Kapitola 1: Šepoty v rádiu
Zátočina byla vesnicí na konci světa. Mezi rozlehlými skalami a neklidnými vlnami moře se krčila hrstka domů, jejichž střechy zdobila vrstva soli přinesená větrem. Lidé zde žili poklidným životem, svázaným rytmem přílivu a odlivu, jejich dny odměřovaly úlovky ryb a večery vůně smažených sardinek linoucí se z oken. Bylo to místo, kde se každý znal jménem a kde čas plynul, jako by ho moře záměrně zpomalovalo.
Aneta, drobná dívka s vlasy připomínajícími měděné nitky, trávila většinu času v kůlně svého otce. Staré rybářské sítě a nářadí sdílely prostor s jejími rozebranými rádiopřijímači a krabicemi plnými rezavých součástek. Aneta milovala techniku, a když zrovna nepomáhala otci s lodí, ztrácela se v hlubinách kabelů a tranzistorů, kde hledala vlastní malé zázraky.
Jedné noci, když vesnice spala a měsíc osvětloval hladinu, Aneta zapnula své upravené rádio. Signál byl čistý, ale místo známého praskání nebo hudby se z reproduktorů ozvalo něco neobvyklého. Nejprve to připomínalo tiché šepoty, skoro jako by někdo z hlubin moře vyprávěl příběhy. Poté se přidaly tóny melodie – nejasné a zastřené, přesto krásné a mrazivé. Aneta zatajila dech. Srdce jí bilo rychleji, zatímco otáčela knoflíkem rádia, aby lépe zachytila zvuk.
„Tohle musíš slyšet, tati,“ zašeptala, když ve dveřích kůlny stál její otec. Jeho tvář, poznamenaná léty na moři, se zamračila.
„Tohle není normální,“ zabručel. „Moře si s námi zahrává, jak to občas dělává. Radši to vypni.“
Ale Aneta nemohla. Něco ji na těch zvucích přitahovalo, jako by šlo o volání – možná o pomoc. Když signál zmizel, seděla tam ještě dlouho do noci, přemýšlela o tom, co slyšela, a v hlavě jí začaly klíčit otázky.
Ráno se zvěsti o podivném rádiovém signálu rozšířily mezi vesničany. Starosta, obtloustlý muž se sklonem ke skeptickému úsměvu, svolal všechny do místní hospody. „Poslouchejte,“ začal, zatímco se mračil na shromážděné. „Někteří z vás si myslí, že to, co se stalo včera večer, je něco víc než obyčejný šum. Ale moře nás jen zkouší. Pamatujte si, že jsme tu proto, abychom žili s mořem, ne abychom mu vzdorovali.“
„A co když to není jen šum?“ ozval se Tomáš, bývalý námořník, jehož hlas nesl tíhu zkušeností. Seděl stranou, jeho tvář částečně skrytá pod stínem klobouku. „Něco takového jsem slyšel před lety. A nic dobrého z toho nevzešlo.“
„Ty a tvoje příběhy,“ odsekl starosta. „Všichni víme, že rád strašíš lidi. Drž se své loďky a nepleť se do věcí, kterým nerozumíš.“
Aneta, která seděla v koutě, napjatě naslouchala. Tomáš na ni vrhl krátký pohled, jako by věděl, že ona slyšela totéž co on. Jakmile se shromáždění rozpustilo, přistoupila k němu.
„Vy víte, co to bylo?“ zeptala se tiše.
Tomáš si ji dlouho měřil pohledem. „Možná. Ale jsou věci, které je lepší nechat být, děvče. Jinak bys mohla skončit jako oni.“
„Jako kdo?“ vyhrkla.
Tomáš neodpověděl. Místo toho vstal a odešel, nechávaje za sebou ticho, které bylo těžší než jakýkoliv zvuk.
Noc přinesla další signály. Tentokrát byly silnější, hlubší, a když je Aneta zachytila, přísahala by, že slyšela ozvěnu lidského hlasu, který šeptal její jméno.
