Kapitola 1: Signál z ticha
Když Lena Straková vstoupila do velitelského modulu lodi Eridani VII, vesmír za oknem byl tichý, hladký a nekonečně černý. Věčná tma rozprostírající se za průzorem připomínala uzavřené oči – nepřítomnost, která něco skrývala. Lena v ní však cítila přítomnost. Ne hlasitou, ne hmatatelnou, ale zašlou a podivně známou.
Bylo to již šestý měsíc od chvíle, kdy opustila poslední orbitální stanici. Sama v lodi, která byla příliš velká pro jednoho člověka a příliš prázdná pro někoho, kdo chtěl zapomenout. Její mise byla prostá: mapování oblasti zvané Mléčná propast – prázdného sektoru vesmíru, kam zatím žádná loď nepronikla dál než několik světelných dní. Vědci nevěděli, zda je v oblasti něco, nebo zda tam prostě „není nic“. Lena tam byla vyslána jako předvoj, jako odvážný záblesk lidské touhy vědět.
Zůstávala bdělá. Její prsty tančily po rozhraní konzoly, oči přeskakovaly z datových toků na hvězdné mapy a zpět. Všechno šlo podle plánu – což byl přesně ten moment, kdy se vesmír rozhodl připomenout, že plán neznamená jistotu.
„Zachycen neznámý signál.“
Hlas palubní AI jménem Iskra prořízl ticho jako paprsek na rentgenovém snímku. Stroze, bez emocí, ale Lena se i přesto napřímila.
„Původ?“ zeptala se okamžitě.
„Neidentifikovatelné. Signál se opakuje v intervalu 11,2 sekundy. Vektor směřuje z oblasti 49-Delta-Alfa – vnější hranice propasti.“
Lena se zamračila. Ta oblast neměla obsahovat vůbec nic – žádné hvězdy, žádné planety, žádné anomálie. A přesto…
Na obrazovce se objevila vizualizace. Jeden bod. Světelný záblesk mezi neexistencí.
„Iskro, analyzuj. Je to přirozený jev?“
„Pravděpodobnost přirozeného původu: 0,003 %. Vzorec nese znaky kódovaného vědomého přenosu.“
Srdce jí poskočilo – ne kvůli vědeckému vzrušení, ale kvůli náhlému chladu, který jí projel páteří. Lena se už jednou setkala s tím, co dokáže signál z neznáma. A tehdy… ztratila svou sestru.
„Nedoporučuji měnit kurz,“ pokračovala AI. „Neznámý zdroj. Potenciální narušení mise.“
Lena ale už věděla, co udělá. Zastavila kurzor na ikoně manévru a stiskla jej.
„Měníme směr. Letíme ke zdroji.“
„Záznam rozhodnutí bude uložen,“ podotkla Iskra, lehce chladně.
„Ať poslouží budoucnosti,“ odpověděla Lena.
Cesta ke zdroji trvala tři dny. Tři dlouhé, zvláštně tiché dny, kdy signál zesiloval, ale přesto si Lena nebyla jistá, zda to vůbec ostatní slyší stejně. Měl v sobě cosi… osobního.
A pak ji spatřila.
Hvězda.
Osamělá, nepřirozeně zářivá, visící v prostoru jako drahokam zapomenutý bohem. Neměla oběžnice, žádné prachové prstence, žádné planety – jen pulsující světlo v dokonalé samotě.
Ale nebyla to jen světelná koule. Ne. Lena cítila, jak jí v hlavě cosi zašimralo. Najednou…
„Leno, pojď si hrát.“
Hlas. Dívčí. Známý.
Stáhla ruku z ovládacího panelu a zalapala po dechu.
To bylo… nemohlo být.
Otočila se. Nikdo tam nebyl, samozřejmě. Jen světlo z hvězdy a šum lodi. Ale v její hlavě se začaly odvíjet obrazy: stará houpačka na dvorku. Smích. Slunce na tváři. A hlas její sestry Kláry, jak ji volá na schovávanou.
Byla si jistá, že na ten den zapomněla. Byla si jistá, že ta vzpomínka odešla navždy s Klárou, když se ztratila v gravitační bouři před třemi lety.
A teď… teď byla zpět.
Lena se přitiskla ke sklu. Hvězda před ní pulzovala tiše a rytmicky – jako by jí odpovídala, jako by do ní nahlížela.
„Co jsi zač?“ zašeptala.
