1. Kapitola: Tajemství staré knihovny
Letní odpoledne na venkově mělo své kouzlo. Slunce se líně sklánělo k obzoru, vánek si pohrával s listy na stromech a babiččina zahrada voněla po levanduli a čerstvě posekané trávě. Katka seděla pod jabloní a houpala nohama, zatímco si kreslila do bloku. Vedle ní se válel Tomáš, zamyšleně si vyřezával něco z dřeva svým kapesním nožíkem.
„Není to trochu nuda?“ zeptal se najednou Tomáš, aniž by vzhlédl.
„Nuda?“ odfrkla Katka. „Ty jsi nudný. Podívej se kolem sebe, kolik tady má babička zajímavých věcí!“
Tomáš jen protočil oči. Babička měla určitě spoustu zajímavých věcí – pro někoho, kdo měl rád staré harampádí a prach. Ale pravda byla, že od chvíle, co přijeli, ho neustále fascinovala jedna část babiččina domu – knihovna.
Babiččina knihovna nebyla obyčejná. Zabírala celé jedno křídlo starého domu a zdálo se, že tam nikdo neuklízel celé věky. Regály se táhly od podlahy až ke stropu, přeplněné knihami všech velikostí a stáří. Některé měly zlaté písmo na hřbetu, jiné vypadaly, že se rozpadnou při jediném doteku. Když babička večer rozsvítila starou lampu a vyprávěla o příbězích, které kdysi četla, Katka s Tomášem byli vždycky trochu ohromeni – a trochu nervózní. Knihovna působila, jako by měla vlastní duši.
„Co kdybychom se tam šli podívat?“ navrhla Katka po chvíli mlčení.
„Do knihovny?“ Tomáš zvedl obočí. „Ty a knížky? To k sobě moc nejde.“
„Co když tam najdeme něco zajímavého?“ Katka se nevzdávala. „Třeba pirátské mapy nebo staré poklady.“
Tomáš si povzdechl, ale nakonec se zvedl. „Fajn, ale jestli tam není žádný poklad, vyřídím to babičce.“
Když vešli do knihovny, zdálo se, že i vzduch uvnitř je jiný – hustší a plný záhad. Paprsky zapadajícího slunce pronikaly prachem a osvětlovaly nekonečné řady knih. Katka přejížděla prsty po hřbetech knih, zatímco Tomáš se opatrně rozhlížel.
„Podívej!“ vykřikla najednou Katka a vytáhla knihu z nejspodnější police. Byla stará, bez názvu, pokrytá jemnou vrstvou prachu. Její kožená vazba byla popraskaná a zdobily ji podivné znaky, které připomínaly pradávné runy.
„Tohle vypadá vážně staře,“ přiznal Tomáš a naklonil se blíž.
Katka knihu opatrně otevřela. První stránka byla prázdná. Druhá taky. Až na třetí se objevil nápis: Kniha zázraků: Jen ti, kdo jsou připraveni na dobrodružství, mohou pokračovat dál.
„Tohle bude nějaká hra,“ řekl Tomáš, ale v jeho hlase bylo něco, co naznačovalo, že není tak jistý.
„Zkus číst,“ vybídla ho Katka.
Tomáš přelétl pohledem první řádky. „Jednou byla…“ začal, ale jeho hlas se zadrhl. Podlaha pod nimi se začala třást. Knihovna se rozmazala a pohltil je vír barev.
Když otevřeli oči, ocitli se na louce, která nemohla být z tohoto světa. Tráva byla zelenější, než kdy viděli, a květiny zářily jako drahokamy. Na obzoru se vznášely zvláštní portály – každý měl jinou barvu a tvar, připomínaly brány do jiných světů.
„Kde to jsme?“ zašeptala Katka.
„Vypadá to jako nějaká hra,“ zamumlal Tomáš, ale i on byl zaskočený.
Nad jejich hlavami se ozval ostrý zvuk – něco mezi skřekem a písknutím. Když vzhlédli, spatřili velkého, leskle černého ptáka s jasně oranžovým zobákem, který se k nim snášel. Přistál na kameni před nimi a zamyšleně si je prohlédl.
„Konečně jste tu,“ pronesl pták. Jeho hlas byl hluboký a melodický.
„Ty… mluvíš?“ vydechla Katka.