Kapitola 2: Volání moře
V Zátočině panovalo napětí, které by se dalo krájet. Po několika dnech záhadných signálů se lidé začali dívat na moře jinýma očima. To, co dříve bylo jejich obživou a společníkem, se nyní stávalo zdrojem strachu. Každá vlna, každé vzdutí hladiny teď neslo náznak něčeho temného, co se skrývá pod povrchem.
„Nemůžeme to nechat jen tak,“ prohlásil Pavel, jeden z mladších rybářů, když se skupina mladých mužů shromáždila u přístavu. Jeho hlas byl odhodlaný, ale oči plné nejistoty. „Musíme zjistit, odkud ty signály přicházejí. Tohle není jen šum. Možná tam někdo potřebuje pomoc.“
„Možná,“ přisvědčil jiný z mužů, ale jeho hlas byl spíše posměšný. „Nebo je to jen nějaký starý kus techniky na dně. Ať je to, co chce, zjistíme to.“
Navzdory varování starších vesničanů se skupina pěti mladých rybářů rozhodla vyplout. Aneta, která celé shromáždění sledovala z povzdálí, je chtěla zastavit. „To není dobrý nápad,“ řekla Pavlovi. „Nejdřív byste měli zjistit víc. Já jsem z těch signálů zachytila souřadnice. Přicházejí z místa, kde se před lety ztroskotala Hvězda Atlantiku.“
„A co má být?“ odsekl Pavel. „To je jen starý vrak. Možná konečně najdeme něco zajímavého. Může to být poklad, nebo jen odpověď. Lidé jako ty se můžou hrabat v drátech, my zkoumáme moře.“
Aneta cítila bezmoc. Viděla v jejich očích rozhodnutí a věděla, že nic, co by řekla, by je nezastavilo.
Loď vyplula při západu slunce. Malá posádka se smála a žertovala, zatímco se vlny hladce pohupovaly pod nimi. Vesničané je sledovali z mola. Někteří jim přáli štěstí, jiní tiše přihlíželi se strachem.
Ale ráno přineslo mlčení.
Když se slunce vyhouplo nad obzor, loď byla pryč. Nikdo ji neviděl připlout zpátky. Nebylo slyšet ani šplouchání vesel, ani klapání kroků na molu. Vesničané začali být nervózní. Pavel a jeho skupina zmizeli.
„Co jsem říkal!“ zvolal starosta, jehož obavy se proměnily v rozzlobenou tirádu. „Tohle není žádná hra. Moře si bere, co chce, a my mu nemůžeme vzdorovat.“
Mezi lidmi začaly kolovat příběhy. Někteří tvrdili, že to byla kletba – duchové ztracené posádky Hvězdy Atlantiku si přišli pro další duše. Jiní byli přesvědčení, že loď byla pohlcena vírem, který prý střeží poklady na dně.
Aneta nemohla zůstat nečinná. Celé odpoledne studovala záznamy, které našla v místním archivu, a své vlastní poznámky z rádiového vysílání. Seděla ve své malé dílně a mezi šepoty a tóny hledala vzorce.
„Tady,“ zašeptala, když na mapě označila bod, odkud signály přicházely. Byl to přesně ten bod, kde se Hvězda Atlantiku před padesáti lety potopila. Kolem místa panovala legenda, že loď ztroskotala za podivných okolností – někteří tvrdili, že její posádka slyšela stejné šepoty, jaké teď zachytávalo rádio.
„Jestli chceš odpovědi, já ti je nedám,“ ozval se hlas za ní. Byl to Tomáš. Stál ve dveřích s pohledem, který byl stejně starý a těžký jako moře samotné.
„Ale vy víte, co se stalo,“ namítla Aneta. „Vy jste byl námořník. Musíte vědět něco o té lodi.“
Tomáš si dlouze povzdechl. „Znal jsem jednoho z těch, co na ní byli. Říkal, že našli něco, co nikdy neměli najít. Od té doby…“ Zaváhal. „Nikdo, kdo se k tomu místu přiblíží, se nevrátí.“
„Co našli?“ vyhrkla Aneta.
