Kapitola 1: Ztracené světlo minulosti
Mlžný okraj. Zapomenutý kout galaxie, kde se hvězdy zdály chladné a vzdálené. Obloha zde nikdy nehořela jasnými barvami, jako tomu bylo v centrálních sektorech. Tady se světlo ztrácelo v prachových oblacích a v nekonečné temnotě, která pohlcovala vše. Když loď Aeternis prolétala touto nehostinnou zónou, jejím trupem se nesl zvuk, který připomínal tiché, téměř melancholické vzlyky. Kapitánka Elena Sorenová stála na můstku a pozorovala výhled skrze zmatnělý průzor. Mlžný okraj nebyl jen místem zapomnění – byl místem tajemství.
„Signál je stabilní,“ promluvil Dax, mladý technologický génius, který si oblíbil svou práci s přístroji více než s lidmi. Jeho prsty tančily po ovládacím panelu, zatímco obrazovka před ním zobrazovala mapu s blikajícím bodem – zdrojem signálu, který přitáhl tým právě sem. „Je to přímo před námi, kapitánko. Další asteroidy by mohly blokovat přesné souřadnice, ale něco tam je. Něco velkého.“
„To říkáš pokaždé,“ odpověděl Kael, dobrodruh s širokými rameny a úsměvem, který by snad dokázal okouzlit i hologram. Seděl opřený na židli a nohou si pohupoval v rytmu své oblíbené melodie, kterou tiše pískal. „Co když je to jen další kupa šrotu?“
Elena si odkašlala. „Mlžný okraj nepřitahuje náhodné výpravy, Kaeli. Kdyby to byla kupa šrotu, dávno by ji někdo objevil.“
Dr. Miraya Haletová, xenoložka a nejstarší člen týmu, zvedla pohled od svého datapadu. Její šedé oči, orámované vráskami z nekonečných hodin bádání, se upřely na Kaela. „To, co hledáme, má historickou hodnotu. Signál pochází z artefaktu, který mohl být vytvořen před tisíci lety. Možná i dříve. Historie si zaslouží náš respekt.“
Kael zvedl ruce na znamení kapitulace. „Dobře, dobře. Respektuju historii. Jen chci vědět, jestli to stojí za námahu.“
Elena se zhluboka nadechla. Přes všechny rozdíly byli její tým nejlepší, jaký si mohla přát. Dax se svým neúnavným zápalem pro technologie, Miraya s hlubokým vhledem do minulosti a Kael, který dokázal improvizovat v krizových situacích. Byli to ti správní lidé na špatném místě – přesně tam, kde je potřebovala.
Loď se přiblížila k asteroidu, který byl větší než kterýkoli jiný v okolí. Jeho povrch pokrývaly hluboké praskliny a zdálky připomínal lebku obřího tvora. Jakmile přistáli, Dax spustil skenování. Jeho oči se zaleskly nadšením, když výsledky začaly proudit na obrazovku.
„Tady to máme,“ řekl a ukázal na tmavé místo uprostřed skalní stěny. „Vchod. A tohle… tohle není přírodní útvar.“
„Starobylá stavba?“ zamumlala Miraya, když se k němu připojila. Její výraz byl směsí fascinace a obav. „Ty linie… tak přesné. To nevytvořila náhoda.“
Kael, který už nasazoval ochranný oblek, pokrčil rameny. „Vypadá to jako díra ve skále. Až na to, že tahle díra bude plná problémů. Sázím na staré obranné systémy. Kdo jde první?“
Elena ho ignorovala a obrátila se na Mirayu. „Co myslíš, že je tam uvnitř?“
„Nevím,“ přiznala Miraya. „Ale jestli je to, co si myslím, tato stavba předčí vše, co jsme dosud objevili.“
Uvnitř byla temnota. Světla jejich přileb ozařovala vysoké stěny pokryté cizími symboly, které se zdály být vyryté s neuvěřitelnou precizností. Dax se zastavil u jednoho z panelů a jemně se ho dotkl. „Tohle je… technologie. Starší, než cokoli, co jsem kdy viděl.“
Kael zůstal pozadu, jeho ruka spočívala na rukojeti blasteru. „Ticho je horší než pasti,“ zamumlal. „Nikdo nemá pocit, že nás někdo sleduje?“
Elena si jeho poznámku nevšímala. Její pohled upoutal střed místnosti – masivní sloup, jehož povrch se leskl jako tekutý kov, přestože byl pevný. „Tohle není jen stavba,“ zašeptala. „To je něco víc.“
Právě v tu chvíli místnost zaplnil hluboký zvuk – jako tlukot srdce. Symboly na stěnách se rozzářily a čas se na okamžik zdál, jako by zamrzl. Všichni cítili, jak jim krev zrychluje, jako kdyby se věž probouzela.
