Kapitola 1: Šepot moře
Na obzoru se pomalu rozpouštěl poslední záblesk zapadajícího slunce, když Luka vytáhl z vody svou síť. Byla téměř prázdná, jen několik drobných ryb se zmítalo mezi provázky. Povzdechl si a zadíval se na klidnou hladinu moře, které lemovalo malou vesnici, jeho domov od narození. Vítr přinášel vůni soli a chaluh, a z dálky se ozýval tlumený hukot vln tříštících se o skalnaté útesy. Luka měl tohle místo rád, ale čím dál častěji se přistihoval, že jeho mysl bloudí za horizont, tam, kde končila jeho známá země a začínal neznámý svět.
Ve vesnici nebylo mnoho, co by mladého člověka udrželo. Pár chatrných domků, oprýskaná kaplička, malý přístav s několika loďkami a hrstka lidí, kteří se drželi svých každodenních úkolů, jako by každý den byl stejný jako ten předchozí. Jediným kořením života zde byly příběhy, které starší vesničané vyprávěli večer u ohně. A mezi všemi legendami, co kdy slyšel, byla jedna, která Lukovi nikdy nedala spát – příběh o mořské víle.
Říkalo se, že žije pod hladinou, tam, kde je moře nejhlubší a kde světlo slunce už nedosáhne. Byla prý krásná, s dlouhými stříbřitými vlasy a hlasem tak sladkým, že dokázal omámit i nejostřílenější námořníky. Ale za její krásou se skrývala temnota. Každý, kdo se pokusil přiblížit k jejímu světu, prý skončil tragicky – ať už ztracen v hlubinách, nebo pronásledován neštěstím, které se rozprostřelo na jeho rodinu jako těžká mlha.
Luka těm příběhům nikdy nepřikládal přílišný význam, dokud jednoho večera nezůstal skryt za rohem otcovy dílny. Chtěl si jen odpočinout po dni na moři, když zaslechl tlumené hlasy. Mluvili jeho otec a starý rybář Janek, muž, který byl vždy plný příběhů o moři, ale tentokrát zněl jeho hlas vážně.
„Neměl by se ptát,“ pronesl Janek tiše, „je to pro něj lepší takhle. Nevíš, co ho to může stát.“
„Já vím,“ odpověděl Lukův otec unaveně. „Ale je v něm příliš z její krve. Jednoho dne to zjistí, ať už budeme mlčet, nebo ne. Ty stíny nás nikdy nepřestaly pronásledovat.“
„Ale co když to přinese zpátky neštěstí?“ naléhal Janek. „Víš, jak to skončilo s Annou. Ta víla – ona si pamatuje.“
Lukovi ztuhla krev v žilách. Anna byla jeho matka. Zemřela, když mu bylo sotva šest let, a její smrt obestíralo ticho, které ve vesnici nikdo nechtěl rušit. Ale co měla společného s mořskou vílou?
Nemohl déle poslouchat. Opatrně se odtáhl od stěny a spěšně zamířil k pobřeží. Jeho myšlenky byly jako bouře. Co to znamená? Proč jeho matka? A co tím mysleli, že stíny je pronásledují? Vítr sílil a obloha se začínala zatahovat, ale Luka tomu nevěnoval pozornost. Stál na břehu a díval se na černající vodu, která teď vypadala jako živá, plná tajemství a odpovědí, jež nemohl ignorovat.
„Musím to zjistit,“ zamumlal si pro sebe. Ať už pravda byla jakákoli, musel vědět, proč jeho matka zemřela a co je to za prokletí, o kterém mluvili. Nevěděl, co ho čeká, ale jedno bylo jisté – už se nemohl spokojit s nečinností. Musel najít odpovědi, i kdyby ho to mělo zavést až na samotné dno oceánu.
S tímto odhodláním se otočil k vesnici, aby se připravil na cestu, která by změnila celý jeho život.
Kapitola 2: Hluboko ve vlnách minulosti
Luka seděl na podlaze podkrovní místnosti a kolem něj se vršily staré knihy, zápisníky a papíry. Prach, který se vznášel ve vzduchu, se třpytil v proužcích světla, jež pronikaly úzkým oknem. Mezi věcmi své matky, pečlivě uloženými ve staré truhle, doufal najít odpovědi. A možná, právě tady, hluboko mezi zapomenutými vzpomínkami, se skrýval klíč k záhadě, která ho od předchozího večera tížila jako balvan.