Tomáš pokrčil rameny. „Říkali tomu poklad. Ale někdy je poklad spíš prokletí než požehnání.“
Aneta chtěla vědět víc, ale Tomáš jí neřekl nic dalšího. Odešel, jako by každé slovo z něj vysávalo život. Ale jeho varování zůstalo – těžké a neodbytné.
Když se toho večera vrátila k rádiu, signály byly opět silnější. Zdálo se, že volání moře nabírá na intenzitě. A hluboko uvnitř sebe Aneta věděla, že to, co začalo jako záhada, se mění v něco mnohem většího.
Kapitola 3: Loď duchů
Aneta stála na břehu a pozorovala moře, které se zdálo klidné, ale ve skutečnosti bylo plné nevyřčených tajemství. Slunce zapadalo za obzor, jeho paprsky barvily vodu do zlatavé barvy. Po její pravici stál Tomáš, rukama si nervózně mnul čepici, a za nimi se shromáždila hrstka odvážlivců – mladí i staří muži, kteří byli ochotni riskovat, aby našli odpovědi na otázky, jež si vesnice kladla od chvíle, kdy zmizela Pavlova loď.
„Jsi si jistá, že to chceme vědět?“ zeptal se Tomáš tichým hlasem, zatímco hleděl na moře. „Některé pravdy by měly zůstat skryté.“
Aneta se na něj obrátila. „A co když je to víc než pravda? Co když je to způsob, jak zachránit Pavla a ostatní?“
Tomášův pohled ztvrdl, ale nakonec přikývl. „Dobře. Ale varuji tě – moře si bere, co chce. A nevrací to snadno.“
Výprava vyrazila brzy ráno, kdy byla hladina ještě klidná a mlha se zvedala jen pomalu. Malá loď se houpala na vlnách, její dřevěné boky vrzaly pod tíhou posádky a vybavení. Aneta seděla poblíž přístrojů, které si sama sestavila, a nervózně si hrála s knoflíky na svém rádiu.
Tomáš stál na přídi, jeho oči upřené na obzor. Znal moře lépe než kdokoli jiný, ale dnes v něm bylo něco jiného. Ticho. Žádné ptáky, žádné vzdálené šplouchání vln. Jen zvuk motoru a dřevěného trupu.
„Blížíme se,“ oznámila Aneta, když se signál zesílil. Z rádia se opět ozývaly šepoty a zastřené tóny, jako by někdo ladil neviditelný orchestr. Všichni na lodi ztichli, přemoženi podivným pocitem, že nejsou sami.
Když se loď přiblížila k označeným souřadnicím, začaly se dít zvláštní věci. Z ničeho nic se kolem nich snesla hustá mlha, která zcela zakryla slunce. Motor krátce zachroptěl a ztichl, přístroje se vypnuly, jako by je někdo odpojil.
„Co to sakra…?“ zamumlal jeden z rybářů, zatímco ostatní nervózně pobíhali po palubě.
„Klid!“ zvolal Tomáš, jeho hlas pevný a autoritativní. „Tohle je přesně to, co jsem čekal. Udržte loď na kurzu.“
Aneta zírala na obrazovku svého přístroje, která se rozzářila zvláštním zeleným světlem. Na ní se objevila obrysová mapa mořského dna – a tam, přímo pod nimi, ležela velká, nepravidelná masa. Vraku.
„To je ona,“ zašeptala. „Hvězda Atlantiku.“
Potápějící zařízení nebylo v jejich možnostech, ale mlha náhle ustoupila právě natolik, aby z hladiny zahlédli tmavé obrysy něčeho, co číhalo těsně pod povrchem. Staré lodní stěžně trčely k nebi jako kostlivé ruce, zatímco zrezivělé kovové desky vraku hovořily o síle přírodních živlů. Na boku trupu bylo stále čitelné jméno: Hvězda Atlantiku.
Tomáš zalapal po dechu, když to spatřil. „Před padesáti lety,“ řekl s hlasem plným hořkosti, „ta loď zmizela beze stopy. Říkalo se, že posádka slyšela… šepoty. A teď my slyšíme totéž.“
„Co se stalo?“ zeptala se Aneta.
