1. kapitola – Stíny minulosti
Noc byla chladná a tichá. Vítr se proháněl mezi větvemi starých dubů na okraji vesnice, kde mezi polorozpadlými chatrčemi žil Kael – chlapec, jehož jméno si málokdo ve vsi pamatoval. Byl sirotkem. A ve vesnici jako Tahrel to znamenalo jen jediné – že nepatří nikomu.
Kael se přikrčil v rohu dřevěného přístřešku, který kdysi býval stájí, ale teď byl jeho domovem. Ovinul si kolem ramen potrhaný plášť a přitáhl kolena k hrudi. Hlad byl jeho stálým společníkem. Cítil ho v každém pohybu, v každém kroku, který podnikl po kamenných cestách vesnice.
Všichni tu znali jeho tvář – zarostlé vlasy, příliš hubené ruce, pronikavě modré oči. A přesto ho nikdo neviděl. Byl neviditelný, dokud něco nepotřeboval. A tehdy se na něj snesly tvrdé pohledy a rychle zamumlané výmluvy. „Není pro tebe místo,“ říkával hostinský. „Nejsou zbytky,“ říkala pekařka. A když se pokusil vzít si jablko z trhu, raději ho nahnali k lesu než aby mu ho dali.
Přesto les pro Kaela znamenal víc než jen místo, kam ho zaháněli. Tam byl svobodný. Tam mohl běhat bosý mezi kořeny stromů, pít z potoka a představovat si, že má svůj vlastní domov mezi větvemi. A přesto – les byl i místem, které skrývalo příběhy.
Měsíční duch
V ten večer se vesničané shromáždili u ohně na návsi. Bylo to jejich zvykem, vždy v předvečer úplňku. Děti seděly v kruhu a v očích se jim třpytilo světlo plamenů, zatímco stařenka Myrla spustila svůj obvyklý příběh.
„Každou úplňkovou noc sestupuje do našeho lesa bytost z jiného světa,“ začala tajemně. „Je lehká jako mlha a třpytí se jako voda v měsíčním světle. Říkají mu Měsíční duch, ale nikdo neví, odkud přišel ani co doopravdy chce. Lidé říkají, že kdo s ním dokáže tančit až do svítání, smí vyslovit jedno přání. A on mu ho splní.“
Děti se k sobě přitulily, některé se zasmály, jiné se ohlédly k temnému obrysu lesa.
„Ale… přání nejsou zadarmo,“ pokračovala stařena s očima přimhouřenýma. „A ne vždy se splní tak, jak si myslíte. Někteří, kdo se odvážili tančit s duchem, se nikdy nevrátili. Jiní se vrátili, ale byli… jiní.“
Vesničané poslouchali, ale jen děti vypadaly, že příběh opravdu vnímají. Dospělí si vyměnili pohledy a brzy se vraceli ke svým rozhovorům o úrodě a práci. Nechtěli o tom mluvit.
Ale Kael poslouchal. Kael si pamatoval.
Rozhodnutí
Když oheň dohoříval a lidé se začali rozcházet do svých domovů, Kael zůstal sedět ve stínu. V hlavě se mu míhaly stařenčiny příběhy. Měsíční duch plní přání…
Měl jediné přání. Jediné, které ho pronásledovalo každou noc, když se tiskl k chladné podlaze svého přístřešku.
Chtěl zpět svou rodinu.
Nepamatoval si přesně, jak zmizeli. Jen že jednoho dne byli pryč – beze stopy. Nikdo mu neřekl, co se s nimi stalo. Nikdo o nich nemluvil. A Kael se nikdy neodvážil zeptat.
Ale pokud existovala bytost, která mohla přivést zpět to, co ztratil… stálo to za pokus.
Dospělí se o tom nechtěli bavit. Něco tajili. A Kael se rozhodl, že zjistí, proč.
Příští úplňkovou noc vstoupí do lesa. A najde Měsíčního ducha.
2. kapitola – Volání měsíce
Noc se blížila a s ní i úplněk, který měl pro Kaela znamenat víc než jen další chladnou noc pod hvězdami. Tentokrát to bude jiné. Tentokrát se setká s Měsíčním duchem.
