1. Kapitola: Nález deníku
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a jeho zlatavé paprsky probleskovaly skrze větve starých javorů, které obklopovaly dům Karolíniny babičky. Ten dům, starý a mírně omšelý, stál na kraji vesnice, obklopen mlčenlivým lesem, jehož stíny se v podvečer zdály delší a temnější. Karolína, s šátkem omotaným kolem hlavy, se právě brodila vrstvami prachu na půdě. Babička ji požádala, aby pomohla uklidit staré haraburdí – jakési rodinné dědictví, které už dávno nikdo nepotřeboval.
„Co všechno tady je?“ zamumlala Karolína sama k sobě, když otevřela první truhlu. Uvnitř byly staré šátky, rozbité hodiny a zašlé fotografie lidí, které nikdy nepoznala. Po několika minutách se její prsty zarazily o něco tvrdého a těžkého, co bylo schované pod hromadou žloutnoucích novin.
Z truhly vytáhla podivnou knihu. Byla malá, ale tlustá, s kůží potaženými deskami, na kterých byly vyražené zvláštní symboly – kruhy, čáry a runy, které vypadaly, jako by je někdo vyřezal ručně. Kůže byla na dotek drsná, skoro jako hadí šupiny.
„Co to je?“ zašeptala. Kniha voněla starobyle, směsí plísně a prachu, a při otevření se z ní zvedl jemný obláček prachu, který ji přiměl zakašlat.
Na první stránce bylo krásně psané věnování:
„Tento deník patří Kláře Novotné. Pokud jej najdeš, znamená to, že prázdnota stále žije.“
Karolína zamrkala a přejela prsty po zašlé stránce. Slova ji okamžitě znepokojila. Prázdnota? Co to má znamenat?
Začala listovat deníkem. Stránky byly hustě popsány pečlivým rukopisem, někdy doplněné drobnými kresbami. Na jedné z prvních stránek stála krátká věta, která jí uvízla v hlavě jako ozvěna:
„Když mě slyšíš, je už pozdě. Královna prázdnoty tě sleduje.“
Karolína prudce zaklapla knihu a rozhlédla se kolem sebe. Půda byla najednou tišší, než si pamatovala, a drobné škrábání kdesi ve stropě jí připomnělo, že v domě nikdy nebyla úplně sama. Polkla, přitáhla si deník k hrudi a pomalu sestoupila po schodech dolů.
Večer, když seděla na své posteli, nemohla se zbavit nutkání znovu otevřít deník. Světlo stolní lampy vrhalo podivné stíny na stěny jejího pokoje, ale Karolína si toho nevšímala. Z deníku se stával magnet, který ji přitahoval stále víc. Otevřela ho na náhodné stránce a četla:
„Královna prázdnoty. Nikdy ji nevolej. Nikdy nehledej její stopy. Pokud ji jednou spatříš, nikdy tě neopustí.“
S každou další stránkou se objevovaly detaily – příběh o dívce, která slyšela šepoty ve svých snech, která cítila přítomnost něčeho neviditelného, až nakonec zmizela, aniž by zanechala jedinou stopu.
Karolína knihu zaklapla, ale její mysl byla plná otázek. Kdo byla Klára Novotná? A kdo – nebo co – je Královna prázdnoty? Zdálo se, že odpovědi byly ukryty někde mezi řádky deníku, a Karolína si slíbila, že je najde.
Ale když zhasla lampu a převalovala se na posteli, zdálo se jí, že v temnotě něco tiše dýchá.
2. Kapitola: Temná legenda
Chladné podzimní ráno zahalovalo vesnici do jemného závoje mlhy. Karolína seděla na lavičce na starém hřišti a svírala deník pevně v rukou. Matěj a Sofie postávali opodál, oba zvědaví, ale také znepokojení jejím výrazem. Už od chvíle, kdy je zavolala, cítili, že se něco děje.
„Tak co je to za tajemství?“ zeptal se Matěj a usedl vedle ní. Sofie, opřená o zrezivělou houpačku, přimhouřila oči. „Doufám, že to zase nebude nějaká tvoje hra na duchařinu.“
„Tohle není hra,“ zamumlala Karolína a položila knihu mezi ně. Deník vypadal ještě podivněji na denním světle. Runy na deskách se zdály ožít, jako by se jemně leskly, i když slunce bylo skryté za mraky.
„Našla jsem to u babičky na půdě. Je to deník nějaké dívky, Kláry Novotné. Psala tam o… no, o něčem divném,“ začala váhavě.
„Divném jak?“ Matěj si knihu přitáhl blíž a začal ji otevírat.
Karolína mu ji však vytrhla z rukou. „Nejdřív mě poslouchej. Psala o… něčem, čemu říká Královna prázdnoty.“
Sofie si odfrkla. „To už zní jako začátek nějaké hororové historky. Mám pocit, že jsi viděla moc filmů.“
Karolína ale pokračovala, její hlas byl pevnější. „Je to legenda. Prý to byla kdysi žena, která se pokoušela přelstít smrt. Udělala nějaký rituál, který jí měl zajistit věčný život, ale něco se pokazilo. Místo toho přišla o svou duši.“
Sofie zavrtěla hlavou. „A co? Teď straší lidi v noci?“
„Vlastně ano,“ přikývla Karolína. „Deník říká, že se v noci objevuje jako stín. Bere lidem duše, nechává je jako prázdné schránky. Všichni, kteří ji spatří, zmizí nebo… nebo už nikdy nejsou sami sebou.“
Matěj, který se zdál být na rozdíl od Sofie fascinovaný, se zamračil. „A proč by se to dělo tady? Proč by někdo jako Královna prázdnoty měla být v téhle vesnici?“
Karolína zaváhala. „To nevím. Klára píše, že cítí, jak se k ní něco blíží. Že slyší šepoty a vidí stíny. A pak přestala psát.“
„Přestala psát?“ zopakoval Matěj.
„Zmizela,“ zašeptala Karolína.
Sofie zavrtěla hlavou, jako by chtěla setřást narůstající neklid. „Tohle je hloupost. Je to jen starý deník. Kdyby Královna prázdnoty existovala, někdo by o ní slyšel. Tohle zní jako historka, kterou si někdo vymyslel, aby strašil děti.“
„Možná,“ připustila Karolína. „Ale proč by babička ten deník schovávala na půdě? Proč se v něm píše, že ta věc stále žije?“
„Protože je to báchorka!“ odsekla Sofie. „Nech toho, Karolíno. Zníš jako blázen.“
Matěj ji však přerušil. „A co když ne? Co když na tom něco je? Podívejte, i kdyby to nebyla pravda, nechceš vědět víc?“
Sofie protočila oči. „A co s tím chcete dělat? Zavolat policii, že vás pronásleduje stínová paní?“
Karolína zaklapla deník a v očích měla zvláštní výraz. „Chci to přečíst. Všechno. Možná tam najdu odpovědi.“
Sofie zavrtěla hlavou a odvrátila se. „Dělej, co chceš. Ale až se z toho zblázníš, nepočítej se mnou.“
Matěj se postavil a podíval se na Karolínu. „Já ti pomůžu. Jestli chceš, můžeme to projít spolu.“
Karolína se na něj vděčně usmála, ale v hlavě jí zněla Sofiina slova. Možná to byla jen báchorka. Ale co když ne?