„Samozřejmě, že mluvím,“ odpověděl pták s lehce podrážděným tónem. „Jsem Barnabáš, váš průvodce. A jestli se chcete vrátit domů, budete mě muset poslouchat.“
Tomáš se nadechl, aby něco řekl, ale Barnabáš ho přerušil. „Tohle není hra. Každý portál vás zavede do jiného příběhu. Každý příběh má svou zkoušku. A vy musíte projít všemi pěti, abyste se mohli vrátit.“
Katka s Tomášem si vyměnili pohledy. Bylo jasné, že se ocitli ve světě, kde logika běžného života přestala platit. Dobrodružství právě začínalo.
2. Kapitola: Království zmizelého prince
Katka a Tomáš se ocitli uprostřed nádherné zahrady, která voněla po růžích a jasmínu. Na první pohled to vypadalo jako místo z pohádkové knížky – zářící fontány, pestrobarevní motýli a zlatý palác na obzoru. Ale něco bylo špatně. Vzduch byl těžký, jako by se na zahradu snesl závoj smutku.
„Tohle vypadá jako království,“ řekla Katka, která se nemohla přestat rozhlížet. „Ale kde jsou všichni?“
Než Tomáš stihl odpovědět, ze stínu stromů se vynořila vysoká postava. Byla to žena v nádherných šatech, které byly zdobené perličkami a zlatým vyšíváním. Její obličej byl krásný, ale plný utrpení. Za ní kráčeli dva vojáci, kteří drželi dlouhá kopí.
„Kdo jste a co tady děláte?“ zeptala se žena přísně, ale její oči prosily o pomoc.
„Já jsem Katka a tohle je můj bratr Tomáš. My… jsme se sem dostali náhodou,“ odpověděla Katka, zatímco si nervózně mnula ruce.
„Královno, dovolte nám pomoct,“ řekl Tomáš pevně. Nevěděl, odkud ta slova vzala, ale cítil, že je to správné.
Žena si je chvíli měřila pohledem, a pak přikývla. „Jsem královna tohoto království. Můj syn, princ Alexej, zmizel. Bylo to před dvěma týdny. Jeden den byl tady, hrál si na dvoře, a druhý den… byl pryč. Slyšela jsem, že za tím stojí zlý čaroděj, který chce naše království oslabit. Nikdo z mých lidí se neodvažuje ho hledat. Vy jste jedinou nadějí.“
Katka se podívala na Tomáše. „Musíme mu pomoct,“ řekla tiše.
Barnabáš, který seděl na větvi stromu a celou dobu mlčel, nyní promluvil: „Předtím, než se rozhodnete, měli byste vědět, že to nebude snadné. Čaroděj je lstivý a nebezpečný. Ale pokud chcete pokračovat dál, tohle je vaše cesta.“
„Uděláme to,“ odpověděl Tomáš, aniž by zaváhal. Katka jen přikývla, i když jí srdce bilo jako o závod.
Čarodějova stopa
Královna jim dala mapu, která je měla dovést k čarodějovu útočišti. Cesta vedla přes temný les plný podivných zvuků a stínů, které vypadaly jako živé. Katka pevně držela Tomášovu ruku, zatímco Barnabáš poletoval kolem a upozorňoval je na nebezpečí.
„Vidíš to?“ zašeptala Katka a ukázala před sebe. Na zemi byly stopy – velké, hluboké otisky tlap.
„To bude vlk,“ zamumlal Tomáš.
Barnabáš přikývl. „A ten vlk není obyčejný. Je to princ Alexej.“
Katka zalapala po dechu. „Princ? Ale proč… proč ho čaroděj proměnil?“
„Aby ho zadržel,“ odpověděl Barnabáš. „Vlci jsou považováni za hrozbu, a tak se k němu nikdo nepřiblíží.“
Setkání s vlkem
Když došli na mýtinu, spatřili vlka. Měl nádhernou srst stříbrné barvy a oči, které zářily smutkem. Neútočil, jen je pozoroval, jako by věděl, že přišli kvůli němu.
„Musíme mu pomoct,“ zašeptala Katka. Udělala krok dopředu, ale vlk zavrčel.
„Není nebezpečný,“ řekl Tomáš a opatrně se přiblížil. Vytáhl z batohu kousek chleba a natáhl ruku. Vlk chvíli váhal, ale pak k němu přistoupil. Když se jejich pohledy setkaly, Tomáš v jeho očích uviděl něco lidského.