Od chvíle, kdy slyšel vyprávění stařenky Myrly, nedokázal myslet na nic jiného. Začal se vyptávat – nenápadně, opatrně, protože věděl, že dospělí se na něj podívají stejně jako vždy, pokud se ptá na věci, o kterých nemá vědět. Ale přesto občas zaslechl šeptem pronesená jména.
„Vrátil se, ale nebyl už sám sebou…“
„Říkala, že slyší hudbu i ve dne, ale žádná nehrála.“
„Nevím, co viděla, ale od té noci se na nás už nikdy nepodívala stejně.“
Kaelovy ruce se sevřely v pěst. Ať už bylo tajemství jakékoli, potřeboval ho znát.
Dívka se stříbrnýma očima
Vesnice byla po setmění klidná, jen světla svíček mihotavě zářila za okny domků. Kael se plížil podél nízkých zídek, zatímco jeho srdce bušilo vzrušením. Měsíc vyšel.
Když se blížil k lesu, všiml si něčeho podivného. Na okraji cesty stála dívka. Nezdála se mu povědomá – měla dlouhé, spletené vlasy a plášť, který byl na vesnické poměry příliš tmavý, příliš… neznámý.
„Víš, že tam nemůžeš jít sám,“ ozvala se, aniž by se otočila.
Kael překvapeně ucouvl. „Kdo jsi?“
Dívka se k němu pomalu otočila a měsíční světlo se odrazilo v jejích očích. Byly stříbrné, jako by zachycovaly samotné světlo noci.
„Jmenuji se Lyris. A vím, že hledáš ducha.“
Kael zatajil dech. Nikdo jiný to nemohl vědět. Nikdo jiný se o něj nestaral.
„Proč tě to zajímá?“ zamračil se.
Lyris se pousmála, ale v jejím výrazu bylo cosi smutného. „Protože ho hledám taky.“
Cesta do lesa
Byl to zvláštní pocit – nebýt v tom sám. Kael netušil, proč se Lyris rozhodla mu pomoci, ale neptal se. Možná měla vlastní přání, vlastní tajemství. Ať už to bylo cokoli, vedlo je to stejným směrem.
Společně vkročili mezi stromy, kde už panovalo hluboké šero. Listí se nad nimi zavlnilo v nočním vánku a každý krok byl hlasitější, než si přáli. Les ožívá jinak, když ho sleduje měsíc.
„Slyšíš to?“ zašeptala Lyris.
Kael se zastavil. Nejprve neslyšel nic, jen tichý šelest větví. Ale pak – něco jiného. Jemný tón, skoro jako zvonění skleněných korálků. A nebylo to daleko.
Podívali se na sebe a mlčky vykročili blíž.
Hlídka noci
Les byl nyní jiný. Nebyl to ten stejný les, který znal přes den. Stíny se pohybovaly zvláštně, větve se zdály delší, jako by se natahovaly za nimi. Kael měl pocit, že je něco sleduje.
A pak… zahlédl je.
Na mýtině před nimi se pohybovaly postavy – ale nebyli to lidé. Byla to stvoření tmy, vysoká, hubená, s očima, které odrážely světlo jako oči šelmy. Neviděl jim do tváře, ale věděl, že je spatřily.
Lyris sevřela jeho ruku. „To jsou noční strážci.“
Kael jí pohlédl do tváře. „Cože?“
Dívka se přikrčila do stínu stromu. „Nejsou to lidé. Jsou to bytosti spojené s duchem. Nejsou dobré ani zlé… ale mají jeden úkol.“
Kael měl pocit, že už odpověď zná. „Nenechají nás jít dál.“
Lyris přikývla. „Ne, pokud se jim nepodaří nás vyděsit natolik, abychom se vrátili.“
A v tu chvíli se stíny pohnuly.
Zkouška odvahy
Noční strážci se pohybovali lehce, téměř neslyšně, jako by ani nestoupali na zem. Jejich oči slabě zářily a když se přiblížili, Kael ucítil chlad, který pronikal až do morku kostí.