„Měli jsme odejít,“ řekl Kael, jeho hlas byl poprvé bez známky humoru. „Tohle není dobré.“
Elena si všimla záblesku pohybu v rohu místnosti. Nebyla si jistá, jestli to byla halucinace, nebo něco skutečného. „Někdo nás sleduje,“ zamumlala.
Miraya se zamračila. „Někdo, nebo něco, co nechce, abychom byli tady.“
Elena pevně sevřela rukojeť svého skeneru. Mlžný okraj měl být místem, kde hledají odpovědi na otázky minulosti. Ale tady, před touto věží, si poprvé uvědomila, že ne všechny otázky by měly být zodpovězeny.
Kapitola 2: Tajemství ve zdech
Kovová podlaha věže zněla pod jejich kroky tiše, téměř jako by pohlcovala zvuk. Ve vzduchu visel nepříjemný pocit statického napětí, které dráždilo nervy každého z nich. Věž působila, jako by byla živá. Elena se zastavila u jednoho z masivních panelů, který pokrýval stěnu. Povrch byl hladký a zářil tlumeným, stříbřitým světlem. Symboly, které se na něm rýsovaly, připomínaly písmo, ale jejich vzory se zdály být více než jen jazykem – měly v sobě rytmus, něco hypnotického.
„Tohle není jen výzdoba,“ řekla Miraya tiše, když přejížděla prsty po reliéfech. Její obličej byl osvětlen slabým odleskem symbolů. „Je to jako… kód. Záznam, který čeká na dešifrování.“
Dax, který seděl na zemi s rozebraným skenerem před sebou, zvedl oči. „Pokud je to kód, tak to není žádný, který bych kdy viděl. Ale ta technologie…,“ pokýval hlavou k jednomu z otevřených portů ve stěně. „Je stará, ale tak pokročilá, že ani nevím, kde začít. Je to, jako by někdo kombinoval vědu s… magií.“
Kael si odfrkl. „Skvělé. Takže jsme uvízli v záhadné starobylé pasti a náš technologický génius nemá ponětí, co s tím. Co bude dál? Místnost plná robotů, co nás chtějí rozsekat na kousky?“
Elena ho probodla pohledem. „Drž se při věci, Kaeli. Tohle není vtip. Něco tady není v pořádku.“
Bylo to právě v tu chvíli, kdy se to stalo poprvé. Zvuk – jako tlumené hučení, které začalo hluboko v jejich hlavách a postupně sílilo. Stěny věže se rozzářily silnější intenzitou a celý prostor se zdál, jako by se mírně posunul, jakoby se realita na okamžik protáhla.
Dax se zarazil a jeho ruce se zastavily uprostřed pohybu. Jeho oči se rozšířily, když zíral na prázdný prostor před sebou. „Co to…,“ vydechl, ale jeho hlas se ztratil v náhlém tichu.
„Daxi?“ Elena se k němu rychle přiblížila, ale mladík nereagoval. Jeho pohled byl nepřítomný, jako by se díval na něco, co nikdo jiný nemohl vidět. Náhle zalapal po dechu a spadl dozadu, jeho obličej byl bledý jako papír.
„Viděl jsem…,“ začal, ale jeho hlas se zlomil. Třásl se, když se snažil znovu nadechnout. „Viděl jsem… sebe. Mrtvého. Tady. Na tomhle místě.“
Miraya se sklonila vedle něj a jemně mu položila ruku na rameno. „To byl jen přelud. Možná iluze, způsobená něčím, co se tu děje. Ty časové anomálie, o kterých jsme četli ve zprávách…“
„To nebyla iluze!“ vykřikl Dax, jeho hlas byl ostrý. „Bylo to skutečné. Viděl jsem krev. Viděl jsem… všechno. A bylo to jako… jako bych to prožil.“
Elena se narovnala a prohlédla si místnost. Cítila tíhu na svých ramenou. Věděla, že Dax není někdo, kdo by panikařil bezdůvodně. Něco tady opravdu nebylo v pořádku.
Jak postupovali hlouběji do věže, napětí mezi nimi rostlo. Kael si pohrával se svým nožem, který se neustále otáčel v jeho rukách, a jeho pohled nervózně těkal po stěnách. „Tohle místo nás žere zaživa,“ zamumlal. „Přísahám, že jsem viděl něco pohybovat se ve stínech.“
„Halucinace,“ řekla Miraya, ale její hlas postrádal jistotu. I ona si všimla, že stíny se zdají delší a temnější, než by měly být.