Střet s čarodějem
Barnabáš je zavedl do čarodějovy věže, která se tyčila na kraji lesa. Uvnitř bylo temno a ticho, jen svíčky vrhaly tančící stíny na kamenné zdi. Čaroděj seděl na trůnu z kostí a jeho oči se leskly zlomyslností.
„Přišli jste pro prince?“ zasyčel. „Co mi za to nabídnete?“
Katka se zamračila. „Co chceš?“ zeptala se odvážně.
Čaroděj se usmál. „Chci vaši odvahu. Bez ní budete slabí a bezmocní.“
Tomáš zavrtěl hlavou. „Nevezmeš nám nic. Proměň prince zpátky, nebo tě porazíme.“
Čaroděj se zasmál, ale Tomáš vytáhl z kapsy křídovou hvězdu, kterou jim dala královna. Byl to symbol naděje a odvahy. Když ji Tomáš zvedl, začala zářit. Čaroděj zakřičel a místnost se zaplnila jasným světlem.
Návrat prince
Když se rozplynula poslední záře, princ Alexej stál uprostřed místnosti. Už to nebyl vlk, ale chlapec s tmavými vlasy a vděčnýma očima.
„Děkuji vám,“ řekl tiše.
Katka a Tomáš se usmáli, ale než mohli cokoli říct, Barnabáš zavelel: „Je čas jít.“
Zpátky v zahradě
Královna je přivítala s otevřenou náručí. „Jste naši hrdinové!“ řekla a přikázala uspořádat velkou oslavu.
Na konci hostiny se na obloze objevil portál – zářící kruh, který je měl zavést do dalšího příběhu.
„Připravená?“ zeptal se Tomáš.
Katka přikývla. „Vždycky.“
A tak udělali krok vpřed, nevěda, co je čeká dál.
3. Kapitola: Kouzelný les plný hádanek
Když Katka a Tomáš vyšli z portálu, ocitli se v lese, který byl na první pohled zvláštní. Stromy zde byly mnohem vyšší než obvykle, jejich větve se spletaly v hustou síť a zcela blokovaly světlo. Z nebe sem nepronikl jediný paprsek. Vzduch byl tichý, až příliš tichý – žádný zpěv ptáků, žádný šum listí. Jen jejich kroky zněly na vlhké lesní půdě.
„Tohle není obyčejný les,“ zamumlala Katka a stiskla bratrovi ruku.
„To si piš,“ odpověděl Tomáš. „A co je to za smrad?“
Katka přivoněla k okolnímu vzduchu a zkřivila obličej. „Připomíná mi to spálené dřevo.“
Najednou se z mlhy, která pokrývala zem, vynořil starý muž. Jeho dlouhé bílé vousy sahaly téměř k zemi, na hlavě měl křivý klobouk a opíral se o dřevěnou hůl.
„Kdo jste?“ vyhrkl Tomáš a instinktivně ustoupil krok dozadu.
„Jsem Mudrc lesa,“ řekl muž hlubokým hlasem. Jeho oči byly pronikavé a trochu děsivé, ale v jeho výrazu byla zvláštní laskavost. „A vy jste ti, kdo mají projít mými hádankami.“
„Hádankami?“ zopakovala Katka nejistě.
„Ano,“ přikývl mudrc. „Tento les je zakletý. Kdo se z něj chce dostat, musí odpovědět na tři hádanky. Každá správná odpověď otevře cestu dál. Pokud selžete, budete navždy bloudit po stejném místě.“
Katka a Tomáš si vyměnili pohledy. „Dobře,“ řekl Tomáš pevně. „Pojďme na to.“
První hádanka: Zrcadlo pravdy
Mudrc mávl rukou a před dětmi se objevil zrcadlový povrch, který se vznášel ve vzduchu. „První otázka,“ řekl. „Co je to, co vidí vše, ale samo nemá oči?“
Katka se zamyslela. „To zní jako něco… co všechno odráží.“
„Zrcadlo!“ vyhrkl Tomáš.
Mudrc se pousmál. „Správně.“ Zrcadlo zmizelo a cesta před nimi se otevřela.
Druhá hádanka: Hladová veverka
Jakmile postoupili dál, narazili na veverku, která seděla na pařezu. Měla smutné oči a držela si prázdnou skořápku od ořechu.
