Kapitola 1 – Dědictví po matce noci
Déšť bubnoval na šindelovou střechu jako neklidné prsty. Starý dům stál na konci zarostlé cesty, tak odříznutý od okolního světa, že i mobilní signál se sem odvážil jen občas a s výčitkou. Klára se zadívala na oprýskanou ceduli s číslem popisným. Písmo bylo vybledlé, téměř nečitelné. Přesto si pamatovala každý detail – vrzající schody, pichlavé růže pod oknem i zvláštní chlad, který tu panoval i uprostřed léta.
Zavřela dveře auta a zapřela se do vrat. Zazpívaly svým známým vrznutím. Práh překročila s těžkým srdcem. Dům, který býval plný vůně pečených jablek a babiččina hlasu, teď voněl zatuchlinou a prázdnotou. Všechno bylo na svém místě, a přesto nic nebylo jako dřív.
„Tak jsme tu zas,“ zašeptala do ticha, kde odpovědí byl jen tikot hodin a slabé skřípění dřevěného trámoví.
Celý den strávila mezi krabicemi, skříní a šuplíky. Babička sbírala všechno – noviny, staré noty, i zrezivělé klíče bez zámku. Kláru unavovalo vzpomínat, a přesto ji každá věc bodala jako trn. Místnost po místnosti procházela tichým smířením s minulostí, dokud neotevřela starý prádelník.
Na dně, pod složenými ubrusy, našla šperkovnici. Dřevěnou, tmavou, s mosaznou záklopkou, kterou musela páčit nožem. Uvnitř byly brože, skleněné korálky, staré knoflíky. A pak — šuplíček, který na první pohled neexistoval. Přejela po dně prstem a zachytila se za jemnou drážku.
Když ho vytáhla, ozvalo se slabé cvaknutí. A v něm — náhrdelník.
Stříbrný, těžký, s podivnými ornamenty. Přívěšek ve tvaru kruhu obklopoval tmavě fialový kámen, který se na světle zdál téměř černý. Byl ledový na dotek.
Pod ním byl složený kus papíru, ručně psaný, s roztřeseným písmem.
„Kláro, pokud tohle čteš, znamená to, že jsi jediná, komu mohu důvěřovat. Nikdy ho nenos v noci.
B.“
Klára si povzdechla. „No jasně, babiččiny tajemné vzkazy. Klasika.“
Zaváhala jen chvíli. Pak si náhrdelník připnula kolem krku. Seděl přesně na klíční kosti, chladil a jakoby jemně pulzoval.
Večer seděla v kuchyni, popíjela zbytek staré kávy a psala sestře.
Tereza odepsala jedním suchým řádkem: „To jsi musela přijet až po pohřbu? Celou dobu jsem tu všechno řešila sama.“
Klára zprávu nechala bez odpovědi. Ztrácela chuť se hádat. Nechápala, proč je Tereza vždycky tak kousavá. Copak nevidí, že ani jí to není snadné?
Venku se setmělo. Dům ztichl jako tělo po posledním dechu. Klára si natáhla svetr, ale nepomohlo to — cítila chlad, který nepocházel z podlahy. Zhasla světla a odešla do ložnice. Když lehla, náhrdelník jí zůstal na krku. Nechtělo se jí vstávat, aby ho sundala.
„Prostě hloupá pověra,“ zamumlala a zavřela oči.
Ve tmě se kdesi vzadu v její mysli rozžehlo slabé světélko. Vzpomínka? Sen? Nebo snad něco staršího než ona sama?
Zašeptal hlas, tiše a zřetelně:
„Vrátila ses, krev má. Konečně.“
A v koutě místnosti se cosi pohnulo.
Kapitola 2 – První sny
Klára se probudila se srdcem bušícím jako o závod. Ložnice byla temná, vzduch těžký a zpocený. Cosi se vznášelo ve stínech, jako by stěny samy šeptaly. Posadila se na postel a lapala po dechu. Byl to jen sen. Ale ne takový, na jaké byla zvyklá. Nešlo ho jen setřást.