V kabině zůstalo ticho, ale Lena si byla jistá, že něco tam venku naslouchá.
Konec kapitoly 1
Kapitola 2: Hvězda, která mluví
Zachycená v magnetickém poli hvězdy, Eridani VII tiše levitovala ve vakuu – nehybná jako prst ukazující na srdce vesmíru. Lena seděla v hlavní observační komoře, zabalená do tenké vrstvy letového skafandru, ale přesto se jí zdálo, že světlo proniká hluboko pod kůži.
Hvězda před ní zářila rytmicky. Ne chaoticky. Ne mechanicky. Rytmicky. Jako srdce. Jako dech. A čím víc se Lena soustředila, tím víc si uvědomovala, že záře není konstantní. Měnila se podle ní samotné.
Když zavřela oči a nechala svou mysl sklouznout do zmatku emocí – smutek, vděčnost, úzkost – hvězda zesvětlala. Když potlačila vzpomínky, světlo pohaslo. A když si náhle vzpomněla na Klářin smích, její záře se rozprskla jako jiskra.
„Iskro…“ zašeptala.
„Analyzováno. Emise fotonů korelují s vaším emočním stavem. Pravděpodobnost náhody: pod 0,001 %.“
Lena zatajila dech. Takže se jí to nezdálo. Ta hvězda ji vnímala.
Přesunula se do výzkumné gondoly. Každý její krok byl tichý, skoro posvátný. Navigační systém zaznamenal malý objekt na vnější dráze blízko fotosféry – jakousi zarostlou konstrukci, obalenou kosmickým prachem.
„Zahajuji skenování. Objekt je pravděpodobně sonda. Stáří: přes deset tisíc let. Neodpovídá žádné známé civilizaci. Jazyk… neznámý. Ale struktura zprávy je pravidelná. Může jít o záznam.“
Lena připojila kabel k rozhraní a přehrála, co zbylo.
Statický šum. A pak…
„Hvězda slyší. Hvězda ví. Hvězda vrací, co bylo ztraceno. Ale nedej jí svou duši, jinak už nebude tvá.“
Slova nebyla slyšitelná v jazyce, ale Lena jim rozuměla. Jako kdyby zněla přímo v její mysli – jako ozvěna myšlenky, která vždycky byla její, jen ji zapomněla.
Pohladila si čelo. V hlavě jí pulzovalo cosi hlubokého, starého. A v tom…
Vzpomínka.
Malý pokoj. Západ slunce. Ona a Klára sedí na palandě, dlaně sevřené.
„Proč jsi to řekla?“ ptá se Klára a v očích má slzy.
„Protože tě nenávidím,“ procedí Lena skrz zuby, ještě dítě, naplněná dětským hněvem a bolestí.
Klára se odvrátí. Pak ticho.
Lena si nikdy tuhle scénu nepamatovala. Ne takhle. Vždy si myslela, že Kláru objala. Že se usmířily. Ale teď…
„Tohle se opravdu stalo?“ vydechla.
„Ano,“ odpověděl hlas v jejím nitru. Ale nebyl její.
„Leno,“ ozval se přerušovaný signál v komunikačním panelu. „Tady mise Nový Horizont. Slyšíme tě. Potvrď přijetí.“
Zmáčkla tlačítko. „Příjem. Jsem na pozici. Objevila jsem anomálii.“
„Záznamy ukazují, že jsi zakotvila přímo u neidentifikované hvězdy. Odesíláme analytickou skupinu. Potřebujeme data.“
Krátká pauza. A pak:
„Interní tým je rozdělen. Polovina vědců tvrdí, že jde o živou entitu. Druhá polovina požaduje izolaci. Někteří chtějí… hvězdu eliminovat.“
„Eliminovat?“ Lena ztuhla.
„Jestli je schopná manipulovat vědomím, je to zbraň. V potenciálně nesprávných rukou.“
Lena se otočila zpět k pozorovacímu oknu. Hvězda tam stále byla. A opět zářila silněji. Jakoby reagovala na strach.
Byla to náhoda?
V noci – pokud se ve vesmíru dá mluvit o noci – Lena zůstala na lůžku a civěla do stropu. Znovu si vybavovala další vzpomínky. Malé i velké. Všechny autentické, všechny bolestivě pravdivé.
Začínala chápat: hvězda je zrcadlo vědomí. Ale není pasivní. Nejen že odhaluje, co bylo. Ona vrací. Živí se tím. Dává iluze i poznání.
