KAPITOLA 1 – PŘÍJEZD
Mlčky stoupali klikatou horskou silnicí, zatímco podzimní mlha se válela v údolích jako stará přikrývka, kterou někdo nešikovně přehodil přes krajinu. Auto jen tiše hučelo, rádio hrálo už nějakou dobu do prázdna a mezi Eliškou a Matějem leželo nevyřčené napětí – jako by se i jejich vlastní ticho dalo krájet na tenké plátky, poskládat mezi ně výčitky a litování a nakonec je znovu slepit lepidlem potřeby, že spolu ještě nějak musí být.
„Ještě dva kilometry,“ řekl Matěj, spíš aby přerušil tu tíživou nicotu, než že by chtěl skutečně mluvit.
Eliška jen kývla. Dlaně měla složené v klíně, a kdyby se někdo dobře zadíval, všiml by si, jak křečovitě tiskne palce k sobě. Nebyl to jen víkendový výlet. Byla to šance. Možná poslední.
Hotel Grand Mirela se objevil náhle za zatáčkou – vysoká kamenná budova s ornamentálním štítem a věží, která trčela nad les jako hrdý pozůstatek časů, kdy byla elegance důležitější než funkčnost. Vypadala jako z jiného století. Nebo z jiného světa.
„Tady to je?“ zeptala se Eliška tiše, ale s podivným znepokojením.
„Jo… Vypadá líp než na fotkách, ne?“
„Nevím. Možná moc dobře.“
Uvítalo je ticho. Ne ten klidný, poklidný druh ticha, jaký člověk očekává v horách, ale spíš to druhé – těžké, husté, co visí ve vzduchu jako prach ve starých knihovnách. Když prošli vstupní halou, ozvaly se pod jejich kroky prastaré parkety, jako by si stěžovaly, že někdo ruší jejich spánek.
Recepční – muž se šedivými spánky a úsměvem tak dokonalým, až působil nepřirozeně – se zvedl s pomalou grácií.
„Přivítání pro pana a paní Svitákovy,“ zaznělo téměř jako z divadelní scény. „Vaše rezervace je v pořádku. Pokoj čtyřicet dva.“
Matěj se ušklíbl. „Snad nám přinese štěstí.“
Recepční sklonil hlavu. „Ten pokoj…“ začal a pak se na chvíli zamyslel, jako by hledal slova. „…má své nálady.“
„Prosím?“
„Někteří hosté tvrdí, že v něm slyší věci. Nebo vidí věci. Ale většinou si ho pochvalují. Hlavně ti, co… odejdou jiní, než přišli.“
Usmál se znovu. A znovu to nebyl úsměv, který by zahřál.
Když se výtahem dostali do čtvrtého patra, Eliška sevřela klíč tak pevně, že ji zabořil do dlaně. Před pokojem 42 zaváhala. Dveře měly starou, mosaznou kliku a tmavé dřevo bylo jaksi… neklidné.
„Dámy první,“ zkusil zažertovat Matěj.
„Nech toho,“ odvětila tiše a otevřela.
Uvnitř je uvítal chlad. Pokoj nebyl nijak zvláštní – starožitný nábytek, vysoké stropy, tlumené světlo. Ale bylo tam něco. Něco, co se nedalo uchopit. Vůně. Těžká, lehce nasládlá, s nádechem vlhké hlíny.
A zrcadlo. Obrovské, oválné, se zdobeným rámem a sklem, které lehce zrcadlilo víc, než by mělo. Když se do něj Eliška podívala, na okamžik měla pocit, že vidí svůj vlastní odraz… jak se na ni usmívá. A pak už ne.
„To zrcadlo je…“
„Divné?“ doplnil ji Matěj. „Jo. Ale nechceš si teď dát vanu? Dlouhou, horkou vanu a zapomenout, že jsme sem přijeli proto, že se už skoro nepoznáváme?“
Přikývla. Neochotně. Uložila si věci a zabořila se do křesla. Matěj šel do koupelny, ale když za ním zavřely dveře, Eliška si znovu sedla před zrcadlo. Na okamžik jí připadalo, že se za sklem něco pohne. Rukáv. Úsměv. Prst.
A tehdy to Matěj uviděl. Na vnitřní straně dveří, jak za sebou zavíral, zahlédl slova, která tam nebyla napsaná inkoustem, ale vyrytá do dřeva. Jemně, ale nepochybně lidskou rukou.