Viděla v něm ruce – staré, zvrásněné, zčernalé – držící náhrdelník. Ten samý, který teď chladil její krk. V očích ženy, která stála v kruhu hořících svící, nebylo nic lidského. Jen tma a touha. Šeptala slova, kterým nerozuměla, a přesto je cítila, jako by se jí vrývala pod kůži. Slabiky tepaly v hlavě: Ez–dereth… mori… na’run.
Když se ráno pokusila náhrdelník sundat, přezka se ani nepohnula. Prsty sklouzly po kovu, jako by tam žádná nebyla. Kůže pod ním byla podrážděná, zarudlá. To je absurdní, pomyslela si a zaklela. Znovu a znovu se snažila zapínání najít, rozevřít, vyrvat – marně. Jako by se s ní náhrdelník srostl.
Dny se začaly rozmazávat. Čas ztrácel kontury. Klára se přistihla, že přes den zírá do zdi a neví, kolik hodin uplynulo. Hlas Terezy v telefonu ji dráždil, zvuky přírody za oknem ji znervózňovaly. Káva chutnala kovově, jídlo bylo bez chuti. A noc co noc… noční můry.
Někdy stála uprostřed lesa, všude kolem hořely pochodně a někdo jí říkal, že „už je čas“. Jindy seděla u kamenného oltáře, ruce špinavé od krve, a dav v kápích skandoval její jméno. Ale nebylo to Klára. Bylo to Runa.
Začala hledat odpovědi. Místní knihovna byla malá, ale prachem prostoupené složky měly v sobě víc života, než čekala. V oddělení místních pověstí narazila na zažloutlý sešit s titulem „Procesy čarodějnic v okrese R.“ a prstem přejela jméno: Runa z Dolní Loučky.
„Odsouzena roku 1673 za černou magii, modlářství a vraždu novorozeněte. Před smrtí vyřkla kletbu na celý rod soudce i na půdu, po které kráčela. Poprava vykonána veřejně – oheň třikrát zhasl. V těle údajně nalezen kámen, který nešlo roztlouci.“
Na okraji stránky bylo dopisované jinou rukou: „Přívěšek uložen. 1884 ztracen.“
„Tohle už je moc,“ zamumlala Klára a zvedla hlavu. Naproti v čítárně seděl muž, který ji až dosud pozoroval. Starší, prošedivělý, s klidným pohledem a lehkým úsměvem.
„Pardon, nechci rušit, ale… hledáte něco konkrétního?“ zeptal se zdvořile.
Klára chvíli váhala. Nechtěla vypadat jako blázen. Ale pak si uvědomila, že v tom už vlastně je. A že potřebuje pomoc.
„Znáte jméno… Runa?“ zeptala se tiše.
Muž přikývl, jako by to čekal. Sáhl do aktovky a vytáhl tenkou brožuru s černobílou obálkou.
„Jsem doktor Řehák. Zabývám se lokální historií. A hlavně tím, co zůstalo pod povrchem.“
Podal jí brožuru. Na titulní straně byl nakreslený náhrdelník. Úplně stejný jako ten, co měla na krku.
Doma se téhož večera podívala do zrcadla. Kruh s fialovým kamenem se téměř leskl vlastním světlem. Šeptavý hlas v její hlavě byl znovu slyšet, tentokrát jasněji.
„Nech mě mluvit. Vzpomínej.“
Klára si sáhla na přívěsek. A za víčky znovu zahlédla ženu s plameny v očích a popel na rtech.
Runu.
Kapitola 3 – Oči ve stínech
Zrcadlo v chodbě ukazovalo něco, co nebyla Klára. Úsměv, který jí ztuhl na rtech, byl příliš úzký, příliš… cizí. Oči působily tmavší než obvykle, jako by se do nich vkradl stín. A když na sebe zamrkala, měla na vteřinu dojem, že ten odraz mrkl jinak. O zlomek sekundy dřív.
