Kapitola 1: Ztracený lovec
Les voněl chladným jarem, když Tomáš naposledy otočil hlavu a usmál se na Elišku. Slunce zapadalo za zubatý horizont a mezi kmeny se už plížila tma. Vzduch voněl mokrým mechem a mlhou, jako by se v něm mísily příběhy, které tu kolovaly od nepaměti – o hlasech mezi stromy, o postavách, které se mihnou mezi větvemi, ale nikdy nedojdou zpět domů.
„Vrátím se do soumraku,“ řekl tiše, ale v jeho hlase zaznívala neochvějná jistota lovce, který si věří i tam, kde se jiní bojí. Sklonil se, aby zkontroloval kuši a kožený vak s náboji, a pak už ho pohltila zelená brána lesa, kde šeptaly větve a kde se mech zdál měkčí než peřina.
Eliška stála na kraji stezky ještě dlouho, po chvíli už ani neviděla jeho postavu. Jen šepot lesa. Přitiskla si dlaně k srdci a ucítila, jak jí v něm duní cosi těžkého – varování nebo předtucha? Když se otočila k vesnici, na okamžik zahlédla v dálce postavu pana Kratochvíla. Starý muž stál u svého plotu a pozoroval ji zpod nahrbených ramen. V jeho očích se zračil stín, který nebyl jen stínem zapadajícího slunce.
„Půjdeš za ním?“ promluvil, aniž by se pohnul. Jeho hlas byl jako suché větve, které křupnou pod krokem. „Ten les… není jako dřív.“
Eliška přikývla, i když její rozhodnutí ještě nebylo pevné. Všichni věděli, co se o lese povídá – staré pověsti o démonické bytosti, která prý hlídá své území jako dravec kořist. Říkali, že kdo jednou vkročí do jeho hlubin, už se nikdy nevrátí sám. Ale Tomáš se nikdy nebál – a Eliška nechtěla, aby její strach přehlušil lásku, která k němu svírala její srdce.
Pan Kratochvíl přistoupil blíž a položil jí na rameno kostnatou ruku. „Víš, má děvče, můj otec vyprávěl, že když byl malý, viděl stín – vysoký a beztvářný. Neřekl už ani slovo, když se vrátil. Někdy si les bere víc než jen tělo.“ Jeho prsty zůstaly na její paži o chviličku déle, než by bylo příjemné, a pak ustoupil zpět do svého příbytku.
Eliška se vrátila domů, ale neklid v ní se usadil jako studený kámen. Když zapadlo slunce a noc zhoustla, slyšela v dálce vlčí vytí – dlouhé a táhlé, jako stesk. Seděla u ohně a v praskotu polen slyšela ozvěnu Tomášova smíchu, který teď zněl jako vzpomínka.
Venku šuměl les a s každým poryvem větru jako by šeptal: „Pojď…“
A tak si Eliška přísahala, že pokud se její bratr do úsvitu nevrátí, vydá se za ním. Ne proto, že by nevěřila jeho síle, ale protože věděla, že láska k němu je silnější než všechny temné příběhy. A že i v nejhlubší tmě se může skrývat světlo, které stojí za to hledat – i kdyby ho musela nalézt sama.
Kapitola 2: Do srdce temnoty
Eliška stála na prahu lesa a věděla, že to není jen cesta za bratrem – byla to cesta do samotného srdce temnoty. Na okamžik jí srdce zabušilo tak hlasitě, že měla pocit, že to uslyší i stromy kolem. Zhluboka se nadechla, cítila vlhký pach mechu a vůni jehličí, a vykročila. Každý krok zněl jako šeptání – její vlastní odvaha, která se pokoušela přehlušit strach.
Šla po stezce, kde se tráva a kapradí skláněly jako strážci prastarých tajemství. Zprvu se zdálo, že je to jen les – ten samý, kde kdysi s Tomášem sbírali houby a kde se smáli při dětských hrách. Ale pak, když prošla pod nízkými větvemi, cosi se změnilo. Vzduch zhoustl, světlo potemnělo, jako by se i samotné slunce bálo proniknout mezi kmeny.
Brzy našla první stopy – otisky bot v měkké hlíně, zlomené větvičky a škrábance na kůře stromu. Sklonila se a dotkla se těch znamení, v jejích dlaních pulsoval chlad. „Tomáši,“ zašeptala, i když věděla, že ji nemůže slyšet. V tu chvíli se kdesi za ní ozval tichý zvuk – sykot větru, nebo něco víc?
