Kapitola 1: Stíny nad Eldorií
V srdci země zvané Eldoria, kde se rozprostírala krajina plná zelených lesů, třpytících se řek a zlatých polí, stálo město Elenareth. Na jeho vrcholu se tyčila Měděná knihovna – obrovská stavba, jejíž lesknoucí se věže se zvedaly vysoko k nebi. Uvnitř jejích zdí bylo ukryto veškeré vědění světa, ale jen málokdo věřil, že právě zde by mohl začít příběh, který změní osud celého světa.
Arion seděl u jednoho z prastarých stolů v zapadlé části knihovny. Paprsky odpoledního slunce pronikaly skrze úzká okna a kreslily zlaté pruhy na zašlé stránky knihy před ním. Přestože mu bylo sotva dvacet let, jeho znalosti převyšovaly mnohé učence. Byl knihovníkem – mladým a zvídavým, s touhou rozluštit tajemství, která zůstala ukryta ve stínech historie.
„Arione, knihy neutečou, ale ty ses snad narodil s nosem mezi stránkami,“ ozval se hlas staršího knihovníka Eraldona, který nesl na zádech stoh svazků. Arion se usmál, ale jeho pozornost se neodvrátila od odstavce, který právě četl. Bylo v něm něco znepokojivého – zmínka o magickém krystalu, jenž udržoval rovnováhu světa, a o legendě, která varovala před jeho oslabením.
Známky temnoty
Eldoria byla po staletí zářivým světem díky krystalu života, který ležel v chrámu hluboko pod zemí. Arion si vzpomněl na příběhy, které mu kdysi vyprávěla matka – o jeho třpytivém světle, jež dokázalo zahánět temnotu, a o Strážcích, kteří přísahali, že ho ochrání. Ale krystal byl už dávno zapomenut, jako pohádka pro děti.
Ten večer se však něco změnilo. Město zahalila podivná bouře. Neobvyklé mraky, černé jako uhel, se hromadily na obloze a blesky protínaly temnotu. Lidé ve strachu zamykali své domovy. Arion, který sledoval oblohu z okna knihovny, pocítil něco zvláštního – chlad, který se vkrádal až do morku kostí.
„To není obyčejná bouře,“ zašeptal sám sobě, když si všiml stínů pohybujících se v mlze. Nebyly to však stíny lidí nebo zvířat, ale něčeho temnějšího, co se zdálo být bez tvaru, a přesto hrozivého.
Objev starého svitku
Když se bouře uklidnila, Arion zůstal sám v tiché knihovně. Světla svícnů ozařovala starobylé police plné svazků, které nikdo neotevřel po staletí. Něco ho však přimělo jít do nejstarší části archivu, kam se chodilo jen zřídka. Jeho kroky se zastavily před dřevěnou truhlou, na níž bylo vyryto staré znamení – znak krystalu obklopeného plameny.
Uvnitř našel svitek, jehož papír se drobil při každém dotyku. Když ho rozvinul, spatřil text psaný dávným jazykem. Byl tam příběh o Strážcích krystalu, kteří měli chránit svět před temnotou. Poslední věta ho však znepokojila: „Když krystal slábne, poslední Strážce povstane, aby sjednotil jeho sílu, nebo svět pohltí stíny.“
V tu chvíli si uvědomil, že symbol na svitku je stejný jako znaménko, které měl od dětství na zápěstí – nenápadný znak, kterému nikdy nepřikládal význam.
„Ne, to nemůže být pravda,“ zamumlal, zatímco jeho mysl zaplavila úzkost. Ale hluboko uvnitř věděl, že osud volá právě jeho.
Temnota přichází
Když Arion opustil knihovnu, aby se podíval na město, uvědomil si, že bouře zanechala víc než jen stopy strachu. Stromy na náměstí byly zčernalé, tráva zvadla a voda v kašně ztratila svůj lesk. Staří lidé šeptali o dávných časech, kdy podobná znamení předcházela Velké válce temnoty.