Otevřel další zápisník, jehož obal byl zašlý a místy rozedraný. Na první stránce bylo jednoduché, elegantní písmo: Anna – Moje cesty za mořem. Lukovi se sevřelo hrdlo. Bylo zvláštní držet v rukou něco, co kdysi patřilo jeho matce, jako by se díky těmto stránkám mohl dotknout její přítomnosti.
Začal číst.
„Moře mě vždy přitahovalo,“ psala Anna. „Je v něm něco neskutečného, něco, co láká a děsí zároveň. Jednoho dne jsem narazila na cosi neobyčejného. Bylo to u skal na jihu, kde se voda zdá temnější než jinde. Byla tam žena – ne, stvoření, které se podobalo ženě, ale její oči… v nich bylo něco pradávného.“
Luka četl dál, každé slovo jej vtahovalo hlouběji do příběhu. Anna popisovala, jak se s vílou setkala několikrát. Byla fascinována její krásou a zvláštním smutkem, který ji obklopoval. „Řekla mi, že kdysi důvěřovala člověku, ale ten ji zradil. Bylo to dávno, ale bolest v jejím hlase byla živá, jako by se to stalo včera.“
Ale pak přišel zlom. Anna zaznamenala, že jeden z jejích předků, Lukův prapraděd Marek, byl ten, kdo vílu zradil. Pokusil se ji polapit do sítě, aby dokázal její existenci. Víla však unikla, a v návalu hněvu a zklamání uvalila na jeho rodinu kletbu. Každá generace měla nést tíhu jejího prokletí, dokud někdo nenapraví Marekovu zradu.
Luka položil zápisník a zadíval se na vlny, které se rozbíjely o břeh. Byla to pravda? Mohl by takový příběh vysvětlovat neštěstí, které se v jejich rodině opakovalo? Smrt jeho matky, otcovo mlčení… všechno to teď dávalo smysl. Ale co mohl udělat?
Následující ráno se Luka vydal za starou paní Věrou, která byla ve vesnici považována za moudrou ženu. Říkalo se, že zná každé tajemství moře. Když vešel do její malé, vonící bylinami provoněné chatrče, stařena se na něj podívala, jako by už věděla, proč přišel.
„Čekala jsem tě, chlapče,“ řekla, její hlas byl tichý a pronikavý jako šepot větru. „Tvé kroky tě přivedly ke dveřím, které bys možná raději nechal zavřené.“
„Chci vědět pravdu,“ odpověděl Luka odhodlaně. „O naší rodině. O víle. O kletbě.“
Věra si povzdechla a usadila se u stolu, kde před ní ležel starý námořní atlas. „To, co chceš vědět, není příběh pro slabé srdce,“ začala. „Ale jestli jsi rozhodnutý, povím ti, co vím.“
Vyprávěla mu o Marekovi, o jeho aroganci a o vílině hněvu. „Její kletba je pevná, ale ne nezlomitelná,“ řekla a její oči se zaleskly v šeru místnosti. „Pokud se chceš postavit této pravdě, musíš se s ní setkat. Musíš sestoupit do hlubin oceánu a čelit jejím očím. Jen ona může kletbu zrušit, ale bude tě to stát víc, než si teď dokážeš představit.“
„Jak se tam dostanu?“ zeptal se Luka, jeho hlas odhodlaný, ale přesto tichý.
Věra se usmála. „Moře si tě samo najde. Ale měj se na pozoru, chlapče. Pravda, kterou hledáš, může být krásná i strašná zároveň.“
Když odcházel, měl Luka pocit, že jeho kroky vedou někam, odkud už nebude návratu. Tajemství minulosti ho volalo a on věděl, že jediný způsob, jak najít odpovědi, je vydat se tam, kam se dosud nikdo neodvážil.
Kapitola 3: Volání hlubiny
Luka stál na břehu, kde vlny jemně olizovaly písek. V ruce držel starý námořnický vak, který mu dal jeho otec, když byl ještě malý chlapec. Byl plný věcí, které možná nebude potřebovat, ale nemohl se jich vzdát – nůž po dědečkovi, kousek lana, malý mosazný kompas. Vítr byl ostrý a přinášel s sebou chladné kapky slané vody. Na obzoru se zvedaly těžké mraky, které hrozily bouří.
Luka si pevněji stáhl kabát a obrátil se k malé lodi, která se houpala v přístavu. Byla to jeho loď, stará, ale spolehlivá, a přestože se při každé plavbě modlil, aby vydržela další den, cítil k ní zvláštní důvěru. Věděl, že tohle bude její nejtěžší zkouška. A možná i jeho.
