Kapitola 1: Záblesk pravdy
Na obloze nad vesnicí Starokam vyvstávalo nespočetné množství hvězd, jako by někdo rozesel světelné korálky po temném sametu. Každý večer sedávala Lira na staré dřevěné lavičce za domem a pozorovala je. Byly pro ni něčím víc než jen tečkami na obloze – cítila, že ji volají. Její babička vždy říkala: „Každá hvězda má svůj příběh. Možná i ten tvůj.“ Ale pro ostatní byla Lira jen dívkou s hlavou v oblacích.
„Liro, přestaň snít a dojdi pro vodu!“ zavolala matka z kuchyně. Lira se zhluboka nadechla, ještě jednou pohlédla na oblohu a vydala se k pumpě na konci zahrady. Ve vesnici už panoval klid. Jen vítr šeptal mezi stromy a ve vzdáleném lese houkala sova.
Když se vrátila s plným vědrem, zašla do stodoly, kde se schovával její malý poklad – starý dalekohled, který jednou našla v lese. Dlouho do noci zůstala vzhůru a zkoumala nejjasnější hvězdu na obloze, která jí připadala jako pulsující srdce vesmíru.
Teprve když se hvězda nečekaně rozzářila intenzivněji, než kdy předtím, ucítila zvláštní chvění pod kůží. „Co to bylo?“ zašeptala. Ale odpovědi se nedočkala.
Následujícího večera, když všichni z vesnice šli spát, se Lira rozhodla vypravit do lesa. Něco ji tam táhlo, jakási neodolatelná síla, která jí nedala klidu. Vzduch byl zvláštně teplý, navzdory chladnému večeru, a kolem ní se začalo šířit jemné, mihotavé světlo.
„Je to sen?“ pomyslela si, když se zastavila u starého dubu. V tom zaslechla praskot větví. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Náhle z koruny stromu spadla velká větev, která by ji jistě zasáhla, kdyby najednou kolem ní nezářilo něco jako průsvitný štít. Hvězdné světlo, které ji obklopovalo, se spojilo do pevné struktury.
Lira stála jako přimrazená a sledovala, jak světlo pomalu mizí. Ruce se jí třásly a srdce jí bušilo jako o závod. Co to bylo? Co se to s ní právě stalo?
„Působivé,“ ozval se za ní hluboký hlas. Lira se otočila a spatřila muže v dlouhém plášti, který vypadal, jako by nepatřil do tohoto světa. Měl tmavé oči, které jako by viděly skrze ní, a zlatý medailon na krku.
„Kdo jste?“ vydechla.
„Říkej mi Kalien,“ řekl a pokývl hlavou. „A ty jsi Lira. Dívka, která dokáže ovládat hvězdné světlo.“
„Já… já nic takového neumím,“ zavrtěla hlavou. „Nevím, co se stalo, ale bylo to… náhodné.“
Kalien se pousmál. „Nic není náhodné. Tvůj dar tě zavede k pravdě, kterou jsi dosud neviděla. Ale musíme si pospíšit. Jsou tady.“
„Kdo?“ zeptala se zmateně, ale Kalien jí odpověděl jen tichým: „Stín.“
A pak ji vzal za ruku. Les kolem nich potemněl, hvězdy se skryly za mraky a vzduchem se rozlil chlad. Lira věděla, že právě vkročila na cestu, z níž už není návratu.
Kapitola 2: Zjevení iluze
Lira seděla na kameni u lesa, stále omámená tím, co se stalo minulou noc. Hvězdné světlo, které kolem ní zářilo, nebylo snem, a muž jménem Kalien ji nenechal na pochybách, že o ní ví víc, než si dokáže sama vysvětlit. Teď stál opodál, ruce založené na hrudi, a mlčky ji pozoroval. Jeho pohled ji znervózňoval, ale zároveň v ní vzbuzoval zvláštní důvěru.