Arion se vrátil do knihovny s odhodláním – musel zjistit víc. Svitek naznačoval, že krystal je klíčem k záchraně Eldorie, a pokud je skutečně posledním Strážcem, bude muset najít způsob, jak ho obnovit.
Konec kapitoly: Nový začátek
Když se Arion posadil zpět ke stolu, světlo svíce osvětlovalo jeho unavený, ale odhodlaný obličej. Věděl, že má před sebou nelehkou cestu, a přesto cítil, že právě toto je jeho osudem. Temnota už nebyla jen legendou – stála přímo před nimi, a pokud měl svět přežít, musel se stát tím, kým měl být odjakživa: Strážcem Eldorského krystalu.
Kapitola 2: Volání osudu
Slunce vyšlo nad Eldorií, ale jeho světlo zůstávalo podivně bledé. Arion stál před starou věží, jejíž zdi pokrývaly spletité runy a lišejníky. Toto bylo místo, kde měl žít Kaelthan, moudrý čaroděj a poslední z těch, kteří pamatovali časy krystalu ve své plné síle. Arion nevěděl, co očekávat, ale cosi v jeho nitru ho nutilo přejít prastarý prah a vyhledat odpovědi.
Setkání s Kaelthanem
Věž byla tmavá a plná zvláštní vůně kadidla. Každý krok zněl jako ozvěna v nekonečném prostoru. Kaelthan seděl u kulatého stolu, obklopen knihami a nádobami s neznámými přísadami. Jeho oči, staré a moudré, okamžitě spočinuly na Arionovi.
„Věděl jsem, že přijdeš,“ pronesl čaroděj a pokynul Arionovi, aby se posadil. „Jsi poslední ze Strážců. Tvá cesta nebude lehká.“
Arion se posadil, jeho srdce bušilo. „Pokud vím, krystal slábne. Ale nevím, co mám dělat.“
Kaelthan přikývl a ze stolu zvedl starou mapu. Byla na ní zakreslena celá Eldoria, ale tři body svítily jemným světlem. „Krystal byl rozdělen na tři fragmenty, aby byl ochráněn před temnotou. Tyto fragmenty musí být znovu spojeny, aby světlo krystalu mohlo obnovit svou sílu. Ale varuji tě, cesta je plná nástrah.“
Čaroděj se pak naklonil blíže. „Jen tvé spojení s krystalem ti umožní ty fragmenty najít. Ale to spojení je teprve na začátku. Musíš mu důvěřovat.“
Odvážná spojenka Elena
Arion opustil věž s mapou v ruce, ale v jeho mysli se usadila nejistota. Jak mohl on, obyčejný knihovník, být tím, kdo zachrání Eldorii? Když se vracel zpět do Elenarethu, zahlédl Elenu, svou dávnou kamarádku, jak trénuje s mečem u kovářské dílny svého otce.
„Arione!“ zavolala na něj a odložila meč. „Vypadáš, jako bys viděl ducha.“
Arion jí stručně vyprávěl o tom, co zjistil, a o své roli Strážce. Elena se na něj podívala s takovou jistotou, až ho to překvapilo. „Nebudeš na to sám,“ řekla. „Půjdeš-li ty, půjdu i já. Svět potřebuje zachránit, a já rozhodně nemám v plánu sedět a čekat, až nás pohltí temnota.“
Arion protestoval, ale Elenina odhodlanost byla neoblomná. „Dvě ruce navíc se ti budou hodit. A já se umím ohánět mečem, na rozdíl od tebe,“ řekla s úsměvem.
První střetnutí s temnotou
Jejich cesta vedla přes staré lesy, kde stromy vrhaly podivně zkroucené stíny a ptáci ztichli, jako by se báli temnoty, která se plížila pod jejich větvemi. Arion držel mapu a vedl dvojici k ruinám starodávného města označeného jako první místo s fragmentem.