„Luko!“ ozvalo se z dálky. Otec stál na prahu jejich chatrče, obličej zachmuřený. „Nemusíš to dělat!“
Luka zaváhal, ale nakonec odpověděl: „Musím, otče. Jinak to nikdy neskončí.“
Starý muž jen sklopil hlavu. Nebylo co dodat. Luka se otočil a vykročil k lodi. Ve chvíli, kdy se dotkl lana, kterým byla uvázaná, ucítil zvláštní chvění, jako by se moře probudilo a sledovalo každý jeho pohyb.
Plul celé hodiny. Slunce dávno zapadlo a temnota pohltila moře i oblohu. Hvězdy, obvykle tak jasné, byly skryté za těžkými mraky. Vítr zesílil a vlny začaly znepokojivě narůstat. Luka se pevně držel kormidla, zatímco loď bojovala s každým nárazem vody. Věděl, že tohle nebyla obyčejná bouře. Bylo to, jako by ho něco táhlo, vedlo ho dál, hlouběji do neznáma.
Když první blesk osvětlil oblohu, Luka si všiml, že voda kolem jeho lodi září jemnou, podivnou modrou barvou. Fosforeskující světlo obklopovalo loď jako opona a každá vlna se zdála tančit v tajemném rytmu. Bouře dosáhla vrcholu, když loď začala prudce klesat. Luka cítil, jak ho něco obrovského vtahuje dolů, ale nemohl se bránit. Zavřel oči a pevně se chytil lana.
A pak… klid.
Když Luka otevřel oči, byl obklopen světem, jaký nikdy neviděl. Voda kolem něj byla průzračná, naplněná jemným světlem, které přicházelo odněkud z hlubin. Vznášel se ve vzduchoprázdnu, ale mohl dýchat. Kolem něj pluly hejna ryb zářivých barev, jejich těla se třpytila jako drahokamy. V dálce viděl obrovské korály, které se tyčily jako podvodní hory, jejich větve se rozpínaly do všech stran.
Z ničeho nic kolem něj proplaval delfín. Luka na něj zíral s úžasem. Delfín se otočil, jako by ho zval, a Luka bez váhání následoval jeho vedení.
Cesta byla spletitá. Proplouvali mezi úzkými průchody korálových útesů, kde světlo hrálo na stěnách nádherné obrazy. Občas zahlédl stvoření, která připomínala sny – medúzy zářící jako měsíční paprsky, obří želvy, jejichž krunýře byly pokryté prastarými rytinami, a dokonce i záhadné bytosti, které ho sledovaly z dálky, ale nikdy se nepřiblížily.
Po čase se světlo kolem začalo měnit. Bylo tlumenější, zelenavější, a voda se zdála těžší. Delfín zpomalil a zastavil se na hraně obrovské propasti. Luka se podíval dolů a uviděl něco, co mu vyrazilo dech.
Pod ním se rozkládalo podmořské město, obrovské a majestátní. Bylo vytesané z kamene, jehož povrch se leskl jako perleť. Všechny budovy byly propojené sítí cest a mostů, které se vinuly jako pavučina. Ve středu města stála věž, vysoká a úzká, jejíž špička byla zahalená mlhou. Luka cítil, jak mu při pohledu na toto místo srdce buší v hrudi.
A pak to ucítil. Přítomnost. Byla všude kolem něj – tichá, ale nepopiratelná. Bylo to, jako by ho někdo sledoval, zkoumal, hodnotil. Byl si jistý, že to byla ona – mořská víla, o které slyšel tolik příběhů. Neviděl ji, ale věděl, že ho čeká.
Delfín se otočil a lehce do něj šťouchl nosem, jako by říkal: „Teď jdi sám.“
Luka se zhluboka nadechl, pevněji sevřel svůj vak a vydal se dolů k městu. Každý jeho krok byl těžší, jako by ho váha moře stále více svírala. Ale nepřestal. Volání hlubiny ho táhlo vpřed a on věděl, že odpovědi na všechny jeho otázky leží právě zde, v temnotě tohoto podmořského světa.
Kapitola 4: Tvář víly
Luka stál na náměstí podmořského města, kde se čas zdál zastavený. Vše kolem něj dýchalo podivnou tichostí. Voda se zde zdála hustší, světlo slabší, a vzduch – nebo to, co zde dýchal – těžší. Měl pocit, že je sledován. Každý stín, každý pohyb v koutku oka jej naplňoval zvláštní úzkostí.