Později, když se vrátili k jejich základně v jedné z místností věže, zjistili, že jejich vybavení je narušeno. Některé záznamy byly smazány, jiné poškozené. Elena sevřela ruce v pěst. „Tohle není náhoda. Někdo nás sleduje.“
„Stínové bratrstvo?“ zeptal se Kael, jeho hlas byl překvapivě klidný. Byl to název, o kterém věděli, ale o němž nikdo nechtěl příliš mluvit. Skupina, která měla záhadně zmizet před desítkami let, ale která stále obcházela pověsti v galaktickém podsvětí.
„Pokud ano, jsou blíž, než jsme si mysleli,“ řekla Elena, když se podívala na blikající obrazovky. „A pokud chtějí tuhle věž, budou bojovat. A to znamená, že my musíme být rychlejší.“
Jejich situace se zdála stále zoufalejší. Věž nebyla jen prázdné místo plné starých technologií. Byla něčím víc. Byla pastí, záhadou a zbraní – a možná i klíčem k něčemu mnohem většímu. Elena cítila, jak se kolem ní stahuje smyčka. Mlžný okraj nikdy nebyl bezpečný, ale teď, uvnitř této věže, začínalo být zřejmé, že čas samotný je jejich největším nepřítelem.
Kapitola 3: Protiklady času
Ticho ve věži mělo zvláštní kvalitu. Nebylo to obyčejné ticho, které by člověk zažil ve vesmíru nebo na opuštěném místě. Bylo to ticho naplněné přítomností – tichý šepot minulosti, přítomnosti a budoucnosti, které se zdály splývat dohromady. Elena vedla svůj tým hlouběji do věže, jejich kroky opatrně zkoumaly cestu, kterou ještě žádná živá bytost neprošla po tisíce let.
„Podívejte,“ ozvala se Miraya, když se sklonila ke kruhové desce na podlaze. Její povrch byl pokrytý složitými rytinami, které se mihotaly, jako by žily vlastním životem. „Tohle je staré – mnohem starší než cokoliv, co jsme kdy objevili. Pokud má pravdu jedna z mých teorií, mohl by to být jazyk Chronarchů.“
„Chronarchové?“ Kael se zastavil a s nevěřícným pohledem se otočil na xenoložku. „To jsou přece jen legendy. Mýty, které si vyprávěli obchodníci v mlhovinách.“
„Mýty jsou často založené na pravdě,“ odpověděla Miraya klidně. „Chronarchové měli údajně schopnost manipulovat s časem. Pokud tato věž patřila jim, mohli bychom zde najít důkaz jejich existence.“
Dax, který se skláněl nad jiným panelem, zavrtěl hlavou. „Vtipné. Manipulace s časem. Jak by něco takového vůbec mohlo fungovat?“
„Otázka nezní, jak,“ přerušila ho Elena. „Otázka zní, co s tím uděláme, pokud je to pravda.“
Jejich debatu přerušil ostrý zvuk – vzdálený třesk, jako by kov narážel na kov. Elena okamžitě zvedla ruku na znamení ticha. „Někdo tu je.“
Kael už měl v rukou blaster, jeho pohyby byly tiché a zkušené. „Možná to jsou jen staré mechanismy,“ zašeptal, ale nikdo mu neuvěřil. Když se další zvuk ozval blíž, bylo jasné, že nejsou sami.
„Stínové bratrstvo,“ zamumlala Miraya, její obavy teď nabraly konkrétní podobu.
Útok přišel náhle. Maskované postavy se vynořily z temnoty, jejich pohyby byly rychlé a přesné. Elena a její tým byli zahnáni do úzké chodby, kde se pokoušeli bránit. Kaelova zbraň s pískáním vychrlila salvu energie, zatímco Dax a Miraya se krčili za krytem a snažili se chránit starobylý artefakt, který právě objevili.
„Musíme ven!“ křičel Dax, zatímco Miraya zoufale tiskla k hrudi oválný předmět, který se zdál vyřezán z kovu i něčeho organického zároveň. „Jestli tohle ztratíme, všechno bylo zbytečné!“
„Nesmíme je nechat, aby to dostali!“ odpověděla Elena a odrazila střelu, která se nebezpečně blížila k Daxovi. „Kaeli, kryj nás!“
Když se tým konečně dostal zpět do hlavního sálu, maskované postavy ustoupily. Elena věděla, že to nebylo kvůli jejich vítězství – bylo to taktické rozhodnutí. Bratrstvo mělo svůj plán.