„Je mi taková zima a nemám žádné zásoby na zimu,“ postěžovala si.
„To není hádanka,“ zamumlal Tomáš.
„Možná není,“ odpověděla Katka a začala prohledávat svůj batoh. Našla tam zbytek sušenek, které si schovala, a podala je veverce. „Tady, zkus tohle.“
Veverka radostně zakňučela, snědla sušenku a poskočila na nohy. Když odskákala stranou, ukázala jim další skrytou cestu.
„Takže laskavost otevírá dveře,“ řekl Tomáš a poplácal sestru po rameni.
Třetí hádanka: Vlk a ovce
Na dalším místě je čekala zvláštní situace. Před nimi stál vlk, ovce a balík sena. Mudrc je přivítal a oznámil: „Tady je poslední zkouška. Potřebujete převézt vlka, ovci a seno na druhý břeh řeky. Můžete vzít jen jedno z nich na loď najednou. Pokud zanecháte vlka s ovcí, vlk ji sní. Pokud necháte ovci se senem, ovce ho sní. Jak je převezete?“
Tomáš se podrbal na hlavě. „Tohle je nějaký chyták.“
Katka si sedla na kámen a začala přemýšlet. „Musíme vzít ovci jako první, protože ji nesmíme nechat s vlkem ani se senem. Pak se vrátíme a vezmeme vlka. Ale když přivezeme vlka na druhý břeh, musíme vzít zpátky ovci…“
Společně začali hádanku řešit. Po několika minutách se jim podařilo najít správnou odpověď a mudrc se usmál.
Les zmizí
„Dobře,“ řekl mudrc, když zazněla poslední odpověď. „Vaše důvtipnost a laskavost vás dovedly ke svobodě.“
Kolem nich se ozvalo zvláštní hučení a stromy začaly pomalu mizet. Temný les se rozplynul jako kouř a před nimi se objevil další portál.
„To nebylo jen o hádankách,“ řekla Katka tiše, když se blížili k portálu. „Bylo to o tom, jak se chováme k ostatním.“
„Tohle dobrodružství mění každého, kdo jím projde,“ ozval se Barnabáš, který se znovu objevil na větvi stromu. „Ale pamatujte, že vás čekají ještě další výzvy.“
Katka a Tomáš si pevně stiskli ruce a udělali další krok do neznáma.
4. Kapitola: Mořeplavci a piráti
Když se Katka a Tomáš probrali z oslnivé záře portálu, cítili, jak se pod nimi houpá zem. Ne, to nebyla zem – byla to loď. Všude kolem nich burácelo moře a silný vítr rval plachty. Bouře se rozpoutala v plné síle. Kapky deště bičovaly jejich tváře, a než se rozkoukali, už je někdo popadl za ramena.
„Hej, vy dva! Kde jste se tady vzali?“ zahulákal statný muž s plnovousem, který měl na hlavě mokrý klobouk.
„My… my…“ koktala Katka, ale Tomáš byl rychlejší: „Jsme noví členové posádky!“ vykřikl, i když neměl tušení, co tím myslí.
Muž si je podezřívavě prohlédl, ale pak zřejmě usoudil, že teď není čas na otázky. „Když jste tady, pomozte s plachtami, nebo nás tenhle vítr převrátí!“ přikázal a ukázal na stožár, ke kterému se námořníci zoufale snažili přivázat plachty.
Seznámení s posádkou
Katka a Tomáš se připojili k posádce. Po bouřlivé noci, kdy se loď konečně dostala do klidnějších vod, se dozvěděli, že se nacházejí na lodi Hvězda oceánu. Byla to skupina mořeplavců, vedená kapitánkou Marinou, která měla jasný cíl – najít ztracený poklad krále Severních ostrovů.
„Poklad obsahuje nejen zlato, ale také kouzelný klíč,“ vysvětlila kapitánka, když je přivítala na palubě. „Bez něj by celé království upadlo do chaosu. Už léta ho hledáme, a teď, když máme mapu, jsme blízko.“
Katka a Tomáš si vyměnili pohledy. Klíč. To musí být to, co je přenese dál.