A pak to ucítil. Chlad. Nebyl to jen pocit, ale fyzický závan, který ho probodl až do morku kostí. Všechny zvuky – bublání vody, šepoty proudů – náhle ustaly. Svět kolem něj ztichl.
„Kdo jsi, že se odvažuješ vstoupit sem?“ ozval se hlas.
Byl jako šepot i křik zároveň. Luka se otočil a spatřil ji.
Mořská víla.
Byla nádherná. Její vlasy, dlouhé a stříbřité, se vznášely ve vodě jako hedvábná záclona, která odrážela tlumené světlo podmořského města. Její tvář byla dokonalá, téměř neskutečná, ale oči… Oči byly něco jiného. V nich byla nekonečná hlubina, smutek starší než věky samotné, a zároveň hněv, který hrozil pohltit vše kolem.
„Já jsem Luka,“ řekl nejistě, snažíc se udržet klidný hlas. „Přišel jsem zlomit kletbu.“
Víla se zasmála, ale její smích byl ledový, jako zvuk ledu tříštícího se o skálu. „Kletbu,“ zopakovala s nádechem pohrdání. „Víš vůbec, co to znamená? Co žádáš?“
Luka stál pevně, i když cítil, že každý sval v jeho těle se chvěje. „Chci pochopit pravdu. Chci vědět, proč… proč jsi uvalila tu kletbu na mou rodinu.“
Víla se přiblížila, její pohyby byly plynulé, jako by byla součástí samotné vody. Když byla jen několik kroků od něj, Luka si všiml, že kolem ní voda zchladla. Malé rybky, které pluly poblíž, ztuhly v okamžiku a bez života klesaly ke dnu.
„Tvé jméno je Luka,“ zopakovala zamyšleně. „Syn ženy, která byla dost hloupá, aby mě hledala. Vnuk muže, který zradil. Nosíš v sobě jejich krev, a přesto si troufáš stát přede mnou a žádat odpovědi?“
Luka neuhnul pohledem. „Chci napravit, co bylo zlomeno. Můj prapraděd udělal chybu, ale není spravedlivé, aby kvůli tomu trpěly další generace.“
Víla se zarazila. Její pohled změkl, i když jen na okamžik. Luka cítil, že za tou smrtící krásou je něco víc – hluboká bolest, která se v ní usadila a proměnila ji v bytost, která před ním stála.
„Byla jsem hloupá,“ začala po chvíli. Její hlas byl teď tišší, zranitelnější. „Věřila jsem jeho slovům. Slíbil mi věčnost, lásku… a pak mě zradil. Pokusil se mě připoutat, spoutat mou svobodu, abych byla jeho trofejí. Když jsem unikla, přísahala jsem, že jeho krev za to zaplatí. Ty jsi ta krev.“
Luka nevěděl, co říct. Na jednu stranu cítil její hněv jako břitvu, na druhou stranu se nemohl ubránit soucitu.
„Co mám udělat?“ zeptal se nakonec.
Víla se na něj zadívala dlouze a mlčky. Poté zvedla ruku a voda kolem ní se zavlnila. Mezi jejími prsty se objevil obraz – perlový prsten, který zářil v tlumeném světle jako měsíc v úplňku.
„Tento prsten byl symbolem jeho přísahy,“ řekla. „Byl ztracen v hlubinách, kam ho hodil ve chvíli své hanby. Pokud ho najdeš a přineseš mi ho zpět, kletbu zruším. Ale varuji tě – cesta k němu není pro slabé srdce. Tam, kam musíš jít, vládnou stíny starší než já.“
Luka pevně přikývl. „Udělám to.“
Víla na okamžik vypadala překvapeně jeho odhodláním. Poté její tvář znovu ztvrdla. „Pak jdi. Najdi prsten. Ale pamatuj, Luka – každá volba má svou cenu.“
S těmito slovy zmizela, jako by se rozplynula ve vodě. Luka zůstal stát na místě, jeho mysl plná otázek, jeho srdce těžké, ale odhodlané. Ať už cesta vedla kamkoli, věděl, že není cesty zpět.
Kapitola 5: Pod tlakem oceánu
Hlubina byla temná, jako by pohlcovala všechnu barvu i světlo. Luka následoval delfína, jehož tělo se mihotalo ve slabém fosforeskujícím světle, které jakoby samo vedlo jejich cestu. Každý pohyb ve vodě působil těžce, tlak okolního oceánu se s každým metrem zvyšoval. Luka si připadal, jako by ho neviditelné ruce neustále tlačily zpět nahoru. Ale nepřestal.