Zasmála se nahlas. Krátce. Prudce. Skoro výsměšně.
„Jsem jen unavená,“ řekla si. Ale hlas v jejích ústech zněl hruběji, nižším tónem, než byla zvyklá.
Začalo to nenápadně. Rozlité mléko, které si nepamatovala, že by otevřela. Klíče nalezené v mrazáku. Mobil s polovinou napsané zprávy, kterou nepoznávala.
A pak… přišla první výpadková noc.
Vzbudila se v obýváku, bosá, s bahnem na lýtkách a škrábanci na dlaních. Okna byla pootevřená, vítr si pohrával se záclonou jako s přízračným závojem. Před domem byly v hlíně otisky chodidel – její velikosti, ale rozmístěné chaoticky, jako by tančila. Nebo bojovala.
Zavolala Dr. Řehákovi. Jeho hlas zněl, jako by čekal, že se ozve.
„Našli jsme ten záznam. Náhrdelník byl součástí soukromé sbírky, než zmizel. Poslední zmínka je z roku 1956, muzeum v Brně. Měl být zabezpečen. Ale pak přišel požár. Sběratel zemřel na infarkt, jeho žena spáchala sebevraždu. A pak stopa končí.“
„Víš, co tím chci říct, Kláro? Ten náhrdelník… on se vrací. Po generacích. A pokaždé za sebou nechává stín.“
V obchodě na návsi ji oslovila postarší žena v šátku. Drobné tělo, ruce jako pergamen, oči bystré jako břitva.
„Vy jste ta z toho domu. Po starý Bertě.“
Klára přikývla. Žena se zamračila, ztišila hlas:
„Ten dům měl zůstat zavřenej. Zavřenej, rozumíte? Já tam dělala kdysi jako děvče. Je tam něco, co… co nespí. Ne už.“
„Co tím myslíte?“ zeptala se Klára.
„To zlo. To, co se vrátilo s váma. Cítím to. A nejsem sama.“
Jmenovala se paní Doudová. Dřív uklízela u Bertiny matky. Klára ji slyšela zmínit jméno Runa a okamžitě zpozorněla. Doudová sice nevěděla nic přesného, ale vyprávěla o bílém kouři, co se valil z komína i v létě, o zvuku pískání, který prý slyšela, když šla kolem po setmění.
„Říkalo se, že Bertina babka nebyla jen porodní bába. Že uměla i… jiný věci. A to se dědí, víte? Krev nezapomíná.“
Týden po tom, co se noční můry začaly přelévat do dne, dorazila Tereza.
„Nevěděla jsem, že se dá během pár dnů takhle změnit,“ řekla bez pozdravu, jakmile vešla do kuchyně.
Klára seděla u stolu, ruce omotané kolem hrnku s čajem, oči zarudlé, kruhy pod nimi fialové jako hematomy.
„Nezvala jsem tě,“ řekla Klára.
„To je zřejmé. Ale myslíš, že mě to zastaví?“
Klára vstala prudce, židle spadla pozadu.
„Nemáš právo se sem cpát. Nevíš nic o tom, co se tu děje!“
Tereza se nezalekla. „Vím jen, že tě poslední dobou nepoznávám. A bojím se o tebe.“
„Bojíš se? Bojíš se, že už mě nemůžeš ovládat jako dřív?“ Klářin hlas přešel do chrapotu.
Oči jí ztmavly, v koutcích rtů se jí stáhl úsměv, který Tereze připomněl někdejší babičku… ale ne v tom dobrém smyslu. V tom, co byl jako škrábanec v paměti.
Tereza udělala krok blíž. Klára zdvihla ruku, jakoby ji chtěla udeřit.