Té noci, když Karolína znovu otevřela deník ve svém pokoji, její oči padly na kresbu na jedné ze stránek. Byla to jednoduchá kresba ženy v plášti, s prázdnýma očima, z nichž kapaly temné slzy. Pod obrázkem byla věta:
„Nikdy se jí nepodívej do očí. To je cesta do prázdnoty.“
Karolína si přejela rukou po čele a zhluboka se nadechla. Najednou uslyšela tiché škrábání. Přicházelo z rohu pokoje.
„To je jen vítr,“ zašeptala si, ale její pohled zůstal upřený na stín, který se zdál být temnější než ostatní.
3. Kapitola: První znamení
Dešťové kapky tiše bubnovaly na střechu a těžký mrakový příkrov zahaloval okolní lesy. V domě Karolíniny babičky bylo nezvyklé ticho. Babička si šla brzy lehnout a Karolína zůstala sama ve svém pokoji. Deník ležel na stole, kde se hromadily poznámky, které si k němu začala dělat – náčrtky run, výpisky podivných vět a kresby, které jí naháněly husí kůži.
Otevřela ho a znovu přelétla text na stránce, kterou četla předchozí večer. Tentokrát se soustředila na drobné detaily, které předtím přehlédla. Klára Novotná popisovala své pocity v době, kdy začala cítit přítomnost Královny prázdnoty. Její zápisy byly stále chaotičtější, jako by je psala ve spěchu nebo strachu.
„Vidím ji ve snech. Stojí na kraji lesa a sleduje mě. Nemluví, ale cítím její hlas v hlavě. Stíny v mém pokoji jsou temnější, když je blízko. Nikdo mi nevěří. Nikdo nechápe, že mě hledá.“
Karolína si přejela rukou po šíji, kde jí přeběhl mráz. Podobné pocity ji začaly pronásledovat od chvíle, kdy deník našla. Začala mít pocit, že stíny v jejím pokoji se hýbou, že světlo lampy slabě bliká, jako by bojovalo s něčím neviditelným. Pokoj jí připadal najednou menší a vzduch těžší.
Zvedla oči od knihy a zadívala se na okno. Zvenčí se odrážel jen její vlastní obličej, ale na okamžik měla pocit, že za ní něco stojí. Prudce se otočila, ale pokoj byl prázdný. Povzdechla si a zavrtěla hlavou.
„To si jen něco namlouváš,“ zašeptala si, ale v hlase měla znepokojení.
Vrátila se k deníku. Na další stránce byl záznam, který ji zaujal více než ostatní. Byl to náčrtek podivného symbolu – kruhu s dvěma křížícími se čarami a třemi tečkami uprostřed. Pod ním stálo:
„Tento znak je vstupní bránou. Ten, kdo jej spatří, je označen.“
Oči Karolíny zůstaly upřené na symbol. Připadal jí povědomý, jako by ho už někde viděla, ale nedokázala si vzpomenout kde. Když znovu zvedla pohled k oknu, její dech se zadrhl. Tentokrát tam už nebyl jen její odraz. Ve tmě za sklem se rýsoval nejasný stín – nehybný, mlčenlivý, přesto nepřehlédnutelný.
Karolína zalapala po dechu a prudce zhasla lampu, jako by to mohlo něco změnit. Když se ale zahleděla znovu, stín zmizel. Celá roztřesená si přitáhla deku k tělu a snažila se uklidnit. Byla to jen hra světel, říkala si. Přesvědčovala sama sebe, že jí její vlastní mysl hraje triky, protože čte něco, co ji děsí.
Příští den se rozhodla věnovat dalším symbolům, které v deníku našla. Začaly jí připadat podivně známé. Když uklízela v domě, její pohled padl na starý rám, který visel na zdi v obývacím pokoji. Byla v něm rodinná fotografie, ale co ji upoutalo, byly drobné vyřezávané symboly na rámu. Mezi nimi spatřila ten, který si zapsala – kruh, dvě čáry a tři tečky.
Zamrazilo ji. „Babičko?“ zavolala do kuchyně.
Starší žena vykoukla s úsměvem. „Ano, Karolínko?“
„Ten rám na zdi… odkud ho máš?“ zeptala se a snažila se znít klidně.
Babička se zamyslela a pokrčila rameny. „To už je stará věc. Patřil ještě mé babičce. Proč se ptáš?“
Karolína zaváhala. „Jen mi připadá… zvláštní. Ty symboly na něm. Vypadají jako něco z…“ Zarazila se. Nechtěla babičku znepokojit.
„Z čeho?“ zeptala se babička, tentokrát s náznakem zvědavosti.
„Z ničeho. Jen jsem si všimla, že jsou trochu neobvyklé.“
Babička si otřela ruce do zástěry a usmála se. „To byly jen ozdoby. Myslím, že to někdo ručně vyráběl. Ale už je to dávno. Takové věci se dřív dávaly na ochranu.“
Karolína se zachvěla. Na ochranu před čím?
Když se vrátila do svého pokoje, cítila se, jako by ji někdo sledoval. Zavřela dveře a na chvíli zůstala stát. Na deníku na stole ležela uschlá větvička, kterou tam rozhodně nedala. Zvedla ji s nepříjemným pocitem, že se v jejím pokoji možná něco pohybovalo.
A pak to znovu uslyšela. Tiché škrábání – stejné, jaké ji předchozí noc vyděsilo. Tentokrát přicházelo zpoza skříně. Chvíli jen zírala tím směrem a snažila se přesvědčit, že to jsou myši. Ale jakmile se přiblížila, zvuk ustal.
„Haló?“ zašeptala, ale odpovědí jí bylo jen ticho.
Její pohled padl na zrcadlo, které stálo poblíž. Její odraz byl bledý, roztřesený – a za ní, hluboko ve stínech, se cosi mihlo.
Té noci už Karolína neusnula. Věděla, že něco není v pořádku. Ať už to bylo jen v její hlavě, nebo skutečnost, která se jí pomalu zjevovala, něco se začalo měnit. Deník nepopisoval jen starou legendu – byl to klíč k něčemu, co stále žilo, a teď to bylo blízko. Možná blíž, než si kdy dokázala představit.