Pod ním se začala objevovat obrovská jeskyně. Vchod byl jako černá ústa, otevřená do neznáma. Stěny byly porostlé zářivými korály, které vypadaly jako malé hvězdy v temnotě, ale Luka si všiml, že kolem jeskyně krouží stíny. Stíny, které se pohybovaly rychle, hrozivě, s pohyby, které naznačovaly, že něco číhá.
Delfín se na chvíli zastavil a otočil se k Lukovi. Jeho pohled byl téměř lidský, jako by říkal: Buď opatrný.
Luka přikývl, jeho srdce bušilo jako splašené. Věděl, že jeskyně, kam vstupuje, není obyčejné místo. Byla to zkouška. A mohla ho stát život.
Uvnitř jeskyně byla voda chladnější. Luka cítil, jak mu chlad proniká kůží, až ke kostem. Stěny byly pokryté ostrými výčnělky, a každé neopatrné máchnutí ruky ho mohlo zranit. Delfín plaval pomalu, pečlivě vybíral cestu. Kolem nich se míhaly podivné ryby s ostrými zuby a očima, které zářily zlověstnou červenou barvou.
Najednou něco zaslechl. Tichý zvuk, něco mezi šepotem a škrábáním. Zastavil se a otočil, ale nic neviděl. Zvuk se opět ozval, tentokrát blíž. A pak to uviděl – obrovské chapadlo se vynořilo ze stínu a mířilo přímo na něj.
Luka instinktivně ucukl, ale chapadlo bylo rychlé. Popadlo ho za nohu a stáhlo dolů. Všude kolem se zvedl vír písku a vody. Delfín se okamžitě obrátil a zaútočil na chapadlo, kousal a sekal do něj svým silným zobákem. Luka se zmítal, ale věděl, že panika mu nepomůže. Musel se soustředit.
Rychle sáhl do svého vaku a vytáhl nůž. Zvedl ho a s vypětím všech sil bodl do chapadla. Stvoření zavřísklo a pustilo ho. Delfín se vrátil k Lukovi a jemně do něj šťouchl, jako by ho uklidňoval.
„Děkuju,“ zamumlal Luka, i když věděl, že ho delfín nemůže slyšet. Přesto měl pocit, že jeho průvodce rozumí.
Po dalších hodinách plavání se jeskyně rozšířila a Luka konečně dorazil do obrovské podvodní síně. Uprostřed stála zřícenina – starý chrám, jehož stěny byly zdobené vytesanými reliéfy mořských tvorů. Střecha byla prolomená a světlo z neznámého zdroje zalévalo místo jemným zeleným svitem.
Luka vstoupil do chrámu. Pod nohama cítil zvířený písek a staré kameny. Na oltáři uprostřed místnosti ležel prsten. Jeho perla zářila, jako by v sobě nesla světlo celého oceánu. Luka se k němu pomalu přiblížil, téměř se bál dotknout se ho.
„To je ono,“ zašeptal. Sáhl po prstenu, a když ho vzal do ruky, ucítil zvláštní hřejivý pocit. Bylo to, jako by na chvíli celý oceán ztichl, jen aby sledoval tento okamžik.
Ale klid netrval dlouho.
Když Luka vyšel z chrámu, voda kolem se začala třást. Proud zesílil a táhl ho zpět k jeskyni. Delfín plaval vedle něj, ukazoval mu cestu, ale Luka cítil, že něco není v pořádku. A pak se to objevilo.
Obrovský mořský had. Jeho tělo bylo pokryté šupinami, které odrážely světlo jako zrcadla. Jeho oči byly černé jako bezedné hlubiny. Had obtočil své tělo kolem vchodu do jeskyně a zasyčel, až voda zavibrovala.
Luka věděl, že bojovat s ním silou nemá smysl. Byl příliš velký, příliš silný. Musel být chytrý. Rozhlédl se a všiml si, že stěny jeskyně jsou stále porostlé ostrými korály.
Když se had přiblížil, Luka plaval přímo k němu. Nechal ho zaútočit, ale na poslední chvíli uhnul a had se narazil na korály. Jeho tělo se prohnulo bolestí. Delfín využil příležitosti a odvedl Luka pryč.
Proudy byly silné, ale Luka se držel. Když konečně opustili jeskyni, cítil, jak se tlak uvolnil. Byl vyčerpaný, ale prsten měl pevně sevřený v dlani. Věděl, že cesta ještě není u konce, ale překonal další zkoušku. A s každým krokem si byl jistější, že má sílu čelit i tomu, co ho teprve čeká.