„Musíme projít,“ zašeptala Lyris.
Kael nevěděl, jak. Ale věděl, že se nesmí bát.
Udělal první krok.
A stvoření se zastavila.
Dýchal mělce. Srdce mu bušilo. A pak udělal další krok.
Byli tak blízko, že kdyby natáhl ruku, mohl by se jich dotknout. Ale neudělal to. Neohlédl se. Prostě šel dál. A Lyris šla s ním.
Strážci na ně hleděli. Ale nezasáhli.
A když prošli na druhou stranu mýtiny, zmizeli.
Kael se ohlédl. Po stvořeních nezbyla ani stopa. Jen ten podivný zvuk – tiché zvonění, které se ozývalo z hloubi lesa.
Měsíční duch je očekával.
A oni se mu přiblížili víc než kdokoli jiný před nimi.
3. kapitola – Tanec v mlze
Mlžný závoj se snášel na les jako záclona mezi dvěma světy. Měsíc visel vysoko na nebi, jeho bledé světlo pronikalo mezi větvemi, kreslilo dlouhé stíny a proměňovalo Kaelův dech v bílé obláčky. Lyris stála vedle něj, oči napjaté, ruce sevřené v pěst. Tentokrát to bylo jiné.
Minulou noc se dostali blízko. Viděli strážce, přešli přes jejich hranici. Ale dnes… dnes byli dál než kdokoli jiný před nimi.
Les kolem nich ztichl. A pak to začalo.
Hudba, která nezněla
Kael si nejprve myslel, že se mu to jen zdá. Sotva slyšitelný tón, nepatrná vibrace ve vzduchu, něco, co se pohybovalo mezi světlem a tmou. Nebylo to slyšet ušima, ale cítil to v těle.
Lyris se zachvěla. „To je on,“ zašeptala.
A pak se mlha rozevřela.
Uprostřed mýtiny, kde se stébla trávy třpytila jako postříbřená, stál Měsíční duch.
Byl vyšší, než čekali. Jeho tělo bylo průhledné jako vodní hladina, ale přesto se zdálo pevné. Dlouhé vlasy, jemně světélkující, se mu vznášely kolem ramen jako vlákna měsíčního světla. Oči měl hluboké a prázdné, ale přesto plné tance. Jeho přítomnost byla neuchopitelná – nepatřil do tohoto světa, a přesto tu byl.
A tančil.
Jeho pohyby byly plynulé, téměř nereálné. Nebyla to lidská choreografie, nebyl to tanec, jaký Kael kdy viděl. Bylo to pozvání, bylo to volání.
A oni cítili, jak je to vtahuje.
Zkouška
Lyris vykročila první. Její kroky byly nejisté, ale v očích měla odhodlání. Kael ji následoval. Sotva si uvědomili, že se hýbou.
Hudba, která nezněla, je vedla. Nohy se jim pohybovaly v rytmu, který jim byl cizí, a přesto přirozený. Srdce jim bilo rychleji. Každý krok byl těžší.
Kael cítil, jak mu pálení v plicích říká, že to nevydrží. Ale tančil dál. Musel vydržet.
Lyris začala zpomalovat. Kael koutkem oka zahlédl, jak se její pohyby stávají méně přesnými. Její dech byl přerývaný, oči rozostřené.
„Lyris,“ zasípal.
Neodpověděla. Její kroky zavrávoraly. A pak… se mlha zavřela.
Kael ji ještě zahlédl – její tělo, jak se rozplývá ve stínech lesa. A pak už tam nebyla.
Zmizela.
Tanec až do svítání
Kael zůstal sám. Ale neodpadl.
Ucítil podivnou sílu, která ho poháněla dál. Každý sval v těle mu hořel, ale nechtěl se zastavit. Nemohl.
A pak… svítání.
Mlha se začala rozplývat. Hudba slábla. A Měsíční duch zpomalil svůj tanec, až se zcela zastavil.
Kael, lapající po dechu, padl na kolena.
