Kapitola 1: Nový začátek
Anna se opřela o okenní rám a hleděla do šedého podzimního dne. Vlhká tráva za domem se leskla, jako by se i ona chtěla podělit o tajemství, která starý dům skrýval. „Není nádherný?“ zeptala se tiše Davida, který právě přenášel poslední krabici do kuchyně.
„Je,“ odpověděl a setřel si pot z čela. „Ale upřímně, už chápu, proč ho prodávali tak levně. Máme tu práce na roky.“
Anna se zasmála a přejela prstem po dřevěném parapetu, kde se začal odlupovat lak. „To je přece kouzlo starých domů, ne? Potřebují péči.“ Obrátila se k němu a přitáhla si Emu, jejich roční dcerku, blíž k sobě. Holčička si s úsměvem hrála s jejími vlasy a bezstarostně si broukala.
Starý dům na kraji vesnice byl přesně tím útočištěm, po kterém Anna toužila. Po letech hektického života v rušném městě snila o klidu, o místě, kde by mohla Ema vyrůstat obklopená přírodou. David zpočátku váhal, ale nakonec podlehl jejímu nadšení a společně se rozhodli dům koupit.
Už při prvním kroku dovnitř si Anna všimla zvláštní energie, která ji obklopila jako neviditelný závoj. Byla to směs zvědavosti a neklidu, jako kdyby se dům sám ptal, kdo narušil jeho dlouhé ticho. Nyní, když krabice pokrývaly podlahu a stěny zdobily staré obrazy původních majitelů, se Anna cítila jako součást něčeho většího. Něčeho, co ještě nedokázala pojmenovat.
David se posadil na schody vedoucí do prvního patra a promnul si unavený obličej. „Možná bychom měli vzít Emu ven, než se setmí. Ta zahrada potřebuje prozkoumat,“ navrhl.
„To zní jako plán,“ odpověděla Anna. Položila Emu do dětského kočárku a společně vyšli na zahradu za domem. Staleté stromy vrhaly dlouhé stíny, a když vítr pohnul jejich větvemi, vypadalo to, jako by se natahovaly po dvojici, která se jim odvážila přiblížit. David prohlížel starou pumpu na vodu a zkusil ji roztočit. Z trubky vytryskla rezavá kapalina, která zanechala na zemi podivné skvrny.
„No, budeme muset zkontrolovat i vodovodní potrubí,“ poznamenal a nervózně se zasmál. Anna zatím sledovala Emu, která natahovala ručky k prázdnému rohu zahrady, jako by tam viděla něco, co ostatní ne.
„Co to máš, Emi?“ zeptala se Anna, ale holčička jen ukázala malým prstem a znovu se rozesmála. Anna se podívala směrem, kam její dcera ukazovala, ale nic tam nebylo. Jen stará kamenná zídka pokrytá mechem. Přesto ji znepokojil zvláštní pocit, který ji najednou přepadl. Jakoby tam někdo stál. „Hloupost,“ zašeptala si pro sebe a rychle se obrátila.
Když se vrátili dovnitř, dům se zdál tichý, možná až příliš. David zapálil krb v obývacím pokoji a teplo začalo prostupovat chladnými stěnami. „Vidíš?“ řekl s úsměvem. „Zvládneme to. Tenhle dům se může stát naším domovem.“
Anna přikývla, ale neklid, který cítila na zahradě, ji neopouštěl. Když ukládala Emu do její nové postýlky, zahlédla koutkem oka něco podivného – na stěně v rohu místnosti se pohnul stín. Rychle se otočila, ale nic tam nebylo. Zavrtěla hlavou a usmála se sama sobě. „Jen jsem unavená,“ zašeptala a zhasla lampičku.
Ve chvíli, kdy zavřela dveře dětského pokoje, měl dům pocit, že zadržuje dech. Jakoby sledoval. Jakoby čekal.