„Vidíš, co si přeješ?“
Matěj se zamračil. Zkusil se zasmát, ale v hrdle mu to uvízlo.
Než noc úplně spolkla světlo dne, než se za oknem hotel ponořil do ticha hlubších stínů, pokoj čtyřicet dva jen tiše vydechl.
A čekal.
KAPITOLA 2 – STÍNY MINULOSTI
Noc klesla na hotel jako černý závoj. Hustá tma se vplížila do všech rohů pokoje, kde Eliška s Matějem leželi zády k sobě. Ticho mezi nimi nebylo klidné. Bylo napjaté, přerušované jen občasným prasknutím dřeva, jako by se staré trámy vzpouzely proti tíze neviditelného břemene.
Eliška nemohla usnout. Oči měla otevřené do tmy, srdce jí bilo rychleji, než by přiznala. Zdálo se jí, že slyší… něco. Nejasný zvuk – jako kroky na chodbě, tlumené, váhavé. Pak smích. Dětský, lehký, nepatřičný. Zatajila dech.
„Slyšíš to?“ zašeptala.
Matěj nereagoval. Možná spal. Nebo dělal, že spí.
Znovu se ozval smích, tentokrát blíž. A pak šepot. Slova nerozeznatelná, ale tón byl něžný – až příliš něžný. Přesně ten, jakým matka uklidňuje dítě.
Eliška vstala. Nahmatala župan a přešla k zrcadlu. I když v místnosti byla tma, sklo jakoby slabounce zářilo zevnitř. A tehdy ji cosi zachytilo ve snu.
Stála před zrcadlem, ale neviděla sebe. Místo toho za sklem spatřila holčičku – asi tříletou, s dlouhými vlásky spletenými do copánků. Seděla na podlaze a hrála si s látkovou panenkou. Vypadala jako…
„Emi?“ vydechla Eliška, ale hlas jí selhal.
Holčička zvedla hlavu. Usmála se. Natáhla ruku – ne směrem k Elišce, ale za sklo. A pak začala něco říkat, beze zvuku. Rty se jí hýbaly, ale žádná slova nevycházela. A přesto Eliška slyšela v hlavě: „Pojď za mnou. Maminko, už mě nenechávej.“
Eliška natáhla ruku, dotkla se zrcadla – a probudila se. Seděla na podlaze, prsty stále spočívaly na chladném skle. Byla zima. Ráno ještě zdaleka nepřišlo.
Z koupelny se ozvalo šplouchnutí.
Matěj se koupal. Už asi půl hodiny. Voda byla skoro chladná, ale nechtělo se mu ven. Díval se do hladiny, na svůj odraz, ale něco bylo špatně. Tvrdost v očích, úšklebek na rtech – ten člověk ve vodě nebyl on. Byl to někdo podobný, ale… temnější.
„Tak co, Matěji,“ řekl ten druhý. Jeho hlas zněl z hlubin. „Jak dlouho ještě budeš dělat, že je to v pořádku?“
„Jdi do háje,“ zamumlal Matěj a zavřel oči. Ale obraz nezmizel.
„Nebyls připraven. A teď ji chceš zachránit? Po tom všem?“
„Mlč!“
„Tys přece nikdy nechtěl být otec. Přiznej si to.“
Matěj vyskočil z vany, voda se rozlila po podlaze. Zrcadlo nad umyvadlem zamlžené – ale i přesto v něm zahlédl obrys. Jakýsi pohyb. Když otřel sklo, spatřil jen svůj odraz – a ten se už tvářil správně. Ale v očích mu zůstala podivná úzkost.
Později, když už se konečně pokusili znovu usnout, se ze skříně ozvalo jemné zaklapnutí. Matěj vstal, otevřel ji – a nic tam nebylo. Jen šaty na ramínkách, které se však samy pohupovaly, jako by jimi někdo právě prošel.
Ráno bylo stejně tiché jako noc. V hotelové jídelně sedělo jen pár hostů. Matěj vypadal bledý, Eliška ztracená ve vlastních myšlenkách. Mlčky míchala kávu, i když ji nikdy nepila.
Přisedl si k nim starý portýr – ten samý, co jim den předtím otevřel dveře. Měl oči hluboko zasazené a na tváři vrásky, které vypadaly spíš jako jizvy po vzpomínkách.
„Vy jste v pokoji čtyřicet dva, že?“
Eliška přikývla, pomalu.