Cestou však zaútočily stínové bytosti – tmavé, bez tvaru, s rudě žhnoucíma očima. Zničehonic se vynořily z mlhy a obklíčily je. Elena vytasila meč a postavila se mezi Ariona a útočníky.
„Drž se zpátky!“ křikla na něj, zatímco odrážela první útok.
Arion však ucítil zvláštní sílu, která se mu probudila v hrudi. Jeho ruce se rozzářily světlem, jež vyšlo přímo z jeho spojení s krystalem. Stíny ustupovaly, jako by se bály jeho záře. Když se naposledy rozmáchl světelnou energií, stíny zmizely v temnotě lesa.
Elena na něj pohlédla s úžasem. „Takže tohle je ta tvá moc?“ zeptala se a usmála se. „Myslím, že se začínáš hodit.“
Ruiny starodávného města
Když dorazili do ruin, bylo jasné, že tu kdysi stálo mocné město. Nyní z něj zbyly jen zborcené věže a tiché chodby plné mechů. Uprostřed ruiny stálo podivné zařízení – kamenný kruh posetý symboly.
Arion přistoupil blíž a jeho ruka instinktivně zamířila k symbolu krystalu. Zařízení se rozeznělo hlubokým zvukem, a na jeho povrchu se objevily hádanky – složitá slova a obrazy, které vyžadovaly kombinaci intuice a znalostí.
„Tohle je na tobě,“ řekla Elena. „Já zvládnu meč, ale tohle je tvoje parketa.“
Arion se ponořil do řešení hádanek, zatímco Elena hlídala okolí. Nakonec, po hodinách soustředění, kruh zazářil a první fragment se objevil uprostřed světelného víru. Když ho Arion uchopil, cítil, jak jeho spojení s krystalem zesílilo.
Závěr kapitoly: Blíží se nebezpečí
S fragmentem v ruce se Arion a Elena vydali zpět na cestu. V jejich srdcích byla naděje, ale také obavy – stíny nebyly poraženy nadobro. A kdesi v dálce temná postava sledovala jejich pohyb, připravená zasáhnout.
„Tohle byla jen první zkouška,“ pronesl Arion, zatímco jejich kroky směřovaly k další výzvě. „A něco mi říká, že ta další nebude o nic lehčí.“
Kapitola 3: Tajemství ruin
Ruiny starodávného města, obklopené hustou mlhou, působily tak tichým a zlověstným dojmem, že i kroky Ariona a Eleny zněly příliš hlasitě. Kamenné oblouky a polorozpadlé zdi kdysi mohutných budov byly porostlé lišejníky, jako by samotná příroda chtěla tuto zapomenutou civilizaci pohltit.
„Místo, kde se čas zastavil,“ zašeptala Elena, zatímco se rozhlížela kolem sebe. Její meč byl připravený v ruce, zatímco Arion držel mapu a prastarý svitek, který našel v knihovně.
„Tady to musí být,“ řekl Arion a ukázal na kamenný sloup, na němž byl vyrytý znak krystalu. Podivná záře na symbolu je zavedla k obřím dveřím, pokrytým runami, které pulzovaly slabým modrým světlem.
První zkouška: Hádanky starověkých mistrů
Dveře byly zapečetěny. Na kamenné desce vedle nich bylo vyryto několik hádanek v dávném jazyce, který Arion rozpoznal díky svým studiím. Když se sklonil, aby si text přečetl, Elena netrpělivě přešlapovala.
„Vždyť je to jen hádanka,“ zamumlala. „Jak těžké to může být?“
„Tahle hádanka není jen o logice,“ odpověděl Arion a zamračil se. „Zdá se, že to zkouší i naši odvahu.“
Hádanky zpochybňovaly jejich nejhlubší obavy. Každá odpověď, kterou Arion našel, způsobila, že symbol na dveřích zazářil jasněji, ale vize, které je doprovázely, byly stále děsivější. Arion viděl obrazy sebe sama, jak selhává, jak temnota pohlcuje jeho přátele a Eldorii. Elena, na druhé straně, byla nucena čelit vizím svého otce, ztraceného v plamenech.