„Pověz mi pravdu,“ vyzvala ho konečně. „Co se to se mnou děje? A kdo vlastně jsi?“
Kalien se zhluboka nadechl. „Pravda, kterou chceš znát, není jednoduchá, Liro. Svět, ve kterém žiješ, je jen zrcadlo, iluze vytvořená Stínem. Nic z toho, co jsi považovala za skutečné, není tím, čím se zdá.“
„Iluze?“ zopakovala zmateně. „Co tím myslíš?“
„Podívej se na hvězdy,“ ukázal na oblohu, která se právě začínala rozjasňovat. „Ty jsou skutečné. Jsou to brány do pravého světa, kde není místo pro klam. Stín však tento svět zahalil závojem lží, aby vás udržel tady – ve světě, který si vytvořil. Tvůj dar je výjimečný, Liro. Jsi jednou z mála, kdo může tuto iluzi prohlédnout.“
Lira se zachvěla. „Tohle nemůže být pravda. Moje rodina, můj domov… všechno to existuje.“
„Ano, ale jen jako součást Stínova vězení,“ odpověděl tiše Kalien. „Každý tvůj krok, každé rozhodnutí, všechno bylo navrženo tak, aby tě udrželo v nevědomosti. Ale ty jsi jiná. Hvězdné světlo ti ukáže cestu ven – pokud budeš mít odvahu mu naslouchat.“
Lira si vzala chvíli na přemýšlení. Kalienovy slova zněly neuvěřitelně, ale hluboko uvnitř cítila, že v nich je něco pravdivého. Ale co by to znamenalo? Opravdu může opustit všechno, co zná?
„Jak mám vědět, že ti můžu věřit?“ zeptala se po chvíli.
Kalien se k ní otočil, jeho oči byly klidné, ale pevné. „To musíš cítit sama. Nejsem tady, abych tě přesvědčoval. Ale pokud zůstaneš, temnota tě pohltí stejně jako všechny ostatní. Nemohu to dovolit.“
Jeho upřímnost ji zaskočila. „A co se stane s mou rodinou?“ zašeptala.
„Pokud uspějeme,“ řekl Kalien, „můžeš zachránit nejen je, ale i všechny ostatní. Ale cesta, na kterou se vydáš, nebude snadná. Musíš být připravena čelit tomu, co nikdy předtím nepoznali.“
Dlouho neřekla ani slovo. Nakonec přikývla. „Půjdu s tebou. Ale chci vědět všechno – nic mi neskrývej.“
Kalien kývl. „Dobře. Ale nejdřív musíme opustit vesnici. Stín už ví, co jsi zač, a udělá cokoliv, aby tě zastavil.“
V tu chvíli se kolem začalo šeřit. Stromy se zdály vyšší, než byly před chvílí, a vzduch se ochladil. Lira ucítila neklid, jako by ji něco pozorovalo. „Co se děje?“ zašeptala.
„Jsou tady,“ odpověděl Kalien, jeho hlas byl napjatý. „Stínovi služebníci.“
Z houští se vynořily temné siluety, jejich těla byla zhmotnělá temnota, oči zářily rudě. Bylo jich pět a obklíčili je. Kalien rychle tasil dýku, která se zdála vyrobená z čistého světla.
„Liro, soustřeď se,“ přikázal. „Tvoje hvězdné světlo je naše jediná šance. Zkus si vzpomenout, jak jsi ho použila minule.“
„Já nevím, jak jsem to udělala!“ protestovala, ale jeden z tvorů na ni zaútočil. Instinktivně zvedla ruce a kolem ní se opět rozzářila ochranná záře. Temný služebník narazil na světelný štít a s výkřikem zmizel.
„Vidíš? Dokážeš to!“ povzbuzoval ji Kalien. „Teď se soustřeď. Nejen na sebe, ale na světlo, které tě obklopuje.“
Lira zavřela oči a zhluboka dýchala. Představila si hvězdy na obloze, jejich záři, která jí vždy připadala tak uklidňující. A najednou ucítila, jak jí tělem proudí teplo. Když otevřela oči, její ruce zářily a světlo se šířilo do všech stran.
Temné postavy ustoupily a nakonec zmizely v temnotě lesa. Kalien se na ni překvapeně podíval. „Tohle bylo úžasné.“
Lira ale myslela na něco jiného. Věděla, že už nemůže zůstat. „Musím se rozloučit s rodinou,“ zašeptala.
Kalien zavrtěl hlavou. „Není čas. Pokud se vrátíš, Stín tě najde. Tvůj domov teď musí počkat.“
Lira zadržela slzy. Nechat všechno za sebou bylo těžší, než si dokázala představit. Ale přesto následovala Kaliena do temného lesa, kde čekala cesta, která ji mohla změnit navždy.
Kapitola 3: Cesta za hvězdným pramenem
Les, do kterého vstoupili, vypadal, jako by byl vytržen z jiného světa. Stromy se tyčily do výše, jejich větve se proplétaly a tvořily neprostupnou stěnu, skrz kterou jen sotva pronikaly paprsky hvězd. Cesta pod nohama se ztrácela v hustém mechu, který tlumil každý jejich krok. Byl to svět ticha, přerušovaný jen občasným zašustěním listí nebo vzdáleným zavytím. Lira měla pocit, že je les sleduje, že každý její pohyb je zaznamenán.