Tomáš jen zavrtěl hlavou. „Nikdo to neví jistě. Ale mluvilo se o tom, že našli něco, co nepatřilo do našeho světa.“
Cesta zpět byla stejně neklidná jako cesta tam. Mlha se opět stáhla a loď se zdála být v pořádku, dokud se motor znovu nevypnul. Pak přišlo to nejhorší – pocit, že se loď propadá. Voda se kolem nich rozbouřila, jako by je něco neviditelného táhlo ke dnu.
„Držte se!“ zakřičel Tomáš, zatímco muži svírali lana a zábradlí.
Aneta, která se křečovitě držela svého rádia, slyšela něco, co ostatní ne: slabý, děsivý zpěv, který přicházel z hlubin. Bylo to hypnotizující a děsivé zároveň.
„Vypusťte kotvu!“ křikl Tomáš, jeho hlas se ztrácel ve vlnách. Nakonec se loď přestala potápět, jako by ji něco neviditelného pustilo.
Když se vrátili do vesnice, nikdo nemluvil. Všichni věděli, že našli Hvězdu Atlantiku – a něco, co by možná mělo zůstat zapomenuto. Ale otázky zůstaly. Proč se loď potopila? Co se stalo s její posádkou? A proč teď volala?
Aneta věděla jediné: záhada ještě zdaleka nebyla vyřešena.
Kapitola 4: Ztracené svědectví
Aneta seděla v malé místnosti vesnického archivu, kam málokdo zavítal. Byla to místnost plná zaprášených polic s knihami, starými deníky a svazky lodních záznamů. Místní rybáři sem chodili jen zřídka, pokud vůbec, a přesto zde ležela historie Zátočiny – svědectví o moři a jeho tajemstvích.
Na stole před ní ležely zažloutlé stránky lodního deníku, které objevila po hodinách hledání. Jméno na titulní straně bylo nepochybné: Kapitán Marek Vaněk, velitel lodi Hvězda Atlantiku. Jeho záznamy byly strohé, ale něco v jeho slovech Anetu okamžitě zaujalo.
6. června 1872
„Vypluli jsme z přístavu s posádkou čítající třicet mužů. Naší misí je hledání pokladu, o kterém se říká, že leží na dně nedaleko pobřeží Zátočiny. Legenda hovoří o zlatém idolovi, který má moc přivolávat bouře a přetvářet moře samotné. Je to troufalé, ale pokud je pravda, co se říká, bude to znamenat bohatství a slávu pro každého z nás.“
15. června 1872
„Signály z hlubin se zdají být vodítkem. Posádka si stěžuje na zvláštní zvuky, které slyší během nočních směn. Někteří tvrdí, že slyší hlasy. Jsou to blázni, nebo je moře zkouší, jak to často dělává. Ale já vím, že jsme blízko. Zvuky jsou vodítkem, ne varováním.“
Aneta četla dál, její prsty se mírně třásly, jak otáčela stránky. S každým dalším zápisem bylo jasnější, že kapitán byl posedlý pokladem. Popisoval, jak posádka začala být neklidná – někteří muži prý viděli stíny pod hladinou, jiní odmítali spát kvůli nočním můrám. Kapitánova slova se však stávala čím dál fanatičtějšími.
„Musíme pokračovat,“ zapsal si jen pár dní před zmizením lodi. „To, co jsme našli, je klíč. Poklad je skutečný, a my ho přineseme na světlo světa, ať to stojí, co to stojí.“
Zatímco Aneta listovala dalšími záznamy, vesnice venku nebyla o nic klidnější. Shromáždění na náměstí, které svolal starosta, připomínalo spíše hlučný trh než rozumnou debatu.
„Musíme s těmi výpravami přestat!“ bouřil starosta. „Už jsme ztratili příliš. Nejprve Pavlova loď, teď tohle šílenství s tím vrakem. Chcete snad, aby nás moře všechny pohltilo?“
„A co když to není šílenství?“ oponoval jeden z mladších rybářů. „Co když je tam něco, co potřebujeme vědět? Ty signály nejsou náhoda. Možná tam někdo potřebuje pomoc.“
„Nebo je to past,“ odvětil starosta. „Podívejte se kolem sebe. Už teď jsme rozdělení. Jestli se to nezastaví, moře nás zničí zevnitř, aniž by muselo hnout prstem.“
Vesničané se rozdělili na dva tábory. Jedni souhlasili se starostou – bylo třeba přestat provokovat moře a vrátit se k obyčejnému životu. Druzí, především mladší generace, chtěli hledat odpovědi a pokračovat ve výpravách, i když to znamenalo riskovat.