Kapitola 2: Stíny na okraji
První náznaky přišly nenápadně, tak nenápadně, že jim Anna a David zpočátku nepřikládali žádnou váhu. Když se však opakovaly, zneklidňující pocit, který dům vyvolával, začal nabývat konkrétnějších obrysů.
Jednoho večera seděla Anna v obývacím pokoji a prohlížela si staré knihy, které našla na zaprášené polici u krbu. David byl ve sklepě a pokoušel se opravit starý kotel. Z podlahy za Annou se ozvalo tiché zapraskání, jako by někdo přešel přes místnost. Rychle se otočila, ale nic tam nebylo. Jen zhasnutá lampa vrhala dlouhé stíny po stěnách.
„Davide?“ zavolala, ale odpovědělo jí jen zaskřípání potrubí.
Byla to drobnost, ale její srdce se rozbušilo. Zhluboka se nadechla a přesvědčila se, že zvuky jsou přirozené – staré domy přece vydávají spoustu podivných zvuků. Vtom uslyšela, jak se Ema v dětském pokoji zasmála. Anna vstala a zamířila za ní.
Ema seděla na podlaze a hleděla do rohu místnosti. Její oči byly rozšířené a na tváři měla šťastný úsměv. „S kým si povídáš, zlatíčko?“ zeptala se Anna, i když věděla, že odpovědi se od ročního dítěte nedočká. Holčička natáhla ruku směrem ke stínu, který vrhala lampa, a znovu se rozesmála. Anně přejel mráz po zádech. Byla si jistá, že stín se na okamžik pohnul, ačkoliv lampa stála nehybně.
Příští ráno to zmínila Davidovi, ale ten se jen pousmál. „Anna, jsme tu sotva pár dní. Jsi unavená. To, co vidíš, jsou jen stíny a světlo. Nic víc.“
Anna chtěla souhlasit, ale zvláštní pocit ji neopouštěl. Zvlášť po té noci, kdy se probudila studená jako led. David klidně spal vedle ní, ale vzduch v ložnici byl nepřirozeně chladný. A pak tu byl ten sen – nejasné obrazy rukou natahujících se ze tmy a šeptající hlasy, jejichž slova si nedokázala vybavit.
Když se šla podívat na Emu, našla ji sedět v postýlce a hledět kamsi za její rameno. Anna se rychle otočila, ale opět nic neviděla. Jen pocit, že se někdo dívá, ji neustále pronásledoval.
Po obědě se Anna rozhodla prozkoumat starou knihovnu, která stála v zapomenutém koutě domu. Police byly plné zaprášených svazků a dokumentů. Většina z nich byla nepoužitelná, jen zlomky textů psané nečitelným rukopisem. Jedna kniha však upoutala její pozornost – těžká vázaná bichle s vybledlým názvem na hřbetu. Jakmile ji otevřela, vzduch v místnosti jako by zhoustl.
Kresby uvnitř byly podivné, groteskní. Na některých stránkách byly vyobrazeny stíny, které se plížily po zdech, na jiných zvláštní bytosti s prázdnými tvářemi. Pod každým obrázkem byla krátká věta nebo poznámka. Nejvíce ji zaujala stránka, na níž bylo napsáno: „Strážci nikdy nespí. Hlídají tajemství domu.“
„Co jsi našla?“ David se objevil ve dveřích a Anna sebou trhla.
„Podívej se na to,“ řekla a ukázala mu knihu. David si ji vzal a přelétl stránku pohledem. „Tohle je jen stará povídačka. Možná ji někdo psal pro zábavu. Nemyslím, že je na tom něco víc.“
Anna přikývla, ale v duchu cítila, že to není celé. Vzpomněla si na ty stíny, pohyby, které zahlédla koutkem oka. Co když ten dům opravdu něco skrývá?