„Tohle je Temný hvozd,“ vysvětlil Kalien, zatímco se opatrně prodíral houštím. „Jediná cesta k hvězdnému prameni. Ale nečekej, že nás přivítá s otevřenou náručí.“
Lira polkla. Vzduch tady byl těžký, naplněný neklidnou energií, která ji nutila ohlížet se za každým krokem. „A co nás tady čeká?“ zeptala se.
„Překážky,“ odpověděl stručně Kalien. „Hvozd zkouší každého, kdo se odváží vstoupit. Otestuje tvoji mysl, tvoje srdce i tvoji vůli. Pokud se začneš bát, zahubí tě.“
Šli několik hodin, možná déle. Čas se v lese zdál nejasný, proměnlivý. Každý krok byl obtížnější, jako by se svět kolem nich zhušťoval. Pak náhle ucítila zvláštní třepot v hrudi – nebylo to její vlastní srdce, ale něco jiného. Instinktivně se zastavila.
„Liro, co je?“ zeptal se Kalien.
„Cítím něco… zvláštního,“ odpověděla nejistě. Zavřela oči a nechala svůj vnitřní pocit vést ji. Najednou viděla něco, co Kalien neviděl – cestičku světla, která se vinula lesem. Bez přemýšlení ji následovala.
Cesta vedla do malé mýtiny, kde našla kamennou bránu pokrytou nápisy. „Tohle je zkouška,“ řekl Kalien, když ji dohnal. „Musíš projít sama. Pramen tě přijme jen tehdy, pokud jsi hodna jeho světla.“
„A co ty?“ zeptala se.
„Já nejsem vyvolený,“ odpověděl tiše. „Jen tě doprovázím. Ale musím ti říct pravdu, Liro – hvězdný pramen ti ukáže víc, než jsi kdy chtěla vědět. Pokud nejsi připravena, zničí tě.“
Lira váhala, ale věděla, že nemá jinou možnost. Vešla do brány a svět kolem ní se okamžitě změnil. Ocitla se v tmavé místnosti, kde se vznášela drobná světélka. „Co teď?“ zašeptala.
Pak uslyšela hlasy. Zněly jako šepot hvězd, jako volání něčeho dávného a všemocného. „Co hledáš, Liro?“ ptaly se.
„Pravdu,“ odpověděla.
„Pravdu o sobě, nebo o světě?“ zeptaly se hlasy. Najednou ji zaplavily obrazy – její rodina, vesnice, kterou opustila, ale také svět zahalený temnotou, vesnice, které pohltil Stín. Viděla lidi, kteří žili bez naděje, a hvězdy, které se pokoušely proniknout závojem iluze.
Když se znovu objevila na mýtině, byla změněná. Cítila, že světlo v ní zesílilo, ale také věděla, že pravda, kterou hledala, je složitější, než si představovala.
Kalien ji sledoval s úlevou, ale i s něčím, co se podobalo napětí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla, ale v jejím hlase byla znát váhavost. Začala si klást otázku, co přesně Kalien od této cesty očekává. Proč jí pomáhá? Jaký má v tom zájem? Ale než mohla cokoli říct, Kalien ukázal směrem, kde v dálce svítila další cesta.
„Musíme pokračovat. Stín už o nás ví.“
Ještě té noci prošli vesnicí, kterou Stín zcela pohltil. Byly to trosky – lidé s prázdnýma očima, kteří jen přežívali. Lira ucítila bodnutí u srdce. „Tohle je, co nás čeká?“ zeptala se Kaliena.
„Pokud neuspějeme, ano,“ odpověděl. „Stín nepřestane, dokud všechno nepohltí.“
Lira cítila, jak se v ní mísí strach a odhodlání. Tohle nebyla jen její cesta – byla to cesta za celý svět. A i když začínala pochybovat o Kalienovi a jeho motivech, věděla, že nemá jinou možnost, než pokračovat.
Kapitola 4: Hvězdná zkouška
Pramen zářil uprostřed mýtiny jako nejjasnější hvězda na noční obloze. Voda v něm se neklidně třpytila, jako by v sobě ukrývala celé nebe, a jemné světlo, které z ní vycházelo, vrhalo stíny mezi stromy. Lira k němu přistoupila s pocitem bázně a respektu, ale i s narůstajícími pochybnostmi. Kalien stál o několik kroků dál, jeho tvář byla tvrdá a nečitelná.