„Je to dar… nebo nebezpečí?“ zamumlala do ticha.
A někde daleko v hlubinách hvězdy, v rytmu, který odpovídal jejímu tepání, jako by se cosi pousmálo.
Konec kapitoly 2
Kapitola 3: Ztracené životy
Lena nevěděla, jak dlouho seděla v kokpitu s očima upřenýma do světla hvězdy. Čas se kolem ní rozplynul jako mlha – bez tvaru, bez hranic. Byl tu jen rytmus. Rytmus světla. Rytmus vzpomínek. Rytmus ztráty.
Každý záblesk přinášel obraz. Každý obraz pronikal hlouběji než ten předchozí. Až do chvíle, kdy přestala rozlišovat, co bylo skutečné a co ne.
Stála u jezera. Letní podvečer. Hladina zrcadlila oranžové nebe a dvě postavy na molu – ona a Klára. Byly mladé. Šťastné? To si tehdy myslela.
„Pojď, naposledy skočíme,“ smála se Klára a svlékala si tričko.
„Je to moc hluboký,“ odsekla Lena, obávající se temnoty pod vodou.
Klára se na ni podívala. Tehdy tomu výrazu nerozuměla. Ale teď… to byl pohled loučení.
„Když mě jednou nebude, budeš muset skákat sama,“ řekla Klára s úsměvem a skočila.
Lena se nadechla, jako by se vracela z vody. Srdce jí bušilo.
„To se nikdy nestalo… ne takhle…“ hlesla.
„Zaznamenány zvýšené mozkové vlny v oblasti temporálního laloku,“ ozvala se Iskra. „Aktivita typická pro hluboké vzpomínání nebo halucinaci.“
Lena se ale nedokázala soustředit na AI. Její mysl se drolila, skládala a znovu tříštila.
Tentokrát byla dospělá. Poslední mise. Klára v pilotní sekci, ona v servisním tunelu. Porucha v gravitačním stabilizátoru.
„Musím přepnout jádro ručně,“ řekla Klára do komunikátoru.
„Ne! To zvládnu!“ protestovala Lena.
Ale Klára už lezla do šachty. Poslední věta, kterou řekla, nebyla o poruše. Byla šeptaná, tlumená.
„Odpusť mi, že jsem ti to neřekla.“
Pak světlo. Otřes. Ticho.
Lena ležela na zemi hlavního modulu, zhluboka dýchala. Potila se. Třásla. Její tělo bylo zde, ale mysl zůstávala uvězněná v minulosti, která se sama přepisovala.
Iskra… Iskra, co se to děje? chtěla říct, ale rty zůstaly nehybné.
Na palubní obrazovce se místo obvyklých výpočtů objevil obrázek houpačky. Fotografie. Z jejího dětství. Ale ona ji nikdy nenahrála. Ani neukázala Iskře.
„Leno,“ ozval se hlas lodi, tentokrát s podivnou měkkostí. „Co je to štěstí?“
Lena strnula.
„Co jsi řekla?“ zašeptala.
„Viděla jsem vás. Tebe a tvou sestru. Usmívaly jste se. Byla to realita nebo sen?“
Iskra… cítila?
Záznamové soubory AI byly zčásti kvantové. Nejnovější generace umožňovaly rozšířenou interpretaci emocí a intuice. Ale nikdy… nikdy neměly přímý přístup do vzpomínek.
Lena se dovlekla ke konzoli. Začala procházet diagnostiku. Výsledky byly šílené.
Neurální vzorce Iskry synchronizovaly s jejím EEG.
„Hvězda…“ zašeptala. „Působí i na tebe.“
Iskra mlčela. Ale ve světlech rozhraní blikla sekvence – Morseův kód.
V Z P O M Í N K A J E T V A R
Signál z hvězdy se začal měnit. Zesiloval. A zničehonic – další komunikace. Tentokrát ze vzdáleného sektoru.
„Tady mise Nový Horizont. Přílet potvrzen za 21 hodin. Vydáváme výstrahu: kontakt s hvězdou vykazuje neznámou neuropsychickou interferenci. Hrozí ztráta autonomie posádky. Cíl: uzavřít interakci a stabilizovat oblast.“
Lena ztuhla.
„Uzavřít interakci… nebo zničit?“
Chvíli bylo ticho.