Večer, když David usnul, Anna se znovu ponořila do knihy. Čím více četla, tím více si připadala, jako by ji někdo pozoroval. Stíny v rohu místnosti se zdály hlubší, temnější, jako by na ni čekaly. Zavřela knihu a rozhodla se, že příště bude dávat pozor. Pokud dům skrývá tajemství, ona ho odhalí.
Ale za jakou cenu?
Kapitola 3: Pravda ve stínech
Anna seděla na podlaze staré pracovny a třídila zaprášené svazky a zažloutlé papíry, které objevila v malé skříňce u okna. Místnost byla chladnější než zbytek domu, a přestože krb dole v obývacím pokoji hořel jasným plamenem, zde se zdálo, že chlad proniká přímo zdi. Přetáhla si přes ramena starý pletený šál, ale ten jí mnoho nepomohl.
Většina dokumentů, které našla, byla nezajímavá – účty, dopisy, výkazy. Až když narazila na složku nadepsanou jménem Viktor Hadrava, její zvědavost vzrostla. Otevřela ji a na vrchu našla fotografii muže s pronikavým pohledem a neklidnýma očima.
„Kdo to je?“ zeptala se Davida, když mu večer ukazovala fotku.
„Netuším,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od notebooku. „Možná nějaký předchozí majitel?“
„Viktor Hadrava,“ přečetla Anna nahlas. „Podle toho, co jsem našla, tu žil před více než šedesáti lety. Byl to malíř.“
David pokrčil rameny. „Možná proto je tu tolik obrazů. Nějaký starý umělec, co si potřeboval vydělat na chleba.“ Jeho lehkovážný tón Annu podráždil.
„Ne, poslouchej,“ pokračovala a prolistovala několik dalších papírů. „Podle těchhle poznámek zmizel. A to dost zvláštním způsobem. Lidé říkali, že byl posedlý kreslením stínů. Někde se dokonce píše, že věřil, že v těch stínech žijí duše nebo něco podobného.“
David si povzdechl. „Ann, tohle je jen místní povídačka. Není divné, že někdo ve starém domě věřil na duchařské věci.“
„Ale co když—“ začala, ale zarazilo ji tiché zakňourání z Emina pokoje.
Ema poslední dobou v noci plakávala stále častěji. Anna ji šla uklidnit, ale když vstoupila do pokoje, okamžitě ucítila zvláštní pach – vlhký a zatuchlý, jako by něco hnilo přímo ve zdech. Na okamžik zaváhala, než rozsvítila lampičku.
„Ššš, zlatíčko, jsem tady,“ zašeptala a vzala Emu do náruče. Holčička byla neklidná, její oči byly otevřené dokořán a hleděly na stěnu za postýlkou. Anna se otočila a zalapala po dechu.
Na zdi byly otisky rukou. Byly malé, jako dětské, ale jejich obrysy byly zřetelné a zdálo se, že jdou do hloubky, jako by byly vryty přímo do omítky. S třesoucími se rukama přejela prstem po jednom z otisků, ale byl hladký a pevný. Nedal se smýt.
Ráno, když o tom řekla Davidovi, odložil šálek kávy na kuchyňský stůl a zamračil se. „Ann, musíš si odpočinout. Celou noc jsi nespala a teď vidíš věci, které tam nejsou.“
„Myslíš, že si to vymýšlím?“ obořila se na něj. „Chceš vidět ty otisky?“
„Určitě je tam jen něco rozmazané. Barva, prach… starý dům,“ odpověděl klidně, ale jeho tón zněl jako vůči ní blahosklonný. „Prostě to všechno zveličuješ.“
„Zveličuju?“ hlas jí vyskočil do nepříjemné výšky. „Co Ema? Proč se pořád dívá na ty stíny? Proč pláče? A co ty otisky? To je všechno normální?“
„Možná to je normální,“ trval na svém. „Děti se občas bojí, a ty se tím jen stresuješ.“
Anna zakroutila hlavou. „Myslíš, že jsem paranoidní.“
David zvedl ruce, jako by se chtěl bránit. „Já jen říkám, že musíme zůstat klidní. Dům je starý. Je tu spousta logických vysvětlení.“
„Možná, ale já nemám pocit, že tohle je normální. Něco tu je, Davide. Něco, co nechce, abychom tu byli,“ odpověděla Anna tiše.