4. Kapitola: Ztracená duše
Dopolední klid vesnice přerušil zvuk houkající sanitky. Karolína, která právě kráčela po úzké pěšině vedoucí k místnímu obchodu, se zastavila a zamračeně sledovala, jak se sanitka zastavila před domem pana Straky. Starý muž, o němž kolovaly podivné historky, byl známý svou zálibou v esoterice. Někteří tvrdili, že byl spíš blázen než mudrc, ale jiní ho vyhledávali pro jeho znalosti starých příběhů a symbolů.
Karolína si vzpomněla, jak se s ním jednou bavila. Mluvil o světě, který vidí jen ti, co jsou ochotní dívat se jinak, než jak je zvykem. Jeho oči byly vždy plné zvláštní jiskry – teď se však vše změnilo.
O hodinu později se ve vesnici roznesla zpráva: pan Straka je mrtvý.
Karolína slyšela babičku mluvit s místními ženami u plotu. „Říkají, že ho našli ve studovně. Prý seděl u stolu, úplně bez života. Jeho oči…“ Babička se zarazila a nervózně si uhladila zástěru. „Říkají, že se díval přímo před sebe, ale bylo to, jako by už nic neviděl. Jako by byl… prázdný.“
To slovo Karolínu zarazilo. „Prázdný?“ zopakovala tiše a strnule naslouchala dál.
„Ano,“ přikývla sousedka. „Ani slza, ani náznak bolesti. Prostě jen seděl, jako když zhasne svíčka.“
Karolína ucítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Rychle zamířila do svého pokoje a sáhla po deníku. Prolistovala stránky, dokud nenašla záznam, který jí utkvěl v paměti:
„Když tě Královna najde, nejsi mrtvý. Ale nejsi ani živý. Jen prázdnota, stín toho, kým jsi byl. Její znamení je v očích těch, které si vzala.“
Ten večer si Karolína nemohla pomoci. Přestože se cítila nervózní, vydala se k domu pana Straky. Věděla, že její zvědavost může být nebezpečná, ale potřebovala vědět víc. Na domě visela policejní páska, ale kolem se nikdo nepohyboval. Všichni ve vesnici měli zřejmě příliš velký strach, aby se přiblížili.
Karolína obešla dům a našla otevřené okno vedoucí do zahrady. Tiše se protáhla dovnitř a ocitla se ve známé místnosti – Strakově pracovně. Všude byly rozházené knihy a na stole ležel nedopitý hrnek čaje. Působilo to, jako by ho něco vyrušilo uprostřed práce.
Na stole ležel otevřený sešit plný poznámek a symbolů, které Karolíně připomínaly ty z deníku. V jednom rohu byla nakreslená postava ženy – vysoká, v dlouhém plášti, s prázdnýma očima. Pod kresbou stálo:
„Viděl jsem ji. Přichází v noci. Už není úniku.“
Zvenčí se ozval šelest, jako by vítr hnal suché listí po dlažbě, ale když Karolína pohlédla oknem, nic neviděla. Pokoj však najednou působil těžce, dusivě. Vzduch byl chladnější a stíny se zdály temnější než předtím.
Najednou ji upoutalo zrcadlo na druhé straně místnosti. V odraze viděla svůj obličej – bledý a napjatý – ale v jednom koutě zrcadla, kde měla být jen zeď, zahlédla pohyb. Něco se tam mihlo, příliš rychle na to, aby to dokázala zachytit.
Cítila, jak jí srdce buší až v krku. Sevřela si deník, který měla přitisknutý k hrudi, a rychle vyběhla z domu. Ani se neotočila, když za sebou zabouchla dveře. Teprve když stála na cestě vedoucí zpět k babiččině domu, zastavila se a snažila se popadnout dech.
Ale i tehdy, pod nočním nebem, se nemohla zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Jakoby za ní zůstával neviditelný stín.
5. Kapitola: Varování z minulosti
Během tichého večera, kdy babička klidně odpočívala v obýváku u svých oblíbených pořadů, seděla Karolína sama ve svém pokoji. Na stole ležela otevřená kniha a vedle ní několik svíček, jejichž plameny mihotavě tančily na stěnách. Deník Kláry Novotné ji pohlcoval čím dál více, jako by jeho stránky přitahovaly její pozornost silou, které se nedokázala vzepřít.
Na jedné z dalších stránek našla zmínku, která ji okamžitě zarazila. Klára popisovala rituál, který jí měl údajně pomoci kontaktovat Královnu prázdnoty. Slova byla nesouvislá, místy vybledlá, ale některé věty byly zvýrazněné:
„Temná luna. Oběť zevnitř. Tři kroky a stín přijde.“
Karolína si v duchu přeříkávala tato slova znovu a znovu. Bylo jasné, že Klára něco provedla. Něco, co otevřelo dveře k tomu, co teď Karolínu pronásledovalo. Pod textem byly náčrty kruhů a symbolů, které vypadaly jako součást nějakého prastarého rituálu.
Dalšího dne se sešla s Matějem a Sofií na hřišti, kde se scházeli často. Matěj ji přivítal s obvyklým nadšením, ale Sofie vypadala vzdáleně, téměř jako by přemýšlela o tom, že by raději odešla.
„Musím vám něco ukázat,“ začala Karolína a položila deník na lavičku mezi ně. „Našla jsem něco důležitého.“
„Další strašidelné kresby?“ odfrkla si Sofie. „Možná bychom si mohli místo toho zahrát karty nebo dělat něco normálního.“
„Ne. Tohle musíte vidět,“ řekla Karolína pevně a otočila stránky k rituálu. „Podívejte. Klára provedla nějaký rituál. Myslím, že právě to přivolalo Královnu.“
Matěj se naklonil blíž a zamračil se na kresby. „Tohle vypadá jako nějaké staré symboly. Možná něco z historie vesnice?“
„Možná,“ připustila Karolína. „Ale co když… co když tohle všechno není jen legenda? Co když opravdu existuje?“
Sofie si založila ruce na prsou a povzdechla. „Karolíno, chápu, že tě ten deník fascinuje. Ale už začínáš být posedlá. Co když si Klára všechno vymyslela? Co když je to jen… hloupý příběh?“
„Není,“ odpověděla Karolína a její hlas se třásl. „Pan Straka je mrtvý. Jeho smrt byla přesně taková, jak Klára popisovala. Prázdný pohled, žádné známky života.“
„To může být náhoda,“ odvětila Sofie tvrdohlavě. „Ale já už toho mám dost. Promiň, Karolíno, ale já nechci být součástí tvých… výmyslů.“
„Sofie!“ Matěj na ni vrhl varovný pohled, ale Sofie už vstávala z lavičky.
„Ne, Matěji. Jsem vážně vyděšená. A čím víc tohle řešíme, tím víc mám pocit, že se něco špatného stane. Promiňte,“ řekla a rychlým krokem zamířila pryč.