Aneta dorazila na náměstí právě ve chvíli, kdy debata dosáhla svého vrcholu. Stála stranou, zastrčená mezi dvěma domy, a pozorovala, jak se vesničané přou. V ruce svírala stránku z lodního deníku, na které kapitán Vaněk popisoval poslední dny před zmizením.
„Je tam něco víc,“ zašeptala, i když ji nikdo neslyšel. „Není to jen o pokladu. Je to o tom, co ten poklad znamená.“
Náhle ucítila, že ji někdo sleduje. Otočila se a spatřila Tomáše, který stál opřený o roh domu. „Našla jsi, co jsi hledala?“ zeptal se tiše.
„Našla jsem důvod, proč kapitán riskoval život celé posádky,“ odpověděla. „Ale nevím, jestli mi to dává odpovědi, nebo ještě víc otázek.“
Tomáš přikývl, jeho tvář byla zamyšlená. „Kapitán byl blázen, ale věděl jednu věc. Moře je jako zrcadlo – odráží naše touhy. A když se do něj díváš příliš dlouho, může tě pohltit.“
Aneta na něj pohlédla. „A přesto jsi byl ochotný se k tomu vraku vrátit.“
Tomáš se smutně pousmál. „Protože někdy zrcadlo ukazuje i pravdu.“
Noc toho dne byla neklidná. Aneta seděla u svého rádia, poslouchala signály z hlubin a v hlavě si přehrávala všechno, co se dozvěděla. Kapitán Vaněk hledal poklad, ale našel něco víc. Otázkou bylo, jestli je to pravda, nebo jen další lež, kterou moře šeptá těm, kdo ho příliš dlouho poslouchají.
Kapitola 5: Temnota pod hladinou
Aneta a Tomáš stáli na malé dřevěné lodi, která se tiše houpala na noční hladině. Kolem nich se rozprostírala tma, kterou rušilo jen slabé světlo jejich lucerny a vzdálený třpyt hvězd na klidné vodě. Byli sami, rozhodnutí vydat se tam, kam by se nikdo jiný z vesnice neodvážil.
„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ zeptal se Tomáš tiše, zatímco upevňoval lana k potápěčskému vybavení. Jeho hlas byl klidný, ale v očích se mu zračilo napětí.
„Nemáme na výběr,“ odpověděla Aneta, která si připravovala přístroje. „Musíme zjistit, co způsobuje ty signály. Pokud to neuděláme, nikdy nepřestanou. A kdo ví, co by mohly přivolat.“
Tomáš na ni mlčky pohlédl a přikývl. V jeho mysli už byla rozhodnutí učiněna – minulost ho dohnala, ať chtěl, nebo ne. Bylo načase čelit tomu, co zanechal za sebou.
Když loď dosáhla souřadnic, které Aneta vypočítala z rádiových signálů, zastavili motor a spustili do vody kotvu. Aneta zkontrolovala přístroje, zatímco Tomáš skládal jejich improvizované vybavení – reflektory, lana a staré potápěčské obleky, které kdysi patřily jeho otci.
„Signál je nejsilnější tady,“ oznámila Aneta, když se na obrazovce objevil známý vzor. „Je to přímo pod námi.“
Tomáš mlčky natáhl potápěčskou helmu a kývl na ni. „Pojďme to ukončit.“
Pod hladinou bylo všechno jiné. Světlo reflektorů odráželo jen úzké pruhy v černočerné temnotě. Voda byla chladná a tichá, ale zdálo se, že něco v hloubce šeptá, téměř neznatelně, jako ozvěna dávno ztracených hlasů.