„Měli jsme bojovat tvrději,“ zavrčel Kael, když zavíral dveře za posledním členem týmu. „Nemůžeme stále jen ustupovat.“
„A ztratit životy?“ odvětila Elena ostře. „Tohle není boj, který můžeme vyhrát hrubou silou. Musíme být chytřejší.“
Později, když Miraya zkoumala artefakt, který zachránili, a zbytek týmu se zotavoval, napětí v místnosti narůstalo. Kael, který už měl dost pasivity, se postavil a upřeně pohlédl na Elenu.
„Máme v rukou něco, co může zvrátit boj,“ řekl s neústupným pohledem. „Tahle věž… má sílu. Sílu, kterou bychom mohli použít proti Bratrstvu. Proč ji nevyužít?“
„Protože nevíme, co všechno tahle síla obnáší,“ odpověděla Elena ostře. „Může to být zbraň, ale může to být i něco, co nás všechny zničí. Nebudu riskovat životy nevinných jen proto, že ty chceš okamžitou odplatu.“
Kael zaťal pěsti. „A co když ta šance už nikdy nepřijde? Tohle je válka, Eleno. A ve válce někdy musíš obětovat něco, abys vyhrál.“
Miraya, která pozorovala jejich výměnu, promluvila tiše, ale s autoritou. „Pokud je tato technologie opravdu Chronarchů, nemůžeme ji použít bez pochopení. Tohle není zbraň – je to odkaz. A takový odkaz si zaslouží více než jen stát se nástrojem destrukce.“
Kael později opustil místnost, jeho kroky byly těžké a plné neklidu. Ve stínu chodby zastavil a otevřel malý komunikátor, který tajně nosil. Na druhém konci se ozval hluboký, kovově znějící hlas.
„Máte, co jsme chtěli?“ zeptal se hlas.
„Ne,“ odpověděl Kael, jeho hlas byl napjatý. „Ale dostaneme to. Jen dejte čas.“
V tu chvíli si Kael nebyl jistý, jestli dělá správnou věc. Ale pokud věřil jedné věci, bylo to to, že válka vyžaduje oběti – a on byl ochoten nést jejich tíhu.
Kapitola 4: Tanec se stíny
Ve věži znovu zavládlo neklidné ticho. Elena procházela hlavní komorou, kde ještě před chvílí pracoval Dax. Jeho přístroje zůstaly rozložené na zemi, ale po něm nebylo ani stopy. Bylo to, jako by se vypařil. Jen na zdi zůstaly podivné stopy – stříbrný prášek, který slabě zářil ve světle jejich přileb.
„Tohle je špatné,“ zamumlala Elena, když zvedla jeden z Daxových nástrojů, který byl stále teplý. „Nezmizel sám. Něco ho odvedlo.“
„Nebo někdo,“ doplnila Miraya, která se skláněla nad stopami a opatrně sbírala vzorky. Její hlas byl klidný, ale v jejích očích se zračila obava. „Tyhle značky jsou příliš přesné. Bratrstvo.“
„Proč by ho unášeli?“ zamračil se Kael, který stál u dveří se zbraní v ruce. „Co s ním chtějí dělat?“
„Použít ho,“ odpověděla Miraya. „Dax ví víc o technologii téhle věže než kdokoli z nás. Pokud Bratrstvo chce ovládnout její moc, potřebují někoho, kdo jim pomůže ji aktivovat.“
Elena se postavila a podívala se na svůj tým. Cítila napětí, které mezi nimi v posledních dnech narůstalo. Kael se choval zvláštně – jeho reakce byly příliš odměřené, příliš vypočítavé. A Miraya, obvykle klidná, působila rozrušeně. Elena věděla, že musí jednat rychle, ale také cítila, jak je věž samotná ovlivňuje.
Cesta do hlubších částí věže byla jako sestup do jiného světa. Stěny začaly měnit barvy, pulsující světlo přecházelo od měkkého stříbra k tmavě modré a zpět. Vzduch byl těžší, téměř jako by byl nabitý energií. Miraya se zastavila u jednoho z panelů a přejela po něm rukou.
„Tohle je jazyk Chronarchů,“ zašeptala. „Záznam. Možná varování.“
„Dokážeš to přečíst?“ zeptala se Elena.