Karolína se otočila k Matějovi, v očích slzy. „Myslíš, že má pravdu? Že tohle všechno jsou jen výmysly?“
Matěj chvíli váhal, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale něco tu nesedí. Možná bychom měli zjistit víc o tom, co Klára udělala. Možná někde v historii vesnice najdeme odpovědi.“
Karolína kývla, ale v hrudi ji bodala bolest. Sofiino odmítnutí ji zasáhlo víc, než čekala. Přesto věděla, že nemůže přestat. Něco ji táhlo kupředu, jako by samotný deník šeptal, že odpovědi jsou blízko.
Té noci se vrátila k deníku a přečetla si znovu vše o rituálu. Na poslední stránce, kde Klára o rituálu psala, našla něco, co přehlédla – poslední zoufalý zápis:
„Udělala jsem chybu. Otevřela jsem dveře, které neměly být nikdy otevřeny. Teď je příliš pozdě. Prosím, jestli tohle čtete, nedělejte stejnou chybu.“
Karolína zaklapla deník a přejela si třesoucí se rukou po čele. Venku začalo foukat silný vítr, který ohýbal větve stromů a bušil do okenic.
A pak to uslyšela. Tichý šepot, který nepocházel zvenčí, ale z temného rohu jejího pokoje. Otočila se a zahlédla stín, který byl příliš hustý a příliš tmavý, než aby byl jen obyčejnou hrou světla.
„Je to pravda,“ zašeptala Karolína sama k sobě. „Královna prázdnoty je skutečná.“
Té noci už nedokázala zavřít oči.
6. Kapitola: Noční setkání
Měsíc se vznášel vysoko na obloze, jeho bledé světlo zalévalo vesnici stříbřitým přísvitem. Karolína spala neklidným spánkem, její sny byly plné temnoty, šeptavých hlasů a pocitu, že je neustále sledována. Kolem třetí ráno se náhle probudila. Oči se jí prudce otevřely a celé tělo měla napjaté, jako by ji zvedla neviditelná síla.
V pokoji bylo ticho, až na slabý šepot. Přicházel od okna. Karolína se posadila a srdce jí začalo divoce bušit. Šepot byl tlumený, sotva postřehnutelný, ale nesl s sebou slova, která neznala, a přesto jim nějak rozuměla.
„Pojď… Karolíno… pojď…“
Hlas nebyl lidský. Měl zvláštní ozvěnu, jako by přicházel z hloubky země, ale zároveň zněl přímo u ní. Karolína vylezla z postele, na nohou cítila chlad podlahy, a pomalu se přiblížila k oknu.
Za sklem se rozprostírala tma, ale v dálce, na okraji lesa, spatřila matné světlo. Slabý, blikající paprsek, který nemohl být lucernou ani odleskem měsíce.
„Pojď…“
Bez přemýšlení si přes ramena přehodila bundu, nazula boty a tiše se vyplížila z domu. Její dech se ztrácel v chladném nočním vzduchu a s každým krokem k lesu jí připadalo, že světlo volá stále naléhavěji.
Když došla na okraj lesa, stromy se zdály vyšší, než si pamatovala, a jejich větve propletly nebe do téměř neprostupné tmy. Světlo zmizelo, ale šepot pokračoval, jako by ji vedl dál.
„Karolíno… blíž…“
Hlas ji vtahoval hlouběji mezi stromy, dokud nedošla na malou mýtinu. Tam ji zastavil pocit, že už není sama. Vzduch kolem ní zhoustl, a přestože neviděla nikoho jiného, věděla, že ji někdo sleduje.
„Kdo je tam?“ zašeptala do ticha, její hlas zněl slabě a roztřeseně.
Na druhé straně mýtiny se zvedl stín. Pomalu, jako by se zvedal z vlastní podstaty, nabýval tvaru vysoké ženy v dlouhém černém plášti. Karolína udělala krok zpět, její nohy se téměř podlomily.
Postava měla nepřirozeně dlouhé ruce, které visely podél těla, a tvář zahalenou temnotou, až na dvě oči. Oči, které nebyly oči – byly to jen prázdné, temné jámy, pohlcující jakékoliv světlo, které na ně dopadlo.
Karolína nedokázala odtrhnout pohled. Cítila, že pokud se bude dívat příliš dlouho, ztratí se v té temnotě navždy.
„Ty jsi… Královna prázdnoty,“ vydechla.
Postava neodpověděla, ale šepot zesílil. Tentokrát přicházel zevnitř její hlavy. „Přišla jsi. Věděla jsem, že přijdeš. Patříš mi.“
Karolína se zapotácela. „Ne! Nejsem tvoje!“ vykřikla, ale její hlas zněl slabě, jako by ztratil na síle.
„Ještě ne,“ zašeptal hlas v její hlavě. „Ale brzy. Cítím tvůj strach. Sleduji tě. Čtu tě. Brzy tě dostanu.“
Karolína cítila, jak se jí srdce svírá. Udělala další krok zpět, ale její noha se zachytila o kořen a ona málem spadla. Postava se mezitím nehýbala, ale její přítomnost vyplňovala celý prostor.
„Proč já?“ zeptala se, sotva slyšitelně.
„Protože jsi mě viděla,“ odpověděl hlas. „A protože mě slyšíš.“
Karolína se postavila a snažila se najít odvahu. „Nepatřím ti. A nikdy ti patřit nebudu.“
Královna naklonila hlavu na stranu, jako by studovala Karolínu, a pak se ticho kolem rozbilo hlubokým, dutým smíchem. „Neutečeš. Dříve či později, všechno patří prázdnotě.“
Karolína znovu couvla a otočila se k běhu. Lesem se ozývaly její kroky a její dech byl stále hlasitější. Hlas však nezmizel. Stále šeptal, stále se smál. Teprve když doběhla na okraj lesa a spatřila světla babiččina domu, šepot ustal.
V bezpečí svého pokoje se Karolína sesunula na podlahu a těžce oddechovala. Cítila se vyčerpaná, jako by z ní Královna vysála veškerou energii, přestože ji nedokázala zcela ovládnout.
Deník ležel na stole, jeho přítomnost byla téměř výsměšná. Karolína věděla, že to, co zažila, byla teprve první zkouška. Královna ji chtěla. A ať už to znamenalo cokoliv, nebyla si jistá, jak dlouho dokáže odolávat.
7. Kapitola: Hledání odpovědí
Karolína seděla v malé, staromódně zařízené kanceláři, kde se vzduch mísil s vůní starých knih a tlejícího papíru. Místní historik, pan Havelka, byl muž drobné postavy s řídkými šedými vlasy, který na první pohled působil nenápadně. Jeho oči však byly živé a zvídavé, a jakmile Karolína zmínila, že hledá informace o legendě Královny prázdnoty, okamžitě zbystřil.