Les, který kdysi znala, se jí začal měnit před očima. Cesty se křížily a mizely, stromy byly najednou vyšší a kmeny pokroucené do podivných tvarů. Byla si jistá, že tu ještě před chvílí byla mýtina – ale teď byla jen hustá tma a podivné světlo, které tančilo mezi větvemi jako bludičky.
A tehdy to přišlo. Záhadné šepoty, které se nesly vzduchem jako dávno zapomenutá píseň. Slova, kterým nerozuměla, ale která se jí usazovala v mysli, jako by tam patřila odjakživa. Když zavřela oči, spatřila mihotavé světla – fialové a zlaté, tančící v rytmu jejího dechu. Otevřela je a nic tam nebylo, jen chladný stín lesa.
„To není skutečné,“ šeptala si pro sebe, a přesto to působilo tak opravdově. Každý krok dál byl těžší než ten předchozí, ale v jejím srdci hořelo odhodlání. Vzpomínala si, jak jí Tomáš vyprávěl o démonické bytosti, která prý chrání les. „Je jako zrcadlo,“ říkával, „ukáže ti tvůj vlastní strach.“ Tehdy se tomu smála – teď ji ten smích tížil jako kámen.
Najednou spatřila mezi stromy pohyb – postavu v plášti, nebo snad jen stín, který se zlomyslně protáhl a zmizel. Eliška ucítila, jak jí krev buší ve spáncích. Byla si jistá, že to nebyl Tomáš – a přesto to bylo cosi známého, co ji táhlo dál. Les ji obemkl jako spiklenec a šeptal: „Jen krok dál…“
Zastavila se, opřela se o kmen stromu a zavřela oči. Dýchala pomalu, snažila se udržet myšlenky pevně sevřené, ale v hlavě se jí motaly obrazy – dětství, smích, Tomášovy oči plné odhodlání, a pak zase ten šepot, který zněl jako ozvěna jejího strachu.
Otevřela oči a svět kolem ní byl cizí. Cesta zmizela. Byla tam jen ona a les, který pulsoval jako živá bytost. Eliška pochopila, že tohle nebude jen pátrání po ztraceném bratrovi. Byla to zkouška, jestli dokáže vidět za hranici toho, co považovala za skutečné. A někde hluboko v ní se ozval hlas – její vlastní hlas – který jí připomněl, proč přišla: „Najdu tě, Tomáši. Ať už se skrýváš kdekoli.“
A tak vykročila dál, s očima otevřenýma a srdcem, které teď bilo nejen za bratra, ale i za to, co se skrývá uvnitř ní samé.
Kapitola 3: Tajemství starých cest
Les kolem ní byl tichý, až příliš tichý. Šepoty, které ji doprovázely dřív, se ztratily jako sen, který se ráno rozpustí v prvních paprscích slunce. Eliška šla dál, krok za krokem, a v hlavě jí duněly vzpomínky – a otázky. Proč Tomáš? Proč se zdálo, že tenhle les je víc než jen shluk stromů?
Ušla sotva pár desítek kroků, když si všimla, že se před ní cesta rozdvojila. Jedna stezka byla vyšlapaná a známá, druhá zarostlá a podivně klikatá, jako by ji kreslil sám les. Zvolila tu druhou. A tam, mezi kořeny starého dubu, našla polorozpadlý vak. Když ho otevřela, srdce se jí sevřelo. Uvnitř ležel starý deník – kůže popraskaná, stránky zažloutlé, ale stále čitelné. Otřela ho o rukáv a četla první řádky, které kdysi napsal někdo jiný, kdo také slyšel šepoty lesa.
„Démonická bytost není jen legenda,“ stálo tam, inkoust vybledlý, ale slova měla tíhu kamene. „Je to trest, který padl na naše rody. Kdo se vydá do hlubin lesa, musí zaplatit cenu – krev za krev, duši za duši.“
Eliška sevřela deník a najednou jí to všechno dávalo nový smysl. Vzpomněla si na matku a otce – na to, jak zmizeli, když byla ještě dítě. Říkali jí, že je to nehoda, že v lese zabloudili. Ale nikdy tomu nevěřila. A teď jí tyto řádky šeptaly, že pravda je mnohem temnější.
