Kapitola 1: Noční hovor
Město spalo. V mrazivém nočním tichu, kdy i vítr zněl jako šeptající přízrak, se malým nádražím linul jen monotónní tikot starého hodinového stroje. Staniční budova, kdysi hrdý symbol pokroku, stála osaměle u kolejí. Okna měla zaslepená špínou a omítka ztrácela barvu, jako by se město samo pokoušelo na ni zapomenout. V rohu perónu, pod jedinou blikající lampou, stála telefonní budka – zapomenutá, jako relikt z jiné éry. Nikdo si ji nevšímal. Až doteď.
Pracovník noční směny, starý pan Havel, seděl v teple svého malého přístřešku. Byl to muž, který v těchto místech strávil téměř celý život. S povzdechem si nalil další hrnek kávy a očima sledoval hodiny. Zbývaly mu ještě čtyři hodiny do konce směny. Pak se jeho oči stočily k budce. Nikdy tam nikdo nevolal, ale teď, téměř jako na povel, se z ní ozvalo ostré zvonění, které prořízlo noční klid.
Havel ztuhl. „To je zvláštní,“ zamumlal si pro sebe. Věděl, že telefonní budky už dávno nikdo nepoužívá. Místní mládež o nich občas vtipkovala a turisté je považovali za kuriozitu. Zvonění se ozvalo podruhé. Pak potřetí. Nemohl to ignorovat. Nechal svůj hrnek na stole a vyšel do mrazu.
Když došel k budce, zvonění ustalo. Zaváhal, ale pak otevřel dveře. Telefon znovu zazvonil. Ruka se mu třásla, když po něm sáhl a zvedl sluchátko. „Haló?“ zeptal se, jeho hlas se odrážel v prázdné kabině. Ticho. Pak se ozval šepot. Slova byla nesrozumitelná, ale jejich tón ho mrazil až do morku kostí. Náhle se svět kolem něj zatočil.
Ráno po Havlovi nezůstala žádná stopa. Jeho kabát a termoska ležely opuštěné na stole. Policie přijela na místo hned, jak byla zavolána, ale vše nasvědčovalo tomu, že muž prostě zmizel. Kolegové byli zmatení, nadřízení nepřátelští. „Vždyť to byla jen stará budka,“ odsekl jeden z vyšetřovatelů, když se ptali na detaily.
Policistka Anna se o případu dozvěděla o den později, když k ní dorazila hlášenka. Seděla za svým stolem, obklopená hromadou nepřečtených spisů. Zelený svetr jí plandal na hubené postavě, svědčící o tom, že jídlo nebylo poslední dobou na seznamu jejích priorit. Pod očima měla kruhy jako pozůstatek mnoha bezesných nocí. Od posledního případu, kdy nezvládla zachránit pohřešované dítě, bojovala se stíny vlastní neschopnosti.
Telefon na jejím stole zazvonil a přerušil tíživé ticho. „Poručík Anna Novotná,“ představila se, zatímco zvedala sluchátko. Po pár minutách rozhovoru zaklapla telefon a povzdechla si. Případ pana Havla ji měl připadnout. Záhadné zmizení na opuštěném nádraží. Obyčejný případ? Nejspíš. Ale něco v ní se vzpíralo téhle myšlence.
O tři dny později se to stalo znovu. Tentokrát svědek přísahal, že viděl kolemjdoucího mladíka, jak telefon zvedl. A pak, jako by ho spolkla zem. Budka však zůstala na svém místě. Žádné stopy, žádné známky boje. Jen tiše stála pod blikající lampou a její dveře zůstávaly pootevřené, jako by čekaly na další oběť. Ve městě se začaly šířit pověsti. Někteří tvrdili, že slyšeli zvonění až k sobě domů, jiní zas mluvili o tom, že budka je prokletá. Jedno bylo jisté – nikdo se jí teď neodvažoval přiblížit.
Anna stála u okna své kanceláře a dívala se na fotografie z místa činu. Něco na tom všem jí nedávalo smysl. Ve světě plném kamer, technologií a logiky bylo tohle zmizení jako vystřižené z hororu. Napětí v ní narůstalo. A přesto věděla, že se bude muset postavit svému strachu. Protože zvonění se ozývalo stále častěji. A zvonění čekalo.