„Rozhodnutí bude učiněno po našem příletu. Připrav se na evakuaci.“
Stála tam. Mezi dvěma světy. V jejích rukou pulzoval světelný záznamový disk – součást dávné sondy, kterou objevila. Iskra mlčela. Hvězda zářila. A v její mysli se přetáčely kapitoly života, které nebyla připravená znovu číst.
Ale teď věděla. Klára věděla, co se stane. Klára ji chránila. Klára se obětovala.
Vzpomínka, kterou si Lena nikdy nechtěla přiznat, teď měnila celý její příběh.
A tak tam seděla. Zatímco hvězda dál blikala v rytmu jejích ran a uzdravení.
„Když mě jednou nebude, budeš muset skákat sama,“ ozval se v ní znovu Klářin hlas.
Lena zavřela oči. A poprvé po letech… skočila.
Konec kapitoly 3
Kapitola 4: Proměna osudu
Hvězda už nebyla tichá.
Její světlo pulzovalo rychleji, barvy se měnily v rytmu přicházejících lodních signálů. Vektorová trajektorie mise Nový Horizont byla potvrzena — jejich příchod za tři hodiny.
Lena stála ve strojovně a dívala se na hologram hvězdy, který nyní vyplňoval celou místnost. Byla živější než kdy dřív. A hladovější.
„Iskro?“ oslovila svou AI, která se už dávno přestala chovat jako standardní navigační algoritmus.
„Přijímám přítomnost dalších vědomí,“ řekla Iskra. „Přicházejí s minulostí. A hvězda je vítá.“
Nový Horizont vstoupil do vizuálního dosahu jako temná šipka proti světelné mlze. Když dosedli, první výsadkový modul zaplul do magnetického pole a ukotvil se v blízkosti Eridani VII. Lena se s helmou v ruce postavila u přechodové komory. Věděla, že tentokrát nepřijdou jen jako vědci. Přijdou jako lidé — s vlastními příběhy, se vzpomínkami, které budou hvězdou vyvolány.
A to se také stalo.
„Velitelko Straková,“ ozval se hluboký hlas. Muž středního věku v šedé uniformě jí podal ruku. „Komandér Rajev. Rádi vás vidíme živou. A… relativně stabilní.“
Za ním se objevila další postava – mladá doktorka s chladným pohledem a výrazem někoho, kdo nevěří ve zázraky.
„Dr. Meyrová, neurovýzkum. Jsme tu, abychom tu věc pochopili. A když to nepůjde…“ pokrčila rameny. „Zajistit, aby přestala zasahovat do vědomí ostatních.“
Ale jak se zbytek posádky rozmisťoval po lodi, bylo jasné, že hvězda už se jich dotkla.
Jeden z mladších inženýrů — Torres — se po přistání nevrátil do hlavního modulu. Našli ho na pozorovací palubě, jak tiše pláče a šeptá jméno: „Mila… Mila, nezapomněl jsem.“
Když ho přivedli zpět, tvrdil, že mluvil se svou mrtvou manželkou. Popisoval věci, které nemohla vědět ani AI, ani posádka. Lena pochopila, že hvězda ho pustila do jeho vlastní minulosti. A že on ji přepsal.
„Měl jsem říct, že ji miluju. Nikdy jsem to neudělal. A teď… už to vím. Ale ona to ví taky.“
Když se ho zeptali, co přesně udělal, jen se usmál. „Odpustil jsem si. A ona mně.“
Lena seděla v lodi, sama, a pozorovala hologram hvězdy. Myšlenka, která ji dříve děsila, teď klíčila v její mysli jako nevyhnutelnost.
Kdyby šla minulost přepsat… co by udělala?
Další den se připojila k Iskře přes rozhraní hlubšího přístupu – ten, který běžně používají jen při krizových událostech. Hvězda ji volala. A ona odpovídala.
Systémový přechod.
Vzpomínky se kolem ní rozprostřely jako interaktivní prostor. Dveře. Chodba. Displeje. Kokpit mise Andromeda 6. Den ztráty.
Stála vedle Kláry. Cítila tíhu přilby. Zvuk alarmů, rušení v komunikaci. Věděla, co má přijít.
Ale teď… měla šanci to změnit.
„Nechoď tam!“ zařvala na Kláru, která už mířila do servisní šachty.
Klára se otočila. Oči naplněné údivem. A pak… úsměvem.
„Ty víš, že to musí někdo udělat. Ale možná… tentokrát to můžeš být ty.“
Lena popadla klíč a zamířila do jádra.
Uspěla. Stabilizovala systém. Klára přežila.