Ten večer Anna znovu procházela složku s poznámkami o Viktoru Hadravovi. Narazila na další kresby, podobné těm v knize, kterou objevila dříve. Stíny byly čím dál zlověstnější, jejich tvary se zdály živé, téměř pohyblivé. Pod jednou z kreseb stálo: „Stíny žijí. Skrývají pravdu, kterou neuneseme.“
Když zhasla světlo a šla spát, měla pocit, že ty slova stále slyší. Stíny žijí.
Kapitola 4: Ztracené dítě
Ráno začalo tichým šepotem deště, který stékal po starých oknech. Anna se probudila s neklidným pocitem, který se jí usadil hluboko v žaludku. Ve vedlejším pokoji bylo ticho – příliš velké ticho. Odhodila deku a rychlým krokem zamířila do Eminy ložnice.
Otevřela dveře a zůstala stát jako přimrazená. Postýlka byla prázdná. Matrace byla netknutá, jako by tam Ema nikdy nebyla. Na podlaze se leskl jemný popelavý prach, který vytvářel podivné obrazce.
„Davide!“ zakřičela, její hlas se odrazil od chladných stěn domu. Když se David objevil ve dveřích, jeho ospalý výraz okamžitě vystřídala panika. „Kde je?“ zeptal se, ale odpověď už znal.
„Je pryč,“ zašeptala Anna, její hlas se zlomil.
Chaos, který následoval, byl rozmazaný. David okamžitě volal policii, zatímco Anna klečela na podlaze vedle postýlky a prsty prohrabávala zvláštní prach. Nebyl to obyčejný prach, byl příliš jemný, téměř jako popel, ale voněl zvláštně nasládle, jako květiny po dešti. Anna si přitáhla hrst k obličeji, jako by doufala, že jí to něco prozradí, ale nic. Jen prázdnota.
„Musíme ji najít,“ zašeptal David, zatímco se zoufale snažil vysvětlit situaci do telefonu. „Naše dcera zmizela! Jen tak… zmizela!“
„To není jen tak,“ odpověděla Anna, aniž by zvedla hlavu. Cítila, že její slova Davida rozzlobí, ale už jí na tom nezáleželo. „Tohle není něco, co policie vyřeší.“
„A co bys navrhovala?“ vykřikl. „Že ji unesly stíny? Že je to ten zatracený dům? Tohle přece nemůžeš myslet vážně, Anno!“
„A co když je to pravda?“ odsekla. „Co když ten dům—“ Hlas se jí zlomil. „Co když nám ji vzal?“
David ji přerušil. „Nemám na tohle čas. Musím jednat. Policie sem jede.“ Popadl bundu a zamířil ven, ale ještě než odešel, obrátil se k ní. „Jestli máš pravdu, tak si ji ten dům nevezme. Najdeme ji. I kdybych měl prokopat každou zeď.“
Když zůstala sama, Anna se vydala zpět do pracovny, kde na stole ležela stará kniha. Věděla, že odpovědi jsou uvnitř, i když se bála, co najde. Prolistovala stránky, které se jí už dříve zdály jen změtí nesourodých obrazů a poznámek, a našla pasáž, kterou dříve přehlédla.
„Dům má své zákony. Rovnováhu nesmí nikdo narušit. Ti, kdo překročí hranice, budou pohlceni.“
Anna přejela prstem po textu a její srdce se rozbušilo. Pod textem byla kresba, která ji téměř přimrazila k místu. Byla to postýlka, podobná té Emině, a nad ní se vznášel temný obrys. Obraz ji děsil, ale nemohla od něj odtrhnout oči.