Pirátská přepadení
Nadšení netrvalo dlouho. Druhého dne ráno vyhlížel strážný z hlídkového koše, když náhle zakřičel: „Piráti! Na obzoru!“
Kapitánka Marina zvolala rozkazy a posádka se připravila na boj, ale piráti byli rychlejší. Jejich černá loď s vlající lebkou na vlajce se přiblížila a spustila háky na palubu Hvězdy oceánu. Začala zuřivá bitva.
Uprostřed chaosu piráti ukradli mapu pokladu. Pirátský kapitán, vysoký muž s páskou přes oko a zlatým mečem, se zasmál: „Díky za mapu, moji milí! Teď je poklad náš!“
A než se kdokoli vzpamatoval, piráti byli pryč.
Plán na získání mapy zpět
Katka a Tomáš věděli, že musí něco udělat. „Bez mapy se nikam nedostaneme,“ řekl Tomáš, zatímco kapitánka Marina přecházela po palubě sem a tam, zoufalá nad ztrátou.
„Měli bychom je sledovat,“ navrhla Katka. „Víš, jak se říká, že piráti vždycky míří do svých tajných úkrytů? Musí mít nějakou skrýš.“
Barnabáš, který seděl na ráhně a pozoroval je, přikývl. „Katka má pravdu. Piráti míří na Ostrov lebek. Je to jejich pevnost.“
S pomocí Barnabášových pokynů zamířili k ostrovu. Katka a Tomáš vymysleli plán – zatímco Tomáš odvede pozornost pirátského kapitána, Katka se pokusí najít mapu.
Tomášova odvaha a Katčin důvtip
Ostrov byl temný a tajemný, plný jeskyň a skrytých chodbiček. Tomáš vešel přímo do pirátské haly, kde piráti oslavovali svou „vítěznou kořist“.
„Hej!“ zakřičel Tomáš, i když mu srdce bušilo jako o závod. „Jste jen banda zbabělců!“
Piráti ztichli a kapitán se postavil. „Cože?“ zahřměl. „Chceš snad bojovat?“
„Přesně tak,“ odpověděl Tomáš. Vytáhl dřevěný meč, který našel na lodi, a připravil se. Kapitán se rozesmál, ale přijal výzvu.
Mezitím se Katka vplížila do kapitánovy kajuty. Na stole uviděla mapu a rychle ji schovala do kapsy. Při odchodu si ale všimla podivného svítícího předmětu – byl to klíč. To musel být ten kouzelný klíč, o kterém mluvila kapitánka Marina.
„Tohle je pro nás,“ zamumlala, vzala klíč a tiše zmizela.
Návrat na loď
Když Tomáš odvedl kapitána dostatečně dlouho, aby získali čas, rychle se stáhl zpět k člunu, kde na něj čekala Katka. Piráti je pronásledovali, ale Hvězda oceánu byla připravena k odplutí. Jakmile Katka a Tomáš naskočili na palubu, loď vyrazila pryč.
„Máme mapu!“ zvolala Katka, když podala pergamen kapitánce Marině. Pak vytáhla klíč. „A našli jsme tohle.“
Marina se na klíč podívala a pak na děti. „Jste odvážnější, než jsem si myslela.“
Poklad a portál
Díky mapě našli poklad – starou truhlu zakopanou na opuštěném ostrově. Když ji otevřeli, uvnitř byl nejen poklad, ale i portál. Klíč v Katčiných rukou začal zářit.
„Tohle je náš další krok,“ řekl Tomáš.
„Hodně štěstí,“ řekla kapitánka a potřásla jim rukou. „A děkujeme vám.“
Katka a Tomáš vstoupili do portálu a zmizeli, zatímco posádka Hvězdy oceánu zůstala se svým vytouženým pokladem.
A tak skončilo jejich další dobrodružství – plné odvahy, důvtipu a spravedlnosti.
5. Kapitola: Královna času
Když Katka a Tomáš vystoupili z posledního portálu, okamžitě si uvědomili, že místo, kde se ocitli, není jako žádné jiné. Nebe bylo zastřené zlatavou mlhou, slunce se vznášelo na obzoru a hodiny visící ve vzduchu tikaly, jako by odpočítávaly něco důležitého. Všude kolem nich se pohybovaly písečné hodiny různých velikostí, jejichž zrnka padala pomalu, téměř neochotně.