Duch se na něj podíval. „Zůstal jsi.“
Jeho hlas byl jako ozvěna na vodní hladině, jako šepot větru mezi listím. Byl to hlas jiného světa.
„Můžeš si přát.“
Kael otevřel ústa. Cítil horkost slz, které ani netušil, že má v očích.
Ale než vyslovil své přání, věděl jediné.
Lyris byla pryč.
A on nevěděl, co se s ní stalo.
4. kapitola – Přání a cena
Měsíční duch nehnutě stál na mýtině, kde se mlha pomalu rozplývala v prvních paprscích úsvitu. Jeho průsvitné oči hleděly na Kaela, který stále klečel na zemi, zadýchaný, vyčerpaný a zároveň naplněný jedinou myšlenkou.
Teď.
Teď je ta chvíle.
Ztěžka polkl. Myšlenky se mu rozbíhaly do všech stran. Viděl tváře, které ztratil. Cítil doteky, které už nikdy neměl zažít. Slyšel ozvěny hlasů, které byly kdysi skutečné, ale teď se v jeho paměti rozplývaly jako mlha.
A přesto po nich toužil víc než po čemkoli jiném.
„Chci…“ jeho hlas byl sotva víc než šepot. „Chci zpět svou rodinu.“
Duch se usmál.
Nebyl to lidský úsměv. Nebyl v něm soucit ani radost. Byl to úsměv někoho, kdo už slyšel všechna přání světa.
„Tak se staň,“ řekl Měsíční duch, a svět se kolem Kaela převrátil.
Vrátil se
Kael cítil změnu dřív, než ji viděl. Když otevřel oči, už nestál na mýtině. Měsíc byl pryč, noc byla pryč. Stál na prašné cestě vedoucí k vesnici.
Vesnici, kde kdysi žil.
Ale něco bylo jinak.
Srdce mu divoce bušilo, když se rozběhl ke staré chalupě na okraji vesnice. Jeho domov. Byl si tím jistý. I když stěny vypadaly pevnější, než jak si je pamatoval, i když okna byla čistá, ne zanesená prachem let.
Dveře byly pootevřené.
Zatajil dech a pomalu vkročil dovnitř.
V krbu plápolal oheň. Na stole ležely kousky chleba a kus sýra, jako by někdo právě skončil s večeří. A pak je uviděl.
Stáli tam.
Matka, otočená k němu zády, právě skládala na polici keramické talíře. Vlasy měla stejné jako v jeho vzpomínkách, hnědé a jemné, spletené do copu. Otec seděl na lavici a něco vyřezával nožem do dřeva. A pak… jeho sestra.
Kaelovi se zadrhl dech v hrdle.
Byli to oni. Opravdu oni.
A přesto…
Nikdo se na něj nepodíval.
Nikdo neřekl jeho jméno.
„Mami…?“ jeho hlas se třásl. Udělal krok dopředu.
Žádná odpověď.
„Tati?“
Nic.
Natáhl ruku a dotkl se matčina ramene.
Prošla skrz.
Jako by tam nikdy nebyl.
Cena přání
Kael vyběhl z domu. Srdce mu bilo zběsile, plíce mu hořely.
Byli tam. Byli opravdu tam. Ale on ne.
Pro ně neexistoval.
Bylo to, jako by ho Měsíční duch vyměnil. Vrátil jeho rodinu do vesnice – ale on sám byl z jejich příběhu vymazán.
Sledoval z dálky, jak se matka otočila k prázdnému místu, kde před chvílí stál, a pak pokračovala ve své činnosti, jako by tam nikdy nebyl.
Byl tohle trest? Nebo spravedlnost?
Vyhrál… nebo prohrál?
Chtěl rodinu zpět. A měl ji.
Ale přesto zůstal sám.
5. kapitola – Kletba naplněna
Kael seděl na kamenné zídce uprostřed vesnice a sledoval, jak kolem něj lidé procházejí. Nikdo se na něj nepodíval. Nikdo si ho nevšiml. Byl tam – ale zároveň ne.