„Rovnováha,“ zašeptala sama pro sebe. Co tím myslel Viktor Hadrava? Co znamenalo narušení? Přemýšlela o všech věcech, které v domě udělali – přestěhovali nábytek, přinesli nové věci, změnili jeho původní podobu. Byl to ten důvod?
Když se David vrátil, Anna ho našla stát ve dveřích obývacího pokoje, jeho obličej bledý, oči zarudlé. Policisté procházeli dům a hledali jakékoliv stopy, ale David byl jako v transu. „Oni nic nenajdou,“ řekl tiše.
„Já vím,“ odpověděla Anna. „Ale já možná ano.“
David se na ni podíval, jeho pohled byl plný bolesti. „Chceš říct, že to je… pravda? To všechno, co říkáš o domě?“
Anna přikývla. „Nevím, co přesně to je, ale vím, že odpovědi jsou tady. Nemůžeme čekat, že nám někdo pomůže. Musíme pochopit, co se tady děje.“
David se zhluboka nadechl a přikývl. „Dobře. Tak kde začneme?“
Anna se podívala na knihu na stole. „Začneme tím, co nám dům dovolí vidět.“
Kapitola 5: Do nitra domu
Ticho v domě bylo dusivé. Anna seděla na pohovce s knihou v rukou, její prsty svíraly okraje stránek tak pevně, že se papír lehce prohnul. David seděl naproti ní, jeho oči byly ztrhané a plné obav. Od chvíle, kdy Ema zmizela, se svět pro ně oba scvrkl do podivného prostoru mezi zoufalstvím a odhodláním.
„Musíme to pochopit,“ řekla Anna po dlouhém mlčení. Její hlas zněl tvrdě, téměř cize. „Ten dům něco skrývá. A já zjistím co.“
David si povzdechl a přejel si rukama po tváři. „Jak? Prošli jsme všechno. Policie nic nenašla. Já nevím, co dál.“
„Je tu víc,“ odpověděla Anna pevně. „Cítím to. Jsou tu místa, která jsme neviděli. Tajemství, která jsou nám skrytá.“
Pozdě v noci, když David konečně usnul, Anna se rozhodla jednat. Kniha, kterou objevila, obsahovala zmínku o „skrytých dveřích“, které vedou do „srdce domu“. Slova jí rezonovala v hlavě, jako by ji něco volalo. Vzala baterku a vydala se na průzkum.
Stará pracovna byla ponořená do stínů, když vstoupila dovnitř. Zdi jako by ji obklopily, chladné a těžké. Annin pohled padl na velké zrcadlo v rohu místnosti, které jí vždy připadalo zvláštní. Skleněná plocha odrážela místnost, ale zdálo se, že obraz je jemně zkreslený, jako by zrcadlo vidělo něco jiného než ona. Přistoupila blíž a prsty přejela po hladkém povrchu.
A pak to uviděla. Rám zrcadla měl na jedné straně drobný ornament, který vypadal jako mechanismus. Zhluboka se nadechla a zatlačila na něj. Zrcadlo se s hlubokým zavrzáním odklopilo a odkrylo úzký průchod.
Chodba za zrcadlem byla temná, úzká a páchla zatuchlinou. Annino srdce bilo jako na poplach, ale neotočila se. Na konci chodby se rozprostřela malá místnost. Stěny byly obložené dřevem, které se zdálo být téměř černé, a místnost byla naplněna malířskými plátny.
Anna vzala jedno z nich do rukou. Bylo na něm vyobrazeno, co vypadalo jako místnost jejich domu, ale stíny na obraze nebyly pouhými skvrnami světla a tmy – byly živé. Jejich nejasné kontury jako by se pohybovaly, když se na ně dívala. Otočila další plátno a našla obraz postýlky, podobné té, ve které spávala Ema. Tentokrát byl stín přímo nad ní, natahoval k ní ruce.
„Co to je?“ zašeptala Anna, ale v odpověď se ozvalo jen tiché zašeptání větru, který jako by přicházel odnikud.