„Je to jen klam,“ řekl Arion, když viděl její boj. „Musíš tomu vzdorovat.“
S odhodláním odpověděli na poslední otázku a dveře se otevřely s hlubokým duněním. Za nimi se rozprostírala obrovská místnost s podivným zařízením uprostřed.
Druhá zkouška: Past času
Místnost byla obklopena mohutnými kamennými hodinami, jejichž ručičky se pohybovaly nepřirozenou rychlostí. Když dvojice vstoupila, dveře za nimi se prudce zavřely a mechanismus spustil sérii pastí – rotující čepele, padající kameny a jedovaté šipky.
„Skvělé,“ zavrčela Elena, když se vyhnula prvnímu útoku. „Tvoje slavné ruiny nám chtějí ukázat, co je to smrt.“
„Drž se u mě!“ vykřikl Arion, který si všiml run na stěnách. „Ty hodiny, to je klíč!“
Zatímco Elena odrážela šipky a hledala bezpečné místo, Arion se snažil dešifrovat symboly na hodinách. Každé otočení ručičky způsobilo, že se pasti zpomalily nebo zrychlily. Nakonec pochopil, že musí ručičky nastavit do specifické polohy podle starého svitku.
„Hotovo!“ vykřikl, když mechanismus ztichl a místnost se zalila zlatým světlem. Na podstavci uprostřed místnosti se objevil první fragment krystalu – zářící kámen, který pulsoval energií.
Setkání s Malgrithem
Když Arion uchopil fragment, vzduch kolem nich se ochladil. Z temnoty v rohu místnosti se začala formovat postava – vysoký muž v černém brnění, jehož oči zářily rudě jako uhlíky. V ruce držel těžký meč, na němž se mihotaly stíny, jako by žil vlastním životem.
„Malgrith,“ zašeptala Elena a pevně sevřela svůj meč.
„Konečně se setkáváme, poslední Strážče,“ pronesl Malgrith chladným hlasem. „Vzdáte mi fragment a možná vás nechám odejít.“
„Nikdy,“ odpověděl Arion, jeho hlas se však třásl. Uvnitř cítil, jak jeho spojení s krystalem sílí, ale nevěděl, jak moc této síle může důvěřovat.
Malgrith zaútočil s ohromnou silou. Elena se postavila mezi něj a Ariona, její meč však byl jako pírko proti stínovému oceli. Když se zdálo, že je vše ztraceno, Arionova ruka se rozzářila a výboj světla udeřil přímo do Malgritha.
Generál stínů ustoupil, jeho brnění se zakymácelo. „Takže přece jen máš v sobě něco z dávných Strážců,“ zasyčel. „Ale tohle není konec.“
S těmito slovy zmizel v temnotě, zanechávaje za sebou pocit neklidu.
Únik z ruin
„Musíme odsud pryč,“ řekla Elena, když viděla, jak se místnost začíná hroutit. Kameny se s duněním drolily, zatímco dvojice běžela chodbami ruin. Arion cítil, jak fragment v jeho ruce září stále jasněji, jako by ukazoval cestu ven.
Když konečně vyběhli z ruin, padli vyčerpaně na zem. Elena se zadýchaně zasmála. „Tak tohle byla jedna zábavná výprava.“
Arion se usmál, ale jeho pohled zůstával vážný. „Tohle byl jen začátek. Malgrith nepřestane, dokud nezíská krystal. Musíme pokračovat.“
„A my budeme připraveni,“ odpověděla Elena pevně.
Na obzoru se začalo rozednívat, ale jejich cesta teprve začínala. První fragment byl v bezpečí, ale temnota, která je pronásledovala, rostla.
Kapitola 4: Zrádná spojenectví
Hluboko v údolí mezi horami, kde mlha nikdy neopouštěla skalní průrvy a ticho bylo přerušováno jen kapkami vody dopadajícími na kamennou zem, se Arion a Elena ocitli na své nejtěžší cestě. Druhý fragment krystalu byl ukryt v jeskynním komplexu zvaném Dračí bludiště. Staré příběhy varovaly před jedovatými mlhami, smrtícími pastmi a cestami, které se zdály nikdy nekončit.