„Královna prázdnoty,“ zamyslel se, zatímco listoval jednou ze svých knih. „To jméno jsem slyšel už dříve. Nejde o běžnou pohádku, kterou si vyprávějí děti. Tohle je mnohem temnější.“
Karolína, která stále cítila následky nočního setkání, ho dychtivě sledovala. „Co o ní víte? Potřebuji pochopit, co se děje.“
Pan Havelka si upravil brýle a přikývl. „Podle starých záznamů žila v naší vesnici před několika staletími žena jménem Helena. Byla to bylinkářka a léčitelka, kterou lidé vyhledávali, když byli zoufalí. Ale… když se jednoho dne objevil mor, který pohlcoval celou vesnici, lidé ji začali vinit. Říkali, že ona přinesla nemoc.“
Karolína přikývla, jeho slova rezonovala s tím, co četla v deníku. „Co se jí stalo?“
Pan Havelka si povzdechl. „Byla obviněna z čarodějnictví. Říká se, že ji dav přinutil vykonat rituál, který měl zastavit mor. Chtěli obětovat její duši, aby zachránili sami sebe. Ale rituál se zvrhl. Místo toho, aby ji zabili, ji navěky uvěznili mezi světy. Stala se Královnou prázdnoty – bytostí, která nemá vlastní duši a která touží po duších jiných.“
Karolína seděla bez hnutí, vstřebávala každé slovo. „Takže ona byla obětí?“ zašeptala.
Havelka přikývl. „Podle legendy ano. Ale její nenávist a zoufalství ji změnily. Teď hledá všechny, kdo by mohli nést její břemeno.“
„A co symboly?“ zeptala se Karolína a vytáhla svůj náčrtník, kam si z deníku přepsala některé znaky. „Tyhle jsem našla na různých místech. Patří k ní?“
Havelka si nasadil brýle a pečlivě prozkoumal kresby. „Ano. Tyto symboly byly součástí rituálu. Představují brány. Pokud někdo vidí tyto znaky nebo je používá, může nechtěně otevřít cestu pro Královnu.“
Karolína ztuhla. „Já… viděla jsem je. A jsou i na věcech v našem domě.“
Havelka zvedl oči a jeho výraz potemněl. „Pak se k tobě už dostala. A bude se snažit tě stáhnout ještě hlouběji.“
Později toho odpoledne se Karolína setkala s Matějem v malé kavárně, kam často chodili. Matěj seděl u stolu a zamyšleně míchal svůj čaj. Když jí viděl přicházet, zvedl k ní unavené oči. „Tak co jsi zjistila?“
Karolína mu vše převyprávěla – legendu o Heleně, o rituálu a o symbolech. Matěj ji poslouchal, občas přikývl, a když skončila, opřel se o židli. „To zní jako něco, co nemůžeme zvládnout sami.“
„Ale já musím. Nemůžu s tím přestat. Pokud nic neudělám, možná mě…“ Karolína se zarazila. Nechtěla vyslovit myšlenku, která ji děsila nejvíc.
Matěj si povzdechl. „Dobře. Pomůžu ti. Ale musíme být opatrní.“
Karolína cítila nával vděčnosti. Věděla, že Matěj má strach, ale přesto zůstal po jejím boku.
Sofie se však od nich držela dál. Když se ji Karolína snažila přesvědčit, aby jim pomohla, odmítla. „Nemůžu se do toho zapojit,“ řekla pevně. „Tohle je příliš. A jestli je na tom něco pravdy, já se s tím nechci zaplést.“
Karolína pochopila, že Sofiinu mysl už nezmění. Cítila mezi nimi rostoucí propast, ale neměla čas ji řešit. Měla před sebou větší problém. Královna prázdnoty se nezastaví, dokud ji nezíská.
Ten večer si Karolína v pokoji přehrávala slova pana Havelky. „Chtějí, aby někdo nesl její břemeno.“
Položila si otázku, kterou se bála vyslovit nahlas: Co když jsem to já?
Když zhasla lampu a ulehla do postele, stíny v místnosti jí připadaly temnější než kdy předtím. A v jejich hloubi se zdálo, že něco čeká.
8. Kapitola: Rituál ochrany
Staré hodiny na stěně ukazovaly čtvrt na jedenáct, když Karolína a Matěj seděli v babiččině obývacím pokoji, obklopeni knihami, poznámkami a svíčkami, jejichž plameny házely na stěny mihotavé stíny. Ticho v místnosti narušovalo jen praskání ohně v krbu. Karolína měla před sebou starý sešit, který objevila mezi věcmi pana Havelky. Obsahoval popisy rituálů, které podle něj mohly sloužit k ochraně před temnými silami.
„Takže to je ono?“ zeptal se Matěj a naklonil se blíž, aby viděl na text. Jeho hlas zněl unaveně, ale odhodlaně.
Karolína přikývla. „Podle Havelkových poznámek jde o rituál, který by měl vytvořit bariéru. Pokud ho provedeme správně, Královna by neměla být schopná se přiblížit.“
Matěj si odkašlal a nervózně se rozhlédl po místnosti. „A co když to nevyjde?“
Karolína si povzdechla a sklopila pohled. „Pak to bude horší. Ale musíme to zkusit. Nemůžeme jen čekat, až mě dostane.“
Na stole rozložili potřebné věci – kruh nakreslený křídou, v jehož středu byl umístěn starý zrcadlový talisman, svíčky rozestavěné po obvodu a misku se solí a vodou. Rituál byl složitý, vyžadoval přesné pořadí kroků a soustředění. Karolína si nervózně promnula ruce, když začala číst první slova z textu:
„Světlo ohně, ochraň mě. Země pevná, zakryj mě. Voda čistá, obmyj mě. Temnota, ustup stranou.“
Matěj držel svíčku a přidržoval ji nad talismanem. Plamen se třásl stejně jako jeho ruka. Karolína pokračovala, opakujíc starodávné fráze, které zněly cize, ale jaksi přirozeně. Zdálo se, že vzduch v místnosti zhoustl a všechno kolem nich ztichlo. Dokonce i praskání ohně ustalo.
„Myslím, že to funguje,“ zašeptal Matěj, ale sotva to dořekl, svíčka v jeho ruce zhasla.
V tu chvíli místnost zaplnila mrazivá vlna, která oběma vyrazila dech. Svíčky po obvodu kruhu začaly jedna po druhé blikat, až zhasly úplně. V temnotě se ozval tichý šepot. Nebyl to hlas Karolíny ani Matěje – přicházel z každého koutu pokoje, jako by temnota ožila.
„Co to je?“ zašeptal Matěj, jeho hlas zněl nalomeně.