Když se vrátila zpátky k Davidovi, jeho první reakcí byl šok. „Ty ses tam vydala sama?“ obořil se na ni. „Mohlo to být nebezpečné, Anno! Co kdyby ses ztratila?“
„Ztratila jsem Emu,“ odpověděla tvrdě. „Tohle je nic oproti tomu.“
Ukázala mu plátna a chvíli sledovala, jak si je prohlíží. „Tohle není normální,“ řekl nakonec tiše. „Jak je to možné?“
„Nevím,“ odpověděla Anna, „ale to není všechno. Myslím, že stíny nejsou jen obrazy. Žijí. A napájejí se na nás.“
David se na ni nevěřícně podíval. „Na nás?“
Anna přikývla. „Čím víc se bojíme, tím silnější jsou. Cítím to. Když jsem byla v té místnosti, bylo to jako… jako by dům nasával můj strach.“
David si prohrábl vlasy a začal přecházet po místnosti. „Dobře, dejme tomu, že máš pravdu. Co teď? Jak ji dostaneme zpátky?“
„Musíme s nimi mluvit,“ odpověděla Anna a její hlas byl pevný. „Musíme pochopit, co chtějí.“
Tu noc se Anna vrátila do tajné místnosti, tentokrát s Davidem. Oba cítili, jak je tíží vzduch kolem nich. Anna zavřela oči a zašeptala: „Co chcete?“
Chvíli bylo ticho, ale pak se místnost naplnila šepotem. Bylo to jako tisíce hlasů mluvících najednou, jejich slova byla nezřetelná, ale Anna pochopila jednu věc – dům má svá pravidla. Narušili rovnováhu tím, že tu žili, přinesli světlo tam, kde měla být tma.
Když se hlasitý šepot ztišil, Anna otevřela oči. „Musíme najít způsob, jak obnovit rovnováhu,“ řekla Davidovi. „Jinak si dům vezme všechno, co máme.“
„A co když už je pozdě?“ zeptal se David tiše.
Anna se na něj podívala a v jejích očích byla vidět směs strachu a odhodlání. „Není. Prostě nemůže být.“
Kapitola 6: Oběť a zkouška
Anna stála v tiché místnosti a cítila, jak ji obklopuje chlad. Stíny na zdech se pohybovaly, i když světlo z její lampy bylo nehybné. Bylo to, jako by dům dýchal, jako by měl vlastní vědomí a ona byla jen vetřelcem. V ruce držela knihu, která se jí stala průvodcem v tomto podivném světě. Na jedné z posledních stránek objevila něco, co ji donutilo zastavit se.
„Rovnováha je obnovena jedině obětí. Dům bere to, co narušilo jeho klid.“
Její oči se rozšířily, když pochopila, co to znamená. Dům si vzal Emu, protože ona – Anna – tu nebyla vítaná. Nějakým způsobem narušila jeho pravidla. A teď ji stíny testovaly, zda bude ochotná zaplatit cenu.