„To je ono,“ zašeptala, jako by se bála narušit posvátné ticho.
„Ano,“ odpověděl Kalien. „Hvězdný pramen. Zdroj světla, které dokáže proniknout temnotou Stínu. Tvůj dar se tady může naplno probudit. Ale cesta k němu není snadná.“
Lira polkla a zhluboka se nadechla. „Co musím udělat?“
Kalien ukázal na hladinu pramene. „Musíš vstoupit. Pramen ti ukáže tvé pravé já – tvoje síly, ale i tvoje slabosti. Jen ten, kdo je připraven čelit pravdě, může projít.“
Lira se přiblížila k prameni a opatrně ponořila nohu do chladivé vody. V okamžiku, kdy se její kůže dotkla hladiny, svět kolem ní zmizel.
Ocitala se ve světě světla a stínů, kde se její vlastní obraz odrážel ve všech směrech. Zpočátku cítila klid, ale pak se před ní začaly vynořovat výjevy – její největší strachy a pochybnosti.
Viděla svou rodinu, která ji odmítala, vesnici zničenou temnotou a hvězdy, které mizely jedna po druhé. Viděla sebe samu, jak selhává, jak nedokáže zastavit Stín. Hlas uvnitř ní šeptal: „Jsi příliš slabá. Nemůžeš to zvládnout.“
„To není pravda!“ vykřikla a svět kolem ní se zachvěl. „Nejsem slabá!“
Světlo pramene se změnilo. Teď jí ukazovalo něco jiného – svět za iluzí. Viděla neomezený prostor, hvězdy tak jasné a krásné, že to bralo dech. Byl to svět, kde neexistovala temnota, kde každý mohl žít svobodně. Pocítila hluboké spojení s tím světem a pochopila, že právě za něj bojuje.
Ale pak obraz zmizel a kolem ní se rozhostila tma. „Jsi připravena?“ zeptal se hlas.
„Ano,“ odpověděla pevně. A svět kolem ní se rozjasnil.
Když se vrátila na mýtinu, Kalien už stál u pramene. Jeho tvář byla zastřená a oči upřené na vodu. Lira si všimla, že jeho ruka drží medailon, který dosud nikdy neviděla používat.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Co musím,“ odpověděl Kalien, aniž by se na ni podíval. „Pramen má sílu osvobodit nejen tvůj svět, ale i můj. Nemůžeš to pochopit, Liro, ale já musím zachránit svou dimenzi.“
Lira udělala krok blíž. „To nemůžeš! Pokud to uděláš, zničíš náš svět!“
„Nemám na výběr,“ řekl Kalien. Jeho hlas byl zoufalý, ale zároveň neoblomný. „Můj svět umírá. A já nemůžu dál přihlížet.“
Lira cítila, jak se v ní mísí hněv a bolest. Kalien, kterému důvěřovala, byl připraven obětovat všechno, co znala. Světlo uvnitř ní začalo pulzovat, jak se její emoce stupňovaly.
„Nech toho!“ vykřikla, ale Kalien už ponořil medailon do pramene. Hladina se začala bouřit a světlo z pramene ztemnělo. Lira pochopila, že musí jednat.
Napřáhla ruce a soustředila se na světlo, které v ní proudilo. Bylo to těžké, ale postupně cítila, jak její síla převažuje. Hvězdné světlo obklopilo pramen, jeho povrch se zklidnil a Kalien byl odhozen stranou.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se Kalien, z jeho hlasu čišela zoufalost.
„Protože to nebylo správné,“ odpověděla Lira pevně. „Světlo je pro všechny, ne jen pro jeden svět.“
Kalien se chvíli díval na pramen a pak tiše přikývl. „Možná máš pravdu,“ zašeptal. Ale Lira věděla, že jeho bolest nezmizela.
Teď stála na prahu nové cesty. Uvědomila si, že její boj není jen o záchraně světa – je to boj o rovnováhu, o to, aby každý dostal šanci. Ale co ji čeká dál, to byla otázka, na kterou ani hvězdy neznaly odpověď.
Kapitola 5: Odhalení pravdy
Lira stála na vrcholku skalního útesu, který se tyčil nad nekonečnou plání pokrytou mlhou. Za ní se v dálce třpytil hvězdný pramen, jehož světlo teď pomalu pohasínalo. Byla vyčerpaná, ale v její mysli pulzovalo jediné slovo: pravda.