Ale zastavila se. Ruka se jí zachvěla. Prsty se rozklepaly. Jakoby se probudila z tranzu.
Ticho. Těžké. Napjaté. Zadržovaný dech.
„Promiň…“ zašeptala Klára.
Tereza na ni jen zírala. A poprvé za dlouhé roky opravdu nevěděla, co říct.
Toho večera se Klára znovu dívala do zrcadla. Už se nesnažila pochopit, kdo je ta žena naproti ní.
Za ní stál stín. Měl oči. A sledovaly ji.
Kapitola 4 – Stará krev
„Důležité je nevzpírat se. Jen vnímat,“ řekl doktor Řehák klidně a položil Kláře dlaň na čelo. Jeho prsty byly chladné a pevné. Klára ležela na tvrdém koženém lehátku v jeho pracovně, osvětlené jen jednou lampou. Vůně kadidla a vosku naplňovala vzduch, jako by hořela samotná minulost.
Zavřela oči. Náhrdelník na jejím krku tepavě chladil, jako by pod kůží proudila jiná krev. Starší. Cizí. A přece její.
Nejdřív bylo ticho. Pak křik. Dav. Kamenné hradby. A oheň.
Klára stála na dřevěném lešení, ruce spoutané, sukně roztrhaná. Ale nebyla to Klára. Byla jiná – vyšší, kostnatější, s divokýma očima. Věděla, že se jmenuje Runa. A že tohle je její konec.
Pod nohama praskalo dřevo, kolem zuřili muži se svícemi, děti plakaly, ženy si plivaly pod nohy. „Čarodějnice!“, znělo z úst, zatímco Runa mlčela. Věděla, že nemá smysl se hájit. Ne dnes. Ne tady.
Pevně svírala v dlani náhrdelník. Byl ještě teplý – nabitý silou, kterou ukradla noci, hvězdám a krvi.
Zamumlala slova, která se vryla do vzduchu jako hřebíky:
„Mori et posteri mei, vincula fracta erunt. Sanguis vocabit.“
(„Smrt a potomci moji, pouta budou zlomena. Krev zavolá.“)
Sklonila se, skrytá pláštěm kata, a pod okovanou deskou, na níž stála, rychle ukryla přívěsek do štěrbiny mezi trámy.
Plameny polkly první zástupce jejího jména. Ale náhrdelník přežil.
Klára zalapala po dechu. Náhle byla zpět na lehátku, zpocená, se zrychleným dechem. Celé tělo se jí třáslo.
Řehák seděl naproti ní, ve tváři poprvé známky obav. Mlčel. Pak se zeptal:
„Věděla jste… co říkáte?“
Klára přikývla. „Byla jsem tam. Cítila jsem její vztek. Její bolest. A to, co ukryla. Schválně. Aby to jednou někdo našel.“
„Někdo… z její krve,“ dokončil Řehák tiše.
Ten večer seděli naproti sobě, mezi nimi otevřená kniha o runových symbolech a rukopisných fragmentech z období čarodějnických procesů. Klára ukazovala prstem na značku, která se jí zjevila ve snu – šesticípý kruh se třemi kapkami uvnitř.
Řehák listoval starým spisem.
„Zde. Označení krevního pouta. Prý umožňuje přenos vědomí, vzpomínek… dokonce části duše. Někteří věřili, že tak může čarodějnice přežít vlastní smrt. Ne tělem – ale vůlí.“
„A vy věříte, že se mi snaží… vrátit?“ zeptala se Klára.
Řehák neodpověděl hned. Podíval se na ni dlouze. V očích měl únavu člověka, který zpochybnil všechno, čemu kdy věřil.
„Nejspíš už se to stalo,“ řekl nakonec.
Ten večer Klára nemohla spát. Stála před zrcadlem, prsty přejížděla po náhrdelníku, který odmítal odejít. V jeho lesku se něco mihlo. Záblesk očí? Vlastních? Runiných?