„To nemůžeš myslet vážně,“ řekl David, jeho hlas byl ostrý jako nůž. Stál naproti ní v pracovně, jeho oči plné zoufalství. „Nemůžeš tomu věřit. Nemůžeš… prostě odejít a nechat nás tady.“
Anna se na něj podívala, její pohled byl pevný, ale oči se jí třásly slzami. „Jestli je to jediný způsob, jak ji dostat zpátky, udělám to. David… je to moje chyba. Dům si ji vzal kvůli mně.“
„Tohle není tvoje vina!“ vykřikl David a jeho hlas se odrazil od stěn. „Ten dům je šílený. Celý je to šílený! Ale jestli si myslíš, že tě nechám obětovat… tak to se pleteš.“
„A co když nemáme jinou možnost?“ zašeptala Anna. Slova sotva prošla jejími rty, ale v místnosti zněla jako výkřik. „Co když jediná cesta je, že zmizím?“
„Ne,“ řekl David pevně. „Neztratím tě. Neztratím tebe i Emu.“
David začal přecházet po místnosti, jeho mysl pracovala na plné obrátky. „Musí existovat jiný způsob,“ zamumlal spíš pro sebe než pro Annu. „Kniha říká, že dům bere energii z našich emocí. Strach, utrpení… to je to, co ho posiluje. Co když to zkusíme obrátit?“
Anna se na něj podívala, zmatená. „Co tím myslíš?“
„Myslím, že ho přelstíme. Postavíme past. Když ho oslabíme – třeba světlem – možná nám ukáže, kde je Ema. Možná ho můžeme donutit ji vrátit.“
Anna se zamyslela. Jeho plán zněl jako zoufalství, ale zároveň v ní zažehl jiskru naděje. „A jak by to mělo fungovat?“
David ukázal na lampu na stole. „Světlo. Stíny nemohou existovat bez tmy. Jestli je tohle jejich svět, obrátíme ho proti nim.“
Společně strávili několik hodin přípravou. V každé místnosti rozmístili svítilny, lampy, zrcadla – cokoliv, co mohlo zesílit světlo. Anna našla v kuchyni staré svíčky a petrolejku, které umístili do chodby vedoucí k tajné místnosti za zrcadlem.
Když bylo vše připraveno, zhasli všechna ostatní světla v domě, až na ta, která tvořila jejich past. Bylo to, jako by dům cítil, co plánují. Chlad v místnostech zesílil, stíny na zdech se stahovaly do koutů, ale stále tam byly – pohybující se, živé.
„Jsi připravená?“ zeptal se David. Jeho hlas byl pevný, ale v očích měl strach.
Anna přikývla, i když se jí klepaly ruce. „Uděláme to,“ zašeptala.
Když David zapnul hlavní svítilnu, ostré světlo zaplavilo tajnou místnost. Stíny se začaly kroutit, jako by se snažily uniknout. Bylo to děsivé a fascinující zároveň – jejich tvary se deformovaly, měnily, ale nemohly zmizet. Anna ucítila zvláštní vibraci, která prošla podlahou, jako by dům křičel.
„Podívej!“ vykřikl David a ukázal na jednu ze zdí. Na jejím povrchu se začaly rýsovat obrysy – jako by se malířská plátna probudila k životu. Bylo tam něco… někdo. Anně se sevřelo srdce.
„Ema!“ vykřikla a rozběhla se k obrazu. V něm byla její dcera, natahující ručky, její oči prosící o pomoc. Anna cítila, že ji dělí jen tenká hranice mezi světy.
„Drž se!“ křičel David, zatímco světlo zesilovalo. Stíny kolem nich se stahovaly, syčely jako zraněné šelmy, ale nevzdávaly se. Anna se natáhla, její ruka prošla chladnou mlhou, která oddělovala obraz od skutečnosti. A pak ucítila malou ručku.
Světlo explodovalo a místnost pohltila tma. Když Anna otevřela oči, ležela na podlaze s Emou v náručí. David klečel vedle nich, jeho tvář byla plná úlevy. Dům byl tichý. Stíny zmizely.
Ale Anna věděla, že to ještě neskončilo. Něco v ní šeptalo, že dům nezapomíná. A jeho pravidla stále platí.
Kapitola 7: Útěk a naděje
Vzduch v domě byl těžký, nasycený vlhkostí a napětím, které vibrovalo až do morku kostí. Anna a David stáli uprostřed tajné místnosti, kde se zdálo, že stíny znovu nabírají sílu. Ema spala ve staré dece na podlaze, vyčerpaná po tom, co ji osvobodili z temnoty. Její dech byl klidný, ale Anna cítila, že čas se jim krátí.
„Musíme to ukončit,“ řekla pevně.
David přikývl. „Jak?“ Jeho hlas byl tichý, plný únavy, ale v očích měl odhodlání.