Miraya přikývla. „Není to přesné, ale něco chápu. Tohle místo… není jen nástrojem. Je to něco víc. Říkají tomu časové jádro. Je to zdroj energie, který manipuluje nejen s časem, ale i s realitou.“
„A pokud to Bratrstvo aktivuje?“ zeptal se Kael.
„Může to zničit čas samotný,“ odpověděla Miraya tiše. „Minulost, přítomnost, budoucnost – všechno by se mohlo rozpadnout.“
Stopy je zavedly k masivním dveřím, které se otvíraly do komory připomínající srdce věže. Uprostřed místnosti stál sloup, který vypadal, jako by byl vyroben ze světla a tekutého kovu zároveň. Byl vysoký a majestátní, jeho povrch se neustále měnil, jako by na něm tančily stíny a světelné záblesky.
Elena si všimla, že v rohu místnosti je Dax. Seděl připoutaný k židli, jeho hlava byla skloněná, ale zdálo se, že je naživu. Kolem něj stálo několik členů Bratrstva, jejich maskované postavy se pohybovaly tiše a koordinovaně.
„Máme plán?“ zašeptal Kael a jeho ruka už mířila k blasteru.
„Nemůžeme jen střílet,“ odpověděla Elena. „Musíme dostat Daxe ven a zjistit, co dělají s tím jádrem.“
Akce byla rychlá a chaotická. Elena a Kael kryli Mirayu, která se pokusila dostat k Daxovi. Střely se odrážely od stěn a vytvářely oslepující záblesky, které kontrastovaly s tlumeným světlem jádra. Elena si všimla, že jeden z členů Bratrstva se snaží aktivovat panel u sloupu.
„Nenechte je to spustit!“ křikla, zatímco vystřelila na blížící se postavu. Kael se rychle přesunul, aby zablokoval přístup k panelu, ale jeho pohyby byly stále příliš pomalé. Čas se zdál zpomalovat – nebo to možná byla věž, která se začala chovat nepředvídatelně.
Miraya konečně dosáhla Daxe a rychle začala rozvazovat jeho pouta. „Daxi, jsi v pořádku?“
„Myslím… myslím, že ano,“ zamumlal Dax, ale jeho oči byly rozšířené a plné strachu. „Mirayo… oni ví, jak to použít. Viděl jsem… budoucnost. Viděl jsem, co se stane, když to aktivují.“
Když se jim podařilo vyhnat Bratrstvo z místnosti, Elena se otočila k jádru. Jeho záře byla teď silnější, téměř oslepující. Miraya stála vedle ní a tiše četla symboly, které se objevovaly na jeho povrchu.
„Co to znamená?“ zeptala se Elena.
„Jádro je nestabilní,“ odpověděla Miraya. „Pokud ho někdo znovu aktivuje, může se zhroutit. Nebo může udělat něco mnohem horšího.“
„Jako co?“ zeptal se Dax, jeho hlas byl stále slabý.
„Může přetvořit realitu,“ řekla Miraya. „Všechny časové linie, všechny možnosti… mohly by se sloučit, rozpadnout nebo úplně zmizet. Záleží na tom, kdo ho ovládá.“
Elena cítila, jak jí po zádech přebíhá mráz. Stála před něčím, co přesahovalo její chápání – před něčím, co mělo moc zničit vše, co kdy znala. A v tu chvíli si uvědomila, že Bratrstvo nebylo jejich jediným nepřítelem. Věž samotná byla hrozbou, která mohla vše zničit.
Kapitola 5: Křižovatka osudů
Věž pulzovala. Její stěny vyzařovaly světlo, které se zdálo přicházet odnikud a zároveň odevšad. Elena stála v hlavní komoře a zírala na sloup jádra, který zůstával stejně hypnotizující jako při jejich prvním objevení. Miraya seděla poblíž, zamyšleně listovala svými poznámkami. Dax byl opřený o jednu ze stěn, jeho unavené oči pozorovaly tančící světla, jako by v nich hledaly odpovědi.