Když se konečně přiblížili k vraku Hvězdy Atlantiku, objevila se před nimi obrovská kostra lodi, pokrytá vrstvou řas a mušlí. Její stěžně byly zlomené, trup rozervaný a zničený, ale i tak nesl známky někdejší velikosti.
Aneta se zaměřila na zvláštní zelené světlo, které vycházelo z útrob vraku. Jak se přibližovali, světlo sílilo, až je nakonec dovedlo k malému, zvláštnímu zařízení, zasazenému hluboko do lodní konstrukce. Bylo to něco, co nepatřilo do žádné známé technologie. Kovové obvody se zdály téměř živé, světélkující rytmy pulsovaly, jako by zařízení dýchalo.
„To je ono,“ ozvala se Aneta přes komunikační zařízení. „Tohle vysílá ty signály.“
„Co to je?“ zeptal se Tomáš, jeho hlas zněl dutě skrz potápěčskou helmu.
„Nevím. Ale nemůže to tu zůstat.“ Aneta se přiblížila a začala zkoumat povrch zařízení. Jeho chladný kov byl pokrytý záhadnými znaky, které připomínaly starověké písmo.
Když se pokusila zařízení vypnout, světlo zhaslo – ale jen na okamžik. Poté se rozzářilo jasněji než předtím a prostor zaplnil zvláštní zvuk. Nebylo to jen šepot, ale hlasy. Zřetelné a přerušované, jako by někdo volal z dálky.
„Pomozte nám… Pomozte nám…“ ozývalo se z temnoty.
Tomáš ucouvl, jeho dech se zrychlil. „To jsou oni,“ zašeptal. „Posádka. Jsou pořád tady.“
„Jak by mohli být?“ odvětila Aneta, i když i ji přemohl zvláštní pocit, že hlasy jsou skutečné. „To je nemožné.“
„Je to možné,“ odpověděl Tomáš. „Protože jsem to viděl na vlastní oči. Byl jsem tam, když se to stalo.“
Aneta na něj pohlédla, její pohled byl plný otázek. Tomáš však pokračoval, jako by ho něco uvnitř nutilo mluvit.
„Byl jsem na lodi, když se potopila. Jako mladík jsem se přidal k posádce, protože jsem věřil tomu, co nám kapitán říkal. Myslel jsem, že hledáme poklad. Ale to, co jsme našli…“ Zaváhal. „To nebylo ze světa, který známe.“
„A co se stalo?“ naléhala Aneta.
„Kapitán to chtěl přivést na povrch. To zařízení. Ale moře… moře nás varovalo. Loď se roztrhla, jako by ji něco sevřelo. Já jsem utekl, jen o vlásek. Ale posádka… jejich hlasy slyším dodnes.“
Aneta si uvědomila, že to, co našli, nebylo jen zařízení. Byla to past. Nebo něco ještě horšího.
Když se pokusili zařízení odnést, voda kolem nich se rozbouřila. Vrak se začal otřásat, jako by se probudilo něco, co tam dlouho spalo. Aneta a Tomáš stěží unikli na povrch, jejich loď byla téměř převrácena silou vln, které se z ničeho nic objevily.
Když se dostali zpět na palubu, oba věděli, že zařízení stále vysílá. A že co bylo spuštěno před padesáti lety, ještě neskončilo.
Temnota pod hladinou nebyla jen příběhem. Byla skutečná. A volala k těm, kdo byli ochotni naslouchat.
Kapitola 6: Pravda a oběti
Hustá mlha se valila přes vodní hladinu, hustší než kdy předtím, a obklopila malou loď, na které stáli Aneta a Tomáš. Hladina byla neklidná, jako by se pod ní probouzela síla, která měla zůstat spící. Loď tiše klouzala k vraku Hvězdy Atlantiku, jehož zrezivělé trosky se tyčily z vody jako zkroucené kostlivé ruce.