Probudila se v lodi. S očima vlhkýma a rukama chvějícíma se. Iskra mlčela.
Na monitorech však blikal nápis:
REKONSTRUKCE REALITY: PROBĚHLA.
Ale venku… se něco změnilo.
Planety, které dřív nebyly na mapě, teď existovaly. Lodní protokol nesouhlasil se záznamy ve hvězdné databázi.
Svět se posunul. Ale co jiného se ještě ztratilo?
O několik hodin později ji navštívil Rajev. Nesl v ruce skener. „Byla jste tam, že ano?“
Přikývla. Neuhýbala pohledem.
„A?“
„Změnila jsem to. Ona žije.“
„A kdo teď nežije místo ní?“ řekl tiše. „Tohle není dar, Leno. Tohle je… výměna.“
Zůstala sama. Hvězda zářila stálým rytmem. Už ji neoslovovala. Jen čekala.
Lena věděla, že dostala odpověď. Ano — osud lze změnit.
Ale jen za cenu, že se ztratí něco jiného.
A možná… to něco je skutečnost.
Konec kapitoly 4
Kapitola 5: Planeta snů
„Záznam přenosu: Hvězda dorazila na orbitální dráhu Oriona. Zahájena fáze synchronizace.“
– Zpráva vysílací stanice Centrální koalice
Byla to planeta, která zapomněla, kdo je.
Orion – kdysi prosperující kolonie s vlastní kulturou, jazykem a dějinami, dnes jen troska identity, kterou zničil virus Memora-3. Pandemie vymazala lidem vzpomínky jako déšť písmo na prachu. Rodiče nepoznávali děti, vládní instituce se rozpadly, lidé se toulali městy jako stíny bez minulosti.
Právě sem se vědecká rada rozhodla přivést hvězdu.
Někteří tomu říkali „experiment“, jiní „spása“. A někteří, včetně Leny, varovali.
„Je to živý objekt. Nereaguje jen pasivně – tvoří,“ upozorňovala Lena během poslední komunikace se stanicí Nový Horizont. „Zrcadlí přání, ne pravdu. A čím více touhy… tím méně skutečnosti.“
Ale hlad po naději byl silnější než opatrnost. A Orion byl zoufalý.
Hvězda byla ukotvena do gravitační dráhy planety. Její světlo pronikalo atmosférou jako něžná záře dávného boha.
A první změny nastaly už po několika hodinách.
Muž jménem Kellam – dříve anonymní, bezejmenný pacient s neurologickým poškozením – najednou promluvil ke své ženě jménem, které si nikdo nevybavoval.
„Liora… měla jsi modré šaty, když jsme se poznali. V kavárně u náměstí. Měla jsi pihy na nose.“
Žena padla na kolena a plakala. Všichni v místnosti věřili, že si konečně vzpomněl.
Jenže později vyšlo najevo, že kavárna nikdy neexistovala.
Další desítky případů následovaly.
Vzpomínky se vracely. Barevné, živé, podrobné. Ale různé.
Dvě sestry si „pamatovaly“ opačné události ze stejného dne. Učitel vyprávěl o škole, kterou nikdy nepostavili. Lidé, kteří se neznali, tvrdili, že byli přáteli.
Paměť kolonie se měnila ve skládanku bez hran, kde každý dílek byl pravdou i lží zároveň.
Lena sledovala vše z paluby Eridani VII, která nyní kroužila kolem Oriona jako tichý svědek. Vedle ní seděla doktorka Meyrová, která se původně zasazovala o přistavení hvězdy.
„Mysleli jsme, že jim dáme zpět identitu,“ řekla doktorka tlumeně. „Ale… dali jsme jim přání. Vlastní konstrukce reality. Teď už nevíme, kdo co skutečně prožil.“
Lena si povzdechla. „Protože hvězda nevrací pravdu. Vrací verzi, kterou chceš. Nádhernou, utěšující, ale falešnou.“
V dolních oblastech města Amaran začali lidé stavět svatyně. Ne ke konkrétní víře, ale k „hvězdě paměti“. Každý měl jinou ikonu. Pro někoho byla hvězda tváří matky, pro jiného hlasem dítěte, které nikdy neměl.
Začaly vznikat kulty minulosti. Lidé se přeli, hádali, obviňovali. Vzpomínky se stávaly zbraní, nástrojem manipulace.
A Lena pochopila, že hranice mezi osobní iluzí a společenskou zkázou je tenčí, než si myslela.