„Proč já?“ zašeptala do tmy. Ale odpověď už znala.
Protože byla klíčem. Krví. Pokračováním.
A uvnitř ní už nešlo přesně rozlišit, kde končí Klára a kde začíná něco staršího.
Řehák ve své pracovně zapálil svíci. Ve staré knize zatrhl místo a podtrhl větu:
„Pokud hostitel přestane odolávat, fragment se může zcela rozpustit v těle novém. Převzetí bývá nevratné.“
Zvedl hlavu a zamyšleně se díval z okna do tmy.
Zůstala ještě její vůle, nebo už mluví s Runou?
A hlavně…
Může ji ještě zachránit, aniž by zničil vše, co z Kláry zbylo?
Kapitola 5 – Obřad
Noc už nebyla temná. Byla hluboká. A v té hloubce něco čekalo. Něco, co dýchalo jinak než svět, co se rodilo z ticha mezi tiky hodin, z prasklin ve zdech a ze slov, která nikdo nikdy neměl říct nahlas.
Klára seděla v kruhu svící. Pokoj byl cítit bylinami a starou krví. Na podlaze nakreslila znaky, které nepocházely z žádného lidského jazyka – a přesto věděla, jak je vést, jak je namočit do soli a sazí. Mluvila tiše, rytmicky, se zavřenýma očima. Jazyk, který jí plynul ze rtů, neznala. Ale její jazyk si ho pamatoval.
„Mori. Talam. Ezur…“
„Brána se otevře, popel bude dýchat.“
Dům se měnil. Nábytek tmavl, květiny na parapetu uhnily. Zrcadla praskala – ale vždy jen tehdy, když se do nich Klára podívala. Psi v okolí začali štěkat každou noc ve stejnou chvíli: tři minuty po třetí hodině. Pak utichli. Navždy.
Tereza zmizela tři dny poté, co se vrátila do města. Neodpověděla na zprávy, telefon zůstal na nočním stolku v jejím bytě. Policie se zatím nezapojila. Ale Klára věděla.
Měla vizi. Viděla sebe, jak stojí nad kamenným oltářem uprostřed lesa. Tereza ležela na mramoru, ruce roztažené, oči dokořán. Klára – nebo to, co mluvilo jejím hlasem – držela nad sestrou dýku.
A Runin hlas v její hlavě řekl jen:
„Sestra za sestru. Rovnováha musí být naplněna.“
Doktor Řehák seděl ve své pracovně, tvář v dlaních, stohy starých spisů rozházené kolem. Svíce skomíraly. Měl pocit, že i světlo se bojí.
V dopise z roku 1903, nalezeném v archivu, stálo:
„Nositelka náhrdelníku se může stát vchodem, pokud vůle selže. Brána prachu otevře zemi i krev. Je třeba obřad uzavření. Jen krev vědoucí může pouto zlomit. Jinak popel pohltí vše.“
Řehák věděl, co to znamená. Obřad bude vyžadovat odvahu. A možná i smrt.
Ale v hlavě mu stále zněl Klářin smích. Hlas, který kdysi patřil ženě, kterou chtěl chránit. Dnes už nepatřil nikomu. Jen ní.
Na kraji lesa, v místě, kam se kdysi báli chodit i houbaři, vyrostla kružnice z kamenů. Ne podle lidí. Podle něčeho staršího. Klára tam kráčela bosá, s očima jako dvě prázdné studny. Věděla, že tam začalo vše. A že tam vše skončí.
Nebe potemnělo, ptáci padali z výšek jako přetržené provázky. Voda ve studních hořkla. A v noci začali lidé vidět věci, které by neměli.
Dívku s šedýma očima, jak stojí u jejich postelí. Muže s rohy místo vlasů. Dveře, které vedly jinam než do chodby.
Řehák si připravil rituál. Našel svitek, který by měl uzavřít Bránu prachu. Ale vyžadovalo to být na místě. Ve chvíli otevření. A obětovat něco, co miluje.