„Proč to všechno existuje?“ zamumlala. Její hlas se ztratil ve větru. Kalien stál opodál, mlčky se opíral o skálu. I když se po jejich posledním střetu zdál klidnější, stále na něj padal stín vlastní viny.
„Pravda,“ odpověděl nakonec Kalien, „je zřídka taková, jakou si ji představujeme.“
„Chci ji slyšet,“ trvala na svém Lira. Její pohled byl neústupný, i když se její srdce třáslo. Musela vědět, co Stín doopravdy je, proč zničil tolik vesnic a proč se zdálo, že číhá na každého, kdo se odvážil poznat svět za iluzí.
Kalien se zhluboka nadechl, jako by jeho odpověď byla těžkým břemenem. „Stín není něco, co bys mohla zničit,“ začal. „Je to součást všeho – projekce strachu, bolesti a nejhlubších pochybností všech bytostí v tomto světě.“
Lira se zamračila. „Chceš říct, že Stín jsme… my?“
„Ano,“ přikývl. „Když tento svět vznikl, byl čistý, prostý. Ale bytosti, které jej obývaly, přinesly své obavy a viny. Hvězdy, které tento svět chránily, se rozhodly vytvořit iluzi, aby lidem pomohly uniknout svým vlastním temnotám. Iluze byla krásná, ale nebyla pravdivá.“
Lira si přitiskla ruce k hrudi, kde cítila tep svého hvězdného světla. „Takže jsme jen utíkali před vlastními démony.“
„Ano,“ odpověděl Kalien. „Ale čím déle iluze trvala, tím mocnější Stín se stal. Každý, kdo pochyboval nebo se odvážil nahlédnout za závoj, přispěl k jeho síle. Teď už není jen součástí tohoto světa – stal se jeho vládcem.“
Lira zavřela oči. Uvnitř ní se střídaly pocity zoufalství a naděje. Jestli je Stín zrcadlem všeho zlého, co lidé skrývají, znamená to, že ho nelze nikdy porazit?
„Hvězdné světlo,“ zašeptala. „To je klíč.“
Kalien přikývl. „Světlo není jen ochrana. Je to síť, která propojuje všechny bytosti. Když se naučíš s ním pracovat, můžeš znovu probudit spojení, které kdysi drželo tento svět pohromadě.“
Lira se posadila a zavřela oči. V duchu si vybavila hvězdný pramen a jeho záři. Soustředila se na světlo, které v sobě cítila od chvíle, kdy ji poprvé zachránilo před temnotou. Postupně vnímala, jak se toto světlo rozšiřuje, jak se proplétá mezi hvězdami a vytváří neviditelnou síť, která překračuje hranice prostoru a času.
Najednou uviděla věci, které předtím neviděla. Viděla vesnice pohlcené Stínem, ale také jiskřičky naděje – lidi, kteří se i v temnotě snažili najít světlo. Viděla svou rodinu, která na ni stále myslela, a Kaliena, který nesl tíhu svého světa.
„Dokázala jsi to,“ řekl Kalien, když otevřela oči. Její tvář teď zářila, jako by byla sama hvězdou.
„Ještě ne,“ odpověděla. „Tohle je jen začátek.“
Najednou ucítila, jak se něco mění. Ze stínů kolem nich se vynořil temný obrys. Stín. Nebyl to konkrétní tvor, ale spíš pocit – tíha, která se přelévala jako mlha.
Lira ale necítila strach. Namísto toho si vzpomněla na vše, co ji dosud provázelo. Na své pochybnosti, strachy, selhání – a uvědomila si, že právě to ji dělá tím, kým je.
„Přijímám tě,“ zašeptala směrem ke Stínu. „Ale ty už mě neovládáš.“
Stín se zavlnil, jako by ho její slova zaskočila. A pak se pomalu začal rozplývat, až nezbylo nic než ticho. Kalien na ni hleděl s úžasem.
„Co jsi udělala?“ zeptal se.
„Neporazila jsem ho,“ odpověděla. „Přijala jsem ho. Je to část mě, ale už mě neovládá.“
Teď už Lira věděla, co musí udělat. Spojení s hvězdami bylo jen první krok. Aby znovu nastolila rovnováhu, musela pomoci ostatním přijmout své vlastní stíny a obnovit světlo v sobě. Ale věděla také, že to nebude snadné.