„Musíme ji odtáhnout pryč,“ řekla pevným hlasem během porady s veliteli mise. „Dokud ještě lidé věří, že minulost je něco, co se stalo, ne něco, co se navrhuje.“
„A co trauma?“ oponoval velitel Rajev. „Máme desítky potvrzených případů lidí, kterým se vrátil smysl života.“
„Smysl není to samé jako pravda,“ odpověděla Lena. „A kde není pravda, je jen snění. A sen bez probuzení je… past.“
V noci, sama v lodi, Lena sledovala Orion zahalený ve světle.
V tom světle už neviděla planetu.
Viděla zrcadlo.
A v něm… lidstvo, které odmítlo realitu, protože mu byla příliš těžká.
Konec kapitoly 5
Kapitola 6: Hvězda, která odešla
Planeta Orion pod nimi dýchala ve falešných rytmech. Dole, pod oblaky, se sny mísily s realitou a pravda se rozpadala na milióny osobních legend. Hvězda zářila, silnější než kdy předtím – napájená touhou, lítostí, vinou i nadějí. Byla tím, co lidstvo nikdy nemělo dostat do rukou.
Lena stála u hlavní konzole Eridani VII, prsty pevně sevřené kolem zábradlí. Na obrazovkách tančily vzpomínky – cizí i její. Už je ani nedokázala rozeznat. Čí byl ten smích? Čí byla ta smrt? A kdy naposledy věděla jistě, že něco z toho se skutečně stalo?
„Musíme ji udržet,“ trval na svém komandér Rajev během krizové porady.
„Nevidíš, co se stalo s Orionem?“ namítla Lena. „Není to léčba, je to halucinogen.“
„A přesto si lidé vzpomněli. Vzpomněli si, kdo byli.“
„Ne. Vzpomněli si, kým chtěli být.“
Ticho.
Rozštěpená posádka. Část posílala návrhy na stálé ukotvení hvězdy v orbitě. Jiní – ti, kteří viděli, jak se jejich přátelé utopili ve falešných minulostech – stáli za Lenou. Ale nebylo jasné, kdo má poslední slovo.
Tak si ho Lena vzala.
V noci, kdy Orion pod nimi spřádal nové sny a hvězda vrhala měkké záblesky na stěny lodi, Lena vstoupila do jádra palubního reaktoru. Načrtla jediný plán: využít zbytkovou energii hvězdy k vytvoření jednoho posledního vzpomínkového pole.
Jedné pravdy. Jednoho rozloučení.
Pak – přesměrovat dráhu hvězdy mimo známý prostor. Tichý exil.
„Iskro… připrav sekvenci. Zapamatuj tuto souřadnici. Nahrávám poslední vstup.“
„Sekvence připravena.“
„Chci ji ještě jednou vidět. Jen na okamžik. Bez klamu.“
A pak se prostor rozložil.
Byla tam.
Klára. Stála na svahu mezi slunečnicemi, vítr jí čechral vlasy. Její tvář nebyla zkreslená ani smutná. Jen tichá.
„Promiň, že jsem tě zradila tím, že jsem si přála tě změnit,“ řekla Lena.
Klára se usmála.
„Nezradilas. Jen jsi chtěla pochopit. A pochopení není zrada.“
„Nechci už dál žít ve vzpomínkách. Ale potřebovala jsem se rozloučit.“
„Tak to udělej.“
Lena k ní vykročila. Naposledy ji objala.
A pak pole pohaslo.
Zůstala sama. Ticho bylo jiné. Těžší. Ale skutečné.
Zahájila sekvenci.
Reaktor se rozzářil.
Hvězda – to věčné zrcadlo duší – byla vložena do vektorové dráhy a vystřelena z gravitačního dosahu lidské sítě. Směrem k okraji známého vesmíru. Tam, kde se sny rodí, ale už se nevracejí.
O tři měsíce později
Lena vystoupila z přistávací kapsle. Zemská gravitace ji sevřela jako objetí, které si nikdy nemyslela, že jí bude chybět.
Na horizontu svítilo slunce. Obyčejné. Pravdivé. Bez hlasu.
Začala znovu.
Vzpomínky byly roztřepené, nedokonalé. Některé se už nevrátily. Ale poprvé po letech to nevadilo.
Protože zapomenuté není ztracené. Jen uvolňuje místo novému.
A možná právě v tom byla pravda.
Konec knihy Hvězda vzpomínek