Karolína se křečovitě chytila jeho ruky. „To je ona. Je tu.“
Šepot se změnil v tichý, zlomyslný smích. Ve tmě se zablesklo a talisman na stole začal vydávat slabou záři. Na jeho povrchu se rýsovala postava – vysoká žena s prázdnýma očima, jejíž tvář Karolína okamžitě poznala.
„Tohle není tvůj svět, Karolíno,“ pronesl hlas, tentokrát jasný a pronikavý.
Karolína zalapala po dechu. „Nech mě být! Nemáš tu co dělat!“
„Tvoje světlo slábne,“ odvětila Královna chladně. „Až zhasne úplně, budeš má.“
Talíř s talismanem najednou pukl vedví a místností se prohnal silný závan vzduchu, který smetl svíčky a poznámky na zem. Matěj vykřikl a stáhl Karolínu k zemi, když na ně spadl jeden z obrazů ze stěny.
„Musíme pryč!“ zaječel, ale Karolína zůstala nehybně ležet, jako by ji něco svíralo.
„Karolíno, no tak!“ Matěj s ní zatřásl, ale její oči byly nepřítomné.
Karolína najednou nebyla v místnosti. Stála uprostřed temného lesa, kde nebylo ani šepotu, ani pohybu. Přesto cítila, že není sama. Když se otočila, Královna stála přímo před ní. Její prázdné oči se upíraly přímo do Karolíniných, ale tentokrát nemohla uhnout pohledem.
„Tvé sny jsou mou bránou,“ zašeptala Královna. „Tvůj strach mě volá.“
Karolína chtěla křičet, ale nemohla. Cítila, jak se jí stahuje hrdlo, jak ji pomalu obklopuje prázdnota. Z posledních sil se pokusila zavolat Matěje, ale Královna se jen pousmála.
„Neutečeš, Karolíno.“
Matěj mezitím ve skutečném světě přitiskl dlaň na Karolínino čelo. „Vzbuď se, prosím!“ Jeho hlas byl zoufalý, ale nepřestával. Když už ztrácel naději, Karolína náhle zalapala po dechu a prudce se posadila.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Karolína si otřela slzy z očí. „Ne. Nedokázali jsme to. Ona ví, kde jsem. Dostane mě.“
Matěj ji pevně chytil za ramena. „Nedovolíme jí to. Najdeme způsob, jak ji zastavit. Společně.“
Karolína přikývla, ale v hloubi duše věděla, že ochranný rituál selhal. Královna byla silnější, než si myslela. A ona věděla, že příště už možná neunikne.
9. Kapitola: Oběť přátelství
Chladné ráno zahalovalo vesnici mlhou, která se plazila úzkými uličkami a tiše pronikala mezi domy. Karolína seděla u kuchyňského stolu, upíjela chladnoucí čaj a přemítala o selhání ochranného rituálu. Myšlenky jí neustále ubíhaly ke Královně prázdnoty a k nočnímu setkání v jejích snech. Přestože byla fyzicky doma, měla pocit, že část její mysli zůstala v tom temném lese, uvězněná Královniným pohledem.
Telefon na stole náhle zazvonil a její srdce se rozbušilo rychleji. „Sofie,“ vydechla, když na displeji uviděla jméno své kamarádky. Pocítila úlevu. Od té doby, co se Sofie od nich odvrátila, s ní nemluvila.
„Sofie? Ahoj,“ zvedla hovor, ale místo odpovědi slyšela jen těžké dýchání.
„Sofie?“ zopakovala Karolína nejistě.
Pak přišla odpověď. Tichá, slabá a téměř neznatelná: „Pomoz mi.“
Karolína okamžitě vyskočila ze židle. „Sofie, co se děje? Kde jsi?“
„Les…“ zaznělo z telefonu, než se linka přerušila.
Karolína zavolala Matějovi, a během několika minut už spolu běželi směrem k lesu. Mlha houstla, větve stromů se zdály být natažené jako paže, které chtěly zadržet každého, kdo se odvážil vstoupit. Karolína měla znovu pocit, že ji les sleduje, že tam něco číhá. Ale nedovolila si zastavit.
„Tady to je,“ ukázala Matějovi na mýtinu, kde se rituál předchozí noci zvrhl. Jenže tentokrát tam nebyla tma ani prázdnota. Na zemi ležela Sofie, schoulená v klubíčku, oči otevřené dokořán a zírající do prázdna.
„Sofie!“ vykřikla Karolína a klekla si k ní. Dotkla se jejího ramene, ale Sofie nereagovala. Její kůže byla bledá, studená, a její pohled mrtvý.
„Co se jí stalo?“ zašeptal Matěj, který zůstal stát opodál, jako by se bál přiblížit.
Karolína přitiskla prsty na Sofiin krk, hledala puls. Byl tam – slabý, ale existoval. „Je naživu,“ zamumlala, „ale… něco chybí. Její duše…“ Hlas se jí zlomil.
V hlavě jí rezonovala slova z deníku: „Ti, které si Královna vezme, nejsou mrtví, ale ani živí. Jsou prázdní, ztracení mezi světy.“
„To je moje vina,“ šeptla Karolína a stiskla Sofiinu ruku. „Varovala jsem ji. Říkala jsem jí, že to není bezpečné. A přesto jsem ji nedokázala ochránit.“
Matěj položil ruku na její rameno. „Tohle není tvoje chyba, Karolíno. Královna si ji vybrala. Ale musíme najít způsob, jak ji zachránit.“
Karolína se podívala na Matěje, její oči byly plné slz. „A co když to nejde? Co když ji nikdy nedostaneme zpátky?“
Matěj zavrtěl hlavou. „Musíme to zkusit. Necháme ji takhle?“
Karolína se zhluboka nadechla. „Ne. Nenechám ji takhle. Přísahám, že ji dostanu zpět. A Královnu prázdnoty zastavím. I kdyby mě to mělo zničit.“
Odnesli Sofii zpět do vesnice, kde ji předali její rodině. Karolína sledovala, jak matka objímá Sofiino bezvládné tělo a volá její jméno, ale Sofie nijak nereaguje. Byla tam fyzicky, ale uvnitř nebylo nic. Karolína věděla, že tohle nemůže být konec.
Když se vrátila domů, otevřela deník a začala listovat, hledajíc jakoukoliv stopu, jak duši vrátit. Stránky jako by na ni křičely o vině a o tom, že kdokoliv se zaplete s Královnou, riskuje vše. Ale mezi chaotickými poznámkami Kláry Novotné našla jeden náznak:
„Odebraná duše není ztracena navždy. Je uvězněna v prázdnotě. Ale přístup k ní znamená čelit samotné Královně.“
Karolína zavřela deník a podívala se na Matěje. „Vím, co musíme udělat.“
„A co to je?“ zeptal se opatrně.