Matka nesla košík s chlebem a prošla tak blízko, že by jí mohl natáhnout ruku a dotknout se jí. Ale neudělal to. Už věděl, že by jeho prsty projely prázdnotou. Otec hovořil s vesnickým kovářem, smál se, přikyvoval. Jeho sestra běhala s ostatními dětmi po návsi a smála se zvonivým smíchem, který se mu kdysi vryl hluboko do srdce.
A on? On byl duch mezi živými.
Byl tam, ale nepatřil tam.
Kael se opřel o chladný kámen a zavřel oči. Tohle přece nechtěl. Tohle nebylo jeho přání.
Sny, které šeptají
Brzy si však všiml něčeho zvláštního.
Vesničané začali šeptat. O podivných snech. O tom, že se v noci budí s pocitem, že je někdo sleduje. O stínech, které se pohybují tam, kde by neměly být.
„V noci jsem slyšela kroky… ale když jsem se podívala, nikdo tam nebyl,“ říkala mladá žena.
„Včera se mi zdálo, že na mě někdo volá jménem, ale… bylo to tak podivné, tak cizí,“ přiznal se starý kovář.
Kael to chápal. Ty sny patřily jemu.
A přesto se jim vetřely do myslí, jako by k nim stále patřel – ale jen jako ozvěna. Něco nebylo v pořádku.
A pak se objevil poutník.
Muž s prázdnýma očima
Seděl u ohně na kraji vesnice, zády ke Kaelovi. Ale přesto ho viděl.
„Vím, že tam jsi,“ pronesl chraplavým hlasem.
Kael ztuhl. Byl to první člověk, který ho oslovil od chvíle, kdy vyslovil své přání.
Poutník se pomalu otočil. Byl to muž se zjizvenou tváří, vlasy měl prošedivělé a oči… prázdné. Jako by viděly víc, než by měly.
„Ty jsi tančil s duchem,“ řekl Kael. Nebyla to otázka.
Muž přikývl. „Ano. A taky jsem vyslovil přání.“
Kael zadržel dech. „A jak jsi se vrátil?“
Poutník se hořce usmál. „Nepřál jsem si vrátit něco, co bylo ztraceno. To je… to je chyba, kterou dělají všichni. Přál jsem si vědět pravdu.“
Kael se zamračil. Pravdu?
Poutník se k němu naklonil. „A pravda je, chlapče, že každé přání má druhou stranu.“
Kael se nadechl. „Co to znamená?“
„To, že tvé přání nebylo nikdy určeno k tomu, aby tě udělalo šťastným.“
Cesta zpět
„Existuje způsob, jak to zvrátit,“ řekl poutník po chvíli ticha. „Ale… je to cesta, na kterou se vydává jen málokdo. A ještě méně jich přežije.“
Kael zatajil dech. Existuje naděje.
„Co musím udělat?“ zeptal se.
Poutník se podíval do ohně. „Musíš se vrátit do lesa. Ale tentokrát… nebudeš hledat ducha. On už našel tebe.“
Kael cítil, jak se mu sevřel žaludek.
„Pokud chceš své přání zrušit, musíš čelit tomu, co se skrývá za ním,“ pokračoval poutník. „Musíš se postavit ceně, kterou jsi nevědomky zaplatil.“
Kael si skousl ret. Byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu.
Protože teď už věděl, co znamená skutečná samota.
A tohle nebyl jeho domov.
Jeho domov byl tam, kde si ho někdo pamatoval.
6. kapitola – Cesta do hlubin noci
Kael kráčel temným lesem.
Tentokrát ho nevedl jen hlad po odpovědích, ale zoufalá potřeba opravit chybu, kterou udělal.
Věděl, že je Měsíční duch stále tady. Cítil jeho přítomnost v nehybném vzduchu, v listech, které se ani nepohnuly pod nočním vánkem. Věděl, že ho sleduje.
Když dorazil na mýtinu, nečekal.
„Chci druhé přání,“ řekl do mlhy, která se začala shlukovat kolem něj.