Kapitola 2: Stopy v prázdnotě
Anna stála uprostřed opuštěného nádraží, kde mráz hryzal do kůže. Telefonní budka tiše odpočívala pod blikající lampou, která každých pár sekund propadala tmě. Měla pocit, že se dívá na něco živého – jako by budka naslouchala, čekala. V kapse sevřela svůj notýsek a povzdechla si. Byl to její třetí den vyšetřování a zatím neměla žádnou skutečnou stopu, jen spoustu nezodpovězených otázek.
První zastávkou byla kavárna naproti nádraží, kde pracovala mladá servírka Veronika. Tvrdila, že viděla pana Havla naposledy v noci, kdy zmizel. Anna si objednala kávu a snažila se s ní navázat přátelský tón.
„Seděl tam, jako vždycky,“ začala Veronika a ukázala na stůl u okna. „Četl noviny a popíjel čaj. Pak ten telefon…“ Ztichla a nervózně se podívala přes rameno, jako by čekala, že budka vyslechne i tady.
„Co se stalo, když zazvonil?“ pobídla ji Anna.
„Nic zvláštního. Prostě vstal a šel k němu. Vypadal normálně, klidně.“ Veronika se odmlčela a zavrtěla hlavou. „Ale když jsem se otočila zpátky k oknu, už tam nebyl. Jen budka. Jako by se do ní propadl.“
Anna si dělala poznámky a snažila se potlačit frustraci. Pořád ta samá historka. Nikdo neviděl nic konkrétního. Jen mizící lidi a ticho.
Další den strávila Anna zkoumáním minulosti obětí. Pan Havel byl osamělý muž, který žil jednoduchý život. Ale při pohledu do jeho záznamů narazila na něco zvláštního – před lety byl vyšetřován za podvod v práci. Případ byl uzavřen kvůli nedostatku důkazů, ale pověst mu to zničilo.
Podobné tajemství se objevilo i u druhé oběti, mladíka, který zmizel jako další. Záznamy ukazovaly, že před pár lety byl podezřelý z napadení, ale vině se vyhnul díky svědectví, které se později ukázalo být falešné.
Anna si začala všímat vzoru. Každá oběť měla v minulosti něco temného – něco, co zůstávalo skryté před zraky ostatních. A přesto, jako by telefonní budka věděla.
„Musíme ten případ uzavřít, Anno,“ oznámil jí nadřízený suše, když seděla v kanceláři se stohy papírů.
„Uzavřít? A co ty lidi, kteří zmizeli? Co jejich rodiny?“ opáčila ostře.
„Je to bláznovství. Žádné stopy, žádní svědci, nic. Už tak máme plné ruce práce s jinými případy. Tohle je ztráta času.“
Anna sevřela čelist. Nátlak z vyšších míst byl neúnosný, ale vzdát to? To nebylo její povaze. Přesto cítila, jak jí vlastní nejistota začíná rozežírat zevnitř. Co když měla její nadřízená pravdu? Co když to byl jen obyčejný, nevyřešitelný případ?
V noci, když seděla u svého stolu, ji přepadla vlna vzpomínek. Její sestra… ta strašná noc před lety, kdy zmizela. Nikdy ji nenašli. Možná právě proto se Anna nikdy nevzdávala. Nebylo to jen o obětech. Bylo to i o ní.
Telefonní budka začala zvonit každou noc, přesně ve dvě hodiny. Zvuk se rozléhal celým nádražím, děsil obyvatele města, kteří tvrdili, že ho slyšeli až ke svým domům. Anna strávila jednu noc přímo na perónu, schovaná za nádražní budovou. Sledovala budku, jak září pod lampou, dokud se nerozezvonila.
Zvuk byl ostrý, nepřirozený, jako by se rozléhal z jiného světa. Anna ztuhla. Nezvedla sluchátko. Nemohla. Ale cítila, že jí ten telefon volá, téměř jako by šepot zněl přímo v její hlavě.
Anna věděla, že se blíží k něčemu temnému. Oběti byly vtaženy do něčeho většího, než si dokázala představit. Budka nebyla jen kusem starého kovu. Byla to brána – ať už kamkoliv. Ale kam? A proč? A co na to čekalo na druhé straně?
Ticho nočního nádraží se zdálo téměř neúnosné. Ale ještě horší byl zvuk zvonění, který Anna slyšela v uších i tehdy, když telefon zrovna mlčel.