„Připomínám ti, že tohle byl tvůj nápad,“ poznamenala Elena, když překračovala ostré kameny. „Já bych si raději užívala pohodlí v knihovně.“
„Taky bych to raději studoval v knihách,“ odpověděl Arion s úsměvem. „Ale obávám se, že tohle musíme zvládnout osobně.“
Jejich rozhovor však přerušil šustot za jedním z velkých balvanů. Elena okamžitě tasila meč, zatímco Arion ucítil zvláštní napětí, jakoby varování od krystalu, který nesl.
Setkání s Rynnem
Zpoza balvanu vystoupil muž s uličnickým úsměvem a jiskrou v očích. Byl oblečený v tmavé tunice, přes rameno měl přehozený kožený vak a na opasku několik dýk. Vypadal, jako by si každou situaci užíval.
„V klidu, přátelé,“ zvedl ruce v gestu míru. „Vidím, že hledáte cestu do Dračího bludiště. Měl bych vám říct, že tam sami nemáte šanci přežít.“
„A ty jsi kdo?“ zavrčela Elena, stále s mečem připraveným k útoku.
„Rynn,“ představil se muž a uklonil se, jako by byl na královském dvoře. „Dobrodruh, zloděj, a – jak se ukáže – někdo, kdo zná tajemství tohoto bludiště.“
Arion zaváhal, ale pak se podíval na Elenu. „Možná bychom ho měli vyslechnout. Jestli ví něco, co nám může pomoct, potřebujeme to vědět.“
„Nebo nás podvede při první příležitosti,“ zamumlala Elena, ale nakonec sklonila meč.
Cesta do bludiště
Rynn je vedl spletí klikatých stezek, přičemž neustále utrousil nějakou poznámku o svých předchozích dobrodružstvích. Elena ho podezřívavě sledovala, zatímco Arion se snažil analyzovat jeho chování.
„Proč nám vlastně pomáháš?“ zeptal se nakonec Arion, když míjeli vodopád, za kterým se otevřel vchod do Dračího bludiště.
Rynn se na něj záhadně usmál. „Řekněme, že když někdo slyší o krystalu, který může ovlivnit osud světa, nemůže si pomoci. A navíc… vy dva jste fascinující. Ty s tím tvým světlem a tvoje přítelkyně s ostrým jazykem.“
Elena protočila oči. „Nejsme přátelé. A já ti nevěřím ani nos mezi očima.“
V bludišti
Uvnitř bludiště byla atmosféra téměř dusivá. Mlžný opar visel ve vzduchu a každičký krok byl provázen ozvěnou. Rynnův popis nebezpečí se brzy ukázal být pravdivý – ostré hroty vystřelovaly z podlahy, skryté pasti spouštěly náhlé sesuvy kamenů, a jedovatý kouř naplňoval některé chodby.
Arion se spoléhal na svou intuici a krystal, který mu občas vysílal jemné záblesky, ukazující správnou cestu. Elena byla vždy připravená na útok, zatímco Rynn navigoval bludištěm s jistotou někoho, kdo tu už byl.
Když dorazili k místu, kde měl být fragment, byla to obrovská síň. Uprostřed zářil druhý fragment krystalu, ale cesta k němu byla chráněna složitým mechanismem – série pák, které musely být přesně nastaveny, jinak by místnost zavalily padající kameny.
