spoléhat na sebe navzájem. Les vám děkuje.“
Martin a Eliška si však vzpomněli na zkamenělého strážce. „Prosíme, králi,“ začala Eliška, „pomozte i tomu, kdo selhal. Lesní strážce byl kletbou připraven o svou rodinu. Nezaslouží si být navždy sám.“
Král se na okamžik zamyslel a přikývl. „Vaše laskavost je důkazem vaší hodnoty. Kletba bude zlomena pro celý les, včetně strážce.“
Král převzal meč a připravil se k provedení rituálu. „Ještě nás čeká poslední krok,“ varoval. „Temnota se bude bránit.“ Martin a Eliška věděli, že to nejtěžší je teprve čeká. Ale tentokrát cítili, že spolu mohou zvládnout cokoliv.
Kapitola 6: Záchrana lesa
Král skřítků stál uprostřed sálu, obklopen tichými skřítky, kteří sledovali každý jeho pohyb s napětím a nadějí. V jedné ruce držel starodávný meč, jeho ostří nyní zářilo jasným světlem, které dokázalo proniknout i tou nejhustší temnotou. Martin a Eliška stáli poblíž, vyčerpaní, ale plní očekávání.
„Začneme,“ prohlásil král, jeho hlas byl klidný, ale pevný. Pak vztyčil meč nad hlavu a začal pronášet slova, kterým děti nerozuměly. Zvuk jeho hlasu se nesl jeskyní, odrážel se od stěn a postupně nabíral na síle. Světlo z meče se rozlilo po místnosti, prosvítilo každý kout a pomalu se šířilo ven do lesa.
Jakmile světlo dosáhlo stromů nad nimi, začalo se dít něco neuvěřitelného. Stromy, které byly předtím pokroucené a mrtvé, se narovnaly a jejich větve znovu pokrylo svěží listí. Květy vykvetly jako mávnutím kouzelného proutku a zvířata, která se dříve skrývala, se odvážila vyjít z úkrytů.
Martin a Eliška sledovali tu proměnu s úžasem. „To je nádhera,“ zašeptala Eliška. Martin jen přikývl, neschopen slov. Temnota, která dusila les, ustupovala, jako by ji světlo vyhánělo zpět do stínů, odkud přišla.
Král skřítků sklonil meč, jeho záře pohasla, ale les zůstal živý a plný života. Skřítkové propukli v jásot, který naplnil celou jeskyni. „Je to hotové,“ řekl král. „Les je znovu v rovnováze.“
Dvojčata si však vzpomněla na svůj slib. „A co lesní strážce?“ zeptala se Eliška. „Sliboval jste, že ho osvobodíte.“
Král se na ni podíval s uznáním. „Nezapomněli jste. To je dobře.“ Otočil se k jednomu ze svých rádců a tiše něco zašeptal. Poté se znovu obrátil k dětem. „Jděte na místo, kde jste ho viděli. Světlo lesa už udělá svou práci.“
Martin a Eliška se rozběhli zpět ke mýtině, kde stála kamenná socha strážce. Když dorazili, zastavili se a zatajili dech. Socha se třásla a pomalu začala měnit barvu. Šedý kámen mizel a nahrazovala ho lidská kůže. Po chvíli se strážce zhluboka nadechl, jeho oči se otevřely a pohlédl na ně. „Jsem volný,“ pronesl s úžasem. Pak se kolem něj objevily další postavy – jeho rodina, kterou kletba pohltila. Všichni se objali a jejich oči byly plné radosti.
„Děkuji,“ řekl strážce, když se otočil k dětem. „Bez vás bych nikdy nebyl osvobozen.“
Cestou zpět do chalupy se les zdál jiný. Stromy teď zářily jemným světlem, které jako by dvojčata ochraňovalo. Zvířata jim ustupovala z cesty, ale v jejich pohledu bylo něco jako vděčnost. „Myslíš, že to zůstane takhle navždy?“ zeptala se Eliška.
„Myslím, že ano,“ odpověděl Martin. „Ale možná to tak vidíme jen my.“
Když dorazili k chalupě, babička a děda na ně čekali na zápraží. „Kde jste byli?“ vyptávala se babička, očividně ustaraná. „Říkali jsme si, že už se nevrátíte.“
„Jen jsme se trochu zdrželi v lese,“ odpověděl Martin, a Eliška ho rychle doplnila: „Azor se zaběhl, ale našli jsme ho.“
Děda si je přeměřil podezíravým pohledem. „Hlavně, že jste zpátky. Ale víte, les teď vypadá nějak… jinak. Viděli jste něco zvláštního?“ Martin a Eliška se na sebe podívali. „Ne, nic zvláštního,“ odpověděli téměř současně.
Večer, když leželi v postelích, Eliška zašeptala: „Měli bychom jim to říct?“
Martin zavrtěl hlavou. „Ne. To je naše tajemství. Pohádkový les musí zůstat skrytý. Lidé by ho zničili.“
Eliška souhlasně přikývla. „Takže to bude jen mezi námi.“
Oba se zavrtali do peřin a usnuli s úsměvem na tváři. Věděli, že právě zažili něco, co jim nikdo nevezme. A i když o tom nikomu neřeknou, pohádkový svět zůstane navždy v jejich srdcích.