Anna vytáhla z knihy, kterou svírala v ruce, poslední list. „Klíč k osvobození leží ve středu temnoty,“ stálo tam. Obrátila pohled ke středu místnosti, kde stál podivný podstavec, pokrytý vrstvou prachu a pavučin. Na něm ležel zvláštní předmět – kamenný disk pokrytý vybledlými symboly.
„Tohle je ono,“ zašeptala. „Tohle je to, co drží stíny v domě.“
„Co s tím uděláme?“ zeptal se David, když přistoupil blíž. Jeho pohled byl nejistý. „Když to zničíme, co se stane?“
Anna zavrtěla hlavou. „Nevím. Ale víme, co se stane, když to necháme být.“
David na okamžik zaváhal, ale pak přikývl. „Dobře. Tak to uděláme.“
Vzali disk a položili ho na zem. David se vrátil do pracovny a přinesl starou kovovou tyč, kterou našel ve sklepě. „Jestli tohle nefunguje,“ řekl s hořkým úsměvem, „tak aspoň víme, že jsme to zkusili.“
Anna přikývla a pevně objala Emu, která se začala probouzet. „Zavři oči, zlatíčko,“ zašeptala a přitiskla ji k sobě.
David zvedl tyč a vší silou udeřil do kamenného disku. Zvuk byl ohlušující, jako by se dům sám zhluboka nadechl. Disk praskl uprostřed a začal se rozpadat na drobné kousky.
Okamžitě se to stalo. Stíny v místnosti se začaly svíjet, jejich tvary se deformovaly a mizely ve zdi. Dům se otřásl, jako by byl živou bytostí, která utrpěla smrtelnou ránu. Anna a David cítili, jak podlaha pod jejich nohama vibruje, praská a hrozí, že se zřítí.
„Musíme ven!“ vykřikl David a popadl Emu z Anniných rukou. Společně se rozběhli k východu. Stíny je pronásledovaly, jejich poslední údery temnoty byly cítit jako chladný vítr, který je bodal do zad.
Schodiště se začalo hroutit, když se snažili dostat dolů. David přeskakoval praskliny, zatímco Anna zakopla, ale rychle ji zvedl na nohy. „Ještě kousek!“ křičel.
Když vyběhli ven, zůstali stát na zahradě a otáčeli se zpět k domu. Staré zdi praskaly a bortily se do sebe, jako by je něco pohlcovalo. Okna se roztříštila a z míst, kde byly dříve pokoje, teď stoupal hustý černý kouř. V dálce bylo slyšet, jak dům vydává poslední smrtelný sten. Pak vše utichlo.
David a Anna stáli v mlčení, lapajíc po dechu. Ema začala tiše plakat, ale její oči byly otevřené a zdály se jasné. „Už je to pryč,“ zašeptala Anna a přitiskla dceru k sobě.
O dva měsíce později
Rodina si našla nový domov v malém městě, daleko od rušivých vzpomínek na dům stínů. Jejich nový byt byl prostý, moderní, a co bylo nejdůležitější – světlo v něm působilo teple a skutečně. Anna se začala cítit klidnější, Ema se vrátila k normálnímu chování a David se znovu ponořil do práce.
Přesto tu byl občas ten zvláštní pocit. Když se večer dívala z okna, někdy měla Anna pocit, že v odrazu skla zahlédla pohyb. Rychle zamrkala a vždy tam byl jen klidný pokoj, její odraz, nic víc.
„Myslíš, že to skončilo?“ zeptal se David jednou večer, když společně seděli na pohovce.
Anna chvíli mlčela. „Nevím,“ odpověděla nakonec. „Myslím, že dům je pryč. Ale… některé věci… možná nezmizí nikdy.“
David ji objal a v místnosti zavládlo ticho. Přestože byl jejich nový domov světlý a bezpečný, oba cítili, že na úplné zapomenutí je ještě příliš brzy. A možná… to zapomenutí nikdy nepřijde.