Podíval se na fotografii Kláry z doby, kdy se smála. Skutečně. Ne jako teď – s Runiným stínem v koutcích rtů.
„Možná už je pozdě,“ zamumlal. Ale pak zvedl plášť, vzal nůž, knihy, prach z křížku u popraviště a vyrazil.
Klára stála u kamene, rty se jí pohybovaly, ale ne vydávaly žádný zvuk. Náhrdelník na krku se rozžhavil. Země se chvěla. Brána se otevírala. A stará krev volala domů.
Kapitola 6 – Stříbrný stín
Starý kostel stál uprostřed pole jako zapomenutý zub v dásni světa. Vše kolem bylo ztichlé. Vítr ustal, ptáci zmizeli. Jen země s každým krokem duněla, jako by věděla, že se něco blíží. Něco, co tu už jednou bylo. A mělo se vrátit.
Klára kráčela po kamenné dlažbě, ruce volně podél těla, oči temné jako studně v bezměsíčné noci. Šaty měla roztrhané, vlasy slepené potem a popelem. Na čele znak, který nikdy neviděla – ale Runina paměť věděla, co znamená.
Krypta se otevřela pod oltářem. Schody do temnoty, do hlubin, kde stíny nebyly odrazem, ale vědomím. Tam na ni čekal kruh z prastarých kamenů, rituální ohniště, a v jeho středu – Brána prachu.
Řehák dorazil pozdě. Nebo si to alespoň myslel.
Svítilna v ruce slabě osvětlovala stěny chodby pod kostelem, pokryté nápisy ve ztraceném jazyce. V jedné ruce svíral dýku z černého železa, v druhé amulet proti posedlosti, který mu kdysi věnovala jeho matka. Ale sám nevěřil, že něco z toho bude stačit.
Pak ji uviděl.
Stála u kruhu, dlaně natažené, hlava zakloněná. Z jejího hrdla vycházely tóny, které nebyly hlasem. Byly silou. Příkazem.
A v ohništi se zvedal vítr. Ne vítr světa – ale vítr z jiného místa. Místo, kde popel byl prachem těl a čas jen kruhem hoření.
„Kláro!“ zakřičel.
Nic.
„Kláro, tohle nejsi ty!“
Otočila se. Jen na okamžik. Oči prázdné, černé. Ale v koutku úst záchvěv. Pochybnost?
A právě v té chvíli jí něco spadlo k nohám.
Dětská kresba.
Malý list papíru, umazaný, zmačkaný, ale poznatelný – kresba její neteře. Klára a Tereza na louce. Usmívají se. Drží se za ruce. A nad nimi slunce.
Klára se zachvěla. Na zlomek vteřiny jí tělem projelo cosi starého a zároveň čistého.
Vzpomínka.
Tereza jako dítě, s červenou mašlí ve vlasech, jak jí šeptá: „Neboj se tmy, Klárko, vždycky tě najdu.“
Runin hlas se v hlavě rozeřval. „Slabost! Iluze! Oběť přinese život, brána čeká!“
Klára zavrávorala. Oheň kolem ní kolísal.
„Ne,“ zašeptala. „Ne oběť. Ne její. Ne moje.“
Ruce jí samy vystoupily k náhrdelníku. Ten pálil. Vztekal se. Tlačil se do její kůže, jako by měl vlastní vůli.
„Tohle je konec,“ zašeptala Klára.
Zatáhla.
S trhnutím – ostrým, bolestivým – řetízek povolil.
Kámen uprostřed pukl. A s tím puknutím se otevřelo cosi většího než Brána.
Runin výkřik se ozval v samotném kameni. Vzduch se zkroutil. Světlo zhaslo. A pak —
Ticho.
Ne smrtelné. Ale závěrečné. Jako když padne opona.
Klára ležela na studené zemi. Dýchala. Náhrdelník byl rozbitý, jeho části se rozpadaly na prach.