Ticho. Pak tichý smích – smích, který zněl jako vítr prohánějící se mezi stromy, jako voda kapající na hladinu jezera.
A pak se objevil.
Pravidla hry
Měsíční duch stál přesně tam, kde předtím tančil. Jeho průhledná postava se jemně chvěla jako světlo na vlnách, jeho oči byly prázdné, ale v koutcích rtů se mu rýsoval zvláštní úsměv.
„Druhé přání?“ opakoval duch, naklonil hlavu na stranu, jako by se bavil. „Chlapče, ty už jsi přání dostal. A dostal jsi přesně to, co sis přál.“
„Ale to nebylo správně!“ vykřikl Kael. „Nechtěl jsem, aby mě zapomněli! Chci být součástí své rodiny! Chci… chci existovat!“
Duch si povzdechl, jako by slyšel podobná slova už tisíckrát.
„Přání nejsou chyba, Kaeli. Jsou uzavřená dohoda.“ Jeho průhledné ruce se pomalu rozevřely. „Jestli chceš druhé přání, musíš si ho zasloužit. A tentokrát… nebude zadarmo.“
Kael polkl. „Co mám udělat?“
Duch se usmál a luskl prsty.
A svět se rozpadl.
Mezi světlem a temnotou
Kael padal. Nekřičel, ale jeho mysl ano.
Nebyl to pád těla – byl to pád mysli, duše, existence. Všude kolem byla tma, ale zároveň záblesky světla – světla, které nebylo teplé, ale chladné a ostré jako čepel.
A pak… dopadl.
Když otevřel oči, byl na jiném místě.
Byla to mýtina, ale jiná než ta v lese. Nebyl tu měsíc, jen šedivé nebe bez hvězd. A kolem něj se pohybovaly postavy.
Lidé. Nebo to, co z nich zbylo.
Oni také tančili.
Pohybovali se podivně, beze smyslu, jako loutky na provázcích, které neviděl. Jejich oči byly prázdné, jejich ústa se pohybovala, ale žádná slova nevycházela ven.
A pak mezi nimi spatřil ji.
Lyris – ale jiná
Stála na okraji davu. Lyris. Ale nebyla to úplně ona.
Její vlasy byly bledší, téměř stříbrné. Její oči, dříve plné jiskry, teď vypadaly prázdné – stejně jako oči těch ostatních.
Kaelovi se stáhlo hrdlo. „Lyris!“
Pomalu k němu otočila hlavu. Dlouho se na něj dívala.
Pak zašeptala: „Neměl jsi se vracet.“
Kael k ní vykročil, ale ona couvla. „Lyris, co se ti stalo? Jsi… jsi skutečná?“
Dívka se hořce pousmála. „Skutečná? Kaeli, když tančíš s duchem, už nikdy nejsi stejný.“
Kael si olízl suché rty. „Musím se vrátit. Musím zvrátit své přání.“
Lyris zavřela oči. „Já vím. Ale… víš, co musíš obětovat?“
Cena návratu
Kael nevěděl. Ale cítil, že to nebude nic lehkého.
Pak se mlha kolem nich začala znovu pohybovat. Měsíční duch byl tady. A usmíval se.
„Kaeli,“ řekl měkce, „chceš své přání zpět?“
Kael zhluboka vydechl. „Ano.“
Duch přikývl. „Pak mi dej… vzpomínky.“
Kael se zamračil. „Vzpomínky?“
„Ano,“ přikývl duch. „Chceš zpět svůj starý život? Pak zapomeň na to, co bylo. Zapomeň na mě. Zapomeň na to, co jsi se naučil. Zapomeň na Lyris. A staneš se znovu tím, kým jsi byl.“
Kael se nadechl. Podíval se na Lyris.
Pokud přijme, jeho život bude zpět. Ale všechno, co prožil, zmizí. Včetně ní.
Lyris se na něj podívala. Její oči byly smutné, ale pochopila. Věděla, že musí volit sám.
Kael zavřel oči.
A rozhodl se.