Zrada a nečekaná pomoc
Jakmile se Arion a Elena soustředili na mechanismus, Rynn se tiše přiblížil ke fragmentu. Jeho prsty už téměř držely kámen, když Elena vykřikla: „Rynne, co to děláš?“
Rynn se otočil s nevinným výrazem. „Jen se ujistím, že fragment neskončí ve špatných rukou. Nic osobního.“
Než mohl cokoliv udělat, síň se naplnila temnotou. Malgrith a jeho stínoví vojáci se objevili z mlhy. „Hlupáci,“ zasyčel Malgrith. „Fragment patří temnotě.“
Rynn se náhle ocitl mezi dvěma stranami a zaváhal. „No… možná přehodnotím svou loajalitu,“ zamumlal a vytasil dýky.
V boji, který následoval, Elena odrážela stínové bytosti, zatímco Arion použil svou rostoucí magickou sílu, aby ochránil fragment. Rynn neochotně bojoval po jejich boku, jeho obratnost byla klíčem k překonání několika nepřátel.
Když Malgrith zaútočil, Arion použil veškerou svou sílu, aby vytvořil světelnou bariéru, která zahnala stíny. Malgrith se však stáhl s temným smíchem: „Tahle hra ještě neskončila.“
Získání fragmentu a odchod
Fragment byl v bezpečí. Rynn se na Ariona usmál, tentokrát upřímněji. „Možná nejsem ten nejlepší spojenec, ale přiznávám, že to bylo zajímavé.“
„Tím bych to neuzavírala,“ zamumlala Elena. „Jestli nás ještě jednou zradíš…“
„Nebojte,“ přerušil ji Rynn. „Myslím, že mě ten váš osud začíná bavit.“
Když opustili Dračí bludiště, slunce znovu proniklo mlhou. Druhý fragment zářil v Arionových rukou, ale temnota, která je pronásledovala, byla stále blíž. A nyní měli nového spojence – nebo hrozbu – po svém boku.
Kapitola 5: Poslední zkouška
Stoupali vzhůru, kde se vzduch ztenčoval a každý krok byl těžší než ten předchozí. Nejvyšší hora Eldorie, známá jako Draekarova koruna, byla zahalena v mlze a bouřkových mracích. Její strmé svahy a ledové vrcholy představovaly nejen fyzickou překážku, ale i symbol toho, jak vysoko musel Arion vystoupat ve svém vlastním nitru, aby se stal tím, kým měl být.
Elena šla vpředu, její pohled byl pevný, zatímco její ruce pevně svíraly meč. Rynn kráčel vzadu, jeho obvykle uličnický úsměv ustoupil soustředění. Arion, s fragmenty krystalu pevně uloženými v plátěném vaku, byl uprostřed. V tichu slyšel jen své vlastní kroky a myšlenky – tíživé a neúprosné.
Tíha odpovědnosti
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Elena, když se zastavili na krátký odpočinek. Její pohled byl starostlivý, ale rozhodný.
Arion přikývl, ale ne zcela přesvědčivě. „Jen… přemýšlím, jestli na to mám. Jestli jsem opravdu ten, kdo by měl nést tuto zodpovědnost.“
Rynn si k nim přisedl a zasmál se. „A kdo jiný? Já? Ne, díky. Už jen sledování tvých kouzel mě děsí k smrti.“
Elena položila ruku na Arionovo rameno. „Poslouchej, nemáš být dokonalý. Nemáš mít všechny odpovědi. Ale jsi ten, kdo tady stojí, kdo dokázal, že má odvahu pokračovat, i když je to těžké. To je to, co dělá hrdinu.“
Arion se pokusil usmát, ale v jeho nitru stále hlodal pocit, že je nedostatečný.
Cesta temnotou
Když se blížili k vrcholu, počasí se zhoršilo. Vítr jim bičoval tváře a ledová mlha pohltila svět kolem nich. Stíny tančily na okraji jejich zorného pole, a přestože věděli, že je Malgrith sleduje, zůstávalo to nevyřčené.
„Tady se to rozděluje,“ řekl Rynn, když se dostali ke dvěma tunelům vedoucím do nitra hory. „Jedna cesta vede k fragmentu. Druhá k jisté smrti.“
Arion vytáhl fragmenty, které začaly zářit, a ukázaly směr. Vstoupili do temné chodby, která se zdála nekonečná. Každý krok byl doprovázen stísněným pocitem, jako by je hora sama chtěla zadržet.