„Tam už pár lidí bylo,“ řekl tiše. „Většina z nich… se změnila. Jedna žena – mladá, hezká – před deseti lety zmizela. Vzala si pokoj na víkend. Nikdy neodhlásila. Policie nic nenašla. Ale pokoj byl zamčený zevnitř. A všechno její oblečení zůstalo složené v kufru.“
Matěj na něj chvíli zíral. „A vy to říkáte jen tak?“
„Já jen… říkám, co je pravda,“ odpověděl stařec. Pak se obrátil k Elišce, pohledem pronikl skrz ni, až to zabolelo. „V tom pokoji se neodpouští. Jen se přiznává. To je rozdíl.“
A pak se zvedl, jako by právě dořekl větu, která nepotřebuje odpověď.
Zvenku svítilo slunce, ale světlo nedopadalo do jejich pokoje.
Zrcadlo zůstalo tiché, ale Eliška měla pocit, že sleduje.
A v koupelně se z ničeho nic svezl ručník z věšáku.
Bez vánku. Bez pohybu.
Jenom tak. Sám od sebe.
Stíny teprve začínaly padat.
KAPITOLA 3 – ZRCADLENÍ
Třetí noc padla tiše jako přikrývka z olova. Tíha ve vzduchu se nedala vysvětlit – nebyla hmotná, ale cítili ji oba, v každém kroku, v každém dechu. Pokoj 42 byl stále tentýž. A přesto byl jiný.
Jako by se začal měnit podle nich. Nebo oni podle něj.
Eliška trávila čím dál víc času u skříně. Nevěděla proč – jen cítila, že právě odtamtud k ní přichází něco důležitého. Po každém otevření zavládlo prázdno – šaty, ramínka, zrcadlo na zadní stěně. A přesto měla jistotu, že tam něco je. Nebo někdo.
Toho večera ji probudilo škrábání. Jemné, ztěží slyšitelné. Sedla si na posteli, světlo z chodby zanechávalo v pokoji jen zlatavý obrys. Zaslechla to znovu. A pak hlas. Jemný, vysoký.
„Mami… otevři mi…“
Ztuhla.
„Prosím, já už budu hodná. Už tě nikdy neopustím.“
Hlas vycházel přímo ze skříně. Ze zrcadla v ní.
Eliška vstala, nahá v šeru noci, a udělala pár kroků. Dlaní se dotkla kliky.
„Emi…?“ zašeptala.
Ve zrcadle se objevila postava. Ale nebyla to její dcera. Byla to ona sama – bledá, rozcuchaná, ale jiná. Oči měla široce otevřené a v ústech křečovitý úsměv. A šeptala skrz sklo slova, kterým Eliška nerozuměla. Ale věděla, že jim rozumí.
Přitiskla čelo na sklo. A svět kolem ní se ztratil.
Matěj se uzavíral do koupelny. Cítil, že za dveřmi je něco, co se mu snaží vnutit – emoce, pocity, vzpomínky, které nechtěl. Seděl na zemi, zády opřený o vanu, a zíral do zrcadla.
Zpočátku si myslel, že je to přelud. Ale pak jeho odraz mrkl. A Matěj si byl jistý, že to sám neudělal.
„Zase se schováváš?“ zeptal se jeho obraz. Měl stejný hlas, ale jiný tón – uštěpačný, jízlivý.
„Nech mě být.“
„Tak jako jsi nechal ji být? Jak jsi jí slíbil, že všechno zvládneš, a pak ses stáhl?“
„Drž hubu!“
„Uteč. Ještě to můžeš stihnout. Jen otevři dveře, vezmi klíče, zmiz. Nech ji tady. Zaslouží si to.“
Matěj se zvedl a začal bušit do zrcadla. Ale to zůstalo netknuté. A jeho odraz se jen dál smál.
A pak spatřil něco jiného.
Za ním – ve skle – stála Eliška. V ruce nůž. Oči rozšířené, bosa, rozcuchaná. A bez jediného zvuku mu ho zarazila do zad. Zrcadlo ukazovalo scénu v reálném čase – Matěj padal, krvácel, ruce mu klouzaly po chladné podlaze.
Zíral do zrcadla s hrůzou, dokud výjev nezmizel.
Byla to vize. Ale když se ráno vzbudil, na podlaze koupelny byla skvrna. Temně rudá. Nešla setřít.