Zvedla oči a spatřila ho. Mezi stromy stál muž v šedém plášti, vousy mu splývaly na hruď a oči měl hluboké jako prastaré studny. V jeho pohledu nebylo nepřátelství – jen smíření. „Hledáš odpovědi, děvče,“ promluvil hlasem, který zněl jako vítr mezi větvemi. „Ale v lese nejsou jen odpovědi. Jsou tu i ceny, které musíš zaplatit.“
„Kdo jsi?“ zeptala se Eliška, její hlas byl chvějivý, ale pevný. „A proč tu jsi?“
„Jsem jen strážce,“ odpověděl muž. „Strážce starých cest a zapomenutých pravd. Tenhle les není jen stromy a stíny – je to zrcadlo našich hříchů. A ty jsi teď součástí toho všeho.“
Eliška cítila, jak se v ní sváří víra a strach. Měla mu věřit? Nebo ho nechat být a jít dál sama? Vzpomněla si, jak jí Tomáš jednou řekl: „Nikdy nevěř tomu, co ti les šeptá. Ale poslouchej, co ti říká srdce.“
Strážce lesa k ní natáhl ruku – zvrásněnou, ale klidnou. „Deník ti ukáže cestu, ale já ti můžu ukázat, jak přežít. Ale každá pomoc má svou cenu. Les si bere to, co je mu dluženo.“
Eliška ztěžka polkla. Před očima se jí míhaly obrazy – matka a otec, kteří mizí ve stínech, Tomášův smích, který se rozplývá v ozvěně. „Jakou cenu?“ zeptala se tiše, protože věděla, že les má pro každého jinou odpověď.
„Tvůj strach. Tvé nejhlubší tajemství,“ řekl strážce a jeho oči se zaleskly jako odlesk měsíce na vodní hladině. „A možná víc, než si myslíš, že můžeš dát.“
Eliška si byla jistá jen jedním – že nemůže couvnout. Ne teď, když se pravda zdála na dosah. Přitiskla deník k hrudi a vykročila vpřed. „Povedeš mě?“ zeptala se. A muž v šedém plášti jen mlčky přikývl.
Spolu se ponořili hlouběji do lesa, kde kořeny starých cest šuměly jako ztracené písně. A s každým krokem cítila, jak se les kolem ní stává součástí její vlastní krve – a jak každá pravda, kterou odhalí, bude mít svou cenu.
Kapitola 4: Před tváří démonů
Les byl teď tichý, ale to ticho nebylo klidné – bylo to ticho plné dechu. Eliška šla dál, světlo její lampy se ztrácelo mezi těžkými kmeny a stíny tančily na okrajích jejího vidění. S každým krokem se zdálo, že vzduch houstne a samotná půda pod nohama jí chce cosi pošeptat. A někde hluboko v ní rostlo poznání: tady už nejde jen o Tomáše. Jde o něco víc, co ji čeká za hranicí všeho, čemu věřila.
Když se zastavila, zaslechla to poprvé – hlas, který nebyl hlasem. Zněl jako ozvěna jejích myšlenek, ale zároveň byl cizí. „Proč jsi přišla?“ znělo to, jako by šeptal vítr skrze koruny stromů. Svírala v prstech starý deník, ale písmo už pro ni ztratilo význam – slova se rozplývala jako mlha, všechno bylo jen šepot a tma.
Pak se objevil. Z temnoty před ní vystoupil stín, který neměl tvar ani tvář. Jen závoj temnoty, která pulsovala a dýchala. A přece v tom stínu poznala to, čeho se vždycky bála. „Tomáši?“ zvolala zoufale, ale stín se jen pohnul, jako by se jí vysmíval. V jeho hlubinách viděla odraz – svůj vlastní obličej, zkřivený strachem a vinou.