Kalien se k ní otočil. „Myslím, že tě čeká ještě dlouhá cesta.“
„Ano,“ přikývla. „Ale už nejsem sama.“
A s těmito slovy se otočila k obloze, kde se hvězdy třpytily jasněji než kdy dřív. Bylo to, jako by jí odpovídaly – tichým souhlasem, že světlo nikdy úplně nezmizí, dokud bude někdo, kdo ho nese dál.
Kapitola 6: Svět za závojem
Hvězdy na obloze pohasínaly, jako by se jedna po druhé vzdávaly světla, které dosud chránilo svět. Temnota, hustší než kdy dřív, se valila krajinou jako příliv, pohlcovala stromy, řeky i zbytky vesnic. Stín zaútočil. Byl silný, ale Lira cítila, že i on je oslabený. Světlo, které probudila, narušilo jeho vládu – a to ho rozzuřilo.
Stála uprostřed rozpadlé mýtiny, kde kdysi zářil hvězdný pramen, a cítila, jak se svět kolem ní hroutí. „Připrav se,“ pronesl Kalien tiše, jeho hlas byl pevný, ale v očích se zračil strach. Držel svůj medailon pevně, jeho záře teď byla silnější než kdy dřív.
Lira se zhluboka nadechla a upřela pohled na temnotu, která se k nim blížila. „Nemůžeme jen čekat,“ odpověděla. „Musíme jednat.“
Stín se před nimi vynořil jako obří masa beztvaré temnoty. Jeho hlas byl nízký a dunivý, mísil se s výkřiky tisíců zoufalých duší. „Nemáte šanci,“ zaznělo z jeho hlubin. „Já jsem vaše strachy, vaše selhání, vaše ztráty. Jsem věčný.“
„Ne,“ odpověděla Lira, její hlas byl překvapivě klidný. „Jsi silný, protože jsme tě nechali být. Ale teď vidím, kým opravdu jsi.“
S těmito slovy zvedla ruce a zavřela oči. Uvnitř sebe hledala spojení s hvězdnou sítí, které už jednou použila. Tentokrát však bylo světlo silnější, živější. Viděla, jak se světlo hvězd proplétá a tvoří zářivý vzor, který obklopoval nejen její svět, ale i další dimenze, včetně Kalienovy.
„Pomozte mi,“ zašeptala směrem k hvězdám.
Světlo se rozlilo krajinou a prořízlo temnotu. Stín se zavlnil, jako by se pokoušel bránit, ale světlo bylo silnější. Kalien se k ní připojil, jeho medailon zesílil záři, která se spojila s Lirinou energií. Společně tvořili zářící bod, který se rozšiřoval a pohlcoval temnotu.
Stín se znovu ozval, tentokrát zoufale. „Nezničíte mě. Jsem ve vás!“
„Možná,“ odpověděla Lira, „ale my tě můžeme ovládnout.“
Se soustředěním, jaké dosud nepoznala, se Lira zaměřila na poslední zbytky temnoty. Viděla všechny své strachy, všechny pochybnosti a selhání, ale tentokrát je přijala jako součást sebe. Světlo z jejích rukou zazářilo oslnivou intenzitou a temnota se začala hroutit do sebe.
Když boj skončil, svět kolem nich se změnil. Iluze, která držela tento svět pohromadě, se začala rozpadat. Obloha se roztříštila jako sklo, země se otřásla a vesnice, lesy i hory zmizely. Zůstala jen nekonečná pláň a záře hvězd.
„Tohle je skutečný svět,“ zašeptal Kalien, jeho hlas byl plný úžasu. „Svět, který byl skrytý za závojem.“
Lira pocítila smutek, ale i naději. „Tohle je nový začátek,“ pronesla. „Svět, který si vytvoříme znovu. Bez iluzí.“
Kalien se na ni podíval, jeho pohled byl plný vděčnosti, ale i tíhy. „Musím se vrátit,“ řekl. „Můj svět potřebuje pomoc. Ale tohle… tohle nikdy nezapomenu.“
Lira přikývla. „Ať tě hvězdy vedou,“ řekla tiše. Kalien se otočil a jeho postava se začala rozplývat v záři světla, dokud nezmizel úplně.
Zůstala sama, ale necítila se osamělá. Hvězdy zářily jasněji než kdy dřív, jako by jí říkaly, že na ni čeká nový úkol. Cítila, že její cesta teprve začíná.
„Světlo nikdy nezmizí,“ zašeptala do ticha a zvedla pohled k obloze. Pak vykročila vpřed, vstříc neznámému světu, který čekal na svou strážkyni.