Čas přestal mít smysl. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 3:17 už druhou hodinu. Slunce nevycházelo. Nebo možná ano, ale okna byla neprostupná, zakalená něčím, co připomínalo vnitřní mlhu.
Z pokoje se stal bludištěm zrcadel a stínů.
Eliška a Matěj na sebe začali vrhat podezřívavé pohledy.
„Co jsi dělal v noci?“ zeptala se ho ráno.
„Ty mluvíš ze spaní,“ řekl.
„Já… mluvím se svojí dcerou.“
„Naše dcera je mrtvá, Eliško.“
„Ne, není. Je tam. Ve skříni.“
„Posloucháš se vůbec? Blázníš.“
„Ne, ty blázníš. Ty jsi chtěl odejít. Viděla jsem tě.“
Mlčky na sebe hleděli. Každý z nich s vlastní pravdou, vlastním strachem. Každý s pocitem, že ten druhý se začíná měnit.
Nebo že už se změnil.
Večerem prošla další vlna podivnosti. Z telefonu zmizely hodiny. Televize ukazovala jen statický šum – a uprostřed něj občas tvář. Dětskou. Nebo Eliščinu. Nebo Matějovu.
A v zrcadle, to poslední, co ještě v pokoji zůstávalo stejné, se začaly objevovat praskliny.
Ale jen když se nikdo nedíval přímo.
Jen koutkem oka.
Byli spolu. A přesto každý sám.
Každý uvězněný ve své vlastní realitě. Ve své vině. Ve své ztrátě.
A pokoj je sledoval.
Pokoj se učil.
A pokoj čekal.
KAPITOLA 4 – PRAVDA V TICHU
Něco v tom pokoji prasklo. Možná to bylo zrcadlo. Možná oni dva. Nebo to, co z nich ještě zbylo.
„Už toho mám dost, Eliško! DOST!“
Matěj stál u dveří, tričko měl zpocené, tvář rudou. Jeho hlas zněl příliš hlasitě i na tak malý prostor.
Eliška se nehýbala. Seděla na kraji postele, pohled upřený kamsi do ztracena, jako by ani nevnímala, že na ni někdo křičí.
„Vymýšlíš si hlasy, tváře, vize, mrtvé děti! V noci se plížíš po pokoji a šeptáš do skříně! Tohle není normální! Tohle nejsme my!“
Eliška pomalu otočila hlavu. Oči měla suché. Tak suché, že v nich nebyl ani stín slz, jen vyprahlé dno, kde kdysi bývala bolest.
„A kdo jsme, Matěji? Kdo jsme byli, než to přišlo?“
Ta slova ho bodla víc než jakýkoliv výkřik. Otočil se. Popadl batoh.
„Já odcházím. Ať se tu stane cokoli, já tu nezůstanu. To místo… to místo nás ničí.“
Přiskočil ke dveřím. Zatáhl za kliku. Odemkl. A nic. Dveře se ani nepohnuly.
Znovu. Silněji. Zaklepal. Zabouchal. Do dlaní se mu zařezával hněv i bezmoc.
„Otevři se… no tak… DO PRDELE!“
Eliška nevstala. Jen tiše řekla: „On tě nepustí. Ne dokud…“
„Co? Dokud co?“
„…nepochopíš.“
A pak se zvedla. Pomalu. Nohy se jí třásly. A odešla do koupelny. Dveře za ní zapadly s tichým cvaknutím.
Matěj se na chvíli zhroutil k zemi. Srdce mu bušilo, v hlavě hučelo. Pokoj byl tichý. Ale to ticho nebylo prázdné – bylo plné. Plné vzpomínek, viny, slov, která nikdy neřekl nahlas.
Hodiny plynuly. Nebo se spíš rozplývaly. Když Matěj znovu vstal, koupelna byla prázdná. Eliška nikde. Kufr neporušený, postel ustlaná, ale po Elišce ani stopy.
Hledal ji. V pokoji, za zrcadlem, pod postelí. Otevřel skříň – nic. Okna byla zaklíněná, světlo za nimi podivně žluté. A pak, když konečně otevřel jednu z dolních zásuvek starého psacího stolu, našel deník.
Kožené desky, popraskané časem.
Uvnitř ženské písmo. Úhledné. A děsivé.