Kapitola 3: Tajemný volající
Noc byla chladná a neúprosně tichá. Anna si stáhla límec kabátu blíž k obličeji a opatrně se usadila na lavičku ve stínu nádražní budovy. V kapse tiskla malý záznamník, který se rozhodla použít, pokud se něco stane. Znovu si přehrávala svůj plán. Počká. Bude pozorovat. A pokud telefon zazvoní, nic neudělá. Jen se bude dívat.
Na nádraží nebylo živé duše. Jediným zvukem bylo občasné zavrzání plechové střechy, kterou rozechvíval vítr. Telefonní budka stála o několik metrů dál, osvícená světlem blikající lampy. Její skleněné stěny se leskly jako led a vypadaly téměř nepřirozeně hladce. Anna cítila, jak jí svírá hrdlo. Strach, který se snažila potlačit, byl všudypřítomný.
Tikot jejích náramkových hodinek se stal jediným ukazatelem času. Čekání bylo nekonečné. Byla to skoro hodina, když se to stalo. Zničehonic ticho prořízl pronikavý zvuk. Telefonní budka se rozezvonila. Zvuk byl ostrý, hrubý, téměř výsměšný. Anna sevřela pěsti a zhluboka dýchala. Přesně to očekávala, ale nic ji nemohlo připravit na sílu, s jakou zvonění působilo na její nervy.
Vstala. Udělala dva kroky směrem k budce. Zvuk byl hlasitější, jako by ji volal jménem. Pak se zastavila. „Ne,“ zamumlala sama k sobě a ustoupila zpět do stínu. Připadala si jako zbabělec, ale věděla, že pokud hovor přijme, může být dalším jménem na seznamu zmizelých. Zvuk utichl. Budka zůstala stát na místě, tichá a nehybná, jako by ji celá situace vůbec nezajímala.
Druhý den seděla Anna ve své kanceláři a přehrávala si záznam zvonění. Připadala si jako posedlá, ztracená ve vlastních teoriích. Pak si všimla něčeho zvláštního. Každý incident, každé zazvonění telefonu, se odehrálo během noci s novým měsícem. Začala procházet kalendář a s každou další shodou její podezření rostlo. „To nemůže být náhoda,“ zamumlala.
Anna se ponořila do archivů. V policejním skladu, kde se prach držel jako věčný strážce starých tajemství, objevila záznamy o zmizeních z doby, kdy byla telefonní budka nová. První případ se stal v roce 1983. Tehdy zmizel mladý muž, který byl obviněn z krádeže. Anna si všimla podivné poznámky v rohu spisu: „Zmizení spojeno s podivným zvoněním.“
Další zmizení následovalo v letech 1997 a 2006. Vždy to byly osoby, které měly na svědomí nějaký hřích, tajemství nebo zátěž. A pokaždé byl zmíněn zvonící telefon. Anna si uvědomila, že budka není jen obyčejný předmět. Něco v ní nebo kolem ní ovládalo čas a prostor.
„Chceš mi říct, že telefonní budka vybírá lidi s tajemstvím?“ zeptal se její nadřízený sarkasticky, když mu předložila své závěry.
„Já nevím,“ odpověděla Anna unaveně. „Ale vím, že to není náhoda.“
„Tohle není detektivka, Anno. Tohle je reálný svět. A ty nemáš žádné důkazy, jen prázdné teorie. Možná si potřebuješ odpočinout,“ dodal, aniž by zvedl oči od svého stolu.
Jeho slova ji bodla. Cítila, že je na správné stopě, ale byla úplně sama. Nikdo jí nevěřil. A co hůř, sama začínala pochybovat. Může mít telefonní budka skutečně nadpřirozenou moc? Nebo se jen upínala na něco, co nedokázala vysvětlit?
Tu noc se Anna opět vrátila na nádraží. Tentokrát se cítila odhodlanější, ale zároveň neklidnější. Měsíc zmizel z oblohy a nahradila ho neproniknutelná tma. Telefon se rozezvonil přesně ve dvě hodiny, stejně jako předchozí noc. Anna tentokrát ani nevstala. Jen seděla na lavičce, s rukama pevně sevřenýma v klíně, a poslouchala. Zvonění znělo jako výsměch. A pak… ticho.
„Co po mně chceš?“ zašeptala do prázdna. Ale odpovědí jí bylo jen zlověstné hučení větru.
Anna věděla, že cesta zpět už není možná. Telefonní budka byla klíčem k něčemu mnohem většímu. A ona se musela rozhodnout, zda bude dál pátrat, i když tím riskuje nejen svou kariéru, ale možná i vlastní život.