„Ta věž… není jen strojem,“ začala Miraya, aniž by zvedla hlavu. „Reaguje na nás. Na naše emoce. Myslím, že to vysvětluje ty anomálie, které jsme zažívali.“
Elena se k ní otočila. „Jak to myslíš?“
„Je to jako… rezonance,“ pokračovala Miraya. „Věž odráží naše vzpomínky a pocity. Proto Dax viděl svou smrt. Proto se zdá, že prostor a čas zde fungují jinak. Tato technologie není pouze nástrojem – je to symbióza. Funguje v závislosti na tom, kdo ji ovládá.“
Dax si povzdechl. „To by vysvětlovalo, proč jsem měl pocit, že se realita bortí. Ale co to znamená pro nás?“
Miraya si povzdechla a vzhlédla k nim. „Znamená to, že tato věž je nebezpečná. Jakékoli silné emoce – strach, hněv, zoufalství – by mohly ovlivnit její funkce. A pokud je jádro nestabilní, mohlo by to mít katastrofické důsledky.“
Napětí v místnosti se dalo krájet. Kael, který až dosud mlčky postával v rohu, konečně promluvil. „Možná proto bychom ji měli využít. Pokud tahle věž reaguje na nás, možná bychom ji mohli nasměrovat proti Bratrstvu. Obrátit jejich vlastní zbraně proti nim.“
Elena se na něj zamračila. „Tohle už jsme probírali. Nechápeme, jak přesně to funguje. Nemůžeme riskovat, že to spustíme a zničíme všechno.“
Kael pokrčil rameny. „A co navrhuješ? Sedět a čekat, až nás Bratrstvo přemůže? Nebo to prostě zničit, jak navrhuje Miraya? Možná je to jediná šance, jak zvrátit průběh války.“
„A za jakou cenu?“ odvětila Miraya. „Tahle technologie je cennější než jakýkoli konflikt. Mohla by nám pomoci pochopit samotnou podstatu času a existence.“
Kael se odvrátil, jeho tvář zůstala tvrdá. „Vy se chcete pořád jen dívat na minulost, ale já hledím do budoucnosti.“
Později toho večera, když ostatní odpočívali, Kael se potají vytratil do chodby. Jeho kroky byly tiché, ale jeho srdce bušilo hlasitě. Věděl, že to, co dělá, je zrada, ale věřil, že nemá jinou možnost. Vytáhl malý komunikátor a zadal kód.
„Mám, co potřebujete,“ zašeptal do přístroje. Na druhé straně se ozval známý hlas velitele Bratrstva, chladný a klidný.
„Vynikající. Jsi si jistý, že tě nepodezřívají?“
„Ne,“ odpověděl Kael. „Ale nemohu déle čekat. Věřím, že dokážete pomoci mé rodině.“
Hlas na druhém konci zůstal chladný. „Rodina je vždy dobrým důvodem pro oběti. Udělej, co je třeba, a my uděláme totéž.“
Kael vypnul komunikátor a zhluboka se nadechl. Věděl, že se blíží okamžik, kdy se vše vyjasní. Ale také věděl, že už nebude cesty zpět.
Další den se věci vyhrotily. Elena narazila na Kaela v jedné z chodeb, jeho výraz byl napjatý. „Co se děje?“ zeptala se, ale už v jeho očích viděla odpověď. „Ty… ty jsi nás zradil.“
„Neměl jsem jinou možnost,“ odpověděl Kael. „Moje rodina je uvězněná v časové smyčce, kterou vytvořila tahle věž. Bratrstvo slíbilo, že je osvobodí, pokud jim pomůžu.“
„A ty jsi jim věřil?“ Elena na něj křičela. „Kaeli, mohl jsi s námi mluvit. Mohl jsi nám to říct.“
„A co byste udělali?“ odvětil Kael. „Jen byste se mě snažili přesvědčit, abych to nechal být. Ale já nemůžu jen tak nechat svou rodinu zmizet.“
Tým se rozdělil. Miraya a Dax stáli na straně zničení věže – argumentovali, že její existence je příliš nebezpečná. Elena, která se cítila rozpolcená, se snažila udržet skupinu pohromadě, ale její vlastní minulost jí svazovala ruce. V jejích snech se znovu objevovala její sestra, kterou kdysi vinila z neúspěchu své kariéry. Teď si uvědomila, že podobnou chybu už nemůže udělat. Musela najít způsob, jak napravit chyby minulosti, ale nevěděla jak.
Kapitola končí tím, že Elena stojí sama před jádrem věže. Světlo z něj tančí po stěnách a její tvář je osvětlena jeho září. Cítí, jak se minulost a přítomnost splétají dohromady, jak se její emoce odrážejí ve struktuře věže. Uvědomuje si, že rozhodnutí, která musí udělat, ovlivní nejen její tým, ale možná i celou galaxii.
Kapitola 6: Časový střet
Světla ve věži zběsile blikala a stěny vibrovaly jako tepající srdce. Elena stála u hlavního panelu a její prsty horečně běhaly po ovládacích prvkách, zatímco se snažila analyzovat situaci. Zvenčí se ozývalo dunění – výbuchy zbraní Bratrstva, které se snažilo prolomit obranné štíty věže.