„Den první: Je tu klid. Konečně sama. Pokoj je krásný. Možná víc, než jsem čekala.“
„Den třetí: Mluvím s ním. Ve skle. Ví toho o mně víc než já sama.“
„Den pátý: Říká mi, že mohu zůstat navždy. Ale musím být pravdivá.“
„Den sedmý: Nechci už být matkou. Nezvládnu to. Ale když to řeknu nahlas, slyším jen smích.“
„Den devátý: Odpusť mi, Marečku. Jsi jen sen, který se změnil v tíhu. Já… já tě neuměla milovat.“
Matěj cítil, jak mu v hrdle hoří. Ta slova jako by psala Eliška. Jako by psal on.
Zvedl oči – a tam stála. Holčička. Ne víc než čtyřletá. V ruce držela látkovou panenku a hleděla na něj s tak prázdnýma očima, až se mu sevřelo srdce.
„Emi…?“
Holčička naklonila hlavu. Usmála se. A řekla:
„Měl jsi mě rád jen, když jsem byla snem.“
Zpětný náraz emocí ho srazil do kleku. Přiznání, které si nikdy nedovolil říct – ani sám sobě.
On nechtěl být otcem. Nebyl připraven. Měl strach. Když Eliška oznámila těhotenství, usmíval se. Říkal slova, která se čekala. Ale uvnitř… uvnitř plakal.
A pak, když přišla ztráta, nezůstal kvůli lásce. Zůstal kvůli povinnosti. Kvůli vině.
Ale nikdy nebyl opravdu tam.
Holčička natáhla ruku. Ale ne pro něj. Pro deník. Když jí ho podal, zmizela. Jen tak. Jako by nikdy nebyla.
Pokoj se změnil. Dveře se pootevřely. Do pokoje začalo pronikat chladnější světlo. Ale Eliška nikde.
Na zemi v koupelně ležel její náramek. Ten stříbrný. Ten, který dostala, když čekala dítě.
Matěj klesl na kolena.
Poprvé plakal. Opravdu.
A ticho, které ho obklopilo, už nebylo nepřátelské. Bylo… pravdivé.
Pokoj číslo 42 byl živý. Ale nebyl zlý. Jen nelhal.
A Matěj konečně slyšel pravdu, která tam celou dobu byla.
V tichu.
A zrcadlo přestalo odrážet. Začalo pamatovat.
KAPITOLA 5 – OČISTEC
Matěj seděl na zemi, zády opřený o postel, oči zarudlé, dlaně třesoucí se. Od chvíle, kdy zmizela, uběhly hodiny. Nebo snad dny? Čas se rozpadal – plynul i stál zároveň, jako by pokoj sám byl roztržen mezi světy.
A pak se ozval zvuk. Jemný, tlumený. Jako když někdo zaškrábe na dveře.
Otevřel je s nádechem naděje – a spatřil ji.
Eliška. Bledá, špinavá, bosá. Na čele zaschlou krev, v očích pohled, jaký nikdy předtím neviděl. Zraňující klid. A sílu, která nevzniká z bezpečí, ale z přežití.
„Já… tě hledal,“ vydechl.
Usmála se. Téměř neznatelně.
„Já hledala sebe.“
Zavřel za ní dveře. Seděli naproti sobě, mlčky, v prostoru, který se drolil na prach. V zrcadle uprostřed pokoje se cosi hýbalo.
Tentokrát to nebyli oni.
Byli to jiní oni.
Obraz byl jasný, čistý. Eliška, Matěj… a mezi nimi malá Emi. Seděla na dece, smála se, házela po nich polštářky. Slunce pronikalo oknem, čas plynul normálně, svět měl smysl.
Byli šťastní. Ti tři.
V realitě, která se nabízela jako možnost.
„Tohle… mohlo být,“ zašeptala Eliška.
„Nebo to pořád může být,“ dodal Matěj.
Oba vstali. Zrcadlo je zvalo. Dveře zůstaly zapomenuty.
Krok za krokem se přibližovali k obrazu, který tolik bolela.
A pak dívka v zrcadle zvedla hlavu. Emi. Usmála se. Ale její úsměv byl… prázdný. Oči skleněné, nepřítomné.
„Tohle není skutečné,“ řekla tiše. „Tady vás budu milovat navždy. Ale jen pokud zůstanete.“
„Zůstat?“
„Ano. Tady není bolest. Jen to, co bylo možné.“
Eliška se zachvěla.