Kapitola 4: Mezi světy
Noc byla neobyčejně temná. Obloha bez hvězd visela nad nádražím jako těžký závoj a vzduch byl podivně hustý, téměř nepříjemný na dýchání. Anna stála před telefonní budkou, její tělo napjaté jako struna. V hlavě jí vířily všechny příběhy, které slyšela, všechny stopy, které našla. Ale nic ji nemohlo připravit na to, co cítila teď. Budka ji volala, doslova ji přitahovala. Zvonek začal znovu zvonit – ostrý, pronikavý tón, který zněl, jako by nepřicházel z tohoto světa.
Anna si otřela zpocené dlaně o kabát a zhluboka se nadechla. „Jsem tu jenom proto, abych zjistila pravdu,“ zamumlala si pro sebe, jako by se snažila uklidnit. Pak otevřela dveře budky. Skleněné stěny zrcadlily její bledý obličej. Telefon znovu zazvonil, přímo před jejíma očima. Natáhla ruku, která se jí jemně třásla, a zvedla sluchátko.
„Haló?“ řekla, její hlas se chvěl.
Na druhém konci linky se ozvalo ticho. Anna si pomyslela, že spojení je přerušeno, když vtom uslyšela šepot. Slova byla sotva slyšitelná, ale zněla, jako by přicházela ze všech stran najednou. „Přijď blíž,“ zašeptal hlas. „Pojď k nám.“
Anna chtěla odpovědět, ale najednou ucítila, jak jí tělo těžkne. Nohy pod ní podklesly, hlava se jí zatočila. Sluchátko jí vyklouzlo z ruky a s kovovým klapnutím dopadlo zpět na hák. Poslední věc, kterou si pamatovala, byla temnota, která ji obklopila.
Když otevřela oči, obklopovala ji sterilní běloba. Bolest hlavy byla nesnesitelná a její tělo se cítilo jako z olova. Anna pomalu zaostřila na stropní světlo a uvědomila si, že leží v nemocniční posteli. Vedle ní seděl její bývalý přítel Marek, který ji sledoval s ustaraným výrazem.
„Co se stalo?“ zeptala se chraplavě.
Marek jí podal sklenici vody. „Našli tě na nádraží. Omdlela jsi. Doktoři říkají, že jsi měla nějaký druh šoku. Co jsi tam dělala, Anno?“
Anna zaváhala. Měla by mu říct pravdu? O budce, o zvonění, o hlase? Vzpomínka na šepot v telefonu ji zasáhla jako blesk. Místo odpovědi jen potřásla hlavou. „Je to složité,“ zamumlala.
Ještě té noci, když byla sama, ji přepadla první vize. Zavřela oči a náhle se ocitla na jiném místě. Bylo to jako sen, ale všechno působilo příliš skutečně. Viděla postavu – starého pana Havla – jak stojí na kraji mlhavé plochy. Jeho obličej byl zamyšlený, téměř klidný, ale oči byly prázdné, jako by se dívaly do jiného světa.
Další vize přišla o den později. Tentokrát viděla mladého muže, další z obětí. Pohyboval se v temném prostoru, který připomínal zrcadlové bludiště. Každý odraz byl jiný, každý ukazoval útržky života, které se zdály být jeho tajemstvími. Anna začínala chápat. Tyto oběti nebyly zcela ztracené – byly uvězněné v místě, které existovalo mezi životem a smrtí.
Anna procházela staré policejní záznamy, své poznámky i novinové články. Všechno ukazovalo na jedno – budka byla nějakým způsobem spojena s lidským žalem, vinou a tajemstvími. Byla bránou, která brala ty, kdo měli nevyřešenou minulost, a uvěznila je mezi světy.
Ale proč? A kdo nebo co byl ten hlas, který ji volal?
Marek byl jediný, komu se Anna odvážila svěřit. Poslouchal ji trpělivě, i když na jeho tváři bylo vidět, že bojuje s tím, co slyší. „Anno, tohle zní… šíleně,“ řekl opatrně. „Možná jsi jen přepracovaná. Možná potřebuješ odstup.“
„Nechápeš to,“ odsekla Anna. „Tohle není jen nějaký výmysl. Ty lidi jsem viděla. Jsou tam. Musím je najít. Musím je zachránit.“
„A co když tam skončíš taky?“ Marek se na ni podíval s obavami. „Nemyslím, že bys měla pokračovat.“
Anna mlčela. Jeho slova ji zasáhla. Co když měl pravdu? Co když by skončila uvězněná mezi světy, stejně jako ti, které chtěla zachránit? Ale věděla, že se nemůže vzdát. Byla příliš blízko pravdě.