7. kapitola – Pravda pod Měsícem
Měsíční duch se nehýbal. Jeho průhledné oči se leskly jako zrcadla, v nichž se Kael viděl rozpolcený mezi dvěma světy. Nabízel mu únikovou cestu – zapomenout, znovu se stát součástí své rodiny, vrátit se do života, který mu kdysi patřil.
Ale Kael už věděl, že pravda byla jiná.
Duch nikdy neplnil přání ze soucitu. Plnil je proto, že se jimi živil.
Hlad po touhách
Kael viděl pravdu v jasném světle luny. Měsíční duch nebyl laskavý dárce, ale sběratel. Krmil se lidskými přáními, brával jejich podstatu a přetvářel je k obrazu svému. Lidé, kteří si přáli příliš mnoho, se stávali jeho součástí, uvězněni mezi světlem a stínem, jako ozvěny nesplněných tužeb.
Lyris stála vedle něj. Nebo alespoň to, co z ní zbylo. Její oči byly hluboké, téměř prázdné, ale Kael v nich zahlédl něco, co mu napovědělo, že ještě není úplně ztracená.
A pak pochopil.
Cesta ven nevedla skrze další přání.
Cesta ven vedla skrze vzdání se.
Rozhodnutí
Kael vzhlédl k duchovi.
„Neudělám to,“ řekl. Jeho hlas byl pevnější než kdy dřív.
Duch naklonil hlavu. „Neuděláš co?“
„Nechci své druhé přání. Nechci, abys mě vrátil do mého starého života.“
Duch neodpověděl. Místo toho se jeho úsměv pomalu vytratil. Něco se v něm změnilo.
Kael pokračoval: „Od začátku sis nebral duše těch, kdo tě žádali o přání. Bral sis jejich touhy. Ty ses živil nadějí, že jejich život bude jiný.“
Duch tiše sledoval, jak Kael chápe pravdu.
„Když se svého přání vzdám, ztratíš nade mnou moc.“
Měsíční mlha se zavlnila. Duch poprvé odhalil svou pravou tvář – ne tvář vlídného dárce, ale něčeho mnohem staršího. Něčeho, co se od nepaměti živilo poutem mezi touhou a ztrátou.
Kael si stoupl vzpřímeně.
„Nechci nic. A protože nechci nic… nemůžeš mi nic vzít.“
Zlomení kletby
Les se zatřásl. Nebyla to bouře, ale cosi hlubšího – rozpad něčeho, co existovalo po staletí.
Řetězy přání se začaly lámat.
Lyris vykřikla. Její tělo se rozzářilo, jako by se v ní probudilo cosi zapomenutého. A pak další tváře. Tváře těch, kdo byli kdysi chyceni do stejné pasti jako ona. Muži, ženy, děti – všichni, kdo žádali a zaplatili cenu, kterou nečekali.
Byli volní.
Měsíční duch ztratil svou moc.
A jeho tělo, které se zdálo tak věčné, se začalo rozplývat.
„Tohle… není konec,“ šeptal duch, než se jeho hlas ztratil v mlze.
Kael věděl, že měl pravdu. Ale věděl i to, že tohle byl jeho konec.
Duch zmizel.
A s ním i svět mezi světlem a tmou.
Za úsvitu
Kael otevřel oči.
Byl zpět ve vesnici. Ležel na chladné trávě, jeho tělo bylo těžké, ale srdce… bylo lehčí než kdy dřív.
Nad ním se rozprostírala růžovějící obloha prvního skutečného rána, které kdy zažil.
Vesnice byla stejná jako vždy – lidé se probouzeli, chystali se na denní práci. Nikdo si nepamatoval, co se stalo.
Nikdo nepostrádal ty, kdo byli uvězněni v pasti přání.
Ale Kael věděl.
Cítil to v sobě.
Rodinu, kterou ztratil, už nikdy zpět nedostane. Ale našel něco jiného.
Našel svobodu. Našel svou vlastní sílu. A možná… našel i nový domov.
A když spatřil Lyris stát u lesa, s očima, které už nebyly prázdné, věděl, že tohle je začátek něčeho nového.