„Nemáme moc času,“ zavolala na Mirayu, která klečela u sloupu jádra a pokoušela se dešifrovat prastaré symboly. „Pokud prorazí, už to nebudeme my, kdo kontroluje věž.“
„Pracuju na tom,“ odpověděla Miraya a její hlas byl ostrý, i když stále klidný. „Potřebuju ještě pár minut. Ty symboly… reagují na mé myšlenky. Je to jako dialog, ne kód.“
Dax, který stál opodál a sledoval pulzující jádro, se náhle otočil. „To není jen dialog, Mirayo. Věž nás zkoumá. Skenuje naše vzpomínky a emoce. Cítím to.“ Jeho hlas se chvěl, ale jeho oči byly rozhodné. „A jestli se jí dostane do rukou někdo jako Bratrstvo, mohlo by to znamenat konec všeho.“
Bratrstvo se mezitím přiblížilo. Vnější dveře věže se rozlétly s ohlušujícím třeskem a dovnitř se nahrnuly jejich maskované postavy. Elena popadla svou zbraň a postavila se na obranu. Kael, který zůstal stát v zadní části místnosti, nevěděl, na čí stranu se postavit. Jeho loajalita byla rozervaná – mezi týmem, který ho považoval za zrádce, a Bratrstvem, které slíbilo zachránit jeho rodinu.
„Kaeli!“ zakřičela Elena a zamířila na něj. „Vyber si! Bojuješ s námi, nebo se přidáš k nim?“
Kaelova tvář byla zmučená, jeho pohled těkal mezi Elenou a vůdcem Bratrstva, který stál uprostřed chaosu. „Já… já jen chci svou rodinu zpátky,“ zašeptal, ale jeho slova zanikla v dunění výstřelů.
V tu chvíli se jádro začalo destabilizovat. Záře, která dříve pulzovala rytmicky, se nyní stala chaotickou a nepravidelnou. Symboly na jeho povrchu se rozběhly a tvořily složité vzory, které nikdo z nich nedokázal pochopit. Časové anomálie, které byly dosud jen náznakem, se staly skutečností. Členové týmu začali vidět útržky ze svých minulostí a budoucností.
Elena viděla svou sestru – její smích a výčitky, její poslední slova, než zmizela v neznámu. Miraya zahlédla obrazy zničených světů, záznamy o Chronarších, kteří kráčeli mezi hvězdami. A Dax… Dax viděl svůj konec.
„Já to zastavím,“ řekl náhle Dax a jeho hlas byl pevný.
Elena na něj pohlédla, její oči plné obav. „Co tím myslíš?“
„Jádro je propojené s námi. Není to jen stroj – je to živá entita, která nás vnímá. Pokud se obětuju, můžu ho stabilizovat. Ale… nebude cesty zpátky.“
„Ne,“ odpověděla Elena a její hlas se zlomil. „Najdeme jiný způsob.“
Dax se usmál. „Vždycky hledáš jiný způsob, Eleno. Ale někdy ho prostě není.“
Než mohl kdokoli něco udělat, Dax se rozběhl k jádru. Jeho tělo bylo pohlceno světlem a na okamžik se zdálo, že celý svět zamrzl. Pak se světlo rozlétlo do všech stran a komora se otřásla. Jádro začalo zpomalovat své chaotické pulzování, ale jeho stabilita byla jen dočasná.
„Je to jen na chvíli,“ řekla Miraya tiše. „Dax koupil čas, ale pokud to chceme zastavit definitivně, musíme věž deaktivovat.“
Elena kývla, její obličej byl kamenem. „Co potřebuješ, abych ti pomohla?“
„Musíme najít poslední sekvenci kódů. Je v záznamech Chronarchů, ale já tomu nerozumím úplně. Musíš se soustředit na to, co víš – na své vzpomínky. Věž na ně reaguje.“
Kael mezitím čelil svému vlastnímu dilematu. Vůdce Bratrstva, který si všiml jeho váhání, na něj zaútočil slovně. „Zachraň svou rodinu, Kaeli. Pomož nám a dáme ti to, co chceš.“
Kael však věděl, že to byl jen trik. Bratrstvo nehledalo záchranu – hledalo moc. A v tu chvíli si uvědomil, že pokud by je nechal vyhrát, jeho rodina by byla jen další obětí.