Telefonní budka zůstávala na svém místě, jako by čekala. Anna věděla, že pokud chce zjistit víc, bude muset znovu riskovat. Ale tentokrát bude připravená. Přesto ji svíral strach. Protože věděla, že tentokrát by se nemusela vrátit.
Kapitola 5: Odpovědi v temnotě
Anna seděla ve starém archivu městského úřadu, obklopená zaprášenými krabicemi a složkami, které nikdo roky neotevřel. Pach starého papíru jí připomínal její první roky u policie, kdy ještě věřila, že všechno má jednoduché vysvětlení. Teď už věděla, že to tak není.
Hluboko ve starých plánech města objevila mapu z 19. století. Její prsty přejely přes zažloutlý papír, dokud nenašla místo, kde nyní stojí nádraží. Místo bylo označené malým křížkem a popsané jediným slovem: Šibenice.
Legenda o šibenici se ukázala být více než pověstí. Anna našla zápisy o popravách odsouzených, kteří zde umírali za své zločiny. Někteří byli vinni, jiní možná ne. Pověst pravila, že duchové nespravedlivě odsouzených nikdy nenašli klid a že místo, kde byli popraveni, zůstalo „otevřené“ – jako brána mezi světy.
S každou další stránkou, kterou Anna přečetla, jí docházelo, že telefonní budka nebyla obyčejným kusem železa a skla. Byla postavena na místě prokletém nevyřešenou vinou a bolestí. A volala si ty, kdo měli svůj vlastní neklid.
Byla hluboká noc, když se Anna vrátila na nádraží. Měsíc visel nízko, jako by sledoval její každý krok. Tentokrát už necítila strach – jen odhodlání. Jestli chce skutečně zjistit pravdu, musí se postavit čelem tomu, co čeká na druhé straně.
Telefonní budka znovu zazvonila. Zvuk byl tentokrát jiný – hlubší, temnější. Anna vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Sluchátko zvedla, aniž by zaváhala.
„Haló?“ zeptala se.
Hlas na druhém konci byl známý a cizí zároveň. „Přijď k nám,“ zasyčel. A pak to přišlo – pocit, jako by jí někdo vyrval pevnou půdu pod nohama. Svět kolem ní zmizel, zatímco telefonní budka se proměnila v tichou prázdnotu.
Anna otevřela oči a ocitla se v podivném světě. Nebyla to úplná tma, ale spíš něco mezi světlem a stínem. Prostor byl rozmazaný, hranice mezi věcmi splývaly. V dálce zahlédla postavy – oběti zmizení, které teď vypadaly jako stíny samy o sobě. Viděla pana Havla, jak zamyšleně kráčí, a mladého muže, který se zdál ztracený a zmatený. Každý z nich nesl výraz tíhy, jako by byl uvězněn ve vlastních vzpomínkách.
Najednou uviděla jinou postavu – mladou dívku s tmavými vlasy, která se k ní otočila. Anna ztuhla. Byla to její sestra Klára, přesně taková, jakou si ji pamatovala v ten osudný večer, kdy zmizela.
„Kláro?“ zašeptala Anna.
„Proč jsi mě nechala?“ zeptala se dívka. Její hlas byl tichý, ale plný bolesti.
Anna cítila, jak ji zasáhla vlna viny. Vzpomínka na tu noc ji pohltila – na hádku, kterou spolu měly, na to, jak Klára odešla ven, a na to, jak ji už nikdy neviděla živou. Po všechny ty roky si Anna vyčítala, že ji nedokázala ochránit.
„Nechala jsem tě jít,“ řekla Anna s očima plnýma slz. „Ale nemohla jsem vědět, co se stane. Byla jsem jen dítě. Je mi to líto, Kláro. Odpusť mi.“
Dívka se na ni podívala a na okamžik se zdálo, že její obličej změkne. „Tohle není tvoje vina,“ řekla tiše. A pak zmizela, jako by se rozpustila v mlze.
Anna cítila, jak ji zaplavuje pocit úlevy, ale také věděla, že práce ještě neskončila. Aby osvobodila ostatní, musela čelit jejich příběhům – a pomoci jim najít klid, který jim bránil odejít.