„To je zvláštní,“ zašeptala Katka. „Jako by čas tady tekl jinak.“
Tomáš přikývl. „Myslíš, že jsme blízko konce?“
„Možná,“ odpověděla Katka, ale v jejím hlase byla nejistota. Oba si uvědomovali, že každé dobrodružství, kterým prošli, je posílilo, ale také vyzkoušelo jejich odvahu, důvtip i laskavost.
Najednou se před nimi otevřela cesta z bílého světla. Bez váhání se po ní vydali.
Setkání s Královnou času
Na konci cesty stála postava zahalená ve stříbrném rouchu. Královna času měla dlouhé, zářící vlasy, které vypadaly jako proudy tekutého zlata. Její oči byly jako hluboké studny, v nichž se odrážel nekonečný tok hodin. V rukou držela velkou knihu s kovovými okraji, na jejíž desce byla vyryta čísla, která se neustále měnila.
„Vítejte, Katko a Tomáši,“ promluvila Královna klidným, ale mocným hlasem. „Došli jste až sem, což znamená, že jste prošli zkouškami, které vám byly předloženy.“
„Jste Královna času?“ zeptala se Katka, trochu udivená, že zná jejich jména.
„Ano,“ přikývla žena. „A já držím poslední portál, který vás může vrátit domů. Ale abyste mohli projít, musíte mi ukázat, že jste se něco naučili. Musíte obětovat něco, co je vám drahé.“
Tomáš ztuhl. „Obětovat? Co tím myslíte?“
„Každý, kdo chce získat skutečnou odměnu, musí dokázat, že chápe hodnotu věcí, které nosí v srdci,“ vysvětlila Královna. „Nejsou to hmotné poklady, co vás dělají silnými. Je to vaše odvaha, laskavost a láska k domovu.“
Zkouška oběti
Královna před nimi rozevřela knihu. Na její stránce se zhmotnily obrazy: Katka objímající svého oblíbeného plyšového medvěda, kterého si přivezla s sebou na prázdniny, a Tomáš s kapesním nožem, který mu daroval dědeček.
„Tyto předměty,“ řekla Královna, „jsou spojeny s vašimi vzpomínkami a emocemi. Abyste prošli portálem, musíte se jich vzdát.“
Katka sevřela plyšáka ve svých rukou. „Ale… ten medvěd je můj nejoblíbenější! Mám ho od malička.“
Tomáš si pohrával s nožem, který měl u pasu. „Děda mi tenhle nůž dal, když jsem byl malý. Řekl, že mi má vždycky připomínat, jak být statečný.“
Chvíli bylo ticho, ale pak Katka přistoupila ke Královně. „Vím, že se toho medvěda musím vzdát,“ řekla tiše, zatímco jí do očí vstoupily slzy. „Protože jsem se naučila, že domov není o věcech, ale o lidech, které mám ráda.“
Tomáš se nadechl. „A já odevzdám svůj nůž. Děda by chtěl, abych si pamatoval, co mi řekl, i bez něj.“
Oba položili své drahé předměty na stránku knihy, která je okamžitě pohltila. Královna času se usmála.
Poslední portál
„Prokázali jste odvahu a pochopili, co je skutečně důležité,“ řekla Královna. „Tím jste splnili poslední zkoušku.“
S jejím mávnutím ruky se před nimi otevřel portál, jehož světlo bylo teplejší a jasnější než u všech předchozích. „Tento portál vás zavede domů,“ řekla. „Ale pamatujte si, co jste se během svých dobrodružství naučili. To je poklad, který vám nikdo nevezme.“
Katka a Tomáš se podívali na Královnu a pak na sebe. Pevně se chytili za ruce a vykročili do světla.
Návrat domů
Když otevřeli oči, stáli zpátky v babiččině knihovně. Kniha, která je přenesla do kouzelného světa, ležela na stole, zavřená a klidná, jako by se nic nestalo.
„Byl to sen?“ zašeptala Katka.
Tomáš zavrtěl hlavou. „Ne. Bylo to skutečné.“
Děti si uvědomily, že už nikdy nebudou stejné jako předtím. Naučily se odvaze, důvtipu a síle laskavosti. A především pochopily, že největším pokladem je rodina a domov.
Na stole se zatřpytil malý klíč, poslední dar Královny času, připomínající, že opravdové dobrodružství se nikdy neztratí.