„Tohle není jen nějaké zařízení,“ zamumlal Tomáš, zatímco upravoval své vybavení. Jeho oči byly prázdné, jako by se díval skrze čas a prostor. „Kapitán to věděl. Celá ta expedice… šlo o víc než o poklad.“
Aneta ho poslouchala, její ruce svíraly záznamy, které našla v archivu. „Co se přesně stalo, Tomáši?“ zeptala se tiše. „Musím vědět všechno.“
Tomáš se zhluboka nadechl, jako by musel vynaložit všechnu svou sílu, aby mluvil. „Byli jsme jen muži, co chtěli zbohatnout. Kapitán nám slíbil, že najdeme poklad, který změní naše životy. Ale to zařízení… nebylo z našeho světa. Bylo to něco, co nemělo být nalezeno.“
Jeho hlas se zlomil. „Kapitán ho aktivoval, aby navázal spojení s něčím… tam, za tím vším. Říkal, že je to portál. Ale to, co jsme přivolali, nebylo bohatství. Byla to temnota. Něco starého, něco, co nemělo být probuzeno. Moře nás varovalo, ale my neposlouchali.“
Aneta si uvědomila, že zařízení nebylo jen komunikačním nástrojem. Bylo to něco mnohem nebezpečnějšího – portál mezi světy. A ten portál zůstal otevřený, připravený pohlcovat vše, co se k němu přiblížilo.
Když se ponořili do vody, světla jejich reflektorů prořezávala temnotu, která se zdála být hustší než kdy jindy. Přiblížili se k zařízení, jehož zelené světlo pulzovalo v nepravidelných rytmech. Aneta se zaměřila na ovládací panel, hledala způsob, jak ho deaktivovat.
„Musíme to zničit,“ zašeptala skrz komunikační zařízení. „Jinak to nikdy neskončí.“
„A co duše posádky?“ zeptal se Tomáš. „Co když je můžeme zachránit? Co když… můžeme napravit, co jsme způsobili?“
Aneta se zarazila. Bylo to těžké rozhodnutí. Pokud zařízení zničí, portál se uzavře – ale to by také znamenalo, že duše posádky Hvězdy Atlantiku, které slyšela v signálech, zůstanou uvězněné navždy.
„Tomáši,“ řekla nakonec, „jestli to necháme být, pohlcuje to další a další životy. Nemůžeme riskovat.“
Když se pokusila deaktivovat zařízení, voda kolem nich se začala vařit. Z temnoty se vynořily podivné stíny, které tančily kolem vraku. Byly to tvary bez tváře, ale jejich přítomnost byla hmatatelná. Stíny se pohybovaly rychle, obklopily Anetu i Tomáše a pokoušely se je odtrhnout od zařízení.
„Nezastavuj!“ zakřičel Tomáš, zatímco se snažil odrážet stíny. Jedna z těch temných postav se mu přiblížila k obličeji, a když se na ni podíval, zůstal jako přimrazený. „To jsou oni,“ zašeptal. „To je posádka.“
Stíny se pokoušely komunikovat, jejich hlasy byly plné zoufalství. „Nenechávejte nás tady… Pomozte nám…“
Aneta se však nenechala vyrušit. „Musím to vypnout!“ zakřičela, zatímco její prsty pracovaly na ovládacím panelu. Cítila, jak jí stíny obepínají ruce, jako by ji chtěly stáhnout do temnoty.
Tomáš se v tu chvíli rozhodl. „Aneto, běž!“ zakřičel. „Já je zdržím!“ Vrhl se na stíny, které se kolem ní shlukly, a pokusil se je od ní odtrhnout. Jeho činy jí poskytly potřebné sekundy.
S posledním stiskem tlačítka se zařízení zastavilo. Zelené světlo zmizelo a voda se zklidnila. Ale stíny nezmizely. Naopak, stáhly Tomáše hlouběji do temnoty.
„Tomáši!“ křičela Aneta, ale on se na ni podíval s neobyčejným klidem. „Teď je to správně,“ řekl. „Některé věci je třeba nechat odejít.“
A pak zmizel.
Když se Aneta dostala na hladinu, slunce již začalo vycházet. Věděla, že portál je uzavřený, ale cena byla vysoká. Vesnice bude v bezpečí, ale pravda o Hvězdě Atlantiku a její posádce zůstane navždy pohřbená v hlubinách.