„Musíme se dostat do jejího světa,“ odpověděla Karolína. „Musíme do prázdnoty.“
10. Kapitola: Temná pravda
Slunce pomalu zapadalo za obzor a házelo na stěny Karolínina pokoje dlouhé, oranžové stíny. Deník ležel otevřený na stole, jeho stránky ztrácely na stáří svou pevnost, ale text na nich byl stále stejně intenzivní. Karolína si nevšímala ani ubíhajícího času, ani hladu. Od chvíle, kdy Sofie zůstala jen prázdnou schránkou, se její mysl neustále upínala na jediné – Královna prázdnoty musí být zastavena.
Té noci se rozhodla položit babičce otázky, které ji už dlouho pronásledovaly. Deník totiž nebyl ukryt náhodou, a přestože se o něm babička nikdy nezmínila, Karolína věděla, že musí znát pravdu. Když babička ve svém křesle dřepla unaveně u televize, Karolína si sedla naproti ní.
„Babi, můžu se tě na něco zeptat?“ začala opatrně.
Babička vzhlédla od pletení a usmála se. „Samozřejmě, drahoušku. Co máš na srdci?“
Karolína chvíli váhala, ale pak položila na stůl deník. Babička ho uviděla a její výraz se okamžitě změnil. Její úsměv zmizel, jako by jí někdo vyrazil dech, a její ruce se zachvěly.
„Kde… kde jsi to našla?“ zašeptala.
„Na půdě. Bylo to ukryté pod hromadou starých věcí. Proč jsi mi o něm nikdy neřekla?“
Babička se odvrátila a na chvíli mlčela. „Ten deník měl zůstat skrytý. Nikdy jsi ho neměla najít.“
„Proč?“ Karolína cítila, jak se jí zrychluje dech. „Babi, co přede mnou skrýváš? Co to má společného s naší rodinou?“
Babička vzdychla a unaveně se opřela do křesla. „Ten deník patřil Kláře Novotné. Byla to naše praprababička. Její příběh… to není něco, o čem by se mělo mluvit.“
Karolína se naklonila blíž. „Ale já už vím, že to není jen příběh. Královna prázdnoty není pohádka. Je skutečná.“
Babička na ni upřela oči plné strachu. „Ano. Je skutečná. A naše rodina nese její kletbu.“
Babička začala vyprávět příběh, který se Karolíně zdál jako z noční můry. Klára Novotná byla obyčejná mladá žena, která žila ve stejné vesnici, kde teď bydlely. Byla krásná a inteligentní, ale její krása a chytrost vyvolávaly žárlivost a nenávist. Když mor zasáhl vesnici, lidé hledali viníka a obvinili Kláru, že přinesla zkázu. Donutili ji provést rituál, který měl mor zastavit, ale místo toho otevřel dveře mezi světy. Klára se proměnila v něco, co ani smrt nezastavila.
„Ten rituál spojil Kláru s prázdnotou,“ pokračovala babička. „Stala se něčím, co už nebylo lidské. A její touha po pomstě ji přiměla lovit duše všech, kdo s ní byli spjati.“
Karolína se opřela o stůl. „A my jsme její potomci.“
Babička přikývla. „Proto ten deník musel být ukrytý. Pokud by ho někdo našel a začal číst, znovu by přivolal její pozornost.“
„Ale proč mi nikdo nic neřekl? Proč jste mě nevarovali?“ Karolína cítila hněv i zoufalství.
„Mysleli jsme, že když nebudeme o deníku mluvit, nic se nestane. Ale teď je příliš pozdě.“
Té noci, když Karolína ulehla do postele, cítila, že Královna je blíž než kdy předtím. Její myšlenky byly zamlžené, jako by jí někdo šeptal přímo do ucha.
„Nemůžeš mě zastavit,“ ozval se hlas v její hlavě. „Patříš ke mně, Karolíno. Tvoje krev, tvoje duše. Všechno směřuje ke mně.“
Karolína se prudce posadila. „Ne! Nikdy ti nepatřím!“ vykřikla do temného pokoje.
Ale odpovědí jí byl jen tichý smích. „Už jsi moje, maličká. Tvoje mysl, tvoje sny, tvoje vůle. Všechno slábne. Až zhasne tvé světlo, přijdu si pro tebe.“
Karolína si zakryla uši, ale hlas nezmizel. Věděla, že bojuje s něčím mnohem silnějším, než kdy očekávala. Pravda o její rodině jí přinesla tíhu, kterou nedokázala unést, ale zároveň ji naplnila odhodláním.
„Nedovolím ti mě zlomit,“ zašeptala do temnoty. „Najdu způsob, jak tě zničit.“
A ve stínech pokoje se znovu ozval tichý, chladný smích, jako by Královna věděla, že čas je na její straně.
11. Kapitola: Poslední boj
Měsíc visel vysoko na noční obloze, osvěcoval les stříbřitým světlem, ale jeho záře nestačila zahnat temnotu, která se zdála být všudypřítomná. Karolína a Matěj stáli na okraji mýtiny, kde se vše před staletími odehrálo – místo, kde byla Klára Novotná přivázána ke kůlu, kde se temnota zrodila a kde měla být nyní ukončena.
„Jsi si jistá, že je to tady?“ zašeptal Matěj, jeho hlas zněl nejistě, ale odhodlaně.
Karolína přikývla a položila na zem brašnu, ve které měla vše, co potřebovali k rituálu. „Havelka to zmínil ve svých poznámkách. Tohle je střed všeho. Pokud ji tady nezastavíme, už to nikdy nepůjde.“
Matěj se otřel rukávem o čelo, přestože byla noc chladná. „Tak co máme dělat?“
Karolína rozložila starý pergamen s přesnými instrukcemi. Kruh, svíčky, sůl, krev – vše muselo být dokonale provedeno. Věděla, že jakákoliv chyba by mohla znamenat konec.
Když kruh vytvořili a zapálili svíčky, vzduch kolem nich se změnil. Les utichl, dokonce i vítr ustal. Bylo to, jako by všechno kolem zadržovalo dech, očekávajíc, co přijde.
Karolína se postavila doprostřed kruhu a vytáhla z kapsy malý přívěsek, který kdysi patřil Kláře Novotné. Byl to jediný předmět, který ji spojoval s minulostí a který mohl pomoci prolomit kletbu.
„Začnu číst,“ řekla Karolína a její hlas se třásl, ale pohled měla pevný. „Ty musíš dávat pozor, aby svíčky nevyhasly.“
Matěj přikývl a pevně svíral balíček s dalším vybavením.
Karolína začala recitovat starodávná slova z pergamenu. Její hlas byl tichý, ale s každým dalším veršem sílil, až rezonoval celou mýtinou. Když dočetla první část, země pod nimi se zachvěla. Svíčky zablikaly a z temnoty na okraji mýtiny se začal formovat stín.
Královna prázdnoty.