„Co jsi zač?“ zašeptala, a její hlas byl sotva slyšitelný. Démon se nehýbal, ale jeho přítomnost byla jako tlak, který jí svíral hruď. „Jsem to, co si nosíš v sobě,“ odpověděl stín – slova zněla v její hlavě, ne v uších. „Jsem tvé pochybnosti, tvé selhání. Jsem les – a jsi ty.“
Eliška ucítila, jak jí po tváři stékají slzy. Vzpomněla si na Tomášův smích, na jeho dotek, na chvíle, kdy ji ochraňoval. A pak na okamžiky, kdy ho nechala odejít, kdy mu nedokázala říct, jak moc pro ni znamenal. „Chci ho zpátky,“ vydechla zlomeně. „Chci ho najít.“
„Ale víš, co za to musíš zaplatit,“ zasyčel stín a kolem ní se zvedl chlad. Les kolem ní se rozplynul – stromy se staly iluzí a ona stála na okraji propasti, kde dole pulzovalo cosi rudého a temného. „Každá pravda něco stojí,“ řekl démon. „A ty víš, že někdy je cena příliš vysoká.“
V jejím nitru se však zvedl hlas – tichý, ale pevný. Byla to vzpomínka na Tomáše, na to, jak ji učil střílet z luku, jak ji hladil po vlasech a šeptal, že všechno zvládnou. „Možná se bojím,“ řekla Eliška a zvedla hlavu. „Ale nechci, aby se ztratil – nebo aby ses stal tím, co požírá naše duše.“
Démon se nepohnul. Ale v jeho stínu spatřila na okamžik tvář – Tomášovu tvář, bledou a vzdálenou. „Jsem tvůj strach,“ pronesl démon znovu. „Ale i tvá naděje. Co z toho zvolíš?“
Eliška sevřela deník a ucítila, jak se v ní cosi láme a zároveň rodí. Už to nebyl jen boj o přežití. Byla to výprava za pravdou – za sebou samou. A s tím vědomím vykročila vpřed. Les se jí otevřel, stín se stáhl, ale věděla, že je stále tam – v ní a kolem ní.
A tak šla dál, protože pochopila, že démon, kterého spatřila, není nepřítel. Je to zrcadlo – a ona je odhodlaná se do něj podívat, i kdyby ji to mělo stát všechno.
Kapitola 5: Oběti a volby
Když Eliška dorazila na místo, kde stromy ustoupily do kruhu a půda byla měkká jako prach, cítila, jak se v jejím srdci svírá chlad. Uprostřed stál Tomáš – nebo to, co z něj zbylo. Oči měl prázdné, jako by hleděl skrz ni. A kolem něj tančil démonův stín, který pulzoval v rytmu jejího dechu.
„Tomáši…“ šeptla, hlas jí zlomila ozvěna vlastní bezmoci. Chtěla k němu přiběhnout, sevřít ho v náručí, ale věděla, že by to bylo jako obejmout samotnou temnotu. Démon se vlnil kolem jeho postavy a šepotal slova, která slyšela jen ona. „Všechno něco stojí… všechno…“
Strážce lesa stál opodál, oči zastřené smutkem, který nebyl jeho vlastní. „Každý, kdo sem vejde, musí zaplatit,“ pronesl tiše, jako by to byla modlitba. „A já jsem to kdysi pochopil příliš pozdě.“
Eliška se k němu otočila. „Co tím myslíš?“
Muž sklonil hlavu. „Kdysi jsem tu měl ženu… a dítě. Když les povstal, věřil jsem, že je můžu zachránit. Ale zaplatil jsem za to svým životem. Zůstal jsem tu, strážce, navždy spojený s tím, co jsem miloval – a ztratil všechno, co jsem chtěl chránit.“
Ta slova jí vrazila do srdce, jako by slyšela ozvěnu své vlastní duše. Věděla teď, co po ní les žádá. Byla tu volba – a žádná nebyla lehká. Před ní stál bratr, jehož duše byla svázaná s démonem jako kořeny se zemí. A za ní byla cesta ven – život bez něj, ale s vědomím, že zůstane navždy vězněm lesa.
„Musím to udělat,“ řekla, a její hlas byl klidný, i když jí uvnitř křičel strach. „Musím ho zachránit.“
„Víš, co to znamená?“ zeptal se strážce. „Musíš se vzdát části sebe. Les tě nepustí zadarmo.“
Eliška sevřela ruce v pěst. Vzpomněla si na chvíle, kdy Tomáš šeptal její jméno ve spánku, kdy ji chránil před bouřkami, kdy ji učil, že rodina je víc než jen krev. Teď to chápala – rodina byla i o oběti. Ale kde byla hranice? Kde končila láska a začínala ztráta sebe sama?