Epilog: Návrat domů
Katka a Tomáš stáli v babiččině knihovně, přesně na místě, kde to celé začalo. Okolní svět byl stejný jako předtím – zaprášené police plné knih, slabé světlo lampy dopadající na dřevěnou podlahu. Jen jeden detail byl jiný: kniha, která je zavedla do pohádkových světů, zmizela.
„Ale… byla tady,“ zašeptala Katka a rozhlédla se kolem. „Ležela přesně tady, na stole.“
Tomáš pokrčil rameny. „Možná ji babička někam uklidila.“
„Nebo možná…“ Katka se odmlčela. Její myšlenky byly zmatené. Vše, co zažili – kouzelná louka, královna času, piráti – bylo tak skutečné, a přesto to působilo jako sen.
Odraz změny
„Myslíš, že jsme to jenom… snili?“ zeptala se nakonec, její hlas tichý a nejistý.
Tomáš se posadil na starou židli, která zaskřípala pod jeho vahou. „Nevím,“ odpověděl po chvíli. „Ale jedno vím jistě. Už nejsem ten stejný Tomáš, co předtím.“
Katka se na něj podívala. Něco na jeho hlase bylo jiné – bylo v něm víc jistoty, než kdy dřív. I ona cítila, že se změnila. Už to nebyla jen holka, která se bála zkoušet nové věci nebo potřebovala, aby jí někdo kryl záda. Cítila v sobě odvahu a rozhodnost, kterou si předtím neuměla představit.
„A víš co?“ pokračoval Tomáš. „Možná na tom ani nezáleží. Jestli to byl sen, nebo ne. To, co jsme zažili, bylo skutečné pro nás. A to je důležité.“
Katka se usmála. „Jo. Myslím, že máš pravdu.“
Vzpomínky na dobrodružství
Děti společně seděly na koberci uprostřed knihovny a vzpomínaly na všechna svá dobrodružství. Na království, kde zachránily zakletého prince. Na temný les, kde musely rozluštit hádanky mudrce. Na piráty a mořeplavce, na Královnu času, která je naučila, co je skutečně důležité.
„Nikdy nezapomenu, jak jsi stála proti pirátům,“ řekla Katka a šťouchla bratra do ramene.
„A já nezapomenu, jak jsi vyřešila tu hádanku s vlkem a ovcí,“ odpověděl Tomáš s úsměvem.
„Byla to docela dobrá dvojka, co?“ dodala Katka.
„Ne docela dobrá. Nejlepší,“ opravil ji Tomáš a oba se rozesmáli.
Otevřená otázka
Náhle se ozval zvuk kroků. Babička vešla do knihovny, utírala si ruce do zástěry a usmála se na ně. „Tak co, jak jste se měli dneska odpoledne?“ zeptala se.
Katka a Tomáš si vyměnili pohledy. Měli by jí říct o tom, co zažili? O kouzelných světech a dobrodružstvích? Nakonec se rozhodli, že si to nechají pro sebe.
„Dobře, babi,“ odpověděla Katka s úsměvem. „Jen jsme si tu četli.“
„To je dobře,“ odpověděla babička. „Knihovna je plná příběhů. A některé z nich možná čekají, až je někdo objeví.“
Když odešla, Katka se podívala na bratra. „Myslíš, že tu knihu najdeme, když budeme hledat?“
Tomáš se usmál. „Možná. Ale možná se objevila jen na chvíli, aby nám ukázala, co je v nás.“
Katka přikývla. „A možná je někde ještě další příběh, který na nás čeká.“
Poselství domova
Katka a Tomáš opustili knihovnu a vydali se dolů na zahradu, kde začal zapadat slunce. V jejich srdcích byla zvláštní směs klidu a dobrodružství. Věděli, že jejich svět je plný možností, ať už skutečných nebo těch, které se odehrávají jen ve fantazii.
Ať už to byl sen, nebo ne, jedno bylo jisté: změnilo je to. Ukázalo jim to, jak důležité je mít odvahu, důvtip a laskavost – a jak si vážit rodiny a domova. A to byl poklad, který si odnesli.
Na okraji knihovny se v prachu na polici cosi zatřpytilo. Malý stříbrný klíč, zapomenutý, a přece plný tajemství. Možná tam zůstal jako připomínka toho, že dobrodružství nikdy nekončí – alespoň pro ty, kdo jsou ochotní ho hledat.