Na břehu stála sama, hleděla na klidné moře a cítila, jak ji svírá tíha ztráty. Přesto věděla, že udělala to, co musela. Pravda si žádala oběti – a ty byly dnes zaplaceny.
Kapitola 7: Hlas ticha
Slunce začínalo vycházet nad Zátočinou a jeho paprsky zbarvovaly moře do teplých odstínů oranžové a zlaté. Hladina se zdála klidná, téměř nehybná, jako by celé moře drželo dech. Vesnice, která byla svědkem tolika podivností, se začínala probouzet, ale něco bylo jiné. Signály, které celé týdny pronásledovaly její obyvatele, zmizely. Ticho, jež po nich zůstalo, bylo téměř ohlušující.
Tomáš stál na útesu, kde dříve Aneta s oblibou sedávala. Ve svých rukou svíral dřevěnou desku, kterou během noci opracoval. Na její povrch vyryl jednoduchý nápis: „Anetě a všem, kdo odpověděli na volání moře.“
Když loď vyplula k vraku Hvězdy Atlantiku, Aneta věděla, že se možná už nikdy nevrátí. Tomáš to věděl také. Společně se ponořili do hlubin, kde zařízení stále pulzovalo zvláštním světlem, jako by to byl samotný tep nějakého jiného světa. Portál byl stále aktivní, a i když byl oslabený, stále představoval nebezpečí.
„Musíme ho zničit úplně,“ řekla Aneta, její hlas klidný, ale odhodlaný.
„Uděláme to spolu,“ odpověděl Tomáš.
Ale když se přiblížili k zařízení, voda kolem nich se začala bouřit. Stíny, které viděli dříve, se vynořily z temnoty, ale tentokrát byly silnější, hmatatelnější. Vír kolem zařízení nabíral na síle, a Aneta pochopila, že jednoduché vypnutí už nebude stačit.
„Musím jít blíž,“ řekla Aneta, když se snažila prorazit proud stínů. „To zařízení… musím ho zničit zevnitř.“
„To nemůžeš!“ zvolal Tomáš a chytil ji za ruku. „Je to sebevražda.“
Aneta se na něj podívala s úsměvem plným smutku. „Vždyť jste říkal, že moře odráží naše touhy. A já toužím po tom, aby tahle noční můra skončila. Nechci, aby se to, co se stalo Hvězdě Atlantiku, opakovalo.“
Tomáš ji nechtěl pustit, ale věděl, že má pravdu. S těžkým srdcem ji nechal jít.
Když Aneta vstoupila do centra portálu, svět kolem ní se začal měnit. Hladina zmizela, stíny se rozplynuly, a ona viděla jen světlo. Slyšela hlasy posádky Hvězdy Atlantiku – zoufalé, ale také vděčné. „Děkujeme,“ šeptaly, a pak zmizely.
Poslední, co Tomáš viděl, bylo, jak se zelené světlo kolem portálu rozzářilo a pak zhaslo. Když se voda uklidnila, zařízení bylo pryč. A s ním i Aneta.
Vesnice zůstala otřesena, ale signály už nikdy nezazněly. Tomáš se vrátil sám a vesničanům vyprávěl, co se stalo. Někteří mu věřili, jiní si mysleli, že to všechno byly jen báchorky. Ale nikdo nepochyboval o tom, že Aneta obětovala vše, aby je ochránila.
Tomáš postavil památník na útesu, kde měl výhled na moře. Lidé tam často chodili a přemýšleli o tom, co se stalo. Přesto nikdo neodvážil znovu zkoumat vrak Hvězdy Atlantiku.
Jedné noci, když Tomáš seděl na útesu, zaslechl něco zvláštního. Slabý šepot, téměř nepostřehnutelný, jako ozvěna vánku. Otočil se k moři, jeho pohled směřoval do hlubin.
„Aneto?“ zašeptal.
Hladina zůstala klidná, ale šepot nepřestával. Bylo to tiché připomenutí, že moře nikdy nezapomíná, a že jeho tajemství zůstávají ukryta těm, kdo se bojí naslouchat.
Přesto Tomáš věděl, že na těch, kdo odpoví na volání moře, záleží víc, než si kdo myslí.