Řehák stál nad ní, oči plné slz. „Kláro…?“
Pomalu otevřela oči. Ještě zůstávaly tmavé, ale jen v hloubce. V zornici už nebyla ona. Byla znovu sama sebou.
„Odešla,“ zašeptala. „Je pryč.“
Řehák přikývl. A pak se stalo něco, co nečekal.
Kámen, rozbitý v prach, zmizel. Rozptýlil se v chladném vzduchu, jako by nikdy nebyl. Brána se zavřela. A zůstala jen kostelní krypta – opuštěná, tichá.
Později, když Klára vyšla ven, první, co ucítila, byl vítr. Obyčejný, letní vítr. A z nebe jí na tvář spadla kapka deště.
Zvedla z hlíny dětskou kresbu. Otřela ji. A usmála se.
Ještě jí chvěly ruce. Ještě doznívaly stíny. Ale ona stála.
A stála proti nim.
Kapitola 7 – Popel a ticho
Klára stála na prahu domu, který kdysi patřil její babičce. Poslední krabice byla už naložená v autě, okna zůstala otevřená, závěsy se lehce pohupovaly v ranním větru. Vzduch voněl po vlhké zemi a dřevě, v němž se za ta léta usadily vzpomínky. I ty, které se nechtějí připomínat.
Přešla prsty po rámu dveří. Na chvíli zavřela oči. A slyšela to znovu. Šepot. Jemný, sotva znatelný, jako škrábání suchých větviček po skle. Ale už ji neděsil. Ne tak jako dřív. Byl to jen zbytkový dech něčeho, co už odešlo. Nebo se spíš stáhlo do stínu. Čekalo.
Ve městě si pronajala malý byt s výhledem na park. Tereza jí pomáhala s vybalováním. Mlčely spolu, ale to ticho bylo jiné než dřív – nebylo nepříjemné, jen opatrné. Jako když se dvě ruce po letech znovu učí sevřít se v sesterském gestu.
Jednou večer, když seděly na balkóně s čajem v dlaních, se Tereza zeptala:
„Myslíš, že je to opravdu pryč?“
Klára si promnula krk. Místo, kde kdysi býval náhrdelník, bylo stále citlivé.
„Nevím,“ řekla popravdě. „Ale aspoň už mě to neřídí.“
„A ty?“
„Co já?“
„Neřídí tě to pořád trochu?“
Klára se usmála. Jemně. Smutně.
„Možná. Ale teď už vím, kde končím já… a kde začíná ona.“
Dr. Řehák seděl ve své pracovně, před sebou stoh knih, svitků a rukopisů. Každý z nich obsahoval zmínky o Runě. O krvavé linii. O Bráně prachu. O posedlosti.
Přihodil poslední svazek na hromadu. A pak ji zapálil.
Plameny olizovaly okraje papíru, stará slova mizela v dýmu. Věděl, co dělá. Ne proto, že by přestal věřit. Ale proto, že věřil až příliš.
Když popel zčernal, vstal, odvrátil se a vyšel ze dveří. Neohlédl se.
O pár týdnů později, v ruinách staré sýpky u lesa, narazili dělníci při rekonstrukci na podivný předmět. Mezi prachem, hlínou a kořeny cosi zablikalo. Jeden z nich se sehnul a vytáhl z půdy zrezivělý přívěsek.
Byl puklý. Ale jen na oko.
Jakmile na něj dopadlo slunce, trhl se. Zlomený kámen se znovu spojil. A v tom okamžiku se zvedl vítr.
Nikdo mu nevěnoval pozornost. Byl to přece jen vítr. Nic víc.
Klára ten den spala neklidně. A v polospánku, mezi dechem a snem, uslyšela své jméno. Ale ne tak, jak ho znala.
Z hloubky. Z popela. Z ticha.
Ticho není konec. Ticho je začátek.