Démon se zasmál, chladně a bez citu. „Můžeš ho osvobodit,“ řekl. „Ale přijdeš o část své duše. A možná už nikdy nebudeš celá.“
Eliška pohlédla na Tomáše. V jeho očích zahlédla záblesk – prosbu. A v tu chvíli pochopila, že někdy je láska víc než strach. „Vezmi si, co chceš,“ pronesla, a její hlas byl pevný. „Ale bratra mi vrať.“
Démon se stáhl, stín se zlomil a rozplynul jako mlha za svítání. Tomáš padl na kolena a poprvé po dlouhé době se na ni podíval očima, které byly jeho – a přece už nepatřily jen jemu. „Eliško…“ vydechl, ale ona věděla, že teď není čas na slova.
Strážce lesa k ní přistoupil a tiše řekl: „Každý má svou cestu. Ale pamatuj – les si vždy vezme svou daň.“
Srdce jí bilo rychle a v hlavě se jí mísily vzpomínky – na dětství, na Tomášův smích, na vlastní strach. Udělala krok k bratrovi a objala ho, i když věděla, že už není stejný. A v tom objetí ucítila, jak les bere – a zároveň dává. Když ho zvedla ze země, věděla, že část její duše zůstane v těch kořenech navždy.
A přesto šla dál – s Tomášem po boku a s tichým rozhodnutím, že i když se les pokusí ji zlomit, nikdy nevezme to jediné, co zůstává: naději.
Kapitola 6: V temnotě a světle
Les byl tichý, když Eliška s Tomášem kráčeli zpátky cestou, která už nevedla nikam – a přitom vedla všude. Vzduch voněl čerstvou zeminou a kapkami rosy, a v tom tichu slyšela vlastní srdce. Každý krok zněl jako ozvěna dávných šepotů, které už ale nezpůsobovaly strach. Byly to hlasy lesa, který teď dýchal s ní.
Tomáš šel vedle ní, oči měl unavené, ale byly to jeho oči. A přesto věděla, že v nich zůstane stín – jako ozvěna toho, co prožili. Když se na něj podívala, usmál se. A ona věděla, že ho neztratila. I kdyby se už nikdy neusmál tak, jako dřív, jeho duše byla zpátky. Ale jaká byla cena?
Zastavila se u velkého dubu, jehož kořeny se proplétaly s jejími myšlenkami. Zavřela oči a ucítila, jak les šeptá – už to nebyly hlasy démonů, ale její vlastní myšlenky. „Ty jsi les,“ ozvalo se v ní. „A les jsi ty.“ Pochopila, že démon, kterého spatřila, nebyl jen stín zvenčí. Byl to její strach, její bolest – a její síla.
Otočila se a pohlédla do míst, kde stál strážce lesa. Jeho postava byla bledá, oči klidné. „Zaplatila jsi cenu,“ řekl tiše. „Ale les ti vrátil to, co jsi nikdy nechtěla ztratit – víru v sebe sama.“
„A co ty?“ zeptala se Eliška. „Zůstaneš tu dál, mezi kořeny a stíny?“
Strážce se usmál, a v tom úsměvu bylo něco smířeného. „Já jsem tu vždycky byl – a vždycky budu. Protože někdo musí naslouchat hlasům, které jiní nechtějí slyšet.“ Pak se otočil a ztratil se mezi stromy, jako by byl jen snem.
Eliška se podívala na Tomáše. „Jdeme domů,“ řekla. Ale věděla, že domov už není jen vesnice za hranicí lesa. Domov byl i tady – v tom tichu, které přijala za své. Když procházeli mezi stromy, světlo pronikalo skrz větve jako zlaté vlákno. Les se změnil. Už nebyl jen temný a zlý. Byl to les příběhů, které ukazují, co nosíme uvnitř.
Když dorazili na kraj lesa, Eliška se zastavila. Naposledy se ohlédla a v tom pohledu bylo všechno: stín, který ji děsil, i světlo, které ji vedlo. Věděla, že kus lesa zůstane v ní navždy – a s tím se usmála.
Tomáš ji vzal za ruku. Mlčky kráčeli zpět k vesnici, kde světlo svíček prozařovalo tmu a kde lidé šeptali o lese. Ale pro Elišku už žádné šeptání nebylo jen strachem. Bylo to připomínkou, že temnota i světlo jsou součástí každého z nás.
A tak skončil příběh o lese, který ukázal víc než jen cestu k bratrovi. Ukázal Elišce, že někdy nejsou největší démoni venku – ale uvnitř. A že i když se s nimi musíme setkat tváří v tvář, není to konec. Je to začátek.