„Matěji, jestli tam vstoupíme… už se nevrátíme. Zůstane po nás jen prázdné tělo. Sny, co nahradí realitu.“
„A tam… tam bychom ji měli.“
„Ale ne skutečně.“
„Já vím.“
Objali se. Poprvé bez výčitek. Bez obrany.
Jen kůže na kůži. Jen oni. Bez iluze.
A v tom objetí, s tvářemi těsně u skla, udělali něco, co pokoj nečekal.
Řekli ne.
Ne iluzi.
Ne útěku.
Ne dokonalému, prázdnému snu.
A zrcadlo prasklo.
Jemná síťka trhlin jako pavučina staletí. S každým výdechem víc. S každou slzou hlouběji.
A pak se rozpadlo.
Na tisíce střepů.
Pokoj zaúpěl. Dřevo se prohýbalo, tapety se zkroutily, okna zčernala. Čas se smršťoval, vlnil, vracel.
Dveře, dosud zavřené, se samy otevřely.
Za nimi ticho. Ne tíha.
Opravdové ticho.
Eliška stála. Matěj po jejím boku.
Když vyšli, ohlédli se.
Pokoj 42 byl prázdný. Jen stěny. Jen prach.
A mezi střepy na zemi jeden odraz – jejich dlaně, stále spojené.
Venku svítalo. První paprsky lámaly mlhu a svět se vracel do běžného chodu.
Ale oni – oni se změnili.
Ne tím, co prožili. Ale tím, co si dokázali přiznat.
A vydržet v tom.
A za nimi – hluboko ve stínech hotelové chodby – se ozvalo tiché klapnutí dveří.
Jako když pokoj znovu zavře oči.
KAPITOLA 6 – ODCHOD
Ráno přišlo tiše. Ne s dramatickým nárazem světla, ale jako jemný dotek, kterým se svět znovu připomněl. Pokoj byl chladný. Ztichlý.
A jiný.
Zrcadlo bylo pryč. Jen holá stěna, jakoby tam nikdy nic neviselo. Koberec čistý. Dveře dokořán.
Matěj seděl na okraji postele, v dlaních svíral klíč. Mosazný, těžký. Číslo 42 bylo vyryté hluboko, neochotné zmizet.
Eliška mu položila ruku na rameno. Její dlaň byla chladná, ale pevná.
„Půjdeme,“ řekla. Ne jako otázku, ale jako fakt.
Společně opustili pokoj. Bez zaváhání.
Chodby byly prázdné.
Světla zhasnutá.
Tapety šedivější, dřevo napuchlé vlhkostí. Jako by hotel během noci zestárl o desetiletí.
A přesto kráčeli dál. Každý krok tišší, jistější.
Na recepci ležel jediný předmět – klíč. Matěj jej položil vedle prázdné knihy hostů. Stránky byly bílé. Žádné podpisy. Žádné datum. Jen vryp na předsádce:
„Děkuji, že jste zůstali – i když jste mohli odejít.“
Venku už slunce pomalu stoupalo nad horizont. Eliška se na chvíli zastavila. Natáhla ruku k nebi. Zavřela oči.
Matěj ji sledoval a nevěděl, co říct.
Možná nic nebylo třeba.
Auto se rozjelo dolů po úzké horské silnici. Les kolem nich zpíval tichou písní znovunalezeného klidu. Mezi nimi leželo ticho – ale ne to, co dřív. Teď bylo měkké. Dovolovalo existenci.
Eliška se dívala z okna, vítr jí cuchal vlasy.
Matěj měl obě ruce pevně na volantu, oči vpřed, ale koutky úst mu cukly do náznaku úsměvu.
Nebyli vyléčení.
Ale byli na cestě.
A někdy je i to zázrak.
Když se otočila, když pohlédla do zpětného zrcátka, na okamžik ztuhla.
Hotel stál na svahu jako přízrak. Ale ne ten, z něhož vyšli.
Tenhle byl zarostlý, okenice visely křivě, omítka olupaná. Jako by ho opustili už dávno.
Možná nikdy neexistoval v tom čase, který znali.
A pak si všimla záblesku na skleněné tabuli v patře.
Zrcadlo.
Zčernalé, prasklé, a přece stále bdělé.
Pohledem se na chvíli potkala s vlastním odrazem ve zpětném zrcátku. A její rty se pohnuly do tichého, téměř dětského úsměvu.
„Na zrcadle bylo číslo – 42.“