Najednou se chodba rozšířila do obrovské jeskyně, jejíž stěny byly pokryté zářícími runami. Uprostřed na kamenném podstavci ležel poslední fragment, jeho světlo tančilo po stěnách.
Stíny pochybností
Když se Arion přiblížil k fragmentu, světlo náhle pohaslo a jeskyně se ponořila do temnoty. Stíny se zhmotnily kolem něj, ale neútočily. Místo toho se začaly měnit. Jedna z nich nabyla jeho podoby, ale s prázdnýma očima a zlým úšklebkem.
„Co si myslíš, že dokážeš?“ promluvila jeho vlastní tvář z temnoty. „Jsi jen knihovník. Nikdy nebudeš dost dobrý.“
Arion cítil, jak jeho odhodlání ochabuje. Stíny kolem něj křičely jeho obavy, ukazovaly mu obrazy jeho selhání, pád Eldorie, ztrátu Eleny a Rynna.
„To není skutečné!“ vykřikla Elena, která bojovala se svými vlastními stíny. „Arione, poslouchej mě! To, co tě definuje, nejsou tvoje pochyby, ale to, co s nimi uděláš!“
Rynn, který dokázal zůstat mimo dosah stínů, zavolal: „Ať si myslíš, co chceš, svět tě už vybral! Tak přestaň váhat!“
Arion, přemožený emocemi, si uvědomil, že stíny nemají moc nad jeho skutečným já, pokud jim ji nedá. Zavřel oči, soustředil se na světlo krystalu v sobě, a když je znovu otevřel, jeho ruce se rozzářily. Stíny se stáhly, zasažené jeho rozhodností.
Získání fragmentu a únos
Arion vzal poslední fragment. Jeho síla mu vlila do žil nový pocit jistoty. Ale ještě než se mohli radovat, v jeskyni se objevil Malgrith, obklopený svým stínovým vojskem.
„Velkolepé představení,“ pronesl generál stínů chladným hlasem. „Ale světlo je vždy jen dočasné. Temnota je věčná.“
Začal boj. Arion a Elena odráželi útoky stínových bytostí, zatímco Rynn se pokusil zneškodnit Malgritha zákeřným útokem. Generál však byl rychlejší. V okamžiku, kdy Elena na chvíli ztratila rovnováhu, Malgrith ji popadl a zmizel s ní ve stínech.
„Ne!“ vykřikl Arion, jeho hlas se odrážel od stěn jeskyně. Ale Malgrith byl pryč – i s Elenou.
Rozhodnutí a odhodlání
Stáli u vchodu do jeskyně, kde se nyní obloha vyjasnila, a na horizontu zářily hvězdy. Arion pevně svíral všechny tři fragmenty, jeho mysl však byla ztracená v chaosu. Rynn k němu přistoupil.
„Podívej, ztráta Eleny není konec. Je to jen další boj, který musíme vyhrát. Jestli chceš porazit Malgritha a zachránit ji, musíme se připravit na poslední střet.“
Arion přikývl. Jeho pochyby byly pryč. V jeho srdci byla jen odhodlanost. „Nenechám Elenu padnout. A nenechám padnout Eldorii.“
S těmito slovy se vydali na cestu dolů z hory, připraveni na konečný střet, kde světlo a temnota svedou rozhodující bitvu.
Kapitola 6: Světlo nad temnotou
Temnota obklopovala centrální chrám jako neprostupný závoj. Tato kdysi majestátní stavba, s klenbami sahajícími k nebi a stěnami zdobenými zářícími runami, byla nyní pohlcena stíny. Uprostřed chrámu se nacházel prastarý oltář, kde měl být sjednocen krystal života. Ale místo světla zde vládla temnota, zhuštěná v postavě Malgritha, generála stínů.