„Ne,“ zašeptal, než namířil svou zbraň na vůdce Bratrstva a vystřelil. „Já už nebudu jen loutka.“
Elena a Miraya nakonec úspěšně deaktivovaly věž. Když se jádro vypnulo, světlo pohaslo a komora se ponořila do ticha. Ale během procesu se objevil nečekaný obraz – postavy Chronarchů, které se zdály být pouhými stíny.
„Oni nejsou pryč,“ zašeptala Miraya. „Jen odešli do jiné časové roviny. Možná nás pozorují… možná čekají.“
Elena si povzdechla. „A co teď?“
Miraya se usmála. „Teď začínáme chápat, že tohle je jen začátek.“
Kapitola 7: Stíny času
Mlžný okraj se znovu ponořil do svého obvyklého ticha. Věž, nyní nehybná a opuštěná, stála jako svědek událostí, které mohly změnit osud galaxie. Elena, Miraya a Kael se zdržovali v hlavní komoře, kde jádro věže nyní vypadalo neškodně. Ale jeho přítomnost byla stále cítit – slabé, téměř nepostřehnutelné záření vycházející z jeho povrchu jako tlumený tlukot vzdáleného srdce.
Elena zůstala stát u panelu, její pohled upřený na stěnu pokrytou symboly Chronarchů. Byly mrtvé, zhaslé, ale stále nesly stopy neuvěřitelné moci. „Udělali jsme správnou věc?“ zamumlala, její hlas byl tichý, ale plný pochybností.
Miraya se zvedla od záznamového zařízení, které stále analyzovalo fragmenty dat, jež se podařilo zachránit. „Správná věc…“ zopakovala zamyšleně. „Možná. Ale otázkou je, zda jsme byli připraveni na následky.“
Kael, který stál opodál, si promnul ruce. „Dax tomu věřil. Myslím, že věřil, že jeho oběť něco znamená.“ Jeho hlas byl plný tíhy. „Já… chtěl bych věřit, že to nebylo zbytečné.“
Elena se k němu otočila, její oči se zaleskly slzami, které odmítla nechat stéct. „Dax věřil v nás. A my jsme mu to dlužili.“
Druhý den tým dokončoval přípravy na odlet. Miraya si sbalila své poznámky a opatrně uložila artefakty Chronarchů, které se jim podařilo zachránit. „Nepřestanu pátrat,“ řekla s odhodláním v hlase. „Musíme pochopit, co se tu stalo. Chronarchové nebyli jen tvůrci této věže – byli něco víc. Možná nás pozorují i teď.“
Kael se mezitím balil mlčky, jeho pohled občas zabloudil k věži, která byla nyní zapečetěna silovým polem, jež vytvořili. Když skončil, přistoupil k Eleně. „Musím odejít,“ řekl tiše. „Nemůžu tu zůstat, ne po tom všem, co jsem udělal.“
Elena na něj pohlédla a chvíli mlčela. „Tvoje cesta není jednoduchá, Kaeli. Ale věřím, že si ji vybereš správně.“
Kael kývl, ale neodpověděl. Věděl, že jeho činy nelze snadno odpustit, ale byl připraven nést důsledky.
Elena se rozhodla zůstat na Mlžném okraji. „Někdo musí věž chránit,“ řekla Miraye, když se loučily. „Nemůžeme si dovolit, aby se sem někdo vrátil a pokusil se znovu probudit její moc.“
„Budeš sama,“ varovala ji Miraya.
„Už jsem sama byla,“ odpověděla Elena klidně. „A teď mám pocit, že tohle je to, co musím udělat.“
Když Miraya a Kael odletěli, Elena se vrátila do hlavní komory. Procházela mezi opuštěnými panely a pohledem zkoumala jádro. Všechno bylo tiché. A přesto, když se přiblížila, měla pocit, že se něco změnilo. Slabá záře jádra byla téměř nepostřehnutelná, ale Elena ji viděla jasně.
Položila ruku na stěnu věže a zavřela oči. V její mysli se objevil obraz – stíny postav, které kráčely mezi hvězdami. Chronarchové. Sledovali ji. Nebo možná sledovali všechno.
„Tohle není konec,“ zamumlala. „Je to jen začátek.“
Když Elena opustila věž, hvězdy na Mlžném okraji vypadaly jasnější. Ale hluboko v jejím nitru zůstal neklid. Tajemství Chronarchů, jejich technologie a jejich odkaz visely nad ní jako břemeno i výzva. Cítila, že galaxie ještě neřekla poslední slovo.
A v temnotě věže slabě zazářilo jádro – připomínka, že čas, stejně jako osud, nikdy neodpočívá.