Když se Anna probrala, ležela na zemi před budkou. Hlava jí třeštila a tělo měla těžké, ale byla zpět. Tentokrát však věděla, co musí udělat. Budka nebyla zlem sama o sobě, ale portálem, který reagoval na lidskou vinu a nevyřešené příběhy. Klíčem bylo přinést do těchto příběhů smíření.
Anna cítila nový smysl svého pátrání. Už to nebyla jen práce – byla to její cesta ke smíření s vlastní minulostí i s tím, co ji čeká.
Kapitola 6: Rozloučení
Noc byla nepřirozeně klidná, jako by celé město zatajilo dech. Anna stála před telefonní budkou, jejíž skleněné stěny odrážely její tvář zkresleným, téměř děsivým způsobem. Po celém těle jí běhal mráz, ale tentokrát to nebyl strach, který jí svíral hruď. Bylo to odhodlání. Tohle byla její poslední šance – šance postavit se pravdě a ukončit noční můru, která sužovala město i ji samotnou.
Telefon zazvonil. Zvuk se rozezněl jako úder hromu v mrtvém tichu noci. Anna zavřela oči, zhluboka se nadechla a pevně uchopila kliku dveří budky. Když vstoupila, svět kolem ní jako by zmizel. Zvuk zvonění se odrážel v nekonečné ozvěně.
Zvedla sluchátko. „Haló?“ zašeptala.
Hlas na druhém konci linky nebyl ten samý, který slyšela dřív. Byl hluboký, rezonující, jako by přicházel ze samotné podstaty světa. „Proč jsi sem přišla, Anno?“ otázal se hlas, jemný, ale zároveň plný temné síly.
„Chci odpovědi,“ odpověděla pevně. „A chci to ukončit. Nejen kvůli ostatním, ale i kvůli sobě.“
Světy se proměnily. Budka zmizela a Anna se ocitla v temném, beztvarém prostoru. Před ní se objevil stín. Byl vysoký, neurčitý, a přesto z něj vyzařovala síla, která ji donutila zhluboka dýchat, aby neztratila odvahu. Stín promluvil. „Jsem tím, co lidé skrývají. Jsem jejich bolest, jejich vina. Jsem tíha jejich nevyřčených slov.“
„Ty jsi důvod, proč se ztratili,“ obvinila ho Anna.
Stín se pohnul, jako by se zasmál. „Já jsem jejich zrcadlo. Jen jsem jim ukázal to, co se snažili zapomenout. Bylo to jejich rozhodnutí zůstat.“
„A co já?“ zeptala se Anna, krokem se přibližující. „Proč jsem tady?“
„Protože i ty nosíš tíhu,“ odpověděl hlas. „Ale tvá cesta sem není ukončit jejich příběh. Je ukončit tvůj vlastní.“
Anna zavřela oči. Věděla, co musí udělat. Její vlastní vina, její vlastní bolest – smrt její sestry, kterou si vyčítala celá léta. V tom okamžiku si uvědomila, že jí nikdy nemohla zabránit. To, co se stalo, nebylo její vinou.
„Nebudu ti dál sloužit,“ zašeptala Anna, když otevřela oči. Její hlas nabíral na síle. „Nebudu tvé zrcadlo, ani tvá oběť. To, co jsi, nemá místo ve světě živých.“
Stín se začal chvět. „Nemůžeš mě zničit,“ zasyčel. „Jsem v každém z vás.“
„To možná ano,“ odpověděla Anna, „ale nikdo tě nepotřebuje. Můžeme odpustit. Sobě i druhým.“
Stín se s bolestným křikem rozplynul. Prostor kolem ní se začal rozjasňovat. Postavy, které dříve viděla uvězněné, se objevovaly kolem ní, jejich tváře uvolněné a klidné. Postupně mizely, jedna po druhé, dokud nezůstala sama.
Anna se probudila na perónu, ležela na studeném betonu. Budka byla pryč, jako by tam nikdy nestála. Nad městem se rozednívalo a první paprsky slunce dopadaly na opuštěné koleje. Když se zvedla, cítila, že je něco jinak. Uvnitř byla klidná, jako by tíha, kterou nosila celý život, zmizela.
Během následujících dnů se všichni zmizelí vrátili. Nic si nepamatovali, ale zdálo se, že jsou jiní – tišší, smířenější. Město si oddechlo. Pověsti o budce se staly minulostí, příběhem, který už nikdo nechtěl vyprávět.