Její postava byla vysoká, plášť za ní vlál, a z prázdných očí vyzařovala hrozivá síla. Její hlas, hluboký a dutý, zněl jako ozvěna věků. „Opravdu sis myslela, že mě můžeš zastavit, Karolíno? Tvoje krev je mou cestou. Jsi moje.“
Karolína ztuhla, ale pokračovala v recitaci. Královna udělala krok blíž, a každým krokem se svět kolem zdál temnější, těžší. Svíčky začaly pomalu pohasínat.
„Matěji, svíčky!“ vykřikla Karolína.
Matěj se vrhl ke svíčkám a snažil se je znovu zapálit, ale Královna se k němu otočila. Stačil jediný její pohled a Matěj ztuhl na místě, jako by ho sevřely neviditelné ruce.
„Nemůžeš vyhrát,“ zašeptala Královna a upřela prázdné oči na Karolínu. „Tvůj osud byl určen dávno před tvým narozením.“
Karolína se zhluboka nadechla. „Možná. Ale já mám něco, co ty nemáš.“
Královna naklonila hlavu na stranu. „A co to je?“
„Vzpomínku.“ Karolína sevřela přívěsek pevně v ruce a zavřela oči. Soustředila se na obraz Kláry Novotné, na její bolest, strach a naději, že jednou přijde někdo, kdo její kletbu zlomí.
V tu chvíli pocítila něco zvláštního – vnitřní sílu, která nepocházela z ní samotné, ale z jejího spojení s Klárou. Přívěsek začal zářit a vyzařoval teplé světlo, které prorazilo temnotu mýtiny.
Královna zakolísala a zakřičela, její hlas byl směsí hněvu a bolesti. „Ne! To není možné!“
Karolína otevřela oči a pokračovala v recitaci posledních slov rituálu. „Světlo zavírá prázdnotu. Duše se vrací tam, kam patří. Konec tvé moci přichází!“
Královna se pokusila přiblížit, ale světlo ji zastavilo. Její postava se začala rozpadat, jako by ji světlo spalovalo.
„Tohle není konec!“ zaječela. „Já jsem věčná!“
S posledním slovem rituálu Královna zmizela. Temnota se rozplynula a les znovu zaplnil zvuk větru a zpěvu nočních ptáků.
Karolína klesla na kolena, její dech byl přerývaný, ale oči zářily vítězstvím. Matěj se k ní rozběhl a chytil ji za ramena. „Udělala jsi to. Skončila.“
Karolína zavrtěla hlavou. „Nevím, jestli je to opravdu konec. Ale aspoň teď… máme šanci.“
V rukou stále svírala přívěsek, který teď vypadal jako obyčejný kus kovu. Ale ona věděla, že to byla Klářina síla a její odhodlání, které jí umožnilo zvítězit.
„Dlužíme jí poděkování,“ zašeptala.
Matěj ji objal. „A já dlužím tobě. Bez tebe bychom to nezvládli.“
Karolína se usmála, ale v očích měla stále stín nejistoty. Možná tohle byla jen první bitva. A možná Královna prázdnoty skutečně někde čekala na svou příležitost vrátit se. Ale teď… aspoň na chvíli… byli volní.
12. Kapitola: Prázdnota mizí
Východ slunce rozléval nad lesem měkké, zlatavé světlo, které pronikalo mezi stromy a pomalu zahánělo stíny. Mýtina, kde Karolína a Matěj strávili noc, nyní působila téměř obyčejně – jen stopy křídy na zemi a ohořelé svíčky naznačovaly, že se zde odehrál boj mezi světlem a temnotou. Vzduch byl klidný, ale v Karolínině mysli panoval chaos.
Držela v rukou deník Kláry Novotné. Jeho stránky byly nyní prázdné, jako by veškerý jejich obsah zmizel s Královnou. Karolína věděla, co musí udělat, ale její prsty se zdráhaly. Deník byl klíčem ke všemu, co se stalo, i k tomu, co mohlo přijít. A přesto byl také příčinou tolika bolesti.
„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ zeptal se Matěj, který stál vedle ní. Jeho hlas byl jemný, ale unavený. Na tváři měl stále stopy strachu, ale jeho pohled byl plný důvěry.
Karolína přikývla. „Musíme to skončit. Pokud ho necháme existovat, někdo ho znovu najde. A co když… co když se prázdnota znovu otevře?“
Na kraji lesa připravili malou hranici. Karolína položila deník na hromádku suchých větví a zapálila je. Plameny se nejprve zachvěly, pak se rozhořely, až začaly olizovat stránky knihy. Karolína sledovala, jak oheň postupně pohlcoval každé slovo, každou kresbu, dokud z deníku nezbylo nic než popel.
Když oheň dohořel, v lesích zavládlo ticho, jaké Karolína nikdy předtím nezažila. Bylo to jiné než předtím – jako by z prázdnoty zmizela poslední ozvěna.
Cestou zpět do vesnice Karolína a Matěj navštívili Sofii. Ležela ve své posteli, obklopená rodinou, která s ní trávila každou minutu. Sofiiny oči byly otevřené, už to však nebyl ten prázdný, mrtvý pohled, který Karolína viděla naposledy. Teď v nich byla jiskra – slabá, ale skutečná.
„Karolíno,“ zašeptala Sofie, když je uviděla. Její hlas byl slabý, ale známý.
Karolína si sedla k její posteli a vzala ji za ruku. „Sofie… Jsi zpátky.“
Sofie přikývla, ale v jejích očích se zračilo něco nového, něco temného. „Byla jsem tam, Karolíno. V prázdnotě. Viděla jsem ji. Viděla jsem, co chtěla udělat.“
„Je pryč,“ odpověděla Karolína pevně. „Královna už nemá žádnou moc. Jsi v bezpečí.“
Sofie se na okamžik usmála, ale její pohled znovu potemněl. „Ale já cítím, že něco zůstalo. Část toho místa… je pořád ve mně.“
Karolína pevněji sevřela Sofiinu ruku. „To zvládneme. Společně.“
Když se večer vrátila domů, Karolína seděla na posteli a dívala se na oblohu. Po dlouhé době necítila strach. A přesto, hluboko uvnitř, cítila něco jiného – tiché, nepatrné šimrání na okraji svého vědomí, jako ozvěnu hlasu, který kdysi slyšela.
„Je to opravdu konec?“ zašeptala do prázdna, které jí odpovědělo jen tichem.
V koutě místnosti bliklo světlo lampy, ale tentokrát si Karolína nebyla jistá, jestli to byla jen závada nebo něco víc. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a rozhodla se, že pokud prázdnota ještě někdy otevře své dveře, bude připravena.
Ať už byl příběh Královny prázdnoty u konce, nebo ne, Karolína věděla jediné – život, který jí patřil, znovu získala. A s ním i sílu bojovat s jakoukoliv temnotou, která by se jí ještě postavila do cesty.