Arion, Rynn a jejich malá skupina dorazili k branám chrámu. Arion držel všechny tři fragmenty krystalu, jejichž jemné světlo bylo jediným zdrojem naděje. Byl rozhodnutý, ale ve svých očích měl odlesk tíhy, kterou nesl.
„Je čas to ukončit,“ řekl a otočil se ke svým společníkům.
„Děláš si srandu?“ odpověděl Rynn s úsměvem, který byl tentokrát bez stopy sarkasmu. „Tohle je moment, na který jsem čekal – umřít při něčem, co má smysl.“
Elena, přestože byla unesená a zraněná, stála pevně. „Neumřeme. Protože my vyhrajeme.“
Rozhodující bitva
Jakmile vstoupili do chrámu, Malgrith je čekal. Jeho vysoká postava se tyčila u oltáře, jeho meč, zbrocený stíny, odrážel záblesky světla fragmentů.
„Přišli jste odevzdat svět temnotě?“ zeptal se, jeho hlas rezonoval prostorem. „Protože tohle je nevyhnutelné.“
„Ne,“ odpověděl Arion a udělal krok vpřed. „Přišli jsme to ukončit.“
Malgrith zaútočil, a stíny vtrhly do místnosti. Elena a Rynn bojovali, zatímco Arion postupoval směrem k oltáři. Bitva byla chaotická, každý pohyb byl doprovázen výkřiky a duněním magie.
Elena, přestože byla unavená a zraněná, ukázala svou statečnost, když vymanévrovala své zajetí a zneškodnila několik stínových válečníků. Rynn, se svou nenápadnou obratností, dokázal odlákat Malgritha na několik rozhodujících okamžiků, což Arionovi umožnilo přiblížit se k oltáři.
Oběť pro vítězství
„Rynne, pozor!“ vykřikla Elena, když Malgrith zaútočil. Rynn, vědom si, že čas je klíčový, se vrhl proti generálovi, aby ho zadržel. Jeho dýky se setkaly s Malgrithovým mečem, ale stínová energie byla příliš silná.
„Teď je to na tobě, knihovníku,“ zašeptal Rynn s úsměvem, než ho stíny pohltily.
Arion sledoval Rynnovu oběť se směsicí hněvu a odhodlání. Věděl, že nesmí zklamat. S fragmenty v rukou vystoupil na oltář, kde znovu spojil krystal. Jeho světlo se náhle rozšířilo po celém chrámu, zahánělo stíny a odhalovalo pravou podobu Malgritha – pouhého člověka, ovládaného temnou silou.
Porážka temnoty
Malgrith zařval a naposledy zaútočil, ale Arion, nyní plně spojený s krystalem, vytvořil štít světla, který odrazil jeho úder. „Temnota nemůže existovat tam, kde je světlo,“ pronesl Arion, jeho hlas pevný a klidný. S posledním výbojem energie se stíny rozplynuly a Malgrith klesl na kolena, oči plné strachu a bolesti.
Krystal nyní zářil plnou silou. Jeho světlo zaplavilo celou Eldorii, obnovilo zemi, zahojilo rány a zahánělo zbylé stíny.
Epilog: Návrat domů
O několik dní později se Arion vrátil do Měděné knihovny. Přestože svět znovu zářil, jeho srdce bylo těžké. Rynnova oběť ho pronásledovala, stejně jako vědomí, že už nikdy nebude stejný.
Elena vstoupila do knihovny a posadila se vedle něj. „Měl bys vědět, že Rynn by nechtěl, abys takhle smýšlel. Udělal, co musel, stejně jako ty.“
Arion přikývl. „Musíme to zapsat,“ řekl. „Příběh, všechny detaily. Aby další generace věděly, co se stalo – a co je v sázce.“
A tak začal psát. Jeho pero tančilo po stránkách, zatímco zapsával legendu o Strážci krystalu, o odvaze a obětech, které přinesly světlo zpět do Eldorie. Nyní byl více než knihovník – byl Strážcem. A svět, který pomohl zachránit, byl znovu plný naděje.