Kapitola 6: Cena za svobodu
Luka stál na okraji podmořského města, kde proudy vody byly klidné, téměř nehybné. V ruce svíral prsten, jehož perla zářila jemným, ale neustávajícím světlem. Každý krok, který ho přiblížil k místu, kde čekala mořská víla, byl těžší. Znal váhu toho, co držel, i cenu, kterou by mohl zaplatit.
Když se přiblížil k věži ve středu města, cítil její přítomnost ještě předtím, než ji spatřil. Vzduch – nebo snad voda – kolem něj jakoby zhoustla, chlad ho obklopil jako neviditelný plášť. A pak ji uviděl.
Mořská víla stála na podstavci uprostřed síně. Její vlasy se vznášely jako stříbrné plameny a oči, ty hluboké oči, se upřely přímo na něj. Na její tváři se objevil záblesk překvapení, když si všimla, že drží prsten.
„Dokázal jsi to,“ řekla, její hlas byl nyní tišší, jakoby naplněný něčím, co Luka nedokázal zcela pochopit. Smutkem? Úžasem?
Luka přikývl a přistoupil blíž. Pomalu natáhl ruku a položil prsten na podstavec před ní. Víla se na něj podívala, jako by v něm hledala něco víc.
„Ztracený slib,“ zašeptala. Její prsty se dotkly perly a na okamžik se celé místo zalilo oslnivým světlem. Bylo to, jako by celá tíha jejího hněvu, její bolesti, zmizela s jediným dotykem.
„Kletbu zruším,“ řekla po chvíli, „ale má to svou cenu.“
Luka se na ni podíval, jeho odhodlání bylo pevné. „Jakou cenu?“ zeptal se tiše.
Víla přistoupila blíž. Byla tak blízko, že mohl cítit chlad, který z ní vyzařoval. „Tvá možnost vrátit se na souš. Pokud chceš, aby tvá rodina byla volná, musíš zůstat tady, pod hladinou, navěky.“
Luka věděl, že to přijde. Už od chvíle, kdy se vydal na tuto cestu, cítil, že něco takového bude nevyhnutelné. Ale přesto v něm ta slova vyvolala záblesk strachu. Zůstat tady, opustit svůj svět, svou vesnici, svůj život… Byl na to připravený?
Dlouze se nadechl a podíval se jí do očí. „Souhlasím,“ řekl.
Víla na něj hleděla, její tvář byla poprvé měkčí, téměř lidská. „Proč to děláš?“ zeptala se. „Tvůj předek mě zradil. Ty bys mohl odejít, nechat je nést následky.“
Luka zavrtěl hlavou. „Protože už to musí skončit. Nejen pro mou rodinu, ale i pro tebe. Zasloužíš si klid, stejně jako my.“
Ta slova ji zjevně zaskočila. Na chvíli zavřela oči, jako by si něco připomínala, a když je znovu otevřela, byly plné slz. „Lidská odvaha… je to něco, co jsem dávno zapomněla,“ řekla tiše.
Poté, co se dlouze zadívala na prsten, udělala něco, co Luka nečekal. Jemně ho vzala za ruku a prsten mu do ní vrátila. „Nebudu tě nutit platit takovou cenu,“ řekla. „Tvé odhodlání a tvá oběť mění vše. Kletba je zrušena, a ty se můžeš vrátit domů.“
Luka byl příliš překvapený, než aby odpověděl. Jen sledoval, jak víla ustupuje a kolem ní se začíná měnit voda. Záře, která z ní vycházela, se stala silnější, až pohltila celé podmořské město.
Když se Luka probudil, ležel na břehu, kde před dny opustil svou loď. Byl zpět ve svém světě, ale cítil se jiný. Když se podíval na svou ruku, prsten tam stále byl, jako tichý důkaz toho, co zažil.
Když se vrátil do vesnice, všichni ho vítali jako zázrak. Jeho otec, starý a unavený, se slzami v očích objal svého syna. Kletba byla pryč – to věděl každý, i když nedokázali vysvětlit jak.
Léta poté Luka často sedával u ohně a vyprávěl příběh o mořské víle, o prstenu a o tom, co znamená opravdová odvaha. Jeho slova se stala legendou, kterou si předávali z generace na generaci. A i když Luka nikdy nezapomněl, co zažil, nikdy také nepřestal cítit spojení s mořem, jako by hlubiny navždy nesly kousek jeho duše.
